Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Kletba pralesního šamana

aneb Angelino rodové prokletíkletba2-th

Mistrovství je za námi, svatební cesta skončila a nastává všední realita novomanželského a profesního života.

Ale kdy bylo kolem Harryho naposledy něco normálního? Dobrodružství nekončí, přátelé potřebují jeho pomoc. Dokáže to?

    Kapitola 4, Dědictví paní Figgové

      ZuluPrvní velká porada se konala ještě večer v Doupěti. Přizvali i Lenku Láskorádovou a George, protože se u nich budou scházet ostatní pro informace. Převyprávěli jim příběh Angeličiných předků, aby pochopili, čemu teď musí čelit. Jejich jménem chtěli požádat všechny, co si přijdou pro podrobnější informace, aby se pokusili zjistit něco užitečného buď o šamanovi, nebo jeho magii a informace předávali buď Kingsleymu, nebo Harrymu. Když Harry viděl nešťastnou a bezradnou Angelinu, která se teď musela vyrovnávat se smutkem z babiččina úmrtí a zároveň s podivnou kletbou, které neuměla čelit, tak jí připomenul proroctví Kentaurů:

      „U vás jsme viděli zármutek a strach způsobený démonem z pralesa, bude to velká hrozba, kterou však zvládnete s pomocí přátel a ohně.“

      „My jsme tady Angi, nedáme tě… Zlomíme i tu kletbu, abyste mohli mít s Kingsleym spoustu dětí…“

      Angi se smutně usmála:

      „Jen aby už nebylo pozdě. Myslím, že jsem těhotná… Nevím to jistě, ale všechno tomu nasvědčuje. Dnes ráno mi bylo špatně a to jsem ještě nevěděla, že babička onemocněla…“

      Kingsley ji objal kolem ramen a něco ji tiše šeptal do ucha. Angi už se pomalu uklidňovala, když do Doupěte vtrhla jako velká voda Hermiona s portrétem profesora Brumbála v rukou.

      „Měla jsem strach, jestli vás zastihnu, než odejdete do práce…“ a ukázala na hodiny, na kterých bylo už za pět minut osm.

      „A jo!!!“ vyhrkla Ginny a vyskočila jak čertík z krabičky. Harry se zvedl taky, ale Hermiona ho zase usadila. Pak se obrátila na Kingsleyho: „Nemohl by pan ministr tohoto kadeta na chvíli omluvit? Harryho budeme s profesorem Brumbálem potřebovat…“

      „Já jsem chtěl jít s vámi, musím o všem informovat i Dobse a některé bystrozory. Budeme je potřebovat…“ zaváhal Kingsley. Pak se ale s pohledem na Hermionu a profesora Brumbála rozhodl:

      „Ginny, běž napřed a řekni Hrdonožkovi a Savagemu, že se Harry chvíli zdrží se mnou. Ať neodcházejí a počkají na nás. Přijdeme, jak to půjde nejrychleji…“

      Ginny chvíli zaváhala, ale pak přikývla a vyběhla před Doupě, aby se rychle přemístila.

      „Tak co pro nás máte, pane profesore?“ zeptal se pak portrétu, který Hermiona mezitím postavila na krbovou římsu.

      Profesor se však obrátil na Harryho:

      „Myslím si, že nejužitečnější informace o té magii a kletbě, kterou šaman vyslal, se můžeme dozvědět od Dalmy a Boana. Domnívám se, že budeš schopen se s nimi spojit, Harry…“

      Naštěstí nemusel nikomu nic vysvětlovat, protože Lenka chvilku před příchodem Hermiony odešla zpět za Aberforthem. Všichni, co tu zůstali, o jeho schopnostech už věděli. Harry se zaraženě zamyslel:

      „Zatím jsem se dokázal spojit jen s lidmi, které jsem osobně znal, pane profesore…“

