Hledej

 MGD_H003

    Vina a trest

      MGD_020pPřichází jaro 1978 a Sirius dostává ten „báječný“ nápad, jak si to konečně vyřídit s nenáviděným Snapem.

        

      Největším lákadlem ke špatným skutkům

      je naděje na beztrestnost.

      Cicero

        

      JARO 1976

      Vyrušení z relativního poklidu všedních dní ale přišlo odjinud než ze strany Voldemorta. Byla půlka dubna. Do zkoušek NKU sice ještě chybělo hezkých pár týdnů, ale někteří studenti již začali propadat panice. Samozřejmě mí Nebelvíři ne, ti se zásadně začínají strachovat až den před zkouškou, ale mnozí z Havraspárů a Mrzimorů na tom nebyli s nervy nejlíp. A situace v sedmém ročníku byla obdobná, snad ještě horší. OVCE jsou nakonec důležitější zkouškou. Tohle období je vždycky únavné. Takže jsem spala jako zabitá.

      V polovině noci mě probudilo zahučení letaxu. Temnotu ložnice rušilo jen jasné světlo měsíce, které se spolu se svěžím jarním vzduchem dralo dovnitř poodhrnutými závěsy. Koutkem oka jsem zkontrolovala výhled. Všude bylo naprosté ticho a klid. V kontrastu s tím zněl hlas z krbu mimořádně vystrašeně. Poppy!

      „Minervo, prosím, přijď co nejdříve!“

      Rychle jsem se oblékla, přesvědčila Elfieho, který se probudil, že nemusí jít se mnou, a krbem se přemístila rovnou na ošetřovnu.

      Na jednom lůžku seděl James s četnými šrámy na obličeji. Vedle něho neklidně přešlapoval Sirius a snažil se zachytit jeho pohled. James se ale zarytě díval do země. Co si ti dva provedli? Než jsem se stačila zeptat, upoutalo mě drobné zachvění plenty zatažené kolem dalšího z lůžek. Rozhrnula ji Poppy a vyšla se sevřenými rty. Ruka, ve které svírala svou hůlku, se jí zřetelně třásla. Bez toho, že by se na mě podívala, zamířila k mladému Potterovi. Chytla jsem ji za loket.

      „Co se děje?“

      „Zeptej se Albuse, já nevím,“ odsekla, přistoupila k Jamesovi a začala mu ošetřovat šrámy.

      Protáhla jsem se za plentu a uviděla na posteli sedícího Severuse, který se neovladatelně chvěl. Byl bledý jako křída, úzké rty se mu v sinalé tváři téměř ztrácely, temné oči prázdné. Nad ním stál s přísným výrazem Albus, obvyklé jiskřičky v očích chyběly. Severus si nepřítomně přejížděl ukazovákem po pravé paži, jako by tam chtěl najít nějakou neviditelnou stopu.

      „Je vám jasné, pane Snape, že o událostech dnešní noci nemůžete mluvit?“ zeptal se ho Albus. Ve vzduchu vibrovala magie.

      Severus netečně přikývl. Pokleslá ramena se ještě více schoulila, obličej mu zakryl závoj zplihlých vlasů. Nikdy jsem nevidělo nikoho tak blízko zhroucení. Položila jsem mu ruku na rameno. Prudce se narovnal a upřel na mě pohled plný té nejhlubší nenávisti.

      Co se tady, u Merlina, stalo?

      Pohlédla jsem na Albuse, ale ten odmítavě zavrtěl hlavou. „Později,“ vyslovil neslyšně.

      Severus si lehl na postel, otočil se k nám zády a pevně se zatočil do pokrývky. Albus mi pokynul, abych šla za ním. Vyšli jsme zpoza plenty, která chránila Severusovo lůžko.

      Poppy se právě snažila ošetřit Jamesovo zranění, ale on ji netrpělivě odháněl.

      „Nic mi není, vážně.“

      „Dobrá, pane Pottere, můžete jít. A vás už tady vůbec nikdo nedrží, pane Blacku. Pokud vás tedy nepotřebuje pan ředitel.“ Nepřátelsky se podívala na Albuse.

