Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Malý vlkodlak

maly_vlkodlak-thaneb Naposledy v Bradavicích

Druhá část trilogie Harry Potter a Potomci Pána zla.

Poslední školní rok začíná. Čeká opravdu Harryho konečně klidný školní rok, kdy bude mít jedinou starost - dobře se připravit na OVCE? To by ani nebyl Harry James Potter, aby si ho problémy nenašly...


    Kapitola 22, Křiklanův večírek

      Mal_vlkodlakKdyž v neděli na konzultaci Sturgis nad svým bezedným džbánem máslového ležáku, opět zavedl řeč na mozkomory, tak mu Harry odpověděl:

      „To už není nutné, pane profesore. Ta páteční hodina mi pomohla ujasnit můj postoj. Plně souhlasím s panem Weasleym. Nechci je vyhubit, ale zredukovat jejich stavy je nutné, to už si uvědomuji…“

      Sturgis se usmál:

      „Takže už se k tomu nebudeme vracet?“

      Harry zakroutil hlavou.

      „Dobře, tak mi řekni, jestli jsi nějak pokročil se svým výzkumem, kde se v nás bere podoba našeho Patrona…“

      Harry přikývl.

      „Už jsem obešel skoro všechny… Profesorka Prýtová, madam Pomfreyová a madam Pinceová mají jen štít, nemají fyzického Patrona. Profesor Kratiknot zdědil čápa po své mamince, madam Hoochová má kaloně, vypadá to jako velký netopýr, nebo spíš lemur s netopýřími křídly. Byl to její domácí mazlíček, když byla malá. Hestie je podobný případ. Toho puštíka dostala v jedenácti letech, jako mazlíčka, když byla s rodiči poprvé v Příčné ulici…“

      Sturgis s úsměvem Harryho opravil:

      „Ještě pořád profesorka Jonesová Harry.“

      Harry si povzdechl:

      „Už aby bylo po zkouškách. Je pro mě čím dál tím těžší, mluvit o vás jako o profesorech… Vy to máte jednodušší, pro vás se nic nemění…“

      Sturgis se rozesmál.

      „Mě by to nevadilo, Harry, naopak…. Ale profesorka McGonagallová na tom trvá. Upozornila mě na to už na začátku roku, když ses před ní přeřekl. Pak ti nabídl tykání Kingsley a ona dostala strach, abychom nespadli do velmi důvěrného vztahu příliš brzy. Zvlášť, když spolu trávíme spoustu času, takhle v soukromí…“

      Harry přikývl a s přehnanou pokorností dodal:

      „Dobře, budu si na to dávat pozor, pane profesore.“

      Pak nakoukl do svých poznámek a pokračoval:

      „Profesorka Sinistrová má slaboučkou a nevýraznou kočku, také mazlíček z dětství, jako u profesorky McGonagallové, profesorka Vektorová zase zdědila supa po své babičce…. Řekl bych, že se za něj trochu stydí. Připomněl jsem jí klobouk Nevillovy babičky, který tenkrát Neville posadil na hlavu bubákovi v podobě profesora Snapea, a myslím, že si na to vzpomněla. Docela jí to pobavilo.“

      Pak si povzdechl:

      „Profesor Křiklan mi dal nejvíc zabrat. Než byl se mnou ochoten o svém Patronovi mluvit, tak jsem mu musel přislíbit účast na jeho Velikonočním večírku ve čtvrtek…. Ale i potom jsem z něj musel všechno tahat jak z chlupaté deky…. Nemá svého Patrona moc rád, ale zároveň je na něj dost pyšný. Když se mi nakonec podařilo z něj vypáčit, že po svém dědečkovi zdědil velkého hada, tak mi zasmušile vyprávěl, jak jeho dědeček choval doma spoustu všelijakých hadů a jak ho jednou, když byl ještě malý, dědečkův hroznýš málem zardousil. Pak ale hrdě vyprávěl, jak jeho Patron dokáže obtočit mozkomora a škrtit ho tak dlouho, dokud ho nezničí….“

      Na chvíli se odmlčel a pak dodal:

      „Napadlo mě, jestli by něco podobného nedokázal i Justin s tou svou chobotnicí…“

      Sturgis nejistě pokrčil rameny.

