Hledej

 KVR_00

    Slunce v mlze

      Přestalo pršet, slečna Marplová by nerada někoho probudila, Ronovi chybí protihráč, Filius přijímá gratulace a George Weasley má velké problémy se sykavkami

       

      Minerva otevřela oči. Už opravdu nemělo význam, aby se snažila usnout. Noc začínala pozvolna blednout. Zaposlouchala se. Šumění deště za okny ustalo. Vstala z postele a protáhla si záda ztuhlá dlouhým ležením beze spánku.

      Alespoň chvíli tak nemuset myslet…

      Mourovatá kočka tiše vyběhla po schodech až na vrcholek ředitelské věže. Posadila se a čekala. Černočerná tma se změnila na šedou a postupně až na mléčně bílou. Nakonec se na východě matně žlutě prosvětlila. Za chvíli se možná mlha zvedne a po několika deštivých dnech snad zase vysvitne slunce. Kočka vstala a pomalu přešla k zídce obklopující vrcholek věže. Zastavila se. Nakrčila se ke skoku, ale pak se rozmyslela. Nemá smysl utíkat před starostmi do své kočičí podoby. Ta chvilková úleva jí stejně nijak nepomůže.

      Minerva položila ruce na studený vlhký kámen. Vyklonila se a soustředila na magii hradu. S údivem si uvědomila, že vidí, nebo spíše cítí, její kolísání. Několik nejasných vlnivých ploch se nacházelo na okrajích pozemků. Nic, co by už neznala a co by nedokázala s kolegy napravit. Další slabá místa rozeznala kolem věží. U Sibyllina bytu, kolem té vedlejší, kde je učebna Severuse Snapea, nad západní věží, kde objevili ten obraz s mrtvou ovcí, na střeše velké síně a u paty hradu, kudy zřejmě uniká magie ze sklepení, a proto tam v takovém množství usínají nejstarší magické obrazy.

      Otočila se kolem své osy. V jejím nejbližším okolí, blízko ředitelny, bylo všechno v nejlepším pořádku. Všechny ty trhliny se rozevíraly na místech nejvíce vzdálených od ředitelské věže – od srdce hradu. Minerva se zarazila. Napadla ji další zajímavá věc. O té doby, co začali společnými silami do oslabených ploch na hranicích pozemků cíleně doplňovat magii, další takové už nepřibývaly. Jen se objevovaly opakovaně a Minerva si překvapeně uvědomila, že na jejich opravu bylo třeba pokaždé méně energie. Jako by se ji učili používat efektivněji. Co takhle zkusit opravit to kolísání magie i uvnitř hradu. Včetně jankovitých schodišť a svéhlavých zdí. Bude muset popřemýšlet, jak by se to dalo udělat. Poradit se s portréty a s Filiusem. Ne, nevzdává se naděje, že Moudrý klobouk nakonec najdou. Ale bezpečnost a fungování hradu je její prvořadý úkol. Vždyť Bradavice se už zanedlouho opět zaplní studenty.

       

      Jane Marplová také nespala. Stála u okna a pozorovala vycházející slunce, jehož paprsky se snažily prorazit hustou mlhou. O totéž se v její mysli pokoušelo řešení té kloboukové hádanky. Už věděla, proč se jí, podobně jako kdysi ten kapustový záhon, tentokrát neustále vtíraly do myšlenek bradavické portréty. A smutná Harriet, její slova o magickém artefaktu a otisku duše, Severus Snape s Riou na dovolené… Pak také vyplašená kočka, zbytky dortu v koši s hračkami, Teddyho kresby… Ano, ano, jistě, ale chybí důkaz.

      Jane si sedla k malému stolku, vytáhla psací potřeby a zanedlouho držela v ruce zalepenou obálku. Zauvažovala, jestli už budou vzhůru její malí skřítečci a v kolik hodin asi bude ve své kanceláři Ronald Weasley.

      A určitě by také nebylo špatné si promluvit s ředitelkou Evansovou. Ne, nepotřebuje už od ní nic vědět. Měla by jen poděkovat a vysvětlit, že…

      Jane se pro sebe usmála a potřásla hlavou. Jenže Harriet se jí snad vyhýbá. Už několik dní se nikde nepotkaly.

