Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Malý vlkodlak

maly_vlkodlak-thaneb Naposledy v Bradavicích

Druhá část trilogie Harry Potter a Potomci Pána zla.

Poslední školní rok začíná. Čeká opravdu Harryho konečně klidný školní rok, kdy bude mít jedinou starost - dobře se připravit na OVCE? To by ani nebyl Harry James Potter, aby si ho problémy nenašly...


    Kapitola 23, Velikonoce

      Mal_vlkodlakNa snídani už přišli oblečení na cestu, se svými malými, ale prostornými batůžky. Ginny ho dostala k Vánocům také a Hermiona si pořídila také podobný, aby pořád nenosila tu svou bezednou korálkovou kabelku. Harry si od Lenky půjčil poslední tři čísla Jinotaje a do prvního se začetl už při snídani. Kromě rozvláčného, nudného článku o Gernumbli gardensi, v kterém se nejspíš, pan Láskorád osobně, rozplýval nad úžasnou magií Gernumblů a dalších, podobně praštěných článcích, o výskytu muchlorohého chropotala  a účinnou obranou před strachopudy, tam našel článek se zajímavým titulkem: Co v Denním věštci nenajdete…. Byl to velmi vtipně napsaný článek o prohřešcích vlivných a vážených kouzelníků. Harryho zaujal druhý odstavec, doplněný fotografií.

      Bývalý ministr Kornelius Popletal, má zvláštní libůstku. Dvakrát, až třikrát do týdne bývá spatřen ve společnosti mladých děvčat, jasně mudlovského původu. Tyto dívky se překvapivě tváří velmi zamilovaně, jako by byly, zjevem toho starého páprdy, okouzlené. Však také spotřeba ingrediencí na nápoj lásky, které Kornelius Popletal pravidelně doplňuje v lékárně v Příčné ulici, je značně převyšující běžné normy. Jestlipak paní Popletalová o těchto manželových výletech ví? Není náhodou podobné zneužívání mudlů, pomocí kouzel, v rozporu se zákonem?

      Pod článkem byla fotografie rozesmátého Popletala, s mladou mudlovskou dívkou, asi dvacetiletou, oblečenou v minisukni, která se k němu zamilovaně tulila. Kromě toho, tam byla zpráva o utajeném Novoročním zasnoubení ministra kouzel Kingsleyho Pastorka s Angelinou Johnsonovou.

      „Proč takové tajnosti pane ministře? Vždyť už máte pomalu věk na to, abyste se oženil…“

      A pak střízlivá zpráva o tom, že manželé Diggoryovi adoptovali šestiletého sirotka, u kterého se, v mudlovském sirotčinci, objevily kouzelnické schopnosti.

      „Všichni vám přejeme, aby vám váš adoptivní syn dělal radost, a jsme přesvědčeni, že z něj vychováte čestného, spolehlivého muže a skvělého kouzelníka…“

      Harry přečetl článek celý, až k podpisu – Řeka.

      Srdečně a uvolněně se rozesmál.

      „Tak Lee Jordan a jeho drbna?“

      Hermiona se usmála a Lenka mu odpověděla:

      „Na konci roku ho vyhodili z rádia, protože se jim nelíbilo, že si nechce nechat cenzurovat svoje relace. Tak přišel o Vánočních prázdninách za tátou a dohodli se. Táta psal, že ty jeho články začaly hned zvedat náklad a lidé píšou a volají po tom, aby vydával Jinotaj víckrát, než jen jednou za měsíc….“

      Harry se usmál:

      „Doufám, že se mi podaří Kingsleyho přesvědčit, to bychom vám zvedli náklad ještě víc…“ Ginny se uculovala:

      „Třeba přijde s Angelinou o prázdninách na návštěvu, slíbil jsi holkám, že je naučíš Patrona. Tak ho můžeš zkusit začít zpracovávat.“ Pak už jen v klidu dojedli a vydali se na cestu domů.

      Brána směrem k Prasinkám byla nejblíže a tak byla otevřena pro ty, kteří se domů přemisťovali, nebo si pro ně přijeli rodiče. U brány hlídal Hagrid, tak se s ním rozloučili a Ron s Hermionou, Harry s Ginny se chytili za ruku, zamávali Justinovi, Terry, Lence a Deanovi a přemístili se na příjezdovou cestu k Doupěti. Když si odbyli všeobecné vítání s mamkou, Kráturou a Winky, tak Harryho, když vybaloval portrét svých rodičů, mamka nabádala:

      „Jestli máte nějaké úkoly, tak byste si je měli udělat už dneska, protože na zítřek se objednala spousta lidí, aby je Harry naučil Patrona…“

      Harry se zhrozil:

      „Jaká spousta? Domlouval jsem se jen s Katií, Angelinou a Alicí, s nikým dalším jsem nepočítal.“

      Mamka pokrčila rameny.

