Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Tajemství starých druidů

Tajemstv-thaneb Hůl kouzelníka Merlina.

Kvůli této povídce jsem se ponořila do studia kultury starých Keltských národů. Opírám se zde často o skutečnou Keltskou historii, kterou jsem si ovšem přizpůsobila k vizi kouzelnického světa, kterou ve mě probudila naše drahá JKR.

Harry získá další mocnou zbraň a objeví nové schopnosti - co si přát víc?

    Kapitola 6, Hůl kouzelníka Merlina

      celtic_artHned po návratu domů se Ginny s Hermionou vrhly na přípravu svačiny. Ron se rozhodl, že jim pomůže, a když se Krátura zajímal, co má dělat, tak dostal za úkol celou „operaci svačina“ řídit. Krátura se své funkce ujal velmi svědomitě a hned napomenul Rona, že maže na chleba málo másla. Děvčata se rozesmála a Ron je sjel rozzlobeným pohledem:

      „No, to ho učíte pěkný věci…“

      Kingsley s Billem, každý s máslovým ležákem v ruce, se zatím u krbu domlouvali, jak bezpečně odeklít tu druidskou hůl, kam ji přemístit, aby byla v bezpečí a přitom ani sama nikoho neohrozila svou kletbou…

      „Budeme se muset domluvit hlavně s Harrym…“ uzavřel jejich diskusi Kingsley a ohlédl se po něm. „Ale později… Myslím, že se z toho ještě pořádně nevzpamatoval.“

      Harry totiž seděl v rohu, stranou od ostatních a svědomitě pečoval o malého Fawkese. Rozložil si na stole několik různých dobrot a zkoušel, které přijdou malému ptáčeti nejvíc k chuti.

      „Co se mu stalo?“ zajímali se starostlivě jeho blízcí z portrétů a tak jim to Kingsley vyprávěl.

      Bill se mezitím na Harryho zkoumavě zadíval a pak Kingsleyho opravil:

      „Nemyslím si, že se ještě nevzpamatoval… řekl bych, že se prostě stydí. Považuje to, co se mu stalo, za své selhání a taky se stydí za to, že před námi brečel…“

      Kingsley se na něj podíval nejprve značně překvapeně, ale pak se zamyslel a odpověděl:

      „Víš, že máš asi pravdu, Bille? Je příliš hrdý, než aby si připustil, že je jen člověk. Navíc dost citlivý… Ještě nepochopil, že jsou prostě situace, kdy se před svými přáteli rozplakat může…“

      „Jo, v tom bude asi po mě…“ dodal s kyselým úsměvem Sirius. James se naježil:

      „No, to tedy prrr, kamaráde… Jak jsi to myslel?“

      Sirius ho s uličnickým úsměvem poplácal po zádech.

      „Ty ses mi přece několikrát rozplakal na rameni Jamesi… Sice si mi pak vždycky vyhrožoval, ať mě ani nenapadne to někomu říct, ale přede mnou ses za slzy nikdy nestyděl. Viděl snad někdy, někdo brečet mě?“

      James nejprve svého nejlepšího přítele sjel zničujícím pohledem, ale pak připustil:

      „Asi jsi na jeho výchovu měl opravdu větší vliv, než bych si přál…“

      „Budeme ho muset z toho omylu rychle dostat, nebo se v tom utopí…“ prohlásil Kingsley a vydal se k Harrymu.

      Malý Fawkes, který se ještě ani neudržel na svých velkých růžových nohách, už z té Harryho láskyplné péče začal podřimovat…

      „Harry, potřebujeme se s tebou domluvit, co dál. Tak předej toho prcka do péče Hedviky a Trixi, ty se o svého malého prince postarají a přidej se k nám, prosím…“ klidně, ale rázně ho vyrušil z jeho zadumanosti.

      Svačina už byla na stole, z kávové i čajové konvice se kouřilo a tak všichni zasedli ke stolu. Kingsley vysvětlil Harrymu, že se s Billem dohodli, ponechat tu hůl zatím v jeho domě.

