Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Kletba pralesního šamana

aneb Angelino rodové prokletíkletba2-th

Mistrovství je za námi, svatební cesta skončila a nastává všední realita novomanželského a profesního života.

Ale kdy bylo kolem Harryho naposledy něco normálního? Dobrodružství nekončí, přátelé potřebují jeho pomoc. Dokáže to?

    Kapitola 10, Odpuštění

      Zulu„Myslím, že už je nebudeme potřebovat, Harry…“ řekl Kingsley a ukázal na mozkomory. „Pošli je už pryč,“ požádal ho.

      Harry přikývl:

      „Jen se jich ještě potřebuji na něco zeptat. Za chvilku jsem zpět, odvedu je kousek stranou, aby vás už neobtěžovali…“

      Obestřel se svou stříbřitou aurou a odváděl čtyři mozkomory směrem k lesu. Kingsley se za nimi chvíli díval, pak si povzdechl a veda před sebou svého Patrona, následoval je. Když se Harry na okraji lesa zastavil, tak ho zahlédl a chvíli na něj počkal. Pak se mozkomorů zeptal, co mu můžou říct o jejich dvou zajatcích.

      „Ten mladý má duši čistou a svědomí také. Jeho nejhorší vzpomínka je na to, jak musel přihlížet tomu, když starý šaman týral a mučil ženu, aby se dozvěděl něco, co nemohla vědět. Ten starší ale už nemá duši celistvou, pane. Zajímavé je, že jeho nejhorší noční můra je právě vzpomínka na to, jak s radostí a s potěšením mučil a zavraždil těhotnou ženu svého nepřítele. Asi má ještě něco jako svědomí a uvědomuje si, že to, co při tom hrůzném činu pociťoval, bylo špatné…“

      „Děkuji, to je dobré vědět…“ přikývl Harry. „Můžete nám toho sdělit víc ještě o šamanovi?“

      „Jen to, že krutosti, které napáchal, byly nepochopitelné i pro nás, kteří jsme krutostí byli stvořeni. Ještě nikdy jsme se s tak zkaženou a zlou živoucí bytostí nesetkali, pane.“

      „Takže nemusíme litovat toho, že zemřel…“ konstatoval Harry a mozkomor udiveně odpověděl:

      „Lítost si určitě nezaslouží, a přesto ji z vás cítíme, pane…“

      Kingsley se zasmál:

      „To jsi celý ty, Harry….“

      Harry poděkoval a poslal je pryč. Kingsley nechal zmizet svého Patrona a zeptal se:

      „Proč jsi to potřeboval vědět?“

      „Tuhle záležitost budeš muset nějak ukončit. Chceš je předat soudu, nebo si to všechno prostě spolu vyříkáte a budete se snažit o smír? Smrtí šamana by to všechno mělo skončit, Kingsley. Ti dva nejsou tak zkažení, už tobě i Angelině určitě dají pokoj… Nechceš to všechno dořešit v klidu?“ ptal se Harry a upřeně mu přitom hleděl do očí.

      „Ještě si to promyslím…“ odpověděl Kingsley a otočil se, aby se vrátil k ostatním.

      Charlie a Bill jim šli naproti. Ginny už sundala svou masku a uklidila ji společně se soškami zvířat do plátěné tašky přes rameno, v které je přinesla. Teď procházela po louce a společně s Hermionou a Ronem sbírali všechno, co tu po šamanovi zůstalo. Hermiona našla dokonce i špendlík s umrlčí hlavou, co Harry odhodil. Když se potkali s Charliem, tak měl zrcátko v ruce a ptal se:

      „Mamku zajímá, co bude dál, Kingsley…“

      Ten se zamyšleně zadíval na Harryho a pak vytáhl z kapsy svoje zrcátko.

      „Anno, dokážete Angi už probrat? Kolik toho vypila?“

      Jeho tchýně ho uklidnila:

      „Moc toho nebylo, usnula dřív, než to stihla dopít. Navíc tu mám i lektvar rušící účinky uspávacího. Uvařili jsme ho, zatímco jste bojovali. Jinak bychom se z toho čekání zbláznili…“

      Kingsley se na ni usmál a odpověděl:

      „Dobře, tak ji probuďte a sejdeme se všichni na ministerstvu ve Velké soudní síni. McCormacková s Harrisem vás tam vezmou. Weasleyovi jsou samozřejmě také všichni zváni. Můžete do rodinné rady přibrat i bratry Johnsonovi, víc hlav, víc ví. Musíme rozhodnout o osudu pozůstalých po šamanovi…“

      Uklidil zrcátko, zeptal se Billa:

      „Co to tam u starého Merlina vyvádějí?“ a ukázal na skupinku kolem šamanova těla. Jeho syn a vnuk už byli zbaveni pout, seděli na zemi vedle šamana, kývali se ze strany na stranu a prozpěvovali tklivé, ale docela melodické písně. Všichni čtyři bystrozoři je ostražitě hlídali.

