Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Malý vlkodlak

maly_vlkodlak-thaneb Naposledy v Bradavicích

Druhá část trilogie Harry Potter a Potomci Pána zla.

Poslední školní rok začíná. Čeká opravdu Harryho konečně klidný školní rok, kdy bude mít jedinou starost - dobře se připravit na OVCE? To by ani nebyl Harry James Potter, aby si ho problémy nenašly...


    Kapitola 17, Kletba Imperius

      Mal_vlkodlakŠli spát brzy, protože je čekal náročný víkend. Spousta úkolů a psaní ročníkové práce je zaměstnalo tak, že si neudělali čas ani na rande. Pokračovalo to i v dalším a dalším týdnu. Harry si už připadal jako stroj, jako dělník na běžícím pásu z grotesek. Vyučování, úkoly, ročníková práce, vyučování, úkoly a ročníková práce… Proto přijal jako záchranu v půlce února famfrpálový zápas Zmijozel proti Mrzimoru. Zmijozelští prohráli s Nebelvírem a v prosinci i s Havraspárem. I když s nimi svedli o dost vyrovnanější souboj. Zápas s Mrzimorem pro ně znamenal poslední možnost, jak neukončit tento ročník s naprostou ostudou a tak vybalili na mrzimorské celou plejádu svých podlých triků, zákeřných kleteb poslaných ze zálohy do zad a Justin si rozčileně stěžoval, že pomalu nedělá nic jiného, než rušící kouzla.

      „Ještě, že si dokážu zatím se všemi použitými kletbami poradit…“

      Harry se zasmál:

      „Tak jim to začněte oplácet, naučím tě pár nevinných zábavných kleteb, kterými jim můžeš taky hezky znepříjemnit život…“ a naučil ho Klihando a kletbu, po které nezvladatelně rostou nehty na nohou.

        V pátek před zápasem se dokonce zapojil i osobně. Odcházel z večeře sám, protože chtěl ještě zajít do knihovny pro atlas afrických kouzelných rostlin, který budou potřebovat na úkol z bylinkářství a tak se stal svědkem napjatého střetu Goyla s Justinem. Stáli proti sobě s hrozivě napřaženými hůlkami, Justin po boku s Terry a Goyle zase s Baddockem a Pritchardem. Goyle si očividně netroufl zaútočit a tak Justina zasypával sprostými nadávkami. „Vás dva sundám z košťat jako první vy smradlaví, špinaví mudlovští šmejdi…“ Prskal vztekle… To už bylo na Harryho i Justina příliš a tak se na Goyla sesypala hned dvě umlčovací kouzla naráz:

      „Silencio!“… „Klihando!“

      Goyle se chytil za hrdlo, podíval se za Harryho záda a i se svými nohsledy vzal do zaječích. Harry a Justin se na sebe provinile podívali a oba naráz se otočili.

        Za nimi stáli, velmi přísně se tvářící profesoři McGonagallová, Tobolka a usmívající se Hestie Jonesová. Harry a Justin rozpačitě schovali hůlky a trochu provinile čekali, co se bude dít.

      „Pan Potter a pan Finch-Fletchley, okamžitě pojďte se mnou do ředitelny!“ Přikázala rozčileně profesorka McGonagallová. Terry se je pokoušela bránit:

      „Jen ho umlčeli, paní ředitelko. Nadával nám do smradlavých, špinavých mudlovských šmejdů.“

        V tom okamžiku nastala Protivova velká chvíle. U takového rozruchu nemohl samozřejmě chybět a teď se mohl samou radostí zbláznit.

      „Potter má průšvih, cha, cha, cha… Velký Potter má velký průšvih, cha, cha, cha… Slyšte, slyšte…“ Harry po něm hodil rozzlobený pohled a udělal pohyb rukou, jako by chtěl sáhnout pro hůlku. V tu samou chvíli si uvědomil, že to nemůže udělat, zrudnul, sklopil hlavu, zatnul zuby a pokusil se nevnímat, jak se mu Protiva vysmívá. A ten si to opravdu užíval:

      „Ty, ty, ty, Potříku – lotříku. Nemůžeš na mě, viď? Třeba si příště rozmyslíš, než na nebohé strašidlo pošleš kletbu – “ najednou zmlknul.

