Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Caninae

Vlk_01Moje první a zatím jediná jednorázovka je vlastně Fanfikce na druhou, příběh doplňující skvělé dílo anglické autorky Aspen, Trilogii RJŽJ, LJŽJ, RJŽJ, kterou už několik let vytrvale překládá tým velmi obětavých překladatelek.

Tato povídka je jen malým rozšířením kapitoly 93 – Popření není řešení – Rok jako žádný jiný. Tedy alespoň její první část…

Pro ty, kteří Rok jako žádný jiný nečetli, nebo už si ho přesně nepamatují, přidám krátké shrnutí: Snape pečuje o Harryho a Draca, aby je udržel v bezpečí před Zmijozelskými. Harry je po krutém mučení, kterého se mu dostalo od Voldemorta a Luciuse Malfoye zbaven části své magie, která umožňuje kouzlit klasicky (s latinskými inkantacemi) a zbyla mu jen Temná (myšleno hluboko skrytá) magie, kterou se nakonec naučil ovládat hadím jazykem. S hůlkou je velice silná a nebezpečná, proto musí kouzlit bez hůlky a hůlku přitom držet v ruce jako kamufláž. Draco byl přítomen mučení Harryho a ten zážitek ho přinutil přidat se na stranu dobra. Snape nejprve adoptoval Harryho (který si ponechal své jméno) a pak i Draca, který přijal jméno Snape. A tak se stali bratry.

Druhá část povídky nás přenese o rok dál, do času který je pro nás všechny ještě velká neznámá. (Harry po ztrátě paměti může zase kouzlit klasicky, ale ztratil schopnost ovládat svou Temnou magii.)  Každopádně už bude mít Harry zpět svou paměť a s ní i svoje temné síly. Nebudu spekulovat o tom, jak se mu paměť vrátila. Rodina jako žádná jiná ještě není dopsána a tak je tato část příběhu pouhou fikcí. Autorka už má pravděpodobně představu o tom, jak se to stane.

Celá povídka je jen o tomto jediném kouzlu, které mě jako pejskaře opravdu okouzlilo…

***

A/N Tato povídka byla zveřejněna na stránkách Roku dne 16.10.2010, takže jste ji možná už někteří z vás četli...


    Caninae
      původní dílo…

      Když přišli do učebny Obrany, Snape už tam byl, stál v rohu, ukrytý ve stínu, paže složené na hrudi. Harry si pomyslel, že vypadá téměř jako gigantický netopýr. Většina studentů si ho nevšimla, ale Aran si byl jeho přítomnosti dobře vědom. Nervózně se po něm po očku díval a jeho tvář byla ještě červenější než obvykle.

      Dobře ti tak, pomyslel si Harry. Ponížil jsi mě, řekl jsi o mně, že jsem černokněžník a udělal ze mě zmijozelský cvičný cíl. Teď se budeš stydět ty. Všichni se dozvědí, že ti Brumbál nevěří natolik, abys mohl zůstat se studenty sám.

      Ale mělo se ukázat, že tohle je ta nejzanedbatelnější část Aranova pokoření.

      „Dávejte pozor,” řekl Aran téměř ostýchavě, ve snaze začít hodinu. Zcela evidentně ho vedle stojící Snape znervózňoval. Jeho hlas byl příliš tichý na to, aby ho všichni zaregistrovali a tak se studenti bavili dál.

      Snape vystoupil ze stínu a pronesl poměrně nahlas: „Vždycky jste tak neschopný udržet si ve třídě kázeň, profesore? Třído pozor!”

      Zmijozelští i nebelvírští šesťáci zmlkli, ale po chvíli se třídou rozletěl šepot: Co ten tu dělá, a kdo teď učí Lektvary?

      Snape jen nadzdvihl obočí a okamžitě bylo ticho.

      Aran teď stál před třídou rudý jako rak s rukama zaťatýma v pěst. Přesto se vzmužil. „Otevřete si učebnice a najděte si kapitolu o omezení Caninae,” řekl strnule.

