Kapitola 10, Taťkovy padesátiny |
Po návratu domů našel zamračenou Ginny v kuchyni. Ještě nebylo ani šest a tak ji lákal do ložnice, pod průhlednou záminkou dobrodružného vyprávění, aby jí spravil náladu a udobřil si jí. Jeho rodiče a Sirius byli se svými námitkami, že chtějí taky všechno slyšet, umlčeni profesorem Brumbálem, když jim slíbil verzi Sturgise Tobolky, kterou už si vyslechl v ředitelně. Jenže Ginny si nechtěla spravit náladu. Vyslechla si v klidu Harryho vyprávění, a přestože se snažil podat jí to humorně a zábavně, tak se chmuřila ještě víc. Nereagovala, ani na Harryho pokusy omámit ji svými emocemi. Zabralo to spíš opačně. „Hledala jsem v tvém zákoníku jeden dodatek, který jsem si nesrozumitelně opsala a zjistila jsem, že ho tam vůbec nemáš! Tvrdil jsi, že už máš všechno. Se studiem jsi ještě pořádně nezačal a to jsi ještě slíbil Kingsleymu, že se pustíš do Druidské magie, abys dokázal plně využít svoji mocnou Merlinovu hůl. Když se budeš pořád nechávat rozptylovat takovými vedlejšáky, tak se zákoník nenaučíš a od bystrozorů tě vyhodí…“ Harry zkroušeně poslouchal její výčitky a musel přiznat, že má v něčem pravdu. Pokorně slíbil, že hned zítra po noční, zajde do knihovny a projde celý svůj zákoník od začátku až do konce. Hodilo se mu to, protože se stejně chtěl v pátek zaregistrovat jako zvěromág, aby se svou novou schopností mohl pochlubit v sobotu na velkém rodinném srazu, při oslavě taťkových padesátin. Dárek pro taťku už měl a nemohl se dočkat, až mu ho předá. Ginny se trochu uklidnila a tak si svou připomínku, že se začíná nějak nápadně podobat Hermioně, radši nechal pro sebe. Večeře proběhla mlčky a pořád ještě v trochu napjaté atmosféře. „Koukám, že ti to udobřování tentokrát nějak nevyšlo…“ se smíchem a trochou obvyklé laskavé jedovatosti, poznamenal Sirius. Harry po něm jen mlčky hodil rozzlobeným pohledem, protože se Ginny zase začala mračit. V téhle náladě odešli do práce. Hned po příchodu je vyhnali do společné akce, na které už pracovala čtveřice bystrozorů denní směny. Přemístili se do opuštěného Skotského hornického městečka – Měděné Haldy. Měď už se zde přestala těžit dávno. Městečko bylo skoro pusté; zůstalo zde jen pár starých mudlů, kteří pobírali penzi a proto jim nedělalo těžkou hlavu, že neměli široko daleko žádné pracovní příležitosti. A na samém okraji právě tohoto městečka se najednou objevil dům, o kterém nikdo nevěděl a nepamatoval si, že by tam někdy stál. Bylo jasné, že jde o dům kouzelníka, zajištěný ne příliš dokonalými kouzly proti spatření a tak se po smrti kouzelníka, který ho zabezpečil, stal přístupný pro všechny. Naneštěstí první, kdo na něj narazil, byla parta zfetované mudlovské mládeže, která se sem nastěhovala. Způsobili tu neuvěřitelnou spoušť, když se ve svém drogovém opojení střetli s celým hejnem běhnic, které se, v dlouho opuštěném domě, zabydlely. Naštěstí už bylo osm mudlovských puberťáků zachráněno, detoxikováno a ošetřeno protilátkou na jed běhnic. Pak jim všem vymazali paměť a nastěhovali je do nedalekého, také opuštěného a zchátralého, kostelíka. Dům zase zabezpečili kouzly, aby ho mudlové nemohli spatřit a úředníci z odboru pro nápravu nevydařených kouzel oběhli těch pár důchodců, aby jim ten dům zase vymazali z hlavy. Na noční směnu pak zůstalo důkladné prozkoumání velké vily se čtyřmi věžičkami, aby vypátrali, komu vlastně ten dům patří, protože o něm nebyly žádné záznamy ani na ministerstvu. „Nejdřív provedeme bezpečnostní průzkum. Podle toho, jak to tu vypadá, se dá předpokládat, že se tu můžeme potkat i s nějakou nepříjemnou kletbou…“ začal plánovat Hrdonožka. Tak se rozdělili. McCormacková si vzala na starost Ginny, Harris pátral na vlastní pěst, zrovna tak, jako Hrdonožka. Harry byl ve dvojici se Savagem a dostali na starost poslední patro a podkroví. V jedné z ložnic opravdu kletbu objevili. Byla uvalena na dost velké truhličce, zdobené zlatem, slonovinou a drahými kameny. Savage vyhnal Harryho ven a sám jednou nohou na chodbě, opatrně vytáhl truhlu nadnášecím kouzlem ze skříně na postel. Pak se mu ji bez problémů podařilo na dálku odemknout a otevřít. Truhla plná zlata… Byly v ní hromady Galeonů, šperků a drahých kamenů… „Páni…“ žasl Harry, který svému mentorovi nakukoval přes rameno. „Poklad jsem ještě nikdy nenašel…“ Savage si povzdechl: „Tak tohle bude Smrtijedský poklad, Harry. Když se podíváš na ten diamantový náhrdelník hned na vrchu, tak si možná vzpomeneš, kde jsi ho už viděl…“ Harry si vybavil knihu postrádaných předmětů a v něm fotografii ženy, právě s tímto náhrdelníkem na krku. Pod ním