Hledej

 MGD_H001

    Kouzelné Bradavice

      Minerva konečně odjíždí do Bradavic, plná těšení i obav, do které koleje ji zařadí. Jak se jí bude v nové škole líbit? Jak si poradí s učením a co lidé, kolem ní?

           

      POHÁDKA O PUTOVÁNÍ

      Je to zvláštní, Minnie, vždycky se vypráví o tom, jak se do světa vydává statečný mládenec, aby zachránil krásnou princeznu. Nevím proč. Jako by děvčata byla k ničemu. A přitom, některá z nich, rozhodně dokážou mnoho.

      Zrovna jako jedna malá čarodějka, která se jmenovala Graine. Její tatínek jednou moc onemocněl a vypadalo to, že umře. Nikdo mu nedokázal pomoct. Až jedna léčitelka řekla Graine, že ho mohou zachránit kouzelná jablka, která celá září, jako by byla ze zlata.

      Graine nevěděla, že léčitelka má ona jablíčka na vlastní zahradě. Ani to, že sice je ochotná jí je pro tatínka dát, ale jen tehdy, když si je zaslouží. A ani to, že právě pro tu zkoušku, jí poradila jen tak napůl, jak má zázračný strom najít.

      Graine samozřejmě nejela na koni, byla přece čarodějka, takže letěla na koštěti. Ptáš se, proč se tam nepřemístila? Vždyť nevěděla, kde se ono TAM nachází. A navíc, byla ještě docela malá a přemisťování jí vůbec nešlo.

      Cesta nebyla zrovna nejkratší a nejjednodušší. Graine putovala celé týdny a byla z toho náramně unavená. Ale vzdát se nechtěla, protože byla odhodlaná tatínka zachránit. Po předlouhé době se dostala k široké a prudké řece. Rozhodla se, že na druhou stranu se vydá až další den. Když usnula, objevila se u ní ta léčitelka, která poradila, jak tatínkovi pomoct, a vzala jí koště.

      Když se malá čarodějka probudila, vylekala se. Před ní se v nezkrotné řece valila voda a dopravní prostředek byl pryč. Co teď? Mohla se vrátit, ale to by tatínek nejspíš umřel. A mohla se na druhou stranu přemístit, jenom si vůbec nebyla jistá, zda to zvládne. Bála se, že se úplně rozštěpí. Nakonec sebrala všechnu odvahu, pekelně se soustředila a šup, byla na druhé straně. A navíc, co nevidí, kousíček od ní byla zahrada, ve které rostl strom celý se třpytící zlatem.

      Graine se tam radostně rozběhla, ale ve vrátkách jí zastoupila cestu stará čarodějka. Graine v ní nepoznala léčitelku, vypadala totiž úplně jinak. Vždyť víš, mnoholičný lektvar...

      „Vím, co chceš,“ řekla ta čarodějka. (No, aby nevěděla, když Graine sama na cestu poslala.)

      „Dám ti pro tvého otce jedno jablko, ale musíš uhádnout mou hádanku. Pokud ji neuhodneš, nedostaneš nic, a navíc mi tady budeš na věky věků sloužit. Ale samozřejmě, pořád se ještě můžeš rozhodnout vrátit bez hádání. Bránit ti nebudu.“

      Graine věděla, že pokud to nezvládne, ze zahrady se už nikdy nedostane, ale když to nezkusí, tatínek umře. A tak přikývla.

      „Často padám a nikdy se nezraním,“ prohlásila čarodějka. „Kdo jsem?“

      Graine nenapadalo vůbec nic. Sedla si do trávy a přemýšlela a přemýšlela a přemýšlela...

      Já tady budu snad napořád, pomyslela si zoufale. Pomalu se blíží večer a brzy už padne…

      „Rosa,“ vykřikla.

      Čarodějka spokojeně pokývla hlavou a pohybem hůlky přivolala jedno jablko.

      „Teď spi. Když se probudíš, budeš na dohled svého domova.“

      A tak se i stalo. Graine se probudila a opodál uviděla rodný dům. Rozběhla se k němu, ale najednou před prahem uvidí zraněnou kočku, která žalostně mňouká. Přední tlapky měla docela rozdrcené. Srdce se jí sevřelo lítostí. Kočka k ní vzhlédla a promluvila lidským hlasem.