      „Však s Angelinou babičkou ses měl možnost seznámit a ona teď už bude určitě s nimi…“ vysvětloval Brumbál. „Skus to Harry, za zkoušku nic nedáš…“

      Harry se rozhlédl po zúčastněných a jejich napjaté pohledy mluvily jasně: „Jen to skus… Věříme profesorovi i tobě, dokážeš to…“

      S povzdechem zavřel oči a v naprostém tichu se soustředil na tvář staré paní, kterou dnes, těsně před smrtí poznal. Za chvilku skutečně uslyšel její hlas v hlavě:

      „Měl jsi pravdu, chlapče, čekali na mě, už jsem s nimi…“

      „To jsem rád… Myslíte, že se mnou budou moct mluvit? Potřebuji se jich zeptat, co můžeme udělat pro záchranu Angeliny a její matky…“

      „Jsme tady, chlapče… Co potřebuješ vědět?“ zeptal se ho Boan.

      „Neznáme magii Afrických šamanů, potřebujeme se dozvědět něco o tom prokletí, které šaman seslal na Dalmu a její potomky…“

      Harry se odmlčel na několik dlouhých minut. Všichni v kuchyni Doupěte ho sledovali naprosto tiše, aby ho nerušili. Když se konečně s povzdechem probral, tak viděl kolem sebe zvědavé a napjaté pohledy.

      „Je to černá magie, podobné prokletí, které uvalil Voldemort na místo učitele Obrany proti černé magii v Bradavicích. Ta kletba se nedá zrušit. Ani ten, co ji vyslal, ji zrušit nemůže, zmizí sama, až šaman zemře…“ řekl jim Harry. „To ale neznamená, že ho musíme zabít. Boan se domnívá, že už mu moc života nezbývá. Stačí, když ho porazíme v souboji a oslabíme ho. Drží své tělo pohromadě už jen pomocí kouzel, jedinou jeho hnací silou je pomsta, za potupu, kterou utrpěl, když ho porazila žena… Jeho syn má velice málo kouzelnických schopností, ten kletbu obnovit nedokáže a jeho vnuk je zase příliš dobrý, aby kletbu obnovil. Toho jsem si všiml i já, že starému pánovi odporovali, nesouhlasí s ním oba. Dalma si myslí, že i oni byli tou kletbou nějak postiženi. Tahle prokletí se vrací na toho, kdo je vyslal jak bumerang, berou vždy něco na obou stranách…“

      Pak jeho pohled padl na uplakanou Angelinu.

      „Tobě mám vyřídit, že se nemáš trápit, babička je velmi šťastná, Angi… Věří, že všechno dobře dopadne a u tebe vaše rodové prokletí skončí. Mám ti říct, že tvoji předci budou vždy s tebou, že si je nosíš ve svém srdci, zrovna tak, jako si oni nosí v srdci tebe…“

      Angelině stékaly po tvářích slzy, ale už se dokázala usmát.

      „Díky, Harry…“

      Kingsley se zvedl:

      „Angi, zůstaň dnes prosím tady. Weasleyovi se o tebe postarají, budeš tu v bezpečí. Já budu v práci nejspíš celou noc, a když budeš v Doupěti, tak budu klidný…“

      Mamka se taky zvedla a vrhla se ke sporáku.

      „Uděláme ti s Winky něco k jídlu, děvenko, musíš být hladová…“

      Taťka přikývl:

      „Neboj se Kingsley, postaráme se o ni. Katie má dnes noční, tak se Charlie stejně chystal, že zůstane u nás. George může taky zůstat a co ty, Bille?“

      Bil se zvedl:

      „Jen zajdu domů, abych Fleur všechno vysvětlil a na noc přijdu sem…“

      Hermiona se připojila:

      „Zůstanu přes noc s tebou Angi, můžeme se usadit u Ginny v pokoji, už jsem tam jako doma…“ usmála se. „A Ron tu bude taky každou chvíli, měl dnes denní službu.“

      To uklidnilo i Harryho a tak se zvedl a odešel za svým ministrem.

