Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Vzpoura vlkodlaků

vzpoura2-thCo se asi stane, když se roztroušených zbytků vlkodlaků ujme inteligentní a schopný vůdce?

Bystrozorové mají před sebou další nelehký boj.

Navíc se Hermiona a Ron budou brát, čeká nás dobrodružná výprava do Afrických pralesů a spousta dalších zážitků.

Nechte se spolu se mnou unést fantazií...

    Kapitola 2, Modrooký

      HarrVlkodlaci_03y vzal portrét sebou, když před tím přísahal Andromedě, že jej do štědrovečerní večeře vrátí. Byl na ústředí ve třičtvrtě na osm a další směna už tam byla také. Tonksová se srdečně pozdravila se všemi, včetně Zoriny, a Remus začal vyprávět:

      „Richard Lion byl o dva roky starší než já. Když jsem nastoupil do Bradavic, tak mu trvalo pouhé dva měsíce, než přišel na to, že jsem vlkodlak. Byl skvělý. Často jsme si povídali. On vyprávěl o svých rodičích, které vídal jen velmi málo; třikrát, čtyřikrát do roka, vždy když byl slabý úplněk a jeho rodiče nebyli příliš vyčerpaní, takže se mohli uprostřed měsíčního cyklu přemístit. Byli vlkodlaky od dětství, neznali protivlkodlačí lektvar a tak je to prokletí vyčerpávalo mnohem víc, než mě, když jsem lektvar pravidelně užíval. Byli oba kouzelníci a svého syna hned po narození dali k výchově matčiným rodičům. Lionova rodina se svého syna zřekla, když ho ve třinácti letech pokousal vlkodlak; s těmi počítat nemohli. O Richarda projevili zájem, když zjistili, že je čistý. On si od nich sice nechal zaplatit studium v Bradavicích, ale nepočítal s tím, že by se s nimi dále stýkal, nikdy jim neodpustil, jak se zachovali k jeho otci…

      Studoval v Havraspáru a byl to velmi inteligentní kluk a silný kouzelník. Myslím, že by vám o něm víc řekli profesoři. Dobře ho znala i Katren Dearbornová, provdaná Bonesová, matka Susan. Pamatuji si, že s ním na škole více než rok chodila… Já vím jen to, že se po ukončení školy vydal hledat své rodiče. Když jsem se po návratu Voldemorta začal zase pohybovat mezi vlkodlaky, tak jsem o něm slyšel. Rodiče našel a moc hezky se o ně staral. Jakmile začal Šedohřbet dávat pro Voldemorta dohromady smečku, tak Richard odvedl své rodiče někam do hor a držel je v bezpečí. Říkalo se o něm, že se nechal pokousat, aby s nimi mohl zůstávat i během úplňku, ale já se domnívám, že to bylo jinak. Byl příliš dobrý kouzelník, aby to dopustil a příliš chytrý, aby to udělal schválně.

      Navíc jsem slyšel, že se naučil vařit protivlkodlačí lektvar a to by jako vlkodlak nedokázal. Já jsem měl už týden před úplňkem problémy se soustředěním a s přibývajícím měsícem to bylo horší a horší… Nebyl bych schopný uvařit ani jednoduchý lektvar proti chřipce. A ta jeho přezdívka – Modrooký – mluví sama za sebe. Všichni vlkodlaci mají oči hnědé až žluté. Čím starší vlkodlak, tím světlejší oči. Barva očí se změní i v lidské podobě.  Já jsem měl jako dítě světle modré oči; změnily se mi hned po první přeměně. Proto se domnívám, že se stal zvěromágem, aby mohl zůstat se svými rodiči…“

      „To odpovídá tomu, co se dnes v noci stalo,“ konstatoval Harris. „Mazal za smečkou stopy a pak, během útoku, beze stopy zmizel. Musel se přeměnit a přemístit…“

      „Jen mi není jasné, proč místo toho, aby se snažil své rodiče vyléčit, kolem sebe shromažďuje smečku a útočí na mudly. Harry mi řekl, že dokonce někoho zabili…“ zamyšleně se divil Lupin. „Musel se za ty roky, co jsem ho neviděl, velmi změnit…“

               Organizace pátrání se ujal šéf Dobs.

      „Zorina se svým týmem si vezme na starost výslechy bývalých vlkodlaků. Zajděte do Visánku i do Prasinek. Získejte o tom Modrookém veškeré informace. Chci všechny drby, legendy a pomluvy.“

      Pak se otočil na druhý tým:

      „Nore s Fillem půjdou do Bradavic. Získejte kopii školních záznamů Richarda Liona a poptejte se na něj u profesorů. Jsou Vánoční prázdniny, takže na vás budou mít dost času. Zastavte se i u Katren Bonesové, ale nezapomeňte, že je dnes Štědrý den, tak trochu rozumně, ne abyste ji zvedli od večeře. Třetí tým bude držet službu na ústředí…“ hodil pohledem po Lonny Fletcherovi a Tony Lawrenceovi.

      Harry se chystal odnést portrét zpět k Andromedě a Tonksová se na chvíli vzbouřila, že chce zůstat a podílet se na pátrání. Remus a její táta ji nakonec přesvědčili, že by na Štědrý den měla být doma se svým synem.

