Hledej

BlueBoard

HP fan fiction

Malý vlkodlak

maly_vlkodlak-thaneb Naposledy v Bradavicích

Druhá část trilogie Harry Potter a Potomci Pána zla.

Poslední školní rok začíná. Čeká opravdu Harryho konečně klidný školní rok, kdy bude mít jedinou starost - dobře se připravit na OVCE? To by ani nebyl Harry James Potter, aby si ho problémy nenašly...


    Kapitola 16, Přísahám

      Mal_vlkodlak A zase jen učení, úkoly a čím dál tím víc starostí s ročníkovou prací. Harry i Justin šli ze středečního doučování pěkně otlučení i přes to, že jim Sturgis, po chvilce přemlouvání, pod nohy přivolal madrace. Navíc se blížil první únor a Harry si v hlavě sumíroval, co svým přátelům chce říct. On a Ginny byli rádi, když si pro sebe ušetřili alespoň dvě hodinky týdně. Harry už velmi dobře zvládal zastírání svých emocí. Dospěl do stádia, kdy už je, kromě chvilek strávených s Ginny, skrýval automaticky a naopak se musel soustředit, když chtěl, aby je ostatní cítili. Týden před společným setkáním BA a Fénixova řádu se Harry na kroužku vaření dohodl s paní Weasleyovou, že sebou vezme portrét profesora Brumbála, protože když už pořádají sraz u příležitosti výročí jeho narození, tak by se slušelo, aby se ho také zúčastnil. Schůzku svolali na sedmou hodinu večerní a Sturgis sdělil Harrymu, že Kingsley přijde už v šest krbem do ředitelny, aby měl čas se předem s Harrym domluvit.

      „Tak si pospěš s večeří a v šest se setkáme v ředitelně.“

      Harry se dohodl s ostatními, že už v půl sedmé požádají komnatu o zpřístupnění Nevillovy jeskyně s průchodem a někdo na něj, profesory a Kingsleyho počká u dveří, aby je nemuseli hledat. Dean s Lenkou dostali za úkol projít k Aberforthovi a otevřít cestu pro příchozí. Hermiona si vytvořila seznam všech členů Brumbálovy armády a Fénixova řádu, aby měla kontrolu nad tím, že se nikdo nebude chtít přísaze vyhnout a tak přesto, že byli důkladně připraveni, byli všichni dost nervózní.

        Harry si s večeří pospíšil a přesně v šest vstupoval do ředitelny. Chvilku po půl sedmé už s paní ředitelkou, Sturgisem a Kingsleym přišli do sedmého patra, kde na ně u dveří čekali Ron, Hermiona, Ginny a Hestie. Harry si ještě, na Kingsleyho žádost, přivolal Fawkese, aby jeho přítomnost dodala jejich setkání opravdu sváteční atmosféru. Když za sebou zavřeli dveře komnaty, tak Harry stačil říct ostatním, že si Kingsley připravil pro přesvědčení ostatních šokovou terapii, tak ať se ničemu nediví a v klidu počkají, jak to dopadne. Když dorazili do jeskyně, tak zjistili, že už se to schází. Srdečně se zdravili s příchozími a rozběhla se skvělá nálada.

        George s Lee Jordanem byli tak rozdovádění, že je musela profesorka McGonagallová okřiknout.

      „Jak asi můžu chtít po těch osmnáctiletých, aby se chovali dospěle, když se tak nedokážou chovat ani ti dvacetiletí…“

      Weasleyovi už tu byli všichni a tak ty dva spražila mamka zlým pohledem. Oni se sice uklidnili, ale George se chytil té poznámky profesorky McGonagallové a se šibalským úsměvem začal vyzvídat:

      „Copak jste to vy osmnáctiletí vyváděli, že je na vás paní profesorka tak nabroušená?“

      A podíval se vyzývavě na Rona a ostatní. Ron se s úsměvem bránil:

      „Já nic, na mě nekoukej…“ A na jeho pohled stejně odpověděli i Hermiona a Ginny, obě se širokým úsměvem. Tak jeho pohled padl na Harryho a pustil se do něj, s hranou přísností tak, že k němu připoutal i mamčinu pozornost.

      „Neříkej, že jsi zlobil Harry, tomu se mi nechce věřit…“

      Ten jen otočil oči v sloup a snažil se George odbýt:

      „Nech toho… Dej pokoj George…“

      Ale to už před ním stála mamka, ruce v bok, a přísně povídá:

      „Tak to tedy ne mladý muži, koukej to hezky vyklopit.“

      Harry vrhnul na George vyčítavý pohled a začal to mamce vysvětlovat:

      „O nic nešlo, opravdu… Jen jsme se s Justinem trochu přátelsky špičkovali kvůli famfrpálu… no trošičku jsme se při tom rozdováděli a při tom jsme málem vrazili do paní ředitelky. Tu to docela rozzlobilo a tak nám strhla každému pět bodů a dala nám školní trest.“

      Mamka vypadala, že má chuť Harrymu jednu lupnout a tak ji Sturgis uklidnil:

      „Nemusíš ho za to tlouct Molly, za trest jsem si z nich udělal figuranty na doučování, myslím, že odcházeli dost otlučení… Procvičovali jsme si na nich úplné spoutání a omračující kouzla…“ To už Molly nevydržela a rozesmála se. Pak dala Harrymu jen symbolicky něžný pohlavek a se smíchem se usadila vedle něj a Ginny.