      „Teď asi ještě ne Harry, není na to dost silný, ale časem…. A s tím večírkem si nedělej předčasně starosti. Já i He… tedy profesorka Jonesová, jsme také dostali pozvání. Je sice pravda, že nás při tom profesor Křiklan žádal, abychom se přimluvili u tebe a přesvědčili tě, abys jeho pozvání tentokrát také přijal…“ Dokončil s úsměvem.

      Harry si povzdechl.

      „To mě tedy moc neuklidnilo. Bojím se, že si na mě připravil zase nějakého spisovatele, nebo nedej bože novináře. Víte, co říkal Kingsley. Musím se na takový rozhovor předem připravit, musíme probrat, co na veřejnost vypustit a v jaké podobě… Mám z toho večírku čím dál, tím horší pocit.“

      Sturgis se zamyslel:

      „Ron s Hermionou dostali pozvání také?“

      Harry přikývl.

      „Tak dobře, budeme se tam držet všichni pohromadě. Vezmi si sebou protilátku na veritasérum a my tě budeme chránit před případnými dotěry. Souhlasíš?“

      Harry se usmál a pak najednou otočil list.

      „Napadlo mě, že bych vás požádal, abych si mohl okopírovat tenhle pěkný džbánek, plný výtečného máslového ležáku. Ron má ve středu narozeniny a tak by malé občerstvení určitě přijal s povděkem. Koupil jsem sice v sobotu u madam Rosmerty láhev té nejlepší medoviny…“ Sturgis zvedl výhružně obočí a tak rychle pokračoval:

      „Ale protože se rozhodně nechceme opít, tak by to možná chtělo něco lehčího…“

      Sturgis se rozesmál a sám mu svůj džbánek okopíroval. Harry ho přebarvil na modro a ještě jednou si ho důkladně prohlédl, než ho nechal zmizet.

      V úterý, na první čtyřhodinovce Lektvarů všichni, kromě Hermiony, ostudně selhali při přípravě vlkodlačího lektvaru. Harry nestihl včas posekat kořínky mordovníku a lektvar převařil, takže mu místo nachové barvy hrozivě zčernal a pak na závěr, když měl přidat tři kapky výtažku z třemdavy, zapomněl snížit teplotu pod bod varu a lektvar se mu nechutně zdrcnul. Podíval se nešťastně po ostatních a trochu ho utěšilo, že se dívají do svých kotlíků stejně znechuceně jako on. Na konci vyučování si tedy jen Hermiona vysloužila zasloužených dvacet bodů a začala plnit svůj dokonalý lektvar do lahviček, protože ho měl Lucas začít od čtvrtka užívat. Ostatní dostali ale úkol navíc.

      „Přísady do tohoto lektvaru jsou příliš drahé na to, abychom s nimi mohli ještě jednou takto plýtvat,“ řekl jim zklamaně profesor Křiklan.

      „Proto mi všichni, kromě slečny Grangerové - samozřejmě, příští hodinu odevzdáte pojednání o tom, kde jste v přípravě udělali chybu a jak se podobných chyb hodláte při zkouškách vyvarovat. Kromě toho, si všichni připravíte na příští čtyřhodinovku recept na lektvar proti amoku. Ten má totiž zkušební komise obzvlášť v oblibě, protože je podobně náročný jako vlkodlačí lektvar…“

      Když Harry před večeří sepisoval to pojednání, tak sice dokázal popsat, kde udělal chyby, ale marně si lámal hlavu nad tím, jak se toho příště vyvaruje. Když Hermiona viděla, jak se nad svým úkolem mračí, tak mu s úsměvem poradila:

      „Ale vždyť je to jednoduché Harry. Prostě si před tím, než začneš vařit, musíš všechny přísady přesně odvážit, odměřit, nadrtit a nakrájet, srovnat si je na stole tak, jak je máš do lektvaru přidávat a pak už se můžeš soustředit jen na přípravu a správné střídání teploty…“ Harry se nad tím zamyslel a pak řekl:

      „Myslím, že tahle metodika by se měla osvědčit u všech, těhle složitých lektvarů…“ Poděkoval a hned si to do úkolu dopsal.

      „Po večeři se můžeme vrhnout ještě na ten úkol z přeměňování, už mě docela štve, že mi ta velká zvířata pořád nejdou…“ otočil se na Rona.

