Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Kletba pralesního šamana

aneb Angelino rodové prokletíkletba2-th

Mistrovství je za námi, svatební cesta skončila a nastává všední realita novomanželského a profesního života.

Ale kdy bylo kolem Harryho naposledy něco normálního? Dobrodružství nekončí, přátelé potřebují jeho pomoc. Dokáže to?

    Kapitola 6, Tajemství africké magie

      ZuluDoma nejdřív v uvolněné atmosféře povečeřeli. Krátura se překonal, uvařil skvělé ledvinky ve smetanové omáčce a upekl vynikající ostružinový koláč jako dezert. Angelina se rozbrečela, jak z ní opadl ten adrenalin a Hermiona s Katií ji uklidňovaly. Fawkes přistál před ní na stole, začal prozpěvovat tichoučkou melodii, která hladila po duši. Pak jí ovšem nezdvořile snědl její porci ostružinového koláče, za což si od Krátury vysloužil pár nehezkých slov. Angelina se rozesmála, poděkovala Fawkesovi pohlazením a Krátura si vysloužil její díky, když před ní položil talířek s další porcí koláče. Na stole už zůstal jen koláč a svatební čajový servis a tak Hermiona začala vykládat obsah krabice, co si přinesla domů.

      Nejdřív vyndala masku zdobenou mnoha podivnými symboly a rytinami zvířat. Pak tři figurky zvířat – slona s mohutnými kly, nosorožce a velkou antilopu s dlouhými špičatými rohy. Nakonec vytáhla velký silný zápisník v kožené vazbě, pěkně těžká kniha to byla, když dopadla na stůl, tak se celý otřásl a ze zápisníku se zaprášilo. Pak v knize začala listovat, chvilku to trvalo, než našla, co hledala.

      „Tady to je: Pán zvířat.

      Tato maska a figurky zvířat jsou vyřezány ze dřeva velice vzácného – živého stromu – který se vyskytuje jen velmi řídce, v těch nejhlubších a nejtemnějších částech pralesa. Je to strom masožravý a má velmi řídké dřevo. Jen velmi staré a velmi velké stromy mají tak pevné dřevo ve středu kmene, že z něj lze vyřezat tyto kouzelné pomůcky. Takový strom je ale schopen lapit a strávit i několik lidí a proto je získání takového dřeva velice nebezpečné a dá se zvládnout jen s použitím té nejvyspělejší magie. Tyto artefakty jsem získal od šamana, kterého jsem porazil v souboji. Byl to jeden ze synů obávaného pralesního šamana M´bana z pralesů Konga, kterému se nelíbilo, že léčím vesničany, na které seslali jako trest spavou nemoc. Po té, co jsem tohoto mladého šamana zabil, jsem musel uprchnout a po původu a funkci těchto artefaktů jsem pátral mnohem později, při své výpravě do pralesů na řece Gambia v Senegalu.“

      Angelina se zaraženě zeptala:

      „Myslíš, že to byl ten šaman, co seslal prokletí na mou prababičku?“

      Odpověděl jí Harry:

      „M´bana? Ano to je on Angi, Boan ho taky tak jmenoval…“

      Angi si smutně povzdechla a Ginny ji uklidnila:

      „Jestli něco z toho proti němu budeme moct použít, tak bude určitě překvapený, že s ním bojujeme jeho vlastními zbraněmi…“

      „Tak to nevím, jestli to budeme umět použít,“ zarazila ji Hermiona. „Poslouchejte dál…

      Na správné použití této masky a její síly je potřeba zvláštních schopností, které ale má jen velmi málo šamanů. Ten, který mi to vysvětloval, to zkoušel stejně marně, jako já. Maska rozezná tyto zvláštní schopnosti v kouzelníkovi sama, a pokud je najde, tak s ním splyne a dá mu moc nad všemi zvířaty. Budou poslouchat jeho příkazy a dělat všechno, co jim přikáže.

      Sošky zvířat vyřezané ze dřeva živého stromu však mají ještě něco navíc. Oživit je může jen Pán zvířat, nositel masky, a to jen pouhou myšlenkou. Zvířata, na které se tyto sošky promění, pak mají nadpřirozené schopnosti. Nedají se ovládnout, ani zničit žádnou zbraní, ani kouzlem. Může je ovládnout jiný Pán zvířat, který by byl silnější, než ten, co je vyslal. Jediné čím je můžete přemoci, je jiné takové mytické zvíře, které ho srazí do jeho dřevěné podoby, a tu pak můžete zničit ohněm…

      Takže z toho vyplývá, že musíme najít někoho, kdo dokáže splynout s tou maskou a stát se Pánem zvířat. Ernieho napadlo, že by to mohl dokázat zvěromág…“ a podívala se tázavě na Ginny.

