Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Tajemství starých druidů

Tajemstv-thaneb Hůl kouzelníka Merlina.

Kvůli této povídce jsem se ponořila do studia kultury starých Keltských národů. Opírám se zde často o skutečnou Keltskou historii, kterou jsem si ovšem přizpůsobila k vizi kouzelnického světa, kterou ve mě probudila naše drahá JKR.

Harry získá další mocnou zbraň a objeví nové schopnosti - co si přát víc?

    Kapitola 11, Obří dítě

      celtic_artDruhý den vstávali mlčky, oba zaražení, jako by nevěděli, co si říct. Nicméně si rukou společnou udělali snídani a v tichosti vyrazili do práce. Během služby se moc neviděli, protože je obchůzky zavedly každého někam jinam a tak se setkali až při odchodu z práce.

      Doma už na Harryho čekal netrpělivě Lee a s chutí se ládoval Kráturovou večeří. Přidali se k němu, najedli se a Ginny odešla do obývacího pokoje, že je nebude rušit. Harry právě ukazoval svému osobnímu mluvčímu Merlinovu hůl, když přišel Bill. S úsměvem s nimi hodil řeč, sdělil Lee Jordanovi, že už se připravuje na výrobu svojí vlastní Druidské hole a vzbudil v něm obrovský zájem. Dohodl se s Harrym, že si od něj opíše postup při výrobě a zkusí to taky, aby nezůstal pozadu. Bill se vydal za Ginny a za chvilku přišla do kuchyně Hermiona. Tak jim oběma vyprávěl svoje zážitky z Tajemné komnaty a musel hodně krotit Leea, aby tenhle příběh nechtěl hned vydat v Jinotaji.

      „No tak, Harry. Z tohohle článku by byl na větvi i Láskorád…“ žadonil.

      „Jak myslíš, že by se to líbilo McGonagallové, kdyby se prozradilo, že pod hradem si vesele žil další Bazilišek? Ta by ti za tyhle zprávy moc nepoděkovala. Víš, co by se jí sešlo dopisů od rodičů s výčitkami, že vystavuje jejich děti takovému nebezpečí?“ domlouval mu Harry.

      „No, to by záleželo na tom, jak by se to podalo… Taky by to mohlo vypadat, jako cílená akce pro zajištění bezpečnosti studentů… Však já bych to uměl zaonačit tak, aby se jí sešly naopak děkovné dopisy rodičů… Jestli tvoje rozhodnutí záleží na tom, jestli to schválí ředitelka, tak já ji přesvědčím…“

      Harry kroutil hlavou, ale pak svolil.

      „Jestli ti ten článek schválí v plném znění profesorka McGonagallová, tak si to vydej, pro mě za mě. Jen tam nepiš o tom, že mám originál Merlinovu hůl, protože to bych se pak musel bát vystrčit nos z domu…“

      Lee se zadumal.

      „Ale ta tvoje Druidská hůl v tom příběhu hraje klíčovou roli, tu přece nemůžu vynechat…“

      „Tak tam napiš třeba, že spolupracuji s profesorem Rogersem, který studuje magii starých Druidů, a nijak zvlášť tu hůl nepopisuj, aby si čtenáři vytvořili názor, že ji mám od něj. Něco podobného jsem nadhodil i studentům a Hagridovi. Stejně se za profesorem brzy chystám, má doma opravdu zajímavé věci…“

      Tím vzbudil zájem i u Hermiony, která ochotně souhlasila, že ho doprovodí. Aby Leemu vysvětlil, jak k tomu profesorovi přišel, tak mu vyprávěl o Dolores Umbridgeové a jejím útoku na něj. Když se Lee dozvěděl, že Harrymu zase zachránil život jeho plášť odolnosti, tak se ho s úsměvem zeptal:

      „Už víš, že se George domluvil s Hagridem na společném kšeftu s výrobou těhle plášťů?“ a když viděl jeho nechápavý výraz, tak hned vysvětloval: „George mu nabídl velice slušný podíl na zisku a dobrou cenu za všechny ty materiály, které jsou na to potřeba. Dohodli se včera na té oslavě. Ginny mu zase dohodila tu holku Patilovou z Havraspáru, která teď dělá někde ve výrobně módního domu madam Malkinové a George za ní dneska byl, jestli by pro něj nechtěla tkát a šít ty pláště. Prý to přijala s nadšením, asi se u Malkinové necítí dostatečně využitá…“

      Harry vyvalil oči a vzpomněl si na vyznání lásky ke Georgeovi, které slyšel od Padmy Patilové na Dudleyho svatbě. Podíval se po Hermioně, která se potutelně culila, a hned mu bylo jasné, že v tomhle dohazování má taky prsty. Mimoděk si vzpomněl na problémy, které mají Lenka a Dean se starým Láskorádem a tak si řekl: Když můžou ony takhle zasahovat do vztahů svých přátel, tak co bych nemohl já… a zeptal se Lee Jordana, jestli neví, jak to mezi nimi vypadá.