      „Ten jejich nápad se setkal s širokou odezvou. Ještě u Aberfortha v hospodě se s děvčaty domluvil Oliver Wood, aby mu dali vědět, kdy za tebou půjdou, že se k nim připojí a pak se tady s Georgem zastavil Lee Jordan a chce přijít taky. Těm ostatním jsem doporučila, ať se raději domluví s tebou, že by jich tu bylo najednou moc a tak za tebou asi dnes, nebo zítra, někdo přijde, aby si s tebou dohodli termín.“

      Harry si povzdechl:

      „No nazdar, to jsem si pěkně zavařil. Oni nepochopili, že musím mít na dotyčného šťastnou vzpomínku, takovou, ve které prožívá štěstí on v mé přítomnosti. Na holky už jsem se připravil, Olivera a Leeho bych měl také snad zvládnout, ale ostatní? Kdo tu vlastně byl?“ Mamka se zamyslela:

      „Byl tady Michael Corner a ten mluvil o dvou kamarádech, pak tu byla ta dvojčata Patilova s Levandulí… Věděl jsi, že Levandule chodí s tím tvým bratrancem Dudleym?“

      Harry na ni vyvalil oči a vyhrknul:

      „Cože?!“

      Hermiona s Ginny se rozesmály.

      „Vy jste to věděly?“

      Ron se usmál:

      „I já to vím, Hermiona usoudila, že bude lepší, když ti to zatím neřekneme…“

      Hermiona ho uklidňovala:

      „Seznámila se s ním, po tom, co se změnil. Říkala, že tě moc obdivuje a má tě opravdu rád…“

      „Jo, že se Dudley změnil k nepoznání, jsem si všiml, ale tetě a strýcovi se to určitě moc nezamlouvá. Neumím si představit, že by přijali do rodiny čarodějku….“

      Harry kroutil hlavou, vstal a řekl:

      „Jdu se pustit do těch úkolů, jak se zdá, tak toho zítra moc neudělám…“

      Ginny se zvedla také a šla s ním. Rozložili si učení v obýváku a pustili se společně do domácích úkolů s takovou vervou, že je na oběd musela mamka volat dvakrát. Hermiona šla po obědě domů a tak se k nim odpoledne přidal i Ron. Díky tomu, že spolupracovali, tak stihli do večeře udělat všechny úkoly, které na prázdniny dostali. Harry si pochvaloval:

      „Teď už se budu moct nerušeně věnovat jen ročníkové práci…“

      Začal s tím hned u večeře. Dozvěděl se, že mamka zdědila poštolku po své mamince a taťka svou lasičku zase po dědečkovi z máminy strany. U Fleur, která přišla s Billem na večeři také, to byl zase ten druhý případ.

      „Bydlíme u velkého jezera. Hnízdí tam každý rok sspoussta různých ptáků a několik různých druhů volavek. Mě sse vždy líbili ty bílé, měly krássný ssvatební tanec. Vydržela jssem ssedět u jezera celé hodiny a dívat sse na ně…“

      Harry si všiml, že už se dost zdokonalila v angličtině, jen ty sykavky jí dělaly ještě trochu problémy. Řekl jí to a vykouzlil na její tváři úsměv. Pak se otočil na Billa:

      „Kde se v tobě vzal ten orel?“

      Bill pokrčil rameny.

      „Já do toho tvého schématu moc nezapadám. Probírali jsme s mamkou a taťkou, po kom bych ho mohl zdědit, ale na nikoho jsme nepřišli. Orly mám rád, ale až od té doby, co umím Patrona, před tím jsem o nich nijak zvlášť nepřemýšlel…“

      Harry se zamyslel:

      „Ale on se k tobě fakt hodí. Připadá mi to, jako byste k sobě přirozeně patřili. Možná, že se někteří Patroni tvoří tak, že zobrazují stav tvé duše…“

      Pak se podíval na tátu:

      „Kde se vlastně v tobě vzal ten jelen a v mámě laň? Byl jsi dřív zvěromág, nebo jsi nejdřív uměl Patrona?“

      Sirius mu odpověděl:

      „Zvěromágy jsme se stali už v pátém ročníku Harry, to ti přece Remus vyprávěl… Patrona jsme se učili až v sedmém…“