      „Má to jen jeden háček, Harry. Jestli ji máme odeklít tam, tak budeš muset s námi a pozvat domů i Viktora Nore,“ vysvětloval Bill. „Sám si totiž na tohle netroufnu…“

      Harry lhostejně pokrčil rameny a Kingsley se ho zeptal:

      „Ještě pořád uvažuješ o tom, že se tam s Ginny nastěhujete?“

      Harry poraženecky svěsil ramena.

      „Teď už si nemyslím, že to je nejlepší nápad. Bojím se, aby mě ta vzpomínka nestrašila celý zbytek života…“ a upřeně pozoroval hladinu čaje ve svém šálku.

      „Toho já se nebojím, Harry…“ zapojil se do jejich rozhovoru profesor Brumbál z portrétu. „Ty to zvládneš, jsi dost silný a dokážeš to překonat. Jen prostě tuhle hroznou a krutou vzpomínku musíš vytěsnit ze své mysli spoustou jiných, krásných vzpomínek. James ti může vyprávět o všech svých lumpárnách, co v tom domě svým rodičům vyváděl, a Lily ti zase musí vyprávět o tom, jak v tom domě byli spolu šťastní…“

      Lily s laskavým úsměvem navázala:

      „A taky o všech lumpárnách, které tvůj táta se svým nejlepším přítelem, vyváděli mě…“

      Harry zvedl oči a zadíval se na ně. Jako by ho ten pohled, na jejich tváře vyzařující tolik lásky a pochopení, osvobodil. Usmál se a znatelně se uvolnil.

      „Myslím, že je teď vhodný okamžik, abych ti předal tohle…“ řekl Bill a položil před něj na stůl hůlku. „Našel jsem ji na pohovce v obýváku. Předpokládám, že patřila Jamesovi.“

      Ginny vstala a položila před něj druhou hůlku.

      „A tahle zase Lily. Našla jsem ji v kuchyni na stole…“

      Harry se na hůlky upřeně zadíval a všichni kolem něj cítili, jak se musí ovládat, aby se zase nerozbrečel.

      „Teď už obě patří tobě, Harry…“ svým hlubokým, uklidňujícím hlasem vysvětloval Kingsley. „Jak už právem dědičným, tak i dle pravidel, kterými se kouzelné hůlky řídí. Tím, že jsi porazil Voldemorta jsi nejen pomstil svoje rodiče, ale zároveň jsi získal zpět i jejich hůlky…“

      Harry si povzdechl a uchopil tátovu hůlku do pravé a maminčinu do levé ruky. Až se mu zatajil dech z té energie, která ho naráz prostoupila. Bylo to překvapující, ale zároveň velmi příjemné. Jako by se mu dostalo láskyplného obětí od rodičů. Harry zavřel oči a soustředil se jen na ten krásný pocit, který u něj ty hůlky vyvolaly. Úplně se uvolnil, a když znova oči otevřel, tak se musel usmát, když viděl napjaté tváře okolo.

      „Mám teď tolik hůlek, že se snad budu muset naučit kouzlit obouruč, abych je využil…“ řekl jim se širokým úsměvem a atmosféra v kuchyni se naráz uvolnila.

      Pak se otočil na Kingsleyho:

      „Když už jsme u hůlek… Kde skončila ta Voldemortova?“

      Kingsley v první chvíli zrozpačitěl…

      „No, já vím, že vlastně po právu patřila tobě, Harry… Ale… bylo v ní tolik zla, že jsme se rozhodli spálit ji na prach spolu s jeho tělem…“

      Harry se široce usmál, přikývl a uklidnil ho:

      „Dobře jste udělali, já bych ji stejně do ruky nikdy nevzal…“

      Hovor se zase stočil na jejich dnešní nejzajímavější objev – Druidskou hůl, které si Voldemort cenil tolik, že z ní hodlal vytvořit šestý, klíčový viteál, umístěný ve středu pentagramu.

