V kanceláři George Weasleyho se setmělo. Zablýsklo se, zahřmělo a na okna zabušily těžké kapky letní bouřky. Lenka dopila poslední zbytek kakaa a s povzdechem dokončila své dlouhé vyprávění. „Vrátila jsem se domů. Jenže tátovi se vůbec nelíbilo, že jsem se s Rolfem rozešla. Prý jsem je oba zklamala. Přemlouval mě, ať se k němu vrátím, že zahazuji svou velkou šanci. Moje malování že je jen taková záliba a nemá žádnou budoucnost. Co jsem mu povídala, jako by neslyšel. Vůbec jsem ho nepoznávala. Bylo mi z toho smutno, ale nechtěla jsem se hádat. Odjela jsem ke kamarádce do Španělska a po prázdninách jsme obě nastoupily do školy. Po dvou letech jsem udělala závěrečné zkoušky a přijela zpátky. Měla jsem už nějaké přísliby zakázek, mé práce byly docela dobře hodnocené. Takže jsem si našla v Londýně podnájem s ateliérem… a to je všechno.“

„Proč v Londýně, doma bys to měla pohodlnější, ne?“ zajímala se Molly.

„Byla jsem tam pár dní. Chtěla jsem zůstat, ale nedělalo to dobrotu.“

Fred se ušklíbl. „Neříkej, že byl taťka na tebe i po těch dvou letech pořád naštvaný.“

„To ne, nezlobil se. Ale jako kdybych ho vůbec nezajímala. Už mi ani nevyčítal, že jsem se s Rolfem rozešla a vrátila mu jeho prsten. Jen mi zdůraznil, že on sám, si jeho dárku opravdu váží a nosí ho pořád. A neustále o něm mluvil.“

„O tom přívěsku s červeným kamenem?“ podivil se Fred.

„Ale ne. O Rolfovi. Jaký je pracovitý ministr, co pro kouzelníky všechno dělá, a že investoval do Jinotaje, koupil nový tiskařský lis a zajistil lepší barvy a lepší papír, protože pergamen už je zastaralý, a tátovi že udělí Merlinův řád za přínos britskému kouzelnickému společenství. Táta nevidí, neslyší. Je Rolfem úplně poblázněný. Je to hrozně divné.“ Lenka bezradně pokrčila rameny a zmlkla. Pak se zájmem pohlédla k oknu, na kterém stékající voda kreslila neobvyklé obrazce. „No, tak já pomalu půjdu.“

Moly se podívala stejným směrem „Nesmysl, nikam teď nemůžeš. Prší.“

Lenka se rozesmála. „Mám ráda déšť. A když nechci zmoknout, umím moc krásné deštníkové kouzlo. Nade mnou se rozprostře kousek modré oblohy s bílými beránky a prosvítajícím sluníčkem. Děkuji za ten úžasný meruňkový koláč, Molly. Frede, brzy se zase zastavím a opravím ti na obraze tu prasklinku na zápěstí a oprýskané křeslo. Pozdravujte George.“

Když se za ní zavřely dveře, Molly se pustila do sklízení nádobí. Najednou zůstala zamyšleně stát u Fredova portrétu. „Poslyš, nebylo ti na tom příběhu něco divného?“

„Jenom něco? Slabé slovo, mamko. Divných věcí v něm bylo až až.“