      Ta pokrčila rameny a zamumlala:

      „Proč ne, můžeme to zkusit…“ a už se natahovala po masce. Ale Harry ji zarazil:

      „Počkej, nepospíchej tolik… Nemůže to být nebezpečné Hermiono? Přečetla jsi všechno? Už jste s tím dělali nějaké testy?“

      Hermiona ukázala na knihu a odpověděla:

      „Už tu jen píše, že tuhle masku vyzkoušelo mnoho kouzelníků, ale žádný z nich se nedočkal jakékoliv reakce. My jsme ji zkoušeli taky. Já Ernie i několik léčitelů a nic se nestalo…“

      Ginny zvedla masku ze stolu a tak ji Harry znova zarazil:

      „Nepospíchej tolik. Jestli ti bude fungovat, tak se nám tady zhmotní slon, nebo nosorožec? Neblázni Ginny, musíme se přesunout někam, kde je víc prostoru…“

      Tak Hermiona popadla sošky, Ginny masku a šli všichni do vstupní haly.

      „Cítím takové podivné mravenčení v ruce,“ zamyšleně řekla Ginny. „Myslím, že to bude fungovat…“ počkala, až Hermiona položí sošky na zem uprostřed haly a masku si nasadila. Ostatní ustoupili všichni až na schodiště a s úžasem sledovali, co se s Ginny děje.

      Maska se rozzářila a okamžitě se přizpůsobila jejímu obličeji. Vypadalo to jako by s ní splynula. Dívali se na Ginninu tvář, na kterou jako by se jen obtiskly symboly a rytiny zvířat z masky. Vypadalo to už spíš jako tetování, než jako maska. Harry trochu vystrašeně zašeptal:

      „Doufám, že jí to nezůstane…“ a Ginny se rozesmála.

      „Cítím každou myš, běhnici, kluběnku a mouchu, co jsou v tomhle baráku. Vidím sama sebe očima té mouchy, co leze po stropě…“

      Harry se zasmál: „Neříkej, že tu máme tolik havěti…“

      Ginny se rozesmála:

      „Žlutoočka právě ulovila myš ve špajzu… Teď zkusím tu antilopu…“

      Soustředila se na sošky položené na podlaze a antilopa se začala okamžitě zvětšovat, až do velikosti statného koně, pohodila hlavou a odfrkla si skoro stejně, jako kůň.

      „No páni…“ vydechl Charlie a antilopa vyšla proti němu. Ustoupil o další schod a řekl:

      „Radši ji skus zastavit, Ginny, nerad bych se seznámil s těmi ostrými rohy…“

      Ginny udělala pár kroků proti antilopě a ta najednou ztuhla, zdřevěněla a zase se smrskla do velikosti sošky.

      „Poslouchá jako dobře vycvičený pes…“ řekla Ginny a pomalu si stáhla masku z obličeje. Chvíli to vypadalo, jako by svlékala kůži, ale pak maska nabrala svůj původní vzhled a Ginnina tvář už zase vypadala normálně… Harry si hlasitě oddechl.

      „Tak tohle tedy funguje…“ s úlevou vydechla i Hermiona. „Od teď jsou tedy ta maska a sošky tvoje Ginny. Nauč se to pořádně ovládat, abys je mohla účinně použít, kdyby došlo na přímý střet. A teď se ještě vrátíme k záznamům. Jsou tam další zajímavé věci, s kterými bychom se měli seznámit…“

      Přesunuli se zpět do kuchyně, nalili si čaj a dojídali zbytky koláče. Hermiona zase listovala a něco v zápisníku hledala.

      „Tady to je… O magii voodoo už jsem slyšela dřív, je to v podstatě mudlovské náboženství a šamani jsou vlastně něco jako kněží. Udržují tak svoje mudlovské obyvatelstvo v poslušnosti a hlavně jim tak můžou pomáhat. Používají kouzla a lektvary při jejich léčení, pomáhají v dobách sucha nebo neúrody. Je to celkem rozumný způsob, jak můžou žít mudlové a kouzelníci pohromadě bez nějakého utajování. Jenže jsou i typy černé magie, které tento způsob soužití zneužívají. Tady to pan Figga píše:

      Petro - v některých oblastech zvané také Congo, je černá magie, jejímž cílem je udržovat mudlovské obyvatelstvo ve strachu a slepé poslušnosti. Šamani dokážou seslat nemoc, prokletí, nebo smrt buď přímým kouzlem, když mají osobu na dohled, nebo na dálku pomocí obřadu. K tomu potřebují nějakou část toho, na koho má kletba dopadnout. Stačí vlas, nehet, nebo kapka krve, které šaman vloží do látkové panenky, nebo panenky vytvořené ze speciálního druhu trav a listů. Při složitém kouzelnickém obřadu ji skropí krví čerstvě podříznutého kohouta, aby do panenky vložili živoucí sílu dané osoby. Pak má nad ní moc a může ji proklít, zranit, nebo zabít, i když neví, kde se nachází…