byla celá stránka podrobně popsaných dalších šperků a poznámka. Majetek je dědictvím pozůstalých po vyvražděné rodině Tampových. Savage ho vytrhl ze zamyšlení: „Pojď, musíme dál. Sem se vrátíme s Harrisem. Je slušný odeklínač, třeba si s tím poradí a pak budeme moct tu truhlu přenést a zjistit, koho má ten maniak, co tu bydlel, ještě na svědomí…“ pověsil hůlkou do vzduchu kolem truhly červeno černé vlaječky a hned vysvětlil nechápavě zírajícímu Harrymu: „Červeno černá je na označení kletby a žluto černá zase jedu. To je mezinárodní bezpečnostní značení – to už bys měl vědět…“ Prověřili i zbývající ložnice, ale nic nebezpečného tam už nenašli. Tak stáhli schůdky na půdu. První tam vylezl Savage a Harry hned za ním. Ocitli se v přeplněném prostoru. Všude spousty různých kousků starého nábytku, krabic, hromad hadrů a podobného harampádí, zakrytého nánosy prachu. Všude kolem slyšeli šustění kluběnek, kterým se tu muselo obzvlášť dařit. Tyhle chlupaté, neškodné koule se živí především prachem a pavučinami a tak tu pro ně byl ráj. Savage se vydal doprava; propátrával prostor před sebou odhalujícími kouzly a tak se Harry vydal doleva. „Specialis revelio“ „Detestatio revelio“ Odhalovací kouzla pronášel jen v duchu; neměl žádné problémy s neverbálními zaklínadly. Všude bylo čisto… Najednou zaslechl před sebou kroky a zpoza staré skříně na konci půdy vyšla Ginny. Harry strnul. Vyděsil ho její výraz – naštvaný, až nasupený. „Nemůžu s tebou žít, nesnáším tě!“ a hodila mu do prachu pod nohama svůj zásnubní prsten se smaragdem. Harry na ni zíral s vytřeštěnýma očima a ona pokračovala: „Už tě nemiluji, odcházím!“ stáhla z prstu snubní prstýnek a taky mu ho hodila k nohám. Polil ho studený pot a nedokázal se pohnout. Probral ho až přicházející Savage. „Co se to tady děje?“ „Riddikulus!“ řekl Harry nahlas a zřetelně. Ginny pukla a rozplynula se. Harry si zhluboka vydechl a s trochou studu v hlase odpověděl svému mentorovi: „To nic… To byl jen bubák…“ Ten zakroutil hlavou, rychle prověřil poslední kout, pak vzal Harryho kolem ramen a zeptal se: „Copak? Něco doma neklape?“ Harry jen pokrčil rameny: „Já opravdu nevím. V poslední době je na mě pořád nějak naštvaná a já netuším proč. Snažím se z ní dostat, co se děje a připadá mi, že to ani sama neví…“ Savage se zasmál: „Z toho si nic nedělej, tyhle stavy znám moc dobře. Jsem ženatý už dvanáct let. Přijde hádka a vzduch se zase pročistí… Neměl by sis z toho dělat takovou hlavu.“ Pak se zasmál: „Jakou podobu by měl ten bubák před dvěma – třemi roky? Mělo by se ti ulevit, když teď víš, co ti nahání největší strach…“ Harry se konečně taky usmál a tak se vydali dolů za ostatními, aby zjistili, jak dopadli s pátráním oni. Harris hlásil jednu kletbu ve sklepě. „Už jsem to odeklel; byla to jen primitivní „Katova smyčka“ na truhle plné stříbrného nádobí, zlatých a bronzových svícnů a podobných předmětů, pravděpodobně z lupu…“ Sally McCormacková hlásila sbírku jedů v kuchyňské kredenci. „Zajímalo by mě, co to tu bydlelo za magora, když skladoval jedy ve skříňce s hrnky na kafe…“ Hrdonožka hlásil čisto a Savage nahlásil zakletou truhlu se zlatem v ložnici a jednoho bubáka na půdě. „Na co se ti ten bubák zase proměnil, Luke?“ uculoval se Hrdonožka. Luke Savage jedním okem mrknul na Harryho a odpověděl: „Na mozkomora, jako vždycky… Ale věděl jsem, že se ho bát nemusím, když mám za zády Pottera…“ zašklebil se na svého parťáka. Harry na něj vděčně pohlédl a pak se zeptal: „Na co se mění bubák vám, Joe? Ten se zamračil a odsekl: „Do toho nikomu nic není…“ Savage se rozesmál a hned ho prásknul: „Naposled to byla ta fúrie, co si přitáhl domů, jako hospodyni. Málem ho umlátila paličkou na maso…“ řehtal se nahlas. „Ještě tři měsíce potom, co se jí zbavil, na něj vylítla ze skříně s příšerným řevem a paličkou v ruce…“ Hrdonožka se mračil ještě, když všichni stoupali do ložnice ve druhém patře, aby se Harris podíval na zakletou truhlu. Všichni ostatní, včetně Ginny se usmívali. Harris vešel do ložnice a ostatní zůstali namačkáni mezi dveřmi, aby mohli sledovat jeho práci. Harry se přitiskl na Ginny před sebou, objal ji a koukal přes ni. Cítil, jak se uklidňuje tím, že ji může svírat v náručí a ona se jeho objetí nebrání. Sledovali starého, zkušeného bystrozora, jak mumlá melodická odeklínačská zaříkávadla, a pod truhlou se objevuje temný stín. „Není to ta škrtící kletba „Oběšencův stín“?“ zeptal se Harry. „Ty ji znáš?