      „Zpívají pohřební písně, aby jeho duši ukázali cestu do země mrtvých. Prosili, že to musí udělat, aby se nevrátil a navěky je nestrašil…“ vysvětlil mu Bill a pak se zeptal Harryho: „Jak jsi to myslel s tím, že jeho duše má ještě šanci?“

      „Voldemort nikdy nepocítil lítost a proto jeho duše dopadla tak, jak dopadla. Šamana lítost zabila. Nevím, jestli to stačilo k tomu, aby získala po tolika hrůzných činech, co spáchal, zase celistvost a tím i sílu projít přes tu hranici… Ale má alespoň šanci…“ odpověděl mu Harry.

      Počkali ještě asi čtvrt hodiny, než otec a syn dokončili pohřební rituál a pak se všichni přemístili na chodbu před soudní síní. Hrdonožka a Savage odnesli šamanovo tělo bočními dveřmi k celám pro předběžně zadržené a nechali ho pod dohledem tamní stráže. Harry mezitím jako první vstoupil do soudní síně.

      „Harry, jak jsi mi to mohl udělat!? To ti nedaruji!“ zařvala Angelina a vrhla se na něj. Harry se lekl a rychle couval. Schoval se za Kingsleyho a špitnul:

      „Zkroť si prosím tu divokou fúrii, nebo mi nabančí…“ Kingsley se rozesmál a popadl svou rozčílenou manželku do náručí a pevně ji objal. Něco ji potichu šeptal a snažil se ji upokojit.

      „To je mi jedno! Ten uspávací lektvar si s ním vyřídím, ať udělal, co udělal!“ odporovala mu Angelina a na Harryho adresu dodala: „Těš se, ty záludný skřete, to ti nedaruji…“

      Ginny popadla se smíchem Harryho kolem pasu a řekla mu:

      „Neboj, já tě nedám, budu tě bránit.“

      Toho se okamžitě chytili Ron a George:

      „Páni, to bude bitka… Budete se prát? My vám připravíme krásný ring plný jemňoučkého mazlavého bahna… Jo a budem vybírat vstupný…“ bavili všechny okolo.

      Jenže bystrozoři už přivolali druhé křeslo, posadili Afričany na místa pro obviněné a všichni zúčastnění si udělali pohodlí na hlavní tribuně přímo proti nim. Přišel i Dobs, ale jen proto, aby si odvedl McCormackovou a Harrise, protože potřeboval dva bystrozory ve službě, kvůli nějaké rvačce U Děravého kotle. Pak se ale, na žádost ministra, vrátil a zasedl mezi žalující.

      Chvíli bylo ticho a nikdo se neměl k tomu, aby to začal. Nakonec vstal Kingsley a všem krátce a výstižně shrnul, čeho se šaman, jeho syn a jeho vnuk dopustili.

      „Šaman M´bana už svou zatvrzelou touhu po pomstě zaplatil svým životem, ale my se teď musíme rozhodnout, co bude s těmito muži. Provinili se tím, že pomáhali a podporovali svého šamana v jeho pokusech o mé zavraždění a následujícímu únosu mé ženy. Takže navrhuji, abychom je vyslechli a pak se společně poradili, jaké kroky proti nim podnikneme…“

      Setkal se souhlasem všech přítomných a tak přestoupil před M´budu a M´baku a začal jim klást otázky. Savage všechno zapisoval.