      „Domnívám se, že ne. Ovšem ráno vás oba,“ přejel pohledem z Jamese na Siriuse, „očekávám v ředitelně. Obávám se, že bude nutná i přítomnost pana Lupina.“

      „Nejsem si jistá, zda bude tak brzy dostatečně v pořádku na nějaký výslech.“ Poppy stála, záda strnulá, ve snaze prosadit svou. Marně.

      „Je to nezbytné,“ odpověděl nesmlouvavě Albus. Teprve v tom okamžiku jsem si uvědomila, že dnes byl úplněk. Po zádech mi přejel mráz.

      Poppy rezignovaně pokrčila rameny a otočila se na podpatku. Vklouzla za plentu a začala konejšivě promlouvat na Severuse. Napnula jsem uši, ale odpověď jsem neslyšela.

      James zamířil ven z ošetřovny. Sirius se ho pokusil zadržet, ale on se mu vytrhnul.

      „Co se vlastně stalo?“ zeptala jsem se znovu.

      „Promluvíme si o tom v ředitelně,“ zněla Albusova strohá odpověď.

      „Pan Snape je inteligentní mladý muž,“ začal o chvíli později vysvětlovat. „Přišel na to, že je Remus vlkodlak. A protože má s tvými Nebelvíry neustálé spory, rozhodl se to dokázat. Snad i proto, aby přesvědčil svou přítelkyni Lily Evansovou, že je v právu, když před ní Poberty haní.“

      Zamračila jsem se. Samozřejmě jsem tušila, že přátelství s Lily je v současnosti možná nejdůležitějším důvodem, proč James na Severuse útočí. Žárlivost je silná emoce. Taky jsem byla přesvědčená, že oba mladíci by stáli o více než jen přátelství. O čem jsem neměla ani ponětí, bylo to, jak se na celou situaci dívá Lily. Měla ráda Severuse, ale neměla ráda Zmijozely, se kterými se v posledním čase sblížil. Na Jamese a ostatní Poberty ovšem bývala rozzlobená více než často. Snad jen s výjimkou Remuse. To, že byli prefekt a prefektka, hrálo svou roli. I to, že Remus byl z celé čtveřice nejrozumnější. Jenže James byl přitažlivý. Možná ne tolik, jako Sirius, ale byl. A z významné kouzelnické rodiny. A velmi o ni stál. Jakou má proti tomu šanci vyzáblý, zachmuřený Zmijozel v obnošeném hábitu, s podivnými přáteli a nejasnou budoucností? Opravdu jsem netušila, jak silné je jejich přátelství.

      Ale co tohle všechno může mít společného s dneškem?

      „Sirius si vymyslel velmi hloupý žert,“ pokračoval ve vysvětlování Albus. „Nastražil to tak, aby pan Snape vyslechl jeho rozhovor s Jamesem, ve kterém si vyprávěli o Remusově úplňkovém útulku i o tom, jak znehybnit vrbu mlátivou.“

      Zamyšleně si promnul čelo a usrkl čaje. „To mi budou muset chlapci vysvětlit, jak na to přišli.“

      Pak pokračoval: „Pan Snape se velmi nezodpovědně, místo toho, aby upozornil na danou situaci některého z profesorů, vyplížil ven, vnikl do chodby a bezmála se střetl s přeměněným Remusem. Naštěstí se James od Siriuse na poslední chvíli dozvěděl, jaký hloupý nápad měl, vnikl do chodby za panem Snapem a podařilo se mu ho vytáhnout ven. Nevím, jak se mu to přesně povedlo, ale nepochybně ukázal pravou nebelvírskou statečnost a zachránil panu Snapeovi život.“

      Zachvěla jsem se. Jak málo stačilo, aby došlo k obrovskému neštěstí. Kdyby James včas nezasáhl, mohl být teď Severus roztrhaný na marné kousky nebo proměněný ve vlkodlaka. Remuse by to stálo život a Sirius, který to všechno zavinil, by skončil v Azkabanu. Na co, u Merlina, myslel, když udělal něco takového? Nikdy nepřemýšlí o důsledcích svých činů? Ach, Orione. Co mám s tvým synem dělat?

      „Co budeme dělat?“ zeptala jsem se Albuse.