“ zeptal se překvapeně Harris. Harry přikývl. „Viděl jsem Billa, jak ji odeklínal…“ „Bill Weasley? Slyšel jsem, že je opravdu dobrý odeklínač… Tak to jsi viděl při práci mistra. Jeho kvalit rozhodně nedosahuji, ale s touhle kletbou si poradím. Patří mezi ty jednodušší…“ Ginny se otočila a s úsměvem se zahleděla Harrymu do očí. Viděl, jak je hrdá na svého bratra a jeho umění… Věděl, že má Billa ze všech svých bratrů nejradši. On ostatně taky, tedy kromě Rona. Chvíli přemýšlel, jaký je rozdíl mezi tím, jak vnímá Rona a Billa a uvědomoval si, že Ron je jeho nejlepší kamarád. Má ho rád i s jeho chybami, dokáže mu ledacos odpustit. S Billem je jeho vztah na úplně jiné úrovni. Dokáže s ním mluvit o věcech, které by s Ronem nikdy probírat nemohl. Bill je mu spíš bratrem, než kamarádem. Harris mezitím skončil s odeklínáním, ověřil, jestli je truhla a její obsah čistý a pak se otočil k ostatním. „Teď musíme zjistit, komu tenhle dům patří, nebo patřil. Já začnu tady, vy se rozběhněte po ostatních místnostech. Projděte skříně, police i šuplíky; snad něco najdeme…“ Rozdělili se a každý zapadl do jiné ložnice. Nahoře nic nenašli a tak šli o patro níž. Tam byly dvě velké ložnice. Harry šel do jedné z nich s Ginny. Vypadala, jako studentský pokoj. Otevřel skříň a našel tam nějaké školní hábity v barvách Zmijozelu. Pak zavolala Ginny: „Asi jsem něco našla!“ Seděla na posteli, v rukách držela velké album a tvářila se tajuplně. Sedl si vedle ní a podíval se na fotky. „Koukej, jaké to bylo krásné mimino…“ ukazovala mu s úsměvem fotku malého, baculatého chlapečka, který se roztomile smál a měl co dělat, aby udržel hlavu nahoře, když pásl koníčky… Mezitím přišli do ložnice i ostatní a tak Ginny otočila až nakonec, na poslední dvě fotky. „A tohle z toho vyrostlo…“ zamračila se. Na jedné fotce byl Gregory Goyle pyšně se nesoucí ve svém Zmijozelském hábitu a na druhé byl se svými kumpány Crabbem a Malfoyem… „Takže tohle je dům rodiny Goylových…“ přikývl Hrdonožka a McCormacková dodala, že i v druhé ložnici našla nějaké dokumenty, které to potvrzují. Dohodli se, že na ministerstvo odnesou obě truhly s cennostmi, aby udělali seznam a mohli je ráno odevzdat právnímu oddělení, které bude navracet věci právoplatným vlastníkům. Dům zapečetili, aby byl neporušený do doby, než dojde k soudnímu jednání, které zřejmě rozhodne o jeho konfiskaci, protože všichni Goylovi sedí ve vězení. Otec Gregory Goyla zemřel v Azkabanu dnes odpoledne, jak zjistili na ústředí z oběžníku… Harry se nahlas zamyslel nad tím, že se Goyle nebude mít kam vrátit, až ho pustí za dva roky z vězení, když ten dům ministerstvo zkonfiskuje. Ginny se naštvaně podivila: „Říkáš to, jako by ti ho bylo líto?! To už jsi zapomněl, proč je v Azkabanu? Vždyť mučil malého Lucase!“ Harry pokrčil unaveně rameny. „Sama ses rozplývala, jaké to bylo roztomilé miminko. Co z něj v tom domě asi tak mohlo vyrůst? Rodiče vražední maniaci… Ten kluk prostě neměl šanci být normální. Ale třeba Malfoyovi se napravili. Sekají dobrotu a chovají se slušně. Proč by Goyle nemohl taky dostat šanci? Jenže se vrátí z vězení a bude z něj bezdomovec…“ Hrdonožka ho s úsměvem uklidnil: „Neboj, Harry, na to náš právní systém pamatuje. Jako dědic zkonfiskovaného majetku bude moci v tom domě bydlet. Bude v podnájmu v ministerském domě. Neplatí moc, ale bude si muset najít práci, aby si to mohl dovolit. Tak si ministerstvo drží kontrolu nad potomky brutálních zločinců a Smrtijedů. Jako majitel domu tam může kdykoli poslat kontrolu, jestli se tam neděje něco nekalého. To jsou ty naše dopolední obchůzky, Harry. Ani Mundungusovi jeho chatrč už nepatří, jako notorickému delikventovi… Z ceny jeho domu byly uhrazeny škody, které napáchal při jedné své nepovedené loupeži, které nedokázal zaplatit a dům propadl ministerstvu. On teď platí nájem a tím splácí ministerstvu svůj dluh…“ Pak už se pustili do třídění zabaveného lupu. Pracovali na tom všichni až do rána. Našli majetek celkem osmi vyvražděných rodin a jen pár kousků se jim nepodařilo zařadit a označit visačkou s číslem ze seznamu. Harry našel nad ránem dva prsteny – snubní a zásnubní, které byly v knize hned na začátku. Na snubním prstýnku bylo vyryto datum 15. 7. 