Hledej

 MGD_H002

    A co Paříž?

      Minerva přijíždí do Francie. Jak budou vypadat její studia? A jaký dojem v ní zanechá Paříž? Stihneme se i vrátit do Skotska na Vánoce. Verše tentokrát zachycují Minervin (i můj) nejsilnější dojem z Paříže.

       

      A co Paříž? Jaká byla?

      No přece bílá. Celá bílá.

      Růžovým pískem omytá.

      Ještě dnes mi v zubech skřípe.

      A. R. Ammons

        

      PODZIM 1953

      Byla jsem napnutá na míru nejvyšší. Jaká bude Paříž? Jaká bude madam Salome? Připadala jsem si náramně dospělá a důležitá, když jsem se sama přenesla do francouzského velkoměsta, za použití oficiálního ministerského přenášedla. Ne každý ho dostane, ale mé výsledky u zkoušek mi dávaly jistá privilegia. Ostatně, ministerstvo mi také studia platilo, získala jsem jejich stipendium.

      Takže, už nejsem malá holčička, kterou musí někdo doprovázet, teď už jsem dospělá žena, která všechno zvládne. Přece jsem si pozorně prostudovala plán Paříže, rok jsem se učila francouzsky, věnovala jsem se poctivě francouzské historii, a to jak kouzelnické, tak mudlovské, v tašce jsem měla pečlivě uložený diplom s vynikajícími výsledky OVCÍ. VĚDĚLA jsem, že jsem dobře připravená.

      Když jsem se přenesla do Paříže, měla jsem rázem pocit, že zdaleka ne tak dobře… Kdepak zůstala poklidná atmosféra britského ministerstva kouzel. Kolem mě byl chaos. Hromada lidí v hábitech tak pestrých, až oči přecházely, divoká gestikulace a halas. Vysoký muž ve švestkově modrém na mě začal něco chrlit. Nerozuměla jsem ani slovu. Zoufale jsem na něho zírala a zkusila něco říct. Ale hlava mě nechala na holičkách. Merline, zapomněla jsem francouzsky…

      Nakonec jsem zjistila, že přece jen nezapomněla. Vykoktala jsem něco o tom, zda by nemohl trochu pomaleji. S výrazem, který jasně říkal – Merlin nás chraň před pitomými cizinci a Brity zvlášť – přece jen zpomalil svou rychlopalbu a já pochopila, že:

      Nikdo na mě nečeká, neb to není zvykem.

      Nacházíme se kousek od Chrámu Notre-Dame (to jsem věděla).

      Po Pařížích je nutno se pohybovat buď přemisťováním na vybraná místa (ale to jen tehdy, když ta místa znáte), jinak výhradně mudlovskou dopravou nebo pěšky.

      Madam Salome sídlí na Montmartru a mám se tam dopravit sama. (Merline, systém mudlovské dopravy v Paříži jsem nestudovala!)

      Francouzské peníze, které budu potřebovat na dopravu, si mohu vyměnit v bance, která se nachází na obdobě Příčné ulice… na Montmartru. (Takže to znamená, že na Montmartre musím pěšky? Můj nesmělý dotaz, zda bych nemohla alespoň pár franků získat na ministerstvu, byl striktně odmítnut. Vypadá to, že Britům se nepomáhá.)

        

      Vypadla jsem z francouzského ministerstva celá vyjukaná. Mohla jsem být ráda, že mi umožnili se převléknout se do něčeho vhodnějšího pro pohyb v nekouzelnické části Paříže. Bylo vedro. Netušila jsem, že ve Francii bude o tolik tepleji než v Londýně.

      Velmi brzy jsem taky pochopila, že ani francouzští mudlové Brity zrovna nemilují. Na dotaz v angličtině nereagoval vůbec nikdo. S mou bídnou francouzštinou, na kterou jsem byla tak hrdá, jsem uspěla nepatrně líp. Merlin dík, za zmenšovací kouzlo. Kdybych se měla po Paříži vláčet se všemi svými kufry, tak bych to nezvládla. Jak jsem teď litovala své hrdosti, se kterou jsem odmítla dědovu nabídku, že mě do Paříže doprovodí…

      Ale nakonec to nebylo tak strašné. I s nějakým tím blouděním to trvalo necelé dvě hodiny. Poslední část byla teda náročná, vyšplhat nahoru do kopce mi dalo zabrat. Hlavně proto, že v tom horku jsem už měla náramnou žízeň. Ale pohled na oslnivě bílý chrám stál za to. I pohled dolů na město a pověstnou Eiffelovu věž. Paříž byla seshora taky celá bílá.