      Po příchodu na ministerstvo, se nejprve zastavili pro Dobse, pak pro Hrdonožku a Savage. Kingsley je všechny odvedl do své kanceláře a tam znova opakoval všechno, co se už dozvěděli.

      „Zatím jsme zapojili příbuzné a přátele. Angelina je na dnešní noc pod ochranou Weasleyových, její rodiče zase pod ochranou celé rodiny Johnsonových. Budeme muset zabezpečit náš byt a přes den se spoléhám na to, že naši bezpečnost zajistíte vy. Budeme se držet pohromadě, pokud to bude možné. Udělám z Angi klidně svoji osobní asistentku po dobu soudního procesu, abychom nemuseli zbytečně tříštit ochranu…“

      Harry ho doplnil:

      „Nesmíme toho starého pána podcenit. Je to opravdu nejmocnější Africký šaman, běžně používá kouzla a rituály černé magie a je opravdu hodně nebezpečný. Naší výhodou je, že ani jeho syn, ani vnuk, jeho nenávist nesdílejí. Podporují toho starého šílence jen z úcty k jeho postavení a moci, kterou nad nimi má.“

      Dobs zapochyboval:

      „Na veřejnosti se přece nepokusí vás napadnout, tak šílený snad není…“

      „Už to zkusil,“ vyvedl ho z omylu Harry a pak vyprávěl, jak mu překazil jeho kouzla při slavnostní recepci na zámečku.

      „A že, jsi nic neřekl, tajnůstkáři…“ vyčítavě ho pokáral Hrdonožka.

      Harry pokrčil omluvně rameny:

      „Řekl jsem to Kingsleymu, bylo na něm, kdy s tím seznámí ostatní…“

      Ministr mávnul rukou, jako by zaháněl obtížný hmyz.

      „Musel jsem nejprve zjistit, proč to dělá, o co mu vlastně jde. Teď víme, že ta hrozba je vážná a že se ten šílenec nezastaví před ničím. Víme, na co se máme připravit a tak čekám na vaše návrhy…“

      Porada a plány trvaly skoro do půlnoci. Pak odešel Dobs domů, aby se trochu vyspal, protože hned ráno musí vydat rozkazy na zahájení nenápadné ochrany ministra a jeho ženy a zahájit pátrání po tom, co jim hrozí. Musí se zjistit něco víc o starém šamanovi a o magii, kterou disponuje. Harry, jeho mentoři a Kingsley se pak přenesli do ministrova bytu, aby ho zajistili všemi možnými bezpečnostními kouzly, včetně Fideliova zaklínadla.

      „Budu muset Angi prozradit kde bydlíme, teď by chudák ani netrefila domů…“ uculoval se Kingsley a Harry s potěšením konstatoval, že si jeho přítel nenechá, ani touto vážnou situací, pokazit dobrou náladu. Když byl byt zabezpečen, tak je Kingsley posílal zpět do služby, že se teď může na chvíli v klidu vyspat. Ale Hrdonožka ho rázně usadil:

      „My máme jiné rozkazy, Kingsley. Dobs mi jasně řekl, že se od tebe nemáme hnout na krok, dokud tě nepředáme denní službě. Takže si běž klidně zdřímnout, my se budeme střídat na hlídce a střežit tvůj nerušený spánek…“

      Kingsley se na okamžik naježil, ale viděl před sebou tři tváře s odhodlanými výrazy, tři spolehlivé přátele, kteří byli odhodláni ho chránit i proti jeho vůli… Tak se nakonec usmál, přikývl a řekl:

      „Dobře, nechám otevřené dveře. A vy se opravdu prostřídejte a odpočiňte si alespoň trochu, budete to potřebovat…“

      Ráno ho doprovodili nejdřív pro Angelinu do Doupěte a pak oba na ministerstvo, kde si je už převzali Viktor Nore a Fill Przymanowski. Ginny na Harryho čekala, ale nebylo jim souzeno jít ještě domů. Harrymu se na chodbě před ústředím bystrozorů do vlasů zamotal malý, rozčepýřený sýček. Když ho s Ginninou pomocí vymotal, tak mu od nohy odvázal vzkaz od paní Figgové:

      Drahý Harry,

      Až to bude jen trochu možné, tak se u mě prosím zastav. Je to důležité!!!