      „Nevím, kde se ve mně ten jelen vzal. Nevím o nikom z příbuzenstva, kdo by měl takového Patrona. Probíhalo to u mě jinak než u Ginny, nejdřív jsem se jelenem stal a teprve pak, jsem ho dokázal vyčarovat,“ řekl táta. Maminka dodala:

      „A já jsem se svou laň naučila, až když jsem byla až po uši zamilovaná do táty a viděla jsem jeho Patrona…“

      Harry se nad tím zamyslel a po chvilce se zeptal George:

      „A co ty a Fred?“

      Ten se usmál, mrknul na Fredův portrét a řekl:

      „U nás by to mělo být spíš obráceně, Fred se vždycky před holkama natřásal jako kohout a já jsem byl chytřejší…“

      Fred ironicky odvětil:

      „Cha, cha, cha, tohle moc vtipné nebylo…“

      Mamka jim sdělila:

      „Vy jste svoje Patrony zdědili po mých bratrech. Byli rok od sebe a ti Patroni k nim seděli přesně. Gideon byl starší, tišší a chytrý jako liška. Fabián byl mladší, hezčí a rád se předváděl. Byli nerozlučná dvojice, jako vy…“ a zvlhly jí oči.

      Harry rychle odvedl řeč jinam:

      „A co tvůj Tichošlápek, Siriusi, kde se v tobě vzal?“

      Sirius zakroutil hlavou.

      „Nevím, nikdy jsem psa neměl…“

      Lily s úsměvem vysvětlovala:

      „Ale vždyť je to jasné Harry. Táta byl vždycky sebevědomý a rád se předváděl, pravý vládce lesů. A Sirius? Velký, silný a věrný přítel….“

      Harry se na ni zaculil:

      „A ty – plachá laň….“

      Táta se rozesmál:

      „No, nevím, plachá nikdy moc nebyla…“

      Máma ho výhružně plácla po rameni.

      „Vidíš, občas mě i bije….“ rozesmál se táta.

      Všichni se zasmáli s ním a atmosféra se zase uvolnila. Harry už se raději dál nevyptával, řekl si, že Charlieho a Percyho si nechá na později. Perci s Penelopou měli přijít na oběd v neděli. Po večeři se rozvinula příjemná zábava, Harry vytáhl Jinotaje, vypůjčené od Lenky a nahlas četl Leeovy články. Pan Weasley jim vyprávěl, jak Popletala vyšetřovali.

      „Uprostřed jednání nám tam vlítla Popletalová, vytáhla z kabelky pořádnou sukovici, mávla hůlkou…. Než se nám podařilo tu hůl zastavit, tak ho tak zmalovala, že skončil u Svatého Munga…. Řekli jsme si, že to jako trest stačí a když slíbil, že už to dělat nebude, tak jsme mu odpustili i tu pokutu. Většina těch holek, co za nimi chodil, byla stejně… jak se říká těm, co se tím živí, berou za to peníze?“

      Ron řekl:

      „Poběhlice?“

      Harry se rozesmál:

      „Teď jim mudlové říkají prostitutky…“

      Artur na něj ukázal:

      „To je to správné slovo, tak je jmenovali.“

      „Také už jsem viděl toho malého Thomase Diggoryho, Amos se s ním dnes odpoledne zastavil na chvilku v práci. Myslím, že tu návštěvu ministerstva trochu uspěchal. Klučina byl z toho mumraje dost vyděšený a držel se ho jako klíště. Děvčata z něj byla unešená. Má jasně modré oči a kudrnaté zlaté vlasy – vypadá jako potomek nějaké víly…“

      Fleur zbystřila:

      „Možná bych sse na něj mohla jít podívat. Poznám, jesstli má vílí krev…“

      Bill se na ni usmál:

      „Jestli jsi zvědavá, tak nám to taťka může s panem Diggorym domluvit,“ podíval se na tátu. Ten přikývl, ale dodal:

      „Divil bych se, kdyby měl. Jak by se ocitl v mudlovském sirotčinci?“

      Harry se na něj udiveně podíval:

      „Raddle tam přece skončil také a kdyby se Dursleyovi nebáli Brumbála, tak bych tam nejspíš skončil taky….“ pak se zarazil a rozpačitě kouknul po mámě.

