Hledej

Zpěv zlatého Fénixe

Zlat_Fnix_02Tento příběh přímo navazuje na konec knihy HP a Fénixův řád. Roztomilá scénka na nádraží, kdy si pár členů Řádu přišlo pohovořit s Dursleyovými,aby je přinutili chovat se k Harrymu slušně…

Na povídce spolupracují Mája a Karlos-sama. Karlos dodává skvělé nápady, píše pro Harryho učebnice a bude se zabývat temnou stranou a pradávným zlem. Mája si bere na starost romantiku, lidské vztahy a konečnou slohovou úpravu. Charaktery postav i zápletky spolu vytváříme pomocí diskuse na Skype a je to opravdu zajímavý styl tvorby. Jsme oba zvědaví, jak se vám trefíme do chutě a proto pište komentáře, podělte se s námi o vaše názory na naše společné dílko…

    Kapitola 3

               Když Harry zapadl do svého pokoje a zavřel dveře, tak se optal Lupina, který tam na něj čekal:

      „Co ho to popadlo? Nebo tys mu taky pomáhal?“

      „Já jsem nijak nezasahoval, Harry, i když jsem byl připravený. Severus to zvládl sám, žádnou pomoc nepotřeboval. Asi mu dal Albus jiné instrukce. Když jsme sem odcházeli včera, tak nám kladl na srdce, abychom zůstali stranou a za žádnou cenu se neprozradili. Sám jsem zvědav, co nám k tomu Severus řekne…“ odpověděl mu trochu rozpačitě jeho opatrovník.

      Harry našpicoval uši a snažil se zaslechnout, co se dole děje, ale Snape zřejmě použil tišící bariéru, protože nic neslyšel ani Remus, se svým skvělým vlčím sluchem. Harry se natáhl unaveně na postel a přesto, že by potřeboval koupel, tak si netroufl odejít z pokoje. Bolelo ho celé tělo; celodenní dřinu na zahradě cítil v každém svém svalu. Takže si jen protáhl záda a tiše relaxoval. 

               Snapeovi to trvalo přes půl hodiny, než vyřídil Dursleyovi. Teprve až když vyšel s Petunií z obýváku slyšeli, co se děje.

      „S tvým manželem a synem se bavit nehodlám – nemuselo by to pro ně dopadnout dobře, jak jistě chápeš…“ řekl klidně Snape, ale z jeho hlasu přitom čišel takový chlad, až Harrymu přeběhl mráz po zádech. Pak uslyšel dvě neznámá zaklínadla. To snad ani nebyla latina… Inkantace vyslovené v neznámém jazyce zněly Harrymu dost zlověstně a jeho dojem neuklidnilo ani Remusovo tiché: „A sakra…“

      Když Harry uslyšel kroky stoupající do schodů, tak se posadil na posteli a s napětím čekal, co bude dál. Snape vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. Chvíli se na Harryho jen díval, jako by si rovnal myšlenky a pak začal přátelským tónem vysvětlovat:

      „Zařídil jsem, aby se k vám v tomto domě nadále chovali lépe, pane Pottere. Obávám se, že s velkým zvratem asi nemůžeme počítat, ale už vám tu nebudou ubližovat. S tím, že vás budou nejspíš naprosto ignorovat, se určitě vyrovnáte…“

      Harry přikývl a pak uklidněn tím přátelským tónem, se nesměle zeptal:

      „Řeknete mi, jak jste to zařídil, pane?“

      Snape sice přikývl, ale do vysvětlování se mu moc nechtělo.

      „No… S Petunií jsem vedl dost dlouhý a vážný rozhovor a donutil jsem ji přehodnotit její postoj k vám. Aby jí nedalo tolik práce přivést k rozumu i vašeho strýce a bratrance, tak jsem si trochu pomohl kouzly…“

      „Ale černá magie, Severusi? Nebylo to příliš?“ zeptal se trochu napjatě Lupin.

      Snape se podrážděně otočil směrem k jeho hlasu a odsekl:

      „Pro Merlina, jsou to jen neškodné výchovné kletby, Lupine. Nijak závažné. V žádném případě jim nemůžou způsobit vážné, nebo trvalé poškození…“

      „Prozradíte mi, pane, jaké to byly kletby, co jste na ně použil? Co jim způsobí?“ zeptal se velmi nesměle Harry.

      „Agresivní migrénu na staršího a Agresivní bulimii na toho mladého otylce. Oběma to jen prospěje. Kdykoliv budou mít chuť někoho uhodit – a tím myslím kohokoliv – tak vašeho strýce postihne na hodinu nesnesitelná bolest hlavy a bratrance hodinové úporné zvracení. Žádný lék jim nepomůže, budou se muset naučit ovládat svou agresivitu, aby netrpěli…“

      Harry se rozesmál.

      „To bude asi muset Dudley skončit s tím svým boxováním, co si tak užívá… Nemohl byste mě některou z těch kleteb naučit? Mohla by se mi hodit na Malfoye…“ a okamžitě se zarazil a s obavou se zahleděl na Mistra lektvarů. Když uviděl jeho velice nesouhlasný, až opět nepřátelský pohled, tak začal rychle vysvětlovat:

      „Víte, mám trochu strach z toho, že když je teď Lucius v Azkabanu, tak bude Malfoy mnohem agresivnější, než dřív; určitě mi ve škole bude pořádně zatápět. Já vím, že si myslíte, že mu ubližuji, ale pravda je taková, že jsem si nikdy ve sporech s ním nezačal. Vždy jsem se pouze bránil…“ zmlkl, nešťastně se zahleděl na palec u nohy, který mu vykukoval ze staré Vernonovy ponožky a proklínal se za to přeřeknutí.