      Tvá oddaná přítelkyně Arabela Figgová

      Ginny mu četla přes rameno a rozesmála se:

      „Tak oddaná přítelkyně, jo? Abych si na paní Figgovou začala dávat pozor…“

      Harry se na ni usmál, dal jí pusu a zeptal se:

      „Zajdeme za ní hned, ne? Ať to máme za sebou… Určitě nám uvaří dobrou kávu…“

      Ginny přikývla a tak se místo domů, přemístili i se sýčkem v Ginniných rukách, na zarostlou zahradu paní Figgové, Harryho ochotné chůvy v dětství, jeho strážkyně a přítelkyně v dobách zlých.

      Laskavá stará paní je přivítala s otevřenou náručí, oba je objala a sebrala Ginny z rukou přešťastného sýčka.

      „To se divím, že tě ten malý popleta našel tak rychle… Pojďte honem dovnitř, vypadáte unaveně, tak vás nebudu dlouho zdržovat. Jenom pošlu tohohle troubu ještě pro Levanduli…“

      „To nemusíte, paní Figgová, pošlu jí patrona, jestli ji tu taky potřebujete…“ uklidnil uspěchanou paní Harry.

      „Já ji nepotřebuji, ale ona potřebuje mluvit s tebou. Říkala, ať jí vzkážu, až přijdete. Bude určitě u Dursleyových, tak tu bude cobydup…“

      To už došli do kuchyně, která byla cítit kysaným zelím a kočkami. Tak se Harry chvíli soustředil a poslal pro Levanduli jejího Patrona – králíčka Binkyho – se vzkazem, že je tu a pak poprosil paní Figgovou o silnou kávu.

      Stará paní před ně postavila velké kameninové kafáče a pak začala překotně povídat, jako by se snažila maximálně využít čas, kdy je má jen pro sebe.

      „Levandule mi dnes ráno vyprávěla, co hrozí našemu zlatému ministrovi a jeho ženě, byla v Příčné ulici u George pro informace. A já si vzpomněla, že můj tatínek za mlada studoval magii Afrických šamanů. Tak jsem hned vylezla na půdu a našla jsem ten jeho kufr…“ ukázala do rohu, kde stála bytelná dřevěná bedna. „Levandule mi s ním pomohla dolů. Je tam všechno, Harry, knihy, jeho poznámky, vzorky různých bylin a kouzelných předmětů. Všechno ti to dám, podívejte se na to. Třeba vám to pomůže najít zbraň, jak toho prokletého šamana porazit…“

      Harry nakoukl do kufru a usmál se:

      „To bude přesně to, co Hermiona potřebuje. Musíme jí to dát co nejdřív, ona totiž dost těžko shání nějaké informace. O Africké magii se toho u nás moc neví…“

      „Však já jsem kvůli tomuhle výzkumu skoro tátu neznala. Byl pořád v Africe a doma se ukázal vždy jen na pár dní v roce. Pak se mu tam asi něco špatného stalo, protože se vrátil s podlomeným zdravím a přesto, že pro něj léčitelé udělali, co bylo v jejich silách, tak zemřel asi za půl roku. To mi bylo deset. Dědeček říkal, že je dobře, že se nedožil toho zklamání, když mě nevzali do Bradavic, protože jsem moták a maminka mu za to hrozně vynadala…“ její vyprávění bylo přerušeno nesmělým zaklepáním na dveře a do dveří vešli Levandule s Dudleym.

