Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Tajemství starých druidů

Tajemstv-thaneb Hůl kouzelníka Merlina.

Kvůli této povídce jsem se ponořila do studia kultury starých Keltských národů. Opírám se zde často o skutečnou Keltskou historii, kterou jsem si ovšem přizpůsobila k vizi kouzelnického světa, kterou ve mě probudila naše drahá JKR.

Harry získá další mocnou zbraň a objeví nové schopnosti - co si přát víc?

    Kapitola 8, Dolores Umbridgeová a její profesor

      celtic_artRáno zakokrhal budíček na Ginnině nočním stolku v půl sedmé. Začala se probírat, otočila se na záda a pravou rukou plácla, jako každé ráno, Harryho po rameni. Jenže její ruka dopadla jen na peřinu. Otočila se úplně a viděla, že je místo vedle ní prázdné. Nebyla zvyklá na to, že by Harry vstal dřív, než ona a tak se nešla ani vykoupat, jak měla ve zvyku. Rychle se opláchla, oblékla a pospíchala dolů. Našla ho v kuchyni. Chroupal toast, popíjel kávu a soustředěně něco studoval v prastaré knize.

      „Dobré ráno… co že tak brzo?“ ptala se zvědavě, když si nalévala čaj.

      „Dobré ráno, miláčku… Musím si pospíšit s tou kouzelnou pokladnicí. Nemůžu tenhle krám tahat sebou, vypadal bych jako idiot… Ale jen tak válet doma ji přece nemůžu nechat, na to je moc cenná…“ a podíval se na Druidskou hůl, kterou opřel o stůl vedle sebe. „S tou holí by to mělo jít snadno…“

      Rychle si na kus pergamenu opsal potřebné formule, otočil se ke krbu, vzal hůl do ruky, a řekl: „Zkusím to hned…“

      Ginny se ládovala smaženými vajíčky a se zájmem ho sledovala. Harry namířil krystal směrem ke krbu a přečetl prvních pět formulí z pergamenu. Krystal se rozzářil a najednou se v prostoru mezi ním a krbem objevily dveře. Vypadaly docela obyčejně, dřevěná vrátka nahoře do oblouku. Jen jim chyběla klika.

      „Teď musíme dát dohromady klíčová hesla… Otevírací, což znamená přivolávací a zavírací, to je ukládací… Nějaká slova, která budeme znát jen my dva. Která by nikoho jiného nenapadla…“ a podíval se bezradně na Ginny. Ta už dojedla a tak se posadila vedle něj a něco mu pošeptala. Harry se rozesmál, v očích mu zajiskřily šibalské ohníčky a pošeptal jí:

      „Teda na co ty po ránu nemyslíš…“ Ginny na něj vyplázla jazyk a řekla:

      „Tohle by určitě nikoho nenapadlo… Je to jen pro nás, ne?“

      Harry ji opravil:

      „Slíbili jsme Ronovi a Hermioně, že se s nimi o pokladnici rozdělíme, takže jestli nechceš, abych se před nimi musel stydět, tak radši vymysli nějaká míň erotická hesla…“

      Dohadovali se o klíčových slovech skoro půl hodiny. Kouzelná vrátka jejich pokladnice trpělivě čekala zavěšená do prostoru, čas odchodu do práce se blížil a oni pořád na nic nemohli přijít. Pak přišla do kuchyně Hermiona, nechala si vysvětlit, kde je problém, krátce se zamyslela a zeptala se:

      „A co takhle něco naprosto jednoduchého… Třeba „příliv“ a „odliv“ to by taky těžko někoho napadlo a snadno si to zapamatuje i Ron…“

      Harry se rozesmál, podíval se na Ginny, jestli souhlasí a pak kouzlo dokončil i s uložením klíčových slov.

      Pronesl otevírací formuli, dodal jasně a zřetelně „odliv“ a dveře se otevřely. Pak pronesl zavírací a „příliv“ a dveře se zase zavřely. Potom začaly blednout, až se rozplynuly.

