Hledej

BlueBoard

HP fan fiction

Tajemství starých druidů

Tajemstv-thaneb Hůl kouzelníka Merlina.

Kvůli této povídce jsem se ponořila do studia kultury starých Keltských národů. Opírám se zde často o skutečnou Keltskou historii, kterou jsem si ovšem přizpůsobila k vizi kouzelnického světa, kterou ve mě probudila naše drahá JKR.

Harry získá další mocnou zbraň a objeví nové schopnosti - co si přát víc?

    Kapitola 7, Umění mistrů odeklínačů

      celtic_art„Šetříš naše city, Kingsley? Proto jsi nechtěl mluvit před námi?“ ptal se ho jedovatě James, když vešli zpět do kuchyně.

      Kingsley se na něj nechápavě podíval a pak mu odpověděl:

      „Ne, Jamesi. Šetřil jsem Harryho city. Vám to může vyprávět Sirius, byl tam taky. Tohle bylo určeno jen pro Harryho uši, tak mějte rozum a neobtěžujte ho nějakými výslechy. Tím myslím všechny…“ a rozhlédl se po všech přítomných. „Osobně doufám, že na to, co jsem mu vyprávěl, zase hodně rychle zapomene.“

      Pak se rychle rozloučil a šel domů.

      Bill se ještě zdržel na kávu a při tom s velkým zaujetím, společně s Hermionou, listovali Bezednou studnicí vědění. Bill si prohlížel i ty překlady o druidských holích, co dnes udělali a pak jim sdělil, že přemýšlí o tom, že si takovou odeklínací hůl zkusí vyrobit, podle toho návodu. Když na něj Harry nechápavě pohlédl, tak mu s úsměvem řekl:

      „Podle té věštby budeš přece potřebovat devět Druidů, ne? Se mnou můžeš počítat…“

      Asi po hodině překládání, s kterým mu Ginny a Hermiona pomáhaly, měl Bill celý podrobný návod přeložený. Ron, Sirius a James si mezitím povídali o lumpárnách, které vyváděli v dětství, aby Harrymu trochu zvedli náladu a docela se jim to dařilo.

      Bill byl konečně hotov a zamyšleně pročítal postup při výrobě.

      „Nejtěžší bude asi najít ten správný strom, který dokáže splynout s tvou duší… Musí to být hodně starý strom, protože jen na takových se zabydlí kůrolezové. Že je to ten pravý poznáš z toho, že tě kůrolezové ignorují, když ten strom obejmeš… Takže můžu počítat s tím, že utržím pár pořádných kousanců, než najdu ten pravý…“ a zasmál se té představě. „Dám to opsat Charliemu, ten bude určitě chtít hůl taky…“

      Ginny se skřítkem se pustili do přípravy večeře.

      „Dáš si s námi, Bille?“ zeptala se.

      Bill zamyšleně přikývl.

      „Fleur je s malou v Doupěti, aby si ji dědeček s babičkou taky trochu užili. Takže vařit nebude. Myslel jsem, že se najím tam, až je půjdu vyzvednout, ale klidně se můžu najíst u vás…“

      Při večeři se zase vrátil ke své Druidské holi. Byl tím nápadem tak zaujatý, že ani nevěděl, co jí…

      „S tím kamenem to taky nebude jednoduché… Kamenů, které chrání před zlou kletbou je moc, ty už znám. Na hůl budu muset najít nějaký výjimečný kámen, který by nejen chránil, ale také mi pomohl kletby likvidovat…“

      Hermiona se pochlubila:

      „Já už asi takový kámen mám. Přivezla jsem si z Francie nádherný křišťál s fantomem ve tvaru hada. To je nejsilnější léčitelský kámen…“

      „Fantom? Co je to fantom v křišťálu?“ zeptal se překvapeně Harry.

