Kapitola 13, Pokažené Vánoce |
Profesorka McGonagallová se mu podívala přímo do očí a začala: „Velmi jste mě zklamali – oba dva. Když jsem musela podmínečně vyloučit pana Goyla, tak mě ani nenapadlo, že budu stát před podobným problémem zrovna u vás dvou…“ Ginny po jejích slovech přidušeně vzlykla. I Harry ucítil, jak ho zalévá pocit zahanbení, smíšený s obavami a studem, že to nechal zajít tak daleko. Cítil, jak se mu hrne krev do tváří a rozpačitě sklopil oči, jako Ginny. Paní profesorka pokračovala: „Když jsem před týdnem požádala profesora Tobolku, aby stížnosti, které se na vás začaly hromadit, s vámi vyřídil, tak jsem předpokládala, že vám vysvětlí vážnost situace, do které jste se dostali…“ Sturgis se zatvářil omluvně: „Odpusťte, paní ředitelko, domníval jsem se, že jsou oba, vzhledem k svému věku, již dost rozumní a bude jim stačit jen mírná domluva a menší trest, aby se vzpamatovali…“ Ředitelka se opět obrátila k nim. „Takže můžete děkovat jen mírnosti svého profesora, že vás podmínečně nevyloučím rovnou. Je ovšem potřeba, abyste si uvědomili vážnost situace, do které jste se dostali. Mám tady před sebou seznamy domácích úkolů za poslední tři týdny, u kterých hodnocení nedosáhlo ani známku P. Je to samé M a H a když je vidím před sebou, tak je to pro mě o to větší zklamání, když vím, že jste oba byli donedávna ze všech těch předmětů hodnoceni známkami vynikající a nad očekávání. Abychom to tedy uzavřeli: Očekávám od vás obou, že tyto domácí úkoly během prázdnin všechny vypracujete znova a tentokrát opravdu poctivě a pořádně. Všichni profesoři, kteří si na vás stěžují, k vám oběma chovají náklonnost a právě proto jim záleží na vaší budoucnosti. Teď je už na vás a vašich rodičích, aby vám pomohli pochopit, že nemůžete být živi jen ze své lásky. Máte před sebou důležité zkoušky, které výrazně ovlivní celou vaši budoucnost. Domnívala jsem se, že o ní máte oba již jasnou představu…“ S těmito slovy k nim přistoupila a podala jim oběma pergamen se seznamem domácích úkolů. Pak podala Harrymu i portrét jeho rodičů se slovy: „Vaši rodiče se díky portrétu mohli zúčastnit přímo a vaše“ otočila se k Ginny „bude profesor Brumbál informovat okamžitě po tom, až tady skončíme. Chci, abyste věděli, že jakmile se mi donese po prázdninách jediná stížnost na to, že zanedbáváte výuku, tak vás podmínečně vyloučím oba dva. Alespoň vás to naučí přebírat zodpovědnost nejen za sebe, ale i jeden za druhého…“ Odvrátila se, přešla zpátky ke svému stolu, otočila se k nim a dodala: „Můžete jít.“ Ginny ani nezvedla oči, otočila se a se sklopenou hlavou odcházela pryč. Harry k nim zvedl svůj pohled a snažil se zahlédnout ty pobavené ohníčky alespoň ve Sturgisových, nebo Brumbálových očích, ale viděl jen velmi vážné tváře a výrazy. Tak se s povzdechem otočil a vyšel za Ginny. Bylo mu opravdu těžko u srdce, zvlášť když zjistil, že na něj Ginny nečeká a spěchá přímo na kolej. Musel dost přidat do kroku, aby ji u Buclaté dámy dohonil. Když se jí zeptal, jestli půjde na večeři, tak k němu zvedla vlhké oči a řekla: „Nevím jak ty, ale já nemám na jídlo ani pomyšlení. Dovedeš si vůbec představit, co nás zítra doma čeká?“ Oči se jí zalily slzami, otočila se a vyrazila do ložnice. Harry za ní zavolal: „Ginny! No tak, už jsme zvládli horší situace. Tohle zvládneme spolu taky…“ Ale ona se ani nezastavila a utíkala po schodech nahoru. Tak se s těžkým srdcem vydal taky nahoru. Sedl si na postel a portrét svých rodičů postavil na noční stolek. První promluvil Sirius: „No pěkně v tom lítáš Harry… My jsme s tátou taky nasbírali pár pořádných průšvihů, ale takhle zle jsme na tom nebyli snad nikdy…“ Harry se na ně po jeho slovech utrápeně podíval a očekával od nich trochu útěchy a podpory. Místo toho se do něj pustili: „Myslela jsem si, že tě to, co vám řekl Sturgis před týdnem, přivede k rozumu Harry, ale tys mě zklamal… Chováte se oba hrozně nezodpovědně, jste jako posedlí…“ řekla zklamaně maminka. Táta se do něj pustil s ještě větším důrazem. „Až do teď jsme na tebe mohli být pyšní, ale to co teď vyvádíš… Kdybych mohl, tak si tě ohnu přes koleno a zmaluju ti zadek rákoskou synu. Třeba by tě to přinutilo, abys konečně začal myslet mozkem…“ To už bylo na Harryho moc. Střetlo se v něm hned několik protichůdných pocitů. Zahanbení, které ho drželo už od proslovu profesorky McGonagallové, lítost z toho, že s ním Ginny nemluví, rozčarování z toho, že mu rodiče místo útěchy přidávají jen další výčitky a vztek na tátu, který mu v osmnácti letech vyhrožuje výpraskem, jako malému klukovi. Vypěnilo to v něm všechno naráz, podíval se vzdorovitě na tátu a jedovatě řekl: „No tak to mám vlastně štěstí, že na mě nemůžeš, že?“ Táta na portrétu zalapal po dechu a vyrazil ze sebe: „Cože?“ Máma se chytla za pusu a vyděšeně špitla: „Jak jsi mohl vypustit z pusy něco takového Harry?