      Lee se chechtal:

      „Starej Xeno pořád doufá, že se s jeho Lenkou ožením a budeme vést jeho noviny svorně ruku v ruce…“

      „A proč mu tedy neřekneš, že Lenku nechceš, aby se konečně mohla s Deanem zasnoubit?“ divil se ohromeně Harry.

      Lee pokrčil rameny:

      „Já mu to řekl, ale Láskoráda tak snadno nepřesvědčíš, když si do hlavy nasadí nějakou utkvělou myšlenku…“

      „A nenapadlo tě, že bys Lence a Deanovi trochu pomohl? Musíš mít přece na Láskoráda dost velký vliv, ne? Lenka je u Aberfortha šťastná; k úplnému štěstí jí chybí jen svolení jejího otce, aby se mohla zasnoubit s Deanem. To bys přece pro své přátele mohl udělat, ne? Nebo ty dva nepovažuješ za své přátele?“ přidala se k Harrymu s přesvědčováním Hermiona.

      Lee se nad tím zamyslel a pak svolil.

      „Dobře, můžu to zkusit… Ale ty bys mi mohla dát taky nějaký námět na článek, když už jsem tady. Jak pokračuje léčení vlkodlaků? A co ten tvůj projekt, už jsi ho rozběhla?“ probudilo se v něm zase to jeho novinářské srdce.

      A tak mu Hermiona vyprávěla, že vlkodlaků, kteří se chtějí léčit dobrovolně, už ubývá.

      „Při posledním úplňku už jsme tam měli jen dva… Zbytky vlkodlaků, kteří se léčit nechtějí, se stáhnuly z obydlených oblastí a ukrývají se, abychom je nechtěli vyléčit proti jejich vůli. Dělá mi to starosti, protože podle posledních odhadů po porážce Voldemorta, by jich mělo být ještě hodně… Takže se nám někde nekontrolovatelně pohybuje ještě tak přes dvě stě vlkodlaků…“

      Pak Leeovi zaníceně vyprávěla, že už se rozběhl rehabilitační program pro vyléčené vlkodlaky v zrekonstruovaném statku v Prasinkách. Správce tam dělá starý léčitel, který léta pracoval na oddělení pro pomatené a vyšinuté kouzelníky, takže má s podobnými případy dostatek zkušeností. Paní Figgová už s pomocí profesorky Prýtové a Nevilla vybudovala krásný skleník a založila hezkou bylinkovou zahradu, profesorka McGonagallová zase zapůjčila dva Bradavické skřítky, aby se starali o její klienty…

      Do kuchyně, během jejího vyprávění, nakoukl Bill a tak ho šel Harry doprovodit až před dveře.

      „Nemusíš mít strach, Harry. Už si to v hlavě srovnala. Teď je ve stádiu, v kterém byla po Fredově pohřbu. Pochopila, že se chovala hloupě, stydí se za to a čeká jen na vhodnou příležitost, aby se ti omluvila. Řekl jsem jí, jak ti ubližuje tím, co vyvádí; řekl jsem jí o tom bubákovi…“

      Harry si povzdechl:

      „To jsi neměl, Bille; nechtěl jsem, aby to věděla…“

      „No, tak to ví… Taky jsem jí řekl, že je to, jako by na mě byla protivná, protože není tak dobrý odeklínač, jako já. Tenhle argument jí myslím pomohl nejvíc. Pochopila, jak by se k tobě a k tvým schopnostem měla stavět. Řeknu ti, že s bratry nikdy nebylo tolik práce, jako s ní. I Ron chápe rychleji, než ona. Holky mají prostě to myšlení posunuté na úplně jiné dimenzi… Každopádně už si to všechno v hlavě srovnala, tak doufám, že už tě nebude tolik zlobit…“ dodal se širokým úsměvem.

      „Ale bude…“ zasmál se Harry. „Jsem moc rád, že tě mám, Bille…“ dodal s úsměvem, když se s ním loučil.

      „Nápodobně, Harry, nápodobně…“ zasmál se Bill těsně před tím, než se přemístil.

      Harry se choval k Ginny neutrálně. Mluvil s ní, ale první krok neudělal. Jenže Ginny asi nevěděla jak začít, aby se s ním udobřila, nebo se jí do toho moc nechtělo. Když spolu prožili i další den mlčky, tak už to Harry nevydržel. V pondělí večer odešel do ložnice jako první a když dorazila Ginny, tak ho našla proti dveřím, na sobě měl kraťasy a letní košili, v ruce držel mosazný svícen a s laskavým úsměvem čekal na její reakci.

      Ginny se usmála, stáhla ze sebe svetr a mikinu a chytila se svícnu.

      „Harry… já…“ špitla plaše, když už spolu stáli na pláži u laguny. Harry ji nenechal domluvit a zavřel jí ústa svým polibkem. Něžně ji hladil a při tom nenápadně rozepínal knoflíčky její košile. Ona za chvilku přistoupila také na jeho hru a za další okamžik už se oba vášnivě objímali ve vyhřáté vodě laguny.