      Mumraj v uličkách za chrámem mě už tak nezaskočil. Byla jsem u cíle. Najít tu správnou kavárnu, ve které byl vstup do kouzelnické části Montmartru, už byla hračka. Výhodou bylo, že byli ochotni vzít i britské galeony. Měla jsem hlavně žízeň, takže jsem si objednala vodu, ale nakonec jsem po mírném nátlaku servírky vyzkoušela i kávu a zákusek. Už po prvních několika soustech jsem usoudila, že v Paříži se mi bude líbit.

      *****

      MGD_010

      Madam Salome mě ohromila. Zůstala jsem na ni zírat s otevřenou pusou. Představovala jsem si někoho… důstojnějšího. Jenže ona byla tak nádherná, jak jsem já nikdy nebyla ani nebudu. Oči pod hustým obočím se nedaly nazvat jinak než uhrančivé. Hladké pohyby ladily s její zvěromágovskou podobou – lasičkou. Napohled roztomilá, ale po kožíšku bych ji raději nehladila. Dokonale splňovala mudlovskou představu o tom, jak má čarodějka vypadat. Psát se o pár set let méně, tak ji upálí.

      Později jsem zjistila, že podobně atraktivních žen je plná Paříž. To byla věc, které jsem si při první neplánované procházce nestihla všimnout. Francouzky to nejspíš mají v krvi. Nakonec jsem přišla i na to, že ve skutečnosti nejsou krásné. Dokonce ani madam Salome ne. Jen nějak dokážou přesvědčit své okolí, že jsou. Kdyby se to týkalo jen čarodějek, pomyslela bych si, že používají obzvlášť rafinované matoucí kouzlo. Jenže tentýž trik zvládají i úplně nekouzelnické Pařížanky. Zkoušela jsem to okoukat, ale nedokázala jsem odhalit, v čem to vězí. Takže jsem se raději věnovala studiu. I to rozhodně stálo za to.

      *****

      Výuka byla přesně tak náročná, ale i zajímavá, jak jsem čekala. Večer jsem bývala tak unavená, že jsem neměla chuť a ani čas se blíže seznámit s těma dvěma, co studovali společně se mnou. Ostatně, Pierre a Chantal byli oba Francouzi, a to mluví za všechno. Ani oni se nijak zvlášť nesnažili se mnou spřátelit.

      Tak jako tak jsem měla tolik práce, že to nevadilo. Každý den několik hodin s madam Salome a ostatními, pak samostatné studium dlouho do noci. Večer, co večer jsem padla do postele jako mrtvá. Jen obědy bývaly osamělou záležitostí. Přestože jsem se ve francouzštině už dost vylepšila, na pozdvihávání obočí nad mou nesprávnou výslovností, které se mi pravidelně dostávalo od těch dvou, jsem prostě nebyla zvědavá. Napsala jsem dědovi, aby za mnou poslal Birdieho, aby mi nebylo smutno, protože na společenský styk jsem prostě neměla sílu.

      *****

      Konečně jsem zvládla zvěromágovskou proměnu. Dokázala jsem se proměnit v kočku během minuty. Téměř podle představ Madam Salome. Téměř!

      Ohrnula rty: „Poržád ještě pomalu, Minervo. Ale domnívám se, že teď už byste mohla pókrračovat i bez mého dohledu. Trrénujte, prrosím. Musíte to umět rychleji.“

      Hm, rychleji. Zdálo se mi, že je to rychlé ažaž. Ale poslušně jsem trénovala. Jak jinak. Přála jsem si, aby se mnou byla madam Salome spokojená.