“ A Sirius kroutil hlavou: „To jsi přehnal, kamaráde, to bylo hodně tvrdý…“ Harry se rozzlobeně vymrštil z postele, beze slova popadl portrét, otevřel kufr a vytáhl z něj plátěné pouzdro na portréty. Než do něj portrét zasunul, tak ještě slyšel mámu: „Měl by sis ještě rozmyslet, jestli to chceš opravdu udělat Harry…“ Ale on nevnímal nešťastný tón jejího hlasu, zastrčil portrét do pouzdra a vztekle za ním zabouchl víko kufru. Teprve v tom okamžiku mu došlo, co právě udělal. Nejdřív se podíval se vzdorovitým výrazem na kufr, pak ho ale posedla lítost nad tím, jak mu vyčinili a hlavně nad tím, jak se k nim zachoval, padnul na postel a rozbrečel se. Když po večeři přišel do ložnice Ron a zamířil k němu, tak se snažil, ovládnou tu lítost, otřel si oči, ale k Ronovi se neotočil, aby nevěděl, že brečel. „Harry… Co se děje? Před večeří tady byl Sturgis… Říkal, že máte s Ginny průšvih a … musel jsem mu přinést tvůj portrét. Zlobíš se na mě?“ Harry se zhluboka nadechl, aby trochu uvolnil přiškrcené hrdlo a pak chraplavým hlasem odpověděl: „Nezlobím se, Rone. Průšvih máme pořádný… však to zítra uvidíš sám… Nezlob se, ale nedokážu o tom teď mluvit, asi půjdu hned spát…“ Ron si povzdechl a pak řekl: „No jak myslíš, možná si někdy uvědomíš, že přátele máš proto, aby ses jim mohl svěřit, když je ti těžko… Ale jestli chceš radši spát, tak by ses možná měl převlíknout do pyžama…“ Harry se na něj zaraženě podíval červenýma očima: „Rone… Já o tom teď opravdu nedokážu mluvit, ale nechci, aby ses na mě zlobil i ty… to už by na mě bylo opravdu moc…“ Ron se na něj zaraženě podíval: „Já se na tebe přece nezlobím… Jen jsem chtěl, abys věděl, že jsem ti k dispozici, kdyby sis potřeboval promluvit…“ Harry se přinutil ke křečovitému úsměvu. „Díky, cením si toho…“ Pak počkal, až Ron odejde a opravdu se převlékl do pyžama. Ležel v posteli a představoval si nejrůznější scénáře toho, jak to bude vypadat zítra v Doupěti. Jeho představy počínali tím, jak se na ně na oba sesypou pohlavky a křik v okamžiku, kdy vystoupí z krbu a končili tím, jak ho Weasleyovi vyženou z Doupěte v okamžiku, kdy se tam objeví. Dost dlouho přemýšlel o tom, jestli v tomto případě odejde Ginny s ním, nebo zůstane doma a nechá ho jít samotného. Když slyšel, že jdou spát ostatní, tak předstíral, že už tvrdě spí, aby se vyhnul otázkám. Slyšel, jak se Dean tiše ptá Rona: „Kde má portrét rodičů, copak mu ho Tobolka nevrátil?“ „Nevím,“ odpověděl mu šeptem Ron, „ale říkal jsem mu, že jsem mu ho dával… Možná se s nimi pohádal a prostě spolu jen nemluví…“ Tím zase Harrymu připomněl, co svým rodičům provedl. Zatímco se kluci ukládali ke spánku, tak si v duchu přehrával, co se stalo, a snažil se pochopit, kde se v něm vzal ten vztek, který ho přiměl mluvit tak neurvale s tátou a zachovat se tak hrubě k nim všem. Vzpomněl si na své vzteklé období, když mu bylo patnáct a přemýšlel o tom, že byl tehdy tak emocionálně nevyrovnaný kvůli dospívání, teď už by se měl umět ovládat mnohem líp. Jak je tedy možné, že tak vypěnil? Zpytoval svoje svědomí. Tak ho užíralo, že nemohl zamhouřit oči. Vydržel to skoro do dvou hodin v noci, pak třesoucíma rukama potichu vytáhl pouzdro s portrétem z kufru a po špičkách se bos vydal do společenské místnosti. Sedl si do křesla u okna, kterým dovnitř dopadalo trochu měsíčního světla. Chvíli seděl, zíral na pouzdro ve svých rukách, pak s těžkým srdcem portrét vyndal. V okamžiku, kdy jeho pohled dopadl na portrét, tak se k němu táta otočil uraženě zády. I maminka a Sirius se na něj dívali hodně vyčítavě. Harry postavil třesoucíma se rukama portrét na stolek před sebou a začal se omlouvat: „Je mi to hrozně líto, že jsem se k vám choval tak hrubě… Nevím, kde se ve mně vzal takový vztek… Nejspíš proto, že jsem byl hodně nešťastný z toho průšvihu… z toho, že se mnou Ginny nemluví a nevím proč, jsem od vás očekával spíš trochu porozumění a útěchy… Od té doby co vás mám, jsem si vždycky užíval, jak mě vychováváte… dělalo mi to dobře… A pak, v okamžiku, kdy jste měli skutečně vážný důvod zasáhnout do mé výchovy, tak jsem vás i sebe takhle zklamal. Je to, jako bychom bydleli spolu v domě a já bych vám při první oprávněné výčitce, prásknul dveřmi před nosem a utekl z domu… Hrozně se stydím, za to jak jsem se choval. Ani nevíš, tati, co bych dal za to, kdyby sis mě teď mohl ohnout přes koleno a zmalovat mi zadek rákoskou, protože teď vím, že bych si to opravdu zasloužil…“ Chvíli bylo ticho a Harry si položil hlavu do dlaní, aby neviděli, jak se mu hrnou zase slzy do očí. První promluvil Sirius: „No alespoň měli tví rodiče možnost na vlastní kůži poznat, že to s tebou v období dospívání opravdu někdy nebylo jednoduché. Moc mi nevěřili, když jsem jim to vyprávěl.“ A na jeho tváři se zase objevil jeho typický ironický úsměv. Harry mu zasmušile odpověděl: „A já jsem si myslel, že už je to za mnou, že jsem z toho už vyrostl. Připadal jsem si už dospělý… Najednou si připadám jako malý a hloupý kluk…“ A zase položil hlavu do dlaní. Za chvilku se ozvala maminka: „Já jsem vždycky snadno odpouštěla Harry, a když vidím, jak je ti to líto, tak už se na tebe nezlobím. S tátou to ale nebudeš mít jednoduché zlato… Moc se ho dotklo to, co jsi mu řekl… Myslím, že mu bude chvíli trvat, než ti to dokáže odpustit…“ Harry si povzdechl: „Ani se mu nedivím, já si to neodpustím nikdy. I proto vám můžu slíbit, že už se to nikdy nestane…“ Maminka se na něj laskavě usmála a pak řekla starostlivě: „Celý se klepeš Harry, musí ti být zima. Kolik je vlastně hodin?