      „Ty jsi už v pondělí koně z prasete přeměnil skvěle, ale ten můj měl ještě pořád Prasečí nohy…“

      Ron se rozesmál:

      „Jo, vypadal dost legračně…“

      A Ginny se s úsměvem přidala.

      „McGonagallová umí přeměnit na koně i myš, viděla jsem to.“

      Hermiona se usmála:

      „Jako ta čarodějka z Popelky…“

      Ron se zamyslel.

      „Tahle mudlovská pohádka mi vůbec připadá, jako skutečná, třeba je to jen prostě příběh, který se stal. Ty šaty mohla mít v oříšku díky rozšiřovacímu kouzlu…“ Ginny se podivila: „Tuhle pohádku neznám, nechcete mi ji vyprávět?“

      A tak jí a Lence, Harry s Hermionou během večeře vyprávěli pohádku o Popelce, občas je doplnili i Justin, Terry, nebo Dean, kteří ji také znali. Když dovyprávěli, tak to zase shrnul Ron:

      „Jak říkám, všechno se to takhle mohlo stát… Jen mi nejde na rozum, proč ty šaty a kočár s koňmi, v půlnoci mizely.“

      Lenka se usmála a odpověděla mu:

      „Vždyť ta čarodějka byla vlastně její maminka, ne? Prostě jen chtěla, aby se holka vrátila z rande do půlnoci domů…“ Všichni se rozesmáli.

      Se skvělou náladou se pustili po večeři do úkolu z přeměňování, a protože spolupracovali, tak měli do devíti hotovo. Mohli si dovolit ještě hodinku si v klidu posedět, trochu relaxovat a jen si tak přátelsky tlachat. Ve středu ráno se Ron vrhnul na dárky, které se mu přes noc nahromadili v nohách postele. Harry mu popřál všechno nejlepší a řekl:

      „Ode mě tam žádný dárek nemáš, ale na oslavu mám ve svých zásobách výtečné víno, Rosmertinu nejlepší medovinu a vynikající máslový ležák od Sturgise. Musíme se dohodnout s ostatními, kde a kdy to oslavíme…“

      Na snídani dostal dárky nejen od Ginny a Hermiony, ale i od Deana s Lenkou a Justina s Terry, a tak je pozval na oslavu taky:

      „Mám tam od mamky krásný čokoládový dort, Bill a Fleur mi poslali nějaké francouzské zákusky, takže záleží jen na tom, kdy a kde se sejdeme.“

      Justin navrhnul odpoledne, ale Dean měl po obědě dvouhodinovku studia mudlů a Harry chtěl jít do knihovny, protože potřeboval dodělat úkol z obrany – metody zneškodnění draků a obrů a také si chtěl vyhledat nějaké historické záznamy o vzniku mozkomorů a boji s nimi v běhu času, aby mohl trochu rozvinout kapitolu o mozkomorech na svou ročníkovou práci. Tak se dohodli, že Ronovu oslavu udělají až po večeři, na neutrální půdě štábu BA v sedmém patře.  

            Oslava se opravdu vyvedla. Všichni se skvěle bavili, snědli mamčin dort i cukroví od Fleur, popili podle chutě trochu vína, nebo medoviny a Sturgisův máslový ležák ochutnali všichni. Když se v devět rozcházeli do svých kolejí, tak potkali v chodbě před komnatou nejvyšší potřeby, paní ředitelku s profesorem Křiklanem.

      „Copak to tady vyvádíte? Vy jste opilí!“ zhrozila se ředitelka.

      „Nejsme opilí, paní ředitelko,“ uklidňoval ji Harry.

      „Pili jsme jen máslový ležák a snědli dort a trochu cukroví, na oslavu Ronových narozenin. Jsme jen trochu rozdovádění, protože jsme se na oslavě dobře bavili…“ vysvětloval.

      Všichni se hned zklidnili a chovali se způsobně. Křiklan se jich zastal:

      „No, oslava narozenin je dobrý důvod k tomu, dobře se pobavit a na kolej odcházejí v docela rozumnou dobu, že Minervo?“

      Ta po něm hodila zvláštní, znechucený pohled a pak se podívala významně na Harryho. Ten zpozorněl a nepatrně na ní kývnul.