        Pak začala společně s nimi přemlouvat pana profesora Brumbála, aby se ukázal, protože jeho portrét pořád zůstával prázdný. Aberforth se usmíval:

      „Nevím, jestli se vám ho podaří přesvědčit. Vždycky nesnášel okázalé oslavy a obzvlášť zrovna svých narozenin… Jeho představa o oslavě byla taková, že přišel ke mně do hospody a mlčky si se mnou vypil skleničku dobrého vína. Pak zase beze slova odešel… To, že jste si ke srazu vybrali zrovna tenhle den, ho asi nějak zvlášť nenadchlo. Říkal jsem ti to, Minervo…“ Paní profesorka netrpělivě zakroutila hlavou.

      „Nesešli jsme se tady proto, abychom oslavovali vaše narozeniny Albusi, tak přestaňte trucovat a pojďte mezi nás. Budeme projednávat důležité věci a u toho byste neměl chybět…“ a když i po tom zůstal portrét prázdný, tak se obrátila k ostatním:

      „Dobře, tak to uděláme jinak. Vážení, profesor Brumbál nestojí o oslavy svých narozenin a přijde mezi nás pouze v případě, že všichni hezky nahlas slíbíme, že mu nebudeme tento slavný den nijak připomínat. Tak vás žádám, abyste se hezky všichni, nahlas zavázali, že nehodláte jeho příchod nijak oslavovat…“ a na její mávnutí rukou se ozvalo sborové: „Slibujeme…“

      Pak se otočila zase k portrétu:

      „Tak jste to slyšel Albusi. Přestaňte dělat drahoty a přijďte k nám…“

      Vedle portrétu se usadil Fawkes a teď i on, s pohledem na prázdný obraz, prosebně zapípal. „No tak dobře, když prosíš i ty Fawkesi …“ a s těmito slovy se objevila trochu rozpačitá tvář Albuse Brumbála.

        Všichni ho přivítali s úsměvem a Aberforth si neodpustil s potměšilým výrazem: „Všechno nejlepší k narozeninám bratře…“ Na vyčítavý pohled svého bratra i paní profesorky, pak se smíchem odpověděl:

      „Já jsem nesliboval… Musel jsem si trochu vynahradit tu spoustu práce, co jste mi na dnešek připravili, zvlášť když jste mě zároveň připravili i o dnešní tržbu…“ 

      Jeho slova doprovodil smích všech zúčastněných a tak Kingsley chvilku počkal, než zahájil svůj proslov.

      „Tak už jsme tu konečně všichni…“ a rozhlédl se po přítomných.

        Byli tu opravdu všichni členové Fénixova řádu včetně Hagrida a paní Figgové. Weasleyovi tu byli všichni kromě Percyho, který byl stejně zrovna na svatební cestě. Kingsley se tvářil velmi vážně, když pokračoval:

      „Sešli jsme se v tento den naposledy. Jsme tady proto, abychom oficiálně rozpustili Brumbálovu armádu i Fénixův řád.“ Odmlčel se, aby se podíval na reakce přítomných. Všichni na něj koukali nechápavě, s úžasem nevěřícně kroutili hlavami a pak se ozval Lee Jordan:

      „To je ale hloupá legrace…“

      Kingsley se na něj podíval stále s vážným výrazem.

      „To není legrace Lee, naše organizace už ztratily smysl. Je mír, klid, máme pod kontrolou všechna důležitá místa a tak je zbytečné udržovat tajné ilegální spolky, jako jsou ty naše… Nic nám nehrozí…“

      Členové Fénixova řádu přijali jeho slova v klidu, ale členové Brumbálovy armády začali hučet. Když domluvil, tak se ozval George.

      „Nic nám nehrozí? A jak dlouho?“

      Kingsley se na něj podíval a zeptal se:

      „Jak to myslíš George?“

      „Nemohli jste přece zavřít do Azkabanu všechny, co sympatizovali s předchozí vládou. Určitě těch, kteří smýšlejí jinak než my, zůstala venku spousta…“

      Kingsley se zeptal:

      „A jak smýšlíme my George?“

      George se podíval rozpačitě na Harryho, jako by od něj očekával pomoc. Harry se zvednul a udělal pár kroků ke Kingsleymu.