       V truhle byly uloženy i amulety, které mají před takto získanou mocí osobu ochránit. Zítra dám ty amulety tobě a Kingsleymu,“ otočila se na Angelinu, „taky si vypijete ty imunitní lektvary, jestli budou už hotové. Dám ti je taky pro mámu a tátu, musíš jim je hned poslat i s vysvětlujícím dopisem, aby ty věci opravdu nosili pořád při sobě a lektvary vypili…“

      Harry se zatvářil pochybovačně:

      „Opravdu si myslíš, že budou nějaké amulety fungovat?“

      Hermiona pokrčila rameny:

      „Nic lepšího nemáme a o amuletech se ve svých poznámkách pan Figga zmiňuje několikrát. On jim opravdu věřil. Nám nezbude nic jiného, než jim věřit také, protože proti té magii nic jiného nemáme…“

      Tak se nakonec uložili ke spánku s tím, že možná budou otci paní Figgové vděční za svou záchranu.

      Ráno nejprve Ginny, Harry, Hermiona a pro jistotu i Charlie, doprovodili Angelinu do nemocnice u Svatého Munga, kde na ně čekal už oblečený Kingsley s Hrdonožkou a Savage. Hermiona jim předala talismany a pan Smith jim dal oběma vypít devět imunitních lektvarů. Oba se šklebili, ale vypili je bez odmlouvání. Jen Kingsley trochu zahudral, že si představoval trochu lepší snídani. Pak je doprovodili domů, aby se převlékli a připravili na další den mezinárodního procesu.  Oba zajedli tu pachuť z lektvarů za pochodu sendvičem se šunkou a byli připraveni vyrazit.

      „Šaman bude překvapený, že tě vidí Kingsley. Možná by ses mohl tvářit trochu nemocně, abys ho nedohnal k nějakému ukvapenému útoku. Ještě pořádně nevíme, co všechno dokáže…“ nabádal svého ministra Harry a oba jeho mentoři s ním plně souhlasili.

      „Taky jsme mu doporučovali, ať tam dnes vůbec nechodí…“

      „To nejde,“ oponoval Kingsley. „Dnes jsou na řadě nejdůležitější výslechy…“

      A tak šli rovnou do soudní síně. Kingsley si dal říct a tvářil se tak nemocně, že ho Australský ministr soucitně politoval. Řekl jim, že Popova radši dnes nechali doma, aby si odpočinul po nemoci, protože od zítřka bude mnohem rušněji a budou ho potřebovat v plné síle. Když se Harry tvářil nechápavě, tak mu vysvětlil:

      „Zítra se začnou zástupci zemí dohadovat, kterého odsouzeného dostanou k potrestání do svých rukou. Je tu dvaadvacet zemí a zločinců tu máte jen osm, tak to bude napínavé…“

      První byl k výslechu převeden Kenny Connolly, pravá ruka vůdce bandy. Svoje dlouhé hnědé vlasy měl stažené do gumičky a jeho šedé oči víc než vztek, nebo nenávist, vyzařovaly strach. Poslušně si vypil veritasérum a pak ochotně odpovídal na všechny otázky. Zdálo se, že právě on má po Nedovi na svědomí nejvíc mrtvých. Podle toho, jak vypovídal, si o něm Harry vytvořil obrázek. Možná inteligentní, rozhodně učenlivý. Jako jediný z bandy se naučil od Neda kouzlo sesílající blesk. Jinak je to v podstatě zbabělec, který zabíjel jen proto, aby ukázal svému vůdci a idolu, jaký je chlapák… Harry byl znechucen a musel se kontrolovat, aby jeho pocity nevyzařovaly do soudní síně.

      Poobědvali v soukromí ministrovi kanceláře, v klidu a v pohodě. Angelině se vrátil puštík, kterého poslala ráno s balíčkem svým rodičům a ona jim pobaveně přečetla jejich odpověď:

      „Ahoj, zlatíčko.

      Moc ti děkujeme za amulety, určitě je budeme nosit. Vím, že moje maminka amuletům velmi věřila, dokonce se od babičky naučila některé i vyrábět. Jen mi dalo trochu víc práce a přemlouvání dostat do tatínka ty lektvary. Víš přece, jaký má zmlsaný jazýček, nebylo to jednoduché. Ale nakonec mi pomohl strýček Albert, toho Alan vždy ctil a poslouchal, jako staršího bratra. Myslíme na tebe i na Kingsleyho ve dne v noci, piš nám prosím častěji, ať jsem klidnější. Moc se o vás bojím…

      Máma

      Umím si zcela zřetelně představit, jak to vypadalo, když máma se strýčkem Bertem do táty nalévali ty lektvary…“ smála se uvolněně Angelina a Kingsley se k ní přidal.

