Hledej

BlueBoard

HP fan fiction

Malý vlkodlak

maly_vlkodlak-thaneb Naposledy v Bradavicích

Druhá část trilogie Harry Potter a Potomci Pána zla.

Poslední školní rok začíná. Čeká opravdu Harryho konečně klidný školní rok, kdy bude mít jedinou starost - dobře se připravit na OVCE? To by ani nebyl Harry James Potter, aby si ho problémy nenašly...


    Kapitola 19, Udobřování

      Mal_vlkodlakRáno vstával unavený, s bolestí hlavy a vůbec se mu z postele nechtělo. Uvědomil si, že se na něj Ginny zlobí a nejhorší bylo, že si uvědomoval, že se zlobí zcela oprávněně. Tušil, že  nebude jednoduché si ji usmířit. Ron s Deanem na něj čekali ve společenské místnosti a hlásili, že Ginny s Hermionou šly napřed. Harry si utrápeně vzdychl a Ron mu opatrně sdělil, že Ginny vypadala hodně naštvaně.

      „Jo, to je mi jasný… a nejhorší na tom je, že vím, že má pravdu…“

      U snídaně nenašel odvahu, aby se na ní podíval. Unaveně všem u stolu vyprávěl, co se stalo a jak to všechno dopadlo. Pak si zavolal Dagbyho.

      „Dagby, kamaráde, mohl bych tě požádat, abys mi uvařil silnou černou kávu? Potřebuji nějaký životabudič, nebo na lektvarech usnu…“

      Dagby se rozzářil:

      „Samozřejmě, cokoli pane.“

      A za chvíli byl zpátky s velkým hrnkem silné černé kávy a miskou cukru. Justin se tvářil hrozně zamyšleně:

      „Ona se opravdu přiznala, že tě chtěla zabít?“

      Harry přikývnul.

      „Dokonce si vymyslela vlastní vražedné kouzlo, protože se domnívala, že na Avada Kedavra jsem imunní… Taky se přiznala, že si to kouzlo vyzkoušela na nějakém starém mudlovském tulákovi. Byla pořád trochu mimo, probrala se, až když si uvědomila, že to všechno bylo zbytečné, že tu hůlku nikdy nezíská. Pak se rozbrečela…“ Povzdechl si, podíval se utrápeně na Ginny a pokračoval:

      „Měl jsem s tím počítat, věděl jsem, že ta hůlka už způsobila spoustu neštěstí. Ti, kteří se nechají ovládnout touhou po ní, ztrácejí rozum a stávají se nebezpeční. Vím, že budu muset být celý život ve střehu, protože Stampová byla možná první, kdo se mě kvůli ní pokusil zabít, ale určitě nebude poslední…“

      Lenka se na něj usmála a řekla:

      „Takže, když se dozvíme o někom, kdo se o tu hůlku zajímá, tak ti dáme vědět, aby sis příště na něj dal pozor – ano?“

      Harry se na ní usmál a znova ho překvapilo, jak dokáže přesně vystihnout danou situaci.

      Cestou ze snídaně se odhodlal a oslovil Ginny:

      „Je mi to moc líto Ginny. Vím, že máš pravdu a zlobíš se na mě právem. Moc mě mrzí, že jsem ji podcenil a způsobil ti tak zase trápení. Je mi to opravdu líto…“ Ani nečekal na odpověď, věděl, že to tak snadno nepřejde. Chtěl jen, aby věděla, že si to uvědomuje. Na hodině lektvarů spolu pracovali mlčky. Oba se museli plně soustředit, protože je čekala poslední fáze výroby lektvaru ohnivé odolnosti, velmi náročná na přesnost. Když dokončili svůj lektvar jako první a bezchybně, a vysloužili si pochvalu a po deseti bodech pro Nebelvír, tak se Ginny už trochu uvolnila a dokonce se i usmála.

      Zase se oteplilo, a když se vydali do skleníků na odpolední bylinkářství, tak se brodili po kolena v bahně a tající sněhové břečce. A jako by toho bylo málo, profesorka Prýtová si na ně vymyslela množení roztomilých kaktusů Mimbulus mimbletonia. Jejich úkolem bylo opatrně oddělit od mateřské rostliny dostatečně vyzrálé výhonky, ty ošetřit hojivým a klíčivým balzámem a pak je zasadit do samostatného květináče. Mateřské rostliny se úporně bránili dělení a výhony špatně snášely jejich laskavou péči, tak byli brzy všichni od hlavy po paty pokryti páchnoucí mrvomízou. Přes to, že se po hodině navzájem očistili a zbavili se zápachu pomocí Hermionina Plainesentis, tak měl Harry chuť zrušit trénink a místo něj se usadit alespoň na půl hodiny do vonné koupele v koupelně prefektů v pátém patře. Ale nakonec si netroufl zrušit trénink dva dny před zápasem a tak se na koupel dostalo až po večeři. Pak zasedl k domácím úkolům.

      Zjistil, že má proti ostatním skluz a pustil se do nich s vervou. Ginny se zvedla asi v deset, bez jediného pohledu jeho směrem, popřála ostatním dobrou noc a šla spát. Hermiona si všimla, jak ji Harry doprovází až ke schodům nešťastným pohledem a utěšila ho:

      „Vydrž Harry, kaješ se moc hezky, už se moc dlouho zlobit nedokáže…“

      Harry se na ni smutně usmál a začal se zase soustředit na úkoly. Nakonec tam seděl až do jedné hodiny a stejně neměl napsáno všechno, co potřeboval. Už ale musel skončit, protože byl tak unavený, že už na to neviděl. V pátek po obraně poprosil Hermionu, aby ho omluvila z kroužku vaření, protože musí dopsat ještě úkoly ze čtvrtka a dneška, aby měl na víkend trochu volna.