1980 a jméno Sturgis se srdíčky na začátku i na konci. Byly to prsteny Claudie Tobolkové, zavražděné společně s její rodinou – Bonesovými, právě když jim přišla sdělit, že se svým milovaným mužem čeká dítě. Harry hleděl na prsteny a přemýšlel, jak jejich navrácení Sturgis ponese. Včera se s ním viděl. Byl šťastný a spokojený… Napadlo ho, že by mu to měl asi říct sám, kde ty prstýnky našli, aby mu mohl poskytnout zároveň i trochu útěchy, když se mu má jeho smutná minulost opět tak drsně připomenout. Zeptal se Savage, jak to navracení bude probíhat. Ten se podíval na to, co Harry drží v rukách a s pochopením mu stiskl rameno. „Nemůžeš mu je vrátit sám, Harry. Musí projít procedurou, kvůli důkaznímu řízení. Zaevidují je, spojí s případy a teprve tak po neděli začnou rozesílat pozvánky k navrácení majetku. Můžeš ho na to připravit, ale protokol obejít nemůžeš…“ Harry přikývl. „Uvidím se s ním zítra, bude na taťkově oslavě i s Hestií. Řeknu mu to, než odejdou, abych mu nekazil zábavu…“ Když se pustili do sepisování podrobného hlášení, tak už všem dělalo problémy udržet oči otevřené, jen Harris vypadal stejně čerstvý jako večer. McCormacková si přivolala konvici kávy a Harry si uvědomil, že má taky někde v zásobách samoohřívací konvici se silnou kávou. Když ji jeho mentoři spatřili, tak si přivolali šálky a Harry se s nimi ochotně rozdělil. Tuhle namáhavou noční směnu ukončili přenesením všech těch nalezených věcí, seznamů a kopií hlášení na registraci soudního odboru v desátém patře, když jim dorazilo střídání. V podzemí se rozloučil s Ginny. Dal ji unaveně pusu na tvář a řekl: „Běž se domů vyspat. Nemá cenu, abys na mě čekala; jsem unavený a tak mi to doplnění zákoníku může trvat trochu déle…“ Když se přemístila, tak zašel nejdřív do čtvrtého patra, aby se zaregistroval jako zvěromág, dokud na něj ještě působí povzbuzující účinek kávy. Pak strávil dvě hodiny v knihovně, kontrolou všech doplňků, dodatků a novelizací kouzelného zákoníku. Když konečně dorazil domů, tak už držel oči otevřené jen silou vůle. Ani se nesvlékl… zul boty, padl na postel vedle Ginny a usnul dřív, než mu hlava dopadla na polštář. Probudil se až v pět odpoledne. Vykoupal se, oblékl se do čistého a hladový jako vlk zamířil do kuchyně. Krátura mu ohřál guláš od oběda a řekl mu, že je Ginny v obývacím pokoji, poslouchá rádio a plete pánovi svetr k Vánocům. Tak ji nerušil a rozhodl se, že jí udělá radost a půjde se učit. Vzal si sebou láhev mamčina výtečného moštu, velký hrnek kafe, domluvil se s Kráturou, aby to řekl Ginny a zalezl si do svého televizního pokoje. Nejprve se trochu odreagoval sledováním mudlovských zpráv na zpravodajském kanálu, pak se uvolnil při kreslené pohádce na dobrou noc. Televizi vypnul, nastavil si televizní křeslo, k ruce si připravil mošt a kávu, na klín si rozložil těžkou knihu a zamířil si hůlkou na hlavu: „Per Disco“ Ráno se probudil na válendě ve svém televizním pokojíku a chvíli se nechápavě rozhlížel, kde je a jak se tady ocitl. Postupně se mu všechno zase vybavilo. Měl pocit, jako by měl nějaké zpomalené myšlení… Když se konečně po několika dlouhých minutách vzpamatoval, tak si zkontroloval, kolik toho vlastně zvládnul. Docela ho potěšilo, když zjistil, že už má za sebou skoro čtvrtinu té obrovské změti zákonů a vložených pergamenů. Šel rovnou do kuchyně a s úsměvem se pochlubil Ginny, kolik toho včera stihl. Ale zase se uznání nedočkal… „Za hodinu máme být v Doupěti. Slíbila jsem mamce, že jí pomůžu s přípravou slavnostního oběda. Podívej se na sebe, jak vypadáš… Jsi zarostlý jak loupežník; vlasy máš dlouhé a rozježené na všechny strany. Kdy mám asi vzít čas na to, abych tě trochu upravila?“ To už začínalo být na Harryho moc. Urazil se. „Tak víš co? Já se zkulturním sám; na to tě nepotřebuji. Běž si do Doupěte, já jsem plnoletý a svéprávný. Zajdu si k holiči, vykoupu se a přijdu až na oběd. Nemusíš mít obavy, stydět se za mě nebudeš muset…“ a šel si vzít od Krátury vajíčka se slaninou k snídani. Ginny zrozpačitěla a vypadala najednou, že se mu chce omluvit, ale Harry jí to nijak neusnadnil. Nevšímal si jí a věnoval se nasupeně jídlu. Nakonec se zvedla a odešla pryč. Vykoupal se, oholil a vyrazil ven, v kapse hrst mudlovských peněz, které měl od Hermiony, ještě od jejich výletu do Austrálie. Nemusel chodit daleko. Obešel náměstí, zastavil se na chvilku před výlohou prodejny se starožitným nábytkem a až se mu zatajil dech, když viděl, na jakou částku si pan Kotouček cení ten malý konferenční stolek, co mu podstrčil. Hned za jeho obchodem, uviděl v úzké boční uličce ceduli Pánské holičství – Hortenzius Pokorný. Vydal se tam bez zaváhání, aniž by se nějak rozmýšlel. Vešel po několika schodech do tmavé, kolínskou vodou omamně provoněné místnosti a zvědavě se rozhlédl. Místnost byla temná, ale hned po jeho příchodu se rozzářila několika světly. Z kamrlíku za květinovým závěsem vyběhl podivný mužík. Byl to už starší pán, který se nejspíš zhlédl v hippies. Byl oblečen do červených kalhot se žlutými proužky, modrých papučí, květované pestré košile, přes kterou měl přehozené mnohobarevné pruhované