      S čím jsem nepočítala, byla Birdieho reakce. V okamžiku, kdy jsem se proměnila v kočku, se vymrštil z křesla, ve kterém do toho okamžiku poklidně dřímal. Vyděsila jsem se. Bude chtít ztrestat vetřelce, který mu vstoupil do jeho revíru? Není to zrovna nejsnášenlivější kocour. Vzpomněla jsem si na divoké rvačky, při kterých lítaly chlupy široko daleko, a které odneslo nejedno prokousnuté ucho. O bolestivý kousanec jsem opravdu neměla zájem. Soustředila jsem se na zpětnou přeměnu…

      Madam Salome měla pravdu. Ještě to nebylo dost rychlé. Než se mi povedlo stát se opět Birdieho milovanou paničkou, byl u mě. Strnula jsem v pohybu a přikrčila se. Naštěstí se prát nechtěl. Zlehka se mě dotkl čenichem a začal se o mě otírat. Než jsem stačila vydechnout úlevou, uvědomila jsem si děsivý fakt, že s kočkami se Birdie NIKDY nepere. S kočkami…

      Zpětná proměna se mi konečně podařila. Oddechla jsem si. Vzala jsem Birdieho poněkud nejistě do náruče.

      „Příště tě zavřu. Nebudu riskovat znásilnění vlastním kocourem. Jsi sice už docela pokročilého věku, ale člověk, vlastně kočka, nikdy neví.“

      Díval se na mě upřeným pohledem svých oranžových očí, a mi připadalo, že je to pohled poněkud opovržlivý. Trochu mě to urazilo.

      „No, no, chceš snad říct, že jako kočka nejsem dostatečně přitažlivá?“

      Byla bych přísahala, že si znechuceně odfrkl.

         

      PROSINEC 1953

      V prosinci i ve Francii sněží. A ta spousta světel a vůní spojených s blížícími se Vánocemi. Merline! Nakupovat dárky v Paříži je radost. A člověka ani nemusí zabrousit do kouzelnické části. I ta mudlovská nabízí řadu neobvyklých možností, jak potěšit. Nakoupila jsem spoustu voňavek, krémů a nádherných šátků, kterými podělím všechny ženy ve svém okolí – maminku, Evannu, Fionu a Jessicu, se kterou se potkám v Londýně dříve, než se vydám domů do Skotska.

      Několik okamžiků jsem si nechala protékat prsty hedvábný vodopád. Temně zelená nádhera s modravými exotickými květy. Jak dokonale by se hodila k Eileeniným černým vlasům a světlé pleti… Šátek mi vyklouzl z ruky a stočil se do hebké hromádky. Nechala jsem ho ležet. Eileen mi na žádný z mých dopisů neodpověděla…

      Raději jsem vybrala elegantní kravaty pro mužskou část svých blízkých – ano, i Orion jednu dostane. Nejenom jako můj tajný strýc, taky jako Jessičin přítel.

      Malcolmovi jsem koupila krásný dalekohled na pozorování ptáků. Byla bych sehnala i kouzelnický, ale vzhledem k tomu, že ho určitě bude půjčovat svému kamarádovi Bradachovi, bude lepší obyčejný, ale náramně krásně provedený přístroj. Snad jen Francouzi dokážou vytvořit z něčeho technického takovou nádheru.

      Největší problém jsem měla s Robertem. Tomu je těžké se zavděčit. Nakonec jsem za jeho dárek utratila více než za kterýkoli jiný – dostane hodinky. Kouzelnické, samozřejmě, nad mudlovskými by ohrnoval nos. Doufám, že to ocení.

      Přikoupila jsem ještě spoustu lahůdek, které jste v Británii nesehnali ani před válkou, natož teď, přidala jsem krabici doutníků pro dědu a byla jsem připravená odjet oslavit svátky domů.