      „Fantom se říká obrazci, který je vytvořen uvnitř krystalu usazením jiného minerálu. Dodává křišťálu, který je nejmocnějším magickým kamenem, zvláštní moc podle toho, jaký tvar ty usazeniny mají…“ vysvětlovala Hermiona a Harry si zase připadal trochu hloupý. Slíbil si, že se bude muset tou svou „studnicí všeho vědění“ co nejdříve začít vážně zabývat, aby si svoje vědomosti trochu rozšířil.

      Nepřemýšlel o tom ale zase nějak dlouho. Hned po večeři, když se rozloučili s Billem, ho Ginny odvedla do ložnice a věnovala se mu s takovou něžností, že brzy zapomněl na všechno zlé, co se v posledních dnech dozvěděl a prožil. Usínali dost pozdě a tak se jim ráno moc vstávat nechtělo. Nakonec se ale museli přemluvit a vstát, protože je čekala denní směna, a navíc byla na poledne domluvená u Kingsleyho schůzka Harryho a mistrů odeklínačů…

      Těsně před polednem, když už měli za sebou obvyklou dopolední obchůzku, přišel na ústředí šéf bystrozorů Dobs.

      „Potter a Nore, vás dva potřebuje na nějakou dobu ministr. Fille, ty se připoj k Hrdonožkovi a Savagemu, budete sloužit ve třech, dokud se Nore nevrátí. Nevím, jak dlouho vás bude ministr potřebovat…“

      Nore se netvářil nijak překvapeně, tak Harry předpokládal, že už s ním Kingsley mluvil. Když do ministrovy kanceláře přišli, tak už tam na ně čekal i Bill. Chvíli vysvětloval staršímu a zkušenějšímu odeklínači a bystrozorovi, co se mu o těch kletbách podařilo zatím zjistit a pak se dohodli, že nejlepší bude se na ně jít rovnou podívat. Sjeli výtahem do druhého patra a hned z chodby se všichni přemístili na zahradu domku Potterových v Godrikově Dole.

      Harry je zase všechny jmenovitě pozval dál a cestou nahoru Kingsley poznamenal:

      „Ještě se budeme muset podívat na půdu, Harry, tam jsme minule nebyli. Měli bychom zkontrolovat v jakém stavu je střecha a rovnou ji opravit. Určitě tam nebude všechno v pořádku…“

      To už byli ale před ložnicí a tak všichni svou pozornost věnovali jen té holi a kletbám, které jim tu po sobě zanechal ten, jehož jméno se pořád ještě mnoho lidí bálo vyslovit…

      Nore s Billem stáli vedle sebe v bezpečné vzdálenosti – hned za prahem a společně se snažili svými melodickými odeklínačskými formulemi odhalit, čemu to vlastně čelí. Harry s Kingsleym stáli spolu na chodbě a pozorně je sledovali. Ti dva si brzy začali porovnávat svoje zjištění.

      „Našel jsem celkem pět kleteb…“ konstatoval Bill

      „Ano… čtyři základní a jedna spojovací…“ upřesnil Nore. „Tedy, řeknu vám, že něco tak složitého jsem ještě neviděl… Je jasný, že nejdřív musíme odstranit tu spojovací, než se pustíme do těch čtyř základních. Ale co to udělá, až ji zrušíme, si opravdu netroufám odhadnout. Být vámi, tak s tou rekonstrukcí domu bych zatím nějak nepospíchal…“

      Bill se na něj podíval a zeptal se:

      „Tak co, zkusíme to?“

      Harry je napjatě sledoval a věnoval jim veškerou svou pozornost. Není divu, že sebou leknutím trhnul, když se mu v hlavě ozval hlas Pošuka Moodyho:

      „Ať je ani nenapadne tu spojku rušit, dokud neoslabí ty základní kletby! Srovnali by se zemí nejen tenhle barák, ale i půlku vsi!“

      Tak se Harry nesměle zeptal:

      „Neměli byste nejdřív trochu oslabit ty základní kletby, než zrušíte tu spojovací?“

      Nore se po něm překvapeně ohlédl a zeptal se:

      „Ty jsi studoval i odeklínání?“

      Harry zrozpačitěl.