      Portrét profesora Brumbála ho uklidnil:

      „Nenechal bych tě v sirotčinci Harry, kdyby se tě teta se strýcem neujali, tak bych ti našel jiný bezpečný domov…“

      Harry radši odvedl řeč k jinému tématu. Zeptal se Artura:

      „Myslíte, že bude Kingsley souhlasit, abych ten rozhovor pro noviny udělal s Lee Jordanem pro Jinotaj?“

      Artur se zasmál:

      „No, nevím, když si přečetl tu poznámku o svých zásnubách, tak vyhrožoval, že si to s ním vyřídí….“

      Harry se usmál:

      „Možná se tady zítra potkají, jestli přijde s Angelinou… Říkal, že si přijde přečíst tu moji ročníkovou práci.“

      George se rozesmál:

      „Tak to tady bude pěkně živo, možná bude lepší, když se potkají dřív, než vyjde to dubnové číslo…“

      Taťka se na něj pozorně podíval:

      „To se do něj chce zase trefovat?“

      George pokrčil rameny:

      „Nevím, říkal, že připravuje takovou malou satyru o boji ministerstva s mozkomory.“

      Harry se zamyslel a uložil si do paměti další věc, kterou bude muset zítra vyřešit.

            Ráno ho probudil něčí pohled. Otevřel oči, sáhl na noční stolek pro brýle a podíval se. U nohou jeho postele stál Krátura a povídá:

      „Dobré ráno pane, paní mě poslala, abych se podíval, jestli už jste vzhůru.“

      Harry zatřepal hlavou a odpověděl:

      „No, myslím, že ještě úplně ne…“

      Krátura pokračoval:

      „Pan ministr Pastorek, by si chtěl přečíst pánovu ročníkovou práci, ale nechce, bez vašeho svolení pane…“

      Harry vyletěl:

      „On už je tady?“ a posadil se na posteli.

      „Ano pane, přišli před chvilkou, Winky jim podává v obývacím pokoji čaj a koláč, pane. Řekli, že vás Krátura nemá budit, když máte prázdniny…“

      Harry se zvednul a po cestě do koupelny řekl Kráturovi:

      „Ať si tu moji práci klidně přečte, mám ji v obýváku, na pracovním stole, v deskách z dračí kůže. Já se dám zatím trochu do kupy a za chvilku přijdu….“

      Krátura s hlasitým PRÁSK zmizel a probudil tím Rona.

      „Co je, co se děje?!“ vyletěl.

      „To nic, Krátura mi přišel říct, že už se mi scházejí hosti… Kolik je vlastně hodin?“ podíval se na hodinky.

      „No nazdar, už je skoro devět. Trochu jsme si přispali….“

      „No a co? Máme přece prázdniny, ne?“ mračil se Ron.

      Za pár minut, ale oba umytí a oholení nakoukli do obývacího pokoje.

      „Á, tady máme ty dva spáče…“ vítala je s úsměvem mamka, „pojďte do kuchyně, udělám vám snídani,“ a společně s Ginny se zvedla. Ginny se po cestě k Harrymu přitulila a dala mu na přivítanou pusu. Pak jim s mamkou udělaly vajíčka na slanině, Ron si dal čaj a Harry kávu. Během snídaně přišel zadním vchodem do kuchyně Lee Jordan, posadil se k nim a dal si s nimi kávu.

      „S tebou bych potřeboval dost nutně mluvit, Lee, kolik na mě budeš mít dnes času?“

      Ten pokrčil rameny a odpověděl:

      „Na dnešek jsem nic neplánoval, takže jsem ti k dispozici….“

      Když po snídani přišli do obývacího pokoje a Lee si všiml Kingsleyho, který se probíral, za Harryho pracovním stolem, poznámkami k jeho ročníkové práci, tak jen vyjekl:

      „U Merlinových plesnivých vousů, neřekli jste mi, že tu máte i ministra….“ Harry se usmál, Kingsley vstal a vykročil k nim se slovy:

      „Ale, ale, kohopak to náhoda přivedla do mých rukou?“

      Lee se schoval za Harryho a ten s úsměvem Kingsleyho uklidňoval:

      „Vždyť to napsal hezky, ne? A navíc měl pravdu, pročpak jste ty své zásnuby tak tajili?“ Kingsley se zarazil a pak vyčítavě odvětil:

      „Hlavně, že ty jsi své zásnuby roztroubil do celého světa, že?“

      Harry pokrčil rameny:

      „Nijak jsme to netajili, hlavně před přáteli ne….“

      Kingsley také pokrčil rameny:

      „Nu, což… Tím jak píše, si stejně brzy vyslouží pár pohlavků, tak mu to pak spočítám najednou….“

      Harry se šibalsky usmál:

      „No, já nevím, ale myslím, že bys měl trošku změnit svůj postoj k Leemu. Protože po mě chceš, abych udělal rozhovor pro tisk, a já rozhodně odmítám Denního věštce…“

