Hledej

 MGD_H003

    Nic než bolest

      MGD_020pMinerva se vydává za Eileen.

         

       

      Lidé se bojí smrti ještě víc než bolesti. Je divné, že se bojí smrti.

      Život bolí mnohem víc než smrt.

      V okamžiku smrti je bolest u konce.

      Jo, myslím, že je to přítel.

      Kurt Cobain

       

      ÚNOR 1978

      Stáli jsme s Elfiem ve špinavé zapadlé uličce průmyslového města Cokeworth. Nad námi čněl vysoký komín jakési továrny, z dálky se ozýval slabý hluk dopravy a o něco silnější lomoz z hospody o dvě ulice dál. Ale tady bylo ticho.

      Pouliční osvětlení zde buď nikdy nebylo nebo se ho už dávno přestali snažit opravovat. Trocha světla přicházela jen z malých oken, přes skvrnami pokryté závěsy. Oprýskané zdi byly počmárané nesmyslnými nápisy a do nosu se mi vtíral zatuchlý zápach. Tušila jsem, že nebýt mrazu, byl by daleko silnější. V létě to tady muselo být děsné. To se určitě vynořily i hromady odpadků, které jsem nyní jen tušila pod vrstvou špinavého sněhu.

      Bylo k neuvěření, že jen o pár ulic dál existuje úhledná vilková čtvrť s opečovávanými zahrádkami, kde žijí rodiče Lily Evansové. V jejím prvním ročníku jsem je navštívila. Vždycky to dělávám, pokud rodiče svých lvíčat neznám. Pokud jde o mudlovské rodiče, je to ještě důležitější.

      Udělali na mě tenkrát dobrý dojem. Vzdělaní, rozumní lidé, kteří s úlevou přijali fakt, že všechny ty podivnosti, které se dějí jejich dceři, jsou v pořádku.

      Nemohla jsem si teď nevzpomenout na jejich veselý domek se střapatými muškáty za okny, čisťounkou kuchyň, vydrhnutý stůl a voňavý čaj v modrobílých šálcích. Na oknech povlávaly pestré závěsy a domem se vznášela vůně bábovky. Nic tady nepůsobilo honosně nebo upjatě, všechno dýchalo útulností a pohodou.

      Manželé Evansovi byli milí, zvědaví, plní dychtivosti dozvědět se o kouzelnickém světě co nejvíc. Jen jejich dcera, Lilyina sestra Petunie, se zdála rozmrzelá a brzy se zabouchnutím zmizela ve svém pokoji.

      „Mrzí ji, že ona do Bradavic pozvání nedostala,“ vysvětlila mi paní Evansová omluvně.

      S pochopením jsem přikývla.

      „Mám bratra, který je na tom stejně.“

      „Taky to nese těžce?“

      „Ach ne, to jsem tím nechtěla říct. Jen to, že já v Bradavicích studovala a on ne. Naštěstí si našel svůj vlastní svět a spokojený život. Myslím, že ho to někdy muselo trochu mrzet, ale nikdy ne natolik, aby na mě nevražil.“

      Vědomě jsem opomenula Malcovy výčitky po otcově pohřbu. To byla jen chvilinka, opravdu jsme se měli rádi. S úsměvem jsem pokračovala: „Ale on má velmi šťastnou a laskavou povahu. A máme dědečka, který se mu to vždycky snažil vynahradit.“

      Pan Evans si starostlivě promnul čelo.

      „Trochu nám to dělá starosti. Holky se vždycky měly moc rády. Petunie je starší a Lily k ní vzhlížela. Teď se cítí zrazená, má pocit, že si myslíme, že je Lily něco lepšího. My si to samozřejmě nemyslíme, ale nedokážeme předstírat, ten váš svět nás nefascinuje.“

      „Nezbývá nic jiného než se snažit dát vaší starší dceři najevo, jak moc ji máte rádi, vyzdvihnout něco, v čem je zase lepší ona,“ pokusila jsem se ještě poradit, ale pak už jsme se vrátili k otázkám týkajícím se Lily a Bradavic.

      Prosluněná vzpomínka na Cokeworth zmizela pod závanem mrazivého větru, který mně a Elfiemu vehnal do obličeje ostré jehličky sněhu. Na zledovatělém chodníku mi podklouzl podpatek. Elfie mě chytil za loket a opatrně vedl kolem zšeřelých domků. Čísla na schránkách byla jen obtížně k rozeznání.

      „Co si myslíš o tom, jak Eileen psala, že nechce, aby Severuse označkovali jako dobytek?“ zeptala jsem se, abych zahnala podivné ticho, panující kolem.