      „Já jsem slíbil tvé mámě, že vás dopravím zpět hned, jak to bude možné a taky se potřebuji po noční vyspat…“ podpořil je Harry, zvedl portrét a společně s Ginny se přemístili nejdřív k Andromedě, kde museli nejprve slíbit Tedovi, že zítra opět přijdou, aby se mohl pochlubit svými dárky, a pak Remusovi a Doře, že budou průběžně informovat o průběhu pátrání po Richardovi Lionovi. Bylo už po deváté, když se konečně dostali domů a mohli zalézt do postele.

      oooOOOooo

               Harry se probudil v půl čtvrté odpoledne s kručením v žaludku. Rychle se oblékl a spěchal do kuchyně pro něco k snědku. Našel tam Ginny, jak zamyšleně zírá do krbu a ke kávě uzobává vánoční cukroví. Poprosil Kráturu o „kafe s mlíkem“ a přidal se k ní.

      „Tak co budeme vařit na Štědrovečerní večeři, Ginny?“ zeptal se své ženy a tím ji probral ze zamyšlení.

      „Budeš vařit se mnou?“ zeptala se překvapeně.

      „Jistě,“ přikývl Harry. „Můžeme si při tom vytvořit vlastní vánoční tradice. Společné vaření, večeře, pouštění lodiček z ořechů po vodě… Nic jiného mě nenapadá – Dursleyovi moc tradicí neudržovali. Tam byla hlavní zábava spousta dárků pro Dudleyho a jejich rozbalování…“

      „Co je to s těmi lodičkami? To neznám…“ ptala se udiveně Ginny.

      „No… Po večeři dala teta na stůl lavór s vodou, do skořápek od ořechů jsme přilepily malé svíčky, ty zapálili a pak skořápky pouštěli po vodě, která vydrží na hladině nejdéle. Tu moji Dudley potopil většinou dřív, než stačila vůbec vyplout, a když se náhodou potopila ta jeho, tak dostal hysterický záchvat a musel jsem mu vyrobit novou…“ vysvětloval Harry.

      Ginny nejdřív vrtěla hlavou, ale pak přikývla. „Dobře, budeme pouštět lodičky… Můžeme si k tomu pustit rádio a zazpívat si nějaké koledy…“ usmála se nakonec.

      Harry se zatvářil zděšeně. „Nechceš po mě doufám, abych zpíval, ne?“ a když přikývla, tak se zašklebil. „Toho budeš hořce litovat…“

      Konečně se mu ji podařilo rozesmát. Zvedli se oba najednou a začali společně s Kráturou plánovat, co budou vařit. Ginny se chystala na speciální Weasleyovský vánoční pudink, Harry připraví tresky a zeleninový salát, Krátura smažené hvězdičky z brambor jako přílohu a svoji speciální vánoční polévku podle receptu rodiny Blackových. Vaření se zúčastnila celá rodina… Žlutoočka se jim neustále pletla pod nohy a pak ukradla Harrymu jednu porci ryby, Fawkes nenápadně obíral Ginny o piškoty a ovoce, které si připravovala do pudinku, Trixi uzobávala Harrymu zeleninu, kterou krájel do salátu a Hedvika zase asistovala Kráturovi při přípravě polévky. Všechna zvířata tak byla přecpaná k prasknutí dřív, než byla večeře na stole.

      Harry šel prostřít do obývacího pokoje a jedno místo u stolu přizpůsobil pro Kráturu. Ten se nejdřív zdráhal sedět při slavnostní večeři společně s rodinou, ale Harry rázně prohlásil, že právě proto, že jde o štědrovečerní večeři, tak musí jíst celá rodina pohromadě. Tím ovšem zase vyvolal chmury na tváři své ženy.

      „Stýská se jí…“ pomyslel si a přemýšlel, jak ji nenápadně přesvědčit alespoň ke krátké návštěvě Doupěte.

      „Jak reagovala mamka, když jsi jí řekla, že budeme dnes spolu?“ zeptal se, když se projedli večeří až k pudinku. Ginny si povzdechla.

      „Byla smutná. Ron má dnes službu a přijde domů až po osmé, Charlie s Katií večeří u Bellových, Percy s Penelopou zase u jejích rodičů. Proto pozvala na večeři Andromedu s Tedem, aby tam nebylo tak prázdno…“

      „Tak to je mi líto. Ještě si nezvykla, že jste vylétli z domova, co?“

      „No co… Má tam Billa s rodinou i George. A Charlie i Percy slíbili, že po večeři přijdou na návštěvu, aby se jí nestýskalo…“ pohodila hlavou, aby odehnala chmurné myšlenky.

      „Tak bychom tam večer také mohli na chvíli zajít, aby jí nebylo smutno. Alespoň se od Rona dozvíme, co zjistili nového o tom Lionovi…“ navrhnul Harry a Ginny s úlevou souhlasila. Nálada tím rozhodnutím stoupla o několik stupňů a tak si pustili rádio, zpívali koledy, louskali vlašské ořechy a pouštěli lodičky ve velké míse s vodou. Užili si při tom spoustu legrace, zvláště z Harryho falešného zpěvu, a tak před osmou dorazili do Doupěte rozesmátí a v dobré náladě. Hned za nimi přišel z práce i Ron a Molly byla konečně šťastná, že má všechna svoje kuřátka pohromadě.