      „Až s tím budete hotoví, budu si volat studenty, kteří mají s tímhle kouzlem ještě pořád problémy...“

      „Promiňte, pane profesore,” řekl Snape a definitivně vystoupil ze stínu, čímž získal okamžitě pozornost všech, ”ale vzhledem k tomu, že jsou to studenti šestého ročníku...”

      „Já přece vím, jak staří jsou mí studenti!” vyštěkl Aran.

      Snape pokračoval, jako by nebyl přerušen. „Jsem si naprosto jistý, že jsou schopni přečíst si látku ve svém volném čase. Drahocenný vyučovací čas by pak měl být vyhrazen praktickému nácviku pod dozorem kvalifikovaného odborníka.”

      Aran byl čím dál tím červenější, i když se Harrymu zdálo, že už to není možné. „Podívejte Snape, tohle je moje hodina a poběží tak, jak mně připadá vhodné!”

      Harry věděl, že je to špatně, ještě před tím, než jeho otec stačil odpovědět.

      „To zcela evidentně ne, vzhledem k tomu, že mě ředitel osobně požádal, abych až dokonce školního roku dohlédl na všechny hodiny Obrany,” prohlásil Snape ledově.

      Třídou se znovu rozlehl šepot. Dohlížet? Všechny hodiny Obrany? A nebyla by to Hermiona, kdyby se nenaklonila k Harrymu, nezatahala ho za rukáv a nezeptala se: „A co teď bude s Lektvary?”

      Harry k ní přes rameno zašeptal: „Budeme mít suplování.”

      „Jste tu jen, abyste se díval!” prskal Aran a ruce se mu třásly, přestože je měl zaťaté v pěst.

      „A zasáhl, pokud se mi to bude zdát vhodné,“ dodal Snape. Jeho naprosto klidný hlas jen zdůraznil to, jak hysterický je Aran. „Domníval jsem se, že to je vám jasné?”

      A zjevně bylo, protože Aran už dál nic nenamítal.

      „Skvěle,” řekl Snape a znělo to jako předení velké kočky. „Takže místo toho, abyste nechal studenty číst, budeme nacvičovat. Z vašeho předešlého komentáře jsem pochopil, že někteří studenti ještě pořád mají problém vykouzlit Caninae.“

      Aran upjatě přikývl.

      Třída mezi tím znovu utichla a oči všech přeletovaly tu k Aranovi tu ke Snapeovi. Harryho napadlo, že to vypadá, jakoby sledovali odrážeče, jak posílají potlouky sem a tam.

      I když nebylo pochyb, kdo tuhle slovní bitvu vyhraje.

      „Pochopil jsem to správně, že si voláte po jednom studenty, kteří mají problémy?” Snape zamyšleně svraštil obočí. „Na Caninae pracujete už nějakou dobu, nebylo by tedy efektivnější, kdybyste to kouzlo před tím, než ho budete chtít po studentech, ještě jednou předvedl?”

      Draco zdvihl ruku. Aran ho samozřejmě ignoroval a přilil tím jen olej do ohně Snapeovi kritiky.

      „Je vaším zvykem ignorovat studenty, kteří se dožadují vaší pozornosti?”

      „Pan Mal...”

      „Je to pan Snape,” opravil ho Snape ledovým hlasem, „je to docela urážlivé, když opomíjíte správné jméno mého syna. Vřele vám doporučuji, abyste změnil své návyky, profesore.”

      Červeň z Aranových tváří zmizela a byla nahrazena až nepřirozenou bledostí. Možná, že je pitomec, ale ne zas až takový, aby nepostřehl ve Snapeových slovech hrozbu.

      „Pan Snape už Caninae umí,” řekl Aran a poodešel od Mistra lektvarů.

      „To snad, ale neznamená, že nemá co říct. Prosím, pane Snape?”

      Draco vstal, pravděpodobně proto, aby ho bylo lépe slyšet. „Myslím si, pane, že byste měl vědět, že profesor Aran nám Caninae nikdy nepředvedl. Jen nám řekl, abychom si přečetli text a začali kouzlit.”