      Kingsley ztuhnul:

      „Ne, to ne, to přece nemůžeš myslet vážně Harry. Nemůžeš přece chtít, aby rozhovor s tebou vyšel za článkem o škrknách a před dalšími spekulacemi o výskytu Muchlorohých chropotalů! Harry vzpamatuj se!“

      Harry se rozesmál:

      „Ale Kingsley, už jednou takhle můj rozhovor vyšel a přečetla si ho spousta lidí, pamatuješ? A teď získal pan Láskorád skvělého redaktora, lidi ho čtou rádi a mám jistotu, že nezveřejní nic z toho, co se na veřejnost dostat nesmí.“

      Odpověděli mu Kingsley i Lee najednou:

      „Jsi si jistý? … Myslíš?“

      Harry jim oběma se smíchem odpověděl:

      „Ale ano, jsem si jistý. Nemůže prozradit žádná tajemství řádu, protože přece přísahal, ne?“ Oba se na něj překvapeně podívali a najednou se jim ve tvářích mihl výraz pochopení. Kingsley se zamyslel:

      „No, když se na to díváš takhle….“

      Lee začal okamžitě myslet dopředu:

      „Ale, tvůj příběh vydá na celé jedno zvláštní vydání, nebo spíš celý seriál článků….“

      Harry ho s úsměvem přibrzdil:

      „Než si začneš plánovat můj příběh, tak si dobře rozmysli, jestli budeš ochotný splnit, jednu podmínku. Chtěl bych, abys ještě dnes s Kingsleym zkonzultoval ten článek o boji ministerstva s mozkomory… To je totiž pro mě hodně citlivé téma. S mozkomory tančíme na velmi tenkém ledě a jediná prasklinka by mohla zhatit naše záměry, Lee….“

      Ten se na něj překvapeně podíval:

      „Co máš ty, společného s tím jednáním?“

      Harry se usmál:

      „No vidíš, chybí ti spousta důležitých informací a chceš vypustit do světa článek, který by mohl zmařit to, co už jsme s Kingsleym, panem Weasleym a Sturgisem dojednali….“

      Lee se zarazil.

      „Dobře, souhlasím. V úterý začneme tisknout, tak stihnu dodělat případně nějaké opravy. I když mi to začíná trochu zavánět cenzurou…“

      Harry se rozesmál:

      „Ale no tak, ty přece nechceš svými články škodit mě, nebo řádu… nebo ano?“

      Lee zavrtěl hlavou:

      „Ne, jistě že ne. Ale jestli nechcete, abych škodil, tak mi taky občas musíte něco říct, abych věděl, co se děje…“

      Kingsley se na něj zkoumavě podíval, chvilku přemýšlel a pak, jako by dospěl k rozhodnutí, nepatrně přikývl.

      „Dobře, až tady skončíme, tak si spolu probereme ty mozkomory a pak se můžeme předběžně dohodnout, jak to uděláme s tím Harryho příběhem. Uvědomuješ si vůbec, jakou tím dostáváš šanci? To bude skvělá příležitost k odstartování tvé novinářské kariéry…“

      Lee našpulil pusu, zamyslel se nad tím, pak se mu oči rozzářily a s úsměvem odpověděl:

      „Jo, bude to prostě senzace,“ a uvolněně se rozesmál.

      Harry si uvědomil, že právě před sebou vidí velmi šťastného Lee Jordana. Tak do sebe začal nasávat to jeho štěstí, zavřel oči a zašeptal:

      „Expecto patronum…“

      Z jeho hůlky se vynořil… velký, stříbřitě bílý ohař.

      „Hele, to je přece dědečkův Bardík…“ zíral na něj s úžasem Lee. Harry se usmál: „Představuji ti tvého Patrona Lee. Teď si ho skus sám….“

      Pak se podíval na ostatní. Oliver, Angelina, Alicia a Katie…. Na všechny měl připravenou jedinou vzpomínku. Ve třetím ročníku, poslední zápas sezóny se Zmijozelem. Harry chytá zlatonku a Nebelvír vyhrává zápas a tím i pohár. Byli u toho všichni a byli štěstím bez sebe. A tak se Harry podíval na Olivera a vybavil si ho, jak mu, vzlykajíc štěstím, předává pohár…. „Expecto patronum“ a po obýváku se rozběhl načepýřený krocan. Pak se podíval na Angelinu a z jeho hůlky vyskočila nádherná, veliká lvice, mohutným skokem přeskočila pohovku a zastavila se přímo před ní. Harry nevnímal výkřiky úžasu, protože už se soustředil na Katii. Lvice zmizela a vzápětí se z jeho hůlky vynořila malá ovečka s velkou mašlí kolem krku. Katie vydechla:

      „Ale to je přece Belinda… to je už tak dávno, to mi bylo asi pět….“

      Pak se Harry zaměřil na Alicii.