      Když se chystal na večeři, tak pro něj přišel Ron, že na něj čeká mamka a chce s ním mluvit, než půjde domů. Šel ji doprovodit do ředitelny.

      „Jak je ti Harry?“ ptala se starostlivě.

      „Nic mi není,“ uklidňoval ji Harry, „nijak mi neublížila. Plášť odolnosti tu její kletbu zachytil. Jen mi to vyrazilo dech.“

      Mamka ho chytila za ruku.

      „To vím, Dedalus nám všechno vyprávěl. Ptám se, jak se cítíš Harry…“

      Ten si povzdechl:

      „No… nic moc… Ginny se na mě zlobí a já vím, že právem. Měl jsem si uvědomit, že mi není souzeno žít si bezstarostně, v klidu a míru. Celý život budu kvůli té prokleté hůlce muset být ve střehu…“

      Mamka se usmála:

      „Neboj se Harry, o té hůlce zase tolik lidí neví… a z těch, co o ní vědí, je velmi málo takových, kteří by tě o ní chtěli připravit. A Ginny to brzy přejde, myslím, že už jí to dokonce přešlo, jen tě chce ještě trošku potrápit… Domlouvala jsem jí, že už sis trápení užil dost, aby tě nezlobila moc dlouho…“ usmála se na něj, objala ho, přitáhla si jeho hlavu k sobě a dala mu pusu na obě tváře.

      „Netrap se chlapečku, trápení sis už v životě užil dost…“

      Harry se na ni také usmál a stiskl její ruce ve svých a řekl:

      „Díky mamko…“

      Mamka ho pohladila po tváři a s heslem „brusinková omáčka“ odcházela přes ředitelnu domů.

      V pátek večer šel spát Harry už před desátou. Říkal si, že musí být na zítřejší zápas ve formě, že když se mu podaří chytit zlatonku a dovede tým k vítězství, tak možná konečně přiměje Ginny, aby se na něj přestala zlobit. Nijak zvlášť svůj tým před zápasem nehecoval. Naopak. Jimmymu a Ritchiemu kladl na srdce, aby hráli trochu šetrněji než proti Zmijozelu. „Jsou to naši kamarádi a nechceme nikoho zranit. Chci od vás vidět čestnou, taktickou hru, bez zbytečných záludností a surovostí. Pěkné přátelské utkání, které jak doufám vyzní přesvědčivě v náš prospěch…“ dodal s úsměvem.

      Pak si podal ruku se zachmuřeným Justinem a pustili se do hry. Mrzimorští střelci sice hráli trochu uvolněněji než proti Zmijozelu, přesto však proti Ginny, Demelze a Willovi neměli moc šancí. Nebelvír vedl po deseti minutách hry padesát nula. Pak se mrzimorskému střelci podařilo snížit. Harry dění na hřišti nevěnoval moc pozornosti, soustředil se na vyhlížení zlatonky a jen poslouchal komentář Owena Cauldwella z Mrzimoru, který se nadšeně rozplýval:

      „Donny Pearce střílí na nebelvírské obruče… a je to gól!!! To byla nádherná falšovaná střela, tu nemohl chytit ani Weasley… Skvělá práce Donny! Výborně!“

      Mrzimorská tribuna jásala a jako by nevnímala, že jejich tým právě dostal další gól. Za stavu 70:10 se znova Pearceovi podařilo Rona prostřelit a mrzimorští oslavovali jeho úspěch pomalu jako celkové vítězství. Harry se sám pro sebe usmíval, když viděl, jak Justin rozpačitě přijímá ty obrovské ovace při každém dílčím úspěchu.

      Když se Terry podařilo šikovným manévrem vyrazit Willovi camrál z rukou a sama s ním vyrazila do útoku, tak se zvedla taková bouře nadšení, že si nejdřív Harry zkontroloval, jestli náhodou Justin právě nepronásleduje zlatonku. Když pak viděl, jak Ron nemotorně pustil Terčinu střelu skrz obruč, tak byl až zaskočen obrovským nadšením, které pak propuklo. Owen z toho byl nadšený, zajíkal se tak, že mu skoro nebylo rozumět. Aplaus trval ještě, když jim ten gól Ginny obratem vrátila a utichl až v okamžiku, kdy jim chvilku po té Demelza dala další a upravila stav na 90:30.

      Pak Harry zahlédl zlatonku přímo proti mrzimorské tribuně. Koutkem oka zaregistroval, že se Justin dal také do pohybu. Měli k ní oba přibližně stejně daleko, ale Justin na své Kometě neměl proti Harryho Kulovému blesku šanci. Harry zvedl zlatonku vítězně nad hlavu a přijal Justinovu trochu smutnou gratulaci.

      „Proč jsi smutný, Justine? Předvedli jste dobrou hru, snažili jste se a svoje fanoušky jste potěšili…“

      Justin se zasmál:

      „Jo, fanoušci byli bezva. Když jsem je slyšel, tak jsem měl chvílemi pocit, že jasně vedeme.“ Harry se rozesmál:

      „Nikdo od vás nečekal, že tenhle zápas vyhrajete. Jen po vás chtěli, abyste se nedali a dopadli líp, než Zmijozel. A to se vám podařilo – nemám pravdu?“ Justin se usmál a přikývl. Pak už se Harry letěl obejmout se zbytkem svého týmu, kromě Ginny, která se mu vyhnula.  

      Vyhýbala se mu i ve společenské místnosti, kde probíhala po obědě malá oslava. Harry smutně odešel do ložnice, natáhl se na postel, chvíli si povídal s maminkou a pak se z princovy učebnice učil nazpaměť jednotlivé přísady a metodu přípravy pohodového odvaru a nápoje Euforie, které často bývají zadávány u zkoušek. Snapeova verze elixíru skvělé nálady, byla dost upravená a Harry si vzpomněl, jak ji v šestém ročníku Křiklan pochvalně ocenil. V úterý budou jeden z těchto lektvarů připravovat bez použití učebnic jako při zkouškách a tak se Harry rozhodl, že když s ním Ginny nemluví, tak se alespoň oba pořádně naučí.

