Hledej

 KVR_00

    Bradavice zvenčí i zevnitř

      Cinky a Linky vyzvoní všechno, nač si vzpomenou a slečna Marplová má opravdu ráda procházky. Do knihovny ale půjde až někdy jindy.

       

      „Jane, vždyť ty jsi kvůli tomu zmatku ani nesnídala! Omlouvám se. Musíš už umírat hlady. Pojď, necháme tady Ronalda v klidu s těmi vzpomínkami a zajdeme do kuchyně. Dáme si připravit šálek čaje a něco k jídlu. Stejně musím se skřítky dohodnout podrobnosti zítřejší oslavy a také ti někoho představit. Budou se ti líbit, uvidíš…“ spustila Minerva poněkud nesouvisle, a přitom nasměrovala sestřenku ven ze dveří ředitelny.

      Jane Marplová by si sice ráda cestou všechno kolem prohlížela, zejména všechny ty pohyblivé magické obrazy, ale měla už opravdu hlad, a tak bez protestů následovala spěchající Minervu.

      Za chvíli už seděly na prostých kuchyňských židlích, před sebou kouřící hrnky silného čaje s mlékem a Jane užasle sledovala domácí skřítky, jak se kolem nich úslužně rojí a na stůl snášejí další a další misky a talíře plné vonících dobrot. Minerva s nimi probrala detaily zmíněné oslavy narozenin Harryho a Nevilla, a pak se docela uvolněně pustila do jídla. Když dojedla, zhluboka si povzdechla. Klidná chvilka skončila a ona musela znovu čelit znepokojivé realitě.

      „Jane, neumím ani povědět, jak jsem ráda, že tě tady teď mám. Budeš mít oči a uši otevřené, viď? Pomůžeš mi, že ano?“

      „Spolehni se, Minnie. Udělám všechno, co budu umět, abych ti pomohla,“ přikývla slečna Marplová s pochopením.

      Minerva se vděčně usmála: „Musím toho dnes ještě spoustu zařídit a nemůžu se ti věnovat tak, jak bych si přála. Ale slíbila jsem ti překvapení.“

      V tu chvíli se před nimi zjevili dva malincí skřítci a začali se o překot uklánět, až jim ouška divoce plandala. Minervě škubaly koutky, jak se snažila udržet vážnou tvář. „Dovol, Jane, abych ti představila tvé dva průvodce. Tohle jsou Cinky a Linky. Jsou ještě hodně mladí. Právě dnes dosáhli věku, kdy mohou začít samostatně pracovat, a péče o tebe bude jejich první velký úkol.“

      „Je to pro nás ohromná čest, paní Jane, Cinky je moc hrdá, že vám může všechno v Bradavicích ukázat,“ štěbetalo drobounké skřítčí děvčátko.

      „A Linky dá pozor, aby se paní Jane nikde nic nestalo,“ doplnil svou sestru o drobet vyšší mladý skřítek.

      „Cinky, Linky – jména jako malé roztomilé rolničky, to je tak hezké, vy jste ale drahouškové,“ usmívala se Jane. „Minnie, moc ti děkuji. Zdá se, že už jsme dojedly, že? Nemůžu se dočkat, až si tady všechno prohlédnu. Takže, zlatíčka,“ obrátila se zase na skřítky, „myslím, že můžeme jít na procházku.“

       

      Kdepak na procházku. Všechno se s ní zatočilo a Jane najednou nestála v kuchyni, ale na konci krátké chodby, nebo spíše hlubšího výklenku. Byl zakončen zdí s malým okénkem až téměř u stropu. Pod ním visel obraz vysokého útesu nad klidnou mořskou hladinou.

      „Cinky říkala, že to není ta správná chodba, to bylo od tebe hodně hloupé, Linky! Co si o nás paní Jane pomyslí?! Moc se omlouváme paní, Cinky a Linky to hned napraví.“

      Skřítci už chytali Jane za ruce, aby ji znovu přenesli, když si všimla, že z hloubi obrazu někdo přichází. Muž a žena.