      Před vstupem do soudní síně se Kingsley zase začal tvářit nemocně a Angi ustaraně. A tak si v klidu vyslechli i výpověď samotného vůdce bandy – Bílého Neda. Pokoušel se vzdorovat veritaséru. Byl vidět jeho vnitřní zápas, jak se snažil neodpovědět na všechny otázky. Nakonec ale svůj souboj prohrál. Alespoň však, díky tomu vzdoru, nevypovídal o svých zločinech s tím hloupým, šťastným úsměvem, jako ostatní. Byl to bezcitný, nemilosrdný zločinec, který vraždil lidi jen proto, že mu stáli v cestě za lupem. Mučil ty, kteří mu své poklady, nebo střežený majetek nechtěli vydat dobrovolně, neštítil se mučit děti, aby přinutil mluvit jejich rodiče. Jediné čím se snad lišil od Voldemorta bylo to, že netoužil po moci a ovládání jiných, ale jen po majetku. A taky to, že nezavraždil přímo žádné dítě. Umřelo jen jedno, které zahynulo spolu se svými rodiči v troskách domu, který jim on a jeho banda shodili na hlavu, když nedostali to, co chtěli.

      Výslech trval až do osmé hodiny večerní a tak předali Kingsleyho s Angelinou Zorině, Hardymu a Ronovi na chodbě před soudní síní, kde už na ně čekali. Ron Harrymu vyřídil, že tentokrát na něj Ginny nečekala, protože mají doma mamku, která se po jejich minulé návštěvě v Doupěti, kdy si Ginny stěžovala, že pro samou práci nemá ani čas na zařizování domu, rozhodla, že jim pomůže. Tak se ještě s mentory vrátil na ústředí a pomohl jim sepsat hlášení za včerejší i dnešní službu. Zdrželi se déle, než předpokládal a tak ho tam ještě zastihl Ron. Vrátili se po tom, co ministra doprovodili do bytu a Ron se mu poškleboval, že se mu nechce domů, když má v baráku nasazenou tchýni. To Harryho rozesmálo:

      „Ne, to jistě ne. Jen mám trochu strach, že to doma ani nepoznám. Když se ty dvě do něčeho pustí, tak to stojí za to…“

      Doma na něj čekal v kuchyni jen Krátura. Dal mu najíst a vyřídil mu, že „paní a paní“ jsou v obývacím pokoji a uklízí svatební dary, aby mohly hezky zařídit obývací a přijímací pokoje. Tak se za nimi vydal. V přijímacím pokoji našel Charlieho a Katii, kteří si balili svoje svatební dary a s radostí mu oznámili, že už mají vlastní dům. V Godrikově Dole byl na prodej domek Batyldy Bagshotové.

      „Něco jsem měl našetřeno já, něco Katie a zbytek jsem si půjčil od Billa. Už jsme ho částečně zrekonstruovali. Vytvořili jsme novou střechu, opravili schodiště, vymalovali… Ještě budeme muset ve dvou, nebo možná třech místnostech vyměnit podlahu, ale to už asi uděláme za provozu. Nechceme vám tady zbytečně zaclánět, když už máme vlastní dům…“ vesele vyprávěl Charlie.

      Harry nevěřícně kroutil hlavou:

      „Nám tady přece nijak nepřekážíte, Charlie. Stejně jsme věčně někde v terénu, tady tolik času nestrávíme. Nejdřív si dejte ten dům hezky do pořádku, nemusíte s tím stěhováním pospíchat…“

      „No tak dobře…“ usmál se vděčně Charlie a Harry pokračoval do obývacího pokoje.

      Ginny ho přivítala výčitkou:

      „No to je dost, žes dorazil! Kde jsi byl prosím tě tak dlouho?“

      Harry zareagoval dost překvapeně.

      „Do osmi jsme byli s Kingsleym a pak jsme museli ještě sepsat hlášení za včerejšek i za dnešek, protože včera jsme to nějak nestíhali… Nebo mi snad vyčítáš to, že jsem se nejdřív najedl po návratu z práce?“ Ginny se tónem jeho hlasu okamžitě uklidnila:

      „Nevyčítám, Harry, jen jsem nepočítala s tím, že se v práci zdržíš tak dlouho a tak už jsem začínala mít strach, jestli se zase něco nestalo…“ Harry se usmál tomu omluvnému tónu a uklidnil ji:

      „Neboj, dnes byl klid. Možná proto, že jsme donutili Kingsleyho, aby se tvářil nezdravě a nemocně, takže šaman zřejmě ještě vyčkává, jestli ho ten mor, přeci jen ještě nesloží…“