      „Rozumím… a ne, žádnou z těch kleteb vás nenaučím. Nicméně si na pana Malfoye dám pozor a pokusím se ho od útoků na vás odradit, jestli vám to tak vyhovuje…“ odpověděl mu zase docela mírně Snape a Harry zvedl překvapeně oči. Výraz Mistra lektvarů ho uzemnil. Opravdu v těch hlubokých černých očích zahlédl na moment smutek a lítost? Ne. To se mu muselo něco zdát. Už zase byly netečné a bez výrazu…

      „Tak co bude dál? Ještě jsou pořád pod petrificusem? Stejně vnímají, co se kolem děje, ne?“ odvedl Harry hovor na bezpečnější téma.

      „To nebylo Petrificus, co jsem na ně použil. Bylo to Gelo chronicum – zmrazení v čase…“ odhrnul hábit a z kapsy své vesty pod ním vytáhl hodinky. „Už máme jen osm minut, pak se proberou a nebudou si vědomi časového posunu. Nevědí, co se kolem nich tu hodinu dělo…“

      Potom se napřímil a začal rychle a stroze plánovat:

      „Já budu muset viditelně odejít dveřmi, aby se Petunie uklidnila, ale hned za dveřmi se přemístím zpět do vašeho pokoje. Půjčíte mi na chvíli váš neviditelný plášť? Nerad bych o tu scénku, co dole za pár minut proběhne, přišel…“ a když se Harry s přikývnutím natáhl ke svému školnímu kufru, pokračoval: „Vy budete muset dolů, hbitě uhnout a rychle ustoupit do svého pokoje, pane Pottere, aby vás nepodezírali z použití magie. Strýc se probere o okamžik dřív, než váš bratranec a tak by jste to měl zvládnout bez problémů. Na toho kluka na schodech dohlédne Lupin, aby vám snad nedělal nějaké potíže. Zabezpečíme vaše dveře a zárubně kouzly, aby se jim nepodařilo je vyrazit, nebo rozbít. Dlouho to určitě zkoušet nebudou, měla by je zkrotit výchovná kletba. Pak už si je určitě vezme na starost Petunie. Zbytek probereme, až se situace v domě uklidní…“ pak se znova podíval na hodinky, pohledem zaletěl na postel, kam Harry položil neviditelný plášť, otevřel dveře a nahlas prohlásil:

      „Už máme nejvyšší čas, Harry; pojď se mnou dolů, prosím…“ a odvedl ho mezi Dudleyho a strýce. Kousek od nich, směrem k obývacímu pokoji, stála vystrašená teta Petunie a ani nehlesla.

      Snape se na ni podíval a rozloučil se:

      „Já teď odejdu, abych zbytečně neiritoval tvého manžela, ale pamatuj si Petunie, že budu pečlivě sledovat, co se v tomto domě děje. Nezapomeň, cos mi slíbila…“ počkal si, až přikývne, rázně odešel a hlasitě za sebou prásknul dveřmi.

               Harry se neodvážil na tetu pohlédnout. Ostražitě sledoval strýce Vernona, aby se hned při první známce návratu jeho vědomí dal na útěk. Ta minuta, nebo dvě, které musel čekat, mu připadaly jako věčnost. Konečně! Ve strýcových očích se objevil život a hned v dalším okamžiku pokračoval v pohybu, s rukou připravenou k ráně. Harry vystartoval. Protáhl se hbitě kolem Pierse, který opravdu učinil pokus Harryho zachytit svýma nenechavýma dlouhýma rukama. Jenže z nějakých neznámých důvodů se mu zamotaly nohy a on se skutálel po schodech dolů. Harry se po něm ohlédl v okamžiku, kdy už byl skoro nahoře a tak mu naštěstí neuniklo to nejdůležitější…

               Dudley se už taky probral a trochu zmatený předchozím dějem, se odrazil od stěny a udělal dva kroky dopředu. Strýc Vernon, poháněn běsem už nestihl svůj útok přibrzdit, natož zastavit a tak svému milovanému synovi ubalil takovou facku, že Dudley odletěl prudce do strany a dozadu. Tam vzal druhou o futra a proletěl pozadu do kuchyně. Cestou smetl stůl a židle a s hrozným řevem se rozplácl na podlaze. Teta Petunie šíleně zaječela a vrhla se do kuchyně za svým synáčkem. Vernon se vyděšeně rozhlédl. Přejel očima po kvílejícím Piersovi, stočeným do klubíčka pod schody a jeho zmatený pohled padl na Harryho, sedícím na nejvyšším schodě. Do očí se mu zase vrátila zuřivost a Harry sebou rychle mrsknul, aby zmizel ze scény. Rychle za sebou zavřel dveře a zamknul.

      Na chvíli zpanikařil, protože v pokoji nevycítil žádnou magii a sám neuměl zabezpečit dveře proti vyražení. Rychle vytáhl hůlku a poslal k nim alespoň „Claudo“ a „Colloportus“, které dveře zamkly a zatarasily. Pak ale portálem ve dveřích prošli jak Snape, tak Lupin a ten přidal k jeho kouzlům ještě „Nonconfringo!“ dřív, než do dveří narazilo strýcovo monstrózní tělo.

      „Za to tě zabiju, ty parchante! Vymlátím z tebe duši, ty zatracený zmetku!“ běsnil strýc za dveřmi, ale netrvalo to dlouho. „ÁÁÁÁ… moje hlava!“ zaúpěl a pak už bylo slyšet, jak se s nářkem potácí dolů po schodech, kde pro změnu naříkala teta Petunie nad svým naříkajícím synem.