               Usadili se všichni v obývacím pokoji a Winky, Krátura i Darinka servírovali kávu, čaj, svařené víno a punč. Všude byly tácy a mísy s koláčky, vánočními sušenkami, čokoládovými bonbóny a spoustou dalšího jídla. Některému pečivu, které vypadalo dost podezřele na to, aby pocházelo z Georgeovy dílny, se Harry důsledně vyhýbal. Viktorie si hrála s Tedem na koberci před krbem a oba už vypadali jako malí kominíci. Kupodivu to nikomu nevadilo, dokonce ani Fleur se nijak nevzrušovala, že růžové šatečky s kraječkami její dcery vypadají, jako by ji v nich protáhli komínem. Kolem deváté obě usmolená batolata na koberečku usnula a Harry s úsměvem sledoval, jak se objevily obě skřítky a synchronizovaně nejprve děti očistily a převlékly do pyžamek jen pouhým lusknutím prstů, odlevitovaly je do rozšířené dětské postýlky po dvojčatech, kterou Krátura mezitím přestěhoval do rohu obýváku a vztyčily kolem ní odhlučňovací kouzlo. Krátura se pak usadil na polštář vedle postýlky a lehce podřimuje, střežil jejich klidný spánek.

      Rozběhla se skvělá zábava. Všichni se bavili se všemi a každý s každým. Do toho kraválu vyhrávalo kouzelnické rádio koledy a andělíček na vrcholu stromku, v podobě roztomilého baculatého miminka s křidélky (novinka z Georgova obchodu), prozpěvoval už trochu přisprostlé písničky. Prostě typické Vánoce u Weasleyových. Harry a Ginny si vzali trochu stranou Rona, který se ještě cpal vánočním pudinkem, a tahali z něj novinky z práce.

      „Od bývalých vlkodlaků jsme se nedozvěděli vůbec nic. Zorina je hned na začátku pěkně vyděsila a tak většinou jen zaraženě mlčeli, nebo blábolili – nevím, neznám, nikdy jsem neviděl… Ale zaúkoloval jsem tajně paní Figgovou a v klášteře zase paní Hnízdilovou, aby se nám na Modrookého poptali. Tak se tam když tak zastavte, až budete mít službu, protože já jsem dostal na zítřek volno a do práce nepůjdu až do svatby…“ odpověděl s veselým úšklebkem.

      „Zorina ti dala volno?“ divil se Harry.

      „Ne. Vůbec se jí to nelíbilo. Ale když za Dobsem přišli Sally s Harrisem, že dávají Ginny volno na dnešní noc, tak se rozhodl, že kadeti dostanou 24. na noc a 25. na den volno. Nemohla nic dělat, když to byl šéfův příkaz…“ šklebil se Ron.

      „Ne, že bych vám to nepřál, ale já na zítřejší noční volno nedostal…“ mračil se Harry.

      „Možná stačilo, kdyby sis o něj řekl,“ konstatovala Ginny.

      „Alespoň můžeš zjistit, jestli ty moje dvě vyzvědačky něco nevypátraly…“ nesouhlasil s ní Ron a natáhl se pro punč a mísu s koláčky.

      „A ty můžeš přespat v Doupěti, Ginny, až bude Harry v práci,“ zapojila se do jejich hovoru mamka. „Alespoň mi pomůžeš napéct svatební koláčky, co jsem slíbila Grangerovým…“

               Svatba Rona a Hermiony byla naplánována na osmadvacátého prosince. Ron si trochu stěžoval, že to není vůbec jednoduché naplánovat nejen proto, že je zima a stan na zahradě nepřichází v úvahu, ale hlavně proto, že to má být svatba zároveň mudlovská i kouzelnická. Vzhledem k tomu, že mudlovské příbuzenstvo bylo dost vzdálené a v menšině, tak Grangerovi rozhodli, že se budou mudlové účastnit pouze obřadu a slavnostního oběda v restauraci. Pak se bude konat kouzelnický mejdan u nich doma. George už měl připravenou speciální výzdobu a Hermiona se z něj s hrůzou snažila vytáhnout, o co půjde, aby měla jistotu, že to přežijí jak její rodiče, tak jejich dům. Harry jí sice nabízel dům na Grimmauldově náměstí, ale Grangerovi trvali na oslavě doma… Tak se prostě s následky svého rozhodnutí budou muset nějak vyrovnat.

      Hermiona trávila Vánoce doma, aby rodiče připravila na to, co můžou od takové kouzelnické oslavy očekávat. Ron se u nich chystal strávit zítra celý den a pozítří měl přijít i s mamkou a taťkou, aby pomohli Grangerovým připravit a vyzdobit dům. Také už bylo domluveno, že až budou všichni na obřadu a na obědě, Winky s Kráturou připraví v domě občerstvení. Grangerovi už si na skřítky zvykli a neděsili se jich jako zpočátku, takže souhlasili.