      Na večeři odcházel pozdě a Ginny nikde nepotkal. Pořád se nervózně rozhlížel a marně přemýšlel, kde by mohla být. Když odcházel s Ronem a Hermionou z večeře, tak už to nevydržel a zeptal se Hermiony, jestli neví, kde je Ginny. Ta se zasmála a řekla:

      „Už jsem měla strach, že se nezeptáš… Navečeřela se brzo a pak se šla vykoupat. Chtěla jsem jít s ní, ale řekla mi, že nejde do dívčí umývárny, že si chce užít klidnou koupel někde v soukromí… a pak poznamenala, že kdyby ses po ní ptal, tak že ti to mám klidně říct…“ smála se. Harry se naježil:

      „Jak je to dlouho? Proč jsi mi to neřekla dřív! Jestli na mě nevydrží čekat…“

      A vystartoval nahoru jako raketa. Bral schody po třech a do sedmého patra dorazil během okamžiku. Lapal po dechu a srdce mu tlouklo tak, že měl pocit, jako by mu mělo vyskočit z hrudi. Když rozechvěle vstupoval do komnaty nejvyšší potřeby, tak se mu ulevilo, že tam Ginny ještě je. Relaxovala ve vaně naplněné vonnou koupelí. Harry zůstal stát u dveří a snažil se zklidnit svůj dech a tep. Ginny dělala, jako že si ho nevšimla.

      Když se trošku uklidnil, tak si přidřepl k vaně a zašeptal Ginny do vlasů:

      „Ještě se na mě zlobíš?“

      Ona odpověděla:

      „Jistě, proč ti to trvalo tak dlouho?“

      Harry se rychle omlouval:

      „Hermiona mě nechala klidně navečeřet a čekala, až o tebe budu mít opravdu strach a zeptám se jí, kde jsi… Děsně ji pobavilo, jak jsem rychle vystartoval, protože jsem měl strach, aby tě neomrzelo čekat…“

      Ginny se zamračila:

      „Jo, už jsem se chystala odejít… Nevím, jestli mám chuť se s tebou usmířit.“

      Harry ji políbil do vlasů, na ucho, na tvář a na krk. Pak se šeptem zeptal:

      „Ještě se tolik zlobíš?“

      Ona se usmála a řekla:

      „No teď už o trochu míň… Ale už musím ven, jsem celá rozmáčená…“

      Harry si vyhrnul rukáv a laškovně ji pohladil po její hedvábné pokožce:

      „Ani mi to nepřijde…“

      Jak se nad ní naklonil, tak ho popadla za ruku a strhla ho, tak jak byl, do vody. Sama okamžitě vyskočila se smíchem z vany a zabalila se do osušky. Harry se s prskáním postavil a díval se, jak mu z hábitu crčí voda.

      „Dobře mi tak,“ řekl sklesle s pohledem na smějící se Ginny.

      Pak vypustil vodu z vany a sledoval Ginny, která přesunula pohovku opěradlem ke krbu. Začal si postupně svlékat a ždímat hábit, svetr, triko, kalhoty, boty, ponožky i trenýrky. Ginny od něj vyždímané kousky prádla pobaveně odebírala a rozprostírala je na opěradlo pohovky. Pak mu podala druhou osušku, do které si nejprve otřel brýle a pak se do ní také zabalil. Harry zvedl hůlku, kterou měl odloženou na okraji vany a zajistil všechny čtyři stěny zastíracím kouzlem „Abdus emotion“. Když přistoupil k Ginny, tak z něj sálalo tolik lásky a touhy, že už se jí prostě nedařilo tvářit se ani trošku naštvaně. Objala ho a opětovala jeho polibky tak, jako by spolu nebyli několik měsíců a ne jen tři týdny.

      Harry ležel a oběma rukama objímal Ginny, která mu usnula v náručí. Na chvilku mu proběhlo hlavou, že by ji měl probudit a přesunout zpátky na kolej. Únava mu však zavřela víčka dřív, než se nad tím dokázal opravdu zamyslet. Ráno se probudil s leknutím.

      „Harry, my jsme tu usnuli! Už je osm ráno! Rychle vstávej, jestli na to někdo přijde, tak budeme mít hrozný průšvih…“ třásla s ním Ginny s jeho hodinkami v ruce.

      Rychle se oblékli, a když stáli před dveřmi připraveni vyklouznout ven, tak si Harry uvědomil, že včera tak pospíchal za Ginny, že s sebou nemá Pobertův plánek. Chvilku poslouchal se zatajeným dechem za dveřmi a potom zastřel sebe i Ginny svým dokonalým zastíracím kouzlem. Opatrně pootevřel dveře, vystrčil hlavu a rozhlédl se. Pak popadl Ginny za ruku, protáhli se na chodbu a potichu za sebou dveře zavřeli. Už se chystali vyrazit ke schodům, když zaslechli hlasy. Do sedmého patra právě po schodech vystoupali profesorka McGonagallová se Sturgisem Tobolkou. Harry se přitiskl zády ke gobelínu s vyobrazením Barnabáše Blouznivého, jak učí trolly balet a přitáhl Ginny vedle sebe. Když uslyšel z úst paní ředitelky svoje jméno, tak ztuhnul a téměř přestal dýchat.

      „Neviděla jsem Harryho u snídaně…“

      Sturgis odpověděl:

      „Nedivím se, že si potřeboval trochu přispat. Proberu to s ním odpoledne na konzultaci…“ Profesorka se zeptala:

      „A kdy, že ho Dedalus přivede?“

      „V pondělí po obědě, nechtěl jsem, aby tady byl příliš dlouho,“ odpověděl jí Sturgis.