      Adrenalin v Harryho krvi klesl na snesitelnou úroveň a on se skácel na postel v mučivém záchvatu smíchu. Tekly mu slzy z očí a on prostě nedokázal přestat. Snape si mezitím stáhl neviditelný plášť a Harry na jeho tváři přes slzy viděl široký úsměv. I Lupin se smál nahlas a prohlásil:

      „Tak tohle nemělo chybu… škoda, že jsme tě nepřibrali do party, Severusi. S tvým talentem, by ty naše neškodné Pobertovské vtípky, nabraly gigantických rozměrů…“ a Snape ho sjel jedovatým pohledem. Ale ani tato poznámka mu nemohla zkazit náladu.

               Trvalo poměrně dlouho, než se Harrymu podařilo uklidnit se. Dospělí kouzelníci ho nechali – zřejmě pochopili, že takové uvolnění po té napjaté situaci potřebuje. Snape mezitím na Harryho stůl vyrovnal sedm lahviček, stále probublávajícího, odporně vypadajícího lektvaru.

      „Děkuji, Severusi…“ řekl Remus.

      „Nespočetněkrát jsem ti řekl, že o tvoje díky nestojím!“ odsekl mu stroze Mistr lektvarů.

      „A já jsem ti pokaždé zopakoval, že je stejně dostaneš…“ odpověděl mu svým mírným a laskavým hlasem vlkodlak.

      Tento dialog vypadal tak dobře nacvičený a mnohokrát opakovaný, že konečně přiměl Harryho, aby si z očí vytřel slzy smíchu a uklidnil se. Posadil se na posteli a zadíval se na svého učitele.

      „Děkuji, pane profesore. Opravdu si moc vážím toho, co jste pro mě udělal.“

      „Ani o vaše díky nestojím, pane Pottere…“ zabručel Snape s nepatrným náznakem jedu v hlase a pak pokračoval: „Radši mi ukažte, jak daleko jste se dostal při vašem studiu Magie mysli.“

      Pak si pečlivě pročetl pergamen, co mu Harry podal.

      „Zdá se, že jste podstatu pochopil. Takže hned, jak se dáte trochu do pořádku, můžeme se pustit do první lekce Nitrobrany…“

               Harry překvapeně zamžikal očima, pak si prohlédl svoje špinavé oblečení, hlínu za nehty a uvědomil si, jak je nepříjemně upocený a ulepený. Zaraženě se zeptal:

      „Tím myslíte, že se mám jít vykoupat? Myslíte, že už je to pro mě bezpečné?“

      „Spíš jsem předpokládal, že použijete pár čistících a hygienických kouzel, pane Pottere…“ odvětil překvapeně Snape. „Teď již v této místnosti můžete používat kouzla; myslel jsem, že jste to pochopil.“

      Harry se na něj zaraženě podíval.

      „Neznám taková kouzla, pane. Ve škole jsme se nic podobného neučili…“

      Výraz nefalšovaného překvapení v očích Mistra lektvarů najednou vystřídalo pochopení.

      „Chápu… To jsou kouzla, která se většina mladých kouzelníků učí automaticky ve svých rodinách od okamžiku, kdy dostanou svou první hůlku. Proto se jimi ve škole žádný z profesorů nezabývá. Vy jste zatím neměl tu možnost, ale nyní je vaší kouzelnickou rodinou Lupin a ten jistě rád tento nedostatek ve vašem vzdělání napraví. Navíc je i docela schopným léčitelem a tak by vás mohl začít vzdělávat i v tomto oboru. Budete tu spolu trávit dost času a ten byste mohli využít lépe, než sentimentálními vzpomínkami na Lupinovy veselé příběhy ze školních let…“

      Sjel Remuse protivným pohledem a když se nedočkal žádné odezvy, tak na Harryho namířil hůlku.

      „Abychom se zbytečně nezdržovali, tak vám některá z těch kouzel předvedu prakticky hned…“

      Načež začal mávat hůlkou a nahlas vyslovoval inkantace:

      „Per luo!“ a Harry měl v tu chvíli pocit, jako by přes něj přelil kbelík teplé vody. Přestože se nikde neobjevila ani kapička, tak jeho vlasy zůstaly vlhké a on měl pocit, že právě vylezl z vany.

      „Lavare!“ a Harryho ruce zavoněly mýdlem a čistotou…

      „Purgo onyx!“ zmizela i špína za nehty…

      „Pulírexo vestitus!“ a staré vytahané džíny a triko po Dudleym, byly jako čerstvě vytažené ze skříně.

      A na závěr zaznělo: „Re creo!“

       

      Harry se užasle protáhl. Z jeho svalů zmizela únava, namožená záda přestala bolet a on se cítil skutečně jako po dlouhé relaxační koupeli ve vaně plné horké vody s nějakým osvěžujícím bylinným olejem. Dokonce jakoby ty bylinky cítil…

      „Tak tato kouzla se opravdu moc rád naučím, Remusi…“ řekl s úsměvem směrem ke svému opatrovníkovi a pak už se plně soustředil na Snapea.

      „Rozhodl jsem se, že vás nejprve naučím lehkému, nenásilnému Nitrozpytu, abyste se mohl na mě a na Lupinovi názorně přesvědčit, jak má vlastně Nitrobrana vypadat. Lupin docela slušně ovládá Evropskou Nitrobranu a já používám na obranu své mysli živelnou metodu.“

               Přistoupil přímo k němu, svou hůlku zastrčil do rukávu a pak položil obě ruce na Harryho spánky. Harry výrazně znejistěl a s obavou v očích se zahleděl svému profesorovi do tváře. Ten ho okamžitě uklidnil:

      „Nemusíte se ničeho obávat, bude to probíhat jinak, než v loňském roce. Tehdy jsem se snažil agresivními útoky přinutit vaši mysl, aby zaktivovala vaši vrozenou obranu – domníval jsem se, že to bude nejrychlejší a nejbezpečnější způsob, jak zamezit Pánovi zla přístup k vaší mysli. To, co vám chci ukázat teď, je nejjednodušší metoda nenásilného Nitrozpytu, která se běžně používá k prověřování posledních vzpomínek. Je to užitečné například při ošetřování bezvědomých zraněných, aby léčitel dokázal zjistit, jak ke zranění došlo, a mohl zahájit léčbu…“