      „Budu muset hned v pondělí zajít do ministerské knihovny, jestli tam nenajdu nějakou knihu, která by o druidských holích pojednávala trochu podrobněji… Napadlo mě i navštívit pana Ollivandera, jestli by neměl nějakou odbornou literaturu. Kouzelné hůlky jsou, konec konců jen miniaturizované druidské hole…“ plánovala si Hermiona.

      „Tak se hned zítra můžeme podívat do mé Bezedné studnice všeho vědění. Tam je toho o druidských holích hodně, i to, jak se vyrábí… Už jsem si k ní pořídil i potřebné slovníky, protože je napsaná starokeltštinou a druidským znakovým písmem…“ nabídl jí Harry. „Zatím nějak nebyl čas, abych ji začal pořádně studovat…“ ušklíbl se na Ginny.

      Ta se usmála:

      „Jasně, zákoník je teď přednější… ale zítra se k vám ráda přidám.“

      Pak už se s nimi rozloučili Bill i Kingsley a pospíchali oba za svými manželkami. Ginny je šla vyprovodit a Bill jí pošeptal:

      „Měla bys Harrymu opatrně vysvětlit, že se za své chování v tom domě nemusí stydět. Že to není žádná hanba ukázat svým přátelům svoje rozjitřené city. Připomeň mu tu dobu, kdy ještě neuměl skrývat svoje emoce, to pro nás bylo stejné, jako dneska… Máme ho rádi, a proto pro nás není problém prožívat s ním jeho smutky, radosti i touhy…“

      Ginny vážně přikývla a dala svému milovanému nejstaršímu bratrovi pusu na rozloučenou.

      V neděli měli všichni volný den; jen Ron musel večer na noční; tak se pustili ve svém čtyřčlenném sehraném studijním kroužku do pátrání po historii záhadné hole, kterou měli včera tu čest objevit. Hned po snídani Harry rozložil na stole v kuchyni svou vzácnou „Studnici všeho vědění“ i slovníky, které jim měli pomoct v jejich pátrání.

      Hermiona otevřela opatrně starobylou knihu a všimla si záložky, která byla někde uprostřed. Nalistovala tedy až k ní a zkoumala, proč má Harry tuhle stránku označenou.

      „Kouzelná pokladnice? Na co by ti prosím tě byla Kouzelná pokladnice?“ ptala se překvapeně.

      Harry se usmál a začal vysvětlovat:

      „Ona totiž tahle pokladnice, jestli jsem to správně pochopil, má stejné vlastnosti, jako ten meziprostor, kam se ukládají věci zmizelé, abys je mohla zase přivolat ve stejném stavu, ve kterém sis je tam uložila. Jenže meziprostor má i své nevýhody – je přístupný pro všechny. Když totiž někdo jiný ví, jak přesně tvůj předmět vypadal, tak si ho může taky přivolat. Jako já Fawkesovo bidélko, nebo pan Weasley tenkrát tu tátovu rákosku. Do téhle pokladnice můžeš však ukládat a pak přivolávat všechny věci jen ty, nebo ti lidé, kterým prozradíš správnou mizící a přivolávací formuli. Myslel jsem na bezpečné uložení třeba té masky Pána zvířat pro Ginny, naší zásoby lektvarů, nebo třeba těch hůlek po tátovi a mámě… Prostě věcí, kterých si ceníme a nechceme o ně přijít a přitom bychom si je mohli kdykoli přivolat, když budou potřeba…“

      Všichni mu tenhle nápad schválili a nabídli pomoc s vytvořením pokladnice, když jim dovolí, aby ji také mohli využívat. Pak už se pustili do hledání té tajemné hole…