“ Harry se podíval na hodinky a smutně odpověděl: „Už jsou dvě ráno…“ Maminka se na něj starostlivě podívala: „Měl by sis jít lehnout a zkusit aspoň na chvilku usnout. Máš před sebou myslím hodně náročný den. S Molly a Arturem, to asi nebude jednoduché, měl by sis zachovat chladnou hlavu, abys na ně nevyletěl jako na nás. To by k nim nebylo fér, když se tě tak hezky ujali a přijali tě do rodiny, Harry.“ „To už se mi nikdy nestane, mami, slibuji, dostal jsem dost zavyučenou… už nedovolím, aby mě takhle ovládl vztek. To už bych sám se sebou nevydržel a výčitky svědomí by mě sežraly zaživa…“ Pak se ale zvedl, protože mu byla opravdu dost zima a s portrétem přitisknutým k srdci se potichu jako myška přesunul do postele. Opravdu dokázal nakonec usnout, protože s ním ráno musel Ron pořádně zatřást, aby ho probudil. Harry se posadil na posteli a v tom okamžiku si uvědomil, co ho dneska čeká. Podíval se nešťastně na Rona a chtěl mu všechno vysvětlit. Ron ho ale předešel: „Ginny večer s pláčem všechno Hermioně řekla a ta samozřejmě zase všechno řekla mě, takže mi už nemusíš nic vysvětlovat…“ Harry si povzdechl: „Jo, já jsem se ještě stačil pohádat s mámou a tátou a ve dvě ráno jsem se pokoušel s nimi udobřit. Máma mi odpustila, ale táta se mnou nemluví a po tom co jsem mu řekl, se mnou už asi nikdy mluvit nebude. A to nemluvím o tom, že je na mě naštvaná i Ginny, a co nás čeká doma, si možná dokážeš představit…“ Ron se na něj podíval velmi chápavě. „No rozhodně ti to nezávidím…“ Harry se oblékl a zase se posadil na postel. „Pojď, potřebuješ se najíst, abys měl dost energie na to, co tě čeká. Na večeři jsi nebyl…“ Harry seděl a sklesle zíral před sebe. „Já tam snad ani nepojedu. Možná bych udělal líp, kdybych někam zalezl, kamkoli jen ne do Doupěte…“ Ron se na něj překvapeně podíval: „Jo jistě – a necháš Ginny aby si to schytala za vás za oba…“ Harry se na něj překvapeně podíval: „Ne, to ne… Myslel jsem, že bych ji vzal sebou… Ale ona se mnou nemluví, tak by to asi nevyšlo…“ Ron se rozesmál: „Prosím tě, čeho se tak bojíš? Hlavu ti neutrhnou a mlátit tě taky nebudou. Budeš si muset jen vyslechnout další kázání, to snad vydržíš ne?“ Harry si povzdechl: „Věříš, že bych radši chytil pár pohlavků, než absolvovat další kázání?“ Ron mu s úsměvem odpověděl: „To se ti s tímhle přístupem může snadno stát, mamku je v podobné situaci docela snadné vytočit, takže, jestli se nehodláš tvářit dostatečně zkroušeně, tak ti možná přidá i pár pohlavků…“ Harry se zvednul a při tom zjistil, že se mu díky Ronovi docela ulevilo a hrozné sny a představy o tom co bude, se pomalu vytrácely. Když spolu dorazili do Velké síně, tak se mu zase přitížilo, protože v okamžiku, kdy dosedli vedle Ginny a Hermiony, tak se Ginny zvedla s toastem v ruce a ponurým hlasem prohlásila neadresně do prostoru: „Musím ještě do knihovny přesvědčit madam Pinceovou, aby mi na prázdniny půjčila domů knížky, co budeme potřebovat na ty úkoly…“ a rychle odešla. Harry se za ní díval tak nešťastně, že se ho Hermioně zželelo: „Co se děje Harry?“ Harry se na ni podíval a pak se zeptal: „Proč se na mě zlobí? Dává mi to za všechno za vinu? Myslí si, že za to všechno můžu já?“ Hermiona se na něj usmála. „Ale ona se na tebe nezlobí Harry, snaží se jen od tebe udržet odstup, aby se z toho šílenství, v kterém jste spolu lítali, dokázala vymanit. Možná bys to měl taky zkusit, získat trochu odstup. Já jsem se snažila vás z toho nějak dostat, myslela jsem si, že ten víkend se Sturgisem na vás konečně zabral, ale vy jste do toho spadli znova…“ Harry se zatvářil zasmušile: „Tak to se z toho nejspíš nedostanu. Nedokážu se k ní chovat tak, jak se teď ona chová ke mně, nemůžu si pomoct…“ Hermiona se na něj ustaraně pohlédla. „Pak už ti může pomoct jen jediná věc. Měl by ses s tím, co cítíš a prožíváš svěřit mamce. A tím nemyslím tvoji maminku, ta nemá s něčím takovým dost zkušeností, ale paní Weasleyové, ta by ti myslím dokázala poradit co s tím a pomoct ti…“ Harry zakroutil hlavou. „Nedokážu o tom co se semnou děje mluvit ani s tebou, nebo s Ronem, jak můžeš očekávat, že o tom budu moct mluvit s mamkou? To je přece na hlavu…“ Hermiona si povzdechla: „No přemýšlej o tom, třeba přijdeš na někoho zkušenějšího, s kým bys o tom mluvit dokázal. Myslím si totiž, že je to jediný způsob jak se z toho dostaneš ty a Ginny taky. Protože, když s tím nepřestaneš ty, tak do toho Ginny spadne zase. Příliš tě miluje a snadno vedle tebe zase zblbne…“ Harry se tvářil zamyšleně a rychle do sebe naházel smažená vajíčka a dva toasty. Pak se rychle zvedl a se slovy: „Musím si ještě zabalit, večer jsem na to nějak neměl náladu…“ pospíchal na kolej. Doufal, že někde potká Ginny, aby si s ní mohl v klidu promluvit, ale když dorazil na kolej, tak ztratil naději. V přeplněné