      Počkal, až se Harry uklidní a pak tiše vyslovil: „Legilimens…“

       

               Harry ucítil jemný dotek cizí mysli a zavřel oči, aby se na ni mohl lépe soustředit. Bylo to tak jiné, než v loňském roce, že by Snapea ani nepoznal, kdyby nevěděl, že je to opravdu on. Ucítil, jak se probírá jeho posledními vzpomínkami a spolu s ním si prošel ve své paměti tu nádhernou facku, kterou dneska Dudley omylem chytil, Pierse kutálejícího se ze schodů a strýce Vernona naříkajícího s příšernou migrénou. Znova se mu po duši rozlil ten krásný pocit z toho, že se někdo dospělý dokázal o něj takto postarat a hájit jeho zájmy. Byl to opravdu krásný pocit, který ve svém životě moc často neprožíval. Pak ucítil, jak cizí mysl ustupuje a otevřel oči. Na tváři Mistra lektvarů uviděl zase úsměv. Bylo to tak nezvyklé – Snapeův úsměv. Ne jedovatý škleb, nebo pohrdavé zkroucení rtů, ale upřímný úsměv. A dokonce už několikátý během jednoho odpoledne. Harry najednou znervózněl a rozklepal se. Bál se, že to všechno je jen nějaká podivná hra a hned, jak podlehne klidu a lehkomyslné náladě přijde o to větší krutost a nespravedlivé obvinění. Nesmí tomu podlehnout, musí si udržet ostražitost…

      Snape si uvědomil tu náhlou změnu nálady a udiveně na něj pohlédl. Pak ho prostě vyzval:

      „Teď už víte, jak na to… Takže to zkuste na mě. Pokud se vám to nepodaří bez hůlky, tak to zkusíte s hůlkou. Prosím, můžete začít, pane Pottere…“

      Harry zvedl ruce, položil je svému učiteli na spánky, zahleděl se mu do očí a potichu pronesl inkantaci.

               Ocitl se na břehu moře. Ne. Žádný břeh tu vlastně nebyl. Jen nedozírná vodní hladina, hladká jako zrcadlo. Nic jiného, než voda. Pak se na hladině před ním objevila bublina, praskla a Harry uslyšel hlas:

      „Výborně, pane Pottere. Nečekal jsem, že se vám to povede hned na poprvé. Očividně máte talent… Nechápu, proč se nám na jaře nedařilo…“

       

      „Možná to bylo proto, že jsem se to nechtěl naučit, pane. Nechápal jsem proč toho spojení nevyužít a nevěřil jsem vám, když jste mi tvrdil, že by to mohlo být nebezpečné…

       

      „A teď už mi věříš, Harry?“

       

      „Nejsem si jistý, pane…“

       

      „Proč?“

       

      „Já nevím. Chováte se divně. Nerozumím tomu, pane…“

       

      „Myslím, že mému chování časem porozumíš. Teď je ovšem důležitější, jestli se už chceš naučit Nitrobranu…“

       

      „Ano, pane, chci… Ukážete mi nějakou vzpomínku?“

       

      „To záleží na tom, co bys chtěl vidět…“

       

      „Tak třeba – odkud se znáte s tetou Petunií?“

       

      Na hladině se za chvilku objevila další, mnohem větší bublina a objevila se vzpomínka. Nebylo to jako v myslánce, Harry nebyl uvnitř vzpomínky. Rozvinula se před ním, jako promítací plátno a děj na něm plynul, jako film.

               Bylo léto. V parku si hrály dvě, asi osmileté, děti. Černovlasý chlapec s velkým, zahnutým nosem a černýma očima. Drobná dívenka s dlouhými, kaštanovými, lehce zvlněnými vlasy a nádherně zeleným pohledem. Proháněli kolem rozkvetlého záhonu motýly… Ne, to nebyli motýli, ale květinové víly… Sedli si spolu na trávník a povídali si. V tu chvíli se objevila tři, o něco starší, děvčata.

      „Lily! Kolikrát jsem ti říkala, že se nemáš bavit s tím divným klukem!“ rozzlobeně křičela jedna z nich. Byla to Petunie, ale vypadala mnohem líp, než v dospělosti. Jako malá, byla docela hezká, usoudil Harry.

      „Není divný, Petty,“ oponovala malá Lily. „Je to můj kamarád a je milý…“

      „Okamžitě pojď domů! Máma čeká s večeří. Řeknu jí, že jsi mě zase neposlechla!“

      Zelenooká dívenka se zvedla, usmála se na chlapce a mile se zeptala:

      „Budeš tu zítra Seve?“ a když přikývl, tak potichu dodala: „Nezapomeň mi přinést tu knížku, ano?“ Hezky se na něj usmála a běžela za svou nabručenou sestrou. Děvčata zmizela za rohem a zároveň s nimi zmizela i celá vzpomínka.

               Harry se stáhl. Spustil ruce a zahleděl se do černých očí s nevěřícným údivem. Snape se zase usmál. Jen zlehýnka se mu zvedly koutky úst; ten úsměv byl vidět spíš jen v jeho očích.

      „Páni…“ hlesl Harry. „To bylo super…“

      „Takže jste viděl, jak by měla vypadat živelná Nitrobrana. Kdo by se pokusil proniknout pod hladinu ke vzpomínkám, narazí na rozbouřené moře a takové vlnobití, že ho odmrští z mé mysli… Teď to samé zkuste s Lupinem. Jestli vám bude vadit to zastření, tak ho zrušíme, ale myslím, že byste to měl zvládnout i bez přímého očního kontaktu.“ 

               Harry si našel Remuse, nahmatal jeho spánky a zkusil to. Napoprvé se mu to nepodařilo. Zvedl oči a váhavě se podíval na Snapea.