      „Prosím, pomoz mi. Vím, že máš kouzelné jablíčko, dej mi prosím kousek, to mě uzdraví.“

      Graine se sevřelo srdce. Kočičky jí bylo líto, ale ovoce měla pro svého tatínka. Co má dělat? Nakonec se rozhodla. Snad bude stačit pro oba. Opatrně rozkrojila zlatý plod a kousek vložila nešťastné kočce na jazýček.

      V tom okamžiku se zahřmělo a místo kočky tady byla ona čarodějka, která Graine jablko dala. (Ona se uměla proměnit ve zvíře, to někteří kouzelníci umí.) V ruce držela jiné, ještě daleko krásnější, než bylo to první.

      „Dobře jsi udělala, Graine, že jsi byla tak laskavá k nemocnému zvířeti. Kdybys dala otci to první jablíčko, pranic by mu nepomohlo. Ale tohle ho opravdu uzdraví.

      A tak se i stalo. Tatínek se uzdravil a žil ještě dlouhá léta. A za to všechno vděčil své chytré, statečné, vytrvalé a laskavé dcerce.

      Minnie, nedělej si starosti s tím, do které koleje tě zařadí. Máš podobné vlastnosti, jako Graine. Můžeš být spokojená ve kterékoli z nich a mně nezáleží na tom, ve které se ocitneš. Záleží jen na tom, jaká opravdu jsi.

             

      PODZIM 1946

      Vážně se mi zdálo divné, že mám do Bradavic jet z Londýna. Vždyť ten je od nás náramně daleko, zatímco Bradavice jsou jen skok. Mohli jsme se přece přemístit do Prasinek, když už to přímo do Bradavic nejde, a na bradavický vlak počkat. Ale to ne. Děda říkal, že je to tradice. Takže kvůli pitomé tradici jsem seděla v přeplněném kupé, nacpaná mezi několik hlučných puberťáků, kteří nedokážou být ani chvilku zticha.

      mgd_006a

      „Já půjdu určitě do Nebelvíru,“ chlubil se rozcuchaný tmavovlasý kluk, „stejně jako máma s tátou. Kam si myslíš, že půjdeš ty?“ obrátil se na dívku s úhledně zapleteným plavým copem.

      „Pch, Nebelvíři,“ ohrnula nos. „Záleží na inteligenci! Ale o tom jsi nejspíš nikdy neslyšel. Já zcela určitě budu patřit do Havraspáru. Co ty?“ obrátila se na mě.

      „To přece nikdo dopředu neví,“ bránila jsem se a ono – ne-vím, ne-vím, ne-vím

      -mi zpíval rytmus kol.

      Nechtěná pozornost se obrátila na mě.

      „Jé, ty máš kočku,“ nahlídla drobná snědá dívka do Birdieho košíku. „Jak se jmenuje?“

      „Birdie,“ odpověděla jsem neochotně.

      „Ptáček? To je jméno pro kocoura?“ zasmál se pohrdavě ten střapatý kluk.

      „Birdie znamená skvělou golfovou ránu, abys věděl, ty ignorante,“ neubránila jsem se zlosti.

      „Golf? To je nějaký mudlovský sport, co? Ty jsi mudla? Nevíš, že jediný pořádný sport je famfrpál? Víš vůbec, co je to famfrpál? Když už mluvíme o ignorantech…“

      „Jistěže vím, co je to famfrpál. Ale myslet si, že je to jediný pořádný sport, je pitomé. Překvapuje mě, že při takové úrovni inteligence, jakou projevuješ, vůbec znáš význam slova ignorant.“

      Pohrdavě si odfrkl a odvrátil se. Ostatní se začali bavit mezi sebou. Dívala jsem se z okna a prstem si kreslila obrázky na zadýchané sklo. Nejvíce ze všeho jsem si přála být zase s Evannou a Fionou. Snad bych byla i ochotná chodit s nimi na střední do Inverness. Tady jsem opravdu nezačala nejlíp. Pohádat se ještě dříve, než jsme dojeli do Bradavic. Ach jo. Co by tomu řekl děda. A zařazování do kolejí bylo ještě pořád přede mnou. Kam se jenom dostanu? A kam vlastně chci? Rozhodně ne do stejné koleje, jako ten nafoukanec, co pohrdá mudly a golfem. Tam teda ne.