      „Expecto patronum“ jeho hůlka však vytvořila jen štít, velký, silný, ale jen štít.

      „Je mi líto Alicie, asi v sobě zatím nemáš žádného fyzického Patrona….“

      Do obýváku mezitím přišla paní Weasleyová, doprovázená Hermionou, Parvati a Padmou Patilovými a Levandulí Brownovou.

      „Páni, to bylo úžasné Harry…“ žasla dvojčata. Levandule se zeptala:

      „Dokážeš to s námi také?“

      Harry si povzdechl:

      „To opravdu nevím, holky. Na ně jsem se předem přichystal, měl jsem připravenou vzpomínku, ve které jsem s nimi prožíval velké štěstí….“

      Oliver se usmál:

      „Náš společný Famfrpálový pohár, že mám pravdu? Tam jsme byli všichni…“

      Harry s úsměvem přikývl. Oliver se zasnil, zavřel oči a nechal se zase naplnit tím obrovským štěstím, které ho tehdy úplně pohltilo a pak, poprvé v životě, přivolal svého krocana. Díval se, jak kolem něho pobíhá a šťastně se rozesmál.

      „Toho jsem zdědil po prastrýci Michaelovi, měl jsem ho moc rád, byla s ním hrozná legrace….“

      Charlie se usmál, podíval se na Harryho a řekl:

      „Já jsem zdědil svého jezevce, zase po strejdovi Biliusovi, to byl také hrozný vtipálek. Když jsem byl malý, tak jsem ho zbožňoval….“

      Harry se podíval na holky a řekl jim:

      „Musíte mi pomoct. Potřebuji, abyste zapátraly v paměti, jestli jsem někdy byl u toho, když jste byly opravdu šťastné. K tomu, abych vytvořil vašeho Patrona, potřebuji vzpomínku na vaše štěstí, chápete?“ Holky se zamyslely a Parvati řekla:

      „Tehdy, když jsi mě pozval na Vánoční ples, jsem byla fakt štěstím bez sebe….“

      Harry si ten okamžik matně vybavil, ale ať se namáhal sebevíc, pamatoval si jen na příšerné pubertální hihňání těch dvou a své zoufalství, protože ho těsně před tím, odmítla Cho… Pokoušel se v té situaci vybavit, jak by asi měla vypadat šťastná Parvati a v duchu ji uviděl s rozzářenýma očima a širokým úsměvem na tváři. Tak to zkusil….

      „Expecto patronum“

      Z jeho hůlky vylétla rozčepýřená slepice a s roztaženými křídly se rozběhla po obýváku. Parvati zrudla a Padma se rozesmála:

      „Babiččina slepice… chi, chi, chi. Říkala jsem ti, že ji určitě zdědíš ty, rozuměla sis s babičkou mnohem víc než já. Chi, chi, chi….“

      Harry zakroutil hlavou, ale zkusil to znova s pohledem na Padmu. Představil si, jak by asi vypadala opravdu šťastná Padma.

      „Expecto patronum“ a byl tu najednou malý chundelatý špic, s rozvrtěnou chlupatou oháňkou nad hřbetem.

      „Jé, to je můj Míša, když jsem byla malá, tak jsem si ho tajně brala na noc do postele, než jsi to na mě řekla mámě…“ a dívala se s rozzářenýma očima na svého Patrona, jak splašeně pobíhá po pokoji.

      Pak se Harry zaměřil na Levanduli, už mu nedělalo takové problémy, představit si ji šťastnou a tak za chvíli vyčaroval malého bílého králíčka, s dlouhýma ušima.

      „Binky! To je Binky!“

      Zajásala Levandule a nadšeně Harryho objala. Šťastná vypadala úplně stejně, jak si ji Harry představil. Tomu to najednou došlo….