pončo. Jeho vlasy byly bílé, dlouhé, velmi řídké a tak byl celkový dojem z tohoto mužíka docela směšný. Harry už se chystal radši odejít, ale zarazil ho rozzářený úsměv staříka, který se na něj vrhnul s takovým nadšením, jako by byl jeho jediný zákazník v posledních několika letech. „Copak pro vás může udělat mistr kadeřník a lazebník, mladý muži? Vidím, že jste hladce oholen, ale váš účes už si říká o zdatnou a odbornou péči, není-liž pravda? Jen pojďte dál, milý chlapče, nalezl jste toho pravého. Dokážu s vlasy dělat pravé zázraky, však sám uvidíte…“ Posadil ho do vysoké židle proti velkému zrcadlu. S nadšením mu prsty prohrábl tu rozježenou černou kštici na hlavě a zeptal se, jestli má nějakou představu o střihu svých vlasů. „No… to právě vůbec nemám…“ odpověděl mu rozpačitě. „Ale to není vůbec žádný problém, mladý muži… Mám tu rozsáhlý katalog účesů, v kterém si jistě vyberete dle svého srdce…“ a na pultík pod zrcadlem dopadly desky s obrázky nejspíš vystříhanými z různých časopisů. Mužík začal obracet fotografie i malované vzory mužských modelů a brebentil: „Něco konzervativnějšího, mužného, či decentního? Nebo snad něco naprosto nekonformního?“ Harry sledoval účesy a nic mu to neříkalo. Doufal, že ho některý obrázek osloví a poslouchal při tom staříkovo drmolení. „Každý účes má svou osobnost. Jsem zastáncem toho, aby si zákazník vybíral svým srdcem, ačkoli jsem bohužel nucen tvořit účesy, které si zákazník vybere jen proto, aby zakryly pravou podstatu svého nositele. Umím, jen účesem, z lumpa vytvořit úctyhodného občana, ze zbabělce drsného muže a z hrubého násilníka jemného a něžného snílka. Jen účes však člověka bohužel změnit nemůže, takže se stejně brzy ukáže, kdo je čeho hoden…“ Harry nakonec ukázal na mladého chlapce na fotografii a konstatoval, že tenhle účes by se mu docela líbil. Holič se rozzářil. „Ano, to bude to pravé… Rozverný, chlapecky uličnický a přitom je zde už náznak seriózního mladého muže, který ví, co od života chce. Ten účes se k vám hodí, udělal jste mi velkou radost, chlapče…“ a hned se pustil do práce. Přehodil přes Harryho ramena igelitovou pláštěnku, otevřel šuplík pod zrcadlem a pustil se hbitě do stříhání. Harry téměř omámeně sledoval, jak se mu kolem hlavy kmitají a míhají závratnou rychlostí velké a malé nůžky, hřebínek a břitva. Trvalo to jen pár okamžiků a ze zrcadla na něj koukal úplně jiný člověk. Holič mu vlasy pročesal, vetřel mu do účesu trochu pomády a obratně přinutil pár neposlušných vlasů, aby se chovaly tak, jak si představuje. Ometl mu hlavu, krk a ramena velkým štětcem s jemnými chloupky, stáhl jedním plynulým pohybem pláštěnku a zálibně se na něj zadíval. Pak ještě přejel prstem po řadě různobarevných lahviček s rozprašovačem a konstatoval: „Ještě přidáme trochu mužnosti, vůní santalového dřeva…“ a zahalil ho do příjemné vůně. Harry se prohlížel v zrcadle a sám sobě se líbil. Vytáhl z kapsy hrst bankovek a mincí a nabídl starému mužíkovi, ať si vezme, kolik sám uzná za vhodné. „Právě jste získal pravidelného zákazníka, pane Pokorný. Jsem nadmíru spokojen a určitě vás doporučím svým přátelům…“ potěšil mužíčka a vyčaroval mu na tváři přešťastný úsměv. Když před polednem dorazil do Doupěte, tak sklidil zasloužený obdiv. Dokonce i Ginny vykouzlila na své tváři úsměv a konstatovala, že Harry dobře udělal, že si našel svého holiče, protože něco takového by ona s jeho vlasy nedokázala. Posadil se do kuchyně tak, aby se nepletl a zajímal se, co se bude vlastně dít. „Teď uspořádáme slavnostní oběd a malou oslavu po obědě jen pro nejbližší rodinu, Harry…“ vysvětlovala mu mamka. „Protože odpoledne se sem nahrnou všichni Weasleyovi a bude tu zmatek. Artur má dva starší bratry a dvě mladší sestry. Ti na tuhle slávu samozřejmě přijedou i se svými dětmi a vnoučaty, tak si asi dovedeš představit, co tu bude za nával…“ „A kam to sem všechno chcete, u Merlinových vousů nacpat?“ žasl vykuleně Harry. Ginny se rozesmála: „Tak si běž prohlédnout obývací pokoj, Harry. Taťka se opravdu vyznamenal…“ Měla pravdu, nestačil se divit. Místo do malého, útulného obývacího pokoje vešel do obrovské, slavnostně vyzdobené síně. Na stěně proti velikým oknům byla zlatou barvou namalovaná obrovská padesátka, která tichounce zvonkovým hláskem prozpěvovala: „Happy birthday to you…“ Bylo mu hned jasné, že se pod tohle dílko nemohl podepsat nikdo jiný, než George. Jeho obdivné rozhlížení bylo rychle přerušeno rodinou a přáteli, kteří se tu sešli už téměř všichni. Seděli u jednoho křídla obrovské tabule, uspořádané do tvaru písmena U. Ozvalo se pár pochvalných hvízdnutí a zvolání: „Páni, Harry, tobě to sluší!