Fred dojedl oříšky a jako pokaždé ho pobavilo, s jakou rychlostí se znovu objevily v misce na stole. Zákony fungování světa magických obrazů už za ty dva roky docela dobře poznal po praktické stránce a teorii si doplnili společně s Georgem. Nakoupili všechno, co kdy bylo o magických obrazech napsáno, George knihy po večerech nahlas četl a Fred hned všechno ověřoval v praxi. Tahle existence ho vážně docela bavila, i když měl chvilky, kdy si říkal, že ho Lenka raději malovat neměla. Možná by se pak George snáz smířil s tím, že jeho dvojče už nežije. Možná by to časem přebolelo a on by šel dál. Kolikrát Fredovi na jeho poznámky o stárnoucím morousovi odpověděl něco ve smyslu, že tohle on pochopit nemůže, protože jemu přece brácha neumřel. Prostě mít ho jen namalovaného Georgeovi očividně nestačilo. Fredovi bylo jasné, že těžko mohli chápat jeden druhého ve všech ohledech. Naštěstí si naprosto dokonale rozuměli v čemkoli, co měli společného už před Fredovou smrtí. Takže Kratochvilné kouzelnické kejkle díky tomu vzkvétaly a rostly. Ve vymýšlení novinek byli jako tandem stále nepřekonatelní.

Vstal z křesla a vydal se na obchůzku po svém namalovaném království. Chvíli si na pláži hrál s malou holčičkou, která tam stavěla pískový hrad, prošel jabloňovým sadem, loukou s pasoucími se ovcemi, a ještě několika dalšími krajinami, aby se nakonec zastavil v obrázku, který visel na zdi za pultem dole v obchodě. Několik dalších pláten tady bylo strategicky rozmístěno tak, aby Fred dokázal nenápadně a velmi efektivně ohlídat případné nenechavce. Teď byl ale všude klid, zbývalo jen pár minut do zavíračky a prodavačka Luisa obsluhovala posledního zákazníka.

Chvíli spolu klábosili, a když Luisa všechno pozamykala a odešla domů, Fred se vrátil do svého portrétu. Usadil se v křesle a přemýšlel. Přemýšlel dlouho. Až do chvíle, kdy krb vzplál nazelenalými plameny a do kanceláře z něj vystoupil s unaveným úsměvem George.

„Čau bráško, jak bylo na cestách?“

„Ahoj. Ale jo. Všechno klape. Máme nějaké nové objednávky… Půjdu se umýt a zalezu do pelechu. Proberem to až ráno.“ George hodil aktovku se spisy na psací stůl a vykročil ke dveřím do ložnice.

„Dneska se tady zastavila mamka. Donesla koláč. Kousek ti v kuchyni nechala, ale většinu ho snědla Lenka.“

George se otočil a překvapeně zazíral na Freda. „Lenka Láskorádová?“

„Jo, byla nakoupit nějaké barvy a mamka ji pozvala na kus řeči. A že to teda byl fakt pořádný a hodně zajímavý kus řeči. Týkal se i našeho milého pana ministra. Ale když jsi tak hrozně utahaný a ospalý, povykládám ti to až zítra, co?“

Chvíli bylo ticho a pak se George usmál. „Vlastně si myslím, že jsem zrovna dostal chuť na ten mamčin koláč. Chvilku počkej, přinesu si ho, naleju si něco k pití a můžeš spustit.“