      „Tak hotovo… Teď to ještě rychle vyzkoušíme jen s hůlkou a nějakým nedůležitým předmětem, než tam uložíme naše poklady…“ Vytáhl hůlku a heslem „odliv“ nechal zmizet talíř s posledními dvěma toasty. Pak se zhluboka nadechl, představil si ten talíř s dvěma křupavými toustíky a pronesl „příliv“. K jeho velké úlevě se talíř znova objevil ve stejném stavu, v jakém zmizel.

      „Tak co myslíte, už tam můžu poslat tuhle vzácnost?“ a podíval se na hůl.

      „Proč?“ divila se Hermiona. „Nos ji u sebe, ne? K čemu ti bude v pokladnici?“

      Harry zavrtěl hlavou:

      „Měj rozum, Hermiono… Vypadal bych jako cvok, kdybych začal chodit na veřejnosti s Druidskou holí. A navíc nechci, aby o ní moc lidí vědělo. Víš, co s lidmi dělá Hůlka osudu. Dovedeš si představit, co by se dělo, kdyby se dozvěděli, že mám Merlinovu hůl?“

      Hermiona pokrčila rameny.

      „Až budu mít svou hůl, tak ji budu normálně nosit. Bill a Charlie určitě taky…“

      Harry přikývl.

      „Jasně, spustíte novou vlnu módního trendu: Kdo nemá Druidskou hůl, není in… George na tom vydělá majlant a pak ji začnu taky klidně nosit. Ale rozhodně tenhle trend nebudu zavádět sám, na to nemám…“

      Nakonec zkusil ještě pár nedůležitých předmětů neverbálně uložit a přivolat v pokladnici, a když všechno proběhlo bez problémů, tak tam poslal i Merlinovu hůl. Pak už byl nejvyšší čas běžet do práce.

      „Ale… tak už se nám vyspinkal, ulejvák jeden…“ přivítal ho v práci Hrdonožka. „Máš štěstí, že ti omluvenku podepsal ministr…“

      Harry se jen rozpačitě usmál.

      „Doufám, že jsem nepřišel o nic důležitého.“

      Dozvěděl se, že se nedělo nic moc zajímavého. Mundugus dal typ na jednoho překupníka a u něj pak jeho mentoři zajistili několik pohřešovaných předmětů ze seznamu, takže den sice úspěšný, nikoli však nějak vzrušující.

      „Zato dneska nás čeká Obrtlá. Máme pár typů na hledané osoby a jdeme společně se Zorinou, takže bude veselo…“ zašklebil se na Harryho Savage.

      Ron už byl taky v práci. Spal dneska v Doupěti a tak se s ním mohl Harry pozdravit až tady. Teď právě otráveně poslouchal instrukce od Zoriny, která ho připravovala na zátah v Obrtlé.

      „Hlavně se nepleť do cesty, mladej, jestli dojde k nějaké akci! Drž se stranou a nepřekážej! Do ničeho se nemotej, přihlížej a uč se…“

      Harry jen zakroutil hlavou a přemýšlel o tom, jak dlouho si to Ron ještě hodlá nechat líbit. Jeho si Hrdonožka jen prohlédl a konstatoval:

      „Hůlku máš, plášť taky, tak můžeme vyrazit…“

      Venku bylo poměrně hezky. Po dlouhé době vysvitlo sluníčko a přesto, že už zdaleka nemělo takovou sílu jako v létě, tak se hned dýchalo trochu líp. Obrtlá ulice byla ale stejně temná, jako jindy. Úzká ulička mezi dvou až třípatrovými domy určitě slunce moc často neviděla. Možná v létě, v pravé poledne dokázaly paprsky dosáhnout až sem…