               Harry a Ginny se dostali do postele na Grimmauldově náměstí až po půlnoci. V sedm ráno je už budil nadšený Krátura s papírovou čepičkou otce Vánoc na hlavě.

      „Dárky! Dárky jsou pod stromečkem! Krátura vám prostřel snídani v obývacím pokoji, pane, paní…“

      Harry po něm nejdřív hodil polštářem, ale když viděl, jak Ginny hbitě vyrazila jen v županu, natěšená na dárky, tak se také vyhrabal z postele. Okamžitě poznal, co jí to nedalo spát. Už byla zalezlá pod stromečkem a nakonec se vynořila s krabičkou zabalenou ve zlatém papíře, kterou před ní musel schovat s pomocí Krátury. Podívala se na něj, jako by si chtěla vyžádat svolení dárek rozbalit, a když s úsměvem přikývl, tak se do něj nedočkavě pustila. Vytáhla nefritovou ručku s granátovým prstenem a chvíli na ni nechápavě zírala.

      „Dovedeš si představit, jak se bude vyjímat na vrcholku tvé druidské hole? V tom granátu je vložené velmi silné štítové kouzlo a ten šutr je neuvěřitelně nabitý přírodní magií. Klidně s ním vyvoláš i tornádo, když to bude potřeba…“

      Oči jeho ženy se rozzářily nadšením a vzápětí posmutněly.

      „Hermiona mi doporučila, abych si pro hůl došla až na jaře. Prý bude lépe přijímat složky magického jádra, když bude dřevo plné mízy…“

      „Vrba začíná pučet brzy – hned, jak povolí mrazy. Nebudeš muset čekat dlouho…“ utěšoval ji Harry a dotáhl ji pod jedličku, aby odvedl její pozornost k ostatním dárkům. Stálo to opravdu za to. Ginny zažila nejbohatší Vánoce svého života. Od George totiž dostala plášť odolnosti z první série, kterou jeho firma vyrobila. Na první pohled vypadal jako lehký tmavě modrý vlněný plášť, ovšem s velice specifickou podšívkou. Na modelu se jasně podepsala Padma Patilová. Střih pláště vypadal moderně, látka dost luxusně, takže se Harry ani neodvážil tipovat, kolik taková věc může stát galeonů.

      Rozbalili všechny dárky. Byla to klasika – nové svetry od mamky, spousta sladkostí a pro Harryho velký výběr vzorků z Georgeova obchodu. Od Nevilla dostali sadu semen kouzelných rostlin a od Hermiony (jak jinak) každý zajímavou knížku.

      Po snídani se vydali na návštěvu k malému Tedovi. Ten už seděl uprostřed krajinky, kterou procházela miniaturní železniční trať, po níž se proháněl dokola Bradavický expres. Pronásledoval ho malým autíčkem, které svítilo, blikalo a troubilo a Harry si okamžitě vzpomněl na jeho a Ronovu stíhací jízdu na začátku druháku. Hned to všechno Tedovi a Andromedě vyprávěl a tak si hráli na to, jak strýček Harry a strýček Ron jedou do školy. 

      oooOOOooo

               Po obědě si šel Harry zdřímnout. Probudili ho jemné šimravé polibky – Ginnina speciální metoda. Se smíchem se na ni překulil a přitiskl ji pod sebou. Probuzený byl hned, přesto nějakou dobu trvalo, než se z postele dostal. Pak je ještě zdrželo společné koupání, takže na večeři do Doupěte odcházeli skoro pozdě. Harry se rychle najedl a pospíchal do práce.

      Hned po příchodu informoval Hrdonožku a Savageho o Ronových utajených vyzvědačkách, a tak svou noční službu zahájili návštěvou kláštera ve Velkém Visánku. Paní Hnízdilová pro ně měla zajímavé informace.

      „Myslím, že tu ten váš Modrooký jednou byl. Je to asi dva měsíce, pamatuji se na něj. Takový milý slušný muž ve středních letech. Choval se jako mudla, ale vzhledem k tomu, že zamířil přímo do oddělení bývalých vlkodlaků, si myslím, že to byl kouzelník. Oblečený byl ale vkusně, podle mudlovské módy. Měl dobře padnoucí sportovní oblek a opravdu krásné, tmavě modré oči. Ten oblek měl stejnou barvu, takže barvu jeho očí pěkně zvýraznil... Pokoušela jsem se ze svěřenců vytáhnout, o čem s nimi mluvil, ale moc si na něj nepamatují. Zřejmě to byla jen nezávazná konverzace, nic důležitého. Pamatují si, že s ním mluvili o tom, jak se jim daří, jak jim chutná jídlo, co jeptišky vaří, jestli chodí ven na procházky... Jako by zjišťoval, jak je tu o ně postaráno...“

      Harry jí poděkoval a přemístili se do Prasinek. Paní Figgová je nehodlala odbýt tak rychle, jako paní Hnízdilová. Odvedla si je do svého pokoje. Musela se pochlubit a měla rozhodně čím. Měla tu vlastně pěkný prostorný byt. Velký obývací pokoj, z kterého vedly dveře do kuchyňky, ložnice a koupelny. Usadila je u krbu, připravila čaj a pak začala vyprávět:

      „Ta Zorina je tedy ale poděs, to vám tedy řeknu. I ten mladý zrzek Weasley má víc rozumu, než ona. Naši Broučci ji začali nesnášet, hned jak otevřela pusu...“

      „Broučci?“ podivil se Harry a Arabela Figgová se zvonivě rozesmála.

