Hledej

 MGD_H002

    Podzimní hvězda

      Tak a je to tady. Minerva povyrostla. Už to není Minnie, ale Minerva, prostě Minerva. Čeká na vás šest kapitol, které budou mapovat její dospívání v Bradavicích, Paříži i Londýně.

      V této první se podíváme na její sedmý bradavický rok. Možná vás zklamu, ale pohádky nebudou. Kapitoly budou provázet verše – ty se k dospívající dívce hodí více. Tentokrát ne z mého pera, na to si přece jen netroufám, ale takové, které se k náladě kapitoly hodí. Takže jako první – Fráňa Šrámek. Já vím, že ho Minerva těžko mohla znát, ale ta nostalgická nálada loučení tam je.

      Proč Podzimní hvězda? Protože je podzim a kolem jedné hvězdy se celá kapitola točí. Jaké? No tak schválně, co myslíte?

        

      Když kvete vřes, tu víme,

      že v číši už jen zbývá

      poslední jiskra. Dopíjíme

      a přes rameno se nám dívá stín.

      Fráňa Šrámek

        

      PODZIM 1952

      Usedla jsem do bradavického expresu a najednou se mi s naprostou ostrostí vrátila vzpomínka na mou první cestu tímhle vlakem. To proto, že jsem si uvědomila, že je to naposledy, co s ním mířím do školy? Že vím, že ten rok přeletí rychlostí uragánu a já budu dospělá? A to nejen podle věku, ale opravdu? Budu za ten jediný rok připravená vstoupit do života? Pochybuju. Vůbec si nepřipadám dostatečně zralá.

      No dobře, možná bych ten nástup do skutečného světa mohla ještě nepatrně oddálit. Brumbál mi koncem minulého roku navrhl, abych uvažovala o dalším vzdělání. Domnívá se, že nejvhodnější by bylo studium u madam Salome, mistryně přeměňování z Paříže. Trochu jsem doufala, že mi nabídne, abych pokračovala u něj. Ale tvrdí, že mi prospěje, když se seznámím i s jiným přístupem k danému předmětu. Nejspíš má pravdu.

      Probrala jsem to s dědou a trochu jsme se na madam Salome informovali. Jednou z jejích specialit je zvěromagie. To mi připadá podnětné. Zvěromágů je velmi málo a lidí, schopných vás proměnu v živého tvora naučit, ještě míň. V každém případě, vypadá to, že je jednou z nejlepších učitelů přeměňování na kontinentu. Snad až na mistra Harolda, který žije v Praze. Ten ovšem nepřijímá žáky, kteří sotva ukončili školu. Vyžaduje nejméně roční studium u některého ze svých kolegů a několik let praxe. Takže madam Salome? A později případně mistr Harold? Ta představa mě láká čím dál, tím víc. Protože si opravdu neumím představit, že bych měla s učením skončit. Zdá se mi, že mudlové věnují vzdělávání daleko větší pozornost. Fiona sice prohlásila, že ona má školy plné zuby, ale Evanna se chystá na vysokou do Edinburghu, podobně, jako její bratr. Kupodivu pan McGregor neprotestuje zdaleka tolik, jako u Douga. Mám tajné podezření, že otcové mívají dcery raději než syny. Až na toho mého, samozřejmě. Nicméně, děda slíbil, že si s ním promluví, aby mi nebránil do Paříže odjet.

      Madam Salome ovšem nepřijímá ke studiu jen tak někoho. Předpokládá se složení OVCÍ s mimořádně dobrým prospěchem. Vynikající přinejmenším z přeměňování, aritmancie a formulí, ale raději ještě z několika dalších předmětů, vzhledem k případnému zájmu o zvěromagii především z péče o kouzelné tvory. Zbytek známek by měl být nad očekávání. Přípustná je maximálně jedna jediná přijatelná. Ještěže už nemám jasnovidectví, dějiny a studium mudlů. Z jasnovidectví bych přijatelnou vážně nezískala a dějiny se studiem mudlů by sice mohly být zajímavé, ale v Bradavicích jsou jen ztrátou času.