      „Přišli jsme vás pozvat na svatbu,“ vyhrkla hned mezi dveřmi Levandule. „Bereme se už tuhle neděli. Vím, že je to narychlo, ale pospícháme, kvůli tetě Marge. Ona totiž odjela na čtrnáct dní do Ameriky, na nějakou akci s těmi svými psy. A tak uděláme rychle svatbu a pro ni se pak necháme oddat ještě jednou v mudlovském kostele, aby se necítila uražená, že jsme ji na svatbu nepozvali. Ona není vyjmutá ze zákona o utajení, tak nemůže na kouzelnickou svatbu a já mám dost příbuzenstva, které bych těžko usměrňovala podle mudlovských způsobů…“

      Harry chápavě přikývl a pak se podivil, že prostě jen neposlali zprávu. Dudley se začervenal a začal koktat:

      „Víš… já… bych tě chtěl poprosit, je… jestli bys mi nešel za svědka, Harry…“

      Harry na něj vyvalil oči a překvapeně mlčel.

      „Já tě o to taky prosím, Harry,“ pustila se do vysvětlování Levandule. „Naši se ještě pořád nevyrovnali s tím, že si chci vzít mudlu. Mají hlavně strach z reakcí některých příbuzných, kteří mají bohužel s mudly špatné zkušenosti. Proto potřebujeme, aby ses k Dudleymu trochu hlásil, jako ke svému bratranci, tím všem těm protivům zavřeme … ústa. Harry, prosím, udělej to pro nás…“ a upřela na něj svoje velké a kupodivu i šťastné oči.

      Harry i Ginny se rozesmáli a začali si z nich dělat legraci. Nakonec samozřejmě Harry přijal a tak, když se chystali přemístit za velkým dřevěným kufrem domů, zanechali za sebou dva prázdné hrnky na kafe, paní Figgovou, která byla šťastná, že zase mohla být užitečná a velmi spokojené Levanduli a Dudleyho.

      Když se vyspali, tak se Harry pomocí portrétu profesora Brumbála objednal na návštěvu ředitelky McGonagallové. Chtěl toho probrat víc jak s ní, tak s ostatními portréty ředitelů. Skřítek, mezitím co spali, předal Hermioně, která se vrátila z přednášek ve škole, dědictví po otci paní Figgové. Našli ji v jejím pokoji, celou obloženou knihami, pergameny, podivnými maskami, figurkami zvířat a dalšími exotickými předměty.

      „Tohle je poklad Harry. Budu si na to muset přizvat nějakou výpomoc. Nebude ti vadit, když to přenesu ke Svatému Mungovi? Přiberu Ernieho, pracuje jako léčitel praktikant na oddělení cizokrajných chorob a s tímhle mi bude schopný pomoct…“

      „Dělej s tím, co chceš, hlavně, aby to bylo užitečné…“ pokrčil rameny Harry.

      „Určitě to bude užitečné, tím jsem si jistá už od prvního pohledu…“ řekla Hermiona a Harry v jejích očích zahlédl zase ten pohled, který jasně vyjadřoval její zaujetí. Tak pomohli Hermioně zase všechno zabalit, aby se i s kufrem mohla přestěhovat do kouzelnické nemocnice.

      „No nazdar…“ komentovala její rychlý přesun Ginny. „To ji brácha zase pár dní vůbec nezahlédne…“ Pak se otočila s vyčítavým pohledem na něj: „Proč mě nechceš vzít sebou k McGonagallové? Co přede mnou tajíš Harry?“

      Harry zakroutil nevěřícně hlavou:

      „Nic před tebou netajím, miláčku. Přece jsem ti říkal, proč tam chci jít. Samozřejmě můžeš jít se mnou, ale chtěli jsme dnes vařit některé z lektvarů do bystrozorské výbavy. Myslel jsem, že začneš sama a já se k tobě přidám po návratu. Ušetřili bychom tak spoustu času, kterého moc nemáme. Ale jestli na tom trváš, tak tě klidně vezmu sebou…“

