Hledej

 KVR_00

    A bude hůř...

      Slečně Marplové se líbí v knihovně, Tamara je překvapená, Ron nevnímá, co jí, a Harriet má chuť na dlouhou procházku po písečné pláži.

       

      V knihovně se Jane Marplové hned zalíbilo. Hermiona se okamžitě rozběhla k zadním policím, které jí ještě zbývaly k probrání. Mávla hůlkou, něco zamumlala, a pak přejížděla prsty nad knihami, sledovala svítící slůvka, která nad nimi vyskakovala a zase mizela, a co chvíli některou vytáhla a zběžně prolistovala. Pak knihu buď vrátila zpět, nebo ji elegantním pohybem hůlky odeslala na velký psací stůl, kde už se jich vršilo několik desítek.

      Jane ji chvíli pozorovala a pak se vydala na procházku podél regálů. Prohlížela si zdobené hřbety knih, užívala si zvláštní vůně starého pergamenu, a pokaždé, když došla na konec, zastavila se u některého obrazu, kterých tady na zdech viselo opravdu hodně. Občas se pozdravila s některým z portrétových ředitelů, kteří na nich porůznu postávali a hovořili s obyvateli zarámovaného světa. Zahlédla i černě oděného podmračeného Severuse Snapea. Místy k ní dolétly tiché útržky rozhovorů. Tak tiché, že jim nerozuměla, ale podle melodie řeči nešlo nikdy o nic mimořádného, nic překvapivého. Znamenalo to, bohužel, že snaha sestřenčiných namalovaných kolegů zatím nenese žádné ovoce.

      Ani si přitom nevšimla, kolik času uběhlo a že už je čas oběda. Cinky a Linky připravili malé občerstvení a teď ji i Hermionu volali, zatímco prostírali jeden ze stolů, u kterých se během školního roku zřejmě učili studenti.

      Hermiona u jídla mlčela, zcela ztracená ve svých myšlenkách. Jane si připomněla, jak nervózně u snídaně referovala o tom, co zatím zjistila. A jak se její nervozita zvýšila, když se Jane zmínila o schodištích. A jak si potom s manželem vyměnili velmi významný pohled.

      „Co myslíte, děvenko, má zmizení Moudrého klobouku vliv na ta zmatená schodiště? Nebo na něco ještě mnohem důležitějšího?“

      Hermiona na chvíli zavřela oči a pak pokývala hlavou. „Ano, slečno Jane. Mám skutečně obavy, že má. Už jen ty náznaky, na které jsem zatím narazila… Ale dosud se opravdu nic vážného neděje. A nechci dělat předčasné závěry,“ řekla téměř neochotně, ale pak pokračovala o něco živěji. „Ale co vy, nenudíte se tady? Viděla jsem, že se často zastavujete u obrazů. Zaujaly vás, že? Jsem z mudlovské rodiny a když jsem poprvé přijela do Bradavic, také jsem se na ně zpočátku nemohla vynadívat. Pak jsem si zvykla. V kouzelnickém světě je to docela běžná věc.“

      „Opravdu? Až tak běžná, že o nich vůbec nikdo nepřemýšlí? Jak tam ti lidé žijí? Co pořád dělají, čím se zabývají? Mají hlad, nebo žízeň? Nějaké pocity? Liší se ředitelské portréty od jiných magických obrazů? Uvědomují si, jak plyne čas a že vlastně žijí věčně? Neděsí je to?“

      Hermiona na Jane překvapeně zírala. „Přemýšlím o tolika věcech, a že mám přímo před nosem něco tak mimořádného, mě vůbec nenapadlo. Musela jste přijít vy, slečno Jane, abyste mě na to upozornila. Ron má pravdu. Jste mimořádně všímavá a věřím tomu, že dokážete přispět k vyřešení naší záhady, přestože kouzelnický svět dokonale neznáte. Možná je to dokonce vaše výhoda, jak jste mi právě předvedla.“

      Jane se usmála, naložila si na talíř několik sirupových košíčků a dolila si čaj. „Víte, Hermiono, ty obrazy mne nenechávají v klidu. Neustále o nich přemýšlím, i když bych měla v hlavě přemílat úplně jiný problém. Už se mi ale něco podobného jednou stalo. Mé sousedce se ztratil snubní prsten. No a já, místo abych přemýšlela, kde by mohl být, jsem měla pořád před očima, jakou má na své zahradě krásnou kapustu. A představte si, kde se ten prsten nakonec našel. V tom jejím záhonu. Musel jí sklouznout z prstu, když tam pracovala. Takže si říkám, že to s těmi obrazy může být něco podobného.“