      Povzdechla jsem si. Bude to náročný rok. Spousta učení (na to jsem se ovšem těšila, miluji intelektuální výzvy), famfrpál, (snad by se nám konečně mohlo podařit získat pohár) a navíc, jaká čest, stala jsem se primuskou.

      Opravdu mě to potěšilo, ale taky jsem měla obavy – zvládnu to? Být jednou z osmi prefektů – to je pořád být součástí davu. Ale primuska je jediná. Samozřejmě – je tady ještě primus. Ale pořád je to výlučná role. Nebyla jsem si jistá, zda to považuji za to nejlepší, co mě mohlo potkat. Ale, podobně jako dobré výsledky u zkoušek, je to výzva.

      Nemohla bych nechat famfrpálu? Hm, asi ne. Promítla jsem si nebelvírské kandidáty na post střelce a zavrtěla jsem hlavou. Nikdo dost vhodný tam není. Možná bych se alespoň měla vzdát pozice kapitánky? Ano, to by šlo. Už jen pro to zlomyslné potěšení, že Brumbálovi na své místo nenavrhnu Pottera, ale Jessicu. Další ženská na místě kapitána, to Alanovo mužské ego notně pošramotí. Už jen to, že mu vyfoukla jeho vytouženou pozici chytače… Ale hodně vyrostl, jako střelec je výrazně lepší, to přece musí vědět…

      Dobře, konec úvah. Jsem primuska, mám povinnosti.

      *****

      Moudrý klobouk s obvyklou blahovůlí rozřadil prváky, trochu jsem se zmítala mezi nudou a nostalgií. Posedmé – ta nuda, naposled – přepadla mne lítost. Stejně ale mám podezření, že klobouk třídí studenty podle toho, aby mu vyšli pěkně do počtu. Jak jinak si vysvětlit, že rok, co rok jsou budoucí žáčci rozděleni do jednotlivých kolejí víceméně rovnoměrně. Bude to nejspíš tím, že většina lidí by se hodila do více než právě té jediné koleje.

      Hostina jako obvykle výborná, prváci nejistě koukali, ostatní si halasně vyprávěli zážitky z prázdnin. Nebelvíři jako vždycky nejhlučnější. Pečlivě natrénovaný přísný pohled primusky je občas na chvilinku ztišil, ale marná sláva, na odvahu (a drzost) Nebelvíra nemá nikdo.

      Po večeři jsem se domluvila s prefekty, že se později sejdeme, jen co vysvětlí novým žáčkům svých kolejí všechno, co by měli vědět. Já jsem zatím společně s Orionem Blackem, zamířila do ředitelny.

      „McGonagallová?“ zavrčel na mě skoro nenávistně. Nechápavě jsem na něho zírala. Co mu to přelítlo přes nos? Vadí mu, že ho udělali primusem? Vadí mu, že JÁ jsem primuska? Vždycky jsme spolu vycházeli skvěle. V podstatě představoval takového Zmijozela, jakým musel, podle mého přesvědčení, být kdysi děda. Rozumného, cílevědomého, ne nějak zvlášť nápadného, ale přesto schopného se prosadit. Současná pozice budiž důkazem.

      „Neříkal jsi mi Minervo, Orione?“ dala jsem mírný důraz na jeho jméno.

      Vztekle si urovnal svůj hábit – jako vždy o dvě třídy kvalitnější a dražší, než jsou hábity většiny studentů. Blackové jsou VELMI bohatí.

      „To bylo dříve než…“

      „Než co?“

      „Než jsem měl sedmnácté narozeniny. Včera,“ upřesnil a dalším nervózním pohybem si prohrábnul vlasy. Zacukaly mi koutky. Zajímavé, Black a není černovlasý. Dříve mě to nenapadlo, ale teď, tváří v tvář jeho mračení, jsem neodolala.