      *****

      Na nádraží v Prasinkách panoval zmatek. Byla už pořádná tma a trochu jsem se bála, že se ztratím.

      „Prváci, ke mně,“ ozvalo se naštěstí z úst malého zarostlého mužíka, který sice byl jen o fous větší než já, ale vypadal přitom náramně staře. I když možná to dělaly ty vousy. Zdál se mi dost neupravený a zanedbaný, ale byla jsem ráda, že nám řekl, co máme dělat.

      „Nestarejte se o svý zavazadla a pojďte za mnou. Jmenuju se Ogg a jsem bradavickej šafář.“

      No tak jo, jdeme.

      V neuspořádaném houfu jsme došli na břeh jezera. Zavonělo to vodou, bahnem a rákosím. Vlnky tiše narážely na oblázkový břeh, ze kterého vybíhalo do vody dlouhé dřevěné molo. U něho byly, jedna vedle druhé, připoutané malé loďky, které se pohupovaly na hladině.

      „Do každý jenom čtyři,“ zavelel mužík.

      Usadila jsem se do jedné lodičky společně s tou snědou tmavovláskou, co se ptala na Birdieho. Vzpomněla jsem si, že se jmenuje Hannah Diggoryová. Přidala se k nám ještě ta bledá holka, co seděla taky v našem kupé. Celou dobu neřekla ani slovo, vlastně se tvářila, že tam ani není. Teď se konečně představila. Je to Eileen Princeová a je z Irska. Jako čtvrtá s náma jela taková mrňavá, nakrátko ostříhaná holka. Do loďky skoro spadla, ale vůbec nevypadala polekaně, a hrozně se smála, jaká prý je nešika.

      „Vy to nechápete, jaké je to všechno pro mě úžasné,“ sypala ze sebe. „Já ještě před měsícem netušila, že kouzelníci vůbec existujou a teď tohle. Táta s mámou jsou herci v jednom divadle v Londýně, takže to vzali v pohodě, protože mezi hercema jsou vlastně všichni tak trochu jiní, i když tohle je vážně více než tak trochu. Není to všechno skvělé?“

      Byla k nezastavení a já jen zírala, jak to bere. Nevadí jí, že nad ní někteří budou ohrnovat nos? Zdá se, že ne. Ale možná to netuší.

      *****

      Zařazování bylo zajímavé. Nejprve nás přivítal sám profesor Brumbál. To proto, že je zástupce ředitele. Dívala jsem se kolem, jestli na něho taky všichni tak obdivně zírají jako já, ale nikdo se nijak užasle netvářil. Copak ani ti z kouzelnických rodin neví, že porazil Grindelwalda? Skoro to vypadá, že ne. Nebo je jim to jedno. To je divné. Já se rozhodně těším, že to bude můj učitel. Vypadá laskavě, vůbec ne jako někdo, kdo přemohl takového strašlivého kouzelníka.

      Děda mi neprozradil, jak zařazování probíhá. Prý bych nebyla překvapená. Ale takovou hučku jsem teda nečekala. Chm, moudrý klobouk. Trochu moc upovídaný, řekla bych. Nejprve zpíval dlouhou, docela nudnou písničku, a pak začal rozřazovat.

      Brumbál volal jednoho prváka za druhým a vždycky mu ten klobouk posadil na hlavu. A on za chvilku zavolal, kam nový student patří. Ta copatá holka, co s náma byla v kupé, šla skoro první. Protože se jmenuje Sarah Bonesová a bylo to podle abecedy. Klobouk ji poslal do Havraspáru, takže asi byla spokojená. Hannah Diggoryová se dostala do Nebelvíru a Jessica Frostová, ta mrňavá holka z Londýna, taky.

      mgd_006b

      Konečně jsem si tam šla sednout i já. A musím říct, že ten klobouk je opravdu více než mnohomluvný. Vykládal si se mnou děsně dlouho, říkal, že bych mohla být vlastně v kterékoli koleji, ale nakonec mě zařadil tam, kam se podle mého hodím nejmíň – do Nebelvíru. Ach jo, doufám, že děda nebude zklamaný. Ani maminka. Jediné, co je na tom opravdu dobré je to, že ředitelem nebelvírské koleje je Brumbál. To je tedy opravdu něco.