      „Jak jste se dozvěděli, že je Angelina potomkem Dalmy, kterou váš šaman proklel?“

      „Poznal jsem ji na mistrovství ve famfrpálu, je Dalmě hodně podobná. Její obrázek visí u dědy v chatrči od té doby, co zmizela…“ odpověděl vnuk a jeho otec pokračoval:

      „Nikdy jsi mu to neměl říkat, synu…“ řekl mladému a pak se otočil na Kingsleyho: „On nevěděl, že každé ráno, hned jak otec vstal, tak ten portrét několikrát proklel a každý večer, než šel spát, vykonával před ním rituál věčné kletby.“

      „Věčné?!“ vyhrkla vyděšeně Angelina a náčelník ji uklidnil:

      „Nemusíte se obávat, nikdy nezískal nic, co Dalmě patřilo. Její otec byl schopný šaman. Po té co s Boanem uprchli, zničil všechno, co jim kdy patřilo. Každý vlas, každý chlup. Očistil důkladně všechno, čeho se ti dva kdy dotkli… Otec nenašel nic, čím by mohl ten rituál podpořit a přesto ho, úplně zbytečně, vykonával každý večer, před usnutím… Byl posedlý zlými duchy, ale neměli jsme nikoho, kdo by ho od nich očistil, protože by to musel být šaman silnější, než on a takového jsme nikde nenašli… Až tady se našel někdo, kdo ho dokázal porazit, ale to už bylo pro jeho záchranu pozdě…“ na chvíli se odmlčel, pak si zhluboka oddechl a pokračoval:

      „Věděl jsem, že je otec obávaný a dokáže být někdy hodně krutý, ale vědomí toho, že byl tak zlý, aby jím pohrdaly i takové nemrtvé stvůry, jako jsou vaši strážci, mě hluboce zasáhlo…“

      „Tak proč jste mu pomáhali v téhle šílenosti?“ zeptal se Kingsley.

      Odpověděl mu syn, s hlavou sklopenou a očima upřenýma na špičky svých bot:

      „Děd řekl, že je to jediný způsob, jak ukončit to prokletí, které nás postihlo…“ vzhlédl a podíval se na Angelinu. „Staral bych se o tebe dobře, byla bys navždy první mezi mými ženami…“

      Angelina se nadechla a chystala se na něj něco nepěkného zařvat, tak Kingsley zvýšeným hlasem rychle pokračoval:

      „Takže váš rod byl také postižen tou kletbou?“

      „Ano, to zlé kletby dělají, že si berou něco na obou stranách…“ odpověděl mu náčelník a začal vysvětlovat: „Můj otec měl dvacet čtyři synů a všichni zemřeli dřív, než stihli zplodit syna. Jsem jeho nejmladší, jediný syn a M´bako je jeho jediný vnuk. Mám osm žen, které mi porodily třicet dva dcer a jen jediného syna. Žádná z mých mnoha sester nikdy neporodila syna. Jen velmi těžko sháním pro své dcery manžela, protože už se rozneslo, že ženy naší krve syny nerodí. Naštěstí má M´bako mnohem víc kouzelnických schopností, než já a tak bude moci převzít šamanovy povinnosti, když otec zemřel. Žijeme ale v nebezpečném kraji, kde muži často umírají a jediný dědic, je příliš nejistý pro budoucnost našeho lidu. Proto jsme přistoupili na jeho podmínky a podpořili ho, když se snažil ukončit tu kletbu.“

      „Jeho smrtí, ale tohle prokletí končí, nebo ne?“ zeptal se ho Kingsley, a když náčelník přikývl, tak pokračoval: „Tak proč jste prostě nepočkali, až se to ukončí přirozenou cestou? Váš otec byl přece už velmi starý…“

      Náčelník zavrtěl hlavou.

      „Otec se udržoval při síle pomocí lektvarů a složitých rituálů. Mohl se klidně dožít i sto padesáti roků…“

      „Přestože věděl, že jeho smrt tuhle šílenou kletbu, která vás postihla, ukončí?“ divil se Kingsley.

      Náčelník i jeho syn nad jeho slovy dlouho uvažovali. Asi si v duchu kladli otázku, jestli by sami dokázali obětovat svůj život, kdyby byli na šamanově místě. Nakonec asi došli ke správnému závěru, protože se tvářili rozpačitě a zklamaně. Starší z nich nakonec nejistě konstatoval:

      „Byl prostě posedlý zlými duchy, proto o téhle možnosti zřejmě nikdy neuvažoval…“

      Kingsley zakroutil hlavou:

      „Ne… Byl posedlý pomstou a krutostí… Jestli tohle nazýváte zlými duchy, tak už je asi na čase, začít nazývat posedlosti pravými jmény…“ nechal v tichosti doznít význam svých slov a pak požádal bystrozory, ať obviněné odvedou do cely, předají je stráži ve službě a vrátí se zpět.