      Pak se pozdravil s mamkou a přidal se k nim při vyklízení obývacího pokoje. Když byl pokoj prázdný, tak nejprve pořádně vyčistili podlahu, opravili některé poškozené parkety a nakonec je mamka dost složitě vypadajícím kouzlem ošetřila voskem a hned i vyleštila. Podlaha vypadala jako nová a tak se začali nad katalogem nábytku dohadovat, co sem vlastně všechno dají… Nakonec se zařizováním obýváku zdrželi až skoro do půlnoci, ale výsledek za to opravdu stál. V oknech ručně háčkované záclony od tety Petunie a nádherné závěsy z katalogu, které vypadaly jako zlaté. Na stěnách kouzelné tapety, po kterých poletovali modří a žlutí motýlci, zlatí ptáčci a různobarevné, duhové květinové víly. Rozkvétaly na nich postupně různé polní květy. A tak chvíli převládala na pozadí bílá a žlutá, když rozkvetly kopretiny, modrá, když se vlády ujaly chrpy a pomněnky a červená, když rozkvetly vlčí máky… Dva moc hezké, ručně tkané koberce, spousta míst k sezení a několik odkládacích stolků, které kromě velikosti vypadali všechny stejně. Dvě velké pohovky, několik křesel a Harrymu se podařilo vnutit sem i kopii té pohodlné pohovky pro dva, na kterou měl spousty krásných vzpomínek z jejich hnízdečka lásky v komnatě nejvyšší potřeby. Přibylo i pár příborníků a komod na uložení svátečního nádobí ze svatebních darů, skleniček a pěkný bar, který zatím zel prázdnotou. Spát šli unavení, ale s pocitem dobře udělané práce.

      Dopoledne zařizovali přijímací pokoj, zbytek ložnic stihly mamka s Ginny zařídit už včera, než přišel Harry z práce. Brzy měli hotovo a tak se přenesli hned po obědě na ministerstvo a šli si do knihovny opisovat zákoník. Noční služba proběhla naprosto v klidu a tak si od všetečných ministerských portrétů vyslechli, jak proběhl první den rozdělování členů Nedovy bandy do pravomocí jednotlivých zemí. Dozvěděli se, že zatím se na ničem nedohodli, ale co se týká samotného Neda, tak nejvíc šancí má zřejmě Irsko, kde toho spáchal daleko nejvíc. Dozvěděli se také, že ministr Pastorek se zúčastnil pouze dopoledního jednání a odpoledne se nedostavil, protože se věnoval své práci u sebe v kanceláři.

      Ráno se také od Dobse dozvěděli další skvělou novinu. Do party bystrozorů přibudou další čtyři, kteří byli po odchodu mozkomorů převeleni jako strážní do Azkabanu. Teď jsou ovšem mozkomoři zpět a i když jsou jen v jednom křídle, tak můžou bývalí bystrozoři nastoupit zpět do služby. Tím se ale změní rozpisy služeb. Harry a Ginny už nebudou chodit stejně. Hrdonožka a Savage (a s nimi samozřejmě i Harry) pojedou systémem dvě denní, dvě noční a dva dny volna, ale Ginny a její mentoři budou mít dvě denní, volno, dvě noční a druhý den volna. Takže budou mít společné jen dva dny denní služby a jednu noční. Ginny se tvářila hodně zklamaně a Harry zpočátku taky, ale pak si uvědomil, že se mu otvírá skvělá příležitost na tajné soukromé hodiny s profesorkou McGonagallovou. Tak nakonec Ginny doma při snídani uklidňoval:

      „Když jsme nastupovali do práce, tak jsem měl strach, že budeme mít služby každý úplně jinak. Jak jsme sloužili spolu, tak to bylo bezva, ale teď to taky nebude taková hrůza. Tři ze čtyř služeb budeme mít společně a to je dobré, ne? Navíc budeme mít víc volna a tak i víc času na učení a přípravu. Myslím, že to nedopadlo zas až tak špatně…“

      Ginny to nakonec taky musela uznat a tak šli spát v dobré náladě.

      Když se odpoledne probudili, tak je čekala sova od Levandule. Psala jim, kde bydlí, že svatba začíná přesně v poledne a že se mají přemístit přímo k nim na zahradu, protože Dursleyovi s paní Figgovou k nim přijedou autem.

      „Škoda, že to delší volno budeme mít až od příštího týdne. Takhle musíme jít po noční a ještě hned druhý den na denní. To se tam moc dlouho zdržovat nebudeme moct…“ posteskl si Harry.

      „Já jsem stejně neměla v úmyslu se na té svatbě zdržovat déle, než to bude nezbytně nutné. Když začíná až v poledne, tak si budeme moct ještě trochu zdřímnout. Po obřadu se najíme, zůstaneme tak dvě, tři hodiny a vypaříme se, ne? Ani jsme ještě nemluvili o tom, jak se vlastně oblékneme…“ uvažovala Ginny.