       

      Ron vytáhl z kapsy svůj notes, práskl s ním na stůl a zprudka dosedl do kancelářského křesla. Zase špatně spal a probudil se už za svítání. Ten zatracený klobouk! Tohle není žádná pořádná šachová partie. Má rozloženou hru a kvalitní figury a nemůže táhnout. Chybí mu protihráč…

      Jak úlevné jsou proti tomu ty všední případy drobných zlodějíčků a podvodníků, kterým rozumí. Přitáhl si hromádku ranní pošty, aby se pustil do uklidňující každodenní rutiny.

      Mezi pergameny na něj vykoukla obyčejná mudlovská obálka, v jakých posílají dopisy rodiče jeho ženy. Rukopis ale neznal. Rychle psaní otevřel a začetl se do drobného, pečlivě vykrouženého písma. Když skončil, ruce mu klesly a na obličeji zůstal konsternovaný výraz. Je možné, že by to mohlo být tak jednoduché? Vytáhl očarovanou minci, aby svolal ostatní členy „vyšetřovacího týmu“ a všem tu radostnou a překvapivou novinu sdělil, ale pak se zarazil. To přece nemůže. Ne takhle bez důkazu. Je to příliš neuvěřitelné.

      Napsal dva vzkazy a poslal s nimi dvě malé rychlé sovičky. Pak se pokusil pokračovat v pročítání ostatní pošty, ale nemohl se soustředit. Naštěstí na odpovědi nemusel čekat dlouho. Za několik minut a téměř ve stejném okamžiku se před jeho psacím stolem objevili Cinky a Linky se slečnou Marplovou a z krbu vystoupila Hermiona. Na Jane Ron jen kývnul hlavou místo pozdravu a Hermioně podal beze slova dopis. Za několik okamžiků už Hermiona s podobným výrazem, jaký měl na tváři její manžel, vytahovala z kapsy mobil.

      „Ten krám hlásí, že je účastník vypnutý, nebo nedostupný,“ pronesla zklamaně po delší chvíli. „Můžeme napsat dopis, jenže odpověď tady nebude dříve než za tři dny. Ale je to tak prosté a logické… Jane, vy jste úžasná! Neřekneme to hned Minervě a ostatním?“

      „Zatím nejásejte, má milá, raději si počkáme na důkaz. Nechtěla bych drahouška Minnie rozrušit víc, než je nutné a vzbudit v ní plané naděje. Co, když se přece jen mýlím.“

       

      O tři hodiny později už Jane seděla s pletením na své oblíbené lavičce. Slunce ji stihlo vysušit a příjemně prohřát. Na snídani, kterou taktak stihla, se k nim připojil profesor Kratiknot. Vrátil se z dovolené o týden dříve, než měl v plánu, ale nezdálo se, že by mu to vadilo. Uvolněně žertoval s Minervou a Jane jen překvapeně přemýšlela, kam se poděla včerejší depresivní nálada její sestřenky. Že by za to mohla změna počasí?

      Dopletla poslední řadu, odstřihla vlnu a zálibně si prohlížela hotový dětský kabátek. Snad se bude chlapečkovi paní Lenky dobře nosit. A pokud to bude holčička – vždyť rodiče jsou kouzelníci a změnit barvu svetříčku na růžovou pro ně bude hračka.

      „Sleččno Marlplpl… Mal… Jane! Jsou to dvojččata!! Kluk a holka! Dneska, v pátek ččtrnáctého srpna za svítání, se děcka narodila… „ vytrhl ji ze zamyšlení rozjásaný mužský hlas. Zvedla hlavu právě včas, aby zaregistrovala dvě silné ruce, které ji zvedly z lavičky, prudce ji objaly a ten rozjařený chlap, kterému patřily, se s ní několikrát zatočil.

      „No tak, už mě pusťte, mladý muži… George Weasley, že? Tak, vaše paní už… gratuluji oběma… ale propána, já budu skutečně potřebovat… nevíte, kde bych tady sehnala růžovou vlnu?“

      George Jane postavil na zem a udiveně na ni zíral. „Jakou růžžovou vlnu…? Aaale, to je jedno,“ mávl rukou. „Připijete si se mnou ne?“

      KVR_12

      Vytáhl z kapes kožené bundy láhev whisky a dvě křišťálové skleničky. Než stihla Jane zaprotestovat, nalil obě po okraj, jednu jí vrazil do ruky, naznačil přípitek a druhou do sebe převrátil. Jane si pomyslela, že podle problémů s výslovností, tento pohyb už dnes zopakoval jistě po několikáté a opatrně upila. Byl to opravdu silný alkohol.