společenské místnosti už probíhalo všeobecné loučení a pod Sturgisovým dozorem začalo postupné přemisťování letaxem domů. Harry odpověděl na pár pozdravů a pospíchal si do ložnice zabalit. Rychle vyndal z kufru oblečení, které nebude přes prázdniny potřebovat a zabalil si všechny učebnice i ostatní potřeby, které bude potřebovat na psaní úkolů. Podíval se při té příležitosti, kolik ho toho čeká a s hrůzou si uvědomil, že seznam obsahuje devatenáct domácích úkolů, které musí zvládnout za deset dní prázdnin. Došlo mu, že to nebude snadné, že bude muset každý den napsat alespoň dva úkoly a ztěžka si povzdechl. Pak se podíval na portrét. Táta byl zas k němu otočený zády a maminka se Siriusem se na něj dívali s výrazem – co sis nadrobil… Tak je uložil do pouzdra a uložil na vrch. Pak se domluvil s Fawkesem, aby se i s bidýlkem dopravil do Doupěte sám, že ho asi bude potřebovat, aby mu dodal trochu odvahy a s kufrem se vydal dolů. Ginny nikde neviděl, tak zůstal stát pod schody a přihlížel, jak poslední studenti vstupují do smaragdových plamenů a s radostným očekáváním ve tvářích se vydávají domů. Konečně se k němu přidal i Ron a za chvilku přišla i Ginny s Hermionou. Sturgis čekal už jen na ně. Hermiona řekla: „Půjdu s vámi do Doupěte a pak se od vás přemístím domů… Mám jít první?“ Ron přikývl, podal ji do krbu košík s Křivonožkou a ujistil ji, že jde hned za ní. Když ve smaragdových plamenech zmizel i on se svým kufrem, tak za ním odcestoval i Karel, kterého Weasleyovi na Vánoce pozvali k nim domů. Pak popadla svůj kufr Ginny a chystala se vyrazit. „Počkej, půjdu první.“ zarazil ji Harry. „Jestli nás čeká na přivítanou pár pohlavků, tak ať je radši schytám já…“ Postavil svůj kufr do krbu, pevně ho chytil a podíval se na Sturgise, že je připraven. Ten hodil do krbu hrst letaxového prášku a Harry do plamenů s povzdechem vyslovil zřetelně: „Doupě!“ Těsně před tím, než se roztočil jako čamrda, zahlédl na tváři svého učitele laskavý a povzbudivý úsměv. Trochu ho to uklidnilo a tak, když v Doupěti vystoupil z krbu a odtáhl svůj kufr ke stěně vedle krbu, odvážně se rozhlédl, aby odhadl, co je čeká. Nikdo si ho nevšímal, všichni se věnovali Hermioně. Ta postupně objímala všechny členy rodiny a přála jim šťastné Vánoce. Tak Harry vytáhl z krbu i Ginnin kufr, díval se, jak vypouští z klícky rozrušenou Trixi a pak se postavila vedle Harryho ke svému kufru a čekala stejně jako on, co se bude dít. Nejdřív se k nim propracovala Hermiona. Objala nejdřív Ginny a přitom jí něco zašeptala do ucha. Ginny se na ni smutně usmála a popřála jí hezké svátky. Pak Hermiona objala Harryho, dala mu pusu na tvář a zašeptala: „Drž se…“ Harry se zašklebil a řekl: „Užij si Vánoce a drž nám palce.“ Hermiona se usmála a šla se nechat vyprovodit Ronem, který jí nesl košík s Křivonožkou. Když oba vyšli ven, tak se pozornost rodiny obrátila k nim. Byli tu Charlie, Bill a Fleur. George měl asi ještě otevřený obchod pro ty, kteří sháněli dárky až na poslední chvíli. Taťka s mamkou na ně jen chvíli beze slova vyčítavě koukali, pak si taťka povzdechl a řekl: „Chci vidět ty seznamy domácích úkolů, co jste dostali…“ A když oba otevřeli kufry, tak ještě dodal: „A taky portrét tvých rodičů Harry. Musíme se poradit, co s vámi…“ Vzali si od nich seznamy a portrét a se slovy: „Vy tu na nás počkáte,“ odešli do obývacího pokoje. Harry a Ginny se s povzdechem posadili ke stolu a tiše pozorovali, jak se Karel Sweet seznamuje se zbytkem rodiny. Harrymu připadalo, že to trvá celou věčnost, než pro ně přišla paní Weasleyová a s ustaraným pohledem je pozvala do obýváku. Posadili je do pohovky, před kterou na stolku stál portrét jeho rodičů a před ním ležela staře a opotřebovaně vypadající rákoska s ozdobně vyřezávanou rukojetí. Harry z ní nedokázal spustit oči a ucítil, jak mu stud a rozpaky hrnou krev do tváří. Pak sklopil oči a s obavami čekal, co přijde. Cítil jak se Ginny vedle něj strachy chvěje a tak jí vzal za ruku, aby ji uklidnil. Začal pan Weasley: „Slíbil jsem tvému tátovi Harry, že ho zastoupím v otcovských záležitostech, kterým z portrétu nemůže dostát. Když jsem mu to slíbil, tak mi popsal tuhle rákosku, abych ji mohl přivolat. Je to tvé rodové dědictví Harry. Touhle rákoskou dávali výchovná ponaučení už tvému dědečkovi a ten zas tvému otci…“ Harry se podíval na portrét, z kterého na něj přísně shlížel táta. Maminka se tvářila ustaraně a Sirius pobaveně. Podíval se tátovi do očí a nešťastně mu oponoval: „Jenže mě už je osmnáct tati, ty jsi snad dostával rákoskou v osmnácti?“ Táta odpověděl: „Nezáleží ani tak na věku, jako na chování…“ A Sirius řekl: „No osmnáct nám ještě nebylo, ale už nám do osmnáctých narozenin moc nechybělo, když jsme touhle rákoskou dostali od pana Pottera oba…“ „To sem nepatří Siriusi!“ okřikl ho táta. „Ale ano Jamesi, patří. Harry by měl vědět, že se historie opakuje…“ řekl Sirius a usmál se na něj. „Nepřeji si, abys mu to říkal, rozumíš!