      „Musíte do toho dát víc síly, pane Pottere. To vaše Legilimens znělo příliš nesměle a nevýrazně…“

      Tak to zkusil znova s mnohem větším odhodláním. Vřítil se do Remusovy mysli jako uragán, prolétl vzpomínkami rozptýlenými v prostoru jako blesk a narazil prudce do zdi. Mohutná kamenná zeď se otřásla…

      „Ups… To jsem nechtěl, omlouvám se Remusi…“

       

      „To je v pořádku, Harry, já to ustojím… Musíš získat trochu praxe, než zvládneš odhadnout tu správnou sílu…“ myšlenky jeho opatrovníka zněly stejně laskavě, jako jeho hlas. „Připravil jsem ti pár „sentimentálních“ vzpomínek – stačí si vybrat…“

       

               Vzpomínky kolem něj vířily vzduchem, jako pohyblivé kouzelnické fotografie. Harry se soustředil na tu, na které uviděl svou matku. Právě po boku Remuse vcházela do knihovny. Bavili se spolu o zítřejších zkouškách NKÚ. V knihovně bylo plno; všechny studijní stoly byly obsazeny. U toho v rohu však seděl jen jediný student – mladý Severus Snape. Lily se hned hrnula k němu a Lupin ji zastavil.

      „Nemůžeme si sednout k němu; James by zuřil…“

      „Potterovi jsem jasně řekla, že nesnesu, aby se pletl do mého života. Severus je můj kamarád a Potter je mi ukradený. Myslela jsem si, že ty jsi z té vaší party nejrozumnější, ale jestli se bojíš, tak si klidně sedni k Havraspárským, ještě tam mají jedno místo volné. Já jdu za Sevem!“ odpověděla rázně patnáctiletá Lily Evansová a šla si sednout.

      „Ještě naštvanější by James byl, kdybych ji s ním nechal samotnou…“ pomyslel si Remus a přisedl si k nim. Severus ho sjel pohrdavým pohledem, ale dál si ho nevšímal. Naprosto uvolněně se bavil s Lily o zkouškách a Remusovu přítomnost nevnímal. James se neobjevil a Remus pomalu zjišťoval, že Severus Snape dokáže být docela příjemný společník. Dokonce začal snad i obdivovat jak je ten kluk chytrý, zná odpověď na každou Lilyinu otázku a když ji náhodou neznal, okamžitě věděl pro kterou knížku sáhnout, aby jí mohl odpovědět. Chápal co na něm ta holka vidí a šance svého přítele Jamese viděl mizet v nenávratnu. Nakonec je všechny vyhnala madam Pinceová, aby se šli na zkoušky vyspat.

      „Tys mu to řekl? To proto ho po zkouškách se Siriusem napadli?“ zeptal se ohromeně svou myšlenkou Harry.

      „Ne, Harry… Nic jsem mu neřekl. Oni se spolu učili během zkoušek každý den; nijak se neskrývali. James byl bez sebe vzteky… Severus si zřejmě ve Zmijozelu taky vyslechl svoje, protože se s ním nikdo z koleje nebavil. Ale Lily i Severus složili všechny svoje NKÚ na vynikající…“

       

      „Nechápu to… Proč jí tedy nadával mudlovská šmejdko, když se ho zastala?“

       

      „Myslím, že to byla jen daň za to, aby ve Zmijozelu přežil. S Lily si to určitě vysvětlil, protože s ním v šestém ročníku normálně mluvila…“

       

      „Díky Remusi, od něj bych se to asi nedozvěděl…“

       

               Odejít bylo snadné. Prostě pustil jeho spánky, krok odstoupil a byl venku.

      „Takže jste viděl, jak má vypadat kvalitní Evropská nitrobrana. Obstojí proti běžnému nitrozpytu, ale opravdový mistr takovou obranu překoná…“ sdělil mu Snape.

      „Takže vy byste Remusovou nitrobranu překonal?“ zeptal se zvědavě Harry.

      „Já, Temný pán i profesor Brumbál pravděpodobně ano…“ přisvědčil Snape. „Nicméně dokud se vám nepodaří v sobě najít svůj živel a použít ho k obraně své mysli, tak bude tato metoda pro vás jako základ vhodná. Začneme prvním stupněm – najděte si vhodnou vzpomínku, na kterou se budete soustředit. Doporučuji nějakou hodně šťastnou, třeba takovou, kterou používáte k vyvolání Patrona. Až budete připraven, tak kývněte a já vstoupím do vaší mysli…“

               Harry se soustředil na okamžik, kdy vyhrál pro svůj tým první famfrpálový pohár. Ponořil se do té vzpomínky a kývl hlavou. Ucítil Snapeovu přítomnost a jeho koncentrace trochu povolila. Vstoupil do jeho mysli nečekaně snadno. Bez doteku na spáncích, bez pohledu do očí, bez Legilimens… Je to opravdu mistr Nitrozpytu…

      „Soustřeďte se víc, ostatní vzpomínky i myšlenky musíte potlačit do pozadí…“ navigoval ho hlas uvnitř jeho hlavy.

      A tak se v té vzpomínce utopil. Viděl Olivera, jak přebírá pohár z Brumbálových rukou, přešťastnou McGonagallovou, kterou ještě nikdy neviděl tak rozzářenou. Oliverovi tekly slzy po tvářích, když předal pohár do jeho rukou a on ho zvedl nad hlavu…

      „Jak sentimentální…“ jedovatá poznámka ho opět rozhodila a vzpomínka se ztratila v nenávratnu. Místo ní automaticky naběhla jiná, z hodiny lektvarů, kde mu Snape dával pořádně zabrat…

      Profesor jeho mysl opustil.