      „Musíme se dohodnout, co s nimi bude dál…“

      Pak se rozběhla vzrušená debata o tom, jestli je předat soudu a tak zveřejnit, s jakými problémy se ministr a jeho žena museli v posledních dnech potýkat, nebo celou situaci vyřešit soukromě a veřejnost do toho nezatahovat. Harry také přispěl svou troškou do mlýna:

      „Požádal jsem mozkomory, aby jim prozkoumali duši a svědomí. Ten mladý je nevinný, jeho duše je čistá. Jeho otec sice už není tak nevinný, ale má dobře vyvinuté svědomí a dokáže litovat špatností, kterých se dopustil. Proto se dá předpokládat, že nikdy nebude tak krutý jako starý šaman…“

      „Zavraždil těhotnou ženu, Harry!“ dost důrazně mu připomenul Kingsley.

      „Ano, já vím. Pro nás je takový čin skutečně hodně zavrženíhodný. Ale oni jsou Afričani. Několikrát jsem viděl v mudlovských zprávách v televizi, co se v Africe děje. Je to hodně krutý kontinent, lidé tam na sobě páchají hrozná zvěrstva…Až mi z toho bylo někdy zle, když jsem to viděl. Ani způsob, jakým tam jednají se ženami, se mi nelíbí, ale oni v tom žijí a proto jim to připadá normální. My je tu nemáme soudit za to, jakým způsobem žijí, ale za to, co spáchali na nás. A my jsme tohle střetnutí zvládli bez zranění a bez ztráty na životech…“

      „Ty se za ně přimlouváš, Harry?“ ptala se užasle Angelina. „A co moje babička? Její ztráta se nepočítá?“ pustila se do něj rozhořčeně.

      „Samozřejmě, že je mi moc líto tvé babičky, Angi. Ale zabila ji ta stará kletba, starý šaman a ten už zaplatil svým životem… Náčelník a jeho syn se provinili jen tím, že svému šamanovi nedokázali odporovat. Což je možná projev slabosti, ale rozhodně ne krutosti. Při tom, co už o tom starci víme, se tomu navíc nikdo nemůže divit. Jemu se asi moc odporovat nedalo… Ano, máš pravdu. Přimlouvám se za to, abyste jim odpustili a uzavřeli s nimi mír. Myslím, že by to bylo prospěšné i pro vás a pomůže vám to líp se vyrovnat se vším, co se vám v poslední době stalo…“

      Harry mluvil dost sebevědomě, ale když si šel zase sednout, tak trochu nejistě pohlédl na Brumbálův portrét, který držela mamka na klíně. Brumbál se na něj laskavě usmál a pak do ticha, které nastalo po Harryho řeči, řekl:

      „Jestli stojíte o můj názor, tak já plně souhlasím s tím, co vám Harry právě řekl. Vím moc dobře, že odpuštění je velký dar pro provinilého, ale ještě větší pro toho, kdo je ho schopen dát…“

      Porada trvala ještě půl hodiny, ale už se všichni dohadovali v podstatě jen o tom, jestli jsou schopni odpustit Afričanům, nebo ne…

      Nakonec je dal Kingsley zase přivést. Tentokrát si vzal slovo jako první pan Johnson, Angelin otec.

      „Myslím, že je důležité pro naše další jednání, abyste se dozvěděli něco o nás a o našem způsobu života. My naše ženy milujeme a ctíme. Vychováváme naše dcery k soběstačnosti a svobodné vůli. Každá z nich si může svého manžela vybrat sama podle svého srdce. Jsme pyšní na to, že naše ženy jsou hrdé a statečné bojovnice…“

      Pak se zadíval přímo na mladého šamana.

      „Říkám vám to proto, abyste pochopil, že moje dcera by se nikdy nestala vaší ženou. I kdyby se vám ji přece jen podařilo unést, tak by vám ze života udělala peklo. Můžete mi věřit, jako její otec ji znám opravdu dobře…“

      Pak jim Kingsley sdělil, že jim bude odpuštěno vše, čeho se na nich dopustili v případě, že slíbí, že se vzdávají všech nepřátelských aktů vůči Angličanům.

      „My se spokojíme s tím, že váš šaman zaplatil za své činy životem. Jestliže budete ochotni s námi uzavřít mír, tak vás necháme odejít bez trestu…“  

      Oba Afričani na něj zírali, jako by nevěřili vlastním uším.