      „Ne, nestudoval. Jen jsem se o těhle věcech párkrát bavil s Pošukem…“

      Nore se zase otočil k předmětu svého zájmu a přemýšlel o Harryho návrhu. Kingsley si povzdech:

      „Jo, Pošuk byl skvělý odeklínač… Škoda, že ho tu nemáme…“

      Harry mu potichu sdělil:

      „Ale my ho tu máme, Kingsley…“

      Ministr na něj nejdřív koukal trochu nechápavě a pak mu to došlo.

      „Jo, ták… hmm… tak co myslíš, že by teď Pošuk udělal?“

      Harry poslušně opakoval to, co mu znělo v hlavě:

      „Nejspíš by nejdřív vytvořil nějaké silné odsávací medium, které by z těch kleteb dokázalo odsát dost energie.“

      Nore souhlasil:

      „Ano, to by bylo nejbezpečnější. Už jsem jednou s odsávacím mediem pracoval, ale to bylo v mnohem menším měřítku. Nenapadá mě nic, co by dokázalo pojmout tolik energie…“

      „Mám od Charlieho jedno jalové dračí vejce, to by mohlo pobrat dost…“ navrhnul Bill.

      Nore přikývl a zeptal se jak je to vejce staré.

      „No… už asi tři roky…“ připustil Bill.

      „To už bude pořádný pukavec. Jestli to nevydrží, tak tu bude všude spousta smradlavého sajrajtu…“ zapochyboval Nore.

      Harry se zeptal:

      „Kde je teď Ohnivý pohár,  Kingsley?“

      „No jasně! Ohnivý pohár! Jak to, že mě to nenapadlo!“ užasle se po něm podíval Nore a Kingsley mu zároveň odpověděl:

      „Ohnivý pohár je uložen na ministerstvu v odboru kouzelných her a sportů, Harry. Do té doby, než se bude pořádat další turnaj. Máš pravdu, že ten by mohl odčerpat a spálit velké množství energie z těch kleteb…“

      Do Viktora Nore jako by najednou vlil spoustu energie a nadšení.

      „Dáte mi povolení na vyzvednutí toho poháru, ministře? Jestli se to podaří, tak máme šanci se s tímhle problémem vypořádat ještě dneska…“

      „Obávám se, že jen povolení nebude stačit, Nore… Budu tam muset jít s vámi, aby nám ho vydali,“ přibrzdil ho ministr. „Měli bychom to snad vyřídit rychle, tak tu na nás počkejte…“ dodal k Billovi a Harrymu a pak se spolu s dychtivým bystrozorem vydal pro pohár. Ti dva je šli vyprovodit a čekali na ně v předsíni, aby je mohl Harry po návratu zase pozvat dovnitř.

      „Tak Pošuk nás zachránil před průšvihem? Myslel jsi na něj, nebo za tebou přišel sám, Harry?“ vyzvídal Bill.

      Harry se usmál:

      „Přišel sám. Až jsem se leknul, když na mě najednou zařval…“

      Bill se rozesmál a koukal na rozpačitý výraz v Harryho obličeji. Harry se s očima zavřenýma zrovna o něčem dohadoval s hlasem ve své hlavě. Pak oči otevřel a se šibalským úsměvem Billovi řekl:

      „Mám ti vyřídit, že by tě Pošuk nejradši nakopal do zadnice, za to, co jsi málem způsobil. To prý tě toho naučil málo? Hele, nevěděl jsem, že tě učil Pošuk…“

      Bill přikývl.

      „Moc času jsme ale na sebe bohužel neměli. Věnoval se mi rok po ukončení školy. Dostal jsem od něj skvělý Lexikon odeklínače, když jsem odjížděl do Egypta a pak jsme spolu ještě párkrát pracovali po mém návratu. Moc jsem se toho od něj ale naučit nestačil, jinak bych na to medium určitě přišel… Vyřiď mu, že mě to moc mrzí a skoro cítím tu jeho dřevěnou nohu na zadku…“ s úsměvem odpověděl.