      „Nevím, ale pokud si vše dám dohromady s informacemi, které se občas mihnou, zdá se, že Voldemort vytvořil systém, díky kterému se Smrtijedi snadno poznají. Nikdo ale přesně netuší, co to je, a bylo by užitečné takovou informaci získat. Domníval jsem se, že půjde o nějaký talisman, prsten nebo něco takového. Označkovat jako dobytek ale zní o hodně osobněji. Myslíš, že se na to své přítelkyně můžeš zeptat? Mohlo by to být důležité.“

      Přikývla jsem, i když jsem si nebyla jistá, zda můj pohyb v okolní tmě vidí. Znovu na mě padla tísnivá nálada a už jsem neměla chuť v hovoru pokračovat.

      Došli jsme na samotný konec Tkalcovské uličky a konečně našli správné číslo.

      V domku číslo 47 byla tma. Najednou jsem se lekla. Co když Eileen vůbec není doma? Může se přece léčit v nemocnici. Proč mě něco takového nenapadlo? Teď s tím ale nic neuděláme. Zkusíme zjistit co a jak.

      Zaťukala jsem na dveře. Nic. Tak ještě jednou, silněji. Stále nic. Váhala jsem a nejistě se podívala na Elfieho.

      Najednou se mi zdálo, že jsem škvírou v okně, vedoucího přímo na ulici, zaslechla slabé zasténání.

      Mohla by to být Eileen? Bleskem jsem se proměnila v kočku a vyskočila na rozviklaný parapet. Packou jsem se pokusila okno pootevřít. Když to viděl Elfie, zatlačil do okna i on. Ale bylo zavřené, škvíra v něm vznikla jen tím, že byl rám zkřivený a nedoléhal. Našpicovala jsem uši a zasténání jsem uslyšela naprosto zřetelně. Přestala jsem váhat, seskočila zpátky na chodník a vzala na sebe svou běžnou podobu.

      „Alohomora!“

      Dveře se s mírným vrznutím pootevřely. Vešla jsem do úzké chodby a nahmatala vypínač. Ostré světlo holé žárovky ozářilo nevábnou skutečnost. Věšák s několika kousky obnošeného šatstva, prošlapaný koberec, léta nevymalované zdi, napravo troje oprýskané dveře.

      Překvapeně jsem pomyslela na Eileenin dopis. Nepsala, že Pulírexo a Reparo jsou skvělá kouzla? Proč je, u Merlina, nepoužila tady?

      Jako by tušil, co se mi honí hlavou, odpověděl Elfie šeptem na mou nevyslovenou otázku: „Třeba její magické schopnosti časem zeslábly. To se přece stává, když je kouzelník hodně nemocný a nešťastný.“

      Pokývla jsem hlavou a přemýšlela, do kterých dveří vejít.

      „Tobiasi?“ ozval se z prvních slabý hlas.

      Otevřela jsem je a nahlédla dovnitř. Pach potu, nemoci a špíny mě téměř omráčil. Byl tak silný, že jej neztlumil ani lezavý chlad místnosti, kde se už dlouho netopilo. Ve zmuchlaných pokrývkách jsem v pruhu světla padajícího dveřmi uviděla Eileen.

      Nebyla bych ji poznala, kdybych nevěděla, že je to ona. Rozcuchané vlasy rozsypané po polštáři, dříve temně černé, byly prokvetlé stříbrem, zažloutlý obličej zbrázděný mnohem více vráskami, než kolik se dalo u čarodějky jejího věku očekávat. S náhlými výčitkami svědomí jsem si přejela svou dosud hladkou tvář. Jak mohla Eileen zestárnout o tolik více než já?

      „Tobiasi?“ zeptala se znovu, tentokrát nejistě. Pochopila jsem, že ze mě vidí jen siluetu ozářenou zezadu, a začala hledat vypínač.

      „Ne, nerozsvěcuj. To světlo mě bolí do očí a…“ její hlas přerušilo ostré zakašlání.

      „Připravím čaj,“ zašeptal mi Elfie do ucha a zmizel kdesi v hloubi domu.

      Vešla jsem do pokoje a vykouzlila Lumos tak slabé, aby neoslňovalo.

      „To jsem já, Minerva, moje milá Eileen.“

      Přistoupila jsem k posteli a odhrnula jí vlasy z očí, které se na mě ve světle hůlky horečnatě dívaly.

      „Minnie, co tady děláš?“

      „Napsala jsi mi.“

      „Psala jsem, aby ses o mě nestarala. Jen o Severuse.“

      Znovu se rozkašlala.