      „Dobře, tak se vraťte na své koleje a nedělejte při tom na chodbách žádný hluk,“ uzavřela jejich setkání ředitelka, pak se otočila ke Křiklanovi:

      „A my už jsme vlastně také dohodnuti, Horácio, tak si půjdu dodělat ty rozpisy…“

      Rozloučila se s Křiklanem a znova pohlédla na Harryho. Ten přikývl, aby věděla, že pochopil a zapadl s Ginny do výklenku pod schody o patro níž. V objetí tam počkali, až Křiklan projde dolů a pak šli oba za ředitelkou nahoru. Prošli kolem chrliče, zaklepali na dveře ředitelny a hned jak vešli, tak se Harry, profesorky McGonagallové zeptal:

      „Tak copak si na mě na zítřek přichystal? Bandu novinářů?“

      Ředitelka strnula.

      „Jak víte, že…. To je jedno. Právě si ode mě vyžádal povolení ke vstupu do školy pro Barnabáše Cuffea, šéfredaktora Denního věštce a dva jeho redaktory…“

      Harry se vyděsil:

      „Snad mezi nimi není i Rita Holoubková?“

      Profesorka zakroutila hlavou.

      „Ne, nejspíš si uvědomil, že s ní máš nepěkné zkušenosti. Navíc… mám takový dojem, že ani on ji nemá příliš v lásce. Nedávno se nehezky vyjádřil o té její nechutné knize o Albusovi…. Navíc novináři, které neznáte, by se mohli pokusit dostat z vás nějaké informace, aniž byste si to uvědomili….“

      Harry zamyšleně zakroutil hlavou:

      „Čekal jsem od něj nějaký takový podraz, měl jsem z toho večírku od začátku špatný pocit.“ Na chvíli se odmlčel, pak se mu rozjasnila tvář a se škodolibou radostí se usmál:

      „Nejspíš to zařídím tak, aby mi je sám profesor Křiklan držel pěkně od těla…“

      Ginny i profesorka na něj nevěřícně zírali a zeptali se:

      „Jak?“

      Harry zamrkal na profesora Brumbála, který už začínal chápat, co ho napadlo. Tak jim to Harry vysvětlil:

      „Při tom našem vyprávění jsem o něm nemluvil, ale profesor Křiklan sehrál v mém příběhu také svou roli a moc pyšný na ni asi nebude. Stačí, když mu opatrně naznačím, že když se dostanu nepřipravený do spárů novinářů, tak bych mohl nechtě prozradit i jeho úlohu v tom příběhu…“

      Brumbál se rozesmál nahlas.

      „A pak, že nemáš buňky na politiku Harry. Jen jsi mu to měl možná připomenout dřív, než je pozval. Můžou se tě pokusit opít, nebo ti podstrčit veritasérum….“ Harry se usmál. „Protilátku si beru sebou, už ji mám připravenou a budou se mnou Ginny, Ron, Hermiona a taky profesoři Tobolka a Jonesová. Svěřil jsem se mu se svými obavami z toho večírku, tak se nabídl, že mě pohlídají.“

      Profesorka se zatvářila nerozhodně:

      „A neměla bych vědět, jakou roli sehrál profesor Křiklan v tom vašem příběhu?“

      Harry se podíval na portrét profesora Brumbála. Ten s úsměvem přikývl:

      „To vám můžu vyprávět já, Minervo, nemějte obavy, to, že se Horácio za tu vzpomínku trochu stydí, neznamená, že je to vážné…“

      Harry si povzdechl:

      „A my půjdeme spát, abychom na zítřek byli odpočinutí a zůstali ve střehu. Děkuji za varování, paní profesorko a přeji dobrou noc.“

      Ve čtvrtek, přes to, že to byl poslední den vyučování před prázdninami, nebo možná právě proto, dostali dva úkoly jak z obrany, tak z bylinkářství. A tak si Harry i Ginny ještě napsali alespoň jeden, než si šli zabalit učení na prázdniny domů. Hermiona je přesvědčila, aby se na večírek oblékli do společenských hábitů a pak je pochválila, že jim, v Austrálii koupené hábity, opravdu moc hezky spolu ladí. Cestou na večírek se ještě všichni čtyři dohodli, že se na prázdniny domů přemístí, aby se zase zbytečně nemačkali u krbu. Pak už dorazili ke Křiklanovu kabinetu.