“ rozčílil se James. Sirius se mu však postavil. „Jsem jeho kmotr a není to tvoje vina, že ho znám líp než ty. Proto vím, že je důležité, aby to věděl…“ pak se otočil k Harrymu: „Už jsem ti kdysi říkal, že James a Lily spolu začali chodit v sedmém ročníku. Ale neříkal jsem ti, že z toho James úplně zblbnul. Začal kašlat na školu, úplně jako ty. Remus se mu pokoušel pomoct stejně, jako to s vámi zkoušela Hermiona, já jsem mu ale pomáhal po svém. Lhal jsem a podváděl, kvůli tomu, abych ho uchránil před průšvihem. Jenže nám na to přišli… Taky takhle před Vánočními prázdninami, a poslali dopisy našim rodičům. Moji matku to možná i potěšilo, že se ve mně konečně projevila ta jejich zmijozelská příslušnost, to nevím, protože jsem jel na prázdniny k Potterovým. Pan Potter byl velmi rozzloben a nejdřív nás přinutil, abychom si uvědomili, jak v jeho očích vypadá to, co jsme prováděli. Pak se nás zeptal, jestli si uvědomujeme, co jsme provedli a jsme ochotni přijmout za to trest. A tak jsem poprvé a naposled na svém zadku okusil, jak chutná Potterovic rákoska. Myslím, že právě to, že jsem dostal i já, nakonec přivedlo Jamese k rozumu a začal se zodpovědně věnovat učení. Dopadlo to tak, že jsme oba svoje zkoušky absolvovali výtečně a nad očekávání a pan Potter na nás na oba mohl být hrdý…“ Harry si všiml, že jeho vyprávění sleduje se zájmem i maminka. Když skončil, tak se podivila: „To jsem nevěděla Jamesi…“ A on se na ni s rozpaky podíval: „Taky ses to nikdy dozvědět neměla…“ Ona zakroutila hlavou. „Takže to je pravý důvod, proč tě ten jejich průšvih tak rozhněval? Proto, že Harry opakuje tvoje chyby? Jamesi…“ Ale on se od ní uraženě odvrátil. Maminka se podívala utrápeně na Harryho a s povzdechem pokrčila rameny. Harry se podíval na pana Weasleyho, co tomu říká on. Ten jen zakroutil hlavou nad tím, co právě slyšel a řekl: „No, já si na rozdíl od tvého táty nemyslím, že výprask je to pravé, co by vám dvěma pomohlo dostat se z toho průšvihu, v kterém lítáte…“ Harry se na něj podíval odhodlaně. „Já jsem ochoten absolvovat i ten výprask, když to pomůže, aby se na mě táta přestal zlobit.“ Taťka zaváhal: „Jenže v tomhle průšvihu lítáte oba stejně, takže kdybys měl dostat rákoskou ty, tak bych musel nařezat i Ginny.“ Harry se lekl. „Ne, to ne… Ginny za to nemůže, je to moje vina…“ V tom se do hovoru zapojila i mamka. „Myslím, že se právě dostáváme k jádru věci. Cítíš se provinile, Harry?“ Ten s pohledem na ni smutně přikývl a ona pokračovala: „Kvůli čemu se cítíš vinen? Kvůli tomu průšvihu ve škole, nebo za to jak ses choval ke svým rodičům?“ Harry pochopil, sklopil oči a odpověděl: „Kvůli tomu, co jsem v zlosti řekl tátovi… proto, že jsem se nechal nepochopitelně ovládnout vztekem a choval jsem se k nim hrubě…“ Paní Weasleyová tiše pokračovala: „A tenhle seznam domácích úkolů a to, že vám kvůli nim hrozí podmínečné vyloučení, ti těžkou hlavu nedělá?“ Chvíli bylo ticho. Harry přemýšlel o tom, co odpoví. Pak se podíval odhodlaně na mamku a odpověděl: „Myslím si, že reakce paní ředitelky byla dost nepřiměřená… Kvůli několika odbytým úkolům nám vyhrožovat podmínečným vyloučením je přece přehnané. Vždyť jsme nikomu neublížili…“ Ale mamka ho přerušila: „Jistě, ale o to víc tím ubližujete sobě. V tomto školním roce se rozhoduje o vaší budoucnosti, o tom jestli se vám podaří získat zaměstnání, které vás bude uspokojovat a dokážete uživit sebe i svoje děti. Paní ředitelka měla pravdu, když vám řekla, že jen ze své lásky živi být nemůžete. Všichni profesoři, kteří se podíleli na tomto seznamu, vás oba mají moc rádi, proto jim záleží na vaší budoucnosti a na tom, abyste se co nejlépe připravili na zkoušky., Nevidím tu ani jeden úkol z přeměňování a nemyslím si, že je to proto, že byste tyhle úkoly vypracovali poctivě. Je to jen tím, že profesorce Stampové na vás nezáleží a proto ji netíží, že flákáte učení. Pořád si nejsem jistá, jestli chápete závažnost toho, v čem vy dva teď lítáte…“ Artur se připojil: „Taky mám pocit, že alespoň ty Harry si z toho moc hlavu neděláš. Spoléháš na to, že tebe a Ginny mají profesoři a paní ředitelka příliš rádi na to, aby vás kvůli prospěchu vyloučili. Tak ti přidám další podnět k přemýšlení. Co se týká té rákosky – jsem připraven ji použít. Jestli se vy oba nevzpamatujete, nepřestanete vyvádět a nezačnete se učit… Jestli přijde jen jedna stížnost ze školy na kteréhokoli z vás, tak dostanete svůj díl ty i Ginny. Souhlasíte s takovým opatřením?