      „Dobrý den profesore Snape… ach, a vy musíte být slečna Ria, o které se včera večer zmiňoval Albus Brumbál, že ano?“

      „Dobrý den, ano, jsem Ria a vy jste Jane Marplová, sestřenka současné ředitelky. Severus mi o vás vyprávěl,“ usmívala se dívka.

      „Zdravím madam, kde jste se vzala tady v slepé chodbě? Soudím, že na hradě je k vidění množství mnohem zajímavějších míst,“ připojil se k pozdravu i Severus, třebaže ne příliš laskavě.

      „Och, omlouvám se, pane profesore, nechtěla jsem rušit. Došlo k omylu. Ti milí skřítci mi chtěli ukázat vyhlídku z ochozu Astronomické věže. A jak jsem pochopila, zmýlili se a vchod je o jednu chodbu dál. Nebudu vás dále rušit, jistě máte moc práce s pátráním.“ Jane Marplová podala obě ruce skřítkům, a přitom se ještě jednou zahleděla na tu zvláštní dívku. Něco v jejím úsměvu, se kterým pohlédla na Severuse Snapea, jí přišlo povědomé.

      Za tak nádherného slunného dne byl výhled z nejvyššího místa bradavického hradu úchvatný. Oba skřítci, snad aby napravili svůj omyl, se předháněli v tom, aby co nejlépe zodpověděli všechno, co Jane zajímalo. Jezero, Hagridova hájenka, famfrpálové hřiště, skleníky, zahrada, vrba mlátička, Zapovězený les, to všechno měla před sebou jako na dlani a o všem jí skřítci poutavě vyprávěli.

      Když se dost vynadívala, napadlo ji projít se po břehu jezera. Odmítla ale, aby ji Cinky a Linky přenesli přímo na místo. Chtěla se cestou podívat na zahradu a ke skleníkům.

       

      „Harry! To je sukulent a ne nějaký... blatouch. Tys ho úplně přelil!“

      „Klid, Neve. Potřebuji do lektvaru ty mladé výhonky. Mají se sklízet po dešti a dnes brzy ráno pršelo, tak jsem ho postavil ven. Však zase vyschne. Tadyhle si to jen odříznu…“

      „To nemyslíš vážně!! Vždyť tu rostlinu dočista zničíš! Nedovolím…“

      Hlasy se ozývaly ze dveří jednoho skleníku. Co nedovolí, už ale Jane nezaslechla, protože se skřítky zašla za roh menší zděné budovy, pravděpodobně kůlny. „To byl ten mladý profesor bylinkářství, Neville a jeho manžel Harry, profesor lektvarů?“ zajímala se.

      „Ano, paní,“ hihňali se oba skřítci.

      „To jsou oni. Takhle se škorpí skoro pořád,“ prozrazoval potutelně Linky.

      „Ale oni to tak přece nemyslí, vždycky se zase udobří,“ doplňovala ho Cinky.

      Jane si pomyslela, že jí Minerva našla skutečně výborné průvodce. Skřítkové nejen věděli kdeco o Bradavicích, ale také o jejich obyvatelích. A vůbec, mohla se spolehnout, že na cokoli se zeptá, na všechno dostane vyčerpávající odpověď okořeněnou spoustou zajímavých detailů. Přesně tak, jak to měla ráda a jak to potřebovala, aby se dokonale obeznámila s prostředím kouzelnické střední školy. Na řešení problému zmizení toho nanejvýš zajímavého klobouku přijde čas později.

       

      Zastavili se ještě u hájenky, aby se Jane mohla seznámit s Rubeusem Hagridem, šafářem, hajným a profesorem péče o kouzelné tvory v jedné osobě. Ten dobrosrdečný obr jí byl velmi sympatický. Připomínal jí Eda Bellbyho, který u nich rozvážel každé ráno mléko. I když, Ed byl spíše menší a jeho psík, to byl takový uňafaný, ale bázlivý voříšek. Na rozdíl od velikosti, tu bázlivost měli s Hagridovým psem společnou, povšimla si Jane s pobavením. Hagrid se právě chystal s velkou bednou krmení k testrálům. Prohodili s ním pár slov, pohladili Tesáka a rozloučili se.