      „Už jsem se nakazila od Leonarda...“ a když viděla nechápavý pohled v Harryho tváři, tak začala vysvětlovat:

      „Leonard Crested je vedoucí tohoto projektu. Je to léčitel z oddělení duševních poruch na penzi. Hermiona ho získala hned na začátku a on jí pomáhal sehnat peníze i zařizovat tento statek. Všem svým pacientům říká broučku nebo beruško a nejen pacientům. Pouze personál většinou oslovuje křestními jmény, ale i u nás se občas splete. Je to moc milý, bodrý, srdečný a často velmi hlučný člověk; všichni ho tady skutečně zbožňují... Pomáhal mi vyzvídat mezi našimi vlčky a sám si vzpomněl, že toho vašeho Richarda Liona viděl. Myslel si, že je to možný sponzor a tak mu o našich svěřencích dost vyprávěl...“

      Bylo to opět na podzim. Vypadalo to, jako by se zajímal o stav a o osud vyléčených vlkodlaků, jako by přemýšlel o tom, zda své rodiče podrobit té léčbě. Proč se ale rozhodl léčbu jim neposkytnout? Proč místo toho dával dohromady smečku a útočil na lidi? To byly otázky, které vyplynuly z dalšího rozhovoru. Savage se rozhodl, že si musí promluvit i s léčitelem Crestedem, aby to vše dokázali pochopit a paní Figgová je k němu odvedla.

      Seznámili se s plešatým, kulaťoučkým mužíčkem, u kterého bylo velmi těžké odhadnout věk. Mohlo mu být padesát stejně jako osmdesát.

      „Á… naše skvělá elita, výkvět kouzelnického lidu, neohrožení strážci zákona! Vítejte, vítejte u nás!“ vrhl se na ně nadšeně hned, jak překročili práh jeho bytu.

      „Čímpak vám mohu být nápomocný, broučkové zlatí?“ vysloužil si shovívavý úsměv od Savageho a udivený od mohutného Hrdonožky.

      „Potřebovali bychom od vás, abyste si co nejpřesněji vzpomněl na rozhovor, který jste vedl s Richardem Lionem, pane Crestede…“ sdělil mu Savage.

      „Leonarde, prosím, a jistě, velmi rád vám vyhovím…“ ochotně souhlasil léčitel.

      „Nemáte tu náhodou k dispozici myslánku, Leonarde?“ napadlo Harryho a vysloužil si oceňující pohled jak od svých mentorů, tak od starého léčitele.

       „Brilantní nápad, mladý muži. Samozřejmě že mám k dispozici myslánku. Je to neocenitelný pomocník pro každého psycholéčitele. Neexistuje lepší způsob, jak se vyrovnat s traumaty, než projít si své nejhrůznější vzpomínky s kvalifikovaným doprovodem a vyslechnout si zhodnocení celé situace od nestranného pozorovatele. Když nepomůže ani myslánka, pak už nezbývá nic jiného, než úprava paměti. Ale to je zásah, který neděláme rádi, protože většinou změní osobnost postiženého…“

      Chvíli zíral na vyčkávající bystrozory, než mu došlo, že čekají na tu myslánku, a tak je tedy odvedl do své ordinace. Příjemně uklidňujícím způsobem zařízená místnost Harryho překvapila. Leonard vytáhl ze skříně velkou kamennou mísu zdobenou runovými obrazci a položil ji na malý kulatý stolek u sedací soupravy. Paní Figgová se s nimi už po cestě do ordinace rozloučila a jako hrdá matka při tom Harryho pohladila po rameni. Tak se kolem myslánky rozestoupili čtyři muži. Leonard se chvíli soustředil, přiložil hůlku ke spánku a vytáhl stříbřitou vzpomínku. Všichni naráz se do ní ponořili…

      Procházel se po zahradě při jednom z posledních podzimních slunečních dnů. Všiml si muže stojícího za plotem, který si povídal s jednou jeho svěřenkyní.

      „Copak tady děláte, madam?“

      „Trhám kytičky do vázy…“ odpověděla téměř dětským hláskem asi padesátiletá hubená žena.

      „Naše Anetka má moc ráda květiny na stole, že beruško?“ zapojil se do hovoru Leonard. „Zajímáte se o náš projekt, pane?“ zeptal se, když letmo zhodnotil kvalitní drahý hábit, co měl sympatický muž na sobě.

      „To záleží na tom, o jaký projekt to vlastně jde. Máte tu letní sídlo pro duševně choré?“ projevil mírný zájem modrooký muž.