      Snape se obrátil na Arana se šokovaným výrazem. „Skutečně? To je velmi neobvyklá praxe.”

      Harryho napadlo, že vzhledem ke Snapeově vlastní posedlosti učení se ze zkušeností je to směšná poznámka. Na prstech obou rukou by spočítal, kolikrát jim Snape předvedl vaření lektvaru před tím, než ho začali vařit studenti.

      „Dobře, takže to hned napravíme,” prohlásil Snape rozhodně. „Předveďte svého Caninae, pane profesore.”

      Z nějakého důvodu se do toho Aranovi moc nechtělo. Popravdě vypadal dost zaskočeně. Ale Snape byl neústupný, a po chvíli se posměšně zeptal, „Nejste toho snad schopen, pane profesore? V tom je ten problém?”

      Aran se naježil. „Samozřejmě, že ne! Slečno Patilová, pojďte sem, budete kouzlit proti mně...”

      Snape předstíral údiv. „Proč, pane profesore, vždyť stojím přímo před vámi. Nebude jednodušší, když budu proti vám kouzlit já?”

      „Udělá to slečna Patilová.”

      Odněkud zezadu bylo slyšet Seamuse a znělo to trochu jako kuřecí zakvokání.

      Aran předstíral, že to neslyší. Když na něj Parvati zaútočila neškodným žihadlovým kouzlem, mávl hůlkou „Canis Horribilis!“

      Z Aranovy hůlky vylétl napůl průhledný chomáček srsti. Když dopadl na zem a začal ňafat na Parvati, došlo Harrymu, že je to jen štěňátko.

      Štěňátko pomerančového špice.

      pic

      Parvati se nedokázala ovládnout a rozesmála se,

      A pak i celá třída.

      A pak i Snape, jako by mu připadal Aranův Caninae tak směšný, že ani nedokázal zachovat profesorskou solidaritu.

      Harry už před tím viděl svého otce smát se, ale ostatní studenti, až na Draca, ne. Upadli do šokovaného ticha.

      Harry musel přiznat, že jeho otec dokáže situaci využít až do konce. Zalovil v kapse, vytáhl kapesníček a se smíchem si otřel oči. „Ale, pane profesore, tohle je opravdu to nejlepší co dokážete?” a pak daleko tišším hlasem, ale tak, aby ho všichni slyšeli, dodal, „Není divu, že mají vaši studenti problémy.”

      Vztek zjevně zatemnil Aranovi mozek. „Předpokládám, že to dokážete lépe?”

      Snape udělal pár kroků směrem k němu a zaujal postoj, jako při souboji. „Canis horribilis!”

      Ta věc, co se objevila, ale nebyla, pokud to Harry dokázal posoudit, pes. Spíš obrovský, nebezpečný vlk, samé zuby a drápy, vyřítil se proti Aranovi, srst zbrocenou krví. Dokonce ani nebyl průsvitný, tak jako ostatní Caninae.

      Vlk_01

      Aran zaječel a uskočil, zakopl o vlastní nohu a skončil na zádech na zemi. Parvati také uskočila, ale byla dost duchapřítomná na to, aby neupadla.

      Snapeův Caninae obcházel ležícího profesora, vrčel, třída byla šokovaná, ale rozhodně ne ztichlá.

      Sežere ho... u Merlinovy hůlky, vidíš to? Snape ani nepotřebuje, aby na něj někdo zaútočil, aby ho dokázal vykouzlit... Jak to vlastně dokáže...?

      „Celý můj titul je profesor Snape,” zpražil Snape pohledem Deana. A pak další pohled přes polovinu místnosti, „pane Zabini, jestli napíšete během vyučování ještě jeden řádek, budete toho nekonečně litovat.”

      Zabini bleskově schoval inkoust a pergamen a položil ruce na prázdný stůl.