“ a tak s úsměvem přistoupil k taťkovi, aby mu popřál všechno nejlepší k narozeninám a předal mu svůj dárek. Fleur mu ho ale sebrala a odložila na velkou hromadu pod oknem. „Dárky se budou rozbalovat až po obědě… Jinak bychom se k jídlu nedostali…“ vysvětlovala s úsměvem Harrymu. Pak ho usadila ke stolu mezi Billa a Rona. Vedle sebe měl ještě volnou židli pro Ginny. Z druhého konce stolu na něj mával nadšený Hagrid a tak se s ním i se všemi ostatními kolem přátelsky vítal. To už ovšem z kuchyně přivedla mamka profesorku McGonagallovou, Sturgise a Hestii, posadila je vedle Kingsleyho a Angeliny, kteří seděli naproti Harrymu, a prohlásila: „Hosté už se nám sešli všichni, můžeme nosit na stůl.“ Zamávala hůlkou, jako mudlovský dirigent a dlouhý stůl se začal plnit spoustou dobrot. Než se pustili do jídla, tak povstal Bill, jako nejstarší syn, pozvedl sklenici s dezertním vínem, která se před ním objevila, jako před všemi ostatními a pronesl krátkou srdečnou gratulaci k taťkovým narozeninám, jménem všech přítomných. Všichni sborem pronesli – „Všechno nejlepší…“ – a připili si na jeho zdraví. Pak začala nevídaná žranice… Rozběhla se skvělá zábava, ale Harry se jí nijak zvlášť nezúčastnil. V hlavě mu strašilo pár chmurných myšlenek, které mu nedovolily se příliš odvázat. Každou chvíli padl jeho pohled na šťastného Sturgise a nadával si za to, že se zavázal být tím poslem špatných zpráv. Navíc ho pořád zneklidňovala Ginny, která se sice bavila, ale v jejím výrazu neustále viděl nějakou nespokojenost a obavy. Vyvrcholilo to po obědě, při kávě, když se ho profesorka příliš nahlas zeptala, jestli už se zaregistroval. Všichni, kdo byli v doslechu, se začali zajímat, o co jde a tak Harry vstal, aby na sebe upoutal pozornost ostatních a oznámil: „Včera jsem se na ministerstvu zaregistroval jako zvěromág.“ Ustoupil dál od stolu, až na taneční parket v druhé části síně a proměnil se v jelena. Chtěl udělat pár ladných kroků, ale naleštěné parkety nebyly zrovna ideální k takové produkci. Nohy se mu rozjely, jako by stál na ledě a on se rychle proměnil zpátky, aby sebou nepraštil… Tak tohle mu tedy moc nevyšlo… Byl rudý až za ušima, přijímal s rozpaky smích, který svým vystoupením sklidil a se stydlivým úsměvem poznamenal, že na trávě mu to jde podstatně líp. Radši si rychle sedl na své místo a téměř plaše se rozhlížel po ostatních. Brzy pochopil, že nesklízí výsměch, ale srdečný smích plný obdivu a radosti, kterou měli jeho přátelé z jeho nově objevené schopnosti. A tak začal na jejich dotazy vysvětlovat, že se o svých schopnostech dozvěděl, když na něj zareagovala maska pána zvířat a chodil tajně na hodiny k profesorce McGonagallové, která mu pomohla k jeho jelenovi. Ze stolku u stěny hulákal Sirius, že jeho Dvanácterák je mnohem hezčí, než ten Jamesův a smál se: „Tak tam jsi mizel, když měla Ginny noční! A já už doufal, že chodíš někam za holkama…“ Harry zase zrudnul a nenápadně hodil pohledem na Ginny, co řekne na tohle hloupé nařčení. Její výraz ho zase srazil do kolen. Sice se nevýrazně usmívala, ale z jejích očí zářil smutek a bezradnost. Jako by ji tím, že se stal zvěromágem vlastně ublížil… Zbytek oslavy mu utekl jako ve snách. Bavil se s ostatními a ani nevěděl o čem. S úsměvem vysvětlil taťkovi, když se konečně pustil do rozbalování dárků, jak funguje malé mudlovské rádio se sluchátkem do jednoho ucha, které mu koupil. Přežil příval nových hostů, složených převážně ze spousty Weasleyových a taťkových kolegů z práce. Seznámil se s bezpočtem příbuzných, ale pochyboval, že bude někdy schopen si zapamatovat tolik jmen. Večer byl opravdu už vyčerpaný a to ho čekalo to nejhorší. McGonagallová odešla ještě před tím, než se nahrnulo příbuzenstvo, ale Sturgis s Hestií zůstali i na odpolední oslavu. Oba se dobře bavili a strávili spoustu času na tanečním parketu. Když se konečně večer rozloučili, tak je šel Harry doprovodit ke krbu do kuchyně. „Než odejdete, tak bych ti chtěl něco říct, Sturgisi…“ začal s obavami v hlase. „A nebude to, počítám, nic příjemného, jak se tak na tebe koukám…“ konstatoval jeho přítel a oblíbený profesor. Posadili se v prázdné kuchyni ke krbu a Harry vyprávěl o tajemné vile s pokladem, o tom, komu tahle vila patřila. „Našel jsem mezi těmi cennostmi i zásnubní a snubní prsten tvojí ženy Claudie…“ ukončil to vyprávění Harry s obrovským smutkem v očích. Reakce Sturgise ho však uklidnila. „Děkuji ti, že jsi mi to řekl včas. Budu se moci na převzetí těch věcí trochu psychicky připravit. Nedělej si se mnou starosti, Harry; teď už