      „Byla bych si myslela, že tvá rodina všechna zrzavá mimina odvrhnou jako děti, co jim podstrčily víly…“

      „Ty!“ zasyčel na mě a vytáhl hůlku.

      No dobře, nebyla to úplně nejvtipnější poznámka, ale stejně mi jeho reakce připadala přehnaná. Zvedla jsem obranně prázdné ruce.

      „Promiň, nechtěla jsem se tě dotknout. Všechno nejlepší, jsem vlastně chtěla říct. Co jsi dostal k sedmnáctinám? To je prima, být dospělý, že? Jsi rád, že tě udělali primusem? Já jsem rozhodně ráda, že určili právě tebe. Myslíš, že nás schválně vybrali jako Nebelvírku a Zmijozela?“ sypala jsem ze sebe jednu větu za druhou a s úlevou jsem sledovala, že jeho hůlka klesla. Mračil se sice pořád jako deset mozkomorů, ale už nevypadal, že mě v nejbližším okamžiku prokleje.

      „Ale, ale, copak se to tady děje? Snad se nám náš nový primus s primuskou nepohádali?“

      Brumbál. Polkla jsem.

      „Ne, pane. Orion měl včera narozeniny. Chtěl mi říct, co dostal a předváděl to trochu dramaticky. Ale myslím, že na to bude čas později, že, Orione?“

      Strnule přikývl, znovu si uhladil dokonale srovnaný hábit a obrátil se na cestu k ředitelně. Chvilku počkal, až ho předejde Brumbál a pak i já, a sykl mi do ucha.

      „Nutně si musíme promluvit. Večer na Astronomické věži...“

      *****

      MGD_008

      ...večer na Astronomické věži. Jak romantické. Oblíbené místo mileneckých schůzek. Jenže já jsem jaksi žádnou podobnou neabsolvovala. Nějak jsem na to ve víru učení, famfrpálu a prefektských povinností nenašla čas. Ohrnula jsem rty. Dobře, přiznala jsem sama sobě – o šprtku a vzornou prefektku nějak nebyl zájem. Co nadělám. Nezbývá než se uchylovat k pubertálnímu snění o Dougovi, který sice o mě nestojí o nic více než mí bývalí i současní spolužáci, ale alespoň se ke mně chová hezky – jako k mladší sestře. Ale můžu si představovat, že si časem všimne, že už jsem jaksi vyrostla.

      Přestala jsem přemýšlet o blbostech a soustředila se na dnešní, s naprostou jistotou stoprocentně neromantickou schůzku.

      Vystoupala jsem po schodech, Orion už na mě čekal, schovaný ve stínech, ze kterých patrně nemínil vystoupit.

      „Tak co jsi chtěl?“ rozsvítila jsem hůlku, chtěla jsem na něho vidět.

      „Já,“ začal, ale pak jako by nevěděl, co říct dál.

      „Já,“ vztekle kopl do zdi. „U Merlina, já nevím, kde začít,“ polkl. „Dobře, včera jsem měl narozeniny. A matinka se, kdoví proč rozhodla, sdělit mi v té slavnostní chvíli VELKÉ tajemství. Měla si ho raději nechat pro sebe,“ tentokrát praštil do zdi pěstí.

      „Jaké tajemství?“ snažila jsem se mu trochu pomoct.

      „Že tvůj… že můj… prostě, že můj otec není můj otec.“

      Polkla jsem, pochopila jsem jeho reakci na mou nevhodnou poznámku o zrzavých vlasech. Ale proč je naštvaný na mě? Najednou ve mně zatrnulo a znala jsem odpověď dříve, než ji vyslovil.

      „Prostě, že tvůj… otec tvé matky je současně mým skutečným otcem.“

      „Děda,“ vydechla jsem v marné snaze protestovat, protože jsem věděla, že je to pravda. Věděla jsem, proč jsem Oriona měla vždycky tak ráda. Věděla jsem, koho mi občas připomnělo jeho přimhouření očí, jeho shovívavý úsměv.