      Snapeův ďábelský vlk mezi tím pořád kroužil kolem Arana, jako žralok, kroužící kolem své kořisti. Když Snape zlehka mávl hůlkou, Caninae ustoupil.

      Pak ale popadl špice, který pořád ňafal a poskakoval a zhltnul ho.

      „Ale ne!” vykřikla Levandule.

      „Silní vždy pohltí slabé,” řekl Snape, přistoupil k Aranovi a díval se na něj dolů. Pokračoval tišeji a možná právě proto to znělo ještě mrazivěji. „Vždycky.”

      Snape vzhlédl a rozhlédl se po třídě.

      "Pamatujte si to dámy a pánové. Silní vždycky pohltí slabé. Učíte se tu v naději, že se stanete těmi silnými.” Ukázal na svého Caninae, který seděl a olizoval si nohu. „Zde vidíte, co člověk může dokázat, pokud má dovednost a vůli. A teď si každý vyberte svého partnera k tréninku. A během hodiny se několikrát vyměňte. Ten, komu se zatím nepodařilo Caninae vykouzlit, si může přijít sem dopředu pro radu.”

      Nikdo se dopředu ke Snapeovi nehrnul, nebo alespoň do té doby, než mávl hůlkou a nechal ze stupínku zmizet toho zlověstně vyhlížejícího psovlka.

      Ale pak se vytvořila malá fronta. A nebyl to Aran, od koho chtěli studenti pomoc.

      Harry se trochu ušklíbl. Potřeboval pomoc při kouzlení Caninae, ale věděl, že ho to Snape může naučit během léta. Pokud jeho spolužáci potřebují radu, potřebují ji tady a teď.

      Bylo milé, být pro jednou svědkem slušné výuky.

      A od Snapea.

      Harry nevěděl, jestli se má mračit, nebo smát.

      konec původní povídky…

      ***

              Draco do něj rozpustile šťouchnul a zeptal se ho: „Proč si taky nejdeš pro radu, Harry?“

      Tak mu to vysvětlil. Dost času o prázdninách, kdy budou mít tátu jen sami pro sebe. Jeho bratr se rozesmál:

      „Ty se snad hodláš o prázdninách učit? To se mi snad jenom zdá… Pojď, naučím tě to teď, abys prázdniny mohl věnovat jen příjemnému lenošení a poflakování. Navíc tě taky budu muset znova naučit hrát famfrpál…“ zašklebil se.

      „Probral jsi už se Salsou možné inkantace?“ pokračoval Draco a když Harry přikývl, tak ještě šeptem dodal: „A dávej si prosím pozor na to, jak držíš hůlku. Nerad bych se potýkal s nějakou hrozivou příšerou…“

              Postavili se proti sobě na druhém konci třídy, než kde Severus pracoval s jejich spolužáky. Draco se postavil do střehu, hůlku v útočné pozici a s pobavenou jiskrou v oku se zeptal:

      „Bojíš se Pottere?“

      Déjà vu…

      „Ani ve snu…“ odpověděl Harry s úsměvem a sjel pohledem na malou rytinu hádka na svých brýlích.

      „Scindo natis!“ vyslovil Draco inkantaci, kterou Harry neznal.

      Sss důvěrou očekávám psího ochránce!“ zasyčel jednu z možných forem kouzla Harry a nic se nestalo. ,Takže obdoba Patrona asi fungovat nebude…´ pomyslel si těsně před tím, než ho pořádný štípanec do zadku přinutil nadskočit.

      „Co to bylo?“ zeptal se překvapeně svého bratra.

      „Štípací kletba,“ zasmál se Draco. „Obvykle ji používám jen na děvčata, ale ty taky moc hezky poskakuješ…“ šklebil se rozpustile.