      Za příjemného povídání pak pokračovali po břehu jezera až k okraji Zapovězeného lesa a skřítkové ji upozornili, že tam by raději chodit neměli. Jane už stejně bolely nohy, začínala mít hlad, a tak na pokračování procházky netrvala.

      Otočila se zpět a před sebou uviděla velký plochý kámen částečně stíněný větvemi košaté vrby. Tam by bylo příjemné si odpočinout, pomyslela si. Skřítkové jí snad četli myšlenky. Než se Jane stihla usadit, Cinky luskla prsty a vzápětí na ubrousku rozkládala sendviče, malé koláčky a ovoce. Linky, v každé ruce konvici, se vyptával, jestli si paní Jane dá kávu nebo čaj. Jane si tentokrát vybrala kávu a pozvala k jídlu i oba skřítky. Chvíli se ostýchali a bránili, ale nakonec si dali říci.

      Při jídle se Cinky a Linky pustili do vysvětlování systému kolejí, vlastností, které je charakterizují a důležité role ztraceného Moudrého klobouku při zařazování studentů podle jejich převažujících charakterových rysů. A pak se nabídli, že paní Jane zavedou do všech čtyř kolejních společenských místností, a vůbec jí ukážou Bradavice zevnitř. Když dojedli, vydali se zpět do hradu.

      Cestou kolem skleníků opět natrefili na Harryho s Nevillem. Mladí profesoři tentokrát seděli na trávníku, opírali se o sebe zády a oba si něco četli. Na ubrousku vedle nich byly zbytky oběda a ze šálků voněla káva. Cinky měla o tom udobřování pravdu, pomyslela si Jane. Pomalu došli k malým postranním dvířkům. Odpolední sluníčko začínalo připalovat, a tak byla vděčná za příjemný chládek starobylých chodeb.

       

      Hned za dveřmi narazili na školníka Arguse Filche. Toho si Jane Marplová získala okamžitě na svou stranu, protože ocenila jeho píli, moc se mu omlouvala za to, že mu pošlapala čerstvě vytřenou podlahu a pochválila štíhlou eleganci jeho kočky, paní Norrisové. Věděla jak na něj. Úplně stejným způsobem si doma k údivu okolí naklonila kostelníka, který vrčel na všechny obyvatele St. Mary Mead. Výjimkou byli pouze pastor a, samozřejmě, Jane Marplová.

       

      Celé odpoledne pak Jane, Cinky a Linky strávili prohlídkou hradu. Po rovných chodbách chodili pěšky, mezi patry ji skřítci pokaždé přemístili, aby se příliš neunavila. Jen ji upozornili, že některá schodiště mají tu potměšilou vlastnost, že se občas nečekaně přesouvají. Slečna Marplová usoudila, že Bradavice jsou opravdu vzrušující a nadšeně komentovala všechno, co jí její průvodci ukazovali.

      Takže si prohlédli množství „zajímavých, úžasných a fascinujících!“ magických obrazů, navštívili všechny „tolik útulné a příjemné“ kolejní místnosti, a spoustu „skutečně velmi neobvyklých“, přestože teď o prázdninách tichých tříd, včetně „neuvěřitelně prakticky zařízené“ učebny obrany proti černé magii, království Severuse Snapea.

      Nakoukli také do „nepředstavitelně podivuhodné“ lektvarové laboratoře.

      Cinky a Linky ji pak ještě seznámili s „ach, opravdu skutečným profesorem!“ Cuthbertem Binnsem a ostatními bradavickými duchy. Takže když se blížil čas večeře, měla Jane dojem, že už v Bradavicích žije celá léta.