      Ginny vypadala, že se uklidnila a tak si Harry docela oddychl. Něco před ní opravdu tajil, respektive jí neřekl úplně všechno…

      Když vystoupil z krbu v ředitelně, tak slušně pozdravil paní ředitelku, portréty i kouzelný klobouk, který ho radostně vítal ze svého místa na skříni. Paní ředitelka mu hned podala sošku Fénixe, pro kterou si měl přijít. Harry sošku zatím odložil na její stůl. Na vrcholu pyritové hory stál zlatý Fénix s roztaženými křídly. Tahle soška je nejen krásná, ale má i velmi užitečné schopnosti. Ten Fénix výkřikem varuje před bezprostředně hrozícím nebezpečím, když do místnosti vstoupí zlý člověk, tak se rudě rozzáří a pokud se ho dotkne někdo s nepoctivými úmysly, tak ho ošklivě popálí. Kingsley pak přidal k jejím výjimečným vlastnostem složitou paměťovou kletbu. Ti, co s rukou položenou na tuto sošku přísahali, že nezradí Fénixův řád a Brumbálovu armádu, tak při prvním pokusu o zradu ztratí paměť na jeden měsíc, při druhém na půl roku a při třetím definitivně. První dvě paměťová kouzla jsou časově omezená, ale neselektivní. To třetí paměťové kouzlo je selektivní, takže dotyčný prostě jen zapomene na to, že existuje něco jako Fénixův řád, nebo Brumbálova armáda.

      „Přemýšlel jsem o tom, že bych tu sošku nechal u vás, paní ředitelko. U mě doma by její zvláštní schopnosti zahálely, vy je tady přece jen můžete lépe využít…“

      „To si nemyslím, Harry,“ oponovala mu ředitelka. „Profesorský sbor už se mi snad podařilo stabilizovat a těch návštěv, které by se musely prověřovat, tu zase nemáme tolik, aby se mi tady ta soška vyplatila. Jestli ho nechceš mít doma, tak pro něj určitě najdeš nějaké jiné místo, kde by se mohl plně uplatnit.“

      Harry si povzdechl.

      „Ano, máte pravdu… Myslím, že právě teď bude pro něj nejvhodnější místo u Kingsleyho v kanceláři, nebo doma. Kvůli tomu jsem chtěl pohovořit i s vašimi váženými řediteli, jestli dovolíte…“

      Tak se chvíli věnovali společně Africe, šamanům, černé magii… Dozvěděl se toho dost, ale nebyl si jistý, jestli mu to k něčemu bude. Pak ho ale uklidnila právě příchozí čarodějka se stříbrnými loknami – Dilysa Derwentová, jejíž druhý portrét visel v nemocnici U Svatého Munga:

      „To co ti o té magii můžeme říct my, ani zdaleka nevyváží to, co právě objevují v té pozůstalosti Roberta Figgy. Hlavní léčitel Mikaelus Macaluso už slečně Grangerové a panu MacMillanovi přidělil na výpomoc další dva zkušené léčitele. Nevědí samozřejmě, že je v ohrožení ministr. Zkoumají tu magii hlavně proto, že by se mohl ten starý šaman rozčílit kvůli průběhu soudního líčení a napadnout jiné z účastníků…“

      Harry se potěšeně usmál a značně se uklidnil. Pak chvilku zaváhal, než oslovil ředitelku se svou tajnou prosbou:

      „Dostali jsme svatebním darem od Kentaurů věštbu. Zatím se toho už dost vyplnilo, teď jsou na řadě Angelina a Kingsley. V té věštbě se objevilo i něco nečekaného o mě…

      …viděli jsme tě v podobě bílého jelena, jak zachraňuješ náš lid…

      Myslíte, že mám schopnost stát se zvěromágem? Pomůžete mi s tím, paní profesorko?“

      Profesorka se rozesmála.