      „Držte se poblíž a občas po nás mrkněte, jestli nepotřebujeme výpomoc.“ Požádal Harry Rona a Hermionu, než tam vstoupili.

      Samozřejmě už je předem varoval, co je asi čeká. Křiklan se na Harryho vrhnul okamžitě, jak se objevil mezi dveřmi, jako by ho už vyhlížel.

      „Harry, no konečně, jsem rád, že jste si konečně dal říct. Nemůžete se přeci pořád jen učit, potřebujete se trošku odreagovat, že? Pojďte, představím vám pár přátel. Mám tady i překvapení pro vás Hermiono, tak pojďte s námi…“

      Harry popadl Ginny za ruku a táhl ji za sebou. Už chtěl Křiklana upozornit, že by s ním neměl takhle cloumat, když se zastavil u skupinky čtyř mužů. Hermiona s Ronem dorazili hned za nimi a tak začal Křiklan představování od ní.

      „Hermiono, Harry, tohle je pan Hippokrates Smetwyck, vedoucí léčitel od Svatého Munga, z oddělení Zranění způsobená kouzelnými tvory. Hippokrate, to je slečna Hermiona Grangerová, o jejímž projektu jsem s vámi nedávno hovořil. Pan Smetwyck přijal moje pozvání především proto, aby si s vámi pohovořil a domluvil se s námi na vyzkoušení toho lektvaru, který jste vytvořila…“

      Hermiona se rozzářila a Křiklan pokračoval:

      „A tady je pan Harry Potter…“

      Léčitel Smetwyck se na ně usmál a řekl:

      „Jsem rád, že vás poznávám.“

      Harry na své tváři vykouzlil srdečný úsměv a řekl mu:

      „Jsem také rád, že vás konečně poznávám osobně, pane Smetwycku, vaše jméno už nějaký ten rok známe…“ a když se na něj léčitel podíval s úžasem v očích, tak Hermiona dodala: „Jistě, vždyť jste to byl vy, kdo vyléčil pana Weasleyho, když ho tenkrát, tak hrozně pokousal ten had.“

      Léčitel se trochu zakoktal:

      „Weasley… ach ano, jistě… vzpomínám si. Ale jak to, že vy… Jste snad s Weasleyovými nějak spřízněni?“

      Harry se usmál ještě zářivěji.

      „Jak se to vezme… dovolte, abych vám představil svou snoubenku: Ginny Weasleyová…“

      A Hermiona navázala:

      „A můj snoubenec – Ronald Weasley…“

      Léčitelovi svitlo:

      „Ach tak, tedy… budete brzy z přízně, že?“ a uvolněně se zasmál. Pak se na Hermionu zahleděl s profesionálním zájmem:

      „Teď bych ale rád, kdybyste mi mohla říci něco bližšího, o tom vašem lektvaru. Horácio mi toho moc neprozradil…“ a odváděl si Hermionu stranou.

      Harry viděl, jak se za ní Ron dívá a nemůže se rozhodnout, jestli má jít s ní, nebo radši hlídat Harryho. Naklonil se k němu a zašeptal mu do ucha:

      „Nehni se od ní ani na krok, mohli by se pokusit něco vytáhnout z ní…“

      Viděl, že se mu ulevilo, když se vydal za Hermionou. Pak obrátil svou pozornost ke Křiklanovi a k těm třem, kteří tam zůstali. Křiklan se ujal představování:

      „Rád bych vám Harry představil i své další vzácné hosty: Barnabáše Cuffea, šéfredaktora Denního věštce a dva jeho redaktory, Benny a Danny.“ Podali Harrymu ruce a představili se: „Benny Presscot“

      „Danny Furrowle“

      Šéfredaktor dodal:

      „Je pro nás velká čest, že vás konečně poznáváme osobně…“

      Harry se na něj podíval s přimhouřenýma očima:

      „Také jsem rád, že vás konečně poznávám osobně, po tom, co už jste o mě za ta léta napsali. Musím se vám omluvit, ale váš deník od určité doby vůbec nečtu…“

      Jeho slova trefila do černého. Viděl, jak šéfredaktor upadl do rozpaků a pohled, který si vyměnil s Křiklanem, svědčil o tom, že se podobné reakce od něj obávali.