      Harry zvednul oči a zahlédl, jak Sturgis uklízí hůlku do kapsy. Protiva se držel za hrdlo, hodil po Sturgisovi zlý pohled, hlasitě si upšoukl, aby mu ukázal, co si o něm myslí a zmizel. Harry hodil po svém profesorovi vděčný pohled.

        Kolem se začali shromažďovat studenti odcházející z večeře a tak se ředitelka jen mlčky podívala na dva hříšníky a ukázala rukou před sebe. Hestie vzala konejšivě Terry kolem ramen a Harry s Justinem se zkroušeně vydali za ředitelkou a Sturgisem. Harry stačil ještě, právě přicházející Ginny, během Ronova komentáře:

      „U Merlinovy chromé nohy, co jste to vy dva zase vyváděli…“ rychle sdělit, že do knihovny nedošel, ať ten atlas vypůjčí ona a pospíšil si za Justinem.

        Když došli do ředitelny, tak se k nim profesorka McGonagallová otočila a začala velmi přísně:

      „Kdybyste si přečetli školní řád, tak byste se dozvěděli, že mimo učebny v době vyučování a studovny po vyučování, mají studenti zakázáno používat jakákoli kouzla. Zvláště to platí o chodbách této školy.“ Justin nesměle odpověděl:

      „Tak proč už týden nedělám nic jiného, než ruším kletby, které na chodbách znenadání postihují hráče mého týmu?“ Ředitelka se na něj přísně podívala a řekla:

      „Vím o tom, ale zatím nebyl žádný student přistižen…“

      A Sturgis dodal:

      „Tak jako právě teď vy…“

      Paní ředitelka pokračovala:

      „Cestou do schodů jsme slyšeli nadávky, kterými vás pan Goyle častoval a chystali jsme se mu za hrubé a nevhodné chování udělit trest. Teď ovšem musíme potrestat vás…“

      Harry si smutně povzdychl a zeptal se Sturgise:

      „Co si na nás budou procvičovat tentokrát?“

      Sturgisovi už teď zářili v očích pobavené ohníčky a po Harryho otázce mu začali cukat koutky úst a odvrátil se čelem k Brumbálovu portrétu. Pan profesor ovšem přesvědčivě předstíral hluboký spánek.

      „No to je skvělý nápad pane Pottere,“ pochválila ho ředitelka. „A ještě vám oběma strhávám po pěti bodech…“

        V tom se ozvalo důrazné zaklepání na dveře.

      „Dále…“ Zvedla od nich McGonagallová oči ke dveřím.

      Vstoupila profesorka Stampová a když uviděla, že jsou zde oni, tak se zarazila ve dveřích. „Promiňte, paní ředitelko, nechtěla jsem vás rušit.“

      Profesorka McGonagallová jí řekla:

      „To je v pořádku Agnes, vydržte chvilku, už tady končíme…“

      Harry se ale díval do prosklené vitríny v rohu vedle dveří, kde byl uložen zlatý Fénix. Už nebyl zlatý, zářil do červena… Otočil se ke Sturgisovi a viděl, že si toho také všiml a tak se podíval na McGonagallovou. Ta přivřela oči a nepatrně kývla a pak pokračovala ve svém kázání.

      „O váš trest se postará profesor Tobolka a varuji vás, ještě jeden podobný prohřešek proti školnímu řádu a budu informovat vaše rodiče. Můžete jít.“

      Tak se otočili a společně se Sturgisem šli ven. Na chodbě před chrličem se k nim otočil Justin: „Všimli jste si toho Fénixe?“ a když přisvědčili, tak pokračoval: „Už jsem si myslel, že ses v ní spletl. Nevypadá sice příliš mile, ale zatím se chová dost neutrálně…“

      Harry se na něj usmál a řekl:

      „Jen další důvod, proč zůstat ve střehu…“

      Justin si povzdechl, podíval se zkoumavě na Sturgise s otázkou:

      „Takže ve středu po večeři?“ Ten s úsměvem přikývl. „Ach jo…“ povzdechl si Justin a odešel po schodech směrem ke své koleji.