      Hermiona vážně přikývla. „Moje švagrová Lenka. Ta ví o magických obrazech snad úplně všechno. Nechtěla byste si s ní popovídat?“

      „Myslíte tu blondýnku v očekávání, co vypadá pořád tak zasněně? Pravda, vždyť ona je malířka.“

      Hermiona znovu přikývla a Jane pokračovala, protože si právě na cosi vzpomněla. „Na té oslavě povídala něco, čemu jsem nerozuměla. Možná, že je to důležité. Ale i kdyby nebylo, mohla byste mi to třeba vysvětlit. Říkala, že se od její poslední návštěvy v Bradavicích přemnožili strachopudi a škrken že naopak ubylo a jsou neskutečně neklidné. Na žádná taková zvířátka jsem ale nenarazila a ani moji malí skřítkové vůbec netuší, co by to mohlo být.“ Jane se odmlčela a s údivem hleděla na laskavě shovívavý úsměv, který se na Hermionině tváři objevil.

      „To je celá Lenka. Ona je umělkyně, víte? Vidí kolem sebe hodně zvláštních věcí, které nikdo jiný nevidí, a dává jim jména ještě podivnější. Mám ji moc ráda.“

       

      Plány hradu pořízené po přestavbách v šestnáctém století, dále ředitelské smlouvy, jmenovací dekrety profesorů, účty za posledních sto let, učební osnovy, úřední dopisy, korespondence s rodiči dětí…

      Minerva, ředitelé kolejí, a Ron a také Harriet s Dilysou za pomoci skřítky Winky, pracovali v ředitelně už několik hodin. Bylo dávno po poledni a zatím nenarazili na nic z doby, kdy školu řídili sami zakladatelé. Nejstarší listinou, kterou objevili, byla magická smlouva s prvním ředitelem, Adairem Fieldsem. A byla také jediná, na které stály podpisy a pečetě všech čtyř zakladatelů.

      „To je zajímavé“ poznamenala Tamara, která prohlížela složku se smlouvami a na tuhle důležitou je upozornila. „Ode dneška za rok tomu bude přesně tisíc let, co byla podepsána.“

      Minerva, Dilysa a Harriet na sebe pohlédly.

      „Říkala jsem si, že už to teď někdy musí být, ale přesně jsem to nevěděla. Takže první z nás se už brzy bude moci rozhodnout,“ pronesla vážně Dilysa.

      Tamara, Harry, Neville a Filius Kratiknot se na ni překvapeně zadívali.

      „Rozhodnout? A o čem?“ Tamara se znovu podívala na smlouvu, kterou držela v ruce, jako by v ní chtěla nalézt odpověď na svou otázku. Když znovu zvedla hlavu, Dilysa na ni povzbudivě kývla.

      „Správně, děvče. Je to v té smlouvě. Pořádně si ji přečtěte.“

      „Není to vlastně nic tajného, jen o tom není s kým mluvit,“ ozvala se Minerva. „A ministerstvo tomu detailu nevěnuje žádnou pozornost. Berou to prostě jako jistý druh bradavického folklóru. Tak co, Tammy, už jsi to našla?“

      Tamara pomalu zvedla oči od pergamenu. „Ředitel se zavazuje k službě škole po dobu tisíc let, od chvíle podpisu smlouvy,“ řekla překvapeně.

      „Něco takového jsem tušil. A vždy mě zajímalo, jaké možnosti poté portrétovaný ředitel má,“ promluvil po chvíli ticha Filius.

      „Po vypršení smlouvy se můžeme kdykoli svobodně rozhodnout, zda a jak dlouho ještě chceme existovat jako magické portréty. Pokud nebudeme chtít zůstat, naše portréty znehybní, usnou. A otisky naší duše i magické podstaty, které v obrazech jsou, se konečně vrátí tam, odkud se v okamžiku naší smrti oddělily,“ odpověděla s mírným úsměvem Harriet.