      „Postarám se o vás o oba,“ pronesla jsem pevně a znovu ji pohladila po čele. Teď už jsem si troufla usednout na postel a vzít ji za bezvládnou ruku. Potěšilo mne, když mi mdle stiskla prsty. Ty její byly ledové.

      „Jsi hodná, Minnie, ale myslím, že je pozdě. Řekla bych, že už tady dlouho nebudu. Ale jsem ráda, že tě ještě vidím. Nemyslela jsem, že budu mít takové štěstí.“ Slabě se usmála. „Slib mi, že dáš pozor na Severuse. Mně je jedno, co se stane se mnou, jsem tak unavená, že si chci jen odpočinout. Ale Severus...“

      „Eileen, vezmeme tě ke svatému Mungovi, tam tě uzdraví.“

      „Nech toho a poslouchej.“ Znovu se rozkašlala. Čekala jsem beze slova. Do dveří vešel Elfie s čajem. Uchopila jsem šálek opatrně, abych si nespálila prsty, ale nebyl horký. Byl zchlazen kouzlem na správnou teplotu. Pochvalně jsem kývla, nadzvedla Eileen a dala jí napít.

      Polkla jen pár doušků a polekaně se zadívala na Elfieho.

      „Kdo je to?“

      „Můj manžel, Elfie.“

      Zdálo se, že ji to uklidnilo. Unaveně zavřela oči, vyčerpaná z posledního záchvatu kašle. Pak se se škubnutím probrala a nesouvisle pokračovala. Vypadalo to, že přestala vnímat naši přítomnost a propadla se do vlastního světa.

      „Severusi, dávej na sebe pozor. Jsou to zlí lidé, nemůžeš jim věřit... Ne, Tobiasi, nech mě! Nebij ho, on za to nemůže! Severusi, chlapečku!!!“ Chvíli divoce převracela hlavu z jedné strany na druhou.

      Viděla jsem, že je potřeba jednat rychle. Eileenin stav byl zjevně kritický. Kde je, u Merlina, její manžel? Jak to, že ji tady nechal samotnou?

      Přestala jsem se zabývat zbytečnými myšlenkami a rozhodovala, co udělat nejdřív. Poslat Elfieho pro pomoc k Mungovi? Přivolat Poppy? Přivést Severuse?

      Nakonec jsem nestihla udělat nic. Eileenina ruka v té mé ochabla.

      *****

      Eileenin manžel přišel v době, kdy jsme s Elfiem řešili co dál. Bylo to nechutné setkání. Připotácel se opilý, špinavý a agresivní.

      Vysypal na nás řadu nechutností. Že je rád, že se své podivné manželky zbavil. Že už mu dlouho byla na obtíž. Že na začátku to šlo, že byla docela hezká a vášnivá, že v posteli to s ní bylo dost dobré, ale v poslední době ani v tomhle ohledu nestála za nic.

      A ten spratek, co zplodila, že je stejně divný, jako ona. Že už ho nechce vidět.

      Nezabila jsem ho jen díky Elfieho přítomnosti. Ten byl stejně znechucený jako já, ale zachoval si chladnou hlavu.

      *****

      Zaplatila jsem pohřeb, jednoduchý, ale důstojný. I mramorovou desku s prostým nápisem: Eileen Princeová - Snapeová, 1935 - 1978, Odpočívej v pokoji.

      Zní to banálně, ale měla jsem pocit, že pokoj a klid je to, po čem Eileen v posledních chvílích toužila nejvíce.

      Severus stál u matčina hrobu nehybný, jako by i on byl kamennou sochou, které zdobily vchod na ten prostý hřbitov. V ošuntělém mudlovském oblečení vypadal podivně. Ještě zanedbaněji než ve svém obvyklém obnošeném hábitu, ve kterém jsem ho byla zvyklá vídat. Přemýšlela jsem, odkud to oblečení vzal. Byla jsem si jistá, že domů, do Tkalcovské uličky, se nevrátil.

      Zdálo se, že vůbec nevnímá, co se kolem děje. Jen jednou, v okamžiku, kdy kněz pronášel slova o přátelích, kteří se s Eileen přišli rozloučit, vrhl na mě pohled – napůl nepřátelský a napůl překvapený, že tam jsem zrovna já.

      Na promrzlém hřbitově nás nebylo mnoho. Severus, já s Elfiem, Pomona, pár žen různého věku v černých kabátech, zřejmě Eileeniny sousedky. A kněz, samozřejmě.

      Tobias Snape se nedostavil.

      *****

      Když jsme se vrátili z pohřbu, přišla chvíle na rozhovor se Severusem.

      „Severusi... pane Snape, doprovodil byste mě, prosím, do mého kabinetu?“

      Zdálo se mi, že i on, když se probral z omámení, ve kterém prožil obřad, je na naše setkání připravený.

