Hledej

 KVR_00

    Lehce rozverný epilog

      KVR_01pMoudrý klobouk se bojí jehly, Severus překvapivě nazve někoho kolegou, někteří přítomní se zúčastní zajímavého kursu a v samém závěru najdou alespoň malou náplast ti z vás, kterým v povídce něco scházelo. Něco, co opomíjela i „matka zakladatelka“. Něco, co naopak ve většině fanfiction opravdu nechybí.

       

      Přibližně o hodinu později...

       

      „Můžete mi říkat Merrie. Vymyslela to Jane. Myslím Jane Grangerovou,“ upřesnil Moudrý klobouk s mírnou úklonou k Jane Marplové. „To víte, když jsou spolu lidé na dovolené, obvykle si nevykají, že? A říkat mi Merline, to bylo takové moc oficiální. Stejně jsem tomu jménu za ta léta dávno odvykl. Mimochodem, Minervo… Minnie… ty bys mě někdy nevzala s sebou, až zase někam pojedeš?“

      Ředitelka překvapeně zamrkala a ve snaze skrýt rozpaky zatěkala očima kolem sebe. Bylo dávno po večeři, někteří hosté už odešli, jiní si povídali v malých hloučcích roztroušených po celé Velké síni. U stolu, na kterém stále trůnil Moudrý klobouk, zůstala jen Jane a Minerva. „S sebou? Na dovolenou? Myslíš tím, abych si tě posadila na hlavu?“

      „No proč ne? Robert Granger mě takhle nosil celou dobu a pochvaloval si, jak jsem pohodlný.“

      Na Minervině tváři se zračila úporná snaha vymyslet takový způsob odmítnutí, kterým by se Merrieho nedotkla.

      Jane Marplová se zamyslela: „A nešlo by vás, pane Klobouku… Merrie, nějak upravit? Znám u nás jednu šikovnou modistku, mohla by vás přešít, přizdobit květinami nebo snad ovocem, přidat pěknou stuhu…“

      „Ne! To ne!“ Přikrčil se Klobouk leknutím. „Žádná jehla! Žádné umělé kytky. Minnie, to přece nedopustíš?!“

      „Ne? Žádná jehla – žádná dovolená.“ Minerva konečně s uspokojením našla, co potřebovala. Ale pak se jí té smutné hromádky staré plsti přece jen zželelo. „A co matoucí kouzlo? To bys na sobě snesl? Nezlob se, ale jsi už dávno vyšlý z módy.“

       

      O kousek dál seděla u menšího obrazu další skupinka. Ron, Hermiona, Neville a Harry. Harry chtěl svým přátelům konečně představit svou prapra… babičku Harriet. Stará dáma, usazená na rokokové židličce rozverně vtipkovala a byla očividně ve velmi dobré náladě. Za ní postával její „oblíbený mladý kolega“ Severus Snape, který k zábavě přispíval ironickými poznámkami pronášenými s dokonale vážným obličejem. Jejich úspěch si očividně užíval, přestože se snažil, aby to na něm nebylo poznat. Zrazovaly ho ale oči a občasné nepatrné cuknutí koutku úst. Po jednom obzvlášť hlasitém výbuchu smíchu ze sebe Harry vypravil se slzami v očích: „Teda Severusi, že se moje prababička občas chová jako holka sotva Bradavicím odrostlá, to už jsem věděl. Ale ty mě fakt překvapuješ.“

      Zatímco si i ostatní utírali slzy smíchu, dolétla k nim od stolu, u kterého seděla ředitelka se svou sestřenkou, nevěřícným tónem pronesená věta: „S sebou? Na dovolenou? Myslíš tím, abych si tě posadila na hlavu?“

      Následovala další exploze, do které se ozval Ron: „U Merlina! Na dovolenou! Já se mohl uštvat, jak jsem hledal zloděje, blok mám plný poznámek z pátrání, a on se klidně ukrade úplně sám!“

      „Věřte, kolego, že vím, jak vám je. Před několika lety jsem také hledal někoho, kdo se ztratil a nadělal ostatním spoustu vrásek. Také jsem strávil dlouhou dobu pátráním, abych nakonec zjistil, že si ta osoba prostě jen udělala dovolenou a neobtěžovala se nikomu nic říct.“

      Harriet se na Severuse omluvně usmála a Ron v údivu otevřel pusu. „Kolego? Pane profesore, vy jste mi opravdu řekl, kolego?!“

       

      Po nějaké době, kdy řady hostů, skutečných i portrétových, značně prořídly, seděla kolem obrazu s Harriet a Severusem jen hrstka těch nejmladších a Minerva s Jane. Moudrý klobouk – Merrie bavil společnost příhodami z cest.