      „Och… ne, to ne… Tento statek je sídlem projektu Návrat do života. Jsem hlavní léčitel projektu Leonard Crested. Zabýváme se rehabilitací vyléčených vlkodlaků – je to opravdu záslužná práce…“ představil sebe i projekt léčitel.

      „Richard Lion,“ představil se na oplátku modrooký. „A to jsou na tom všichni vyléčení vlkodlaci takhle špatně?“ zajímal se Lion a ukázal na Anetku.

      „Ale kdepak… Většina našich chovanců už má své vlastní hůlky a pod vedením bradavických profesorů se připravují na všední život a na své povolání. Mají ještě trochu problémy s návratem paměti, ale zlepšují se den ode dne víc a víc…“

      „Takže jejich vyléčení je doprovázeno ztrátou paměti?“ zajímal se Lion.

      „To není úplně přesné. Jejich vzpomínky na dobu, kdy žili ovlivněni jejich nemocí, jsou zamlžené a vrací se postupně, po částech. Naštěstí si nikdo z nich nepamatuje úplňkové noci, ale většina z nich žila v bídě a nouzi i mimo toto období a teď, když konečně můžou žít důstojně a bezpečně, tak se jim na ta zlá období života moc vzpomínat nechce. Anetka je obzvlášť specifický případ,“ začal vysvětlovat v okamžiku, kdy jejich rozhovor připadal chovance již nezáživný a odešla do domu. „Byla pokousána již jako pětiletá. Z vyšetření její paměti během spánku víme, že skoro celý svůj dospělý život strávila jako služka a sexuální hračka v Šedohřbetově smečce, takže si možná dovedete představit, že má své důvody, proč si odmítá vzpomenout a raději se drží svých nevinných a bezstarostných vzpomínek z dětství. Již se ale učí číst, psát a počítat a jde jí to opravdu moc dobře. Počítáme, že za rok nebo dva už bude připravená na výuku kouzel…“

      Richard Lion pozorně naslouchal a ptal se dál: „Je nějaký výrazný rozdíl mezi těmi, kteří během svého života užívali vlkodlačí lektvar a těmi, co tuto možnost neměli?“

      „To se, bohužel, nedá dost přesvědčivě dokázat. Svěřence, kteří užívali lektvar, tady nemáme žádné. Tuto výsadu měli především děti a mladí, kteří po nakažení zůstali v péči své rodiny a u rodiny se také přizpůsobují po vyléčení. Nevím o žádném, který by měl nějaké problémy a to je pochopitelné, protože byli nakaženi jen krátce a žili v relativním pohodlí a bezpečí, takže nemají důvod k psychickým problémům…“

      Richard Lion přikyvoval a pak se zeptal: „Vaše nadace má pravděpodobně účet u Gringottů, že? Až tam budu mít cestu, tak jistě nechám převést nějakou finanční hotovost na pomoc vašemu záslužnému projektu…“ a s úsměvem se rozloučil.

      Hned, jak vypadli z myslánky, se Hrdonožka zeptal:

      „Poskytnete nám tuto vzpomínku jako důkazní materiál, Leonarde? Potřebujeme, aby si ji prohlédli i ostatní bystrozoři a podívali se, jak Richard Lion vypadá…“

      „Ale jistě, broučkové, moc rád přispěji svým dílem k vašemu vyšetřování…“ radostně souhlasil léčitel.

      Harry zamyšleně hleděl z okna a zeptal se:

      „Jestliže v té smečce jsou Lionovi rodiče, tak předpokládáme, že alespoň část svého života užívali vlkodlačí lektvar. Myslíte, že pro ně bude jednodušší si vzpomenout na dobu před tím, než byli vyléčeni? Jak bychom mohli při výslechu podpořit návrat jejich paměti?“

      Leonard si smutně povzdechl:

      „Počítám, že ti vlčci, o kterých mluvíte, budou souzeni a odesláni do Azkabanu, že?“

      „Zabíjeli…“ odpověděl mu s přikývnutím Hrdonožka. „Ale vyslechnout je potřebujeme…“

      „Pokud zkombinujete veritasérum s jemným, nenásilným nitrozpytem, pak byste měli prolomit případnou bariéru v paměti, ale je tu nebezpečí, že rychlý návrat nechtěných vzpomínek poškodí psychickou rovnováhu těch chudáků…“ tvářil se poměrně znepokojeně Leonard. „Pokoušíme se nabídnout ministerstvu alternativní program pro uvězněné vlkodlaky vyléčené proti jejich vůli. Chceme přece, aby se po odpykání trestu dokázali zapojit do společnosti, nebo ne?“

      „Také mi připadá kruté věznit lidi, kteří si ani neuvědomují svou vinu,“ odpověděl mu Harry. „Naštěstí ti, kteří při útocích nikoho nezabili, nejsou pod vlivem mozkomorů; dřív to bylo mnohem horší…“

      „Ano,“ souhlasil s ním léčitel. „Měl jsem v péči spousty drobných provinilců, kteří se po několika měsících svého pobytu jen těžko dostávali z vlivu mozkomorů. Ale tihle vlčci jsou psychicky na úrovni dětí a izolace v celách je pro ně ubíjející. Pokoušíme se dostat je do skupinových cel a umožnit jim studium. Přesvědčit ministerstvo, aby umožnilo alespoň jednou týdně návštěvu učitele, který by mohl pomoci s jejich studiem a pravidelné návštěvy psycholéčitele, ale zatím narážíme na neochotu a odpor udělat něco užitečného pro ty nešťastníky …“ posteskl si Leonard.