      „V pondělí večer tam zajdeme s Harrym a v úterý ráno k němu vezmu celý sedmý ročník. Až si ho všichni vyzkouší, tak nechám Harryho, aby ho zničil. Zítra připravím tu prázdnou učebnu vzadu v přízemí a až tam bude, tak ji důkladně zajistím, aby tam nějaký zvědavý student nedopatřením nevlezl…“ a zmizeli spolu za rohem.

      Harry vydechl tak, jako by celou dobu ani nedýchal.

      Když sešli do mezipatra a ověřili si, že nikdo není v dohledu, tak zrušili zastírací kouzlo a vyrazili na kolej. Harryho oblečení bylo po tom ždímání pomačkané, tak se musel jít ještě před odchodem na snídani převléknout. Když se z ložnice vracel za Ginny, která na něj čekala ve společenské místnosti, tak jí slyšel, jak se baví s děvčaty od ní z ročníku, s kterými byla na jenom pokoji.

      „Tak už jsi vzhůru? Chtěli jsme tě jít probudit, protože ráno nám Hermiona řekla, ať tě necháme, že si potřebuješ trochu přispat. Pospěš si, na snídani máš už jen čtvrt hodiny…“ Ginny jim s úsměvem poděkovala a s úlevou se podívala Harrymu naproti. Ron s Hermionou na ně čekali v jídelně, aby jim skřítkové předčasně nesklidili jídlo ze stolu. Ron se významně uculoval a Hermiona jim starostlivě domlouvala:

      „To byla hloupost, vy dva. Doufám, že se nám podařilo všechno zamaskovat. Dean s Ronem to na Harryho neřeknou a holky od nás z pokoje se mi snad podařilo obalamutit…“

      Ginny se na ni usmála:

      „To se ti opravdu povedlo, mluvila jsem s nimi před chvilkou ve společenské místnosti. Mysleli si, že jsem se právě probudila.“

      Ron se zachechtal:

      „A vlastně měli pravdu ne? Jen netuší, kde že ses to probudila…“

      Harry se ohradil:

      „Hele, nech toho. Nezaspali jsme schválně, byla to nehoda. Byli jsme oba moc unavení, neudělali jsme to úmyslně…“

      Hermiona to uzavřela:

      „Jistě, ráda vidím, že jste se udobřili. Nezbývá nám, než doufat, že na to nikdo z profesorů nepřijde…“

      Pak se všichni vydali na návštěvu k Hagridovi, protože si Harry uvědomil, že by měl ještě jednou, důkladně poděkovat za plášť, který mu ve čtvrtek nad ránem zachránil život. Hagrid jim udělal čaj a vypadal, že má z jejich návštěvy opravdu radost.

      Harry si musel připustit, že Hagrida dost zanedbával. Kdyby se občas nepotkali ve Velké síni u jídla, nebo na kroužku vaření, tak by ho vůbec neviděli.

      „Hagride, nezlob se, že jsme u tebe tak dlouho nebyli. Máme toho teď tolik, že nám z toho jde hlava kolem…“ Hagrid jim nalil do svých obrovských šálků pořádné dávky čaje a uklidnil ho: „Já vím, že máte teď před zkouškama spoustu učení, Harry. Vídáme se přece… Ale stejně sem rád, že ste za mnou zašli.“

      Harry se na něj usmál a řekl:

      „Řekl jsem si, že jsem ti ještě dostatečně nepoděkoval za ten plášť odolnosti. Skvěle se osvědčil a vypadá to, že mi ve středu v noci opravdu zachránil život…“

      Hagrid se rozesmál nahlas.

      „Takže dělá přesně to, pro co byl stvořenej, že jo… Jsem rád, že se vosvědčil Harry. Mě zase moc potěšilo, jak si chránil Klofana před průšvihem, nechtěl bych znova před tu zatracenou komisi…“

      Harry se sice zasmál, ale při tom trochu provinile kouknul po Ginny. Ta ale jen s úsměvem zakroutila hlavou.

      „Vy dva jste úplně stejní blázni. Je hezké, že tě potěšilo Hagride, že se Harry nechal kvůli Klofanovi málem zabít…“

      Hagrid se zarazil.

      „Tak jsem to nemyslel, Ginny. Taky by mě ani ve snu nenapadlo, že by ta ženská mohla bejt tak nebezpečná. Rád jsem ji teda neměl, koukala na mě vždycky divně, tak jsem se jí rači vyhejbal. Ani ve snu mě ale nenapadlo, že by dokázala někoho zabít. Když mi to Sturgis vyprávěl, tak sem si myslel, že si dělá legraci…“

      Na chvilku se odmlčel a dal na stůl talíř se sušenkami.

      „Vemte si, to jsou ty anýzový, co nás naučila Molly…“

      Harry zvědavě ochutnal a musel konstatovat, že Hagridovi kroužek vaření opravdu prospívá. Nejen, že byly stravitelné, ale dokonce byly moc dobré. Hagrid potěšeně sledoval, jak jim chutná a zeptal se Hermiony:

      „A jak seš daleko s tím protivlkodlačím lektvarem?“

      Hermiona se usmála:

      „Ten už mám hotový, ale mám problém s jeho testováním…“

      „Počkej, proč ho nevyzkoušíš na Lucasovi?“ zarazil se Harry.