      Za prvním zadrženým šli rovnou. Měli typ na to, kde se skrývá. Hardy s Ronem čekali na ulici před domem, Harry a Savage hlídali z druhé strany, což znamenalo maličký špinavý dvorek mezi domy. Přímo do bytu šli Hrdonožka se Zorinou a chytili známého násilníka naprosto hladce, protože byl právě zpitý do němoty. Přesto se Zorina tvářila velice vítězoslavně a trvala na tom, že ho do cely předběžného zadržení dopraví osobně. Savage mrknul s úsměvem na Harryho a otočil nenápadně oči v sloup, aby mu dal najevo, co si o ní myslí…

      „Dobře, tak si ho odveď…“ pokrčil lhostejně rameny Hrdonožka. „My tu na tebe počkáme, tak se zbytečně nezdržuj…“

      Byli v jedné z bočních uliček, stáli ve skupině a povídali si. Harry stál zády k Obrtlé a právě Ronovi sděloval, že už je hotová Kouzelná pokladnice a pokud má zájem, tak mu Hermiona dá návod k obsluze, když si všiml, jak se jeho příteli rozšířily zornice a rychle tahá hůlku z kapsy. Než stačil jakkoli zareagovat, tak ho do zad zasáhla kletba.

      Byla to taková rána, že odletěl několik metrů vzduchem a dopadl tvrdě na kamennou dlažbu. Lapal po dechu a připadal si úplně stejně, jako když ho tenkrát ten seveřan trefil potloukem. S úlevou si uvědomil, že to zase přežil. Pak ho otočil Hrdonožka a vypadal dost vyděšeně. Posadil ho a opřel zády o stěnu domu. Harry se konečně bolestivě nadechl a začal zkoumat, jaké utrpěl škody. Obě ruce měl zlomené v zápěstí a pořádně odřené dlaně i předloktí, jak se instinktivně snažil zmírnit ten pád. Krev z rozseknuté brady mu stékala po krku. Když mu Hrdonožka napravil ty zlomeniny, vyčistil a zahojil rány na rukách a bradu, tak se pokoušel pohmatem si zkontrolovat žebra. Byl pořádně potlučený, ale na další zlomeniny to nevypadalo.

      „To musel být „Dračí spár“ podle toho, jak ti to rozervalo ty záda. Kletba, která ti měla vyrvat srdce z těla… Ale jak to dokázala, to fakt netuším…“ ignoroval Harryho otázku – „Kdo?“ –  rozhlédl se okolo a pak pokračoval, jako by mu to došlo.

      „Ten kámen… Hodila po tobě kámen. Má rukavice z dračí kůže, takže ho mohla vzít do ruky i když na něm byla ta kletba. Viděl jsem, jak se v letu rozpálil, než ti dopadl na záda, ale než jsem stačil zareagovat, tak ji Ron sejmul. Ten kluk dokáže být pěkně hbitý…“

      „Kdo po mě hodil ten kámen?!“ už dost důrazně se zeptal Harry a postavil se. Sundal si plášť a s hrůzou hleděl na spoušť, co na něm ta kletba udělala. Celá záda byla rozsápaná na cáry. Dokonce i z pláště odolnosti tu a tam vyčnívala různá vlákna. I ten to tentokrát odnesl…

      „Tak kdo to byl?!“ zeptal se už hodně netrpělivě a vydal se směrem k ulici, kde stáli ostatní.

      Mezi nimi ležela na ulici omráčená bachratá malá čarodějka s ropuším obličejem v šedém plášti s růžovým límcem.

      „Umbridgeová…“ vydechl Harry. V okamžiku, kdy ji poznal, tak se v něm zvedla obrovská vlna vzteku. Měl chuť se na ni vrhnout a rozdupat jí ten odulý žabí obličej. Hrdonožka ho pevně držel a teď ho táhl zpět do uličky.

      „Vzpamatuj se Harry! Ovládej se!“ řekl mu důrazně a rychle kolem nich opsal hůlkou kruh.

      „Abdus emotion!“

      Jenže Harry se uklidnit nechtěl.