      Nakonec se dohodli, že svatební hábity nechají ve skříni pro jinou příležitost a půjdou v těch, co si přivezli z Austrálie. Pustili se do dalších fází rozpracovaných lektvarů a v půl sedmé jim Krátura servíroval večeři. Ještě seděli nad dezertem, když pod dveřmi kuchyně prolétl stříbřitý paprsek a na stole před Harrym se objevil Fredův, teď už vlastně Georgeův, lišák a řekl mu:

      „Harry, zastav se u mě, než půjdeš do práce. Mám pro tebe něco opravdu zajímavého. Ať tě Giny omluví, kdyby ses náhodou zdržel, asi to budeme muset trochu prozkoumat. Čekám na tebe v obchodě…“

      „Já jdu s tebou!“ vyhrkla okamžitě Ginny a Harry ji začal přesvědčovat:

      „Ale no tak, miláčku… Alespoň jeden z nás by měl dorazit do práce včas. Znáš George, čert ví, na jakou záhadu zase narazil. A ty ses navíc chtěla stavit v Doupěti, s tím naším katalogem nábytku, co si tu mamka zapomněla. Vezmeme si zrcátka a tak ti budu moct dát vědět, o co se jedná…“

      Ginny se nakonec uklidnila a tak za chvilku odcházeli z domu každý jinam. Ginny do Doupěte a Harry za Georgem a jeho zajímavými objevy…

      George už na něj čekal u dveří obchodu. Hned jak se Harry objevil, tak ho táhl dovnitř, zamkl a odvedl ho dozadu za závěs, k Fredovu portrétu v životní velikosti.

      „To budeš čubrnět Harry, co brácha vypátral…“ culil se na něj Fred a tak pobídl George, ať si kouká pospíšit, protože za chvilku musí jít do práce. George vážně přikývl a začal vyprávět:

      „Navečer, když jsem zavřel krám, tak jsem se vydal do Obrtlé ulice. V Apatyce u Tří švábů mi slíbili některé z přísad do záškoláckých zákusků, které se špatně shánějí. Právě, když jsem smlouval o cenu, tak jsem tou jejich, špinavou a pavučinami přikrytou, výlohou zahlédl ty tři maníky z Konga. Rychle jsem zaplatil a vydal jsem se nenápadně za nimi. Nejdřív vlezli do vetešnictví a vylezli odtud s kusem režného plátna a sáčkem plným ovčí vlny. Pak chvíli chodili sem tam a ten mladý se vyptával několika kolemjdoucích, než našli v takové zaplivané boční uličce krámek, o kterém jsem ani nevěděl, že tam je. Asi něco jako zvěřinec, protože od nich vyšel ten mladej a v každém podpaždí měl živého kohouta…“ zadíval se na Harryho a podivil se jeho výrazu: „To mi nepřipadalo až tak zajímavé, ale vidím, že tobě to něco říká…“ Harry přikývl a George pokračoval:

      „To nejzajímavější přijde totiž nakonec. Když měli ty kohouty, tak už se nezdržovali a přímo z té uličky se docela zvláštním způsobem přenesli pryč. Kvůli tomu jsem tě vlastně volal. Stoupli si těsně k sobě, mačkali se na sebe tak, že mi to bylo trošku divný. Pak ten starý hrábnul rukou do poměrně velkého koženého sáčku, co měl u pasu a vytáhl plnou hrst nějakého černého prášku. Zamumlal pár slov, z nich jsem rozuměl pouze Strašidelné Hůrce a přitom jim všem sypal ten prášek na hlavy. Najednou to začalo modře světélkovat tak, že je to zahalilo do modravé záře a pak byli prostě pryč… Napadlo mě, že tím práškem zrovna nešetřil, že tam po nich mohlo něco zbýt a tak jsem to zkusil: accio kouzelný prášek…“ sáhl na stůl za sebe pro misku, ve které byla malá hrstička černého lesklého prachu. „Tohle se mi podařilo získat…“ pyšně ukazoval svou kořist.

      Harry zamyšleně kroutil hlavou.

      „Zámeček na Strašidelné hůrce je zabezpečen proti přemisťování. Jediné přístupné místo je ten palouk za ním. Nechtěli, aby si zahraniční hosté skákali na záda…“

      „Dyť ti říkám, že to zářilo jako přenášedlo. Tím se dostaneš i tam, kde je přemisťování blokované…“ vysvětloval George.

      Harry se najednou zarazil a zatvářil se vážně.

      „Myslíš, že by to fungovalo, kdybych se tím posypal a řekl, že chci být u Kingsleyho v bytě?“

      George se zamyslel:

      „Tobě nejspíš ano, když víš, kde bydlí. Otázkou spíš je, jestli by to přeneslo i mě, když o tom nemám ponětí… To budeme muset vyzkoušet,“ dodal najednou rozjařeně.

      „Neblázni George, to by mohlo být pěkně nebezpečné. Kingsleyho byt je zabezpečen Fideliovým zaklínadlem a takovou spoustou dalších bezpečnostních kouzel, že by tě to mohlo zabít…“ zchladil jeho nadšení okamžitě Harry.