      Hermiona vysvětlovala:

      „Ten lektvar totiž zabírá jen na aktivní vlkodlačí virus – za úplňku. Nechci Lucase vystavovat té bolestivé přeměně, dokud ho nemám vyzkoušený v praxi. Ověřila jsem si jeho účinnost jen v laboratorních podmínkách… Lucas má v sobě neaktivní, spící virus a na ten lektvar vůbec nefunguje. O velikonočních prázdninách se zastavím u Connorových a vysvětlím jim to. O tom, jestli budou chtít, abych to na Lucasovi vyzkoušela, budou muset rozhodnout oni s Lucasem. Je na nich, jestli budou radši chtít počkat, až ho vyzkouším u Svatého Munga na jiných vlkodlacích… Křiklan slíbil, že mi to tam ještě do konce školního roku dohodne, abych měla tu práci doloženou konkrétními výsledky. Má tam pár lidí z toho svého klubu oblíbenců…“

      Hagrid na ni zíral s úžasem:

      „Páni… Hermiono, tak si to dokázala? Takže Petra už bys uměla  teď vyléčit?“

      Hermiona smutně přikývla.

      „Teď se dokonce snažím ten lektvar zkoncentrovat do injekční formy, protože k tomu, aby ho vlkodlak vypil, musí být i ve vlčí podobě ovladatelný a to všichni nebývají. Tak by se jim mohl ten lektvar aplikovat injekcí…“

      Ron se na ni obdivně zadíval a vydechl:

      „Proč si mi o tom neřekla? To je senzace… Geniální…“

      Hermiona se na něj rozzářeně podívala a začervenala se.

      „Nechtěla jsem to moc rozhlašovat, než budu mít trochu hmatatelnější výsledky… To, že mi to funguje v laboratoři, nemusí ještě nutně znamenat, že to bude zabírat i na vlkodlaky. Radši to zatím nikomu neříkejte, dokud to nebudu mít opravdu ověřené.“

      Harry i Ginny ji poplácali po zádech a Harry dodal:

      „Věděl jsem, že to jednou dokážeš, ale to, že se ti to podařilo tak rychle, je prostě úžasné.“

      U Hagrida se zdrželi až do oběda. Po obědě se pustili do posledního úkolu, který jim ještě zbýval. Když si Harry přišel do ložnice pro věci, tak slyšel, jak se jeho rodiče na portrétu hádají. Harry zaslechl maminku:

      „Jestli to uděláš Jamesi, tak už s tebou nikdy nepromluvím, slyšíš mě?“

      Harry se zarazil:

      „Copak se děje? Proč se hádáte?“

      Lily se na něj usmála a řekla:

      „Toho si nevšímej chlapečku, táta trochu zlobí…“

      Harry se chvilku rozhodoval, jestli má vyzvídat, jak táta zlobí, pak ale jen pokrčil rameny a šel radši psát úkol, aby to stihnul do konzultace a po večeři se mohl už jen věnovat nácviku programování přenášedla na formule. Před čtvrtou i s Ginny vyrazili na konzultaci o ročníkové práci. Když vešel do učebny obrany proti černé magii, tak potkal Hestii, která právě odcházela. S úsměvem se pozdravili, pak Harry zaklepal na dveře kabinetu, uslyšel „Dále…“ a vešel dovnitř.

      Harry se usmál na Sturgise a pak se širokým úsměvem a rozzářenýma očima vytáhl hůlku a se slovy:

      „Dovolíte, pane profesore?“ ji namířil na jeho obličej.

      „Tergeo“

      Sturgis se tvářil nechápavě a pak mu blesklo v očích pochopení. Otřel si ústa, trochu se začervenal a s úsměvem konstatoval:

      „Zapomněl jsem na rtěnku, co? Musím si na to dávat pozor…“

      Harry se rozesmál:

      „Ještě, že ji Ginny nepoužívá…“

      Sturgis se zeptal:

      „Vypadáš, jako bys z toho měl ohromnou radost…“

      Harry ze sebe nechal vytrysknout ten šťastný pocit, který tahle drobná příhoda u něj vyvolala. „Jistě že jsem šťastný, za vás za oba…“

      Sturgis se na něj podíval s podivným výrazem ve tváři.

      „Ty jsi neskutečný Harry, nikdy jsem se s někým takovým nepotkal… Pojď, uvaříme si čaj, mám pro tebe pár novinek…“

      A tak si Harry vyslechl u čaje, že zítra po obědě přivedou Dedalus s bystrozory jednoho zajatého mozkomora, že paní ředitelka souhlasí s tím, aby si ho Harry soukromě vyzkoušel už v pondělí večer.

      „Ale chtěla by být u toho…“

      Harry přikývl:

      „Jistě, s tím jsem počítal…“

      Sturgis pokračoval:

      „Taky tě poprosím, abys všechny sedmáky upozornil, že se v úterý ráno všichni střetnou s mozkomorem, tak ať si ještě procvičují Patrona…“ Harry přikývl.

      „A teď co nám zbývá ještě dodělat na tvé ročníkové práci?“

      Harry se zamyslel:

      „Ještě bych potřeboval pořádně rozpracovat ten průzkum o původu Patronů. Napadlo mě, že si ještě před prázdninami obejdu profesory a poptám se u nich. Dokončím ho o velikonočních prázdninách doma a pak už to jen nějak sepíšu…“

      Sturgis přikývl:

      „Dobře, napiš si to nanečisto, po prázdninách to spolu projdeme a opravíme, přepíšeš si to a budeme mít hotovo…“

      Harry mu pak vyprávěl, jak se dostala daleko Hermiona a Ginny, že už má ročníkovou práci skoro hotovou. Sturgis se usmál:

      „Už sis ji udobřil?“ Harry s rozzářenýma očima přikývl.

             V tom se ozval z portrétu u dveří James.

      „Jistě, udobřovali se tak důkladně, že dnes v noci ani nedorazili na kolej…“

      Lily se rozzlobila:

      „Jamesi, já jsem tě varovala. Jak jsi mu to mohl udělat!“ a naštvaně odešla pryč.

      I Sirius se na tátu tvářil naštvaně.