      „Velice snadno se necháte vyvést z koncentrace, pane Pottere. Musíte trénovat… Doporučuji před spaním projít všechny opravdu šťastné vzpomínky a vždy před usnutím se na některou upnout. Mělo by vám to pomoct i s nočními můrami… Zítra to vyzkoušíme znova.“

               Pak Snape přivolal na stůl truhlík s bylinkami.

      „Uspáváček tyrkysový, Meduňka čarodějná a Třezalka nejmenší – to jsou bylinky, které vám dopomůžou ke klidnějšímu spánku. Dnes si vezmete Bezesný lektvar…“ a podal mu lahvičku s temně růžovým napěněným obsahem. „Po dnešní značné fyzické i psychické zátěži by vám nejspíš jen bylinný odvar nestačil. Musíte ale ten lektvar používat velmi opatrně – je značně návykový. Stačí jeden lok těsně před usnutím. Pro další fádní dny, které budou naplněny jen přítomností vašeho opatrovníka a nudným studiem, si budete večer připravovat nápoj právě z těchto bylin…“ ukázal rukou na truhlík. „Tři květy Uspáváčku, dva listy Meduňky a list a květ Třezalky. Zalijete vroucí vodou, necháte deset minut louhovat a pak po malých doušcích vypijete asi hodinu před usnutím. Zároveň vám tento truhlík může posloužit při zjišťování, zda v sobě nemáte ukrytý živel země. Můžete se pokoušet, jen silou své vůle, kypřit půdu kolem bylinek, donutit je k rychlejšímu růstu, či k bujnějšímu kvetení. Dále se můžete pokusit stejným způsobem ovládnout vzduch a lehkým průvanem vyvětrat tuto zatuchlou místnost, nebo formovat své výdechy do různých tvarů. I když předpokládám, že jako u Nebelvíra, bude vaším živlem nejpravděpodobněji oheň, můžete samozřejmě zkusit ovládnout i ostatní živly, včetně vody.“

      Pak na stůl přivolal velikou, tedy hlavně širokou, voskovou svíci s dost silným knotem a zapálil ji svou hůlkou.

      „Tady máte svoji tréninkovou pomůcku k ovládnutí živlu ohně. Pokuste se tvarovat plamen, zvyšovat a snižovat jeho intenzitu. Zkoušejte všechny živly, některý se u vás možná opravdu objeví. Pro povzbuzení vás mohu ujistit, že váš otec dokázal ovládnout živel ohně natolik dobře, že mohl vrhat po svých nepřátelích (tím mám na mysli Smrtijedy) dost hrozivé ohnivé koule a jeho nitrobrana byla skutečně nedobytná, jak jsem se na vlastní kůži jednou přesvědčil. Ohnivá stěna, která chránila jeho mysl, byla skutečně impozantní.“

      Poslední slova Snapeho dlouhého monologu zněla trochu kysele, dost uznale a hodně přesvědčivě.

      Harry překvapeně vydechl:

      „Vy jste použil na mého tátu Nitrozpyt? Kdy? Kolik let mu bylo?“

      Snape se nejprve nesouhlasně napřímil a ze své značné výšky po něm vrhl odmítavý pohled. Pak ale trochu uvolnil ramena, povzdechl si a trochu neochotně odpověděl:

      „Bylo mu jednadvacet. Vy jste někdy v té době slavil svoje první narozeniny a já už jsem tehdy pracoval pro profesora Brumbála. Váš otec, přestože měl být v úkrytu a chránit svou rodinu, vyrazil na jednu ze svých dobrodružných výprav, spolu se svým nerozlučným přítelem a potkali skupinku Smrtijedů, se kterou jsem byl na průzkumu. Už jsem v té době ovládal poměrně silný živelný nitrozpyt a byl jsem dost rozčilený jeho přítomností. Chtěl jsem zjistit, na co ten arogantní a namyšlený chlap myslí, když dokáže opustit svou ženu a dítě, kterým hrozilo opravdu velké nebezpečí. Nicméně jsem byl se svým pokusem tvrdě odražen. Alespoň si ve zpětném rázu přečetl mé myšlenky a uvědomil si, že by měl být někde jinde; ukončil ten souboj a oba se rychle přemístili do bezpečí. Vím, že si tenkrát od Brumbála vyslechli svoje…“

      Harry zčervenal, jako by ta výtka patřila jemu. Dobře si uvědomoval, že i on má sklony vyrážet do dobrodružných akcí, které ohrožují nejen jeho, ale i jeho přátele. Slíbil si, že se bude pro příště snažit jednat s větším rozmyslem, aby se od toho prokletého dědictví trochu distancoval.

      Snape zřejmě dobře pochopil jeho rozpačité mlčení a už to dál nerozváděl. Naopak. Docela ohleduplně změnil téma:

      „No… myslím, že už je pomalu čas na večeři. Takže nejvyšší čas na další překvapení dnešního dne…“ vytáhl hůlku a zavolal: „Dobby!“

               Přímo před Harrym se s hlasitým „Prásk“ objevil dobře známý skřítek. Jeho obličej se rozzářil hned, jak jeho pohled padl na něj.

      „Dobby je moc šťastný, že zase může vidět Harryho Pottera, pane“

      Harry si k němu s úsměvem klekl, přešťastného skřítka objal a odpověděl:

      „Taky tě moc rád vidím, Dobby…“

      Dobby se mu vykroutil a zahleděl se na Snapea.

      „Co si budete přát, pane?“

      „Večeři pro nás tři, Dobby…“ odpověděl mírně profesor a podíval se na Harryho, pořád klečícího na zemi.