      Přestože v Anglii už byla dávno hluboká noc, tady se slunce teprve klonilo k západu. Když leželi vedle sebe na pláži a odpočívali, tak Ginny zase začala:

      „Je mi moc líto, že jsem tě trápila jen kvůli své malichernosti, Harry…“

      Ale on ji skoro nevnímal. Jeho zrak upoutala skupinka delfínů, kteří si hráli v oceánu kousek od jejich ostrova. Hleděl na ně, jak se předhánějí ve skocích nad hladinu v načervenalé záři zapadajícího slunce a najednou vyskočil na nohy, zvedl svou hůlku, která ležela v písku vedle svícnu, a přivolal obě masky Pána zvířat. Tu od paní Figgové podal Ginny a šamanovu si hned nasadil na obličej. Okamžitě s ním splynula a vložila mu tajemný výraz do tváře. Řekl jen:

      „Pojď…“ a rozběhl se kolem laguny k oceánu. Vběhl do moře a plaval k delfínům.

      Ginny šla váhavě za ním, svoji masku stále v rukách. Chvíli se dívala, jak ho delfíni vítají a pak si konečně taky nasadila masku.

      „Pojď Ginny, neboj se… Jsou opravdu úžasní…“ uslyšela v hlavě jeho hlas.

      „Harry! Já vnímám tvoje myšlenky!“ pomyslela si překvapeně a pak už slyšela jen jeho smích. Přidala se k nim a za chvíli si užívala hravé dovádění s těmi úžasnými tvory stejně intenzivně, jako její manžel. Každou chvíli jim některý z nich nabídl svou hřbetní ploutev, aby se jí pevně chytili a nechali se vláčet nad vodou i pod vodou v bláznivých piruetách. Ani jeden z nich už nemyslel na nic jiného, než na živelné, bláznivé štěstí a radost z pohybu ve vlnách.

      Když slunce úplně zapadlo, tak jim delfíni dovádivě sdělili, že už je čas ulovit si něco k jídlu a pomalu se od nich odpoutali. Na rozloučenou je svými myšlenkami pozvali na ranní setkání a odpluli do hlubin oceánu. Harry a Ginny, stále se svými maskami na tvářích, pomalu plavali na pláž a jejich myšlenky se pořád nemohly odpoutat od toho úžasného zážitku. Ve své radosti a štěstí cítili takovou souhru a jednotu – pravé splynutí duší. To spolu ještě nikdy dřív nepocítili.

      „Pro tohle jsem se chtěl stát zvěromágem, Ginny… Nedokážu s tebou sdílet svoje zážitky a pocity, které vyplývají z mých schopností. Připadalo mi, že se mi kvůli tomu odcizuješ… Chtěl jsem s tebou prožívat podobné věci, jako dneska, Ginny, proto jsem se tajně učil a doufal jsem, že budeš mít stejnou radost, jako já…“

      Ginny se usmívala a zářily jí oči. Splynuli spolu v myšlenkách a během okamžiku si vysvětlili všechno, co je v poslední době trápilo. Cítili současně přítomnost všech zvířat kolem sebe. Každou rybičku, mušli, nebo kraba, ptáky, kteří jim kroužili nad hlavami a především jeden druhého. Každý dotek, každý pohyb najednou vnímali na úplně jiné úrovni, než kdy dřív. Milovali se ve vlnách příboje, na pláži i v chatě a teprve, až když byli oba naprosto vyčerpáni, svoje masky sundali a usnuli v tak těsném objetí, jako by od teď už měli být jen jedno tělo a jedna duše…

      Ráno si šli zase zaplavat s delfíny, a protože se jim nechtělo dělat se snídaní, tak se vydali domů. Oba zářili štěstím a tak z nich sálala spokojenost a harmonie, že se tomu podivili i Harryho rodiče a kmotr z portrétu. S úsměvem vyzvídali, co se mezi nimi stalo, že dokázali takovou změnu ve svém vztahu a ti dva je se smíchem odbývali, že je to jen jejich tajemství a nikomu, vůbec nikomu, do toho nic není.

      „Jak se těšíte na Remuse?“ snažil se změnit téma hovoru Harry. „Dneska jsme objednáni na návštěvu mého kmotřence… Ještě jsem mu nestihl dát ten bublifuk, co jsme mu koupili. A po Remusovi už se mi taky stýská, už jsem ho dlouho neviděl…“

      „Měl bys říct Andromedě, kde bydlíme. Je v tom domě pořád s Tedem zavřená, a kdyby čas od času nezašli za mamkou do Doupěte, tak se mezi lidi pomalu nedostane. Mamka občas Teda hlídá, aby si Andromeda mohla obstarat nákupy. On je totiž teď tak živý a čiperný, že se ho bojí nechat jen s Darinkou, že by ho nezvládla…“ zapojila se Ginny. „Mohli bychom jí s ním pomoct, když budeme mít volno a ta banda „Pobertů“ se určitě taky bude chtít vidět častěji…“ dokončila s uličnickým úsměvem.

      Odpovědí jí byl srdečný smích. Jejich blízcí se nakazili tou náladou, kterou jejich souznění v domě naladilo. I Krátura zářil štěstím a jeho vrásčitá tvář svítila jako měsíc v úplňku.