      „Mě spíš překvapuje, žes to už dávno nezkoušel sám, Harry. Čekala jsem to od okamžiku, kdy jsem se od profesora Brumbála dozvěděla, jak hrozně riskovali James se Siriusem, když se to učili sami, tak mladí a nezralí. Hlídala jsem tě, abych mohla zasáhnout, kdyby se ti to zvrtlo, jako se to povedlo loni Ginny. Je vidět, že jsi mnohem zodpovědnější, než byl tvůj otec a kmotr… Jistěže ti s tím pomůžu, Harry, moc ráda…“

      Tak se Harry vrátil domů krbem, se soškou Fénixe v náručí a uklidněn slibem svojí oblíbené profesorky. Samozřejmě nezapomněl požádat profesora Brumbála, ať se neprořekne před Ginny, nebo jeho rodiči na portrétu. Chtěl si to pro ně připravit, jako překvapení k nějaké výjimečné příležitosti. I když mu bylo jasné, že si na hodiny s paní profesorkou bude jen těžko hledat čas v tak nabitém programu, jaký teď má. Ginny právě odkládala ukončenou první fázi mnoholičného lektvaru a už měla připravené ingredience na veritasérum. Harry se s ní poradil, o umístění sošky Fénixe u Kingsleyho, a když to schválila jako dobrý nápad, tak poprosil pana profesora, jehož druhou kopii kouzelného portrétu měl Kingsley v kanceláři na ministerstvu, aby mu dal vědět, kdyby se tam ministr ještě dnes objevil.

      „Určitě se tam objeví, Harry. Vždycky si zajde do kanceláře po ukončení soudního líčení, aby si vyzvedl vzkazy, než odejde domů. Dám ti vědět…“

      A tak se Harry přidal k Ginny a po té, co zvládli poměrně jednoduchou první fázi veritaséra, pustili se do přípravy lektvaru, rušícího jeho účinky. Plně se soustředili a jejich spolupráce, kterou měli nacvičenou už ze školy, byla tak perfektní, že za necelou hodinu už plnili čirý lektvar s jemným růžovým nádechem do lahviček. Pak Harrymu oznámil profesor Brumbál, že soudní jednání skončilo a ministr se ženou přechází do kanceláře v prvním patře, kde má dojít ke střídání bystrozorské ochranky. Tak nechal Ginny u lektvaru odolnosti, popadl sošku, vložil ji do batůžku a vyběhl z domu, aby se rychle přemístil na ministerstvo. Přemístil se na chodbu ve druhém patře zrovna v okamžiku, kdy se k výtahu vydali i Zorina, Hardy a Ron, kteří měli ministra a jeho ženu hlídat přes noc. Přidal se k nim, počkal, až si předají službu s Norem a Fillem. Když se Hardy a Zorina právě bavili s těma dvěma o tom, jak probíhalo soudní řízení, tak Harry vytáhl sošku a řekl potichu Kingsleymu:

      „Tohle ti posílá paní ředitelka. Je na tobě, jestli si tu sošku necháš na ozdobu tady, nebo si ji vezmeš domů. Můžeš ji vlastně přenášet sem a tam podle potřeby.“

      „Tu máš přece hlídat ty, ne?“ podivil se Kingsley.

      „To možná ano, ale u tebe bude užitečnější. Tu sošku nikdo hlídat nemusí, ohlídá se sama a při tom může střežit i vás…“

      Kingsley pochopil a přikývl:

      „Až to všechno skončí, tak ti ji přinesu.“

      Harry se rozloučil a šel zase vařit s Ginny lektvary. Tvrdě pracovali až skoro do půlnoci. Uvařili i lektvar na posílení srdce a první fázi dokrvovacího lektvaru. Pak už ale museli jít spát. Jejich jednodenní volno skončilo tak rychle, že si ani nestihli odpočinout a zítra je už zase čeká denní směna.

       

      Items details

      • Hits: 6808 clicks

      Tecox component by www.teglo.info