      Se zamyšleným výrazem si sedl za svůj pracovní stůl a jen, jako z velké dálky vnímal, jak se ostatní pokoušejí vyvolat Patrony, s kterými je právě seznámil. Kingsley přišel k němu a zeptal se:

      „Copak tě trápí Harry?“

      Harry si povzdechl:

      „Budu to muset předělat. Všechno je to totiž trochu jinak…“ a ukázal na svou rozloženou ročníkovou práci. Pak, jako by mu najednou něco došlo, pohlédl na Kingsleyho. „Jak by asi vypadal opravdu šťastný Alastor Moody?“

      Kingsley se usmál, zakroutil hlavou a odpověděl:

      „To opravdu nevím, Harry, nikdy jsem ho skutečně šťastného neviděl….“

      Harry se zamyslel, zavřel oči a představil si Pošuka tak, jak ho poznal on sám. Představil si ho, jak sedí ve Velké síni po tom, když porazil Voldemorta. Viděl ho, jak své čarodějné oko upírá směrem k postranní místnosti, kam uložili jeho tělo a své vlastní oko na Harryho. Viděl, jak mu stéká slza štěstí a odkapává z jeho useknutého nosu. Na jeho tváři spatřil úšklebek, který jen ti jeho nejbližší přátelé dokážou považovat za úsměv, a zkusil to….

      „Expecto patronum…“ z jeho hůlky se vynořil velký býk a prošel zvolna a rozvážně mezi trochu vylekanými přítomnými.

      „Kdo byl tohle?“ zajímali se. Harry se usmál a odpověděl:

      „Alastor – Pošuk – Moody…“

      Hermiona se zarazila:

      „Říkal jsi, že ho neumíš, že na něj nemáš dost šťastnou vzpomínku…“

      Harry přikývl:

      „Právě jsem se ho naučil…“ a znova zakroutil hlavou nad tím, jak je to vlastně jednoduché. Pochopil, že nemusí mít dotyčného z celého srdce rád, jak si dosud myslel, že stačí jen určité sympatie. Že nemusí mít skutečnou šťastnou vzpomínku, ale jen dostatečnou představivost… 

      Popadl brk a na kus prázdného pergamenu si hned svoje nové poznatky zapsal, dokud měl tu formulaci čerstvě v paměti. Kingsley mu koukal přes rameno a pak si povzdechl:

      „To už nezní zdaleka tak poeticky, jako ta původní verze Harry. Možná bys to tam ani psát neměl…“

      Harry se zasmál a odpověděl mu:

      „To nechám na svém regentovi….“

      Najednou se ozvala Angelina:

      „Kingsley, podívej se!“ Povedlo se jí přivolat Patrona. S rozzářenýma očima sledovala velkou lvici a divila se.

      „To tedy opravdu netuším, po kom jsem ji zdědila… Probírala jsem to s našima a s dědou a babičkou, ale nikdo z mých příbuzných lva, ani lvici neměl…“

      Harry se na ni usmál:

      „Ale hodí se k tobě. Máš prostě svého vlastního Patrona, který odráží charakter a stav tvé duše. Zrovna jako Bill, moji rodiče, nebo Sirius….“

      Během půl hodiny zvládli svého Patrona všichni, kterým ho Harry ukázal. Jako by to pro ně bylo snazší, když věděli, jak má vlastně vypadat. Harry je nechal, ať se baví, odtáhl Leea a Kingsleyho do kuchyně, kde si přečetli jeho satiru o boji s mozkomory a oba se při tom srdečně zasmáli. Nakonec mu opravili v jeho článku jen pár drobností….

      „Trocha kritiky ministerstvu jen prospěje, tohle mě, ani Dedalovi neuškodí. Jsem rád, že jsi postřehl ten jeho nápad, jak udělat z mozkomorů užitečné tvory a to, jak se mu za něj posmíváš, možná přinutí skeptiky, aby se nad ním alespoň zamysleli… Hezky jsi to napsal…“ se smíchem, dost důrazně poklepal Kingsley Leeho po rameni a zamrkal na Harryho.

      Lee si oddechl a pak se zeptal:

      „Nechtěli byste mi říct, jakou roli v tom jednání, vlastně hraješ ty, Harry?“

      Ten se usmál:

      „První kontakt, Lee. Dedalus nám do školy dodal mozkomora, na nácvik Patronů v praxi a ten mozkomor mi nabídl, za všechny svého druhu, že mi budou, jako přemožiteli Pána zla, sloužit a poslouchat mě, stejně jako poslouchali jeho. Zavolali jsme se Sturgisem Kingsleyho, ten si sebou přivedl pana Weasleyho, a pak jsme jednali s mozkomorem a spolu. Dohodli jsme se, že mou osobu z dalších jednání vyloučíme, protože nějak nechci mít s politikou nic společného a tak jsem jim poručil, že mají jednat s ministerstvem a podřídit se jejich rozhodnutí. Jestli bude fungovat ten Dedalův nápad, tak bychom je nemuseli vyhubit, jsou tady už dlouhá staletí, chtějí se podřídit a poslouchat… Jak řekl Kingsley: Kdyby nebylo zlo, tak bychom nevěděli, ani co je dobro….“

      Lee jen kroutil hlavou.