      „Nikdy jsi nebyl práskač, ale jestli s tím teď hodláš začít, tak už s tebou nechci mít nic společného Jamesi…“ a otočil se k němu naštvaně zády.

      Harry koukal na tátu a bylo mu hrozně. Cítil takové zklamání, že mu začaly vlhnout oči. Tak jen utrápeně sklopil hlavu a zadíval se upřeně na své ruce, křečovitě sepnuté mezi koleny. Sturgis se tiše zeptal:

      „Má pravdu? Jak se vám to přihodilo?“

      Harry smutně odpověděl:

      „Neudělali jsme to úmyslně, jen jsme byli prostě moc unavení a usnuli jsme… Myslel jsem, že o tom vědí jen Ron, Dean a Hermiona. Ti to nikomu nepoví. S tátou jsem ale nepočítal…“ Dodal zklamaně. Sturgis přemýšlel a pak se ho zeptal:

      „Už jsi tátovi vyprávěl, jak sis užíval dětství u Dursleyových?“

      Harry zavrtěl hlavou:

      „Ne, nechtěl jsem, aby se to dozvěděla máma…“

      Sirius se podíval s chápavým úsměvem na Sturgise a řekl:

      „No máma tady teď není a podle toho, jak byla naštvaná, se tady určitě neobjeví, dokud tu bude James. Tak hezky vyprávěj Harry.“

      Harry se podíval na portrét. Táta se tvářil vzdorovitě a Sirius ho vyzval kývnutím hlavy. „Proč to chceš slyšet? Ty přece víš, jak se ke mně chovali.“

      Sirius zakroutil hlavou:

      „To nevím. Já vím jen to, že si u nich nebyl šťastný a že se k tobě nechovali nejlépe. Podrobností jsi mi ale nikdy moc nevyprávěl, když nepočítám těch pár poznámek z dopisů…“

      Harry se podíval na Sturgise.

      „Jen do toho Harry. Mě toho spoustu pověděla Arabela Figgová a kdybych ji dobře neznal, tak bych jí asi nevěřil…“

      Harry nejdřív zakroutil hlavou, ale pak se rozhodl. S pohledem upřeným na podlahu před sebou začal vyprávět. Jak až do svých jedenácti let bydlel v přístěnku pod schody, jak mu pořád dávali najevo, že je jim na obtíž a vyžadovali vděčnost za to, že ho vůbec nechají žít pod svou střechou. Jak si z něj, od útlého dětství, Dudley dělal boxovací pytel…

      „Nejhorší to ale bylo, když se u mě nějak projevili kouzelnické schopnosti. To mě vždycky strýc Vernon zmlátil hlava nehlava a zavřel mě o hladu do přístěnku. Myslel si, že ze mě tu úchylnost vymlátí a vychová ze mě normálního člověka…“

      Sirius se zeptal:

      „A co ta teta cos jí nafouknul?“

      Harry zakroutil hlavou.

      „Vernonova sestra, teta Marge. Ta byla asi nejhorší… ty její návštěvy jsem přímo nenáviděl. Chovala se ke mně hůř, než se mnozí kouzelníci chovají k domácím skřítkům. Nejhorší bylo, že pořád hrozně urážlivě mluvila o tátovi a o mámě. Kvůli tomu jsem ji tenkrát nafoukl. Už jsem díky Hagridovi věděl, že jste neumřeli při autonehodě, věděl jsem, co jste byli zač. Hrozně mě rozčílilo, když vás urážela a nedokázal jsem se ovládnout…“ Chvíli bylo ticho. Pak se Sturgis zeptal Jamese:

      „Kolikrát jsi nestrávil noc ve své posteli, tady v Bradavicích, Jamesi?“

      James se tvářil pořád trochu uraženě, i když už na něm byly trochu znát rozpaky.

      „O mě tady snad nejde!“ odsekl Sturgisovi.

      Ten jen zakroutil hlavou a zeptal se Harryho:

      „Tak kolikrát se to stalo tobě, Harry?“

      Harry se na něj překvapeně podíval.

      „No párkrát jsem dorazil na kolej trochu později, než se slušelo, ale celou noc? Když nepočítám dny na ošetřovně… Vlastně se mi to stalo poprvé…“

      Sturgis se usmál:

      „Pár průšvihů jsi tu ale měl, že?“

      Harry se usmál a s pohledem na Sturgise začal vyprávět.

      Jak se v prváku dostali do průšvihu kvůli tomu, že zachraňovali před problémy Hagrida, když si choval doma Norberta. Jak ale všechno napravili, když zachránili před Voldemortem kámen mudrců. Ve druháku zase ukradli s Ronem taťkovo auto, aby se dostali do školy, když se mu, svým podivným způsobem, Dobby pokoušel zachránit život. Jak mu bylo ve druháku těžko, když ho všichni považovali za Zmijozelova dědice, protože ovládal hadí jazyk. Všechno se vysvětlilo, až když zabil baziliška a zachránil Ginny. Jak se ve třeťáku dostal k Pobertově plánku a s jeho pomocí proklouzl do Prasinek a z průšvihu ho vytáhl Lupin… „Pak mi pěkně vynadal a zabavil mi plánek. Myslel si totiž, že jsem hrozně riskoval, protože se kolem Bradavic potlouká šílený vrah Sirius Black, který mi jde po krku… Jak to nakonec dopadlo, už snad všichni víte… Ve čtvrťáku jsem na nějaké průšvihy moc času neměl… i když… když se tak na to dívám zpětně, tak pro mě byl čtvrtý ročník jedním velkým průšvihem, ale to tenkrát zavinil někdo jiný…“

      Na chvíli se odmlčel a s těžkým srdcem zavzpomínal…

      „A pátý ročník byl snad nejhorší, co jsem tady zažil. Co mi prováděla Umbridgeová už jsem vám vyprávěl…“ pak jim ale popsal, jak tehdy špatně snášel to, že se spousta lidí nechala ovlivnit Denním věštcem a jeho pomluvami. To, že se mu Brumbál vyhýbal a nic mu nevysvětlil, Snape a jeho hodiny nitrobrany a pak peklo, které zažil po ztrátě Siriuse, když se navíc dozvěděl vše o věštbě a o tom, co ho ještě čeká…

      „V šestém ročníku jsem měl vlastně jen jeden pořádný průšvih. A ten, jen díky tomu, že byl nablízku Snape, nedopadl tragicky…“ a vyprávěl, jak se střetl s Dracem Malfoyem a použil na něj kletbu Sectumsempra, aniž by věděl, co vlastně způsobuje.