      „Snad nebude nutné činit něco dramatického. Sirius si ovšem zaslouží nějaký trest za svůj nepromyšlený čin. Ale měli bychom být shovívaví, když se nakonec nic nestalo. A hlavně, nemůžeme připustit, aby se prozradilo, co se vlastně děje v Chroptící chýši. To by poškodilo celé Bradavice. Takže… myslím, že ztráta dvou set bodů a zákaz famfrpálu do konce sezóny bude dostačující. Naproti tomu si myslím, že James si takových sto bodů za záchranu života spolužáka zaslouží. Takže tvou kolej to sice poškodí, ale oni to třeba do konce roku doženou. Šance na získání poháru ještě není ztracená,“ utěšoval mě.

      Jako by školní pohár byl to jediné, co je důležité.

      „A Severus?“ hlesla jsem.

      „Pan Snape nic neřekne. Složil neporušitelný slib, že bude mlčet.“

      Zamrazilo mě a konečně jsem pochopila, proč byla Poppy tak rozzlobená a Severus tak zničený. Byla bych si přála něco udělat, jenže jsem si nevěděla rady. Pokud bych se snažila situaci objasnit, uškodila bych Remusovi.

      Při rozhovoru s třemi Nebelvíry a jedním Zmijozelem v ředitelně se podařilo vysvětlit jen to, jak James dokázal zachránit Severuse před vlkodlakem.

      „Pokusil jsem se Remuse omráčit, ale to moc nefungovalo, jen ho to trochu zpomalilo. Navíc se do toho připletl Snape a jedno z kouzel trefilo jeho. Naštěstí se mi povedlo vykouzlit mezi nás a Remuse stěnu. Za chvilku ji sice překonal, ale mi to dalo čas vytáhnout Snapea z chodby a znovu pustit vrbu. Pak už jsem ho dovlekl na ošetřovnu. Siriuse…“ nepřátelsky se podíval na svého kamaráda, „jsem potkal v polovině cesty. Přinutil jsem ho, aby mi pomohl.“

      Potřebovala jsem vědět ještě jednu věc.

      „Pane Blacku, proč jste, u Merlina, vůbec takovou věc vymyslel?“

      „Srabus… Snape, se kolem nás pořád motá. Tušil jsem, že přišel na to, že je Remus vlkodlak. Víte, co by to znamenalo, kdyby to prásknul? A on by to udělal,“ upřel na mě nevinný pohled.

      „To myslíte vážně, pane Blacku? Čeho jste asi tak chtěl dosáhnout?“

      „No, teď už nic nepoví, že jo?“ kývl hlavou směrem k Severusovi. Ten sevřel rty a v hloubce prázdných očí se mu objevila vražda. Kdyby mohl, tak by ty dva v tu chvíli zabil. Kdoví, koho z nich více nenáviděl. Siriuse, který všechno zavinil, nebo Jamese, od kterého mu hrozilo, že ho připraví o Lily a ještě ke všemu mu vděčil za život?

      „Pane Blacku, není rozumné říkat takové věci. Mohl jste způsobit celou řadu problémů především svému příteli panu Lupinovi. To opravdu nebyl nejlepší nápad, jak situaci řešit. Mohl jste přijít za profesorkou McGonagallovou nebo za mnou. My bychom už něco udělali,“ napomenul ho Albus.

      „No jo, no,“ schlíple pronesl Sirius. „Promiň, Reme, já to nedomyslil.“

      „No, to vskutku ne,“ odpověděl mu Remus, na jehož bledé a unavené tváři bylo vidět, že úplněk byl teprve včera. „Tohle ti jen tak neprominu. Já… taky bych se chtěl omluvit, promiň Snape, vím, co se mohlo stát, a jsem opravdu rád, že díky Jamesovi se to nestalo. Myslím, že by ses měl omluvit taky, Siriusi.“

      „Já? Srabu… Snapeovi?“

      „Kašlu na vaše omluvy,“ vyprskl Severus a bylo to to první, co dneska řekl.