        Harry se zeptal Sturgise:

      „Když paní ředitelka řekla, že bude informovat naše rodiče, myslela ty na portrétu, nebo Weasleyovi?“

      Sturgis se usmál a řekl:

      „To nevím, na to se musíš zeptat jí. Proč tě to zajímá? Hodláš ještě něco vyvádět?“

      Harry zamyšleně odpověděl:

      „Ne, jistě že ne. Jenže do takového průšvihu se člověk často dostane náhodou, ani neví jak. Jako dneska. Jen jsem šel zrovna okolo… Já… ta poznámka mi připadala, jako by paní profesorka věděla o té rákosce a o tom, co mě a Ginny hrozí, když nebudeme sekat dobrotu…“ a vzhlédl tázavě ke Sturgisovi. Ten si povzdechl:

      „Já jsem jí to neřekl Harry, ale od někoho se to dozvěděla. Ptala se mě, jestli o tom vím…“ Harry se zatvářil nešťastně.

      „No nazdar, to mi ještě chybělo…“

      Sturgis zavrtěl hlavou.

      „Víš, tvůj táta byl jako dítě pěkné kvítko, určitě si pár výprasků slíznul. Zaslouženě. Ale tebe zná jen pár měsíců, a i když jsi mu asi vyprávěl dost z toho, co jsi prožil, tak jak tě znám, vzpomínal si spíš na ty hezčí chvíle svého života. Možná bys mu měl někdy vyprávět i to, co sis vytrpěl, aby pochopil to, co si myslíme my ostatní – že ty si výprask rozhodně nezasloužíš…“

      Harry se zamyslel a pak kývnul:

      „Asi máte pravdu, děkuji za radu…“

      Sturgis mu s úsměvem povzbudivě stiskl rameno a řekl:

      „Kdykoliv budeš potřebovat moji radu, tak přijď Harry…“ a šli každý svou cestou.

        Během psaní úkolu z bylinkářství řekl Harry ostatním, do čeho se náhodou připletl. „Myslím, že McGonagallová byla nejvíc naštvaná proto, že tím, že jsme ho umlčeli, tak ho nemohla potrestat sama osobně a místo toho musela za porušení školního řádu potrestat nás. Ale pak se stalo něco důležitějšího. Když jsme dostávali kázání, tak přišla Stampová a soška Fénixe se začala červenat…“

      Ron se na něj překvapeně podíval:

      „A já jsem si myslel, že to vzdala…“

      Harry pokrčil rameny:

      „I to je možné. Ale teď víme, že je to zlá ženská, takže je možné, že si jen všimla toho, že ji podezřívám a dala pokoj jen proto, aby nás ukolíbala. Znamená to, že si na ni musíme dávat pozor pořád…“

        Pak se s povzdechem pustil do úkolu ze čtvrtečního bylinkářství. Když popisovali četné obranné mechanismy masožravé africké pralesní liány devítikvěté, zvané také Nachová hydra, podle barvy jejích devíti květů, tak byli všichni šťastní, že tuto rostlinu naštěstí nelze pěstovat v umělých podmínkách a tak je nepravděpodobné, že by se s ní někdy osobně setkali. Hermiona byla ovšem uchvácena účinky, které byly prokázány u této liány. Její usušený rozemletý kořen prý dokáže neutralizovat jakýkoli jed, šťáva z jejího stonku má tak silné regenerační účinky, že dokáže nechat dorůst jakoukoli chybějící část těla a kdo sní květ této liány, tomu se rozpoltí tělo a získá téměř neporazitelného dvojníka, kterému neublíží žádná zbraň ani kouzlo. Jediné co dvojníka zničí je oheň. Hermiona se zasnila:

      „Po šťávě ze stonku by Georgeovi dorostlo jeho ucho a ten dvojník, to je jako klon…“ Všichni na ni zírali:

      „Prosím tě co je to ten klon?“ zeptal se Harry.

        Hermiona jim s úsměvem vyprávěla, jak mudlovští vědci experimentují s genetikou a mutacemi, jak upravují zemědělské plodiny, aby měli větší výnosy a odolnost proti chorobám a škůdcům a dokonce vytvořili klon ovce, který je přesnou kopií jednoho jedince.

      „Normálně má každý živý tvor půlku genetické informace od matky a druhou půlku od otce. Tahle ovce je ale přesnou kopií jen své matky.“

      Ron ji sledoval s vyvalenýma očima.