      „Je to trochu paradox, že mu vděčím za to, že mě vytáhl z toho nejhoršího průšvihu on, protože většinu školních trestů jsem dostal právě od něj a většinou naprosto nezaslouženě. Šlapal mi na paty jen proto, že jsem ti byl tolik podobný… Oplácel mi svým způsobem všechno, co jste mu vy dva, za těch sedm let vyvedli… Za Malfoye si na mě vymyslel hodně krutý trest. Vždycky mu vadilo, že mu nedovolím, aby o tobě mluvil špatně, vždycky jsem tě zapáleně bránil. A on se rozhodl, že mi ukáže, že jsi nebyl tak dokonalý a skvělý, jak jsem si tě vysnil… Nechal mě uspořádat a opravit Filchovu kartotéku školních trestů. Každou sobotu, včetně té, kdy se hrál poslední zápas sezóny, jsem opravoval a zařazoval ty kartičky. Nechal mě začít těmi ročníky, kdy jste chodili do školy vy… Pokaždé, když jsem narazil na tvé a Siriusovo jméno mě píchlo u srdce, jako by mi tam zajela dýka… A že těch kartiček bylo…“ 

      Harry se odmlčel a díval se smutně do země pod svýma nohama. Slyšel Siriuse:

      „Kampak chceš odejít Jamesi? Pročpak utíkáš?“

      On se velmi rozrušeným hlasem ohradil:

      „Proč to všechno? Proč jste chtěli, aby mi tohle všechno vyprávěl!? Jestli jste ve mně chtěli probudit výčitky svědomí, tak se vám to tedy povedlo!“ křičel rozčileně.

      Sturgis vstal a přešel k portrétu.

      „Ale o to tady přece nešlo Jamesi. Jde o to, že jsme všichni vždycky Harrymu říkali, jak je ti hrozně podobný. I tobě určitě spousta lidí řekla, že je tvůj syn celý ty. Myslím, že to je důvod, proč se k němu chováš tak, jak se chováš. Ta tvoje zarputilost, s kterou trváš na tom zatraceném výprasku… Děláš všechno proto, aby si Harry na vlastní kůži vyzkoušel to, čeho ty sis jistě užil dost, a zaslouženě… Harry si už vytrpěl dost. Nikdo ho nehýčkal jako tebe, vyrůstal v úplně jiných podmínkách, a přesto z něj vyrostl skvělý člověk, plný lásky, soucitu a radosti ze života. Byl oproti tobě téměř vzorným studentem a neměl ani chuť, ani povahu na to, aby ve škole řádil jako ty. Teď prožívá svůj poslední školní rok a má právo využít tuhle poslední příležitost na to, trochu zlobit a dohnat to, co v dětství zameškal. Všichni si to uvědomujeme a přejeme mu to… Dokonce i profesorka McGonagallová… Poté, když tebe a Justina pokárala za to, že se chováte jako malí, tak mi s úsměvem řekla, že je úžasné vidět, jak se po tom všem, co sis prožil, dokážeš chovat takhle rozpustile…“ dodal k Harrymu.

      Ten jen s úsměvem zakroutil hlavou. Zvedl se a přistoupil k nim.

      „Nejde o to, že bych se bál výprasku… Po tom, co jsem ti před vánocemi řekl, bych ho býval s úlevou přijal, kdyby to byla možnost, že mi to odpustíš… Jenže teď jde o Ginny. Pan Weasley slíbil, že jestli uděláme ještě nějaký průšvih, tak dostaneme tou rákoskou oba. Byla to moje vina, že jsme zaspali. Díval jsem se, jak mi spí v náručí, a věděl jsem, že bych ji měl probudit a přesunout na kolej. Ale nedokázal jsem to a usnul jsem taky. Nikdy bych nedovolil aby Ginny dostala kvůli mně…“

      Pak se podíval na Sturgise.

      „Jestli se dozví, co jsme vyvedli, tak snad ani nepojedeme na Velikonoce domů…“

      Sturgis se usmál.

      „Nevidím důvod, proč by měl a paní ředitelka se to myslím také dozvědět nemusí. Alespoň ne teď, možná jim to časem, pro pobavení, řeknu… Ale když ses k tomu vrátil… Budu vás muset nějak potrestat Harry. Vy dva dostanete na týden zákaz randění…“

      Sirius se rozesmál:

      „No vzhledem k tomu, že jsou rádi, když si na sebe udělají čas tak jednou za čtrnáct dní, nebo tři týdny, tak je to opravdu dost krutý trest…“

      Harry se podíval Sturgisovi do očí. Zářili v nich zase ty pobavené ohníčky a ve tváři široký úsměv. Nechal ze sebe proudit své pocity – úlevu, vděčnost a pocit hlubokého přátelství. Sturgis mu s úsměvem rukou prohrábl jeho rozčepýřené vlasy.

      „Já vím Harry. Teď už je ale nejvyšší čas vyrazit na večeři…“

      Táta se tvářil zamyšleně a neřekl už ani slovo.