      „Děda,“ skoro jsem vyplivla. Jak mohl. Rychle jsem počítala. To, že babička byla v okamžiku Orionova zplození už mrtvá, mě uklidnilo jen trochu. Sotva půl roku po její smrti…

      „Jo,“ přikývl. „Tvůj milovaný dědeček. Nikdy o mě neprojevil sebemenší zájem. NIKDY! Ty tvé řeči, jaký je báječný, skvělý, čestný. Dělá se mi z toho špatně.“

      „Třeba,“ pokusila jsem se najít nějakou omluvu, „třeba to nevěděl.“

      „Věděl, matka mu to prozradila. Takže…“

      „CO ti vlastně přesně řekla?“

      „Vlastně nic moc dalšího. Jen mi slavnostně oznámila, že když už jsem dospělý, měl bych vědět, kdo je mým skutečným otcem. A že ten… neskutečný o tom neví a nebylo by vhodné mu to říkat. Pak mě políbila na čelo a řekla, ať se hezky vyspím. Věřila bys tomu? Nespal jsem celou noc. A ráno do Bradavic. Takže už snad chápeš, proč jsem poněkud v nenáladě. Já vím, že TY za to nemůžeš, ale nemůžu si pomoct. Jsem bez sebe vzteky.“

      „A to nebylo nikomu divné…“ kývla jsem hlavou směrem k jeho nazrzlým vlasům.

      „Ne všichni Blackové jsou černovlasí,“ skoro se ušklíbl. „Máti je hnědovlasá, otec… ten, kterému říkám otec, taky. A já mám vlasy spíše kaštanové. Takže ne, nikomu to nebylo divné.“

      Najednou mě něco napadlo.

      „Takže jsi můj strýček?“ to bylo tak absurdní, že jsem se dala do smíchu. Pravda, trochu hysterického smíchu, ale Orion se stejně nakonec přidal. Byl to takový ten záchvat, kdy se smějete a nemůžete přestat. Nakonec jsme skončili úplně bezvládní na zemi, zády se opírali o zeď, rameny jeden o druhého.

      „Hele, víš co?“ pronesla jsem. „To vlastně není tak špatné, strýčku. Budeme mít teď vládu nad studenty pevně v rukou naší rodiny.“

      „Jo,“ sotva popadal dech. „Jo, to máš pravdu. Ale… neříkej to nikomu, buď tak hodná.“

      „Buď si jistý, že jednomu člověku to řeknu. I když až o Vánocích. S tvým otcem si o tom promluvím.“

      *****

      Po počátečním infarktovém zahájení semestru probíhal podzim poměrně poklidně. Pilně jsme trénovali famfrpál, Alan zkousl poměrně statečně to, že kapitánkou se stala Jessica. Byla to ostatně šťastná volba, protože ta holka sice vypadá bláznivě, ale když na to přijde, dokáže si získat autoritu náramně snadno. Bylo zábavné ji sledovat, jak stojí proti o hlavu většímu Potterovi, nohy rozkročené, ruce v bok, bradu zvednutou a výhružným hlasem na něj syčí, že pokud se bude dostavovat na tréninky pozdě, existují i jiní, kteří by po jeho postu střelce chňapli. Sklopil uši a od té doby chodí včas. Je fakt dobrá, tohohle jsem já nedosáhla nikdy.

      Jessica mi později prozradila, že se některé fígle naučila od svých rodičů, kteří jako herci dobře ví, jak se vyjádřit řečí lidského těla. Něco bych mohla převzít, je vidět, že se to hodí.

      Alan zkusil, zda by nemohl získat navrch tím, že by začal s Jessicou chodit, ale ta se mu vysmála, protože dobře ví, jak 'dlouho' Potterovy lásky trvají. A navíc pokukuje po Orionovi, což je ovšem trochu problém, protože ten už se dávno líbí i Eileen, takže holky na sebe v poslední době poněkud nevraží.