      Užili si úžasné dopoledne ve společnosti Teda a jeho rodiny. Kolem hlavy jim létaly desítky, možná stovky cinkajících pestrobarevných bublinek, které pukaly do nádherných vzorů ohňostroje. Teddy nadšeně měnil barvu a tvar svého účesu i očí podle toho, který barevný efekt ho právě zaujal. Za ty tři hodiny, co se malému věnovali, byli docela vyčerpaní. Harry si mimoděk vybavil sestřičky Martina Liena, které jeho matku zaměstnávaly tak, že jí na Martina už nezbývalo dost času a tak kluk často utíkal z domova a musel být hledán bystrozory. Teddy se celou dobu nezastavil. Snažil se nemotorně lézt po výškách, aby chytil nějakou obzvlášť pěknou bublinu. Přesto, že oba s Ginny dělali, co mohli, tak Andromeda každou chvíli pomocí hůlky a nadnášecího kouzla musela brzdit jeho pády, aby si neublížil. Harry nechápal, jak tenhle živel dokáže jeho babička zvládnout den co den, od rána do večera. Naštěstí malý hned po obědě usnul a tak měli chvilku i na klidnější rozhovor s Remusem, Tonksovou a jejím tátou. Zavzpomínali si, sdělili Remusovi spoustu novinek a dohodli se, že Andromeda občas zajde s malým na návštěvu na Grimmauldovo náměstí 12, do domu, který jako bývalá Blacková vlastně moc dobře znala.

      Po obědě se šli na chvilku ztratit do ložnice, aby unikli svým drahým na portrétu. Přitulili se k sobě a na dvě hodiny si zdřímli, aby si odpočinuli po hrátkách s Tedem. Harry měl jít na noční a chtěl být v kondici. Probudil je ale Patron ve tvaru buldoka, který promluvil Hrdonožkovým hlasem:

      „Jsi vzhůru, Harry? Doufám, že už ano… Mimořádná situace; sraz v šestnáct hodin na ústředí… a vezmi si sebou všechny svoje speciální pomůcky – jde o záchrannou akci.“

      Oba rychle vstali a začali se oblékat. Ginny byla rozhodnutá jít s Harrym, i když měla mít dnes volno a on ji přemlouval, aby zůstala doma. Vyřešil to za ně další Patron, který se v zápětí objevil. Kachna s roztomilou chocholkou na hlavě sdělila hlasem madam McCormackové, že je Ginny také očekávána ve čtyři na ústředí… Tak si rychle udělali revizi „speciálních pomůcek“, Harry přidal do kouzelné pokladnice svůj neviditelný plášť, Pobertův plánek a nějaké náhradní oblečení. Pak si šli sbalit něco k jídlu, pár lahví máslového ležáku, doplnili konvici s kávou a měli nejvyšší čas vyrazit.

      Na ústředí už na ně jejich mentoři netrpělivě čekali, přestože ještě nebyly čtyři hodiny. Okamžitě je popadli za ruku a už se přemisťovali jinam. První co Harry po přemístění uslyšel, byla hrozně uječená poplašná siréna, která zněla mezi horskými štíty několikanásobnou ozvěnou. Když vystoupili na menší svah před sebou, tak se ocitli na vyvýšenině, kde stáli Dobs a Kingsley a před nimi se objevil obraz celé té katastrofy. Obrovská kamenná lavina z hor nemilosrdně smetla podhorskou vesnici. Balvany, od těch ve velikosti autobusu, až po drobnou kamennou suť, úplně smetly několik domků na svahu a zavalily domy pod svahem. Jediné dvě budovy, které zůstaly nedotčeny, byly škola a kostelík na druhém konci vesnice.

      Tam také hned poslal Dobs Ginny a její mentory.

      „Ve škole je ošetřovna a v kostele držíme nezraněné a již ošetřené mudly. Řídí to tam hlavní léčitel Macaluso a Alexandr Gibson. Pomůžete, kde bude potřeba…“ pak se podíval na Hrdonožku a Savage. „Vy běžte za Arturem Weasleym – ten řídí vyprošťovací práce v nejhorším sektoru. Harry zůstane s námi v záloze…“

      Harry okamžitě zaprotestoval:

      „Já chci taky pomoct!“

      Savage se na něj ušklíbl:

      „Zapomněls? Neodmlouvat a poslechnout na slovo…“ a s úsměvem pospíchal za Hrdonožkou.

      Harry se nejdřív zamračil, pak se ale znova rozhlédl po té katastrofě a sledoval skupiny kouzelníků, které se hemžili prostorem a vyprošťovali z pod laviny zkrvavená těla.

      „Proč jste to nenechali na mudlovských záchranářích? Ti jsou na tyhle situace vycvičeni, zvládli by to tady taky…“ zeptal se nakonec Kingsleyho.