      „Já tu ježibabu zabiju. Rozšlapu tu ropuchu na kaši!“ řval jako nepříčetný a Hrdonožka nad ním začal pomalu ztrácet kontrolu. Pořádně s ním zatřásl a znova na něj zařval:

      „Uklidni se! Okamžitě se uklidni, nebo tě na mou duši profackuju, aby ses vzpamatoval!“

      „Zabiju ji…“ cedil vztekle přes zuby Harry, ale pomalu se začínal probírat.

      „Ne, to neuděláš. Můžeš na ni podat žalobu a svědčit proti ní u soudu. Ale to je tak všechno, co jí můžeš udělat. Takže začni zhluboka dýchat a koukej kontrolovat svoje emoce, sakra!“

      Harry se konečně uklidnil, zastřel svoje emoce a zadíval se na něj. Hrdonožka měl v očích hrůzu a lapal po dechu, jako by právě uběhl maratón. Harry si uvědomil, že se zavřel tím kouzlem do pole jeho rozjitřených emocí a pochopil, že ho právě zachránil před pořádným průšvihem.

      Několikrát se zhluboka nadechl a pak zašeptal:

      „Díky Joe, omlouvám se…“

      Jeho mentor si oddechl, přikývl a zabručel:

      „Tohle už mi nikdy nedělej…“

      Byl nejvyšší čas, že se dal do pořádku. Zorina se vrátila a ostatní jí právě vyprávěli, co se stalo. Hrdonožka a Harry se k nim přidali.

      „Musíme najít tu kletbu. Nemůžeme to tu nechat jen tak válet…“ upozornil je Hrdonožka, když Zorina chtěla transportovat Umbridgeovou a pokračovat v práci.

      Nechala tedy Rona a Hardyho hlídat, stále ještě omráčenou čarodějku a šla s nimi. Procházeli uličkou a pomocí odhalovacích kouzel hledali kámen s nebezpečnou kletbou. Nakonec ho našel Savage. Přivolal si malou dřevěnou truhličku, přenesl ho bezpečně, pomocí hůlky do ní a zajistil několika kouzly. Ten kámen vypadal docela obyčejně. Ohlazený křemen z řeky, velký jako pěst. Harry nemohl pochopit, jak mohl udělat takovou spoušť. Začal se klepat zimou, protože svůj plášť ještě pořád držel v ruce. Přemýšlel, že ho obrátí naruby, aby si ho mohl obléknout a nebyla při tom vidět ta rozsápaná záda. Savage, jako by věděl, o čem přemýšlí, přivolal svůj starý lehký cestovní plášť.

      „Oblíkni se a tohle hoď přes to. Měl by ti být…“

      Zorina si odfrkla:

      „Staráte se o něj jako o vlastního…“

      Hrdonožka se rozesmál:

      „A počítáme s tím, že nám to na stará kolena vrátí a nestrčí nás do starobince…“

      Harry se taky usmál a vděčně na oba pohlédl.

      Umbridgeovou transportoval Hrdonožka, nechal ji ještě v bezvědomí, aby měl klid a tak na něj zase všichni čekali. Savage nechal zmizet truhličku s kamenem a poznamenal:

      „Večer nás střídá Nore, tak mu to předám, aby si s tím poradil…“

      Zorina byla otrávená.

      „Po tomhle rozruchu, co jste tu způsobili, už se stejně všichni hledaní zdekovali… Mám chuť tuhle akci už zrušit…“

      Ale nakonec, po Hrdonožkově návratu, prověřili ještě dvě adresy, lokál a vývařovnu. Dalšího darebáka nenašli, ale v jenom z bytů nad putykou U Nemrtvého hrobníka našli kufr plný ukradených předmětů a tak byla nakonec i Zorina s akcí spokojená.

      Když se vrátili na ústředí, tak se Hrdonožka zeptal zkoumavě Harryho:

      „Myslíš, že už jsi natolik v pohodě, abychom si mohli jít promluvit s Umbridgeovou?“

      Harry se nad tím vážně zamyslel. Opravdu si nebyl jistý po tom selhání v Obrtlé, jestli se dokáže ovládnout. Hrdonožka, když viděl, jak o sobě Harry pochybuje, tak dodal:

      „Musíš si trénovat sebeovládání, Harry a tohle je vynikající příležitost. Když budeš mít pocit, že to nezvládneš, tak prostě odejdeš ven, aby ses uklidnil…“

      Harry si povzdechl a přikývl.