      „No tak, pane Snape, pokud vám někdo podá ruku ke smíru, je hezké ji přijmout. A pan Lupin i pan Black,“ Albus se významně podíval na Siriuse, „to právě teď dělají.“

      Remus i Sirius pod jeho přísným pohledem napřáhli ruku k Severusovi. Ten jejich dlaně, po několika vteřinách mého bezdechého čekání, mdle stiskl. Byla jsem ale přesvědčená, že ať si Albus ve své laskavosti představuje cokoli, tohle ke smíření nepovede.

      *****

      Bohužel se ukázalo, že mám pravdu. A k mé ještě větší lítosti to byl Sirius s Jamesem, a ne Severus, kdo příměří porušil naprosto brutálním způsobem.

      Zkoušky byly v plném proudu, páté ročníky měly za sebou obranu proti černé magii, přeměňování je teprve čekalo, takže když jsem viděla běžet od jezera uplakanou Lily Evansovou, předpokládala jsem, že ji jen povolily nervy. I když zrovna u ní mě to překvapilo. Lily byla výborná studentka a studium většinou zvládala s klidným sebevědomím a úsměvem. Teď byla tak vyvedená z míry, že málem porazila Gilderoye Lockharta z Havraspáru. Byl to takový hezounek, přesvědčený o své naprosté dokonalosti. Lily ho vůbec nevnímala a chystala se běžet dále.

      „Slečno Evansová, co se děje? Neměla byste se omluvit? Málem jste srazila k zemi svého spolužáka. Co si pomyslí o chování nebelvírských studentů?“ napomenula jsem ji, ale můj hlavní motiv byl ji zadržet.

      „Ó, vůbec nic se neděje,“ blýskl Lockhart po Lily tak oslňujícím úsměvem, až jsem se bála, že by z toho mohla mít mžitky před očima. Naštěstí je měla plné slz.

      „Jsem zvyklý, že působím na ženy tak, že přestávají vidět na cestu. A vrazit do mě je nepochybně vhodný způsob, jak získat mou pozornost. Myslím, že Lily už se dávno snažila na mě udělat dojem a teď se jí to opravdu povedlo,“ pokračoval ten sebestředný hejsek, ale já už chytila Lily za loket a odtáhla ji kousek stranou.

      „Tak co se stalo? Nepovedly se vám zkoušky z obrany?“

      „Ne zkoušky mám myslím dobře, já jen…“ ohlédla se přes rameno směrem k jezeru a pak pokračovala. „Pohádala jsem se… ale to je jedno. Promiňte, paní profesorko, já už musím…“ vytrhla se mi a spěchala pryč. Učitelský instinkt mi říkal, že problém existuje někde jinde. Nechala jsem ji běžet a spěchala k jezeru.

      Tam jsem narazila na srocení smějících se studentů. Nad jejich hlavami jsem zahlédla trčet hubené bledé nohy.

      „Merline!“

      Rozrazila jsem hlouček a uviděla půl metru nad zemí Severuse Snapea obráceného hlavou dolů. Jeho obvykle bledá tvář byla rudá vztekem i krví, která se mu do ní valila. Dlouhé vlasy ometaly zem, když sebou škubal v marné snaze uhnout rukám Jamese a Siriuse, kteří se mu snažili stáhnout zaprané a záplatované spodky. Maně mě napadlo, že bych se měla poptat Horácia na chlapcovy domácí poměry, spodní prádlo na vás prozradí mnohé.

      „Pane Blacku, pane Pottere, okamžitě toho nechte!“ zaječela jsem na ně a hlas mi zuřivostí přeskočil. Copak se ti dva nikdy nepoučí? To jim nestačila ta událost v Chroptící chýši před třemi měsíci?

      Na okamžik se svět zastavil a pak se většina studentů rozprchla jako hejno vrabců. Zmizet se pokusili i ti dva, ale jim jsem v tom zabránila. Jediný, kdo váhavě zůstal sám od sebe, byl Remus Lupin, který si neklidně přihlazoval vlasy a nervózně polykal.

      „Ani se nehněte,“ přikázala jsem těm třem a pak jsem s maximální opatrností levitovala Severuse dolů k zemi. Jemně jsem mu stáhla hábit přes odhalená stehna a pokusila se mu uhladit vlasy.

      „Jste v pořádku, pane Snape?“ zeptala jsem se trochu bezradně, protože to bylo to jediné, co mě v tu chvíli napadlo. Ovšemže nebyl v pořádku. Nemohl být.