“ Harryho pohled padl na Ginny. Ta provinile přikývla a špitla: „Slibuji, že se budu opravdu snažit tati…“ Harry se podíval na rákosku ležící na stolku před portrétem a zhrozil se při představě, že by si taťka měl ohnout Ginny přes koleno a použít na ni Potterovic rákosku. Tak se odhodlaně podíval taťkovi do očí a tiše řekl: „Já… slibuji, že udělám, co bude v mých silách, abyste tuhle rákosku nemusel použít…“ Taťka se na něj zamyšleně podíval. „V to právě doufám Harry. Chci, abys měl tu rákosku hezky na očích celé prázdniny, aby ti připomínala při psaní úkolů, co vám hrozí a taky proto, aby sis jí dobře prohlédl a uměl ji přivolat, kdybych ji přece jen potřeboval. Konec konců nikdy nevíš, jestli ti třeba někdy v budoucnosti, jako výchovný prostředek, taky nepřijde vhod…“ Harry se zamračil: „To si nemyslím…“ Artur se usmál a odpověděl: „Jen se jí nezříkej předčasně. Taky jsem si myslel, že výchovu svých dětí zvládnu bez násilí a fyzických trestů, ale…“ Mamka ho důrazně přerušila: „O výchově dětí si můžete povídat jindy. Teď je nejvyšší čas, abychom se dali do organizačních záležitostí. Ginny má na seznamu šestnáct úkolů a ty Harry dokonce devatenáct…“ Harry si povzdechl: „Jo, já vím a máme na to jen deset dní prázdnin…“ „No, to právě nemáte…“ podívala se na něj přísně mamka za to přerušení. „Ty jsi, pokud vím, slíbil o prázdninách navštívit svého kmotřence, a myslím, že Andromeda by byla velice zklamaná, kdyby ses na Teda nepřišel podívat. Pak jsi slíbil Hermioně, že s ní půjdeš na návštěvu ke Connorovým a ve čtvrtek se žení Perci. Protože svatbu pořádají Clearwaterovi, tak to bude mudlovská svatba a ty ani Ron nemáte mudlovské sváteční šaty. Dohodla jsem se s Hermionou, že vás vezme ve středu do nějakého mudlovského obchodu, kde mají povánoční výprodeje a oba vás vhodně oblékne…“ Ginny se nesměle ozvala: „A co já?“ Mamka se na ni podívala a odpověděla: „Tobě a mě už pořídila šaty Penelopa… A nemusíš se předem tvářit tak znechuceně. Jsou to moc hezké šaty a myslím, že ti budou opravdu slušet. Ušklíbej se až potom, co je uvidíš. Máš je připravené v pokoji.“ Pak se znova otočila k Harrymu. „Z toho všeho vyplývá, že veškerý zbývající čas budete intenzivně věnovat učení. Aby vás nic nerušilo a nerozptylovalo, tak se Ginny bude učit ve svém pokoji a tobě jsem Harry připravila koutek na psaní úkolů támhle v rohu…“ a ukázala do kouta obývacího pokoje, kde přibyl psací stůl a židle. „Do oběda máte čas tak akorát na to, abyste si vybalili a připravili si vše potřebné a po obědě už můžete začít.“ S těmito slovy se rázně zvedla a odešla do kuchyně, aby dohlédla na skřítky dokončující oběd. Taťka si povzdechl, přesunul rákosku na psací stůl v rohu a s portrétem v rukách odcházel za Molly. Harry s Ginny zůstali chvilku sedět beze slova. Pak Harry řekl: „Nedopadlo to tak hrozně… Čekal jsem, že to bude horší…“ Ginny se na něj překvapeně podívala a pak s trochou rozčilení v hlase odpověděla: „Já nevím jak ty, ale já jsem ještě nikdy tak velký průšvih neměla. Ještě nikdy jsem se před mamkou a taťkou takhle nestyděla…“ Pak se rázně zvedla, stejně jako mamka a rychle odkráčela ven. Donutila tím Harryho k zamyšlení. Přemýšlel o tom, za co a jak ho trestali Dursleyovi, o všech průšvizích, které kdy v Bradavicích měl. Uvědomil si, že kromě druháku, kdy s Ronem ukradli taťkovo auto, aby se dostali do školy, tak velké problémy ještě neměl. Pak se s povzdechem zvedl a šel si pro kufr do kuchyně. Sklesle a zkroušeně, bez kouzel, popadl svůj velký a těžký kufr a odnesl ho nejdřív do obývacího pokoje. S pohledem na hrozivě dlouhý seznam úkolů, které ho čekají, si z kufru vyndal všechny učebnice obrany proti černé magii, pergameny, brky a inkoust a rozhodl se, že se jako první pustí do těch čtyř úkolů z obrany, protože ty by měl mít hotové rychle a bez problémů. Pak pomocí nadnášecího kouzla dopravil svůj kufr do Ronova pokoje, aby vybalil zbytek. Ron už byl taky zpátky a vybaloval si, tak mu mohl Harry v rychlosti vypovědět co se dole, za zavřenými dveřmi, dělo. Ron se zamyslel: „No… Vůbec ti nezávidím, kamaráde. Docela dobře si umím představit, že bych kvůli Hermioně musel vydržet výprask, ale vůbec si nedokážu představit, že by měla Hermiona dostat kvůli mně…“ Harry si povzdechl: „Přesně, přemýšlel jsem o tom… Radši bych se s taťkou popral, než bych mu dovolil, aby kvůli mně seřezal Ginny…“ Ron se na něj zaraženě podíval: „To by asi nebylo… nevím… radši by ses měl snažit, aby ses s ním prát nemusel…“ Harry smutně odpověděl: „Jenže já nevím, jak si s tím poradím. Jsem úplně mimo, mám jí plnou hlavu a pořád ji vidím před očima. Jsem úplně zpitomělý jako ty, když jsi tenkrát vypil ten nápoj lásky…“ Ron zakroutil hlavou. „Jenže teď tu nemáme Křiklana, aby ti namíchal projed, takže to budeš muset zvládnout nějak jinak. Možná bys měl přemýšlet o tom, co ti poradila Hermiona…“ „To nedokážu… Nemůžu se o tom s mamkou bavit… možná bych se o tom teď dokázal poradit s tátou, když vím, že na tom byl tenkrát podobně jako já, ale ten se mnou nemluví…“ To už je ale volala mamka k obědu. Cestou ze schodů si Harry najednou uvědomil, že si vlastně může s tátou o svých problémech promluvit i když s ním jeho portrét nemluví a tahle myšlenka ho uklidnila. Když bude nejhůř, obrátí se o pomoc ke svým drahým, kteří jsou už navždy jeho součástí. Během oběda se Harry a Ginny chovali tiše a hned jak dojedli, vrhli se oba na své domácí úkoly. U Harryho v obýváku se po obědě zastavil Bill. „Vím, že toho máš moc Harry, nechci tě zdržovat, ale chci, abys věděl, že když budeš s čímkoli potřebovat pomoc, nebo si třeba jen promluvit, tak jsem ti k dispozici…“ Harry se na něj zamyšleně podíval, pak se nadechl, jako by se mu chtěl svěřit, ale potom si to rozmyslel. „Díky Bille, cením si toho, ale zkusím to zvládnout nejdřív sám. Kdyby mi to nešlo, tak přijdu…“ Bill se usmál a nechal Harryho jeho úkolům. Ten odešel za odpoledne z obýváku jen jednou, když potřeboval na záchod a do večeře si udělal tři ze čtyř úkolů z Obrany proti černé magii. Seděl v kuchyni spokojený sám se sebou, když dolů přišla i Ginny. Celé odpoledne ji neviděl a ve chvíli, kdy scházela ze schodů do kuchyně, tak ho pohled na ni najednou naplnil takovou touhou, že přestal dýchat. Tak toužil po tom, aby ji mohl obejmout a políbit… Molly před něj položila talíř s gulášem, pak ho plácla po zádech a přísně se na něj zamračila: „Nech toho Harry!