      Hned, jak vešli do místnosti vedle soudní síně, tak se pořádně rozhlédl. Tady ještě nikdy nebyl. Bylo tu šest cel, nebo spíš takových klecí, takže se dali přehlédnout všechny už od vstupu. Čtyři na jedné a dvě na druhé straně. Hned za dveřmi byla velká skříň na ukládání důkazů a osobních věcí zadržených. Ve zbylém prostoru u skříně byl koutek pro strážce. Teď tu byl jeden. Seděl v pohodlném křesle, nohy na židli a poslouchal kouzelnické rádio. Měl ho puštěné dost nahlas, aby přehlušil zlostné hulákání z nejvzdálenější cely. Jen na ně kývl, ztišil pomocí hůlky rádio a ani nesundal nohy ze židle.

      Harrymu se zkrabatilo čelo a nejistě se zeptal:

      „Neměl bych zavolat mozkomory, aby ji trochu uklidnili?“

      „Podle nového zákona o mozkomorech je lze do budovy ministerstva povolat jen v situaci krajní nouze – to je v situaci, kdy by šlo někomu o život a nešlo by to řešit jinak. Kdybych neupozornil strážného, že si ji sem přijdeme vyslechnout, tak už by ji dávno umlčel. Snáší ten kravál jen kvůli nám…“ odpověděl mu Hrdonožka a Savage dodal:

      „Však ona se rychle uklidní, Harry. Ještě neví, že jsi přežil… Takže se drž za námi v zákrytu a ukaž se jí, až budeme u její cely.“

      Celou cestu k nejvzdálenější cele Umbridgeová hulákala:

      „Okamžitě mě pusťte ven! Víte, kdo já jsem! Tohle si nenechám líbit! Vy netvoři! Zplozenci pekel!“ V podání jejího pištivého hlasu, byly ty nadávky, kterými je častovala, docela směšné.

      Harry se držel za velkým Hrdonožkou a když se zastavili před celou, tak se jí ukázal. Okamžitě zmlkla. Vytřeštila na něj svoje, už beztak vyvalené oči tak, až měl chvíli strach, že jí vypadnou z důlků.

      „To není možné…“ vydechla nakonec. „Ona snad měla Agnes pravdu, když mi říkala, že jsi nesmrtelný… Přece jsem viděla, jak se ti ta kletba zabořila do zad!“ vykřikla nakonec vyděšeně.

      „Takže se přiznáváte, že jste se pokusila zavraždit pana Harryho Pottera?“ zeptal se jí chladně Hrdonožka, ale odpovědi se od ní už nedočkal. Slovo si vzal Harry a hořce své bývalé profesorce sdělil:

      „Však si se svojí kamarádkou Agnes budete moct brzy popovídat. Doufám, že dostanete doživotí, stejně jako ona. Ale to vám nemusí dělat starosti, vy si přece s mozkomory moc dobře rozumíte, ne?“

      Dolores Umbridgeová najednou pochopila, že je ztracená… Chytila se za srdce a odpotácela se k dřevěné posteli v rohu, která byla jediným kouskem nábytku v cele. Dosedla tvrdě a zvysoka, až prkna slabě zapraskala. Pak už jen nepříčetně zírala před sebe a okolní svět pro ni přestal existovat. Harry překvapeně zjistil, že mu je té staré nenáviděné čarodějnice líto.

      Už nemělo smysl se tady zdržovat, tak se otočili k odchodu. Strážný právě do místnosti vpustil starého kouzelníka. Měl dlouhé šedé vlasy a ještě delší řídký plnovous. Ten si ještě místy zachoval rezavou barvu a tak vypadal docela podivně, jako pobryndaný od pomerančové šťávy.