      „To by tu nesměl být ten obr…“ řekl Kingsley. Pak se ale zase ozvala ta příšerně uječená siréna a tak jen ukázal rukou směrem po tom pronikavém zvuku. Harry se zahleděl pod svah a v tu chvíli to uviděl…

      Z haldy kamení trčela jen velká hranatá hlava, se zavřenýma očima a obrovskými ústy rozšklebenými v naprosto zoufalém výrazu. To co před tím považoval za kupku sena, bylo něco, co by se dalo považovat za vlasy a to co považoval za sirénu, bylo žalostné volání o pomoc. Zíral na to s otevřenou pusou a pak na Kingsleyho zařval, aby překřičel ten kravál:

      „To je nějaký malý obr, ne?!“

      Kingsley přikývl:

      „Jo, obří dítě…“ zařval na něj odpověď. V tu chvíli siréna utichla a tak už pokračoval normálním hlasem: „Čekáme, kdy na to jeho volání o pomoc konečně zareaguje jeho rodina a přijde si ho sem vyzvednout. Proto tu s Dobsem střežíme na vyhlídce, abychom stihli včas stáhnout všechny z ohrožených prostorů…“

      Harry zakroutil hlavou:

      „Jak dlouho už je volá? Kdy to sem spadlo?“

      Dobs se podíval na hodinky a odpověděl:

      „Byli jsme tu pár minut po tom, co se to sem zřítilo. Už jsme tu dvě hodiny…“

      Harry přikývl a zeptal se:

      „Už jste někoho poslali pro Hagrida a pro Drápa?“

      Dobs na něj vyvalil oči a zeptal se:

      „Proč?“

      Kingsley jen tázavě naklonil hlavu na stranu.

      „Nebo máte někoho jiného, kdo se s tím děckem domluví, uklidní ho a udrží ho v klidu, až ho vyprostíte?“

      „No čekali jsme, že si vyprostí a odvede jeho rodina…“ s pokrčením ramen odpověděl Kingsley.

      „A co když nepřijdou? Už ho tu nechali řvát dost dlouho, ne?“ divil se Harry

      Kingsley přikývl:

      „Dobrý nápad, Harry…“ pak se otočil na Dobse a zeptal se ho: „Zvládnete to tu chvíli sám? Dojdu s Harrym pro Hagrida a jeho brášku. Má pravdu, ti dva tu budou k nezaplacení…“

      Dobs přikývl. Harry se mezitím rozhlédl okolo a požádal Dobse:

      „Ať nikdo nechodí do té ovčí ohrady támhle vlevo od laviny…“ a na jeho i Kingsleyho nechápavý pohled vysvětlil: „Pochybuji, že budu mít dost přenášecího prášku pro Drápa. Budeme muset použít přenášedlo…“ Oba pochopili a tak Harry z váčku na svém opasku nabral hrst černého prášku, postavil se těsně vedle Kingsleyho a se slovy: „Před Hagridovu hájovnu…“ sebe i ministra zahalil do modré bubliny.

      Když se objevili před hájovnou, tak se na ně z otevřených dveří vyřítil Tesák, aby je přivítal a Harryho samou radostí pořádně poslintal.

      „Tesáku! Co to zas vyvádíš ty psisko splašený!“ řval na něj zevnitř Hagrid a přišel se mezi dveře podívat, koho to sem čerti nesou. „Harry! Kingsley! No to jsou k nám hosti…“ rozzářil se hned, jak je uviděl.

      Kingsley mu v rychlosti vysvětlil co se děje a jménem ministerstva požádal jeho a Drápa o pomoc. Hagrid nadšeně souhlasil, hodil na sebe svůj spratkový kožich se spoustou kapes a pak se zarazil:

      „Musím ještě dát vědět paní ředitelce, že odcházím, aby mě tu nehledala…“ Kingsley přikývl a z jeho hůlky vyběhl stříbřitý paprsek Patrona se vzkazem. Hagrid zavřel Tesáka do hájovny a byl připraven vyrazit. Když uviděl v Harryho ruce váček s kouzelným práškem, tak poznamenal:

      „Před Drápovou jeskyní je taková pěkná plošina, můžeš nás vzít tam. Snad Drápka moc nevyděsíme…“ dodal starostlivě.

      Když se objevili před jeskyní, tak se Harry pořádně rozhlédl. Ještě tu nebyl. Stáli na plošině s výhleden na Zakázaný les, jezero a část Bradavických pozemků, včetně Hagridovy boudy. Před nimi byl velký vchod do jeskyně, pohodlný i pro tvora Drápovy velikosti. Hagrid zahalekal, aby svého bratra upozornil na jejich příchod a vedl je do velké, prostorné jeskyně. Vedle vchodu se válela hromada hovězích kůží a Dráp seděl vedle ní a pomocí pořádného provazu sešíval ty kůže do obrovské plachty.

      „Připravuje se na zimu…“ vysvětloval Hagrid. „Dělá si dveře, aby udržel v jeskyni teplo…“

      S hrdým výrazem, jak je ten jeho mladší bráška šikovný, zahalekal:

      „Vedu ti návštěvu Drápku; koukej, kdo se to na tebe přišel podívat…“

      Dráp se rozzářil:

      „Harrry, ministrrrr! Dráp moc rrrád vás vidět!“ vítal je nadšeně. Zatímco mu Hagrid vysvětloval, co je čeká, tak Kingsley popadl jednu hovězí kůži z hromady a naprogramoval ji jako přenášedlo. Pak se zeptal:

      „Pomůžeš nám s tím obřím děckem, Drápe? Zkusíte najít jeho rodinu, abychom ho mohli vrátit domů?“

      Dráp pokrčil rameny:

      „Zkusit, ale asi nenajít. Přřřijít zima, obřřři stěhovat na jih. Špatně hledat, když obřřři na pochod…“ a vylezl za nimi z jeskyně na plošinu. Všichni čtyři popadli hovězí kůži a Kingsley aktivoval přenášedlo.