      „Nemusím mu nic vyřizovat. Když je se mnou ve spojení, tak slyší a vidí všechno to, co já.“

      Bil se zasmál a řekl s hranou uctivostí:

      „Dobře. Tak tedy mistře Moody, děkuji za včasný zásah a doufám, že nás povedete i nadále, abychom nezpůsobili nějakou katastrofu…“

      Harry zase zavřel oči a chvíli se s ním dohadoval. Nakonec řekl nahlas:

      „Ne, pohlavek mu nedám Moody… A už toho nechte – oba! Připadám si jako blázen, když vám tu dělám takhle prostředníka. Radši nám řekněte něco k tomu odeklínání, dokud tu není Nore…“

      Nezúčastněný pozorovatel by jistě žasl, kdyby je slyšel. Harry používal odborné odeklínačské termíny, jako by je znal odjakživa a vysvětloval Billovi, které kletby používal Voldemort nejčastěji. Popisoval mu, jak rozezná „Temnou nicotu“ od „Oběšencova stínu“ a „Dračí dech“ od „Dračího spáru“… Tenhle rozhovor trval skoro půl hodiny, než Harry odpadl. Složil se na schody a hlavu si držel oběma rukama.

      „Promiň, Bille, ale už dál nemůžu. Je to hrozně vyčerpávající. V hlavě mi bzučí, jako by se mi tam usadil celý roj včel…“

      Bill se posadil vedle něj.

      „To mě mrzí, Harry. To jsem tě chtěl zrovna požádat, jestli bys mi takovou vyučovací hodinu nezprostředkoval častěji…“ Přivolal malou lahvičku s tmavě modrým lektvarem a podal mu ji. „Tohle je povzbuzující tonikum proti únavě a bolesti hlavy. Snad ti trochu uleví…“

      Harrymu se opravdu po jeho vypití udělalo líp a tak, když si za pár minutek žádali vstup Kingsley a Nore, byl už zase docela v pořádku.

      Nore svíral v náručí, téměř s nábožnou úctou, starobylou dřevěnou skříňku, vykládanou drahokamy. Vydal se hned nahoru, jako by se nemohl dočkat, až to vyzkouší. Bylo na něm vidět, že tak mocný magický předmět, neměl příležitost držet v rukách často. Když totiž v ložnici vytáhl ze skříňky dost obyčejně vypadající dřevěný pohár, který byl až po okraj naplněn modrými magickými plamínky, tak zůstal stát jako zhypnotizovaný a nemohl od něj odtrhnout oči. Vyrušil ho až Bill, který se zeptal:

      „Tak jak budeme dál postupovat? Podle toho, co o tom poháru vím, už ho nemusíme nijak upravovat. Měl by magickou energii z těch kleteb odčerpat a spálit zcela automaticky…“

      „Počkej…“ zarazil se Harry. „Doufám, že ten barák nevyhoří do základů. To by mě docela mrzelo…“

      Bill se po něm podíval téměř káravě:

      „Ale Harry… magické plameny přece nepálí…“ a prohrábl rukou ty plamínky v poháru. „Maximálně se může stát, že vyšlehne tak vysoký plamen, že bude vidět až nad střechou. Ale je poledne, tak by si toho neměl nikdo všimnout. Když tak se připravte, kdyby bylo potřeba někomu trochu upravit paměť…“ a přenesl svůj pohled na Kingsleyho. Ten přikývl a oba je pobídl:

      „Tak už se do toho pusťte, ať tu neztvrdneme do večera.“

      Bill zvedl hůlku a nadnášecím kouzlem vytrhnul pohár z bystrozorových rukou. Ten se na okamžik zatvářil jako malý chlapec, kterému sebrali oblíbenou hračku, ale hned se probral a pobídnul Billa:

      „Přenes ho až do vlivu té kletby, já zatím zase zvýrazním to pole energie, kterou vyzařuje, abychom viděli, jak ji odčerpává…“

      Pohár se přiblížil k jiskřícímu prostoru a v okamžiku, kdy se ho dotkl, modré plamínky získaly na síle. Bill ho postavil těsně vedle hole a plameny zesílily. Šlehali až ke stropu, určitě zasáhly i půdu, ale nad střechu snad nedosáhly. Harry měl chvíli nutkání vyjít ven a podívat se, ale Pošukův hlas ho držel na místě. Teď už se totiž to pole kouzelné energie začalo zmenšovat. Nejdřív jen pomalu a nenápadně, ale za pár okamžiků se smršťovalo rychleji. Trvalo to jen pár minut, než se třpytivé pole stáhlo už jen na pár centimetrů od hole. Víc asi od poháru žádat nemohli. Plamínky se zase zmenšily a dosahovaly sotva po okraj. Svou práci už bezpochyby odvedl a tak ho Bill zase zvedl a přenesl zpět do jeho skvostné truhly. Nore si ještě ověřil, jestli se na něj některá z těch kleteb nepřenesla, a když zjistil, že je v pořádku, tak s povzdechem truhlu zavřel.

      Oba odeklínači se teď mohli plně soustředit na svou práci. Nejprve Bill zrušil tu spojovací kletbu. Nore zatím mumlal a prozpěvoval složité odeklínací formule, takže se ukázaly i ty čtyři základní kletby. Jedna vypadala jako šlehající plameny, další jako proud tekoucí lávy. Třetí obtáčela hůl černými proužky dýmu a čtvrtá se projevila jako temný stín vedle hole.

      „Nejprve vezmeme ty spalující…“ organizoval společný postup Nore. „Já beru ten „Dračí dech“ a ty si vezmi tu „Ohnivou řeku“…“

      A zase ty rytmické popěvky v neznámé řeči… Harry a Kingsley je fascinovaně pozorovali a s napětím sledovali, jak plameny postupně pohasínají, a řeka lávy mizí. Pak se ozval Bill:

      „Tu škrtící kletbu – „Oběšencův stín“ – znám, s tou si poradím, ale to „Pekelné laso“ musíte udělat vy…“ Nore jen přikývl a dali se oba do práce. Za pár minut byli hotovi a oba vypadali dost unaveně. Přesto se vydali až k posteli a několika odhalovacími kouzly ještě zkoumali, jestli je hůl opravdu čistá. První ji vzal do ruky Nore.

      „Škoda, že je bez života. Musela to být opravdu velice mocná Druidská hůl… Asi ji umořily ty kletby…“ a podal ji Billovi. Bill se o ni opřel a poznamenal:

      „Tak tohle byla opravdu zajímavá zkušenost. Děkuji vám za spolupráci Nore, ještě se mám co učit…“

      Nore se potěšeně usmál a odpověděl:

      „Na svůj věk jsi velmi zdatný odeklínač. Já v tvém věku uměl sotva polovinu. Roste mi v tobě dost silná konkurence, Weasley… No alespoň vím, kam se obrátit, když budu potřebovat s něčím pomoct…“ dokončil s úsměvem a podal mu ruku.

      To už vešel dovnitř i Kingsley a oběma jim poděkoval.

      „Svoje odeklínačské služby naúčtujte Harrymu, on vám určitě rád slušně zaplatí…“

      Bill jen otočil nevěřícně oči v sloup nad touhle poznámkou a Nore s úsměvem zakroutil hlavou.

      „Nic nechci, Pottere. Berte to jako kolegiální výpomoc. Mám to u vás… Tahle práce byla k nezaplacení. S něčím podobným jsem se ještě nesetkal, a proto je ta zkušenost pro mě cennější, než peníze… Ostatně bez vašich postřehů bychom to stejně těžko zvládli. Možná byste měl uvažovat o studiu našeho řemesla, Harry…“ dodal zamyšleně.