      „Je mi líto, ale dokud nebude podaná oficiální žaloba, tak vás k zadržené Dolores Umbridgeové nemůžu pustit, pane profesore. Zatím tu mám jen: důvod zadržení – pokus o vraždu, žalobu bude podávat pan Harry Potter…“

      Pak se otočil k přicházejícímu Harrymu:

      „Už čekám jen na vaši žalobu, pane Pottere, abych ji mohl zařadit do pořadníku na zítřejší projednávání…“

      Harry přikývl a v tu chvíli se k němu vrhl neznámý stařík.

      „Prosím, nedělejte to dřív, než mi dovolíte, abych vám to všechno vysvětlil!“

      „Už je pozdě, pane profesore. Varoval jsem vás, abyste si ji líp hlídal. Teď už ji nemůžeme nechat, když na něj zaútočila…“ vysvětloval Hrdonožka.

      „Já vím. Opravdu jsem se snažil ten rituál připravit co nejrychleji, ale Dolores mě předběhla. Už jsem ale připravený, můžu to všechno napravit. Prosím, nechte si to vysvětlit. Pak už vám nebude nebezpečná, věřte mi…“

      Harry se zadíval nerozhodně na Hrdonožku. Ten pokrčil rameny:

      „Vyslechnout si ho můžeš, ne. Stejně jsme teď chtěli zajít na oběd. Znám pana profesora Rogerse už hodně dlouho. Je to slušný člověk a studuje tady Keltskou historii a magii starých Druidů… Možná ti bude i užitečný…“

      Tak zatím odložili podání žaloby a nechali se pozvat od starého profesora na oběd. Odvedl je do zajímavé mudlovské restaurace. Tady se scházeli obdivovatelé Keltské kultury. Mudlové oblečeni v dlouhých Druidských pláštích s kapucí, mnozí měli i něco, co vzdáleně připomínalo Druidské hole. Jiní zase oblečeni v jednoduchých halenách z režného plátna a krátkých kožených kalhotách. Byl zde jen hrubě opracovaný dřevěný nábytek, v obrovském krbu uprostřed se na rožni opékal divočák, prošpikovaný česnekem a bylinkami a mladý chlapec ve špinavé pytlovinové zástěře ho pravidelně poléval pivem ze džbánu, když zrovna netočil rožněm.

      „Bydlím kousek odtud a tak sem dost často chodím…“ vysvětloval profesor. „Tu pečeni z divočáka tady podávají s výbornými chlebovými plackami a nakládaným zelím. Mají tu i vynikající výběr drůbeže s propečenou křupavou kůrčičkou, pstruhy na másle, nebo skvělou rybí polévku. A to Irské pivo, které tu čepují je prostě ten nejúžasnější nápoj, co jsem kdy pil…“

      Posadili se ke stolu v rohu, nechali si poradit od staříka a objednali si jídlo a pivo. Během oběda jim profesor vysvětloval ten rituál Druidské magie, který by měl očistit duši i mysl Dolores Umbridgeové od veškeré nenávisti.

      „Úplně ji osvobodí, tím jsem si jistý. Bude z ní roztomilá dáma, s kterou budu moci strávit zbytek svého života v klidu našeho stáří…“

      Když dojedli, tak profesor zaplatil mudlovskými penězi a odvedl je domů, aby jim ukázal všechny připravené věci k tomu rituálu. Harry se tady pozorně rozhlédl. Jako první mu padla do oka pravá Druidská hůl opřená v rohu. Na jejím vrcholu byl připevněn veliký křišťál, a když ji vzal profesor do ruky, tak se rozzářil matně bílým světlem.