      Když je vyhodilo v ovčí ohradě, tak se Dráp se zaduněním rozplácl jak dlouhý, tak široký přes celou ohradu. Harry a Kingsley měli co dělat, aby stihli uskočit a neskončili pod ním. To už k ohradě přistoupili Dobs, Amos Diggory a Artur Weasley a hlásili, že vyprošťovací práce jsou ukončeny, všichni přeživší jsou na ošetřovně a z pod kamení byla vydolováno i všech osm těl těch, kteří to neštěstí nepřežili.

      „Osm obětí…“ povzdychl si smutně Kingsley a Dobs poznamenal:

      „Když jsem viděl tu spoušť, tak jsem čekal, že to bude horší… Všechny kouzelníky už jsme stáhli ke škole, tak tu máte kolem obra volné pole působnosti.“

      Dráp už se vyhrabal na nohy a vydal se k tomu, kdo to tu všechno způsobil. Podivným hrdelním chrčivým a rozhrkaným hlasem se začal s tím obřím mrnětem domlouvat. Hagrid zůstal s nimi a překládal:

      „Je to přesně, jak Dráp říkal: Její rodina se vydala před zimou na jih, táhnou asi až někam do Afriky…“

      „Do Afriky?“ divil se Harry. „Jak se dostanou přes moře?“

      „Moc na to nevypadají, ale uměj fakt dobře plavat. Dycky říkám, že je drží nad vodou ta jejich dutá hlava, jako zátka…“ řehtal se Hagrid. „Ale neříkejte to Drápovi, zlobí ho to…“

      „No tak ta malá se jmenuje Bááárrrca a je jí asi deset, to je tak na úrovni pětiletýho dítěte, prostě ještě mrně…“ překládal dál. „Její máma nesla mladšího brášku a tak musela běžet za rodinou sama. To jejich stěhovací tempo prostě nemohla zvládnout… To jsou holt ty hrozný obří zákony – kdo rodině nestačí, ten v ní nemá co dělat…“

      „To je hrozné jméno…“ kroutil hlavou Harry. „Budeme jí pro zjednodušení říkat nejspíš Barča, ne?“ a když Hagrid s úsměvem přikývl, tak pokračoval: „Je šance, že bychom jí mohli předat nějaké jiné rodině, jestli tu ještě nějakou najdeme?“

      „To né, Harry!“ vyhrknul vyděšeně Hagrid. „To jí nemůžeme udělat… Stala by se otrokem té cizí rodiny a moc šťastný život by jí nečekal, i kdyby takové zacházení vůbec přežila. Obří zákony sou hrozně krutý, Harry; proto je jich tak málo. V obří společnosti přežijou jen ty nejsilnější. Ta malá by neměla šanci… Jedině, kdybyste dovolili Drápovi, aby se jí ujal. Pomůžu mu s její výchovou, aby z ní byl slušný a hodný obr a Drápek v té jeskyni konečně nebude tak sám – bude mít kamarádku… Právě jí to taky nabídl, že si ji vezme k sobě, když slíbí, že bude poslouchat…“

      Kingsley seděl na kameni u ohrady, loket opřený o koleno a hlavu položenou v dlani. Teď se rozesmál.

      „Já tušil, že to tak dopadne… Ale tohle si ředitelce vysvětlíte vy dva, já s tím za ní nepůjdu…“ Hagrid nadšeně přikyvoval a Harry s hlubokým povzdechem souhlasil.

      Tak Hagrid na Drápa zařval:

      „Tak už jí z toho kamení vytáhni, Drápku! Ať můžem jít domů…“ a všichni sledovali, jak ji obr popadl za pačesy, zatáhl, zatřepal s ní ve vzduchu, aby z ní oklepal kamennou drť a položil Barču na zem. Sahala mu sotva do pasu a v šoku nad tím nešetrným zacházením začala kvílivě naříkat. V tu chvíli ale dostala obří pohlavek a Dráp na ni zavrčel, asi něco v tom smyslu, aby zavřela klapačku. Všichni na to hleděli s úžasem a obavami, ale obří holčičku to překvapivě opravdu uklidnilo, její ústa se konečně roztáhla do širokého úsměvu, oddaně vzhlédla do jeho dobrácké tváře a pevně popadla Drápa za nabídnutou ruku. Tiskla se ustrašeně k jeho nohám, když ji vedl kolem kouzelníků do ohrady, tam si ale s Drápem spokojeně sedla na zem a něco mu hrkavě vykládala.