      *****

      Setkání s Jessicou a Orionem v Londýně bylo prostě báječné. Konečně někdo, kdo se mnou mluví! Jessica udělala to, o čem tajně snila už dva roky. Prošla konkursem na místo herečky v Merlinově londýnské společnosti. Je na sebe strašně pyšná. Protože to místo získala zcela bez vlivu svých rodičů, ti se teď sice s nadšením chodí na kouzelnická představení dívat, ale předtím tam známé neměli. Ale podle toho, co říká Jess, se už s jejími kolegy spřátelili a není vyloučené, že je taky angažujou. Tvrdí, že herci jsou prostě herci, ať už kouzelničtí nebo nekouzelničtí.

      Jessica zatím hraje jen nějakou drobnou roli, ale já vůbec nepochybuju, že se časem propracuje k nějakým úplně hlavním. Má totiž fakt talent. Když si vzpomenu na ty dramatické scény, které hrávala naším profesorům v Bradavicích…

      Orion dostal práci na ministerstvu – ne zrovna významnou, ale přece jen. Udělalo to na mě dojem. Já vím, že se mu o to postaral jeho otec, ale nemůžu si pomoct, stejně mu trochu závidím. Ano, samozřejmě mě neskutečně baví pokračovat ve studiu, ale mám taky trochu pocit, že mí spolužáci jsou už na sedmé jamce a já ještě pořád trénuju odpaly na cvičné louce.

      *****

      Bylo až podivné, jak obrovskou jsem měla radost z návratu domů. Daleko větší, než když jsem se vracívala o prázdninách z Bradavic. Nejspíš se vážně cítím v Pařížích osamělá.

      Dům voněl kořením a chvojím, maminka připravovala vánoční nákyp, otec se po krátkém přivítání zavřel do své pracovny, aby si připravil vánoční bohoslužbu. Malc se mi pověsil na krk a začal ze mě mámit informace, jaký jsem mu koupila dárek a radostně při tom muchlal Birdieho kožíšek. Jenom Robert, který se vrátil včera, se tvářil uraženě, protože ve stínu mého vyprávění o Paříži, byly jeho novinky z Bradavic nezajímavé.

      Děda byl u nás na večeři, vyptával se na mé pokroky ve studiu, ale vypadal podivně nesoustředěně a neklidně. Tázavě jsem nakrčila čelo.

      „Co se děje?“

      „Později,“ zamumlal.

      Pokrčila jsem rameny a zatím to nechala být. Byla jsem příliš ráda, že jsem doma, užívala jsem si té předvánoční pohody a odmítala se znepokojovat jakoukoli událostí, která na mě čekala.

      *****

      Měla jsem vědět, že ten dědův neklid není sám sebou. Po večeři na mě kývl a vyzval mě k malé procházce. Venku mrzlo a pod nohama nám vrzal čerstvě napadaný sníh. Zamířili jsme směrem ke starému opatství. Nad hlavou jasnou oblohu, plnou zářivých hvězd.

      „Budu se ženit,“ oznámil mi děda bez varování.

      Vytřeštila jsem na něho oči.

      „Co se budeš?“ měla jsem pocit, že jsem se musela přeslechnout.

      „Ženit. Beru si Lowennu Beckettovou.“

      „Lowennu… Beckettovou…“ vypadlo ze mě těžce a dosedla jsem na velký kámen, na kterém jsme často sedávali. Až na to, že tentokrát byl zasypaný vrstvou sněhu. Ale nějak jsem to nevnímala.

      „Tomu nevěřím. To přece nemůžeš!“ v hlase mi začínal vibrovat vztek.

      „Proč se tak zlobíš? Myslel jsem, že ji máš ráda. Vždycky jsi horovala, jaká je odvážná, a přitom milá a hezká. Naprosto s tebou souhlasím.“

      „Ale… ty jsi přece miloval babičku. A ona je o celou spoustu let mladší než ty. Je mladší než maminka.“

      „No, ano. Ale řekl bych, že tohle není tvá starost. Pokud to nevadí jí… Ostatně, kouzelníci žijí déle než nekouzelníci. Takže ten věkový rozdíl zase nehraje takovou roli.“

      „Nehraje roli? Je to třicet let! Nad tím nemůžeš jen tak mávnout rukou. To je přece úplně nevhodné. A navíc už byla vdaná. Rozvedla se!“

      Podíval se na mě pobaveně.