to zvládnu. Loňské léto jsem strávil na procesech se Smrtijedy, kteří se pod vlivem veritaséra chlubili svými činy. Takže mám jasnou představu o tom, co se tam tenkrát stalo. Bylo tam celkem deset Smrtijedů včetně samotného Voldemorta. Byli překvapení tím, jak udatně se jim ta rodina bránila. Tři z nich byli vážně zraněni a jednoho vzal můj tchán dokonce sebou. Další dva jsem ztrestal já sám. Ty procesy mi už pomohly se s tím vším vyrovnat; to že dostanu zpět její prsteny, bude jen taková milá připomínka těch krásných chvilek, které jsme spolu prožili…“ Podíval se na Hestii, která měla ruku položenou na jeho rameni, a znova zopakoval: „Teď už to zvládnu, Harry. Děkuji ti za tu zprávu…“ a pevně ho objal. Pak spolu odešli ve smaragdových plamenech zpět do školy. Harrymu spadl jeden těžký kámen ze srdce. Zůstal sedět v temné kuchyni; už se mu zpátky do toho mumraje v obýváku nechtělo. Přemýšlel o Ginny a bylo mu smutno. Tak ho tam našel Bill. „Copak, už ti zábava leze krkem? Nebo ti už leze krkem moje protivná sestřička?“ Harry jen smutně kroutil hlavou. „Nevím, co si mám o jejím chování v poslední době myslet. Slíbili jsme si, že budeme o svých problémech mluvit, ale nemůžu z ní dostat ani slovo. Myslel jsem, že bude ráda, až se pochlubím, že jsem taky zvěromág, ale připadám si, že jsem jí tím jen ještě víc ublížil…“ Těžce si povzdechl. „Bille, já tomu nerozumím… Proč Ginny vůbec nevypadá, jako by měla radost? Připadá mi spíš, že jsem ji zklamal… Rozumíš tomu?“ ptal se Harry nešťastně svého nejstaršího švagra a oblíbeného důvěrníka. Bill se smutně usmál. „Rozumím tomu. Pojď se chvíli projít ven; pokusím se ti to vysvětlit…“ Hodili na sebe pláště a vyšli na zahradu. Obloha byla čistá, plná hvězd a tak se vydali ven, pěšinou kolem plotu, která vedla přes louku do lesa. Pak Bill začal: „Zamilovala se do tebe jako malá holčička. Do úžasného chlapce, hrdiny o kterém se doma pořád mluvilo. Visela Ronovi na rtech, když o tobě doma vyprávěl a byla z tebe nadšená. Když ses u nás objevil, tak se na tebe nemohla ani podívat, jakou měla trému. Připadala si taková malá, nedůležitá a obyčejná. Cítila, že se ti nemůže rovnat a měla pocit, že si tě nezaslouží. Tys ji tenkrát taky skoro nevnímal a tím si v ní ty pocity jen utvrzoval… A pak jsi ji zachránil před Voldemortem a jeho baziliškem a byl jsi na ni milý. Celé prázdniny mluvila jen o tobě a neustále zasněně koukala do dáli. Jenže tys na nějakou lásku neměl myšlenky a Ginny sis zase nevšímal. Tak se začala snažit, aby něco znamenala. Učila se, snažila být se stejně dobrá jako Hermiona. Tvrdě dřela a trénovala, aby dokázala vyniknout i ve famfrpálu. Dala si poradit a začala randit s jinýma klukama a konečně to zabralo. Nejen, že sis ji všimnul, ale dokonce ses do ní i zamiloval…“ Zastavili se na kraji lesa a dívali se z dálky na rozzářené Doupě. „Byla šťastná, ale pořád v ní hlodal ten pocit, že si tě nezaslouží. Když jsi jí opustil, tak dobře chápala, proč jsi to udělal. Ale nijak jí to nebránilo v tom, aby se vrhala do nebezpečí. Rozhodla se vykonat hrdinský čin, aby tobě, nebo spíš sobě, dokázala, že si tě zaslouží. To snad víš, že se pokusila Snapemu ukrást z ředitelny meč Godrika z Nebelvíru, ne?“ Harry přikývl a Bill pokračoval: „Ještěže byl Snape rozumný a na naší straně. Věděl, že jim s Hagridem v Zapovězeném lese nebezpečí nehrozí…“ Vydali se pomalu zpátky k Doupěti. „Promluvili jsme jí tenkrát s taťkou do duše. Vysvětlili jsme jí, proč si ji opustil a že by se ti moc nelíbilo, kdybys věděl, jak riskuje. Trochu ji to zklidnilo, ale stejně si neodpustili ty lumpárny ve škole. Myslím, že Snape věděl moc dobře, kdo mu tam ty výtržnosti provádí a spíš se tím bavil, než, že by mu to vadilo…“ zamyslel se s úsměvem. „No… Každopádně ses vrátil, zvítězil a jako ještě větší hrdina jsi jí dokázal, že ji miluješ ještě víc než před tím. Byla šťastná, ale pořád nespokojená. Jenže pak se stala zvěromágem a její sebevědomí náhle poskočilo o stupínek nahoru. Konečně dokázala něco, co ty ne. Viděl jsem na ní tu změnu a měl jsem z toho opravdu radost. Proto se bez rozmýšlení stala pánem zvířat. Byla tak pyšná, že zase dokáže něco mimořádného, že se ti konečně může rovnat. A tys jí teď zase dostihl. Sebral jsi jí její výjimečnost a srazil jsi její sebevědomí na nulu…“ odmlčel se a zamyšleně kráčel po jeho boku k Doupěti. Harry se zastavil. „Tak tohle mě nenapadlo… Proto se na mě mračí od té doby, co mám Merlinovu hůl… A já jí udělám navíc ještě tohle…“ Pak se sám na sebe rozčílil. „Že jsem si nedal pokoj! Klidně bych se bez toho jelena obešel!