      „Ale že jste si, Merrie, tu dovolenou náramně užil. I když se nemohu ubránit dojmu, že jste si ze všech obyvatel Bradavic tak trošku vystřelil, a i to jste si docela užíval. V každém případě, moc zajímavé vyprávění,“ usmála se na něj Jane Marplová, když se odmlčel.

      „To ano. Konečně jsem se zase jednou podíval do světa. A s tím střílením…“ Klobouk se rozpačitě ošil, ale pak se k Jane laškovně naklonil. „Vy jste tedy moc bystrá dáma. Už jsem vám to říkal, že? Nicméně pořád nemohu pochopit, jak jste na to všechno přišla.“

      „Tak to je nás takových víc,“ protočil oči Ron.

      „Ale no tak, Ronalde, vždyť to nakonec bylo úplně jednoduché. Přece jsem vám to už vysvětlovala. Vím, jak se kočky umí vyplašit a příhoda s kocourem na oslavě mi to připomněla. Přece ten kousek dortu, který skončil v koši s hračkami,“ upřesnila, když viděla kolem sebe tolik nechápavých obličejů. „Jen jsem si říkala, pokud Klobouk skutečně spadl do Teddyho kufru, jak je možné, že si ho chlapec nevšiml. No, a tady mi pomohla paní Harriet. Povídala, že bradavické portréty jsou magické artefakty s odrazem duše. A že s Moudrým kloboukem to může být něco podobného. Zajímalo mě, jak lidé v obrazech žijí, jak se baví, jak tráví dovolenou. Věděla jsem, že tam musí být nějaké vodítko, i když jsem zpočátku netušila jaké. Proč by mě ale jinak bradavické obrazy tak přitahovaly, že ano? A po rozhovoru s paní Harriet jsem usoudila, že pokud je v Klobouku také odraz něčí duše, musí už mu být po těch letech opravdu dlouhá chvíle. Kolem něj se všichni baví, někam odjíždějí… Takže pokud má Klobouk vlastní vůli, mohl se v kufru trošku schovat. Říkal jste, Ronalde, že se umí různě kroutit a vrtět. No a nakonec, když mi Teddy prozradil, jak to bylo s balením a vybalováním jeho kufru, bylo mi to vlastně jasné. Syn jedné mé sousedky si vůbec nepamatoval, které věci jsou jeho. Z prázdninového tábora přivezl spoustu cizího oblečení a několik kousků mu naopak chybělo. Takže jsem požádala Ronalda a Hermionu, aby se zeptali rodičů, jestli u nich Teddy něco nezapomněl. Nic složitého na tom opravdu není.“

      „Já vás snad poprosím, abyste proškolila bystrozorský sbor. Anebo to všechno vyhážu a zaměstnám jenom vás, Jane,“ rozhodil v hraném zoufalství rukama Ron.

      „Och, to ne, já už jsem dlouhá léta pouhá důchodkyně. Řešením různých záhad se jen bavím. Není to nic seriózního. Ale nemohli bychom se teď, když starosti pominuly, trošku pobavit všichni? Je vás tady tolik mladých a já tak ráda poslouchám hudbu a dívám se, jak lidé tančí. Nedávno jsme byli s dámami z Klubu zahrádkářů na zájezdu v Evropě v jedné takové malé zemi úplně uprostřed. Je velice zajímavá celá, ale poslední den nás zavezli do vesničky, která se jmenuje tak nějak podivně – v překladu do angličtiny to mělo něco společného s vlky. Byla tam slavnost. Prý královská. Zvláštní, protože ta země je republika. No, to není až tak důležité. Proč to tedy povídám. Ti lidé se tam umí tak nádherně bavit! Ta hudba, tanec, dívky a chlapci v barevném oblečení, nazdobení koně… Přivezla jsem si odtamtud přenádherný obrázek. Všimla sis, Minnie? Visí u mě doma v obývacím pokoji hned vedle krbu. Škoda, že tady v žádném obrazu nemáte takové lidové muzikanty.“

      Harriet si ve svém rámu odkašlala a trošku poposedla.

      Slečna Marplová na ni pohlédla. Pak se s pochopením pousmála a obrátila se na Severuse Snapea. „No ovšem, že mě to nenapadlo dříve! Pane profesore, nedávno jsem vaši přítelkyni Riu viděla v moc zajímavém obraze. Vesnická fiesta, muzikanti hráli a slečna Ria tančila. Nemohl byste je všechny pozvat sem k nám?“

      Kolem malého stolku to souhlasně zašumělo a Harriet se namáhavě zvedla ze židle.