      „Tak já zas letím. Přiššel jsem to vššem říct. U tchána, u naššich a u bráššky v kanclu užž jsem byl a teď musím ješště za Hagridem, Harrym, Nevillem a za Minervou!“

      George si vzal od Jane poloprázdnou skleničku, zbytek automaticky dopil, trošku se zapotácel a vydal se mírně nejistým krokem směrem k Hagridově hájence.

      „Pan Rubeus Hagrid tady není, odjel za svou přítelkyní,“ zavolala za ním Jane.

      „Aha, to nevadí, zapijem to spolu někdy jindy. Tak zajdu za kmotřříščkama Harym a Nevem. Nejsou zas v nějaké tramtátáriri, tramtárárii…eh… jsou doma, ne?“

      Jane přikývla, George se na ni široce usmál a otočil se ke vchodu do hradu.

      Jane se na něj usmála také, posbírala pletení a vydala se za ním. Nebylo by na škodu připravit Minervu na velmi rozvernou návštěvu šťastného otce.

       

      Minerva stála u stolu, na kterém byl opět rozložený veliký plán Bradavic, a spokojeně pokyvovala hlavou.

      „Tak ty myslíš, Filiusi, že když použijeme…

      Portrétoví ředitelé se nakláněli co nejvíce k rámům svých obrazů, aby viděli na stůl, polohlasně se dohadovali, někteří koukali profesoru Kratiknotovi přes rameno a komentovali poznámky, které si zapisoval. Tiše si při tom brumlal a každou chvíli nahlížel do některého z objemných svazků, které se kolem něj kupily.

      Všichni byli plně zaujatí řešeným problémem – jak pozměnit inkantace, kterými se opravovaly trhliny ve vnějších ochranách hradu tak, aby se daly použít i uvnitř budov. Když je Minerva dopoledne všechny sezvala a vysvětlila jim, na co ráno na vrcholku ředitelské věže přišla, pustili se okamžitě do přemýšlení a Filius odběhl do svého kabinetu, aby přilevitoval ohromný stoh knih.

      Jen Dilysa v zeleném léčitelském hábitu přišla co nejblíže k Minervě a tiše se zeptala: „Rozuměla jsem správně? Říkala jsi, že tady, v blízkosti ředitelny, je magie naprosto v pořádku?“

      Když se jí dostalo stejně tichého souhlasu, otočila se a zmizela z obrazu, aby se vzápětí objevila ve své obvyklé ředitelské podobě. Zpočátku to nikomu nedošlo, ale po prvním udiveném pohledu a dalším a dalším, se ozval ohromující potlesk.

      Nikdo si však nevšiml, že nejhlasitěji tleskali Severus a Harriet a že když pak profesor Snape přešel do obrazu kolegyně Evansové pod záminkou lepšího výhledu na stůl s plánem Bradavic, setkaly se jejich ruce v krátkém, ale pevném stisku.

      „Zdá se, že jsme řešení našli,“ oznámil konečně Filius Kratiknot, odložil brk a vysoko vyzdvihl hustě popsaný pergamen.

      „Skvělá práce!“

      „Výborně, Filiusi!“

      „Gratuluji, kolego!“ ozývaly se pochvalné výkřiky a Minerva mu stiskla obě ruce.

      „Je pro mě ohromná čest mít ve své škole… v naší škole, takového odborníka na kouzelné formule, jako jsi ty. Moc ti děkuji.“

      Ředitelka pustila ruce svého kolegy a povzdechla si. „Teď je na čase začít přemýšlet, jak vyřešíme další velký problém. Zařazování. Pokud se do konce prázdnin Moudrý klobouk nenajde… Nepřestávám sice doufat, ale musíme mít náhradní řešení. Napadlo mě, že máme mezi bývalými studenty fenomenálního výrobce kouzelných předmětů. Třeba by dokázal vytvořit fungující repliku. Myslím takovou, aby uměla na náš signál vyslovit jméno koleje. O zařazení bychom ale museli nějak rozhodnout my.“

      „No jistě, Minervo, máš na mysli George Weasleyho, že ano? Jeho úprava jedné ze školních chodeb se rozhodně nedá zapomenout, a od té doby své umění určitě ještě zdokonalil,“ prohlásil pobaveně Albus Brumbál.