      Pečlivě studovali tu knihu celý den, jen s malou přestávkou na oběd. Při tom stejně probírali to, co se z knihy dozvěděli. A dozvěděli se toho opravdu hodně… Že existuje několik druhů druidských holí; od nejjednodušších, které jen zesilují kouzelnou moc svého Druida, přes složitější, které mají své vlastní kouzelné schopnosti (ať už přenášecí, odeklínací, nebo léčivé, či ovlivňující počasí), až k těm nejsložitějším, které mají vlastní obrovskou kouzelnou moc a jsou v těch správných rukách opravdu mocnou zbraní…

      Dozvěděli se, jak se takové hole vyrábějí, ale přesné postupy zatím nestudovali, protože by je to jen zdržovalo. Slíbili si ovšem, že se k tomu ještě vrátí a vážně uvažovali (alespoň Ginny a Hermiona), že se takové hole časem pokusí vytvořit a připomněly jim věštbu kentaurů: Viděli jsme kruh devíti Druidů s dlouhými holemi, jak proměnili noc v den a jasné letní slunce za mrazivého zimního dne, které zničilo zlo.

      Pozdě odpoledne to konečně našli….

      Na ten obrázek jako první narazila Hermiona. Chvíli jen nevěřícně zírala do knihy a pak nadšeně vyhrkla:

      „To je ona, koukněte se! Přesně takhle ta hůl vypadala!“

      Obrázek hlavice hole, na jejímž vrcholu byl umístěn čirý pětiboký krystal špicí vzhůru a na základně byl olemován dračími zuby lehce zahnutými směrem ke špičce krystalu. Ty zuby tvořili pravidelný pentagram…

      „Tak proto se upnul na tenhle znak…“ s náhlým pochopením žasl Harry.

      Pak se pustili do přesného překladu. Po skoro hodině usilovné práce se konečně Hermiona opřela do opěradla židle a s pergamenem v ruce začala předčítat celý překlad.

      „Hůl z prastarého posvátného tisu, na jejímž vrcholu je nejvzácnější, vědoucí horský křišťál, chráněný pentagramem vytvořeným z dračích zubů. V holi je skryté ocasní pero Fénixe a žíně z ocasu nejstaršího a nejmoudřejšího jednorožce… To je hůl, kterou sám pro sebe vytvořil kouzelník Merlin v době své největší moci. Je to nejmocnější Druidská hůl, co kdy byla stvořena. Má svou vlastní magii a shodne se jen s někým, kdo se Merlinovi dokáže vyrovnat, nebo je jeho dědicem a nástupcem. Jako jeden z žáků našeho nejmocnějšího Druida jsem byl u toho, když ji vytvářel. Trvalo půl roku, než nalezl ten správný strom, který dokázal splynout s jeho duší, aby mohl hůl vytvořit. Její výroba mu trvala dalšího půl roku a je pro mě velkou ctí, že jsem mohl být přítomen okamžiku, kdy duše mého milovaného učitele splynula s duší této hole…

      Naneštěstí se tento převzácný unikát ztratil ze světa ve stejném okamžiku, kdy se ze světa ztratil i můj mistr. O jeho konci bylo vytvořeno mnoho legend a je těžké některé z nich uvěřit. Já vím jen to, že šel ten den navštívit Jezerní paní Nimue a od té doby nikdo neviděl ani Merlina, ani jeho hůl. Jestli ho přeměnila ve skálu nebo v hlohový strom, netuším, spíš se přikláním k názoru, že skončil na dně jejího jezera i se svou holí… Nikdy jsem ale nedokázal pochopit, jak to dokázala, protože jsem na vlastní oči viděl, jak mistr s pohledem do zářícího křišťálu nahlíží do daleké budoucnosti, viděl jsem, jak jeho prostřednictvím mluví s lidmi dávno mrtvými… Viděl jsem, jak hůl odvrací ty nejstrašnější kletby, aniž by s ní mistr jen pohnul… musela nejdřív nějak  zlomit moc té hole, jinak by Merlina nikdy nedokázala přemoci…“

      Seděli a chvíli na sebe beze slova zírali. Jako první se probrala Hermiona.