      „To mě budeš muset naučit. Na Hermionu by se občas mohla hodit…“ usmál se Harry. Vzápětí se ale zarazil, když se za ním ozvalo Hermionino zasyčení:

      „To si můžeš zkusit Harry Pottere a budeš se divit!“

      Nevšiml si, že je jeho kamarádka kousek od něj. Musela se tam přesunout v okamžiku, kdy se plně soustředil na Draca. Když se po ní ohlédl, tak ho sjela hrozivým pohledem a začala sesílat kletby na Rona, který potřeboval svého obrovského, chlupatého, ale nesmírně líného Caninae, kterého nazýval zlostně „ty mrcho líná“ naučit správným způsobům psa obranáře.

      Další štípanec do zadku upoutal Harryho pozornost zpět k Dracovi. S jeho další štípací kletbou zkusil jinou inkantaci: „Volám psssa, který mě ochrání!“ … a zase nic. Tak zasyčel: „Volám psssa ochránce!“

              Konečně! Z jeho prstů, které svíraly hůlku, vystřelil malý střapatý foxteriér a v letu chňapnul po Dracově kletbě. Draco se rozesmál a Harry pokrčil rameny.

      „No tak je malej, no…“

      Jenže teriér se nespokojil jen s likvidací kletby a rozběhl se s zuřivým štěkotem přímo na Draca. Harry se usmál a pokračoval:

      „…ale pěkně vzteklej…“

      Draco rychle mávl hůlkou a přivolal svého ochránce: Canis Horribilis!“ Z jeho hůlky vyskočil obrovský černý pes, tolik podobný Tichošlápkovi a vyrazil proti malému teriérovi. Jenže ten se nezalekl. Zakličkoval, proběhl Tichošlápkovi mezi nohama a pokračoval v útoku na Draca.

      „…a šikovnej…“ pokračoval nadšeně Harry, s napětím sledujíc, jak se Draco s jeho Divochem (jak právě svého Caninae pojmenoval) vypořádá. Foxteriér už byl u něj, když se Tichošlápek teprve otáčel. Vyskočil, vytrhnul mu hůlku z ruky a okamžitě se dal na úprk před velkým černým psem.

      „…a chytrej…“ smál se už Harry s plných plic když sledoval, jak se Divoch proplétá hbitě mezi stoly, lavicemi a nohama ostatních studentů. Tichošlápek se vrhnul za ním jako tank a kácel všechno, co mu přišlo do cesty – včetně studentů. Divoch doběhl až na stupínek, s Dracovou hůlkou pořád v mordě, oběhl Arana, pak zareagoval na Harryho volání: „Přines! Pojď ke mně Divochu!“ a rozběhl se k němu.

      Divoch_01

      Tichošlápek srazil Arana a pokračoval v pronásledování. Celá třída se smála, až se za břicho popadala, včetně Severuse. Teriér přiběhl k Harrymu, vyskočil mu přímo do náruče a podával mu hůlku jeho bratra. V tu chvíli se přiřítil i obrovský černý pes, opřel se předníma tlapama Harrymu o ramena a snažil se dosáhnout na psíka, kterého držel nad hlavou.

      „Dej pokoj Tichošlápku! Nech ho být! Lehni!“ zakřičel na něj Harry a pes okamžitě poslechl. Draco zíral s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima.

      „Jak to, že tě poslechl?! A proč mu říkáš Tichošlápku?!“

      Harry nemohl odpovědět, protože Dracův výraz ho donutil k dalšímu záchvatu smíchu. Uklidnil se, až když k nim došel z druhého konce třídy Severus.

      „Ano, ta podoba je vskutku fascinující…“ řekl ohromeně jeho otec, když k němu přistoupil. Velký černý pes však ohrnul pysky, vycenil na něj zuby a temně zavrčel… „Koukám, že včetně nepěkných povahových rysů…“ zavrčel Snape a ustoupil o dva kroky zpět. Harry se jen rozpustile zakřenil a nechal tu situaci bez komentáře. Severus pokračoval:

      „Váš Caninae je sice malý, ale bezpochyby splnil zadání – kletbu zlikvidoval a vašeho protivníka velmi efektivně odzbrojil. Deset bodů pro vás, pane Pottere.“ Pak se otočil k Dracovi: „Vy už jste jistě za svého Caninae body dostal, že pane Snape?“