      „Je to nutné právě teď? Jsem poněkud unavený.“

      Nebo ještě ne? Zaváhala jsem. Možná pro něj bude lepší náš rozhovor o pár hodin odložit.

      „Dobře, tak tedy zítra.“

      Strnule přikývl.

      „Pokud to považujete za nutné.“

      Nazítří jsem se pokusila jsem navodit přátelskou atmosféru. Přemýšlela jsem, jaké objednat občerstvení. U svých Nebelvírů bych si věděla rady, ale u Severuse jsem netušila, čemu dává přednost. Musela jsem požádat o radu skřítky. Přinesli talíř naplněný na tenké plátky nakrájeným ořechovým chlebíčkem a mrkvovými sušenkami. Uvařila jsem kvalitní čaj do své kočičí konvičky, ale ani bohatá nabídka oblíbených laskomin ani mňoukání porcelánové kočky, neprobudilo na jeho tváři sebemenší náznak úsměvu. Čaj neodmítl, ale pečiva se nedotkl a díval se kolem s dokonale odtažitým výrazem. Jen chvějící se rty a ruce, které se mu v okamžiku, kdy sáhl po šálku, nepatrně třásly, prozradily, že není tak nezúčastněný, jak se snaží vypadat.

      Byl to ale on, kdo začal náš rozhovor.

      „Proč vy?“

      Tázavě jsem se na něho podívala. Proč já co?

      „Proč jste zaplatila pohřeb? A prý i náhrobek. Řekl mi to kněz. Co vás k tomu vedlo? Vždyť jste ji ani neznala.“

      „To není tak docela pravda, pane Snape. Vaše matka byla má přítelkyně. Chodily jsme spolu do školy.“ Tušila jsem, jakou reakci má slova vyvolají, ale věděla jsem, že to říct musím.

      „Přítelkyně? Podivné. Nikdy o vás nemluvila, ani jedinkrát, a vy jste se nikdy nestavila na šálek čaje a talíř koláčů. Netušil jsem, že tomuto říkají Nebelvíři přátelství.“

      Já vím, chtělo se mi křičet, ale místo toho jsem řekla tiše: „Nevěděla jsem, že jste její syn. Až do minulého týdne jsem to nevěděla, do okamžiku, kdy jsem od ní dostala dopis. Před lety jsme se nepohodly a pak se mi ztratila z očí. Zmizela dokonale nejen svým přátelům, ale celému kouzelnickému světu. Snažila jsem se ji vypátrat, ale nepodařilo se mi to.“

      „Patrně jste se nesnažila dost. Myslel bych si, že opravdoví přátelé stojí za trochu více úsilí.“

      Severus mi nemínil nic ulehčit. Pohled, který na mě upřel, byl plný opovržení. A já mu vnitřně dávala za pravdu už od okamžiku, kdy mi Eileen napsala.

      „Jistě, Severusi, měla jsem se snažit víc. Jenže to už teď nezměním. Co udělat mohu, je splnit její poslední přání.“

      „Najednou jsem Severus? Kde se ztratil pan Snape? Něco se snad změnilo? Jaké bylo to její poslední přání?“

      „Slíbila jsem vaší matce, že na vás dám pozor.“

      Severus odložil šálek, ze kterého sotva usrkl. Jeho hlas byl ledový.

      „Proč byste měla? Jsem plnoletý už víc než rok. Nepotřebuji chůvu. A už vůbec ne vás.“

      Bylo mi jasné, že to nebude snadné, ale přesto jsem se musela pokusit získat si jeho důvěru. Ach Merline, vědět to, co vím, před šesti lety!

      „Chápu, ale být plnoletý ještě neznamená nepotřebovat pomoc. Obvykle se postará rodina, ale u vás teď... Váš otec,“ zaváhala jsem.

      „Můj otec bude bez sebe štěstím, že už mě nikdy neuvidí.“

      Merline, on to ví?

      „Nemusíte se tvářit tak vyděšeně, paní profesorko,“ sarkasmus teď z něho jen kapal. „Je to vzájemné. Bude lepší, když se neuvidíme. Vzhledem k tomu, že už jsem plnoletý, mohl bych podlehnout touze použít na něho nějaké nepříjemné kouzlo. Ne, nemyslím Avadu, nebojte se, Cruciatus by byl o dost uspokojivější.“

      Udělalo se mi špatně, ale on bez váhání pokračoval: „Ale máte pravdu, bude lepší, když se přivede k smrti sám. Teď už to nebude dlouho trvat, myslím. Když nebude nikdo, kdo by ho živil, kdo by dohlížel na to, aby tolik nepil, když nebude mít nikoho, na kom by si vybíjel svůj vztek...“

      „Pane Snape!“

      Byla jsem v šoku. Ani ne tak z toho, co říkal, ale jak to říkal. Nenávist v jeho hlase byla přímo hmatatelná. V tomhle okamžiku jsem si dovedla živě představit, že by opravdu byl schopen nepromíjitelnou kletbu použít. A to mě děsilo.