      „A pak, že mudlové neumějí čarovat…“

      A Harry se podivil:

      „A jak tohle všechno propána víš?“

      Hermiona se rozesmála:

      „To mí rodiče… Oba se velmi zajímají o novinky mudlovské vědy. Tyhle genetické pokusy totiž mudly rozdělují do dvou skupin. Někteří to sledují se zájmem a hrozně je to fascinuje – jako mého tátu. No a někteří mají zase obavy, že příliš měníme přírodní zákony a mohlo by se nám to pořádně vymstít… Věřící se obávají božského hněvu a vědci zase důsledků vědeckých – jako moje máma. A tak na tohle téma doma vypukají nekonečné diskuse…“

      Ostatní kroutili hlavami a Harry to všechno uzavřel konstatováním:

      „Myslím, že je zbytečné přemýšlet o tom, co ta liána dokáže, protože jak se tady píše – jsou tak neobyčejně vzácné a tak dobře chráněné, že v podstatě není možné něco z toho získat. Kdysi to prý dokázal jeden domorodý kouzelnický kmen, jen při spolupráci čarodějů celého kmene a jejich mocných kouzel. Píšou tady, že už tři sta let nikdo neviděl, ani liánu, ani ten domorodý kmen, takže se dá předpokládat, že byli vyhubeni… A co se týká těch mudlovských pokusů… Možná by se o ně měli nějací kouzelničtí odborníci začít trochu zajímat, aby to opravdu s něčím nepřehnali…“ Dokončil trochu zamyšleně.

      Hermiona se rozesmála:

      „Takže se zařadíš do tábora mojí mamky? Mě to naopak fascinuje stejně jako tátu…“

      A tím diskusi ukončila.

        V sobotu všichni svorně fandili Mrzimoru proti Zmijozelu. Zmijozelští střelci se opravdu hodně zlepšili a mrzimorský brankář byl trochu pomalý a tak to pro Justina a jeho tým nevypadalo moc dobře. Terry i ostatní mrzimorští střelci se asi nechali zastrašit Goylovými výhružkami a hráli příliš opatrně. Mnohem víc si hlídali potlouky, než camrál a tak brzy Zmijozel vedl 80 : 20. Pak ale přišla Justinova velká chvíle. Zahlédl zlatonku za zády Harpera, který se mu vysmíval a pobaveně sledoval jeho ustaraný výraz. Justin se zatvářil rozzlobeně a vyrazil proti němu, jako by ho chtěl napadnout. Harper se na chvíli zatvářil vítězoslavně, protože si myslel, že se mu podařilo Justina vytočit. V okamžiku, kdy ho ale Justin ve velké rychlosti minul a hnal se s obrovským náskokem za zlatonkou, tak mu ztuhnul úsměv na rtech a marně se pokoušel dohonit jeho náskok. Justin ji polapil a ukončil svůj první zápas sezóny vítězstvím 170 : 80 k obrovské radosti všech, kromě zmijozelských. Oslava se rozběhla hned po obědě ve Velké síni. Mrzimorské vítězství a definitivní letošní zmijozelskou porážku chtěli totiž oslavit všichni. Ginny se přitulila k Harrymu a připomněla mu, že je v pondělí svatého Valentýna. V Harrym se zvedla taková vlna touhy, že měl co dělat, aby ji dokázal zastřít. V tu chvíli si uvědomil, že už je to tři týdny, co si udělali s Ginny chvilku sami pro sebe. Bez toho aby se domlouvali, tak se nenápadně vytratili a až do večeře je nikdo neviděl.

         Po večeři se zase pustili do domácích úkolů a celou neděli dopoledne i po obědě se věnovali těžkému domácímu úkolu z přeměňování. V pondělí měli totiž začít probírat velmi těžkou a pokročilou disciplínu – přeměňování člověka ve zvíře. Domácí úkol je měl teoreticky připravit a profesorka Stampová jim kladla na srdce, aby rozhodně tyto přeměny netrénovali bez dozoru, protože se u nezkušených kouzelníků můžou lehce vymknout kontrole. Harry se bavil v neděli na tohle téma i se Sturgisem. Ten se přiznal, že mu tato nejnáročnější disciplína probíraná na škole, příliš nešla. Proměnil svého spolužáka místo v žábu v droboučkého pulce a ještě ho málem zašlápl.

      „Ale u zkoušek mi to docela vyšlo. Sice jsem ho místo v králíka proměnil v morče, ale nakonec to stačilo na známku nad očekávání.“ Pak se zamyslel.