      Na večeři Harry poprosil Lenku a Justina s Terry, aby všem, co s nimi chodí na obranu, vyřídili, aby si ještě pořádně natrénovali Patrony, že si je v úterý budou moct vyzkoušet na mozkomorovi v praxi. Lenka přijala tuhle zprávu s klidem a samozřejmostí, ale Justina a Terry to dost vystrašilo. Harry je uklidnil:

      „Nebojte se, budeme tam se Sturgisem s vámi, dáme pozor, aby se vám nic nestalo.“

      Když se najedl, tak ještě zašel do zmijozelského kouta a řekl to Harperovi. Ten se za ním rozběhl:

      „Harry, nemůže se někomu něco stát? Já… víš, já ještě to moc neumím…“

      Harry se na něj usmál a uklidnil ho stejně jako Justina. Zdálo se, že ho daleko víc uklidnilo to, že tam s nimi bude i Harry. Když jim po večeři maminka pomáhala s programováním přenášedla, tak s ní byl na portrétu jen Sirius.

      Když skončili a chystali se jít spát, tak se Harry na tátu zeptal.

      „Nedělej si s ním starosti chlapečku, nemluvím s ním a tak někde trucuje…“

      Harry se zeptal:

      „Ale nebudeš se na něj zlobit dlouho, viď?“

      Lily se zasmála:

      „To bude záležet hlavně na něm, nemyslíš?“

      Harry se na ni podíval s prosíkem v očích.

      „Netrap ho moc dlouho mami, jsem nešťastný z toho, že spolu nemluvíte…“

      Lily zakroutila hlavou.

      „To je právě ten okamžik, kdy mě hrozně zamrzí, že ti nemůžu dát pusu chlapečku…“

      „Asi takovou?“ zasmála se Ginny a políbila Harryho na tvář. Harry se k ní otočil a zlehýnka ji políbil. Sirius ho napomenul:

      „Nezapomeň, že máte zaracha…“

      Harry se ohradil:

      „No tak, pusu jí snad dát můžu ne?“ 

      Ginny se na něj překvapeně podívala:

      „Ani jsi mi neřekl, že jsme dostali zaracha.“

      Harry si povzdechl:

      „Týden máme zákaz randění…“

      Ginny se usmála:

      „To je tedy opravdu kruté, to vymyslel James?“

      Harry zakroutil hlavou, povzdechl si a řekl:

      „Ne, Sturgis…“

      Ginny ztuhla.

      „No nazdar, jak se to dozvěděl?“

      „No právě, táta nás prásknul, řekl mu to odpoledne. Proto s ním máma nemluví.“

      Ginny velmi zvážněla.

      „Jestli to řekne taťkovi…“

      Harry ji uklidnil:

      „Neboj, on mu to neřekne, dal nám zaracha a tím je to pro něj vyřízené. Slíbil, že to nepoví ani taťkovi, ani McGonagallové.“

      Ginny zakroutila hlavou.

      „Sturgise jsem nemyslela, myslím Jamese. Ten si přece nenechá ujít takovou příležitost.“ Z portrétu se ale ozval táta:

      „Neboj Ginny, nic mu neřeknu. Dostal jsem pořádně zavyučenou. Neměl jsem to Sturgisovi říkat, bylo to sprosté a nefér Harry. Omlouvám se ti, opravdu mě to moc mrzí…“

      Harry se na něj dobrácky ušklíbl, kývnul hlavou a řekl:

      „Dobře, tati.“

      Lily se na něj krásně usmála.

      „Ty odpouštíš mnohem rychleji než já Harry, se mnou to tak jednoduché mít nebude.“

      V pondělí odpoledne měli první dvouhodinovku přeměňování bez Stampové. Převzala to po ní samozřejmě profesorka McGonagallová. Aby si udělala přehled o tom, jak jsou daleko, tak si s nimi udělala dvouhodinovku opakování všeho, co by už měli umět. Harry prospěl docela úspěšně. Zastírací kouzlo tentokrát předvedl tak, jak to uměl nejlépe a vysloužil si pochvalu. I ostatní přeměny mu vycházely dobře. Sice mu ještě úplně přesně nevyšla ještěrka, kterou měl udělat z Ginny, ale ten had v kterého ji proměnil, měl už alespoň zakrslé nožičky. Stejně se mu ulevilo, když ji bez problémů zase proměnil zpátky. Ginny, Hermiona a Lenka už i tyto přeměny zvládali s jistotou. Ronovi už šli mezidruhové přeměny stejně dobře jako Harrymu, ale když měl Hermionu proměnit v kočku, tak z ní udělal podivuhodného tvora. Zčásti kočku, zčásti psa, ale s ptačíma nohama a králičíma ušima. Dean na tom byl dost podobně. Jen prostě z Lenky vždycky udělal husu, ať už bylo zadání jakékoliv. Terry s Justinem měli ještě oba problémy s mezidruhovými přeměnami a tak se zatím do přeměn člověka na zvíře nepouštěli. Když Harry sledoval, jak to jde ostatním, tak si uvědomil, že jsou všichni, jak říkal ‚z naší party‘, na tom nejlépe ze třídy. Celkem dobře na tom byli ještě Leslie a John Barrett z Havraspáru. Nejhůř na tom byli Goyle a Parkinsonová ze Zmijozelu, ale profesorka je přesto pochválila, že od loňska udělali velké pokroky. Na závěr hodiny jim řekla:

      „Jsem velmi spokojená s vaší úrovní. Je vidět, že jste se letos opravdu snažili a hodně jste se toho naučili. Každý z vás ví, kde má své slabiny a co si ještě musí procvičovat. Jen přeměny z člověka na zvíře prosím bez mé přítomnosti nezkoušejte.“


       

      Items details

      • Hits: 8135 clicks

      Tecox component by www.teglo.info