      „Probíral jsem včera s profesorem Brumbálem vaši situaci. Okamžité přestěhování mi hned zamítl, ochrana krve je pro vás v současnosti opravdu nejbezpečnější. Nicméně mi dovolil promluvit si s Petunií a dal mi v podstatě volnou ruku při zajištění vašeho bezpečí v tomto domě…“

      Skřítek se dal mezitím do práce. Uklidil pracovní stůl – vše co na něm bylo nastrkal do šuplíků. Pak jen lusknutím prstů změnil stůl pracovní na malý stůl jídelní pro tři. Další lusknutí a u stolu stály tři pohodlné židle a znova „lusk“ a na stole bylo prostřeno. Pokojem se rozvoněla jehněčí pečeně rozmarýnem, bramborová kaše, máslový ležák a dýňový džus.

               Přesunuli se všichni ke stolu a pustili se do jídla. Snape dostal k večeři sklenku vína, Harry si nalil džus a Lupin máslový ležák. Už nějakou chvíli v klidu večeřeli. Harry celou dobu přemýšlel nad svým otcem a tím, že ovládl živel ohně. Věděl, že oheň měli potomci Godrika Nebelvíra a pokud ho ovládal i jeho otec, mohl by být nositelem Godrikovy krve i on. Nicméně nevěděl, jak má zjistit, že má nadání pro daný živel – tvarovat plamen silou mysli? Nějak to nechápal, navíc byl emočně rozpolcený, tak jak to říkal Snape. Aby se naučil Nitrobranu, musí ovládnout své emoce a kontrolovat je; to si z předchozích hodin zapamatoval.

      „Pane profesore, víte, že…“ zarazil se. Nebylo pro něj lehké přiznat vlastní slabost před druhými lidmi. Všichni jeho schopnosti zveličovali, rozšiřovali jeho nadsazené příběhy a dobrodružství. Vzhlíželi k němu, jako k někomu, kdo je bezchybný a ví, co má dělat, až nastanou nějaké problémy.

      „Prostě mám problémy s emocemi, však vy to víte nejlépe. Jak mám silou mysli ovládnout nějaký živel, když nedokážu ovládnout ani svoje emoce?“ vyhrkl a Severus se na něj překvapeně díval.

      Nikdy by ho nenapadlo, že by Harry Potter, hvězda kouzelnického světa, Chlapec, který přežil, přiznal, že v něčem není dobrý… Zarazil se. Tohle bylo myšlení pro dobu, kdy Harryho ještě odsuzoval a nenáviděl. Nyní však už pochopil pravé důvody, proč ten chlapec nikdy nepřiznal slabost, proč nežádal o pomoc, když to nebylo nezbytně nutné.

      „To je dobrá připomínka. Existuje způsob, jak se naučit ovládat své emoce, rozpoznat je, pochopit sama sebe. Tento způsob zná hodně lidí, hlavně duchovní,“ řekl a napínal mladíka, když si dal menší pauzu na pár doušků vína. „Tento obor se nazývá meditace,“ ušklíbnul se, když Harrymu v očích prolétlo pochopení.

      „Meditace? Ta mi pomůže ve zvládání mých emocí?“ zajímal se hned.

      „Nejen v tom. Když budete úspěšný, dokážete najít své pravé já, pochopíte své pocity, myšlení a díky tomu mentálně zesílíte. Pak budete moci úspěšně zvládat Nitrobranu,“ usmál se a Harry se podivil – čím víc času se Snapem trávil, tím více zjišťoval, že jej vůbec nezná.

      „Meditace také slouží k nalezení zdroje magických sil uvnitř vás. Poté budete cítit i proudění magie ve vašem těle, budete schopný určovat sílu kouzel, která vyšlete, ale co je hlavní, s nalezením zdroje magických sil pochopíte podstatu magie uvnitř vás a pokud máte nadání na nějaký živel, což myslím máte, poznáte ho a pak už to bude jen na vaši vůli a mentální síle,“ vysvětloval a Remus se zájmem poslouchal také.

      „Ukážu a vysvětlím vám jak meditovat hned po večeři…“

      Objevil se Dobby a dolil mu víno.

      „Jaké instrukce jsi dostal od ředitele, Dobby?“ zeptal se ho Snape.

      „Dobby má za úkol celé prázdniny se starat o Harryho Pottera, pane. Třikrát denně vydatné jídlo, dostatek ovoce po celý den na svačiny, starat se o pohodlí Harryho Pottera jak nejlíp Dobby dovede…“ uklonil se důležitě skřítek.

      „No, páni…“ vydechl Harry. „To jsem teď jako tvůj zaměstnavatel?“

      Dobby nešťastně zakroutil hlavou, až mu uši zaplácaly o holou lebku.

      „To ještě není možné, Harry Pottere…“ ale pak se zase rozzářil. „Ale Dobby si rád počká, až Harry Potter vyroste, pane…“

      Harry se udiveně podíval na profesora Snapea, ale odpověděl mu Lupin:

      „Do své plnoletosti nesmíš ani vlastnit, ani zaměstnávat žádného kouzelného tvora z kategorie, do které patří i domácí skřítci. Proto jsme museli Klofana, kterého ti Sirius odkázal, poslat zatím k Hagridovi. Z bezpečnostních důvodů jsme ho přejmenovali na Šedáka, aby se snad nedostal do problémů, kdyby náhodou potkal pana Malfoye…“

      Harry mávnul rukou.

      „To je dobře, u Hagrida mu bude líp… Ale kdo tedy teď platí Dobbyho?“

      „Dobby zůstává nadále zaměstnancem školy a jeho služby vám budou naúčtovány k platbě školného na příští školní rok…“ odpověděl Snape. „Brumbálův nápad, jak vám zajistit dostatek stravy a péče, které se vám od vašich příbuzných nedostává.“

      Harry zalapal po dechu.

      „Školné? Já jsem nikdy žádné školné neplatil… To je letos nějaká novinka?“

      Snape se na něj nevěřícně podíval.