“ Bill ho chlácholivě objal kolem ramen. „Nemluv hlouposti, Harry. Máš v sobě obrovský potenciál a nesmíš se brzdit ve vývoji jen proto, že bys mohl snad ranit její city… Ona už jako malá věděla, že se zamilovala do výjimečného kouzelníka. Věděla to, i když si tě brala. Rozvíjel jsi své schopnosti takovým tempem, že jí muselo být jasné, že budeš čím dál lepší. To co ona prožívá, není tvoje chyba, Harry. Je to její problém a ona se s ním taky musí vypořádat!“ Harry kroutil hlavou a vstoupily mu slzy do očí. Vyprávěl Billovi o bubákovi a vysvětlil mu, že si neumí představit, že by ji mohl ztratit. „Hrozně ji miluji, Bille. Nedokázal bych bez ní žít… Radši se vzdám svých schopností, než bych ji ztratil…“ Chvíli stáli mlčky a dívali se na oblohu. Harry se uklidnil a pokračoval: „Má tě moc ráda a je na tebe hrozně pyšná… Vždycky, když se o tobě někdo pochvalně zmíní, tak se jí rozzáří oči a její pohled jako by říkal – Ano, to je můj skvělý, milovaný bratr; na něj můžu být vždy tak hrdá… Tak strašně bych si přál, aby byla takhle pyšná i na mě, Bille. Proto jsem se do toho pustil… A najednou zjišťuji, že jí tím vlastně ubližuji. Já už opravdu nevím, co mám dělat…“ Bill ho objal, aby ho uklidnil a pak se rozhodl: „Když si to nedokáže srovnat v hlavě sama, tak je na čase, abych si s ní promluvil. Zítra večer, až budete po službě, tak se u vás zastavím. Jestli se do té doby nesrovná sama, tak jí promluvím do duše. Musel jsem se s tím prát pořád, jako nejstarší a vzor pro své mladší sourozence. Charlie mě předstihl svými úspěchy ve famfrpálu, Perci měl zase lepší prospěch ve škole, než já. Ron se pokoušel vyrovnat se mi marně a taky jsem mu musel promluvit do duše, aby se s tím dokázal v té zabedněné hlavičce srovnat. Jen dvojčata soutěžila spíš sama se sebou, který z nich vymyslí lepší lumpárnu; s těmi jsem nikdy problémy neměl…“ usmál se na Harryho povzbudivě. „Určitě dokážu napravit hlavu i Ginny…“ Vedl ho zpět do kuchyně a dodal: „Měj s ní jen trochu trpělivosti…“ V kuchyni potkali rozladěného Rona. „Hermiona už odešla s Ginny domů a mě tady nechaly. Co jste si to vy dva zase udělali? Ginny brečela a proto mě sebou nechtěly…“ Bill se rozesmál: „No vidíš, třeba jí promluví do duše už Hermiona… Dej jim čas, aby si mohly promluvit…“ A tak se Harry vydal hned domů, aniž by se rozloučil s ostatními. Podle halasu z obýváků usoudil, že je tam rozjetá zábava tak, že by jeho pokusy o loučení stejně nikdo nevnímal. Když vešel do domu na Grimmauldově náměstí, tak našel na schodech sedět nešťastného skřítka. Posadil se vedle něho a zeptal se, co ho trápí. „Paní říkala, že nebude večeřet. Pláče a je u paní Hermiony v pokoji. Řekli Kráturovi, že nic nepotřebují a tak Krátura nemá co dělat. Domácí skřítkové jsou nešťastní, když nemají co dělat…“ pak se probral: „Nechce pán něco dobrého k večeři?“ zeptal s nadějí v hlase. Harry ho ovšem zklamal. „Jsem tak přecpaný, že asi nebudu ani snídat, abych to všechno strávil, Kráturo…“ a když viděl, jak se skřítek zase zachmuřil, tak mu navrhnul: „Jestli jsi bez práce nešťastný, jak běž pomoct mamce a Winky do Doupěte. Ty tam budou mít po oslavě tolik práce, že nebudou vědět, co dřív. Určitě budou moc rády, když jim přijdeš pomoct… S naší snídaní si hlavu nelámej, umíme si připravit jídlo sami. Stačí, když nám uděláš něco dobrého k večeři, budeme mít hosty. Zítra večer přijde Lee Jordan na kus řeči a asi se tu zastaví i Bill, tak s nimi počítej s nějakou dobrotou ke kávě…“ Skřítkova vrásčitá tvář se rozjasnila a ochotně hned vyrazil. Harry si povzdechl, šel se vykoupat a spát. Usínal s myšlenkami na svou ženu. Viděl jí jako malou jedenáctiletou holčičku, která k němu tajně vzhlížela, jako k hrdinovi, vzpomněl si na přáníčko k Valentýnovi, které si vysloužilo výsměch Draka Malfoye, vzpomněl si na tu hromádku neštěstí v Tajemné komnatě, když se konečně probrala z toho stavu podobného smrti, ve kterém ji tam s hrůzou nalezl. V hlavě mu běžely podobné obrazy, i když už usnul a jeho srdce se ve snu naplnilo láskou až po okraj. Když do ložnice, mnohem později vstoupila ta, o které snil, tak jí ty emoce, které ve spánku nedokázal zastřít, celou zahalily. Stála tam, se slzami v očích se dívala na jeho šťastný úsměv a nasávala tu lásku celým tělem, jako suchá houba. Když si šla lehnout, tak ho zlehýnka, aby ho neprobudila, políbila na čelo a zašeptala: „Taky tě miluji, jen nevím, jak ti to jen mám dát najevo… ty to máš tak jednoduché…“ znova se jí zalily oči slzami a trvalo dlouho, než dokázala usnout.
|
Items details
- Hits: 13955 clicks
Tecox component by www.teglo.info