      Mezitím se k nim přemístili Alexandr Gibson a Sandra Pompeová, která převzala po Allenu Ratchfordovi (usvědčeném Smrtijedovi) útvar kouzelnických nehod a katastrof. Hlásili, že všichni přeživší mudlové byli ošetřeni a žádný už není v ohrožení života. Všem byla upravena paměť a myslí si, že si s vyprošťováním a ošetřením zraněných zatím poradili svépomocí, takže je na čase přivolat mudlovské záchranáře, aby se toho konečně ujali. Sandra dodala, že opravili pár domků na okraji laviny tak, aby to vypadalo, že ten nápor vydržely a mudlové, kteří se budou podílet na odstraňování škod, budou mít alespoň kde hlavu složit.

      „Dobrá práce…“ pochválil je ministr. „Tak to dotáhněte do konce, přivolejte záchranáře a ztraťte se. Já ještě dopravím tuhle partu zpět do Bradavic a pak budu u Deana a Seamuse, abych zkontroloval, co o tom neštěstí budou psát mudlové…“ Harry si zase slíbil, že se taky podívá na záznam zpráv, aby se přesvědčil, jak to tady nakonec všechno dopadne.

      Pak už šel s Kingsleym přepravit pomocí přenášedla Hagrida, Drápa a jeho novou kamarádku Barču zpátky domů. Vysadili je u jeskyně a nakonec Harry s Hagridem uprosili ministra, aby s nimi za ředitelkou zašel a jen je svou přítomností podpořil, až jí budou přesvědčovat, že Barča by zimu bez Drápa nepřežila.

      Přenesli se práškem na chodbu před ředitelnou a Hagrid se chrliče nejprve zeptal, jestli je paní ředitelka u sebe. Když chrlič přisvědčil, že ano, tak začal vzpomínat na heslo:

      „Bylo to něco s vdolkama… Jahodový vdolky? Ne? Tak malinový vdolky? Taky ne? Tak kruci, jaký by to ještě mohly bejt vdolky…“

      Harry mu s úsměvem napověděl:

      „Skus třeba borůvkový, Hagride…“

      A byly to ty pravý… Hagrid vyrazil nahoru jako první a Kingsley se s úsměvem zeptal Harryho, proč nepoužil svoje heslo.

      „Jen ať si trénuje paměť…“ uličnicky se zašklebil Harry na Hagridova záda a Kingsley se začal smát nahlas.

      Paní ředitelka si nejprve vyslechla krátkou výstižnou zprávu o tom, co se stalo od ministra a pak se do ní pustil Hagrid. Vykládal o malé, bezbranné obří holčičce, která ztratila rodinu bez šance, že by ji dokázali najít.

      „A tak, kdybyste to dovolila, tak bychom se jí s Drápem ujali a dobře ji vychovali, aby nedělala žádný problémy. Konečně už Dráp nebude tak sám, už z toho byl smutnej, když na něj nemám tolik času jako dřív…“

      Profesorka se tvářila dost nesouhlasně.

      „A co budou jíst?“ protestovala. „Vyloví všechnu zvěř v horách a nebudou se mít čím živit, Hagride…“

      „To nebude problém, paní ředitelko. Beztak Drápa živím hlavně já, sám toho moc neuloví… V Zapovězeném lese jsou přemnožený divoký prasata, ty má Dráp moc rád; kentauři mají radši vysokou…“ pak se otočil na Harryho: „Jo, abych nezapomněl… Budeš jim muset ukázat toho svýho bílýho jelena, Harry, aby věděli, že si to ty a nechtěli tě ulovit, kdyby ses objevil v lese…“ Pak pokračoval zase k paní ředitelce: „Navíc si teď Dráp docela oblíbil hovězí. Kupuju mu dva bejky tejdně, klidně je uživím oba, když teď budu mít i ty další příjmy – jak sem vám o tom říkal…“

      Profesorka pořád vrtěla hlavou.

      „Zaručíte mi, že vám ta Barča nebude utíkat na školní pozemky, aby si tu hrála se studenty? Víte, co by mohlo nezodpovědné obří dítě způsobit?!“

      Hagrid zaraženě sliboval:

      „Přes zimu moc ven chodit nebude a bude dost času, abychom jí s Drápkem vysvětlili, jak se má chovat k lidem a naučili jí řeč… A pak jí sem vezmeme, aby se naučila chovat ke studentům tak, jak se sluší…“

      Harry se ho zastal:

      „Ona je opravdu docela roztomilá, paní profesorko… Kdybyste jí viděla, tak byste taky neodolala. Nemohli jsme jí tam nechat, je ještě moc malá…“

      Profesorka kroutila hlavou a zamyslela se:

      „A co až vyroste a založí si tu s Drápem rodinku? Hory kolem Bradavic se tu budou hemžit obry? To se tady z toho zblázníme!“

      To už dostalo i Kingsleyho. Rozesmál se nahlas a z očí mu svítily šibalské ohníčky, když profesorce vysvětloval:

      „Přesně tohle mě taky napadlo, Minervo… a pak jsem si to spočítal. Než Barča vyroste do věku, kdy bude moct mít děti, uplyne takových třicet, čtyřicet let, že? To už si vy budete určitě užívat zasloužený odpočinek… A tady bude sedět jiný ředitel, který si s tím bude muset poradit a platit tak za hříchy svého mládí…“ zašklebil se na Harryho. Profesor Brumbál na portrétu se srdečně rozesmál, během chvilky se k němu přidali ostatní ředitelé a s pohledem na Harryho užaslý výraz ve tváři, nakonec i McGonagallová.