      „Já to nechápu…“ ozval se pak náčelník. „Ukládali jsme vám o život a prohráli jsme. Jste tak mocní, že jste dokázali vzdorovat všem úkladům mého otce, nejmocnějšího šamana Afriky. A nejen to, dokázali jste ho porazit a zahnat na útěk a to se ještě nikomu nepodařilo určitě minimálně sto let. Máte nás v moci, a přesto nám nabízíte mír? Nechcete ani výkupné za naše životy? Nebo nějaké jiné kompenzace za škody a utrpení, které jsme vám způsobili?“ a nechápavě kroutil hlavou.

      „O kompenzacích se ještě můžeme pobavit…“ ozval se nečekaně George. „Mě například velmi zajímá ten kouzelný prach, který používáte k přemisťování z místa na místo. To by mohl být hit na našem trhu…“

      Hermiona se taky připojila:

      „Mě zase, z pohledu léčitelského, zajímá, jestli by byla možnost získat šťávu ze stonku a kořen Nachové hydry…“ a když viděla nechápavé výrazy ve tvářích Afričanů, dodala vysvětlení: „To je ta liána, jejíž květy šaman snědl, aby si vytvořil těch devět kopií…“

      Mladý šaman se zatvářil smutně: „To sám nezvládnu… Vím, kde rostou, ale jen můj děd byl tak mocný, aby dokázal z Hladové bažinné liány sklidit květy a to ještě potřeboval moji pomoc…“

      Hermiona mávla rukou.

      „To není problém, když nám poradíte jak, tak přijedeme s týmem schopných kouzelníků a získáme ty věci, které potřebujeme sami…“

      Kingsley zasáhl:

      „To, o čem tady teď jednáme, ale není výkupné, nebo vynucené kompenzace. Chci, abyste to považovali za základ mírové spolupráce mezi námi. Zjistili jsme, že máte spoustu zajímavých věcí, které bychom mohli uplatnit, ale rádi vám dáme něco výměnou. Něco, co by zase vám a vašim lidem mohlo usnadnit život. Stačí jen, když budete souhlasit s mírem a přistoupíte na další, oboustranně prospěšnou spolupráci. Jsem si jistý, že by prospěla oběma našim národům…“

      Na chvíli se odmlčel, zamyslel se a pak pokračoval:

      „Jenže taková smlouva se musí připravit oficiálně a to zabere trochu času. Budete ochotní se tady ještě pár dní zdržet?“

      Afričani se podívali jeden na druhého, chvíli se spolu domlouvali svým jazykem a nakonec si vzal slovo náčelník:

      „Velmi si vážíme vaší nabídky a ochotně ji přijmeme. I my jsme ve vašem světě objevili mnoho věcí, o které bychom měli zájem. Ale je nutné pohřbít mého otce a to bychom rádi udělali co nejdříve. Pohřební rituál trvá sedm dní, tak vám chceme nabídnout a závazným stiskem ruky přislíbit, že když nás propustíte, abychom mohli pohřbít šamana, tak se za týden oba vrátíme, abychom vám byli k dispozici.“

      Kingsley se zamyslel a pak jim vysvětlil, jak se provádí a jak funguje neporušitelný slib.

      „Ano, to známe. Říkáme tomu závazný stisk ruky, to jsem vám právě nabízel…“ odpověděl mu náčelník a tak bez váhání přistoupili oba na ten rituál. Nejdřív náčelník a pak i mladý šaman Kingsleymu slíbili, že zanechají veškerých nepřátelských akcí proti Angličanům a také že se za sedm dní vrátí, aby uzavřeli oficiální dohodu o vzájemné spolupráci. Dobs jim to stvrdil svou hůlkou a všichni si konečně oddechli.

      Harry přešel k pultíku, na který Hermiona vyložila všechny předměty patřící šamanovi a zeptal se:

      „Co bude s těmito věcmi? Budete je chtít všechny?“

      „Ale to je přece tvoje kořist…“ podivil se mladý šaman. „Tys mého děda porazil a zahnal ho na útěk. Všechny jeho věci náleží po právu tobě…“

      Harry zakroutil hlavou.

      „Ty jsi teď nový šaman a tohle je tvoje dědictví po dědovi. Určitě je budeš potřebovat…“

      M´bako se rozhlédl po pultíku a řekl:

      „Masku pána zvířat nemůžu využít, nemám na ni potřebné schopnosti. Přenášecího prášku máme dost já i můj otec. Snad jen tu hůl… Je to odznak šamanovy moci. Kdybych měl tu hůl, tak by všichni uznali mou moc bez pochybností…“

      Harry zvedl šamanovu hůl a předal mu ji do rukou.