      Harry se na něj usmál.

      „Pokusím se o vašich problémech promluvit s ministrem, a když to nezabere, tak na něj pošleme Hermionu. Ta má neuvěřitelnou schopnost komukoli vymluvit díru do hlavy. Každý jí raději vyhoví, aby se jí zbavil…“

      „Nevím, jestli slečna Grangerová bude mít čas věnovat se ještě vlkodlakům. Už toho pro ně udělala opravdu mnoho. Pokud vím, teď se vrhla do zcela nového projektu, ale nejsem oprávněn sdělovat podrobnosti…“

      Harry zvedl v úžasu obočí.

      „To je zvláštní, že se ještě nepochlubila. Většinou, když se do něčeho ponoří, tak se dostane do stavu, že není schopná mluvit, ani uvažovat o ničem jiném…“

      Leonard se rozesmál nahlas. Nakažlivým rachotivým smíchem, který dokázal rozechvět okenní tabule.

      „Tak to bylo naprosto přesné hodnocení, broučku. Je vidět, že naši zlatou slečnu Mionu znáte opravdu dobře. Věřím, že se vám brzy svěří, čím se její roztomilá hlavinka právě zabývá…“

      No páni… Miona. Zlatá slečna Miona… Bylo zvláštní slyšet taková slova uznání, respektu a něhy z úst starého, zkušeného léčitele. Věděl, že je Hermiona chytrá a cílevědomá, ale tohle ho překvapilo. Budu si s ní muset promluvit. A také s taťkou, který má jako šéf odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, na starosti Azkaban. Pak mě čeká rozhovor s Kingsleym, který jsem slíbil Leonardovi… to byly myšlenky, které Harrymu kroužily hlavou po jejich návratu na ministerstvo a tak se ani moc nesoustředil na sepisování získaných informací do hlášení. Začal dávat pozor, až když Savage vyplňoval žádost pro soudní dvůr o povolení speciálního výslechu bývalých vlkodlaků dočasně internovaných v předběžné vazbě na ministerstvu.

      Po půlnoci už měli všechno hotovo a lehce podřimovali v pohodlných křeslech, které si přeměnili ze židlí v kanceláři. Byli připraveni reagovat na hlášení, volání o pomoc nebo poplach. Před čtvrtou hodinou ráno skutečně poplach přišel. Desáté patro, cely předběžného zadržení. Poplašná kouzla, která na cely umístil Savage po poslední úplňkové noci, se rozezněla hlasitým zvoněním. Doroty Folková a Dag Fox, kteří dnes drželi noční službu s nimi, se už někam přemístili.

      „Do atria, Harry!“ zahřměl Hrdonožka a společně se Savagem také zmizeli z Harryho očí. Přemístil se za nimi okamžitě, a přesto už zahlédl jen jejich postavy mizející na schodišti vedoucím dolů. Ohlédl se k výtahu a viděl jeden zastavený a zablokovaný červeno bílou závorou a druhý na cestě dolů. Doroty a Dag blokují tuto cestu… Tak se rychle rozběhl za svými mentory. Věděl, že na dvě patra pod atriem se nedá přemisťovat. Bylo to nové opatření přijaté po té, co nějaký drobný zlodějíček vyklouzl ze soudní síně, kde někomu ukradl nenápadně hůlku, a hned za dveřmi se přemístil. Od té doby měli pořád k dispozici jednosměrné přenášedlo odkudkoli k celám vedle soudní síně.

      Kruci! No jistě!

      Vytáhl levou rukou z kapsy tkaničku od bot a hůlkou v pravé ruce na ni klepl ještě dřív, než doběhl ke schodům. Známé trhnutí pod pupkem a velice krátká cesta meziprostorem. Harry se pekelně soustředil na to, aby dopadl bezpečně na nohy. Nechtěl se setkat s narušitelem rozpláclý na zemi jako mokrý hadr na podlahu. Dopadl do podřepu hned za dveřmi u stolu nočního strážce. Viděl z něj jen nohy trčící zpoza stolu. Ale na kontrolu jeho stavu teď nebyl čas. Zahlédl postavu v černém plášti s kapucí, jak se dobývá do poslední cely vpravo, kde byla zavřená stará žena – vlčice, zadržená uvnitř srubu. Ta postava mu připomněla Smrtijeda a tak začal okamžitě sesílat svou oblíbenou sadu zneškodňujících kouzel. Odzbrojit, znehybnit, omráčit, spoutat… Jenže vetřelec jeho příchod zaregistroval a stihl včas zareagovat. Uhýbal, odrážel a posílal kletby zpátky. Harry musel zapojit veškerou svou obratnost, sílu a zkušenosti, aby z tohoto souboje vyvázl alespoň nerozhodně. Naštěstí už dorazili i ostatní bystrozoři a Richard Lion náhle stál sám proti velké přesile. Vykouzlil před sebou pevný, zářivý štít, strhl si z krku zlatý řetěz s velkým přívěskem a vložil ho do třesoucí se ruky pomatené stařenky, trčící mezi mřížemi cely. Objevila se modravá záře, Lion zmizel, ale žena se s bolestivým výkřikem zhroutila na kamennou podlahu.