      „Tohle byla ale poslední látka, kterou jsme probírali, to už jste v přeměňování pěkně daleko…“

      Harry se usmál:

      „Profesorka Stampová si založila také doučovací kroužek, aby ti, co jsou s látkou pozadu, nezdržovali ostatní. Z naší „party“ tam nechodí nikdo. My už budeme až do zkoušek jen procvičovat mezidruhové přeměny a člověk – zvíře a zpět. Na květen nám slibuje komplexní opakování…“

      Sturgis se zamyslel:

      „Jako učitelka je opravdu dobrá, ale ten Fénix… No uvidíme.“

        Pak se pustili do ročníkové práce. Harry ještě chtěl doplnit kapitolu – Kde se v nás bere podoba našeho Patrona? – poznatky z dalšího průzkumu, který chce dělat o Velikonočních prázdninách a tak se pustili do posledního bodu osnovy, který už měl uzavřený. Jelen a laň - praktické využití. Úvod a první kapitolu Patronovo zaklínadlo – zrcadlo duše, už měl napsané načisto. Sturgis byl s jeho prací docela spokojen, i když jeho přípravu, kterou si psal nanečisto, dost upravoval, aby tomu dali trochu formu.

        Ke konci února se ale stalo něco, co je všechny z klidu vyvedlo. Ve středu po hodině přeměňování profesorka Stampová požádala Rona, aby vybral od ostatních domácí úkoly a přinesl jí je do kabinetu. Na tom nebylo celkem nic divného, dělala to po každé hodině, ale Rona si vybrala poprvé. Harry zpozorněl a vyzval Ginny a Hermionu, aby šli s ním za Ronem, že půjdou na oběd společně. Viděli, jak Ron vchází do kabinetu a zůstali stát u schodů vedoucích dolů. Zatímco se Ginny s Hermionou bavily o tom, že je škoda, že si člověk přeměněný na zvíře neponechá svou inteligenci jako zvěromág, ale proměňuje se i psychicky a mentálně, Harry sledoval upřeně dveře kabinetu. Když konečně Ron, po několika minutách vyšel, tak si Harry trochu oddechl. Vydali se společně na oběd a po cestě se Rona zeptal:

      „Cos tam dělal tak dlouho?“

      Ron se podivil:

      „Dlouho? Vždyť jsem tam byl jen okamžik. Položil jsem jí úkoly na stůl a hned jsem odešel.“ Harry se zarazil, otočil se k němu a pak si všiml, že po schodech za nimi jde profesorka Stampová. Tak nic neřekl a počkal, až budou sedět u svého stolu, daleko od Stampové. Pak se k tomu vrátil s takovou naléhavostí, že zpozorněly i Ginny s Hermionou.

      „Byl jsi tam několik minut, Rone, cos tam dělal!“ Ron se na něj díval velmi překvapeně. „Vždyť ti říkám, že jsem tam nic nedělal. Položil jsem úkoly na stůl, řekl jsem ‚nashledanou paní profesorko‘ a šel jsem za vámi…“

      Harry ho s přimhouřenýma očima vyzval:

      „Dobře, vezmeme to hezky krok za krokem. Otevřel jsi dveře kabinetu a asi jsi něco řekl ne?“ Ron už vypadal trochu naštvaně.

      „Jo, řekl jsem: ‚kam mám dát ty úkoly?‘ Ona řekla: ‚položte je na stůl‘, já jsem je tam položil… Hele… Jak to, že si nepamatuju, jak jsem došel ode dveří k tomu stolu?“

      Harry si vyměnil pohled s překvapenými děvčaty.

      „No a je to tady. To byla určitě kletba Imperius. Jenže netušíme, cos jí mohl říct…“

      Hermiona se vyděšeně ozvala:

      „To musíme říct paní ředitelce Harry, ale tak, aby si toho Stampová nevšimla.“

        Harry se podíval ke stolu, kde seděli profesoři. Byl tam Sturgis s Hestií, Kratiknot, McGonagallová a Stampová. Vypadalo to, že se všichni společně dobře baví. Harrymu pracoval mozek na plné obrátky. Jak upozornit ty dva, že s nimi potřebuje mluvit tak, aby si toho Stampová nevšimla. Mezitím si k nim přisedli i Dean s Lenkou a Justin s Terry.