      Alan raději obrátil pozornost do nižších ročníků a zmámil Sandru Weasleyovou z páťáku. Ta je na vrcholu blaha, že o ni projevil zájem tak pohledný sedmák, takže to neměl vůbec těžké. No, přeju jí, aby jí ta radost vydržela alespoň do Vánoc. V případě, že jejich vztah náhodou vydrží až do Valentýna, tak to bude nejspíš Alanův osobní rekord.

      S Eileen pracujeme na společném lektvarovém projektu. No, ve skutečnosti je to Křiklanův projekt a on si nás vybral jako asistentky. Nejspíš proto, že se celé roky přetahujeme o to, která z nás bude v lektvarech nejlepší z ročníku. (Eileen většinou vyhrává, ale je to takový přátelský souboj, neznamená to, že bychom se neměly rády.) Křiklan slíbil, že pokud to dotáhneme do zdárného konce, tak až bude výsledky prezentovat ve vědeckém časopise, uvede nás jako své spolupracovníky. To jsem teda zvědavá. Mám spíše pocit, že veškeré zásluhy připíše sobě, maximálně nás zase pozve na ten svůj slavný a otravný večírek. Ale co s tím, že? Alespoň se něco naučíme a OVCE pak budou hračka.

      *****

      Nejspíš roztrhnu svého bratra. Robert si myslí, že když je jeho sestra primuska, tak mu všechno projde. Vlastně ne, je to ještě horší. Právě proto, že jsem primuska, vyvádí ty nejzlotřilejší kousky, jaké si jen dokáže vymyslet. Prostě jen proto, aby mě naštval. Pouhopouhý druhák, a už připravil Nebelvír o více bodů než kterýkoli jiný student, s výjimkou Pottera. Odmítá se učit, v hodinách je drzý a odmlouvá, když ho napomínám. Jak já bych chtěla, aby tady místo něj byl Malc. Můj mladší bráška je hotové zlatíčko, ten by nikdy žádné lumpárny neprováděl. Jenomže to skoro vypadá, že z něho bude moták, protože už má devět a zatím se u něj žádné magické schopnosti neprojevily. Moc bych si přála, aby se to ještě stalo, hlavně proto, aby se Malc necítil horší než já nebo Robert. On mu to brácha dává občas pořádně sežrat.

      Je docela štěstí, že se to Malcovi snaží vynahradit děda. Bere ho s sebou do palírny, na dobrodružné výpravy do hor, byli i pozorovat delfíny na moři, to se Malcovi obzvlášť líbilo. Na golf nechodí, na sportování mého mladšího brášku moc neužije. Raději si čte nebo pozoruje ptáky a zvířata nahoře na planinách. Proto taky ti delfíni.

      Pohádky mu děda vypráví právě tak jako mně, když jsem byla malá. On je vždycky tak… ne, neřeknu, že je báječný a starostlivý. Ne teď, když jsem na něho tak naštvaná. Protože tu záležitost s Orionem s ním nepochybně důkladně proberu. Vůči němu rozhodně žádnou péči neprojevil. Vánoce jsou tady, co nevidět.

        

        

      VÁNOCE 1952

      Odjela jsem domů na Vánoce a při nejbližší příležitosti jsem vychrlila na dědu všechny výčitky, které jsem si skoro půl roku připravovala. Podíval se na mě podivně klidně.

      „Tak už jsi na to přišla, Minnie? Že nejsem dokonalý?“ Posmutněle se usmál, ale já neměla nejmenší náladu ho litovat.

      „Jaks mohl! Vždyť Orion je tvůj syn a ty se o něho nestaráš. Víš, jak se cítí? Zjistit takhle, že ten, koho považoval za otce, není jeho otec a jeho skutečný otec na něho kašle?“

      „Dovolíš, abych ti to vysvětlil, Minnie?“

      „Neříkej mi Minnie. Jsem Minerva.“

      „Dovolíš, abych ti to vysvětlil, Minervo?“

      Přikývla jsem.

      Povzdechl si.

