Hledej

 cesty_00

    Devatenáctka

      Lenka zůstala zamyšleně stát. Prsty se dotkla tváře v místě Rolfova polibku. S údivem zaznamenala, že na prsteníčku nemá jeho prsten. Že si ho tentokrát poprvé zapomněla při odchodu z verandy navléknout. A že byl Rolf tak zaujatý vlastními myšlenkami, že si toho vůbec nevšiml. Co že to všechno povídal?

      Žádný ateliér? Dětský koníček? Povinnosti manželky ministra? Obrázek pro veřejnost? Nevěřícně si znovu přehrávala Rolfův monolog. A taky ten u oběda: Termín svatby? Zeť majitele Jinotaje? Hrdinka protivoldemortovského odboje? Rozhovory včerejší a předvčerejší… Najednou před očima neviděla mladého pohledného muže. Její představivost ho proměnila v obrovského, sebestředného, pyšně se naparujícího žabáka. Jeho veliká ústa se doširoka otevírala a po stranách obličeje se mu nadouvaly veliké bubliny.

      „Žabák! To je přesně ono!!!“ Lenka se šťastně zasmála a vyběhla na verandu. Na nějakou kávu si ani nevzpomněla.

      O dvě hodiny později otevřela dveře do pracovny a došla až k Rolfovi. Stál před zrcadlem, ruce dramaticky zdvižené a něco deklamoval.

      „Potřebuji s tebou mluvit. Dokončila jsem ten obraz a…“

      „Lenko, teď ne! Nacvičuji projev, nevidíš? Udělám si na tebe čas po večeři.“

      „…chtěla jsem ti povědět, že…“

      „Řekl jsem, že až večer!“

      „…odjíždím. Ještě před večeří. A musím ti vysvětlit, proč…“

      „Pro Merlina! Tak klidně jeď. A vrať se včas, pokud si potřebuješ o něčem promluvit.“

      Lenka pokrčila rameny, beze slova pokývala hlavou, otočila se, a za okamžik se za ní dveře opět zavřely.

        

      „Tiro!“ rozlehl se srubem Rolfův podrážděný hlas o další tři hodiny později. „Proč je prostřeno jen pro mne? Co tu fňukáš? Že si slečna sbalila všechny věci a odjela? A na verandě že mi něco nechala?“

      Rozrazil dveře a došel až k malířskému stojanu. Matně si vzpomínal, že Lenka říkala něco o tom, že obraz dokončila. Nechápavě na něj zíral. Známý výhled z verandy – hory a údolí s klikatou říčkou – vypadal jinak. Tenká vodní stuha chyběla a v průsmyku, kde měla pramen, nesmyslně trůnil obrovitý ošklivý žabák. Hlavu měl výš než okolní štíty, v hubě roličku pergamenu s navlečeným zlatým kroužkem.

      Najednou se pohnul a vyplivl ji. Vylétla z obrazu, zlatý prsten s rudým kamenem se z ní svlékl a dopadl Rolfovi k nohám. Za ním se k zemi zvolna snesl rozvinutý pergamen. Rolf se pro něj sehnul a překvapeně vydechl. Byl to dopis od Lenky.

      Rolfe Scamandere,

      když jsem řekla, že si tě vezmu, myslela jsem, že to tak má být. Kdysi jsme si to jako děti slíbili. Naše sny a touhy si tehdy byly tak podobné...

      Vracím ti prsten. Je mi líto, ale svůj slib splnit nemohu. Protože tvým dnešním touhám nerozumím, a ty nerozumíš mým. Nepatříme k sobě.

      Hodně štěstí. Lenka

      Vztekle zmuchlal pergamen do kuličky a mrštil do kouta. Pak zvedl prsten a zadíval se na vsazený drahokam. „Do Merlinovy prdele! Ten šmejd přestal fungovat?!“

      cesty_19

       

      Items details

      • Hits: 206 clicks

      Tecox component by www.teglo.info