      „Bradavice jsou prestižní soukromá škola, pane Pottere. Vždy se za možnost tam studovat platilo školné. Pouze pro studenty z finančně nezajištěných rodin existuje nadační fond, který jim ho uhradí a opravdu nadaní studenti dostávají úlevy na výšce školného. Vy nepatříte do žádné z těchto dvou kategorií. Na výpisu ze svého účtu u Gringottových, jste si přece musel všimnout pravidelných ročních plateb, které vám škola účtuje…“

      Harry zrudnul a připadal si jako pitomec. Rozhodl se, že bude radši už mlčet, aby se ještě víc neztrapnil, ale Snape se nehodlal nechat odbýt.

      „Už jste někdy viděl výpis z vašeho účtu? Požádal jste skřety o jeho pravidelné zasílání?“

      Harry zavrtěl hlavou a pak potichu, rozpačitě odpověděl.

      „Když mi bylo jedenáct, tak mi Hagrid v bance předal klíč od trezoru. Každý rok prostě zajdu do banky a naplním si váček, abych měl za co nakoupit potřeby do školy a nějaké oblečení. Ani nevím, kolik Galeonů v tom trezoru vlastně je; nikdy jsem je nepočítal. Snažím se utrácet co nejmíň, aby mi vydržely co nejdéle…“

      Snape složil svou hlavu do dlaní nad dojedeným talířem. Dobby mu ho raději lusknutím prstů odstranil ze stolu a zase mu dolil jeho sklenku vína. Mistr lektvarů se jí chopil a vypil víno do dna.

      „Toto léto se zdá být ještě poněkud obtížnějším, než jsem se původně obával… Dnes tedy už spolu probereme jen meditaci, pane Pottere. Zítra sem přijdu hned po snídani a začneme s vaším vzděláním. Kromě Nitrobrany se budeme zabývat bankovnictvím, základním pravidlům ve správě majetku a dalším záležitostem, které by mladý dědic slavného a bohatého kouzelnického rodu, měl už ve vašem věku plně ovládat.“

      „Slavného a bohatého kouzelnického rodu?“ hlesnul nevěřícně Harry a vytřeštil na něj oči.

      „U nejmocnějšího mága Merlina. Copak to dítě opravdu neví vůbec nic!“ vrhnul vyčítavý pohled směrem k Lupinovi.

      Harry si pomyslel, že Lupin nejspíš nejdřív pokrčil rameny, než váhavě odpověděl:

      „Já i Sirius jsme předpokládali, že mu Albus Brumbál, jako správce jeho dědictví, všechno potřebné dávno vysvětlil…“

      „Zase Albus! To se mi snad jenom zdá…“ zasípěl Snape a opět složil hlavu do dlaní. Po chvíli hlavu zvedl a dodal: „Proberu s vámi jen to nejdůležitější. Pokud se chcete dozvědět více o svém slavném rodu, tak vám doporučuji, při nejbližší příležitosti, zasypat otázkami pana ředitele.“

      Všichni už dojedli a Dobby začal sklízet ze stolu. Harry zvedl džbán s dýňovým džusem a svou sklenici, Lupin si zase přidržel džbánek máslového ležáku a svou sklenku. Jídelní stůl se zase proměnil na psací a Snape se od něj zvedl.

      „Pojďte si procvičit meditaci, ať už můžu zapadnout do klidu a pohody svého útulného sklepení…“

      Usadil Harryho na postel do pohodlného sedu s překříženýma nohama a vysvětloval mu dechová cvičení, jako základ meditace. Slíbil, že zítra přinese i nějakou literaturu, aby pochopil o čem vlastně meditace jsou a čeho všeho může s její pomocí dosáhnout. Pak se rozloučil a přemístil se pryč přímo z pokoje.

      Harry si po jeho odchodu ještě chvíli povídal s Remusem. Ten toho o rodu Potterů sice nevěděl moc, ale rozhodně toho věděl mnohem víc, než Harry. Dokonce se domníval, z toho, co slyšel od Siriuse, že rodový majetek Potterů je srovnatelný s takovými rodinami, jako jsou Blackovi, či Malfoyovi. Když už se Harry cítil opravdu unavený a jen stěží zakrýval zívání, tak se objevil Dobby a přeměnil Harryho skříň na druhou postel.

      „Hej, Dobby! Mám v té skříni pyžamo…“

      To ale pro droboučkého skřítka nebyl žádný problém. Lusknul prsty a Harry byl převlečený do svého starého, vytahaného pyžama. Dobby počkal, až zaleze pod deku a podal mu lahvičku s Bezesným lektvarem. Pak už stihl jen poděkovat Dobbymu, popřát dobrou noc Remusovi a v tu chvíli spal jako dudek.

       

      Items details

      • Hits: 16584 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy  

      #
      Sfinga 21 Březen 2013
      áááá, já fakt vždycky milovala Snapea, ale ten váš je prostě k sežrání. Ty kletby, které uvrhl na Dursleyovi... facka, jíž uštědřil otec synovi... páni, páni, páni
      #
      anonimka 01 Září 2014
      Wow to je skvělé. Musí se vám ve spolupráci dařit. Nejvíc mě dostalo to Snapeovo chování a doufám že mu brzo přijdu na kloub.
      #
      Palomino 12 Říjen 2014
      Bombaaa! Snape srovnal Dursleyovic klan do latě! Smála jsem se jak divá. :-D
      #
      ginny weasley 30 Říjen 2014
      super!!!!
      Klofana sice v originále přejmenovali na Křídlošípa,ale to je jen detail....
      FAKT BOŽÍ!!!!
      #
      rusalka 01 Duben 2016
      tak nám Brumbál zase něco tají, Snape si potřebuje zchladit žáhu a Harrymu pomáhá Dobby, skvělé. :-)