      KVR_04

      Očarovaný strop v hlavní síni Jane nepřekvapil, už o něm od skřítků věděla. Přesto ji okouzlil. Na modré obloze plulo několik bílých obláčků, právě jen tolik, aby nebe nebylo zatažené, ale působilo zajímavým, téměř dramatickým dojmem. Slunce se klonilo k západu a zvenku házelo velikým mozaikovým oknem po celé síni spousty barevných zrcátek. Dlouhé kolejní stoly byly prázdné. K večeři bylo prostřeno u veliké oválné tabule, která stála na mírně vyvýšeném pódiu na jednom konci síně. Sešli se u ní téměř všichni zaměstnanci, kteří přes prázdniny zůstávali v Bradavicích, a navíc také Ron s Hermionou, protože se kvůli pátrání uvolili zdržet až do zítřejší oslavy na hradě. Děti nechaly ještě jeden den v Doupěti. Domluvili se, že je Molly s Arturem přivedou přímo na slavnostní oběd.

      Hovor se točil kolem počasí a různých bezvýznamných maličkostí. Jane vyprávěla, co všechno během dne viděla a zažila. A ostatní se se zájmem připojovali otázkami, nebo naopak doplňujícími poznámkami. Jako kdyby se dnes ráno nestalo nic mimořádného.

      „Taková romantická procházka ztichlými chodbami hradu by se mi taky líbila,“ zasnila se Hermiona.

      „Hm… jako kdysi,“ střelil po ní pohledem Ron, „navíc beze strachu, že nás načapá jistý profesor, který má jako hobby lapání ubohých studentů a odebírání kolejních bodů. Jak dlouho ještě plánuješ sedět po večeři v knihovně? Přišel bych tě vyzvednout.“

      Zmínka o knihovně ale kupodivu uvolněnou atmosféru u stolu změnila. Hovor se stočil k tomu, co se zatím o zmizelém klobouku podařilo zjistit a jak to všechno může vzájemně souviset. Chvíli tak ještě vydržel, ale pak začal pomalu uvadat. Jako první se od stolu zvedla Minerva.

      „Omlouvám se, ale v noci jsem vůbec nespala a myslím, že mne únava dohnala. A ještě musím dokončit nějaké papírování. Jane, budeš tak laskavá a připojíš se tak za hodinku ke mně na šálek kakaa před spaním? Všem vám přeji dobrou noc.“

      Po ředitelce se začali postupně zvedat i ostatní.

      „Počkejte ještě na moment,“ promluvil Ron, „já si dneska večer sesumíruju všechno, co zatím víme, a zítra po snídani se domluvíme, co dál. Prostě porada vyšetřovacího týmu,“ zakřenil se. „Tammy a profesore Kratiknote, s vámi jsem ještě neměl čas mluvit. Můžete na chvilku? Máte pro mě ty poznámky?“

      Oba jmenovaní přitakali a zase se posadili.

      Ron se naopak postavil, hmátl poslepu za sebe, přitáhl si odcházející Hermionu do letmého objetí a cosi jí pošeptal do ucha. Hermiona kývla a lehce zrůžovělá se rozhlédla po usmívajících se tvářích. Ve snaze uniknout svým rozpakům si odkašlala: „Ehm… slečno Marplová, nechtěla byste se se mnou podívat do bradavické knihovny? Je to nesmírně zajímavé místo.“

      „Ach, děkuji vám, má milá, za pozvání, ale jsem už po celém dnešním dni poněkud unavená. Myslím, že si teď půjdu na chvíli číst. Moc ráda bych ale využila vašeho pozvání někdy jindy, pokud bude stále platit.“

       

      Kdepak číst. Když Jane Marplové konečně osaměla ve svém pokoji, vířilo jí hlavou všechno, co se dnes dozvěděla, a jako vždy v podobných situacích měla pocit, jako by se před ní rozkládala veliká prázdná křížovka. Těšila se, jak pomalu začne vyplňovat patřičná políčka, a přitom bude přemýšlet, jaké další možnosti se jí tím nabídnou.

       

      Items details

      • Hits: 107 clicks

      Tecox component by www.teglo.info