      Bohužel do Nebelvíru poslal klobouk i toho protivného kluka (jmenuje se Alan Potter) i toho habána, co s námi byl taky v kupé. Ten se jmenuje Simon Wood. (Ale ten mi nevadí.) Eileen Princeová je ve Zmijozelu, to je mi docela líto, protože mi připadalo, že bych si s ní mohla rozumět.

      Po zařazování následovala hostina se spoustou náramných dobrot. Už dlouho jsem si tak nepochutnala, protože doma toho pořád ještě moc není. Kouzelníci nemají problémy se zásobováním? Nemusí nakupovat na černém trhu? Ráda bych se někoho zeptala, ale nevím koho, abych nevypadala hloupě.

      Po večeři nás prefekti odvedli do nebelvírské věže. V jedné z komnat už na nás čekaly naše věci, byl tam i Birdie, který vypadal, že má ohromnou radost, že mě zase vidí. V pokoji jsem se Sarah, Jessicou a ještě s Augustou Longbottomovou. Byla jsem tak unavená, že jsem se rychle zachumlala pod deku, přitiskla k sobě Birdieho a hned usnula. Poslední, co mě napadlo, bylo, jaká je to krása spát v posteli s nebesy.

      *****

      Následující týdny a měsíce plynuly z jedné strany pomalu a z druhé hrozně rychle. Měla jsem z toho v hlavě zmatek. Učení je teda náramně zajímavé. Během hodin jsem vždycky strašně ráda, že jsem tady.

      Hnedle přeměňování s profesorem Brumbálem! To je ze všeho nejlepší. Už jenom proto, že ho učí právě on. Ale i tak. Naučit se jednu věc proměnit do jiné je prostě skvělé. V přeměňování jsem docela dobrá.

      Lektvary taky nejsou špatné. I když profesora Křiklana zase nijak extra nemiluju. Vybírá si své oblíbence, především podle toho, kdo jsou jejich rodiče. Zdá se, že ani maminka ani děda mezi ty významné nepatří. Nejspíš proto, že si vzali mudly. Ti asi nejsou zrovna hodni pozornosti velkého profesora Křiklana. Studentů z mudlovských rodin si moc nevšímá. Ale samotná příprava lektvarů je opravdu zajímavá.

      Mudlové… Kdyby mě děda slyšel, jak to říkám. Ale mezi spolužáky s „nekouzelníky“ neobstojím. Už i tak jsem jiná. Baví mě učení a nerada se účastním hlasitých zábav. Tak proč na sebe upozorňovat ještě víc…V každém případě, na minulé hodině lektvarů se mi povedl Kostirost tak dobře, že to zaznamenal dokonce i Křiklan. Takže snad by mě mohl vzít na vědomí i jako McGonagallovou. Ne, že by mi na tom obzvlášť záleželo, ale… chci být dobrá. Chci, aby byl děda na mne hrdý.

      Baví mě i formule. Myslím, že v nich jsem taky docela úspěšná. Náš profesor Kratiknot je ještě mrňavější než Ogg, a to už je co říct. Při výuce se podkládá knihami, aby na nás vůbec viděl. Ale rozhodně ví, o čem mluví a kouzlit umí náramně. Musí být chytrý, když je ředitel Havraspárů, že jo? Prý je taky dobrý v soubojích, ale to nám ještě neukázal. Možná někdy později. V bylinkářství se mi ohromně hodí zkušenosti, které mám z pěstování zeleniny. Až takový rozdíl to není. Zdá se, že z ostatních to nezkoušel nikdo. Myslela jsem, že alespoň Jessica bude vědět, jak se co sází, ale říkala, že celou válku zůstali v Londýně a tam neměli ani mrňavou zahrádku, takže mrkev ani brambory vypěstovat neumí. A o kouzelnických rostlinách už samozřejmě neví vůbec nic. To já taky ne. Jen už jsem stačila zjistit, že na rozdíl od zelí tě mohou chňapnout za ruku a pokousat. I když na ostružiny nemají. Do těch, když se vám zapletou vlasy, tak to se může jít ďáblovo osidlo schovat. Z obrany proti černé magii mám zatím spíše smíšené dojmy. Občas mám pocit, že profesorka Merrythoughtová neví, co nás má přesně učit. Ona už je docela stará, a někdy působí, jako by mluvila poněkud z cesty. Zatím jsme se nedostali dál než k teorii a je to celkem otrava. To bych si nemyslela, že takový předmět bude nudný, ale je. Ještě daleko větší nuda jsou pak dějiny čar a kouzel. Učí je profesor Binns a je to DUCH! Ale to je asi to jediné, co je na jeho hodinách pozoruhodné. Během dějin skoro všichni klímou nebo si dodělávají úkoly na další hodiny. Ani se nedivím. Sama mám problém dávat pozor. Posledně jsem už nevydržela a zeptala se, jestli se budeme učit i o mudlovských dějinách. To se na mě podívala vytřeštěně polovina třídy. Dobře vím, že ti z čistokrevných kouzelnických rodin nemají o mudlovských dějinách ani ponětí. Většina z nich málem nezaznamenala, že byla nějaká světová válka. Sakra, kde žili minulých sedm let? (Budu se muset odnaučit říkat sakra. Kouzelníci říkají u Merlina, nebo tak něco. Zas taková drobnost, kterou se odlišuju.) Binns se s trhnutím probral ze svého výkladu a zakřáple vysvětlil, že mudlové nejsou pro kouzelníky důležití a jejich dějinami se rozhodně zabývat nebudeme. Taková pitomost. A polovina třídy souhlasně přikyvuje!