      „Nimue… Její jméno už jsem tam někde viděla…“ a začala rychle listovat. „Tady… v kapitole o vílách a jejich moci.“

      Pak pomocí slovníku postupně překládala:

      „Mladík s krví kouzelníka a víly… svedl pannu jezerního národa… opustil ji a ona po narození dcery Nimue na zlomené srdce zemřela… Byla vychována k pomstě a zmařila životy mnoha kouzelníků… Její moc byla tak velká, že se jí obávali i jezerní lidé… Pověsti tvrdí, že jezdila po jezeře na mořském hadovi, který z kouzelníků vysával veškerou moc a pomáhal tak Nimue v její pomstě…“

      Zakroutila hlavou a pak se zeptala:

      „Harry, uvědomuješ si vůbec, co máš doma za poklad?“ a při tom na knihu před sebou hleděla s posvátnou úctou.

      „Jistě,“ přikývl Harry. „Teď bychom ale měli dát vědět Billovi a Kingsleymu, na co jsme přišli…“ To mu ostatní přikývnutím jednohlasně schválili a tak poslal dva Patrony se vzkazem. Billovi poslal jeho orla a Kingsleymu zase rysa, aby neměli pochybnosti, kdo jim tu zprávu posílá. Netrvalo ani čtvrt hodiny a oba byli tady…

      Prohlédli si obrázek a souhlasili s jejich názorem.

      „Ten křišťál mě taky zaujal…“ zamyšleně uvažoval Bill. „Tak pravidelný pětihranný krystal si přímo říkal o ochranu pentagramem. Tím, že ho navíc vytvořil z dračích zubů, mu dal dvojnásobnou sílu…“

      Kingsley si znova pročítal jejich překlad na pergamenu a zamyšleně dodal:

      „Kouzelná moc té hole musela být zlomena, když na ni Voldemort dokázal uvalit takové kletby. Jen už těžko budeme zjišťovat, jestli její moc zlomila ta Nimue, nebo až on, když ji našel. Ale sázel bych spíš na tu jezerní vílu…“

      Pak se podíval na Harryho:

      „I kdyby už byla bez moci, tak je to velice vzácný artefakt, Harry. Být tebou, tak bych o ní radši moc nevykládal a rozhodně ji zatím nech v tom domě. Tam se pro ni nedokázal dostat ani Voldemort, takže se to nepovede ani nikomu jinému, kdo by po ní zatoužil.“

      Pak začal plánovat:

      „Zítra jdete na denní? Viktor Nore také, jak jsem zjistil. Pozvu si vás oba k sobě… Bille, kdy budeš mít čas přijít? Dohodneme se rovnou na určité hodině.“

      Když bylo všechno dohodnuto, tak se Harry zeptal na něco, co mu vrtalo v hlavě už od včerejška.

      „Nechápu to, že Hagrida ta kletba nezasáhla, když tam šel pro mě. Nebo má po své matce takovou odolnost, že mu to neublížilo?“

      Kingsley se usmál:

      „Přemýšlíš úplně stejně, jako já, Harry. Dnes jsem u něj byl a všechno jsem zjistil. Tak ho ty vzpomínky rozrušily, že jsme ho s McGonagallovou museli skoro hodinu uklidňovat…“ a když viděl stále zřetelnější otázku v Harryho očích, tak se podíval na portrét jeho rodičů a vybídl ho: „Dobře, vysvětlím ti to, ale pojď na chvíli ven…“

      K jeho překvapení však ve vstupní hale nezamířil Kingsley ke dveřím, ale ke stěně za schodištěm. Dotkl se jí hůlkou a najednou tam byly dveře.

      „No páni…“ žasl Harry. „O těch jsem nevěděl…“ a vyšel za ministrem ven, na malou zahrádku za domem. No, zahrádku… Byl to spíš takový větší dvorek mezi domy, uprostřed stála vyschlá a oprýskaná fontánka s labutěmi, které pořád ještě vypadaly jako živé. Kingsley se posadil na lavičku u fontánky a ukázal Harrymu vedle sebe.