      Slova se ujal šéfredaktor Cuffe:

      „Naší redakci denně zaplavují spousty dopisů, v kterých nás lidé žádají o váš příběh, pane Pottere. Obdivují vás a rádi by se o vás a vašem boji s Lordem Voldemortem dozvěděli víc…. Neměl byste spolupráci s námi odmítat, můžeme vám pomoci ve vaší kariéře.“

      Harry zakroutil hlavou:

      „Nemyslím si, že bych ve své kariéře potřeboval vaši pomoc, pane Cuffe. A než se rozhodnu, že se s veřejností rozdělím o své vzpomínky, tak si budu muset nejdříve pořádně rozmyslet, co z toho můžu zveřejnit a co bude lepší si nechat jen pro sebe. Domnívám se, že někteří lidé by byli radši, kdyby se úloha, kterou v mém příběhu hráli, raději na veřejnost nedostala…“ a významně se při tom podíval po Křiklanovi.

      Ten zrudnul a honem to rozpačitě začal zamlouvat:

      „Pánové si jistě nepředstavovali, že jim poskytnete rozhovor hned a přímo zde. Jen se s vámi chtěli osobně poznat, abyste věděl na koho se obrátit v případě, že byste se chtěl veřejnosti svěřit…“

      Harry se usmál:

      „No, v případě, že bych pocítil takovou potřebu, tak si nejspíš dobře rozmyslím, jaký list a jakého novináře si zvolím. K vašim novinám však, jak jistě chápete, mnoho důvěry nemám.“ Uzavřel Harry ten nepříjemný rozhovor, zamával na Sturgise a Hestii, kteří je z povzdálí sledovali, a rozloučil se:

      „Jestli dovolíte, pánové, rád bych teď ještě něco probral s panem profesorem Tobolkou, o své ročníkové práci, než odjedu na prázdniny“ a odvedl Ginny pryč.

      Vzali si ze stolu s občerstvením pár dobrot a postavili se do rohu, aby se nerušeně najedli. Na večeři nebyli a tak měl Harry už docela hlad. Přišli za nimi Sturgis s Hestií a přinesli jim každému šálek čaje.

      „Nechcete se někam posadit?“ zeptala se Hestie.

      Harry s plnou pusou jen zakroutil hlavou, spolkl a poděkoval za čaj. Sturgis se zajímal:

      „Ti novináři nevypadali příliš nadšeni z toho vašeho rozhovoru…“

      Ginny se zasmála:

      „Byl to zajímavý rozhovor, netušila jsem, že Harry dokáže být tak zdvořile jedovatý, dal jim co proto…. Trochu se obávám, aby tě zase pořádně v Denním věštci neproprali…“ a vyprávěla jim, jak to probíhalo. Sturgis se zamračil:

      „To by si snad dnes nedovolili… ačkoliv… Možná si jim neměl brát naději na rozhovor, Kingsley přece chce, abys veřejně vystoupil.“

      Harry pokrčil rameny.

      „Mým mluvčím se už kdysi stal Jinotaj, a jestli veřejnost po mém příběhu tak touží, tak alespoň zvedneme panu Láskorádovi náklad.“

      Sturgis zakroutil hlavou:

      „Co jiného bychom od tebe také mohli čekat, že? Kingsleymu se to ale, asi líbit nebude….“ Harry si povzdechl:

      „Já nejsem a nikdy nebudu politik jako on. Nehodlám zapomínat na těch pár lidí, co mi byli věrní i v těžkých časech.“ Sturgis a Hestie se na něj usmáli.

      Harry s pohledem za ně, náhle změnil téma:

      „Vyhledal jsem si v knihovně několik historických záznamů, nebo spíš legend, které by se mohly vztahovat ke vzniku prvních mozkomorů, myslím, že už mám dost podkladů, abych o prázdninách napsal nanečisto tu kapitolu o mozkomorech a také snad stihnu, ještě trochu rozpracovat, ten průzkum…“

      „Ale no tak Harry,“ ozval se profesor Křiklan, který k nim přistoupil, „nemůžete svoje studium pustit z hlavy ani na večírku? Měl byste se trochu pobavit…“

      Hestie se na Křiklana mile usmála a odpověděla:

      „Když ta jeho ročníková práce je tak fascinující, pane profesore a Harry o těch věcech dokáže tak poutavě vyprávět. Však i vy byste měl být pyšný na svoje studenty, slyšela jsem, že se s Hermionou blížíte k obrovskému úspěchu a přelomu v léčitelství…“

      Harry se rozhlédl:

      „Kde je vlastně Hermiona s panem Smetwyckem?“

      Křiklan pokrčil rameny:

      „Myslím, že mu šla ukázat svou laboratoř. Byl docela fascinován jejími mudlovskými metodami pěstování vlkodlačích virů…“

      „A ti novináři? Doufám, že jsem je příliš neznechutil? Snad už neodešli?“ zajímal se Harry. Křiklan zakroutil hlavou:

      „Myslím, že šli s nimi do té laboratoře, něco málo jsem jim o tom jejím projektu řekl, tak zavětřili senzaci…“ Harry se podíval vyplašeně na Sturgise, on přikývl a nenápadně se vzdálil. Hestie se zatím, společně s Harrym a Ginny, bavila s Křiklanem o tom, že také dělá regenta Deanovi na jeho ročníkové práci.

      „Není to nic tak obdivuhodného, jako ty vaše práce, je to ale velmi zajímavé téma a já si to opravdu užívám….“ S úsměvem nenuceně konverzovala, aby odvedla Křiklanovu pozornost od Harryho nervózního pokukování po dveřích kabinetu.

      Trochu se uklidnil, až když Hermiona s Ronem vešli zpátky do kabinetu a připojili se k nim. Chvilku po nich přišli i Sturgis s léčitelem Smetwyckem a třemi novináři. Sturgis i Smetwyck se tvářili trochu rozhořčeně. Tak Harry využil toho, že se Křiklan opět připojil k novinářům a zeptal se jich:

      „Co chtěli?“

      „Zajímali se nejprve o ten můj lektvar, tak jsem je začala brzdit, že je to ještě předčasné. Řekla jsem jim, že jim poskytnu rozhovor, až se ukáže, že ten lektvar skutečně funguje a společně s panem Smetwyckem ověříme, že umí vlkodlaky vyléčit definitivně a ne třeba jen přechodně. Pak jen tiše sledovali, jak to všechno Smetwyckovi vysvětluji. Když jsme odcházeli, tak najednou zavedli řeč na tebe a na Ginny. Jestli to vaše zasnoubení nebylo unáhlené a podobné řeči. Tak jsem jim vysvětlila, že se znáte už sedm let a chodíte spolu už téměř dva roky, takže si nemyslím, že by zasnoubení nebylo na místě…“

      Na Harryho udivený pohled dodala:

      „Já vím, že jsem trošku přeháněla, ale připadalo mi to, jako by vůči tobě nebyli příliš přátelsky naladěni a došlo mi, že jsi je asi odmítl. Nechtěla jsem, aby se do vás zase zkoušeli nějak navážet… Pak přišel Sturgis a jeho přítomnost je trochu zbrzdila. Jen se zkusili zeptat Rona, jestli by jim nechtěl vyprávět o dobrodružstvích, která s tebou v posledních letech prožíval, on odmítl, tak už dali pokoj.“

      Harry si povzdechl:

      „Kingsley mě bude tlačit do toho rozhovoru pro noviny. Škoda, že nemá pan Láskorád slušného novináře, který by se mnou mohl ten rozhovor udělat. Takhle se nebude Kingsleymu líbit, že chci udělat rozhovor pro Jinotaj…“

      Hermiona se rozesmála:

      „Ty už jsi asi dlouho Jinotaj nečetl, že? Myslím, že pan Láskorád sehnal báječného redaktora….“

      „Koho?“ zbystřil Harry.

      Hermiona jen s úsměvem kroutila hlavou.

      „Skus si od Lenky půjčit poslední tři čísla a přečti si je. Schválně jestli poznáš, kdo pro něj píše…“ Harry se to z ní ještě chvilku pokoušel dostat, ale ona nepovolila. Vzbudila ovšem zvědavost i u ostatních a tak se nemohli dočkat, až si poslední tři čísla přečtou. Nakonec se na večírku docela dobře bavili. Dobře se najedli, vypili pár máslových ležáků a po desáté se šli na zítřejší cestu domů, na prázdniny, vyspat.


       

      Items details

      • Hits: 7674 clicks

      Tecox component by www.teglo.info