      Na druhou stranu, opravdu zábavné je létání na koštěti. Na to jsem se vážně těšila a kupodivu mi i jde. Dokonce i ten náfuka Potter to uznal. Madam Hoochová mne minule pochválila a řekla, že když se budu i nadále tak snažit, mohla bych se příští rok pokusit dostat do nebelvírského famfrpálového týmu. Na to už se Potter zatvářil spíše kysele, protože jemu Hoochová nic takového neřekla. Dobře mu tak. Zajímalo by mě, jestli bych mohla doma tajně zkusit vyletět nahoru do klenby našeho kostela a vyzkoušet, jestli jsou ty kameny hladké nebo drsné. Jenže doma prý nesmíme kouzlit. Jenom nevím, jestli se to vztahuje na lítání. Nejspíš jo, což je ale opravdu smůla, protože lítat je vážně skvělé.

      *****

      Mimo hodiny to už taková sláva není. Nikdo se se mnou moc nebaví, a já ani nevím, jestli je to proto, že nejsem z čistokrevné rodiny nebo proto, že jsem „šprt“. Spíše to druhé, řekla bych. S Jessicou se baví všichni a vůbec nevadí, že oba její rodiče jsou mudlové. Nejspíš proto, že po nich zdědila herecký talent a je s ní zábava. Umí to sehrát i na profesory, což se jí občas hodí, protože učení rozhodně mezi její koníčky nepatří. Ale ona vždycky udělá takový nevinný a bezmocný pohled, na který jí kdekdo skočí. Až na profesora Brumbála, ten jí to většinou nespolkne. I když i na něho to občas funguje.

      Každopádně, Jessica je opravdu docela fajn a nikdy se nepřidává k těm, co si ze mě utahujou kvůli učení a tak. I když se se mnou nijak zvlášť nekamarádí, pořád je to úleva. Nakonec i s Hannah to docela jde, větší problém je s Augustou Longbottomovou, která neustále vykládá, s kým je příbuzná, a jak je důležité dodržovat všechna pravidla kouzelnického světa. Nána jedna nafoukaná. Inteligence zrovna moc nepobrala, třeba ve formulích je úplně nemožná.

      Ale s holkama je to pořád ještě lepší než s klukama, v čele s Potterem. Ten tomu shazování mých školních výsledků velí. Nejspíš proto, že on žádných zářných úspěchů nedosahuje. A po té pochvale od Hoochové se to ještě zhoršilo. Na famfrpálu mu totiž, na rozdíl od ostatních předmětů, záleží.

      Po pravdě řečeno, nejvíce ze všech lidí ve škole si rozumím s Eileen Princeovou. Škoda, že je ve Zmijozelu. Myslím, že si tam „užívá“ podobných radostí jako já v Nebelvíru. Zmijozelové sice na školu nekašlou tolik jako Nebelvíři, a co se týká čistokrevnosti, tak to má Eileen taky dobrý, ale zase na ně není dost… já nevím, jak bych to řekla. Prostě oni jsou občas ani ne tak moc chytrý, jako spíš vychytralý. A to Eileen není. Podle toho, co vykládal děda, bych si myslela, že Zmijozelové budou fajn, ale nějak podivně vůbec nejsou.