      „Slečna Marplová má pravdu. K mládí patří hudba a tanec. Severusi, drahý kolego, myslím, že bys měl jako dobrý hostitel té prosbě vyhovět. Jako nejmladší z nás, služebně i věkem, budeš jistě dobře hájit čest sboru bývalých ředitelů a já se mohu vrátit zpět do ředitelny za svými kolegy. Jsem poněkud unavená a mé pohodlné křeslo již čeká. Přeji hezkou zábavu a později krásnou dobrou noc.“ Poté zašustila svou brokátovou krinolínou a zmizela v pozadí obrazu.

      „To je opravdu výborný nápad,“ prohlásila Minerva. „Proč by večírek nemohl pokračovat? Požádám skřítky, aby připravili tři pokoje, abyste se nemuseli tak pozdě trmácet domů,“ obrátila se k mimobradavickým hostům, „a Lenko a Georgi – vy můžete svěřit svá dvojčátka do péče Cinky a Linkyho. Zavezou kočárek do vašeho pokoje a budou děťátka hlídat. Souhlasíte?“

      „Už dlouho jsem netančila…“ pronesla toužebně Ginny. „Co říkáš, Draco, zůstaneme? Děti jsou v Doupěti a můžeme pro ně přijít až zítra večer.“

      „No jasně, jsem pro!“ souhlasil nadšeně Ron a Hermiona se docela ochotně přidala.

      Jen Lenka se tvářila maličko nerozhodně a pokukovala po kočárku, který Cinky a Linky vozili sem tam na opačném konci Velké síně.

      „Zůstaňme, Lenko,“ zatvářil se prosebně George a i jeho žena nakonec také přikývla.

      „Výborně!“ tleskla Minerva do dlaní. „Takže Severusi, můžeme tě tedy poprosit?“

       

      O několik okamžiků později vešla do největšího obrazu ve Velké síni skupinka lidí. Ria a Severus zůstali stát v popředí, zatímco si trošku rozpačití vesničtí muzikanti posedali na rokokové židličky a začali ladit nástroje. Role zvukaře se ujal George, který čtyřmi vhodně rozmístěnými kouzly Sonorus vytvořil dojem bohatého orchestru. Pak se ozvaly první tóny flamenca.

      A všichni zbylí hosté se po sobě rozpačitě podívali. Hudba to byla rytmická, podmanivá, ale nikdo nevěděl, jak na ni tančit.

      Ria se hlasitě rozesmála. „S tím ale musíme něco udělat! Takže vážení hosté, račte se postavit do půlkruhu před naším obrazem. Ne, nebude žádné pošetilé mávání hůlkou, ani nebudeme nic stáčet. Naučíte se základní kroky a pak se můžeme otáčet v rytmu flamenca. Severusi, pomůžeš mi?“

      „Zajisté, kolegyně lektorko.“ Severus Snape popošel k nejbližší volné židli, sundal plášť i kabátec a obojí přehodil přes opěradlo. Na parketu pod obrazem to zašumělo. Severus měl přes černé kalhoty a bílou košili v pase převázanou širokou černou šerpu. Pak zvedl ruce ke krku a rozvážně rozepnul jeden knoflíček košile.

      Ria si do pasu pevně uvázala svou krajkovou mantilu a z půvabné volné noční košilky se staly dráždivé šaty těsně přiléhající k bokům, s širokou sukní vlnící se kolem kotníků. Pohlédla na svého partnera, pak zvedla ruce… a rozepnula mu ještě jeden knoflíček. Hudba začala hrát. Pomalu kolem sebe kroužili, pohledy zaseknuté do sebe. Jak píseň zrychlovala, jejich nohy vytepávaly do parketové podlahy stále rychlejší rytmus. Severus tančil úsporně s elegancí španělského granda. Oči přivřené, v pohybech vášeň zadržovaná železnou vůlí. Z Rii naopak energie tryskala a v elektrizujících vlnách stékala z obrazu. Hudba zrychlovala… a najednou skončila jedním naléhavým tónem. Oba tanečníci znehybněli v napjaté póze.

      Strhla se bouře potlesku.

      Minerva kroutila hlavou. „Severusi, jsi to vůbec ty? Rio, co jste to s ním udělala?“

      Ria, která se ze závěrečné pózy uvolnila jako první, se jen šťastně usmála.

      Severus také pomalu spustil zvednuté ruce a koutky jeho úst se zvlnily.

      „Vy se umíte dokonce usmívat!?“ vyhrkla slečna Marplová.

      „Občas se mu to podaří,“ smála se Ria, teď už hlasitě a k ní se přidalo i ohromené obecenstvo.