      Draco se ušklíbl: „Ne, pane.“

      „Pak tedy také deset bodů… A teď přestaňte rušit ostatní studenty, najděte si nějaké klidné místo a odpovězte svému bratrovi na jeho otázky, pane Pottere. Věřím, že mu dokážete všechno uspokojivě vysvětlit.“

              Sedli si spolu do rohu, Divocha položil Harry na stůl, sebral mu hůlku a podal ji Dracovi. Tichošlápek se jim složil k nohám a upřeně sledoval malého rozpustilého psíka na stole.

      „Tichošlápek byla zvěromágská podoba mého kmotra, myslel jsem, že to víš…“ začal vysvětlovat Harry. „Viděl jsi ho na začátku pátého ročníku na nádraží, když mě šel Sirius vyprovodit a pak jsi ve vlaku dělal narážky na psa… Myslel jsem, žes poznal, že to byl Sirius.“

      Draco jen nevěřícně zakroutil hlavou.

      „Nevěděl jsem to. Jak bych mohl? V té době se o něm doma ještě mluvilo v dobrém. Mysleli si, že je zodpovědný za ty mudly. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že je vlastně na tvé straně… Psa jsem tam nějakého viděl, ale nějak zvlášť mě nezaujal, nevěděl jsem, že to není jen nějaký obyčejný čokl…“

      „No… Tvůj Caninae je každopádně celý Tichošlápek,“ pokrčil rameny Harry. „Včetně dobrých i špatných povahových vlastností, jak zjistil Severus… Proto mě poslouchá a na něj cení zuby,“ ušklíbl se.

      Draco zavrtěl hlavou: „Tak tomu opravdu nerozumím… Proč můj psí ochránce bere na sebe podobu tvého kmotra?“

      Odpověděla mu Hermiona, která se zase ochomýtala okolo.

      „Draco, ale to je přece naprosto jasné! Ty jsi přece po mámě taky Black. Chráníš Harryho stejně, jako ho chránil Sirius. Je proto naprosto logické, že tvůj Caninae se podobá Tichošlápkovi, chrání Harryho a poslouchá ho…“

      Oba chlapci po jejích slovech zamyšleně zmlkli.

      Harry pocítil nepříjemné svědění v rukách. Rozhovor o Síriovi v něm zase probudil ten hrozný pocit viny, kterou si dával za jeho smrt a nedokázal už přemýšlet o ničem jiném, než o tom, kam si zaleze po hodině, aby pomocí své jehly zahnal ten strašný pocit pryč…

      Draco přemýšlel o tom, že když se věci mají takhle, tak ten Harryho nápad s předáním dědictví po Siriusi Blackovi, nebyl vlastně vůbec tak špatný…

      (A/N – Tady zase navazuji na děj Roku – Harry se týral sebepoškozováním a Draco před tím nadutě odmítl Harryho nabídku dědictví po Síriusovi Blackovi v okamžiku, kdy ho Lucius vydědil a sebral mu veškerý jeho majetek. V dalších kapitolách praskne sebepoškozování a Draco přijme majetek Blacků)

      ***

              Rok po té…

      Bylo jaro, nebo spíš už pomalu začínalo léto. Harry stál na louce u jejich domku v Devonu a poslouchal Severuse s Brumbálem a Dracem, kteří se radili, co s ním budou dnes procvičovat. Měli za sebou všichni opravdu náročný rok. Harry a jeho ztráta paměti opravdu neuvěřitelně narušila jejich vztahy – díky bohu, že už to bylo všechno pryč.

      Všechno to trápení ale zase přineslo něco dobrého. Harryho magie se konečně stabilizovala do normálu. No… normálu… Měl svou povrchovou i temnou magii, jako všichni ostatní kouzelníci, ale dokázal je ovládat tak, jako ani sám Brumbál ne. A ten si byl jistý, že ani Voldemort něco takového, jako Harry, rozhodně nedovede.