      Hned vzápětí dostal Harry citelný pohlavek od Hrdonožky.

      „Pro Merlina, jak ses sem dostal ty kluku bláznivá!“

      Harry se přikrčil a zaraženě ukazoval svému velkému mentorovi tkaničku, kterou ještě stále svíral v levé ruce.

      „Sakra!“ zaklení vyjadřovalo údiv, nad tímto řešením, ale pak se obličej obvykle dobráckého muže zkřivil zlostí. „Nejdřív se vždy musí zajistit všechny únikové cesty!“

      „No právě…“ pokusil se hájit Harry. „Výtah zajistili oni,“ ukázal na Daga a Doroty, kteří právě probírali z bezvědomí strážce, „a schodiště jste jistili vy dva. Tohle byla jediná další cesta k celám…“ zamával mu před očima tkaničkou.

      „Nezasahovat, neplést se a na slovo poslechnout své mentory… říká ti to něco?“ hřměl stále rozzlobený Hrdonožka, mávnutím hůlky přivolal ke stolu vězeňské služby nepohodlnou dřevěnou židli a zavelel: „Tady si sedneš, a dokud tu neskončíme s šetřením, tak se ani nehneš!“

      Zaražený a trochu uražený Harry mlčky sledoval, jak probíhá pátrání čtyř zkušených bystrozorů. Během pár minut se dostavil i šéf Dobs a přivolaný léčitel, který rychle zkontroloval zdravotní stav strážného a pak se dost dlouho věnoval staré ženě v poslední cele, která byla stále v bezvědomí. Mohly za to protipřenášecí bariéry, které byly v prostorech cel mnohonásobně posíleny, takže pokus Richarda Liona vzít ženu sebou, ji málem zabil. Léčitel konstatoval naprosté magické vyčerpání, nalil do ženy pět různých lektvarů a doporučil její převoz ke Svatému Mungovi. Jeho návrh byl okamžitě zamítnut, nicméně Dobs dovolil pravidelnou léčitelskou péči a nechal ženu přesunout do první cely, aby byla pod neustálým dohledem služby.

      „Je to zřejmě Lionova matka. Mezi ostatními zadrženými ovšem není žádný, který by odpovídal věkem jeho otci, takže budeme muset počkat na povolení soudního dvora ke speciálnímu výslechu, abychom si jejich totožnost ověřili. Škoda, že s ním budeme muset počkat, až se trochu vzpamatuje…“

      Po vytvoření nových bezpečnostních bariér za ty, které se Lionovi podařilo prolomit, nebo obejít a posílení strážní služby se všichni bystrozoři přesunuli zpět na ústředí. Dobs odvedl Harryho k malému stolku v rohu, přivolal před něj pergamen a brk, a přikázal mu:

      „Napíšete mi velice podrobné hlášení vaší samostatné akce. Začněte zazněním výstrahy, pokyny, které jste dostal od svých mentorů a nezapomeňte podrobně popsat i myšlenkové pochody, které vás vedly k vaší nežádoucí samostatnosti, pane Pottere. Počítejte s tím, že vás čeká nepříjemný rozhovor v průběhu vaší příští denní směny, takže bude lepší, když vaše pohnutky dokáži pochopit z tohoto hlášení…“

      Harry psal a horečně přemýšlel, jaké měl další možnosti. Mohl běžet za svými mentory a dorazit za nimi k celám s křížkem po funuse. Vzhledem k rychlosti, jakou se všichni řítili do hlubokého podzemí, nepřicházela v úvahu ani možnost, že by dokázal svým mentorům sdělit svůj nápad a uskutečnit ho s jejich požehnáním. Byl přesvědčen, že jednal správně. Na Liona použil neverbální kouzla rychle a důrazně a věděl, že ani jeho mentoři by to nedokázali lépe. Nebyla prostě šance Liona zadržet, když dokázal vytvořit přenášedlo, které mohlo prolomit ochrany, které byly rozloženy po celém desátém patře. Ještě, že byly cely posíleny, protože by jim jinak zmizel i se svou matkou. Napsal své hlášení opravdu důkladně a podrobně, vypsal všechny úvahy, domněnky a závěry, které se mu rojily v hlavě. 

      Když ráno končila směna, položil hlášení před stále ještě rozzlobeného Hrdonožku a s úlevou přijal Savageho chlácholivé poplácání po zádech, než se přemístil domů. Ginny tam nebyla, protože přespala v Doupěti, tak se rychle nasnídal, poděkoval Kráturovi a zapadl do postele k neklidnému spánku.

       

      Items details

      • Hits: 8182 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Online návštěvníků

      Právě připojeni - hostů: 126 a členů: 3 

      Celkový počet zobrazení stránek:

      Počet zobrazení článků : 3069867