      „Pak je tedy tvoje, mě k ničemu není…“

      Mladý šaman se rozzářil a vděčně mu stiskl ruku. To už ho tahal stranou George a začal vyzvídat, z čeho je složen přenášecí prach. To se ale Harry nedozvěděl, protože ho popadla Angelina.

      „Teď si to s tebou vyřídím, Harry Pottere. Koukej se mnou jít na chvilku ven!“

      Přitočila se k nim Ginny a s úsměvem se zeptala:

      „Mám tě jít zachraňovat?“

      „Díky, ale zkusím to sám. Přinejhorším dostanu pár facek…“ a odevzdaně se nechal Angelinou táhnout na chodbu. Tam se Angi postavila přímo proti němu, dala ruce v bok a nadechla se, aby mu řekla svoje. Harry ji ale zarazil a rychle se zeptal:

      „Jak se cítíš, Angi? Tedy kromě toho, že jsi naštvaná na mě… Jak je tobě a tvému děťátku?“ Angela překvapeně mlčela a tak pokračoval: „Bylo to nejlepší řešení jak tě udržet klidnou a v pohodě během těch nerváků, Angi…“

      „Jo, to mi Molly a máma říkaly taky, ale mně se ten nápad vůbec nelíbil. Nesnáším, když se mnou takhle někdo manipuluje proti mé vůli!“

      „Tak už se na mě nezlob, myslel jsem to dobře… Já si tě udobřím, mám pro tebe totiž úžasný dárek…“ a sáhl do náprsní kapsy svého hábitu. Angelině se rozšířily oči, když uviděla panenku, ušitou z režného plátna, vycpanou surovou vlnou a potřísněnou kohoutí krví.

      „Ale to je…“

      Harry se rozesmál:

      „Ano, to je maličký Kingsley. Tahle panenka ti nad ním dává neomezenou moc. Být tebou, tak se dohodnu s Hermionou, jak ji bezpečně zničit tak, abys mu při tom ještě neublížila, ale zatím si ji můžeš nechat chvíli na hraní. Můžeš vyzkoušet, jak moc je s ním propojená a jaké ti to dá možnosti, trochu ho pozlobit…“

      Angelině se rozsvítily oči a přistoupila k pootevřeným dveřím do síně. Kingsley a Artur Weasley se právě bavili s náčelníkem. Angi pošimrala panenku na noze, Kingsley si přešlápl a udiveně se rozhlédl kolem sebe. Harry řekl: „no nazdar“ a urychleně se šel domluvit se svými mentory, jestli by už mohl jít domů, když už je půl deváté. Pak spěchal pro Ginny, která do své tašky, kde už měla svou masku a figurky pěti zvířat, balila i druhou masku a, k Georgeově zklamání, i sáček s kouzelným práškem. Špendlík s lebkou nechala Hermioně.

      „Jdeme domů, rychle…“ pospíchal na ni Harry.

      „Copak? To se na tebe Angelina ještě tolik zlobí?“ divila se Ginny.

      „Ne, už se na mě nezlobí, dal jsem jí moc hezký dárek. Jenže se na mě asi brzy začne zlobit Kingsley, proto pospíchám…“ odpověděl Harry a Hermiona překvapeně vyhrkla:

      „Harry! Snad jsi jí nedal tu panenku!“ Harry se rozesmál a s uličnickým zamrkáním přikývl.

      „No nazdar! Tak to opravdu radši už půjdeme… Ale stejně si to zítra schytáš. Možná na tebe vlítne ještě dneska…“ smála se Ginny a rychle se rozloučila s ostatníma. Harry jim taky zamával a už pospíchali na chodbu, aby se mohli přemístit. Tam je také zastihlo rozčilené Kingsleyho volání:

      „Harry! Kde jsi, ty potměšilý darebáku?!“

      a tak se radši rychle přemístili domů.

      Ráno, hned jak vešli do ústředí bystrozorů, tak ho odchytil Hrdonožka.