      „Poté, co zemřela tvá babička, jsem neměl zájem se s nikým vidět. Zemřela na chřipku, věděla jsi to? Byla to opožděná vlna epidemie španělské chřipky, která pár let před tím zkosila miliony lidí po celé Evropě. Způsobila pohromu i mezi kouzelníky. Neměli proti ní vůbec žádnou imunitu. Nedivila ses nikdy, proč je tak málo starších kouzelníků, když se obecně dožívají mnohem pokročilejšího věku než nekouzelníci?“

      „Byla bych ráda, kdybys neodváděl řeč. Chci slyšet, jak to bylo s Orionem.“

      „Promiň, jen jsem se ponořil do vzpomínek. Takže… skoro půl roku po babiččině smrti jsem nevyšel z domu. Narodila ses ty, ale já neměl nejmenší zájem tě vidět. Nezajímalo mě to. Až na začátku prosince se ozval můj spolužák Cygnus Black. Pořádal velké setkání nás Zmijozelů. Byla tam spousta lidí. Nejen z našeho ročníku. Pár starších, ale taky hromada mladších. Mezi jiným i Cygnusův synovec Arcturus a jeho nesmírně půvabná snoubenka Melania.“

      Málem mi zaskočilo.

      „Ty jsi svedl něčí snoubenku?“

      „Slíbilas, že mě to necháš vysvětlit.“

      „To teda máš co vysvětlovat.“

      „Melanii MacMillanové bylo pětadvacet a opravdu byla překrásná. Arcturus byl o devět let starší. To zasnoubení pochopitelně domluvili jejich rodiče – u Blacků to bývalo zvykem. Ostatně, myslím si, že to dělají dodnes. Mám pocit, že Melania o Arcturuse příliš nestála. Byl menší než ona, a ne zrovna nejpřitažlivější. Ale z velmi významné a VELMI bohaté rodiny.

      Neměl jsem zdání, proč se začala točit zrovna kolem mě. Byl jsem ještě daleko starší než Arcturus, naše rodina opravdu nepatřila k těm důležitým – podle pravidel čistokrevných rodin jsme se až příliš často uchylovali k sňatkům s nekouzelníky – ale Melania od prvního okamžiku dávala dychtivě najevo, jak moc o mne stojí. Okouzlila mne. Bylo to, jako bych se probudil z nějakého dlouhého nepříjemného snu. Poprvé od Alisoniny smrti jsem si připustil, že by můj život zase mohl být hezký.

      Byl to omyl, samozřejmě. Poté, co jsme spolu strávili noc, mi Melania spokojeně oznámila, že se jí povedlo vyhrát sázku – vsadila se se svou přítelkyní, že dokáže svést toho 'smutného čaroděje'. O pár týdnů později mi lakonicky oznámila, že se mnou čeká dítě. Ale ať prý si s tím nedělám starosti. Že nemá v úmyslu provdat se za naprosto bezvýznamného kouzelníka. A že Arcturus o noci strávené se mnou nic netuší, a tak to i zůstane. Že se o tom nedozví nikdo a abych se nepokoušel to změnit.

      Když jsem se dozvěděl, že mám syna, hrozně jsem si přál ho vychovávat. Ale věděl jsem, že to nejde. A pak jsi začala vyrůstat ty. A přinesla jsi mi tolik radosti, že mne to přestalo trápit. Nevím, proč Melania Orionovi o mně po všech těch letech řekla. Myslím, že to neměla dělat. Ale pokud se bude Orion chtít se mnou setkat, rád ho uvidím.“

      Merline! Najednou jsem přestala být na dědu naštvaná. A začala jsem být děsně vzteklá na Orionovu matku. Jenže… jak mu tohle mám říct? Že jeho matka je mrcha, a že se narodil jenom díky nějaké pitomé sázce. Copak to jde? Jenže, něco mu říct musím.

      Potřásla jsem zoufale hlavou.

      „Dědo, proč je ten život tak zatraceně složitý.“

      Shovívavě se usmál.

      „Protože je to život, milá Minnie.“

       

      Items details

      • Hits: 1698 clicks

      Tecox component by www.teglo.info