      Harry se usmál tomu návrhu a oběma jim srdečně poděkoval.

      „Ten pohár asi budete chtít vrátit sám, co ministře?“ zeptal se Nore, a když Kingsley přisvědčil, tak se zeptal: „Tady už je hotovo, tak bych se měl asi vrátit do práce, aby mi Hrdonožka Filla ještě nezkazil…“

      Všichni se zasmáli a rozloučili se s ním.

      Když Nore odešel, tak Bill najednou Harrymu hodil tu hůl, řekl: „Chytej!“ a pak se na něj soustředěně zadíval.

      Harry instinktivně zachytil hůl oběma rukama. Nejdřív se nic nedělo a on si ji začal prohlížet. Najednou jakoby zahlédl jiskřičku na špičce pětihranného, naprosto čirého krystalu. A v tom pocítil podivné chvění v rukou a hůl, jako by z něj začala vysávat sílu…

      Z dračích zubů vystřelovaly paprsky namodralé energie, dopadaly na vrcholek křišťálu a ten začal zářit. Harry pomalu propadal panice. Pokoušel se tu hůl zahodit dřív, než z něj vysaje všechnu sílu, ale jeho ruce, jako by k ní přirostly. V tom se mu v hlavě ozval uklidňující hlas profesora Brumbála:

      „Nebraň se tomu, Harry. Uvolni se, předej jí část své síly, tobě to neublíží a ona ti to pak stonásobně vrátí…“

      Tak se uklidnil a nechal hůl, ať si dělá, co umí. Cítil, jak se jeho síla a kouzelné schopnosti ztrácejí a nechápal, jak může profesor tvrdit, že má zůstat v klidu. Ale teď se to změnilo. Hůl jako by se naplnila a začala přetékat, vracela mu zase jeho sílu zpět. Tedy alespoň tu kouzelnou. Jinak byl Harry slabý tak, až měl strach, že už se neudrží na nohách. Odpotácel se ke stěně a opřel se o ni. Přenos energie skončil, krystal vyhasl, ale ne úplně. Stále lehce namodrale světélkoval, ale Harry už se mohl pustit a tak sjel po zádech dolů na zem…

      „Věděl jsem, že jestli ji někdo dokáže oživit, tak to budeš ty…“ konstatoval s úsměvem Bill.

      „Uvědomujete si, že tu máme nového Merlina?“ zeptal se jich Kingsley.

      „A to znamená co?“ vydechl vyčerpaně Harry.

      Kingsley mu podal ruku a zvedl ho na nohy.

      „To znamená, že je nejvyšší čas, abys začal poctivě studovat tu svou „Bezednou studnici vědění“ a až skončíš, tak ti seženeme další literaturu, abys nezahálel. Ta hůl ti dává tolik moci, kolik už hodně dlouho žádný kouzelník neměl. Byl by hřích nechat ji zahálet, Harry…“ pak si ho prohlédl a dodal: „Dnes už tě z práce uvolním, vypadáš hrozně, musíš se z toho jít vyspat. Já jdu vrátit ten pohár… Můžeš ho odvést domů, Bille?“

      Bill přikývl:

      „Mám už na zbytek dne volno. Uložím ho jako vlastní mimino…“ ušklíbl se a s tím se rozešli.

      Když přišla Ginny večer domů, tak místo do kuchyně, běžela rovnou do ložnice. Vešla potichu dovnitř a uviděla oblečeného Harryho ležet napříč manželských postelí, nohy v botách mu koukaly přes pelest ven. V náruči držel Hůl kouzelníka Merlina, křišťál na vrcholku hole jemně, namodrale zářil a Harry se šťastně usmíval. Zakroutila hlavou a šla požádat o pomoc Hermionu. Sundaly mu boty a přetáhly ho společnými silami na jeho stranu postele. Pak ho Ginny starostlivě přikryla a obě odcházely s tlumeným smíchem do kuchyně…

       

      Items details

      • Hits: 7227 clicks

      Tecox component by www.teglo.info