      „To jsem netušil, myslel jsem, že je konečně začali citelně likvidovat a tak je přinutili k jednání…“

      Kingsley přikývl:

      „To je také oficiální verze. Kdybychom prozradili Harryho úlohu, tak by členové Starostolce vyžadovali jeho přítomnost při jednáních a on by se nemohl připravovat na zkoušky. Ty jsou teď pro něj, jako pro budoucího bystrozora, nejdůležitější.“

      Pak se s ním dohodli, ať si promyslí, jak podat veřejnosti Harryho příběh, udělá si průzkum mezi lidmi, co se chtějí dozvědět. Potom může navštívit Kingsleyho, kde společně s profesorem Brumbálem udělají předběžný návrh toho, co se může pustit ven a až bude mít Harry po zkouškách, tak se do toho pustí. Po obědě ještě Harry pomohl s Patrony Anthony Goldsteinovi a Terry Bootovi. Michael Corner měl jen štít a s tím Harry nic dokázat nemohl. Zbytek odpoledne si vyčlenil na odpočinek. I když jak se to vezme…. Celý zbytek odpoledne strávili s Ginny v domě na Grimmauldově náměstí. Mimo jiné se tam také dohodli, že půjdou zítra navštívit Teda a tak večer Harry vzal to strakaté vajíčko, vylíhnul si papouška a naučil ho opakovat krátké přání pro Teda. Po večeři ještě pracoval na své ročníkové práci a dodělal si nanečisto kapitolu o vzniku a způsobu existence mozkomorů.

      V neděli dopoledne strávili pár krásných hodin s Tedem. Vzali sebou portrét rodičů a pak se společně s Remusem, Tonksovou, jejím tátou a mámou skvěle bavili. Když pak po jídle Ted usnul, tak Harry předal Andromedě pro něj dárek k narozeninám.

      „Nepamatuji si přesně datum, kdy se narodil, vím jen, že to bylo po Velikonocích…“ Andromeda se usmála a odpověděla:

      „Narodil se dvacátého dubna a Remus hned spěchal k Billovi…“

      Harry přikývl:

      „To jsme tam ještě byli a plánovali, jak vyloupíme Gringottovy. Vtrhnul jsi tam jako velká voda, objal jsi mě a oznámil mi, že jsem se stal kmotrem…“

      Smál se na Remuse. On se také zasmál a bránil se:

      „Zeptal jsem se tě, nic jsem ti neoznamoval…“

      „Já měl takovou radost, že už se na mě nezlobíš, že jste všichni v pořádku, že bych ti stejně nedokázal odmítnout…“ řekl mu Harry.

      James se zajímal:

      „Co se to mezi vámi vlastně stalo, že by se na tebe měl Remus zlobit?“

      Harry sklopil oči a mlčel. Remus mu s úsměvem odpověděl:

      „Jen mi, docela drsným způsobem připomněl, kde je, v dané situaci, mé místo a přinutil mě, abych přehodnotil své priority…“ objal kolem ramen svou ženu a přitiskl ji k sobě.

      „Hodně jsem o tom přemýšlel… Myslím, že ty bys ke mně byl ještě tvrdší, Jamesi…“ „Opravdu?“ rozzářil se Harry. Remus jen s úsměvem přikývl.

      Během oběda se ještě pokusil vytáhnout z Percyho, jakého má Patrona a Perci mu to zatvrzele odmítal říct. Když na něj znova, asi po páté naléhal, tak mu řekla Ginny:

      „Proč se to z něj pořád snažíš vypáčit? Prostě si jeho Patrona vyčaruj….“

      Harry pokrčil rameny a zkusil to. Vzpomněl si na Percyho na svatbě, šťastného, že se obřad v kostele vyvedl podle jeho představ, jak si pyšně vede svou ženu a z jeho hůlky vyběhla stříbřitá krysa a rozběhla se po stole.

      „Prašivka? To snad ne…“ vyhrknul překvapeně Ron. Perci pokrčil rameny:

      „Proto ho nemám rád, po tom co se z Prašivky vyklubalo….“

      Harry se usmál:

      „Můžeš svého Patrona změnit Perci, už se to pár lidem povedlo. Třeba profesor Brumbál měl nejdřív jednorožce, Fénixe získal, až po několikaletém soužití s Fawkesem.“


       

      Items details

      • Hits: 7929 clicks

      Tecox component by www.teglo.info