“ Ten se hrozně lekl a vyděšeně se na ni podíval. Pak jeho pohled sklouzl po ostatních. Z jejich výrazu poznal, že všichni vycítili, to co cítí sám. Uvědomil si, že zase vyzařoval svoje emoce a všichni kolem něj, ucítili tu touhu. Zahanbeně sklopil oči ke svému talíři a protlačil svým sevřeným hrdlem pár soust. Pak zvedl oči k Ginny, která se posadila proti němu a viděl jak se červená nad svým talířem. Tak jí to slušelo, když se tvářila rozpačitě a červenala se, že se Harry nedokázal, ovládnou a ucítil další příval touhy. Ginny k němu vyplašeně zvedla oči a špitla: „Nech toho Harry… prosím…“ Harry opět zabořil oči do svého talíře a pokusil se to ovládnout. Nešlo to. Odstrčil talíř, podíval se nešťastně na Ginny. „Nemůžu tu zůstat. Nemůžu s tebou zůstat pod jednou střechou, jestli se z toho mám dostat…“ Zvedl se a šel si nahoru balit. V kuchyni všichni ztuhli. Ginny se podívala vyděšeně na mámu. V tom se ze svého portrétu ozval profesor Brumbál: „Nemůžete ho nechat odejít Molly, sám to nezvládne. Potřebuje mít pořád někoho kolem sebe, aby se naučil svoje emoce ovládat. Už je nejvyšší čas, aby na tom začal pracovat… Myslím, že by s ním měl promluvit Bill – máte spolu dost důvěrný vztah že?“ Bill se na něj podíval. „Ano, myslím, že ano. Řekl mi, že mě považuje za svého staršího bratra…“ „Myslel jsem si to,“ řekl Brumbál. „A pak taky Molly a Ginny. Vy dvě máte největší šanci ho přesvědčit. Vy ostatní, ale také musíte vědět, o co tu jde. Bude potřebovat pomoc vás všech.“ Na chvíli se odmlčel, aby si srovnal myšlenky a pak jim to vysvětlil. „Všichni už jste určitě vycítili jeho emoce. Když něco silně prožívá, tak z něj vyzařuje takové zvláštní vlnění, které zasáhne všechny v jeho blízkosti. Už to cítit nemůžu, ale podle vašich reakcí usuzuji, že se intenzita toho vyzařování zvyšuje… takže je nejvyšší čas, aby se to naučil ovládat. Ne svoje emoce, ale to vlnění, co z něj vyzařuje. A s tím mu můžete vy všichni pomoct. Upozorňujte ho na to, že to z něj cítíte, prvním krokem k tomu, aby se to naučil ovládat je to, že si uvědomí, kdy a jak to dělá…“ Z portrétu se ozvala Lily: „Dělal to odmalička. Vždycky jsme z něj vycítili, když ho něco trápilo, nebo bolelo. Když měl radost, nebo byl šťastný, tak to z něj úplně sálalo a všichni kolem něj se usmívali…“ Bill, Ginny a Molly se zvedli, Molly sundala z krbové římsy Brumbálův portrét a řekla: „Asi byste měl jít s námi, vy mu to vysvětlíte nejlíp…“ Odešli do obývacího pokoje, aby tam počkali na Harryho, až si přijde pro věci. Když Harry do obýváku vstoupil a uviděl je, tak se nejdřív zatvářil rozpačitě, pak ale jeho tvář dostala odhodlaný výraz. „Nemůžeš odejít Harry…“ začala mamka. Harry se podivil: „A proč bych nemohl?“ Molly se zamračila. „Nebudeš přece trávit Vánoce o samotě…“ Harry se zatvářil ještě odhodlaněji. „Nebudu sám, vezmu si s sebou Fawkese, Kráturu a když bude táta chtít, tak i jejich portrét…“ Pak se svým uklidňujícím hlasem ozval Bill. „Nezlob Harry… pojď se na chvilku posadit ke mně a trochu si popovídáme.“ Harry zaváhal. Bill seděl na pohovce, kde si před obědem s Ginny vyslechl kázání. Na stolku před ním stál portrét, z kterého se na něj díval laskavě profesor Brumbál. Ve svém křesle vedle pohovky byla usazena mamka a nešťastně se tvářící Ginny seděla trochu stranou, aby ji neměl moc na očích, ale přitom aby se mohla případně zapojit do hovoru. Tak se Billa podezřívavě zeptal: „O čem si chceš povídat?“ Odpověděl mu profesor Brumbál: „Máš problém Harry a my víme, jak ti pomoct ho vyřešit. Tak už se přestaň tvářit tak podezřívavě, posaď se a probereme to spolu.“ Když se Harry posadil, tak mu Bill řekl: „Cítím z tebe rozpaky a obavy Harry…“ Harry se na něj překvapeně podíval: „To jsem opravdu tolik čitelný?“ Slova se ujal profesor Brumbál: „Ano Harry, dřív jsi vyzařoval jen emoce, které si prožíval velmi intenzivně, ale teď se to zhoršuje. Tvoji blízcí už dokážou vycítit všechny tvoje emoce a proto je nejvyšší čas, aby ses to naučil ovládat. Tenhle tvůj problém je také hlavní příčinou toho vašeho průšvihu. Takže kromě toho, že se musíš naučit zastírat svoje emoce před ostatními, tak se musíš také naučit ovládat tu touhu, která tobě i Ginny způsobuje takové problémy…“ Harry nešťastně zakroutil hlavou. „Dokážu vzdorovat kletbě „Imperius“ i veritaséru, ale s láskou bojovat nedokážu…“ Profesor Brumbál se usmál. „Ne Harry, s láskou ani nemůžeš bojovat, je tvou nedílnou součástí, ale s tou touhou, která tě tak ovládá a díky tomu, že ji nedokážeš zastřít, ovládá i Ginny, s tou se musíš naučit bojovat.