      „Samozřejmě, že jsem v pořádku. V naprostém a úplném pořádku,“ zasyčel vztekle, ucukl před mou rukou a začal se hrabat na nohy.

      „Počkejte, pane Snape, doprovodím vás na ošetřovnu. Madam Pomfreyová vás musí prohlédnout.“

      „Nic mi není,“ potácivě se mi vytrhl a snažil se dát na ústup.

      „Jste si jistý?“

      Škubl hlavou, až se mu vlasy rozlétly.

      „Naprosto.“

      „Tak dobře, pane Snape, ale později si s vámi budu chtít promluvit.“

      „Nevím, k čemu by to bylo dobré,“ odsekl, ale v hlase mu zazněla hluboká beznaděj. Přesvědčení, že ředitelka Nebelvírů bude stát na straně svých studentů za všech okolností. Rozhodla jsem se, že to tak nebude, a usoudila, že možná bude lepší, když celou situaci vyřeším sama, bez přispění Albuse. Ten se od své bývalé kolejní příslušnosti oprostit nedokázal.

      „Tak, pánové, půjdeme,“ kývla jsem směrem k těm třem.

      Koho prvního? Usoudila jsem, že nejobjektivnější informace mám šanci získat od Remuse. Zavřela jsem ty dva každého do jiné učebny a pečlivě je opatřila kouzly, aby neměli šanci se domlouvat.

      Po dvaceti minutách jsem věděla víceméně všechno. O tom, jak se Sirius nudil a Jamese nenapadlo nic lepšího než ho pobavit na Severusův účet. O tom, jak se Lily pokusila zasáhnout, ale poníženého Severuse nenapadlo nic lepšího než ji urazit. O tom, jak po jejím odchodu v týrání pokračovali, a že jen můj příchod zabránil tomu, aby ho svlékli do naha. Bylo mi špatně.

      „Proč jste jim v tom nezabránil, pane Lupine? Jste prefekt, byla to vaše povinnost.“

      Sklopil hlavu a pak mumlavě připustil: „Já to zkusil, paní profesorko, ale když…“ po chvilkovém odmlčení pokračoval. „Já nikdy neměl kamarády, paní profesorko. Teprve, když jsem přišel do Bradavic, tak jsem je získal. A byl jsem přesvědčený, že se na mě vykašlou, až zjistí, že jsem vlkodlak. A oni to neudělali. Vy tomu nerozumíte, paní profesorko, vy nechápete, jaké je to být bez přátel. Já se prostě nedokážu postavit proti nim. Ani když Sirius udělal v dubnu tu pitomost, ani teď.“

      Letmo jsem si vzpomněla na svá školní léta a své problémy s přáteli, Remuse mi bylo trochu líto, ale více jsem se zlobila.

      „Stydím se za vás, pane Lupine. Jste Nebelvír, měl byste mít více odvahy. Kdyby byl ve vašem ročníku někdo jiný, koho bych mohla udělat prefektem, udělala bych to. Bohužel to tak není, takže to bude muset zůstat tak, jak to je. Běžte.“

      Když jsem vyslechla Siriuse a Jamese, měla jsem celkem jasno. Pokusili se vymluvit na to, že Severus urazil Lily, ale k jejich smůle jsem znala od Remuse průběh událostí celkem podrobně a dokázala si představit duševní rozpoložení, ve kterém mladý Zmijozel pronesl vůči své kamarádce tu zdrcující urážku. Byla jsem hluboce přesvědčená, že to, že ji oslovil špinavá mudlovská šmejdko, bylo za daných okolností, pokud ne omluvitelné, tak přinejmenším pochopitelné.

      Promyslela jsem si, co podniknu dál, a zavolala si všechny tři ještě jednou, tentokrát pohromadě.

      „Myslím, že už mám vcelku přesnou představu, co se stalo, pánové. Teď mě pozorně poslouchejte. Hluboce se stydím za to, že se mí Nebelvíři snížili k něčemu takovému, že z pouhého rozmaru a nudy šikanovali svého spolužáka.“

      „Ale,“ pokusil se něco říct Sirius.

      „Teď. Budete. Zticha. Jasné?“

      Poplašeně umlkl.