      Ron zamyšleně žvýkal sendvič a překvapeně si uvědomil, že ani nevnímá, co jí. Minerva využila přestávky, kdy všichni živě diskutovali o magických portrétech, a požádala skřítky o lehký oběd. Diskuse pokračovala i u jídla, ale Rona zaměstnávalo něco jiného. Něco, co víc souviselo s jejich problémem. Přemýšlel o tom, jak je ředitelna magicky silná. Sama se uklízí, téměř tisíc let staré obrazy vypadají jako včera namalované, pergameny jako nové, úřadující ředitelé žijí mimořádně dlouho a těší se poměrně dobrému zdraví, pokud je tedy někdo nezavraždí, jako ty dva poslední. I ta Minerva jako by od války vůbec nezestárla. Jen Moudrý klobouk… jak je možné, že ten jediný vypadá, jako by ho sežvýkala a vyplivla kráva? Tak staře a omšele? Snad už do ředitelny starý přišel. Takže určitě nebyl vytvořený jen k účelu zařazování a každoroční trefné písničky, nebo jako obal na Nebelvírův meč. Rozhodně ho někdo nosil, a to hodně dlouho. Čí vlastně byl? Čí moudrost v sobě ukrývá? A kde ksakru vězí?

       

      U večeře se sešli opět všichni. Jen bez Hagrida, který by jim tady stejně nebyl moc platný, takže nebyl důvod, aby znovu neodjel za Olympou.

      Nálada byla na bodu mrazu. Nikdo nemluvil. Končil třetí den, kdy všichni dělali, co mohli, aby našli sebemenší náznak toho, jak zmizel a kde může být Moudrý klobouk. A uvědomovali si, že s nulovým výsledkem.

      Jedině Hermiona se něčeho dopátrala, ale ani její poznatky nevedly k nalezení klobouku. Jen ke stále se zvětšujícím obavám, co může jeho nepřítomnost způsobit. A o tom očividně mluvit nechtěla. Nemělo smysl zhoršovat už tak dusnou atmosféru u stolu. Když se posadila vedle zamračeného Rona, jen tiše zašeptala: „V knihovně jsme se slečnou Marplovou byly celý den, ale poprosily jsme její skřítky, aby přesuny schodišť sledovali. I s těmi ranními jich bylo celkem třiadvacet. Ten poslední jsme viděly cestou sem.“

      Ron jen kývnul a zachmuřil se ještě víc.

      Večeře končila v tichu, a jak se jeden po druhém zvedali a odcházeli, zbyly u stolu jen Jane a Minerva.

      „Minnie, co bys pověděla na malou procházku, venku je příjemně a potřebuješ si trošku vyčistit hlavu.“

      „Máš pravdu, Jane. Čerstvý vzduch, to je něco, co teď opravdu potřebuji.“

       

      Venku bylo opravdu nádherně. Teplým večerem voněla tráva z malé loučky nad hájovnou, kterou Hagrid před svým dnešním odjezdem posekal, a obě dámy se v příjemných vzpomínkách vrátily do svých dívčích let. Procházely se dlouho, pak se posadily na lavičku u skleníků a k odchodu se zvedly teprve, když slunce zapadlo a vzduch se citelně ochladil.

      V celkem dobré náladě vešly bočními dvířky do hradu a zamířily do nebelvírské věže, ve které měla Jane svůj pokoj. Minerva zvedla hůlku a na jejím konci vyčarovala světlo, protože chodby už byly docela temné. Jane byla ráda, že s ní Minerva jde a ona nemusí volat své skřítky. Jedno ze schodišť se totiž opět přesunulo a ona úplně ztratila orientaci. Když konečně zahnuly do chodby, ve které byl její pokoj, všimly si, že docela na konci, u zdi, na zemi někdo leží. Minerva popoběhla a Jane si pospíšila za ní.

      „Ale to je Protiva!“ V Minervině hlase znělo ulehčení a Jane poznala strašidlo, před jehož poťouchlostmi ji varovali Cinky a Linky. Vídávala ho občas, jak se vznáší někde u stropu a vymýšlí, co by komu provedl. Říkala si, že se asi teď, když ve škole nejsou studenti, docela nudí. Co ale dělá na zemi? A proč se nehýbe?

      „Protivo, okamžitě vstaň, na tvé vtípky nemám náladu nikdy, ale v poslední době obzvlášť ne!“ Minerva teď zněla rozzlobeně, mávla hůlkou, něco řekla a ze zdi nad Protivou se vynořil jeden z bradavických poloprůhledných duchů.