      „Před chvilkou tu byl Kingsley. Máš k němu hned po příchodu naklusat do kanceláře. Neměl moc dobrou náladu…“

      Harry se ušklíbl na Ginny a odcházel s poznámkou:

      „Tak si jdu ten fórek odpykat…“

      Než zaklepal na dveře ministrovy kanceláře, tak se zhluboka nadechl. To „Dále!“, co zevnitř zaburácelo, neznělo nijak povzbudivě a tak vstupoval s malou dušičkou.

      Jenže proti všem očekáváním na něj čekala jen Angelinina otevřená náruč. Objala ho a děkovala za všechno, co pro ni a Kingsleyho udělal. Ministr se usmíval a připojil se k díkům.

      Harry překvapeně vyhrknul:

      „Čekal jsem spíš pár pohlavků…“

      Kingsley se zasmál:

      „No, ty ještě můžeš dostat. To s tou panenkou byl od tebe pořádný podraz. Naštěstí mám rozumnou ženu, takže uznala, že je tahle věc moc nebezpečná, kdyby se dostala do nepravých rukou a souhlasila, že ji po poradě s Hermionou bezpečně zlikvidujeme…“

      Harry s úsměvem přikývl:

      „To jsem předpokládal. A s těmi díky jste se myslím trochu unáhlili. Daleko víc, než já, pro vás tentokrát udělali Hermiona, Ernie a paní Figgová…“

      Kingsley přikývl:

      „Já si toho jsem vědom. Jenže včera byl ten závěr trochu hektický a my jsme nestihli poděkovat všem, kteří si to zasloužili. Proto jsem si tě sem pozval. Chtěl bych uspořádat slavnostní večírek pro všechny, kterým chci poděkovat, spojený s likvidací poslední památky na prožité chvíle – té voodoo panenky. Jenže k nám domů by se všichni nevešli. Kromě paní Figgové a Ernieho vědí všichni, kde bydlíš a tak mě napadlo, jestli bychom se nemohli všichni sejít na Grimmauldově náměstí…“

      Harry se zamyslel:

      „Já a Ginny vám s tím moc nepomůžeme, jsme tu dneska do osmi…“

      „S tím si nedělej starosti,“ uklidnila ho Angela. „Domluvím se s Molly a připravíme to odpoledne, než se vrátíte z práce. Jen Ernieho a paní Figgovou budeš muset přivést ty, jako Strážce tajemství…“

      Harry pokrčil rameny:

      „Proč ne. Paní Figgová stejně patří v podstatě do rodiny a Erniemu věřím, rád ho k nám vezmu. Pošlu mu vzkaz, aby na mě v osm čekal u paní Figgové a přivedu je oba.“

      Takže bylo vše dohodnuto, Harry poslal ministerského puštíka s dopisem Erniemu a šel za svými mentory. Odbyli si pravidelné pochůzky a pak zasedli ke stolu a na Dobsovu žádost sesmolili hlášení o včerejších událostech.

      Večer, když jim skončila služba, vydali se s Ginny pro paní Figgovou. Ernie už tam na ně čekal a popíjel se starou paní kafíčko. Nejdřív došlo k malému zdržení, když paní Figgová odmítala asistované přemístění a trvala na tom, že pojede jen Záchranným autobusem, nakonec se ale dala přesvědčit, že vyzkouší přenášení pomocí toho kouzelného prášku, který Harrymu zůstal po šamanovi.

      Nejdřív si ale ověřil jejich pravou totožnost. Ernieho požádal, aby mu ukázal svého Patrona a on ochotně předvedl svého divočáka. Pak se, po chvilce přemýšlení, zeptal paní Figgové:

      „Povězte mi něco o téhle kočce, paní Figgová…“ a ukázal na fotografii bílé kočky se zelenýma očima. Stará paní se rozzářila a začala:

      „Ale to je přece moje Bělunka. To byla nejchytřejší a nejposlušnější kočička, co jsem kdy měla. Dožila se skoro pětadvaceti let. Jenže pak ji přejel mlékař. Byla už úplně hluchá a skoro slepá, proto mu pod to auto vlezla. Ten mladík z toho byl hodně nešťastný, pořád dokola se mi omlouval a nakonec mi přivezl koťátko, to byl pan Tlapka…“ rozpovídala se ochotně paní Figgová na své oblíbené téma.

      „Děkuji, to mi opravdu stačí…“ zarazil ji se smíchem Harry a vzpomněl si, jak tyhle její řeči nesnášel, když byl malý a trávil u ní dobu, kdy se ho Dursleyovi potřebovali zbavit.