      Nějakou dobu to trvalo, ale teď Harry umí sesílat střídavě kouzla světlé i temné magie jen se změnou inkantace v latině a hadím jazyce. Musí se sice opravdu pekelně soustředit na své nitro a zároveň na hůlku, aby neseslal hůlkové kouzlo v momentě, kdyby to mohlo někoho ohrozit, ale na to už se naučil dávat pozor. Nechtěl mít některého ze svých blízkých a přátel na svědomí, jako Luciuse.

      Teď se učil „normální“ kouzla, pronášená v latině, posilovat svou temnou magií, často až do gigantických rozměrů. Hlavně povětrnostní kouzla dokázal opravdu impozantně. Lehký vánek s trochou soustředění proměnil v uragán, vlahý deštík s troškou temné magie proměnil v obrovskou průtrž mračen a jednoduchý blesk se stal tak mocným kulovým bleskem, že by mu smetl z cesty celou armádu Smrtijedů…

              Severus ho vytrhl z jeho zamyšlení:

      „Na rozcvičku si dáme pár obranných kouzel z celého tvého repertoáru. Albus na tebe bude sesílat mírné kletby a ty se budeš proti němu bránit bezhůlkovou magií. Proti Dracovi budeš používat latinské inkantace a proti mně temnou hůlkovou magii. Soustřeď se, ať tě zase nezraníme Harry; připadáš mi nějaký zasněný…“

      Harry jen s úsměvem přikývl a plně se soustředil. Předvedl celou plejádu štítů a obranných kouzel. Naučil se sesílat kouzla bezhůlkové magie prsty levé ruky, takže je mohl používat v podstatě současně s hůlkovými kouzly. Odrazil úspěšně všechny kletby, které se na něj hrnuly ze všech stran a souboj se rozhodl ukončit kouzlem Caninae.

      Canis Horribilis!“ poslal na Draca svého Tichošlápka. Jeho bratr odpověděl jako ozvěna a poslal toho svého. Jejich Caninae v Harryho latinské podobě si byli podobní jako vejce vejci. Harrymu probleskla hlavou vzpomínka na okamžik, kdy se jejich Tichošlápkové střetli poprvé. Bylo to ještě v době, kdy si nedokázal připustit, že by ten „zatracený Malfoy“ mohl být považován za jeho bratra. Maura je postavila proti sobě při opakování a když z Harryho hůlky vyběhl právě Tichošlápek, tak ohromený Draco přivolal toho svého. Harry čekal zuřivý střet dvou obrovských, krvelačných černých psů a místo toho se ti dva, uprostřed mezi nimi, začali přátelsky kočkovat a dováděli spolu jako štěňata z jednoho vrhu. To byla zase samozřejmě voda na mlýn pro Hermionin komentář: „Teď už to musíš pochopit, když to vidíš na vlastní oči, Harry. Vy jste bratři a máte se rádi! Copak si to už konečně nedokážeš připustit?!“

              Teď ovšem nebyl čas na podobné vzpomínky. Letěly na něj současně dvě kletby od Brumbála a od Snapea. Proti Brumbálovi napřáhl svou levou ruku s prsty nataženými k němu a zasyčel hadím jazykem: „Volám psssa ochránce!“ a hned vzápětí totéž zopakoval pro svou pravou ruku s hůlkou napřaženou proti Severusovi. Z jeho levé ruky vystartoval Divoch – malý střapatý foxteriér – statečný, hbitý a chytrý ochránce, který jeho protivníkům rád kradl hůlky. Ale Brumbál se mu ubránil a nechal ho zmizet dřív, než to mohl Divoch zkusit. Daleko zajímavější to bylo ovšem na Severusově straně louky…

      kerberos

      Jeho otec čelil podruhé v životě obrovskému tříhlavému Kerberosovi, strážci řeckého podsvětí, kterému jen Hagrid mohl dát mazlivé, něžné jméno – Chloupek. Situaci zvládl perfektně a s přehledem; zřejmě něco podobného čekal, po Harryho předchozích dvou kouzlech. Okamžik po tom, co se Chloupek objevil se Severus přemístil přímo za Harryho. Na místě, kde ještě před chvilkou stál, byla kouzelná harfa, která hrála něžnou, tklivou melodii a bezpečně Chloupka uspala.