      Severus jen mírně zavrtěl hlavou. „Nezvykejte si na to.“

      Když utichl potlesk i smích, prohlásila Ria velitelsky: „A teď vy. Nejprve základní postoj. Záda, ramena, boky.“

        

      Minerva a slečna Marplová seděly pod „lektorským“ obrazem a nohy jim samy od sebe vyklepávaly rytmus svižné písně.

      Jane se naklonila k sestřence. „Ale že jim to jde. Pan Malfoy v sobě sice nemá tu pravou vášeň, ale ta elegance… Zato jeho žena Ginny! Půvab a oheň… Hmm, ten mladý profesor lektvarů Harry Potter, takový šikovný mládenec, ty dlouhé vlasy stažené do ohonu mu moc sluší, ale tanec mezi jeho talenty zjevně nepatří, že?“

      Minerva se pousmála a šeptem jí odpověděla: „Co si nechal na radu své kamarádky Hermiony narůst delší vlasy, nevypadá už tak rozčepýřeně. Ale máš pravdu, tohle směšné kymácení by jeho studenti rozhodně vidět neměli. I když musím přiznat, že snahu má. To Neville je jiný šálek čaje. Je překvapivě dobrý tanečník. A podívej, Lucas Allen se také nepohybuje špatně. Je vidět, že jako sportovec své tělo ovládat umí. Drobná Tamara je tak roztomilá… myslím, že jsou moc hezký pár, co říkáš?“

      Jane přikývla. „Také myslím. Minnie, podívej se na Ronalda. Nemá rytmus, nemá eleganci, ale je v něm taková přitažlivá živočišnost… jeho paní Hermiona ji jistě umí ocenit… Och, ona ale tančí tak precizně a soustředěně, měla by se trošku uvolnit.“

      „No jistě Jane, ale podívej, to George Weasley je uvolněný až až. U Merlina, to je kašpar! On snad nepřestane šaškovat nikdy.“

      „Máš pravdu, drahá Minnie, moc se to flamencu nepodobá. Ostatně něžná paní Lenka nejspíš také tančí nějaký vlastní vílí tanec…“

      „No tohle dámy?! Žádné sezení, pěkně do kola,“ ozval se jim najednou nad hlavami veselý Riin hlas. Nebylo zbytí. Lekce pokročila, učili se tanec v párech. Před Minervou se uklonil Neville a před slečnou Marplovou Harry.

      Na stolku pod obrazem zůstal jen Moudrý klobouk, který si do rytmu písně prozpěvoval vlastní text:

      „Proč ty nářky, moji milí.

      Něco jste se naučili:

      Bradavická magie

      bezpečím vás přikryje,

      sílu svou, když tomu hradu

      svorně chcete darovat.

      Jsem však šťastný, že jsem doma,

      všechny vás mám hrozně rád…“

       

      Jane i Minerva se sice poctivě snažily s mládeží držet krok, ale po necelé hodince na sebe pohlédly. Stačilo. Obě najednou poděkovaly svým tanečníkům a rozloučily se.

      Zábava však pokračovala. Muzikanti střídali rychlé temperamentní melodie s pomalými zasněnými.

      A pak přišla poslední píseň. Něžná, plná příslibů. Všem doznívala v hlavách, ještě když zšeřelými chodbami hradu procházeli do svých pokojů. Dvojice se zastavovaly v tmavých koutech, aby se po chvíli podobny jedné bytosti vydaly dál. Konečně za všemi zapadly dveře jejich příbytků. Hrad ztichl. Jen…

       

      Chladivé povlečení jemně zašustí a matrace se prohne pod vahou klečícího těla. Vlasy volně splývají kolem dychtivého obličeje, který se naklání nad druhým, spočívajícím na měkkém polštáři.

      „Přemýšlím,“ ozve se ve tmě pobavený hlas, „co asi teď dělají ostatní…“

      „Nemluv,“ přeruší jej chraptivým šeptem druhý hlas, „a raději už ani nepřemýšlej.“

       

      „Ale…“ Mírně protestující první hlas je umlčen dlouhým polibkem.

      Kulatý měsíc, ze kterého po nějaké chvíli odpluje mrak, měkce ozáří dvě nahá propletená těla, pohybující se souladně v pravidelném rytmu. Drobné kapičky potu se na nich v něžném světle stříbrně třpytí.

      Dech teplé, stále ještě letní noci se mísí s dvojím horkým, přerývaným…

       

      Poznámka:

      Krádež v ředitelně končí. Ale ještě něco v záloze mám. Úplně nejposlednější, čtrnáctou bonusovou drabble kapitolu. Prohledala jsem totiž své drabble šuple a našla několik kousků, které s touto povídkou přímo souvisí.

       

      Items details

      • Hits: 1431 clicks

      Tecox component by www.teglo.info