      Pak se postavili všichni těsně k sobě, Harry jim všem nasypal na hlavu hrst černého prášku a nahlas a zřetelně pronesl:

      „Vstupní hala našeho domu na Grimmauldově náměstí dvanáct.“

      Zahalila je modrá záře, kuchyně paní Figgové zmizela. Byli spolu uzavřeni v obláčku světélkujícího kouzelného prášku, jako v bublině. A najednou světlo zmizelo a oni stáli u něj doma.

      „Páni, to je opravdu pohodlný způsob cestování…“ divil se Ernie.

      „Neboj, nebude trvat dlouho a George dá tenhle prášek do prodeje…“ sliboval Harry a dodal:

      „Tak vás oba vítám u nás doma.“

      Z kuchyně jim přišla naproti Angelina.

      „To je dost, že už jste tady… Vítejte, čekáme už jenom na vás.“

      Odvedla je do kuchyně, která už byla skoro plná. Byli tu Bill, Fleur s malou Viktorií na klíně, Charlie, Katie, Ron, Hermiona, George, mamka a taťka. Kingsley hned, jak se nově příchozí usadili, pronesl děkovnou řeč.

      „Bystrozorům už jsem dnes osobně poděkoval, ale vám jsem poděkovat ještě nestihl. Arabelo, díky dědictví po vašem otci, jste mi zachránila život hned několikrát. Hermiona a Ernie z těch věcí dokázali vytěžit maximum a jejich lektvary a amulety mě držely při životě. Navíc spousta těch receptů jistě najde uplatnění i v budoucnosti, takže na tom vydělá i nemocnice u Svatého Munga. Ginny dokázala porazit šamana jako Pán zvířat a tuhle schopnost jistě bude umět využít i v budoucnosti. Harry porazil ohněm jeho kopie, přesně, jak to bylo řečeno v té věštbě. Porazils ho svou aurou moci, Harry a mozkomoři ho přemohli na tvůj příkaz. Kdyby nebylo tebe, tak by nám těžko takto pomáhali, takže je to také tvoje zásluha…“

      Pak se rozhlédl po ostatních.

      „Vy všichni jste nám stáli po boku a chránili nás, jak jste uměli nejlépe, proto vám patří naše díky…“

      Pak už začala hostina. Byla to zase neuvěřitelná žranice, několik chodů, jedno jídlo chutnější, než druhé. Když se měli přesunout do obývacího pokoje na kávu, tak měl Harry pocit, že do těch schodů ani nevyleze.

      V obýváku nejdřív Hermiona zapálila krb a pak přistoupili k bezpečné likvidaci Voodoo panenky. Angelina ještě naposledy panenku pošimrala na břiše, Kingsley se zkroutil a se smíchem ji napomenul:

      „Už ses mě natrápila dost, koukej tu panenku dát Hermioně!“

      „Nesmí se jí dotknout žádný ostrý nástroj…“ vysvětlovala Hermiona, zatímco opatrně rozvazovala uzlík na červené niti, kterou byla panenka sešitá. Pak ji pečlivě a opatrně, steh za stehem, rozpárala a pomocí zvětšovacího skla hledala ve vlně uvnitř to, co bylo Kingsleyho součástí. Nakonec vytáhla krátký, černý kudrnatý vlas. Podala zbytky panenky Kingsleymu do rukou a s vlasem mezi prsty přistoupila ke krbu. Všichni přítomní ji obstoupili a hleděli do plamenů. První tam skončil vlas, potom nit, za ní se v plamenech kroutily chomáče surové ovčí vlny a nakonec tam na popel shořela i látka, potřísněná krví. Všichni stáli mlčky kolem krbu a Harry cítil kolem sebe slavnostní atmosféru. Byl to opravdu konec trápení a utrpení jeho přátel. Kletba skončila a Kingsley s Angelinou budou moct mít spoustu krásných dětí, chlapců i děvčat.

      Harry ze sebe nechal proudit všechny emoce, které se v něm během toho rituálu nahromadily – úlevu, radost, štěstí a spokojenost s tím, jak všechno dobře zvládli. Rozhlédl se kolem sebe a viděl, jak se jeho emoce odrážejí ve všech tvářích kolem něj.

       

      Items details

      • Hits: 6677 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy 

      #
      rusalka 11 Duben 2016
      Tak končí další kouzelné dobrodružství mladého Pottera a jeho blízkých. Bylo to moc napínavé a moc se mi to líbilo. Díky.