      „Je to paměťová hůl. Používám ji především k vytažení zapadlých vzpomínek, ať už svých, nebo bytostí, které ještě pamatují Keltskou éru dějin. Mnozí opravdu staří Irští leprikóni mají ve vzpomínkách uloženy velmi důležité informace z té doby. Hlavně díky jejich vzpomínkám se mi podařilo najít mnohé z těchto pokladů…“

      Harry si ty předměty opravdu se zájmem prohlížel. Staré pergameny popsané Druidskými znaky, prastaré knihy, kameny s vytesanými výjevy, kamenné figurky a spousta dalších tajemných věcí…

      Profesor sledoval Harryho zájem o svoje poklady rozzářenýma očima a pak mu dal nabídku:

      „Když mi dovolíte, abych Dolores napravil, a nepodáte na ni tu žalobu, tak se s vámi podělím o všechny své znalosti, pane Pottere…“

      Harry pokrčil rameny, podíval se po svých mentorech a zeptal se:

      „Zkusit to můžeme, ne?“

      A tak se Hrdonožka a Savage vydali pro Umbridgeovou.

      Byli s ní zpátky během chvilky. Profesor ji posadil do pohodlného křesla u okna, na které dopadaly slabé podzimní sluneční paprsky, a hned začal, protože Dolores byla pořád ještě úplně mimo. Sundal z krku medailon na zlatém řetízku. Jasně žlutý kámen byl opracován do tvaru spirály – Druidského znaku pro slunce, moc, ochranu a bezpečí. Položil ho ženě na čelo a přitom vysvětloval:

      „Citrín je kamenem Slunce, dodávající energii, přitahující hojnost (materiální i duchovní), rozvíjí intelektuální schopnosti, navozuje harmonii, vnitřní klid a bezpečí. Ten mi pomůže z ní tu nenávist vysát nadobro…“

      Pak zvedl svou hůl, namířil ji krystalem přímo na její čelo a začal mumlat prastaré zaklínadlo. Křišťál se rozzářil a předal svou energii spirále. Ta začala také po chvilce zářit. Svítila čím dál tím víc, jako miniaturní slunce, takže byli nuceni všichni přivřít oči. I Dolores Umbridgeová je zavřela a na tváři se jí pomalu začala rozlévat úleva. Profesor pokračoval:

      „Tvá mysl je otevřená a je čas zbavit tě vší nenávisti a zloby, které ti otravují duši. Nechť tedy zmizí a ztratí se navěky…“

      Ze spirály na jejím čele vytryskl proud jasného světla a namířil si to oknem přímo ke slunci. Dolores se úplně uvolnila a na její tváři se objevil laskavý úsměv. Profesor odložil hůl, přistoupil k ní, sundal medailon z jejího čela a pověsil jí ho na krk.

      „Tak už jste zcela v pořádku, moje drahá… Pojďte prosím přivítat naše vzácné hosty.“

      Dolores Umbridgeová vstala z křesla, laskavě se na ně usmála a zeptala se, jestli jim může nabídnout čaj, nebo kávu.

      „Pojďte prosím, posaďte se. Hned udělám nějaké občerstvení, abychom si uctili takovou vzácnou návštěvu…“

      Zatímco Hrdonožka s díky odmítal, že se musejí vrátit do práce a nemůžou se zdržet, tak Harry pořád nedůvěřivě ženu sledoval. Ona se mu v jednu chvíli zadívala do očí a on pochopil, že její přeměna je opravdu dokonalá. Tak šťastný a upřímný pohled nemohla zahrát…

      „Jsem si jistý, Dolores, že pan Potter nás určitě brzy navštíví, až bude mít víc času…“ uklidňoval posmutnělou přítelkyni profesor.

      „Oh… To budu opravdu ráda, pane Pottere. Bude to pro nás velká čest…“ se srdečným úsměvem řekla Umbridgeová a Harry přenesl svůj udivený pohled na přešťastného starého profesora, který mu podával svou vizitku:

      profesor Adam Merlin Rogers,

      znalec Keltské historie a magického umění starých Druidů.

      Přečetl si ji a pak se s ním s úsměvem rozloučil:

      „Přijdu určitě, pane profesore, tím si buďte jist…“

       

      Items details

      • Hits: 7601 clicks

      Tecox component by www.teglo.info