              Cvičení bylo tímto ukončeno a Brumbál s Dracem obezřetně obcházeli tříhlavou stvůru, která jen vzdáleně připomínala šelmu psovitou. Severus Harryho pochválil:

      „Tohle bude mocná zbraň proti přesile, Harry… Ale už bys ho asi měl nechat zmizet, nevím jak dlouho vydrží ta harfa hrát.“

      Harry se podíval po docela vyděšeně se tvářícím bratrovi a s úsměvem ho popíchl:

      „Tak jak se ti líbí můj Chloupek? Věděl bys, jak se s ním vypořádat?“

      Draco se otřepal a odpověděl:

      „No, teď už bych to věděl… Můžeš mi vysvětlit, jak jsi mohl dát takové bestii jméno Chloupek?“

      „To jsem nebyl já, to byl Hagrid…“ usmál se Harry a když viděl jeho nechápavý výraz tak se smíchem pokračoval: „Jeden z jeho oblíbených mazlíčků – seznámil jsem se s ním už během prváku. Severus ostatně taky, dokonce od něj tenkrát obdržel i nějaký kousanec, že tati?“

      Severus zavrčel:

      „Kdyby mě pokousal, tak jsem teď byl bez nohy. Jen o mě lehce zavadil jedním drápem…“

      „Aha, tak proto jsi věděl jak na něj. Nechápal jsem, jak jsi mohl zareagovat tak rychle a účinně…“ díval se na otce s obdivem Draco.

      Harry mezitím mávl hůlkou směrem k Chloupkovi, zasyčel „Zzzmizzz!“ a louka najednou zela prázdnotou.

              Pak pokračovali ve cvičení. Mohli trénovat opravdu dlouho. Teď už Harryho nelimitovala ani tma. Malý hádek na okraji jeho brýlí lehce světélkoval a navíc měl teď skoro pořád u sebe Salzu, buď omotanou kolem zápěstí, nebo spící v kapse jeho košile. Měl už i dobrou výdrž; jeho síly se obnovovaly rychle a jejich cvičení končilo většinou vyčerpáním ostatních.

      Harry věděl, že je připraven, přestože si to Severus pořád ještě nechtěl připustit. Ale on to zřejmě nepřipustí nikdy. Voldemort a jeho smrtijedi byli čím dál agresivnější, troufalejší a bezohlednější. Bylo jasné, že se závěrečný střet blíží a Harry se ho už nebál. Chtěl tuhle válku už jednou pro vždy ukončit, aby mohl konečně začít žít.

      Ano, byl připraven…

       

      Items details

      • Hits: 10702 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy 

      #
      anneanne 20 Listopad 2011
      Skvělé,já jsem unešená.Mám takový nápad,znáš Kámen manželství?Už když jsem četla co jsi psala u Cory,mě napadlo že by jsi napsala skvělé pokračování.Máte s Karlosem supr nápady.
      #
      maja 20 Listopad 2011
      Pokračování Kamene manželství už napsaly Soraki a Zrzka a další píše Lynned a překládá Pyriel. Navíc tam je moc politiky a Král a Severusovi příbuzní... To by mě asi nebavilo...

      Mě spíš straší nápad s návratem v čase, ale zatím jen chvílemi promýšlím a začínat nebudu, dokud nebudu mít alespoň dvě ze čtyř rozepsaných povídek ukončené...
      #
      panvita 01 Únor 2012
      pěkná povídka to kouzlo je zajímavý tu povídku Rok jako žádný jiný si asi bud muset přečíst

      Online návštěvníků

      Právě připojeni - hostů: 141 a členů: 5 

      Celkový počet zobrazení stránek:

      Počet zobrazení článků : 3066216