      „Já jsem o těch dveřích taky dlouho nevěděl. Pak jsem ale zahlédl Tonksovou s Lupinem… Chodili sem randit, když byli na štábu. Měl bys to tu trochu upravit, ale dej si pozor na Ďáblovo osidlo, támhle v rohu. To je snad jediná rostlina, které se tu ještě daří…“

      Harry poslouchal, jak Kingsley žvaní, aby na chvíli oddálil ten okamžik, kdy bude muset začít o nepříjemných věcech. Nakonec ho zarazil:

      „Tak povídej, Kingsley. Nejsem takový měkota, jako Hagrid. Já to už dokážu zvládnout…“

      Kingsley se na něj usmál a odporoval mu:

      „Hagrid není měkota, Harry, jen po svém otci zdědil stejně citlivou duši, jakou ty jsi zdědil po matce… Právě proto tě máme všichni rádi, takže se nemusíš stydět za slzy v takových situacích, jako jsou tyhle. Já bych na tvém místě taky brečel, tomu můžeš věřit, kamaráde…“

      Harry s úsměvem kroutil hlavou:

      „Něco podobného do mě hustila Ginny včera večer taky… Dobře, když mě dojmeš, tak se klidně rozpláču… A teď už povídej, prosím, začíná mi být zima…“

      „Dobře, vezmu to stručně…“ začal Kingsley. „Sirius poslal Brumbálovi zprávu, že se u vás něco stalo a on naprogramoval přenášedlo a okamžitě tam poslal Hagrida. Ten zjistil, že dům vypadá jako po výbuchu a když vešel dovnitř, tak našel Jamesovo tělo ležet pod schody. Ověřil si, že už mu nemůže pomoct, ale nezdržoval se u něj, protože shora slyšel tvůj pláč. Když vešel do ložnice, tak uviděl Lily, kterou ta kletba odhodila pod okno. Šel ji nejdřív zkontrolovat, jestli není jen omráčená a teprve když zjistil, že jí už nepomůže, tak šel pro tebe. Zabalil tě do peřinky a chtěl tě co nejrychleji odnést, ale ty jsi natahoval pořád ručičky po mámě, tak tě k ní vzal, aby ses s ní ještě rozloučil…“

      Harrymu se zalily oči slzami, ale tentokrát mu to vůbec nevadilo, protože si všiml, že i Kingsley má vlhký pohled.

      „Proto se té kletbě vyhnul… Pak tě odvezl do Kvikálkova, na Brumbálův příkaz. Dostal motorku od Siriuse, ten nahoře ani nebyl… Stačilo mu, že viděl Jamesovo tělo. Řekl, že ho za to dostane a motorku k tomu nepotřebuje. Pak hned zmizel a jak už víme, tak se vydal hledat Červíčka…“

      Kingsley vzal Harryho kolem ramen a chvíli počkal, až se trochu vzpamatuje. Pak pokračoval:

      „Když tě nechali u Dursleyových, tak se tam s Brumbálem vrátili. Lily i Jamese vynesl ven Hagrid, Brumbál v tom domě vůbec nebyl. Netušil, že je tam něco, co by tam být nemělo. Jen ho zajistil tím kouzlem, aby tam nikdo nelezl a vyčaroval ten památník. Od té doby už do toho domu nikdo nevkročil…“

      Ještě zůstali chvíli zamyšleně sedět na lavičce, ale když začalo jemně pršet, tak se oba zvedli a šli dovnitř.

       

      Items details

      • Hits: 7390 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy 

      #
      Therese 09 Červen 2016
      ahoj na tuhle kapitolu jsem přišla náhodou. Přečetla jsem jí celou během pár minut. Moc hezky píšeš. Pokud bych tě mohla o něco poprosit, směla bych výzkum Haryho a ostatních o téhle holi použít do své diplomky? Končím Bradavickou školu a tohle by se mi moc hodilo na OVCE. Díky Tery