“ Molly se připojila: „I Ginny se musí naučit odolávat tvým emocím. Je snadno ovlivnitelná… No nekoukej na mě takhle Ginny, je to pravda. To, že ses nechala ovládnout tím deníkem, ti nevyčítám, byla jsi ještě malá, ale teď jsi už velká holka a měla by ses naučit trochu odolávat. Musíš se naučit říkat ne…“ A Bill se přidal: „A Harry by si na to měl zvyknout…“ Harry se na ně nešťastně podíval: „Právě proto musím odejít…“ „Ne Harry, právě proto tady musíš zůstat,“ oponoval mu profesor Brumbál. „Přijal jsi Weasleyovi za svou rodinu, máš je rád a oni mají rádi tebe. Jen s jejich pomocí to dokážeš zvládnout… Jen se prostě musíš smířit s tím, že tě budou upozorňovat na to, že z tebe cítí tvé emoce. Přestaň se za to stydět a soustřeď se na to, abys pochopil, jak to děláš. Je to jediný způsob, jak se to naučíš ovládat. Musíš se je naučit nejen zastírat, ale také používat, když to bude potřeba. Můžeš pomocí svých emocí nešťastné lidi utěšit, smutné rozveselit, nerozhodným dodat odvahu a zlé lidi zastrašit. To všechno se můžeš naučit, když pochopíš, jak to děláš…“ Harry zíral před sebe a mlčky vstřebával to, co právě slyšel. Pak vzhlédl k mamce. „Nebude to pro mě jednoduché… Zvlášť, když tu budu pravidelně potkávat Ginny…“ Molly se na něj krásně usmála. „Ale Harry, copak si myslíš, že nás netěší, když cítíme jak hrozně moc Ginny miluješ? Jsme šťastní a moc jí takovou lásku přejeme. Pro nás bude zase těžké, až se naučíš své emoce skrývat. Teď ti všichni moc dobře rozumíme, víme, jak se cítíš… Potom se tě budeme muset ptát…“ Harry si povzdechl: „Dobře, tak já tu zůstanu…“ Molly zase hbitě vyskočila, popadla Brumbálův portrét a rázně zavelela: „Tak si pojď dojíst ten guláš, ohřeji ti ho. Bill ti sem zatím dá silnou lampu, abys mohl ještě chvíli psát, máš toho opravdu hodně Harry, takže nemůžeš moc odpočívat…“ Celou neděli oba poctivě psali úkoly. Ginny potkal Harry jen krátce u oběda, večeře a když si k ní šel vypůjčit knihy, které potřeboval na netěžší úkol z lektvarů. Chovala se k němu chladně a odtažitě. On z toho byl nešťastný, a když ji potkal pozdě večer, když šel spát, u dveří jejího pokoje, jak se baví s mamkou, tak se zeptal: „Můžu ti dát aspoň malou pusu na dobrou noc?“ Ginny se podívala rozpačitě na mamku. Ta se na ni usmála a odešla do ložnice. Tak z toho byla nakonec veliká pusa a Harrymu spadl obrovský kámen ze srdce. Usínal s úsměvem na rtech a zdály se mu krásné sny. Ráno, když se probudil, tak měl v nohách pěknou hromádku dárků. Ron už svoje rozbaloval. Když si všiml, že je Harry vzhůru, spěšně ukryl pod polštář knihu v červeném obalu. Ten dělal, jako by si ničeho nevšiml a vrhnul se na své dárky. Od mamky dostal krásný smaragdově zelený svetr se stříbrným jelenem na prsou a sáček cukroví. Od Rona dostal krabici sladkostí z Medového ráje, od Ginny krásnou sadu nových brků a měňavý inkoust, od Hermiony malý černý sportovní batůžek, který měl díky rozšiřovacímu kouzlu větší obsah, než jeho obrovský kufr. „Taky jsem dostal podobný…“ řekl Ron a ukázal mu pěkný malý batoh z jemné kůže. „Jak to dělá, že dokáže vymyslet vždycky takový praktický dárek… S tímhle se bude cestovat mnohem pohodlněji…“ Oblékli si na snídani nové svetry, Ron tentokrát dostal svetr modrý jako nebe a vypadal v něm trochu nezvykle. Krátce po nich přišli do Doupěte na snídani i Bill a Fleur a tak jim Harry poděkoval za dárek. „Myslím, že Zařizování kouzelné domácnosti snadno a rychle mi přijde opravdu vhod, až začnu zabydlovat ten Siriusův dům…“ Mamka se na něj usmála: „Už jsme ti ho trochu zabydleli, dokonce se podařilo přestěhovat paní Blackovou…“ Harry se podivil: „Jak jste to dokázali?“ Taťka mu to vysvětlil: „To Winky s Kráturou. Společnými silami zrušili to kouzlo trvalého přilnutí, pak jsme ji odstěhovali do Regulova pokoje a zajistili jsme rám jejího obrazu, aby nemohla přecházet na jiné portréty. Taky jsme hned první den s Kingsleym zrušili tu Jazykovaznou kletbu a odstranili toho prašáka. Ale zařídit si to tam budete muset sami, podle vlastních představ…“ a podíval se při tom na Ginny, která právě přicházela do kuchyně. Šťastná a rozesmátá skočila spontánně Harrymu kolem krku. „Díky Harry, to koště je naprosto úžasné.“ Harry ji s úsměvem objal a zářil štěstím, že jí udělal radost. Charlie se překvapeně zeptal: „Ty jsi dostala koště? No páni…“ Ginny se mu s rozzářeným pohledem pochlubila: „Nimbus 2001 – je prostě úžasné…“ Molly se podívala káravě na Harryho. „Harry, to přece…“ Ten se na ni krásně usmál: „Myslím na budoucnost a doufám, že jí pár let vydrží…“ „No to si piš!“ odpověděla na jeho pohled Ginny. Mezitím k nim přistoupil Bill. „Právě si nás všechny skropil pořádnou sprškou štěstí Harry,“ oznámil mu s laskavým úsměvem. Harry se na něj překvapeně podíval, nadechl se, ale pak s povzdechem pokrčil rameny.
|
Items details
- Hits: 14992 clicks
Tecox component by www.teglo.info