      „Skoro vypadáš, jako když žárlíš. Minnie, vždycky budeš moje milovaná vnučka, to přece víš. Pokud jde o to, že se Lowenna rozvedla – už jsem ti říkal, že pro to měla důvody. Měl jsem pocit, že jsi je přijala.“

      Jo, ale to bylo dříve, než jsem zjistila, že si chce vzít mého, MÉHO, dědu. Zkusila jsem vytáhnout silnější argumenty.

      „A babička?“

      „Proč do toho pleteš babičku? Minnie, tvou babičku jsem opravdu velmi miloval. Ale zemřela před dvaceti lety. Opravdu si myslíš, že po takové době se nemám nárok znovu zamilovat?“

      „Neříkej mi Minnie,“ vrčela jsem. Nemohla jsem se z toho vzpamatovat. Vypadá to, že Vánoce představují období ohromujících rozhovorů s mým dědou. Loni Orion a letos... další šok. To vážně není fér. Proč mi dělá takové věci. S nějakou Lowennou Beckettovou se nemíním smířit. Beztak si ho bere jenom pro peníze. Majitel zavedené palírny, to by se jí líbilo. Nadechla jsem se, ale pak jsem se zarazila. Tohle jsem dědovi říct nemohla. Tohle ne. Polkla jsem.

      „Necháš mě, abych si to promyslela?“ zeptala jsem se.

      Vážně přikývl.

      „Určitě, Minnie. Ale věř tomu. Vždycky pro mě budeš důležitá. Na tom Lowenna nezmění vůbec nic.“

      Otočila jsem se a zamířila k domovu. V očích mě pálily slzy a nebyla jsem si jistá, zda je to zlostí, ukřivděností nebo dojetím.

      *****

      Nazítří jsem usoudila, že procházka na čerstvém vzduchu mi prospěje – procházka na farmu, jak jinak. Doufala jsem, že z Evanny vytáhnu nějaké informace o Dougovi, takže jsem nabídla mamince, že donesu čerstvý ovčí sýr. Ten nesmí během svátků na stole nikdy chybět. Malca jsem tentokrát nechala doma, vymluvila jsem se, že mě bolí hlava. Potřebovala jsem přemýšlet.

      Poslední kus prudkého stoupání jsem vyběhla a celá bez dechu jsem přiběhla k farmě. Za rohem jsem zahlédla Evannin oblíbený fialový svetr a zahalekala jsem: „Evanno, halo, halo, přišla jsem se na tebe podívat…“

      Jenže postava byla až příliš vysoká a svetr byl spíše modrý.

      „Dobrý den, pane McGreg… Dougu? Ty máš být v Austrálii. Měl ses vrátit až na jaře,“ vypadlo ze mě nesmírně inteligentně.

      Udělal pár kroků ke mně, absurdně opálený v té sněhové záplavě, a poznamenal: „Kohopak tady máme? Tys nám ale vyrostla, Minnie.“

      To taky nebylo nějak extra vtipné. Myslím, že z mého výrazu pochopil, co si myslím, protože se začal smát.

      „Promiň, máš pravdu. To bylo pitomé. Ale zaskočila jsi mě. Jak dlouho jsme se neviděli?“

      „Rok a půl. Loni jsi Vánoce trávil se svými přáteli na druhém konci Skotska,“ hlesla jsem.

      „Tak rok a půl? Hm, málem bych tě nepoznal… Nenapadlo mě, že už je to tak dlouho. Přišla jsi za Evannou? Je vevnitř s mámou a obě vaří, co jim síly stačí.“

      Přikývla jsem s elegancí kývacího panáčka a šla jsem dál. Byla jsem z toho všeho tak vyvedená z míry, že jsem zapomněla na ten sýr. To jsem doma vysvětlovala dost těžko…

      *****

      Později už to bylo lepší. Vlastně daleko lepší. Strávili jsme s Dougem polovinu prázdnin touláním po okolí, zúčastnili se pár velkolepých vánočních oslav, včetně té, na které byl děda s Lowennou Becketovou, kterou jsem dokázala pozdravit téměř mile, i té, na které zářila a perlila Fiona, a já jí poprvé nezáviděla, že je středem pozornosti, protože jsem to byla já, koho držel Doug za ruku.