      „Co se děje Harry? Vypadáš nervózně…“ zeptala se Lenka. Harry si povzdechl:

      „Vypadá to, na problémy se Stampovou. Potřebuji mluvit s ředitelkou a Sturgisem a právě přemýšlím, jak jim to říct, aby to Stampová nepostřehla.“

      Dean se zamyslel a zeptal se:

      „Hestie to vědět může?“

      Harry přikývl. Dean vyndal z tašky mudlovskou knihu a řekl:

      „Napiš na kousek pergamenu jasný vzkaz, dáme ho do té kuchařky a já za ní dojdu, abych jí jako ukázal, že mi ji už z domova poslali, takže ji beru na dnešní hodinu. Sedí vedle Sturgise, tak jí to podstrčím tak, aby to taky viděl a Stampová to nezahlédla.“

      Harry se usmál a na proužek pergamenu, který mu podala Hermiona napsal:

      Potřebuji co nejdřív mluvit v ředitelně s profesorkou McGonagallovou a profesorem Tobolkou tak, aby se to nedozvěděla profesorka Stampová. Počkáme na ně nahoře. Harry. Pak sledoval, jak Dean pergamen přilípl mezi stránky a vyrazil k Hestii. Nejdřív Hestii něco řekl a ukázal jí knihu, pak se v mezeře mezi ní a Sturgisem naklonil a ukazoval jí co je uvnitř knihy tak, aby mohl nahlédnout i Sturgis. Když s širokým úsměvem odcházel, tak na Harryho kývnul. Ten se zvedl a s Ronem, Ginny a Hermionou odešel dřív, než k nim Dean došel.  

        Když přišli k chrliči, tak požádal Rona, aby vyzkoušel jeho heslo. Když se chrlič zeptal, tak Ron sebevědomě prohlásil:

      „Já jsem Harry Potter.“

      Chrlič mu ale rozhořčeně odpověděl:

      „To teda nejste…“

      Harry se usmál a konejšivě mu sdělil:

      „Jistě, já jsem Harry Potter…“

      A chrlič už bez komentáře uvolnil vstup. Na Ronův udivený pohled dodal vysvětlení:

      „Chtěl jsem si jen ověřit, jestli to funguje jako univerzální heslo pro všechny, nebo je podmíněno mou osobou…“

        Když vešli dovnitř, tak je přivítal portrét profesora Brumbála:

      „Ale, ale, to jsou k nám hosti. Paní profesorka je na obědě…“

      Harry se na něj usmál a odpověděl:

      „Ano, my víme. Čekáme tu na ni… Proč, vám ale řekneme, až s profesorem Tobolkou přijdou, abychom to nemuseli vysvětlovat dvakrát.“

      Mlčky čekali asi pět minut, než přišli.

      „Ten tvůj vzkaz zněl docela naléhavě Harry…“ poznamenal tázavě Sturgis.

      „Týká se to profesorky Stampové?“ chtěla vědět ředitelka. Harry si povzdechl.

      „Ano, právě použila na Rona kletbu Imperius.

      Sturgis se zatvářil velmi vážně a McGonagallová se zeptala:

      „Jste si jistí?“

      Harry se podíval na Rona s výzvou v očích. A on se ujal slova:

      „Nevíme to jistě, ale všechno tomu nasvědčuje. Nesl jsem jí do kabinetu úkoly a mám výpadek paměti. Vůbec si nepamatuji, jak jsem došel od dveří ke stolu… myslel jsem, že jsem tam byl jen okamžik, ale Harry tvrdí, že jsem tam byl několik minut…“

      Harry se zeptal profesorů:

      „Je nějaký způsob, jak se dozvědět, co pod vlivem kletby dělal nebo říkal?“

      Sturgis s ředitelkou se tvářili zamyšleně a nic neříkali, tak se zeptal portrétu profesora Snapea: „Nepomohlo by třeba veritasérum?“

      Snape se usmál:

      „Velmi správná úvaha Pottere. Pomocí veritaséra si ti, co byli ovládáni kletbou Imperius, většinou vzpomněli na to, co vyváděli…“

      Harry sáhnul do ukrýváčku, který měl pověšený na krku a vytáhl dvě lahvičky. Jedna byla plná růžové protilátky a druhá vypadala prázdná. A právě tu ukázal Ronovi.