      „Ach, někdo tady hovoří o panu Georgi Weasleyovi?“ Jane Marplová právě vešla a rozzářeně se rozhlížela po spokojených obličejích. „Promiňte, že vyrušuji vaši, zdá se, že velmi úspěšnou poradu, ale posledně jmenovaný mladý muž se sem zřejmě za několik chvil dostaví ve velmi… ehm povznesené náladě, aby vám oznámil skvělou novinu.“

      „Nepovídejte, děťátko už se narodilo? Trošku dříve, než mělo, že? Kolik váží a měří? Je zdravé?“ nezapřela v sobě léčitelku Dilysa Derwentová.

      V tom se rozlétly dveře a do ředitelny vrazil jako velká voda rozjařený otec. „Jasně žžže je zdravé! Oba jsou. Vlassně vššichni tři. I Lenka. Máme dvojčšata! Kluka a holku!!! Všššichni si šse mnou teď musíte připít na jejich zdraví!“ George vyčaroval z kapsy další plnou láhev a kupodivu odpovídající počet skleniček i pro Harryho a Nevilla, kteří přišli s ním.

      Rázem bylo po poradě. Změnila se v bujarou oslavu.

      „Georgi, gratuluji! Tobě i Lence. Jste šťastní rodiče… No… a… i když, teď to nejspíš necháme být. Ale až budeš… až se vyspíš…“ Minerva to nevydržela a po vyslovení blahopřání se musela zeptat. „Dokázal bys vyrobit repliku Moudrého klobouku? Víš, stalo se něco…“

      „Minervo, zadržž. Jasně, že to vím. Myslíšš, žže jsem slepý a hlu… hluchý? Něco vím od Lenky, něco práskli našši a zbytek jsem vytáhl z malého brášššky Rona. Něčo užž vymyslíme. Ale musíšš poččkat, ažž vyš… vysštřízlivím. Teď pijem na zdraví nového bradavického pokeru… ech… potěru… hej! Ty ušž mášš zase prázždnou skleniščku!“

       

      Jane Marplová se posadila do křesla u krbu, vytáhla upletený svetřík, nůžky a velkou jehlu a začala zapošívat volná vlákna vlny. Všimla si, že je Dilysa opět v ředitelském. Vstala a přešla k jejímu obrazu.

      „Vidím, milá Dilyso, že jste se převlékla zpět. Zdá se, že byl dnešní den opravdu velmi úspěšný. I Minerva je jako vyměněná. Copak se tady dnes stalo, pokud to není tajemství?“

      „Určitě není, Jane. Moc ráda vám to povyprávím…“

       

      Harriet byla jako na trní. Čekala na vhodný okamžik, aby mohla ze svého rámu nepozorovaně zmizet.

      Merline, jak je možné, že ji nenapadlo vyzkoušet přeměnu hned u ředitelny? Všichni slaví, nikdo si jí nevšímá. Jen ta Jane Marplová. Jejímu soustředění nad ruční prací se nedá věřit. Každou chvíli střelí pohledem na Dilysu, na ni i na Severuse. Může něco tušit? Nebylo by se co divit. Je nesmírně bystrá... Teď přešla k Dilysinu portrétu a zaujatě si povídají. Severus se právě otočil a odešel. Ještě chvíli počká… Už by možná mohla...

      Harriet se pomalu zvedla, zatvářila se, jako by chtěla přejít do jiného rámu a nenápadně vklouzla do šedavé zóny v hloubi svého obrazu. Srdce jí prudce tlouklo, když zavřela oči a pomyslela na Riu. Nadechla se a vykročila.

      Pod bosýma nohama ucítila chladivý kámen, tíha brokátových šatů zmizela, holé paže pohladila jemná krajka mantily.

      „Rio!“

      Pevné ruce ji objaly. Zvedla tvář. Uviděla dva černé lesklé hematity jeho očí a ucítila horký dech. Nemohlo to být, ale jí připadalo, jako by v šedavé mlze právě vyšlo slunce.

       

      Items details

      • Hits: 73 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Online návštěvníků

      Právě připojeni - hostů: 48 a členů: 2 

      Celkový počet zobrazení stránek:

      Počet zobrazení článků : 4616704