      „Ale jak na to chceš přijít, Harry. Než se smečce odborníků podaří vyzkoumat, co je ten prášek zač a co všechno dokáže, tak už bude dávno po Kingsleyovi a Angelina bude na cestě do Konga…“ už přímo sálal odhodláním George. „Prostě to musíme zkusit hned teď, jestli je máme chránit. Jiné účinné řešení prostě neznám…“

      Harry chvíli přemýšlel, pak vytáhl zrcátko a řekl Georgeovi:

      „Tohle musíme někomu říct, nemůžeme riskovat, že se nám něco stane a nikdo se nedozví proč…“

      „Počkej!“ zarazil ho rychle George. „Kopie Fredova portrétu je v Doupěti. Kdyby se nám něco stalo, tak jim to tam řekne. Frede,“ otočil se pak ke svému bratrovi. „když se do půl hodiny nevrátím, tak je můžeš vzbouřit. Nebo radši do hodiny, protože si umím představit ty zmatky, jestli nás to ke Kingsleymu přenese…“ a už se s miskou v ruce postavil těsně k Harrymu, dychtivý to vyzkoušet. Harry tam stál se zrcátkem v ruce a pořád ještě váhal. Jenže George na nic nečekal, už jim sypal ten prášek na hlavu a pronesl:

      „Byt ministra Kingsleyho Pastorka…“

      Zahalila je modrá záře, ale pocit známý z použití přenášedla, který Harry čekal, se nedostavil. Spíš měl dojem, že se jeho tělo rozložilo na jednotlivé molekuly a splynulo s tím práškem, který byl všude okolo. Ale přesto vnímal co se děje kolem něj. Zmizel Fred i celá Georgova kancelář. Byli spolu uzavřeni v obláčku světélkujícího kouzelného prášku, jako v bublině. A najednou světlo zmizelo a oni stáli u Kingsleyho v ložnici.

      Harry se okamžitě otočil zády k nim, zcela úmyslně ze sebe nechal sálat svoje rozpaky a hned promluvil:

      „To jsem já, Harry. Omlouvám se, že vás ruším v tak nevhodném okamžiku, ale je to naléhavé. Hrozí vám velmi vážné nebezpečí, musíte rychle pryč…“

      Kingsley jadrně zaklel, Angelina vyděšeně vyjekla, ale pak se hned pustila do George:

      „Okamžitě se otoč George a přestaň tak přihlouple zírat, nebo tě na mou duši pořádně praštím!“ A Kingsley se k ní přidal: „A koukejte vysvětlit, jak jste se sem vy dva, u kulhavého jednorožce, vlastně dostali!“

      George se dotčeně otočil a začal se razantně bránit:

      „Tak hele, přišli jsme vám zachránit krk, tak ne tak zhurta. To, že přihlouple zírám se ti možná zdá z toho, že absolutně nic nevidím, na rozdíl od Harryho, takže vaše Fideliovo zaklínadlo funguje opravdu dobře. Stojím ve vzduchoprázdnu a nevidím nic jiného, než stromy parku na této straně a pouliční lampy na druhé…“

      „Ale slyšíš je, že?“ ptal se napjatě Harry. „Takže, kdyby se tu šaman objevil v době, kdy budou tvrdě spát, tak by je mohl najít podle oddechování a překvapit je…“

      „Jo, to je fakt,“ přitakal George a rychle vysvětlil: „Ten prášek, který nás sem přenesl, totiž ještě před necelou hodinou patřil vašemu oblíbenému šamanovi a ten šikovný George, na kterého se tu rozkřikuješ, Angelino, ho dokázal velmi nenápadně získat pro tento docela nebezpečný experiment. Podle Harryho rozpaků si dokážu představit, z čeho jsme vás asi vyrušili, ale ať už děláte cokoliv, tak si dejte pauzu a dokončíte to někde v bezpečí, ano?“

      V tu chvíli mu přistál na hlavě polštář a George se rozpustile rozchechtal.

      Kingsleymu to všechno rychle došlo.

      „A sakra… Angi, rychle oblékat a balit. Musíme pryč!“

      Za Harryho zády se začalo ozývat chvatné šustění pokrývek, otvírání dveří skříně a zvuky oblékání. Aby jen tak hloupě, mlčky nestál, vyprávěl jim, co všechno ještě pod Georgovým bystrým zrakem nakupovali, a dokončil varováním:

      „Takže jestli nemáte na krku ty amulety, tak si je koukejte navléknout a už je za žádných okolností nesundávejte.“

      „A jeje… Angi na, vezmi si to!“ slyšeli Kingsleyho před tím, než je vybídl: „Už se můžete otočit, ať nemusíme koukat na vaše záda. Nejdřív mi ale pro jistotu oba ukažte svoje Patrony.“  George předvedl Lišáka, Harry přivolal svého Dvanácteráka a přitom si všiml, že hodiny na stěně ukazují už za jednu minutu osm. Rychle vytáhl zrcátko a zavolal Ginny. Stačil jí říct jen, že je u Kingsleyho a už mu to zrcátko ministr bral z ruky.