      „Ještě tam pár kapek zbylo…“

        Ron se zatvářil velmi nejistě a střelil očima směrem k Ginny a Hermioně. Harry se mu podíval zpříma do očí a řekl:

      „Slibuji, že se tě budu ptát jen já a jen na to, co se odehrálo v tom kabinetu. Věříš mi?“

      Ron na něj chvíli beze slova hleděl a pak, jako by se rozhodl, kývl hlavou a řekl:

      „Věřím… tak tedy sem s ním…“

      Profesorka McGonagallová mávla hůlkou a přivolala na stůl sklenici do půlky naplněnou dýňovým džusem. Harry do ní z lahvičky vytřepal poslední tři kapky veritaséra, Ron ji rozhodně popadl a naráz vše vypil. Chvilku se nic nedělo, pak se mu ale po tváři rozlil blažený výraz a s úsměvem řekl:

      „Měl jsi pravdu, je to báječný pocit.“

      Harry se zeptal:

      „Tak teď vzpomínej, co se dělo, když si vešel ke Stampové do kabinetu?“

      Ron stále s blaženým výrazem odpověděl:

      „Stála tam s hůlkou v ruce a zavřela za mnou dveře. Pak tu hůlku namířila na mě…“

      Harry se ptal dál:

      „Mluvila s tebou? Ptala se tě na něco?“

      Ron se stále blaženě připitomělým výrazem pokračoval:

      „Zeptala se mě, kam jsi schoval Hůlku osudu a já jsem jí řekl, že nevím. Pak chvíli přemýšlela a zeptala se, jestli jsi přede mnou o té hůlce někdy nemluvil a já jí řekl, že mluvil. Tak zase vyzvídala, co jsi o ní říkal a já jí řek‘, že jsi ji chtěl vrátit tam, odkud ji Voldemort ukradl.“

      Ron se začal podivně chichotat a pokračoval:

      „A pak se mě zeptala, odkud že ji to ten Voldemort ukradl a já jsem jí to prozradil.“ Smál se čím dál tím víc, až mu skoro nebylo rozumět.

      „Paksemse jí zeptal, chichi, kam mám dát ty úkoly, chichi, a ona mi řekla, že na stůl, che, che, já je tam položil a šel jsem za vámi. Chi, chi, chi…“

      Tak mu Harry radši podal lahvičku s protilátkou.

      „Dobře Rone, teď si vypij tohle.“

      Ron se pomalu uklidňoval a pak si znova projížděl v hlavě to, na co si právě vzpomněl.

      „Fakt jsem jí všechno vyžvanil… Vlastně všechno ne, kdyby se zeptala, jestli jsi tam tu hůlku opravdu vrátil, tak bych jí asi řekl, že ne. Ale ona se na to nezeptala…“

        Harry se otočil k profesorce McGonagallové a Sturgisovi.

      „Víte, co to znamená? Musíme hrobku profesora Brumbála zajistit všemi dostupnými kouzly proti otevření a možná i nějaké hlasité zabezpečení - ječivé kouzlo, nebo něco podobného, abychom poznali, že to zkusila. Co nejdřív…“ Sturgis se tvářil, jako by už promýšlel, jaká kouzla použít a ředitelka se Harryho zeptala:

      „Můžeme přizvat ke spolupráci i profesora Kratiknota?“

      Harry přikývl:

      „Jistě, naopak, měli by o tom vědět všichni, kterým důvěřujete. Tohle je přesvědčivý důkaz toho, že to myslí Stampová vážně, to už sami nezvládneme.“

      „Profesorka Stampová…“ opravila ho ředitelka automaticky. Harry se usmál:

      „Jestli bude takhle pokračovat, tak už dlouho ne…“

      Ona se zarazila, pak kývla hlavou na souhlas a vzápětí si povzdechla:

      „Takže budu zase shánět nového profesora…“

      Sturgis se také ozval:

      „Měli bychom tam zajít už dnes po setmění. Domluvíte to s Filiusem?“

      McGonagallová přikývla a on pokračoval:

      „Už mi začíná hodina, musím jít… A vy to vezměte zpátky třeba přes knihovnu, aby si nevšimla, že jste byli tady…“

        Pak všichni odešli. Sturgis pospíchal na hodinu, Ron s Hermionou šli půjčit do knihovny podklady na psaní úkolů a Harry použil na sebe a Ginny zastírací kouzlo a šli nejkratší cestou na kolej. Cestou ze schodů opravdu potkali Stampovou, která vypadala, že kráčí do ředitelny… Když přišli na kolej, tak obsadili oblíbený stolek u krbu a rozložili si domácí úkoly. Když se k nim připojili Ron a Hermiona, tak je Hermiona odstínila kouzlem Ševellisimo a sdělila Harrymu, že se v knihovně potkali s Lenkou, Terry a Justinem a řekli jim, o co jde.