      „Takže, nejraději ze všeho bych se postarala o to, aby vás vyloučili,“ syčela jsem na ně a uvědomovala si, že to je něco, co by Albus pravděpodobně nepřipustil. K mému štěstí to ti tři nevěděli.

      „Ale dám vám poslední šanci. Jakýkoli další i sebemenší prohřešek, pánové, a postarám se o to, abyste opravdu opustili tuto školu.“ Viděla jsem, jak se Siriusovi a Jamesovi uvolnila ztuhlá ramena. Tak pokud si myslíte, moji milí, že tím to skončilo, tak to se mýlíte, pomyslela jsem si a pokračovala.

      „Vy, pane Lupine, jste připravil vaši kolej o sto bodů. Jako prefekt jste měl zasáhnout a situaci řešit.“ Lupin sklopil rezignovaně hlavu a ti dva znovu ztuhli.

      „A vy dva přicházíte každý o dvě stě bodů. Navíc prodlužuji zákaz hry famfrpálu, která platila pro pana Blacka do konce roku, na celou příští sezónu, a to pro oba.“

      „Ale to budeme v mínusu,“ hlesl James. „To nám na koleji nikdo neodpustí.“

      Stroze jsem přikývla. Rozhořčení ostatních Nebelvírů bylo rozhodně součástí trestu. James se Siriusem byli až příliš zvyklí být obletovanými hvězdami své koleje. Rozhodně jim prospěje vyzkoušet si, jaké to je, když s vámi nikdo nemluví.

      Sirius na mě hleděl v naprostém úžasu. Ještě nikdy jsem neodebrala své koleji takové množství bodů. James bezmocně polykal. Netušili, že to ještě není všechno.

      „A ještě jednu věc, pane Pottere. Co nejdříve si promluvím s vašimi rodiči. Buďte si jistý, že vzhledem k tomu, se s nimi velmi dobře znám, mi budou naslouchat opravdu pozorně. Seznámím je se vším, co se tady stalo. Ujišťuji vás, že pokud byste byl vyloučen z Bradavic, využiju svůj nemalý vliv, který na ně mám, a postarám se o to, aby vás nechali nést důsledky vašich činů. Být vámi, na potterovské bohatství se nespoléhám.“

      Nebyla jsem si ani v nejmenším jistá, že bych mohla Alana a jeho manželku ve vztahu k jejich synovi nějak ovlivnit, ale ani toto James netušil. Na tvářích mu vyskákaly rudé skvrny a kousal si rty ve snaze nezačít brečet. Merline, je to přece jenom ještě dítě.

      „A pokud jde o vás, pane Blacku,“ obrátila jsem se na Siriuse. „Na vaši matku vliv nemám, a i kdybych měla, vzhledem k vašemu rozchodu s rodinou, by to bylo nedůležité. Ale Potterovi se dozví i o vaší účasti na dnešních událostech i o tom, co se stalo v dubnu. Předpokládám, že nebudou mít moc radost. Vím, že máte své vlastní peníze, takže možná máte pocit, že by pro vás vyloučení z Bradavic moc neznamenalo, ale dovoluji si vás upozornit, že do bystrozorského kurzu se berou pouze absolventi s ukončeným vzděláním a složenými zkouškami OVCE.“

      Zbledl. Věděla jsem dobře, že on i James se vidí jako bystrozoři snad od prvního ročníku.

      Na konci dne jsem měla pocit, že se mi situaci povedlo zvládnout, jak to nejlíp šlo. Uspokojení mě opustilo, když jsem se pokusila o rozmluvu se Severusem. Nepovedlo se mi z něho dostat ani slovo. Zarputile mlčel. Ani mé potrestání těch tří na něho nezapůsobilo.

      Později jsem se dozvěděla, že větší část prázdnin strávil v Malfoy Manor a tušila, že se ve své zatrpklosti může obrátit k Luciusovi a jeho pánovi. Podle posledních, bohužel definitivně potvrzených zpráv, se Voldemort vrátil do Británie. Jenže mi bylo jasné, že s tím neudělám naprosto nic.

       

      Items details

      • Hits: 1264 clicks

      Tecox component by www.teglo.info