      Eileen říká, že to je vliv Toma Raddlea. Tomu se mi ale nechce věřit, protože to je jeden náramně hezký a oblíbený sedmák. Je primus, vždycky je obklopený houfem kamarádů a holky z vyšších ročníků po něm šílí, bez ohledu na to, ze které koleje jsou. A on se občas na některou docela mile usměje, i když s žádnou opravdicky nechodí. Nás prváků si pochopitelně nevšímá, ale to nikdo ze starších. To je normální. Navíc je trochu podobný Dougovi, i když Doug je teda hezčí. Takže nevím, proč si Eileen něco takového myslí. Jako, že by Tom byl nějaký špatný nebo tak něco.

      No, v každém případě, s Eileen si docela rozumím. Na lektvary chodíme se Zmijozelem, a to jsem s ní vždycky ve dvojici. Lektvary jí opravdu jdou. Ale třeba v létání moc nevyniká. Já ji uklidňuju, že nikdo nemůže být dobrý ve všem, a že někdy pomůže, když se člověk snaží. Já taky zrovna neumím zpívat, ale jak jsem se tak moc snažila, tak jsem to dotáhla i k tomu sólu. Jenže Eileen se v lítání moc snažit nechce.

      *****

      Vánoce jsou už skoro na spadnutí, za dva týdny pojedeme domů na prázdniny. Zajímalo by mě, jestli mi paní učitelka Beckettová dovolí zazpívat si o půlnoční se sborem, i když jsem s nima letos necvičila. Třeba ano, některé skladby se stejně zpívají každý rok znovu. Teprve teď jsem si uvědomila, jak moc mi zpívání chybí.

      Eileen se na Vánoce zrovna netěší. Sice to neříkala, ale myslím si, že má strašně přísné rodiče, kteří jí nikdy nic neodpustí. To můj otec je sice taky přísný, ale zase to není tak strašné, protože mu jde především o správné chování a dodržování pravidel. A to zase není tak těžké vydržet. A maminka je na mě hodná, i když má radši brášky a spíše si mě moc nevšímá. Ale myslím, že po těch čtyřech měsících, co mě neviděla, bude docela ráda, že jsem zase doma. A hlavně – mám dědu a moc dobře vím, žen pro toho prostě jsem důležitá a přísný na mě je jenom, když je to nutné. A to já nakonec vždycky uznám, že to nutné bylo.

      Já se vlastně těším i na Robbieho a Malca. Sice mi občas trochu lezli na nervy, ale teď mi skoro chybí. Zvlášť Malc, protože ten je od malinka o hodně roztomilejší než Robert. Moc toho ještě nenamluví, ale o to více se usmívá na každého kolem. Vezu mu leporelo plné magických zvířátek. Jednorožci v něm pohazují hřívami, maguáří koťata se pošťuchují a sovy nosí poštu. Robert dostane krabici kouzelnických dobrot. Myslím, že Bertíkovy fazolky, co chutnají každá jinak, ho zaujmou. Otec nejspíš těmi dárky moc nadšený nebude, ale snad ho potěší ta kniha o podstatě magie, co jsem mu sehnala. Pro Evannu s Fionou jsem koupila tu nejlepší čokoládu, kterou jsem v Prasinkách sehnala, jenom jsem musela vybrat takovou, co na ni není poznat, že je kouzelná. Ale určitě jim bude chutnat, protože v normálních mudlovských obchodech jsou ještě pořád jenom náhražky.

      Pro dědu mám láhev ohnivé whisky, já vím, že on dává přednost svojí vlastní, ale přece jen si myslím, že tu kouzelnickou si docela rád připomene. Vykládal mi, jak ji za mlada pil. Ale stejně věřím, že nejlepší dárek pro něho bude, že budeme zase chvilku spolu. Alespoň pro mě to tak je.

      Můžete si poslechnout píseň Moudrého klobouku.

      Mně osobně se líbí. Ale Minnie ji považuje za trochu nudnou.

       

      Items details

      • Hits: 1839 clicks

      Tecox component by www.teglo.info