      „Tak to vám tedy pěkně děkuji…“ zašklebil se Harry a Kingsley, který se smál, až se za břicho popadal, ze sebe vyrážel:

      „Sobě a Hagridovi poděkuj, Harry… Byl to váš nápad…“

      Harry se usmíval a pokrčil rameny.

      „No… budu mít dost času se na to připravit…“ a opravdu začal nad tím problémem přemýšlet.

      Hagridovi to konečně taky došlo. Zasmál se, poplácal Harryho po zádech tak, že málem přepadl přes ředitelčin stůl a utěšil ho:

      „Neboj, Harry… Já tu ještě budu aspoň osmdesát let, mám po mámě v krvi dlouhověkost… Já ti s tím pomůžu…“

      McGonagallová pak poslala Hagrida za Drápem, aby se podíval, jak se té jejich malé schovance daří a když odešel, tak se zeptala Kingsleyho:

      „Můžete se ještě vy dva chvíli zdržet? Ráda bych vám prozradila jedno malé tajemství…“

      Kingsley se podíval na hodinky a přikývl:

      „Harry má ještě do začátku směny čas a než se objeví nějaké zprávy od mudlů… Taky se můžu tak půl hodinky zdržet…“

      Tak ředitelka přivolala svůj oblíbený stoleček se třemi křesílky, nalila jim čerstvý čaj ze samovarné konvice a začala:

      „Začínám si myslet, že se prokletí z místa učitele Obrany proti černé magii, přeneslo na učitelské místo Přeměňování… Profesor Higgins má sice skvělé reference a je v přeměňování opravdu dobrý, ale pedagogické schopnosti nemá žádné. Musela jsem založit na každý den v týdnu doučovací hodiny, abych udržela trochu úroveň znalostí našich studentů… Sám Higgins je z toho nešťastný a už je tak nervózní, že mu to nejde, že chtěl odejít hned. Přemluvila jsem ho, aby zůstal alespoň do konce roku a začala jsem shánět náhradu…“ napila se čaje a se spokojeným úsměvem pokračovala:

      „Nebudete věřit, koho se mi podařilo sehnat…“ chvíli se kochala jejich zvědavými výrazy a pak se pochlubila:

      „Dohodla jsem se s madam Maxime… Olympa během tohoto roku předá svůj ředitelský post v Krásnohůrkách a od září přijme místo profesorky Přeměňování tady v Bradavicích…“

      „No, to je paráda…“ rozzářil se Harry a Kingsley s ním souhlasil.

      Ředitelka pokračovala:

      „Hagridovi zatím nic neříkejte, ještě o tom neví. Olympa mu tu skvělou novinku chce sdělit sama, až sem přijede na Vánoce.“

      Harry najednou vyvalil oči:

      „No nazdar…“ rozesmál se. „Takže můžeme očekávat jednu poloobří svatbu a kromě obří populační exploze i tu poloobří, co?!“

      Tím zase rozesmál celou ředitelnu, ale bylo na něm vidět, že je z této zprávy za svého velkého přítele opravdu šťastný.

      Na ministerstvo se už přepravili hezky způsobně letaxem, do ministrovy kanceláře. Kingsley Harryho doprovodil na ústředí a jeho mentory našli i s Alexandrem a Sandrou Pompeovou u Deana v malé kanceláři s počítačem. Dean se tvářil patřičně důležitě, když listoval zpravodajskými kanály a informacemi na internetu a ukazoval kouzelníkům záběry a články o tom neštěstí.

      Všichni byli spokojeni. Žádné podezření z nějakých nadpřirozených vlivů, spousty chvály na statečné horaly, kteří svou obětavostí při okamžitých záchranných pracích zachránili spousty lidských životů. Zahájení několika humanitárních sbírek na obnovu vesnice… Prostě všechno, jak má být. Rozešli se asi po hodině s tím, že bude Dean sledovat dění i během zítřka a doručí zprávy o aktuálním vývoji přímo ministrovi.

      Než vyrazili na běžné večerní pochůzky, tak Harry ještě stihl vyprávět Ginny, co se dělo v ředitelně. Když vyrazil se svými mentory do terénu, tak mu Savage pošeptal:

      „Vypadá to, že už je doma všechno v pořádku, co?“ usmál se. „Jakou podobu by asi na sebe teď vzal tvůj bubák?“

      Když Harry pokrčil rameny a zamyšleně odpověděl: „Tak to vážně netuším…“ Tak se Savage nahlas rozesmál…

       

      Items details

      • Hits: 7638 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Online návštěvníků

      Právě připojeni - hostů: 105 a členů: 3 

      Celkový počet zobrazení stránek:

      Počet zobrazení článků : 3069844