      Studeně na mě zíral.

      Z nervozity jsem sáhla po sušenkách a z jedné jsem ukousla, než jsem si uvědomila, že pochutiny z mrkve opravdu nesnáším. Zkusila jsem náš rozhovor odlehčit a pokývla jsem hlavou ke kousku pečiva ve své ruce.

      „Skřítci mi říkali, že je máte rád. Musím připustit, že já zrovna ne. Za války jsem se mrkve najedla až přespříliš. Zážitky z dětství v nás zůstávají hluboko, že?“

      Nepatrně se usmál a vzal jeden kousek do ruky. Přejel po něm prstem a pak ho opatrně odložil.

      „Matka je často dělávala, když jsem byl malý. Mrkev se dá snadno vypěstovat i na docela malé zahrádce.“

      Pak se znovu zatvrdil.

      „Bude to všechno, paní profesorko? Mám nějakou práci. Dosud jsem nedopsal esej do přeměňování.“

      Polkla jsem ujištění, že ji nemusí psát, měla jsem pocit, že by mi za takovou péči nebyl vděčný, a rychle jsem přemýšlela, co ještě říct. Pořád jsem se chtěla pokusit Severuse přesvědčit, že jsem na jeho straně. Nápad, který mi v tom zmateném okamžiku bleskl hlavou, nebyl zřejmě nejšťastnější.

      „Ještě mě teď napadlo, vaše nelibost vůči slečně Princeové neplyne jen z její nepříliš dobrých znalostí lektvarů?“

      Při pohledu na znovu zkamenělou Severusovu tvář mi bylo jasné, opravdu nebyl.

      „Jistěže ne. Ona má to, co ztratila má matka, to, na co bych měl mít nárok já. Přízeň vznešené rodiny Princeů. Řekněte mi, paní profesorko, co provedla má matka tak strašného, že ji vyobcovali? Nemyslím si, že byla nějak zvlášť silná čarodějka, i když v lektvarech se opravdu vyznala. Ale copak její slabost znamená, že si zasloužila svůj osud?“

      Potichu jsem odpověděla: „To určitě ne, pane Snape. Ale pokud si pamatuji správně na vašeho dědečka, nebyl to nejlaskavější člověk. On byl tím, kdo ve skutečnosti vyhnal vaši matku z kouzelnického světa. Eileen bývala moc milá a chytrá čarodějka, lektvary ovládala bravurně. Pracovaly jsme spolu na projektu pro profesora Křiklana. Ona byla ta schopnější, ta, která naši práci dovedla ke zdárnému konci,“ usmála jsem se při té vzpomínce a všimla si, že Severusovou tváří přejela zoufalá touha dozvědět se o mládí své matky víc. Byla to však opět jen vteřina, než jeho obličej znovu ztuhl.

      Zkusila jsem to ještě jednou: „Severusi, prosím, opravdu bych vám ráda pomohla. Řekněte, co pro vás mohu udělat.“

      Jeho odpověď zazněla s naprostou a dokonalou definitivností.

      „Nepotřebuji vaši pomoc. Teď už opravdu ne. Kde jste s ní byla, když jsem ji potřeboval jako vyděšený prvák, kterého si neznámo proč vzali na mušku vaši skvělí Nebelvíři? Jediný důvod, který měli, bylo – protože existuješ. Jak půvabné, že?“

      Postavil se a zamířil ke dveřím. Strnule jsem ho pozorovala. S rukou na klice se otočil.

      „Mí přátelé mi dají příležitost. Vystuduju, stanu se mistrem lektvarů. Oni o mě nestojí z nějaké slabošské lítosti, stojí o mě pro mé schopnosti. Je to má vlastní zásluha, já sám jsem dokázal, že za něco stojím. Ne každému se dostane takové příležitosti.“

      Těžce jsem polkla.

      „A co pak, pane Snape? Co za to budou chtít?“

      „To už není vaše starost, paní profesorko. Zaplatím, co bude třeba. Rád.“

       

      Items details

      • Hits: 366 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Online návštěvníků

      Právě připojeni - hostů: 71 a člen: 1 

      Celkový počet zobrazení stránek:

      Počet zobrazení článků : 4688676