      Oslava příchodu Nového roku se protáhla do rána. Byla jsem opilá spíše štěstím než whisky, která celou noc tekla proudem. A současně jsem byla smutná, protože jsem věděla, že prázdniny se chýlí ke konci.

      „Pojďme se projít,“ navrhla jsem.

      Nechali jsme za sebou hluk veselících se přátel a nadýchli se ostrého jasného vzduchu. Obloha na východě jasněla. Rok 1954 čekal na první východ slunce. Najednou jsem propadla rozpakům. Celý týden jsme si měli co říct. Dozvěděla jsem se toho spoustu o Austrálii a chovu ovcí, o tom, jak po návratu vychází Doug s otcem o něco lépe, o jeho plánech do budoucna. Já vyprávělo o Paříži, o elegantních Pařížankách, o tom, jak se blýskají noční světla v Seině, o mém studiu francouzských dějin a literatury (co jsem taky měla povídat, naštěstí Doug není v literatuře příliš zběhlý, takže mé částečné znalosti postačovaly). Jediné, o čem jsme nemluvili, bylo – co my dva. Teď jsme mlčeli.

      „Není to krása?“ zeptal se nakonec při pohledu na první paprsky, které proměňovaly šedavý sníh v růžový, jak se v něm odráželo rudě vycházející slunce. Se staženým hrdlem jsem přikývla. Opatrně uchopil můj obličej do dlaní a jemně mě políbil.

      Konečně jsem si dovolila dotknout se dolíčku na jeho bradě tak, jak už jsem to toužila udělat celé věky. Prsty se mi zadrhly o rašící strniště a otřely se o jeho rty. Kde se ve mně vzala ta odvaha?

      „Opravdu už jsi vyrostla,“ usmíval se. „Bude to dlouhého půl roku.“

      „Budeš… budeš mi psát?“ zeptala jsem se, ačkoli to, co jsem měla na jazyku, bylo – Budeš na mě myslet? Budeš na mě čekat? Budeš mě milovat?

      Přikývl. A já doufala, že to znamená souhlas i s těmi nevyřčenými otázkami.

      *****

      Před návratem do Paříže jsem musela udělat ještě jednu věc, promluvit si s dědou. Vyhýbala jsem se tomu celé prázdniny, ale teď jsem měla najednou úplně jinou náladu.

      „Kdy bude svatba?“ zeptala jsem se.

      Překvapeně povytáhl obočí.

      „V létě. Přece bych se nemohl oženit bez tvé účasti.“

      Usmívala jsem se.

      „To je dobře. Myslím, že letní svatby jsou ze všeho nejhezčí.“

      „Co ta náhlá změna tvého postoje? Měl jsem pocit, že ještě včera ses s tou představou smiřovala jen obtížně.“

      Neklidně jsem se zavrtěla. Nechtělo se mi vysvětlovat, že jsem prostě šťastná, a že když je člověk šťastný, tak by rád ten pocit rozdával všude kolem. A tak jsem ze sebe dostala jen jednu polopravdu.

      „Uvědomila jsem si, že jsem byla více než sedm roků pryč. A že znovu odjíždím. A že se pak budu chtít postavit na vlastní nohy. Možná se pokusím získat práci v Londýně. Nejraději na ministerstvu. Jakým právem se ti snažím zasahovat do života?“

      Udiveně přikývl.

      „Vždycky jsi byla chytrá, Minnie. Ale tohle bylo skoro moudré.“

      Ba ne, dědo. To bylo zamilované. Ale tohle tajemství si nechám pro sebe.

         

      Už jsme dlouho neměli žádnou písničku, že? K této kapitole jsem si pouštěla francouzské šansony. S poválečnou Paříží jsou neoddělitelně spojeny. I Minerva je musela poslouchat. Mohla bych jich vybrat spoustu, ale nakonec, co třeba jednoho Gilberta Becauda?

       

      Items details

      • Hits: 97 clicks

      Tecox component by www.teglo.info