      „Ahoj Ginny, už jsi v práci?“ a když přisvědčila, tak ji požádal: „Dej mi prosím Hrdonožku…“

      Chvíli počkal, než se v zrcátku objeví jeho šedé oči a začal rázně organizovat:

      „Joe, máme dost naspěch. Zajděte ke mně do kanceláře. V sekretáři za dveřmi jsou v prvním šuplíku ta zrcátka z akce Hadí hrozba. Vezmi tu sadu po pěti a přijďte hned oba ke mně do bytu. Počkáme tu s Harrym na vás…“

      George se zamyslel:

      „A já bych měl jít uklidnit Freda, než způsobí v Doupěti poplach…“

      Harry ho přibrzdil:

      „Radši ještě chvíli počkej, než přijdou Hrdonožka a Savage. Máš dost času, dal jsi mu hodinu a ta ještě zdaleka neuplynula…“

      „Dobře,“ usmál se George, „pak nejspíš přijdu za vámi k tobě domů, ne?“

      Harry pokrčil rameny a podíval se tázavě na Kingsleyho.

      „Jestli nemáte bezpečnější úkryt, tak vám rád nabídnu pohostinství. Barák je už celý zařízený a nebudete tam sami. Bydlí u nás Charlie s Katií, Hermiona a dnes nejspíš i Ron. Budou vás hlídat i Fawkes s Kráturou, měli byste tam být v bezpečí…“

      Kingsley souhlasně přikývl.

      „Ten barák je ještě opředen spoustou Pošukových zabezpečení, tam by to měl vetřelec jistě mnohem obtížnější, než tady… Budeme ti vděční Harry.“

      Ale to už klepali na dveře Harryho mentoři. Kingsley jim šel otevřít a hned mezi dveřmi si ověřil jejich Patrony. Tak se Harry seznámil nejen se silným Hrdonožkovým buldokem, kterého už viděl, ale i s nepříliš výrazným Savageho pávem. George se rozloučil a Harry ho na odchodu požádal:

      „George, přijď za námi na ústředí, budeme muset sepsat hlášení o tom, co jsi dnes vypátral. Přijdu tam hned, jak je přestěhujeme…“

      Jeho švagr se zatvářil otráveně, ale nakonec přikývl:

      „Doufám, že mi při té příležitosti alespoň vysvětlíš, na co potřebovali ty hadry a kohouty…“

      Vrátili se do ložnice za Angelinou, která mezitím balila oblečení do velkého kufru.

      „Nezapomeň přibalit i toho Fénixe…“ připomněl jí Kingsley a pak rychle a stručně vysvětlil dvěma bystrozorům, co se děje. Pak s jejich pomocí nachystal past na šamana, aby věděli, jestli se skutečně hodlá zachovat tak, jak Harry předpokládal. Jedno zrcátko ze sady, kterou mu bystrozorové přinesli, opřel o svícen na nočním stolku, zkroutil deky a polštáře na posteli tak, že to vypadalo, jako by pod nimi někdo ležel a celou postel a její okolí zajistil poplašným kouzlem. Pak rozdal zbylá zrcátka. Jedno si nechal, jedno dal Harrymu a další dvě bystrozorům.

      „Chci, abyste se sem přiřítili s velkým kraválem a dali vetřelcům dost času na to, aby zmizeli. Tohle není to pravé místo, kde bychom se s nimi měli, střetnou natvrdo. Je tu okolo moc nevinných lidí, hlavně mudlů, kteří by to mohli ošklivě odskákat. Jestli má mezi námi dojít k opravdovému střetu, tak budeme muset vybrat něco pustějšího, než historický střed Londýna…“

      Angelina měla zabaleno a tak Kingsley sdělil bystrozorům:

      „Harry nás teď odvede do bezpečí, zajistěte tenhle byt a počkejte na něj na ústředí. Pak vám s Georgem řeknou vše, co budete potřebovat vědět…“ popadl kufr a strkal před sebou Angelinu a Harryho ke dveřím. Harry popadl Angi za ruku, Kingsleymu řekl: „na poslední schod před vchodem,“ a přemístil sebe i jeho ženu. Jen otevřel vchodové dveře, tak se za nimi objevil i Kingsley s kufrem a všichni zapadli do bezpečí.

       

      Items details

      • Hits: 7055 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Online návštěvníků

      Právě připojeni - hostů: 48 a členů: 6 

      Celkový počet zobrazení stránek:

      Počet zobrazení článků : 3069781