      „Slíbili, že si to nechají pro sebe… Myslím, že neuškodí, když to budou vědět…“ Tvářila se trochu rozpačitě, jako by si nebyla jistá, že udělala dobře, že jim to řekla. Harry ji uklidnil: „To je v pořádku Hermiono, byl bych jim to taky řekl. Je dobře, že to vědí. Možná od nich budeme ještě potřebovat další pomoc…“

      A tak, když se vrátil odpoledne Dean, z hodiny studia mudlů, tak ho také podrobně seznámili se situací, aby věděl, na čem se to při obědě vlastně podílel.

        Do konce týdne se nedělo nic. Sturgis Harryho ujistil, že on, profesorka McGonagallová a profesor Kratiknot použili všechna možná zabezpečující a ochranná kouzla.

      „Kratiknot použil i své vlastní poplašné kouzlo, které v okamžiku, kdy na hrobku někdo vyšle jakékoliv kouzlo, způsobí takový randál, že ho bude slyšet po celém hradě. A protože je to jeho vlastní výtvor, tak ho může umlčet jen on. Běžná tišící a umlčovací kouzla na něj nefungují…“ Harry se zamyslel.

      „Až uslyším kravál, tak skočím na koště a vezmu to oknem, nejkratší cestou k hrobce. Pro vás a profesorku McGonagallovou pošlu Fawkese…“

      Sturgis zavrtěl hlavou.

      „Já to můžu vzít také na koštěti, pošli ho spíš pro Kratiknota, aby to kouzlo mohl umlčet…“ Harry se usmál a zeptal se:

      „Snad taky nespíte s koštětem pod postelí?“

      Sturgis se rozesmál:

      „Ano, jako za starých časů…“

      Harry se zeptal:

      „Hrál jste taky famfrpál?“

      Sturgis se zasněně zahleděl z okna své pracovny na famfrpálové hřiště a odpověděl:

      „Od pátého ročníku jsem hrál na postu brankáře. Tři roky v jednom týmu s tvým tátou, hrál s námi už od druháku. První rok jsme ještě na pohár nedosáhli, ale ty dva další ročníky patřili nám… Měli jsme skvělý tým a ty máš letos ještě lepší…“

      Na chvíli se s úsměvem odmlčel a pak řekl:

      „Dost nostalgie, musíme se pustit do práce…“

      A pokračovali v sepisování Harryho ročníkové práce.

        Venku to vypadalo, že už konečně přichází jaro. Sníh už skoro všecek roztál, slunečné a vlahé počasí lákalo k procházkám. Na ty ale moc času neměli. Harry alespoň využil pěkné počasí k rozšíření tréninkového času. Blížil se zápas s Mrzimorem a tak začali zas trénovat dvakrát týdně. Každý večer, než šel spát, si zkontroloval koště pod postelí a zimní cestovní plášť, který maskoval plášť odolnosti od Hagrida. Měl ho pověšený vedle okna, aby mohl co nejrychleji vyrazit do útoku. Také se dohodl s Fawkesem, aby hned jak uslyší poplach, přemístil profesorku McGonagallovou a Kratiknota k bílé hrobce. Byli připraveni a Harryho trochu znervózňovalo, že se už druhý týden nic neděje. Byl si jist, že to Stampová udělá a chtěl, aby to udělala co nejdřív, aby se toho napětí zbavil. Ona ale čekala na špatné počasí. To přišlo v úterý, v týdnu, kdy měli před zápasem s Mrzimorem. Jaro ustoupilo a vrátila se zima v plné síle. Teploty klesly pod nulu a z nízkých mraků se sypal vlhký a těžký sníh. Když viděli v úterý před obědem prváky, kteří se vraceli z bylinkářství, zavátí sněhem, promrzlí a promočení, tak všichni úpěnlivě zadoufali, že ta slota do soboty přestane. Všichni byli z toho počasí znechucení a otrávení, proto Harryho přivedlo do střehu, že profesorka Stampová, při jejich středeční hodině, čas od času vyhlédla z okna s přímo potěšeným a radostným výrazem ve tváři. Poprosil Ginny, aby po večeři, při své konzultaci o ročníkové práci, řekla ředitelce, že se Harry domnívá, že to Stampová udělá dnes, aby byla připravená. Sám zašel na Sturgisovo doučování, nejen aby mu zase asistoval, ale aby ho také upozornil, že se má připravit.

       

      Items details

      • Hits: 7426 clicks

      Tecox component by www.teglo.info