      „Barone, postarejte se prosím o něj. Jste mimo mne jediný, na koho dá, a já jsem už dnes příliš unavená na to, abych takovou banalitu řešila. Pojď, Jane, dáme si ještě u tebe před spaním šálek kakaa,“ obrátila se Minerva na svou sestřenku a společně zmizely ve dveřích jejího pokoje.

      Krvavý baron vytáhl mlžně bílou hůlku a vyčaroval stejně vypadající vědro s mlžnou vodou. Uchechtl se, a převrátil je na Protivu. Ten vyjekl, vyskočil na nohy, otřepal se jako pes a vznesl se do vzduchu.

      „Co to mělo znamenat!“ Zahřměl průsvitný duch.

      „Promiňte, pane, ale já se praštil do hlavy! Tou zdí najednou nešlo projít. V plné rychlosti jsem do ní narazil,“ kňouralo ublíženě strašidlo.

      „Nesmysl! TOU zdí jsem právě přišel. Varuju tě, v Bradavicích teď nikdo nemá náladu na tvé trapné vtipy,“ zavrčel duch a neslyšně v TÉ zdi zmizel. Protiva na to chvíli vyjeveně zíral.

      „Ale pane, co ta boule?“ pípl nakonec tiše a rukou si ohmatával namodralý kopeček, který se mu klubal mezi prořídlými vlasy.

       

      Harriet seděla v křesle ve svém portrétu. Tvářila se, že je unavená a podřimuje. Chtěla ale jen počkat, až z ředitelny odejdou všichni ostatní. Dilysa si stále ještě povídala s Minervou o Sibylle a chvíli trvalo, než se otočila k odchodu, aby zašla k Mungovi, navštívit zraněnou profesorku. Minerva pak chvíli uklízela listiny, které až do samého večera pročítali. Když konečně odešla do Velké síně na večeři, začínali se do okolních rámů pomalu trousit její kolegové, kteří celý den, podle jejich obličejů se stejným úspěchem jako oni v ředitelně, pátrali v magických obrazech.

      Harriet zatoužila alespoň na chvíli nemyslet na tu znepokojivou záležitost. Vzpomněla si na jeden obraz v jižní věži. Dlouhá písečná pláž, pěna drobných vlnek, křik racků a slunce, které pomalu zapadá do moře. Měla chuť na procházku. Přímo cítila mokrý písek pod bosýma nohama a chladivé vlny, které jí při chůzi omývají kotníky. Pomalu se zvedla. Severus už jistě bude doma. Možná by si na to pobřeží mohli dnes večer zajít spolu. V šedavé chodbě mezi obrazy se pozorně rozhlédla. Nikdo nebyl v dohledu. Soustředila se na Riu a vykročila do ambitu kolem učebny obrany proti černé magii.

      Severus tam seděl na lavičce mezi růžemi, ohnutá záda, dlaně rezignovaně na stehnech, únavu v obličeji. Ria se posadila vedle něj. Pohladila mu v konejšivém gestu hřbet jeho ruky a strnula. Uviděla hladkou holou paži mladé dívky a od zápěstí pokračovala vrásčitá ruka s hnědavými stařeckými skvrnami. Ruka Harriet.

      KVR_08

       

      Items details

      • Hits: 1243 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy  

      #
      Drticool 02 Leden 2021
      Docela se divým, že nikoho nenapadlo přivolávací kouzlo. Jestli je klobouk na hradě, měli by ho během chvíle. No a když ne jen by to déle trvalo a museli by měnit paměť pár mudlům. Jinak hádám, že ho má Teddy v kufru kam klobouk sám skočil.
      #
      Regi 04 Leden 2021
      Přivolávací kouzlo možná někoho napadlo, ale rozhodně nemohlo fungovat. Vzhledem k tomu, že už je povídka kompletní, určitě víš, proč nemohlo. No a tvoje teorie jak to tedy bylo? U téhle kapitoly nebudu psát, jak moc nebo málo jsi se trefil. To už teď taky víš, pokud jsi povídku dočetl do konce :-)
      #
      Drticool 04 Leden 2021
      Ještě jsem to nedočetl, dva dny jsem nebyl na PC .