       „Jak smýšlíme my? Doufám, že všichni, co jsou tady, si myslí v podstatě totéž: že všichni kouzelníci by si měli být rovni, ať už se narodí v kouzelnické, nebo v mudlovské rodině. Že přes to, že máme schopnosti, které nás od mudlů odlišují, pro nás má lidský život stejnou cenu ať jde o mudlu, motáka, nebo o kouzelníka. A ne jen mudly, ale i jiné kouzelné tvory posuzujeme ne podle toho, čím jsou, ale jací jsou. Máme přátele mezi vlkodlaky, kentaury, obry i domácími skřítky. Respektujeme jezerní lidi i skřety a vážíme si i ostatních kouzelných tvorů. Toužíme žít se všemi v míru a nikoho neutlačovat jen pro to, že bychom mohli…“ 

      Ze všech stran se ozývalo souhlasné přitakávání. Kingsley se usmál:

      „A s tímhle názorem opravdu souhlasíte všichni? Nikdo z vás tu nemá jiný názor? Chcete všichni skutečně žít v míru i se skřety a obry?“

      Všichni souhlasně přikyvovali a Ron nahlas dodal:

      „Dokud budou žít tak, aby neškodili nám, ani ostatním, tak není důvod, abychom s nimi nežili v míru…“

      Kingsley se poprvé usmál:

      „Tak vás možná uklidní, že podobné názory má spousta lidí. Odhadem tak dvě třetiny kouzelníků by s vámi souhlasily. Proto se můžeme s klidným svědomím rozpustit.“

      Ale ozval se Anthony Goldstein:

      „Ale co ta třetina, která se s našimi názory neztotožňuje. Co když se zase budou chtít chopit vlády?“

      A Michael Corner se k němu přidal:

      „Stačí, aby našli schopného vůdce, který je sjednotí, a budou s nimi zase problémy…“

      Ernie MacMillan se k nim přidal svým typicky teatrálním způsobem:

      „Nemůžete nás přece rozpustit, nikdy nemůžete spoléhat na to, že nám a našim ideálům nic nehrozí, dokud budou mezi námi lidé jako Umbridgeová, nebo Goyle a jim podobní…“

      Harry se usmíval a podíval se na Kingsleyho, kterému se na tváři, po tom projevu, také objevil široký úsměv. Ozvala se Hermiona:

      „Ernie klid, mince vám přece nikdo nebere…“

      Na všech tvářích se začal objevovat výraz pochopení.

        Kingsley se opět chopil slova:

      „Jsem rád, že si uvědomujete, že může nastat situace, kdy se budeme muset opět povolat do boje. Ale musíte si také všichni uvědomit, že největší síla takových organizací, jako jsou ty naše, je v utajení. Když bude široká veřejnost vědět, kdo jsou členové Brumbálovy armády a Fénixova řádu, tak budeme k ničemu. Chci, abyste si všichni sáhli do svědomí – kolika lidem jste o nás vyprávěli, kolik dalších členů jste prozradili nepovolaným? Kolik z vás usnulo na vavřínech vítězství a nechalo se ukolébat lehkomyslností, jako tady Harry?“

      Harry se na něj podíval trochu vyčítavě.

      „No nekoukej na mě takhle, je to pravda. Kolik jste toho řekli třeba tomu australskému klukovi? Jsi si jistý tím, že tebe a nás ostatní nezradí?“

      Harry si povzdechl.

      „Máš pravdu, nemůžu si být jistý. Vypadá sice jako správný kluk a Austrálie je daleko, ale radši ho požádám, aby si všechno, co se dozvěděl, nechal pro sebe…“

      Kingsley se usmál:

      „To už jsem udělal. Taky se mi líbí a domnívám se, že neuškodí, když budeme mít příznivce i jinde ve světě, ale nesmíme to přehánět. Čím míň lidí o nás bude vědět, tím větší máme šance v případném boji.“

      Ozval se Lee s hlubokým povzdechem:

      „S tím utajením to bude asi problém. Už o nás ví moc lidí… Všichni co bránili spolu s námi hrad…“

      Kingsley se usmál:

      „V těch zas až tak velký problém nevidím. Lidé, co tu byli s námi, mají stejné názory a jsou ochotni za ně bojovat. Dá se předpokládat, že kdyby k něčemu došlo, tak budou zase stát na stejné straně jako my.“

      Pak se ozval Seamus:

      „A co Goyle? Byl na našem srazu, zná všechny členy Brumbálovy armády…“

        Odpověděl mu Sturgis Tobolka:

      „Já i paní ředitelka jsme si uvědomili, že se dozvěděl příliš a tak jsme jemu, Malcolmu Baddockovi a Grahamu Pritchardovi, upravili paměť. Pamatují si jen to, že napadli a omráčili Dennise, svázali ho a strčili do skladu. Při tom byli přistiženi a za to byli také potrestáni. Víc toho nevědí.“

      Pak pokračoval Kingsley:

      „A já jsem zase navštívil pana Zachariáše Smitha a slečnu Mariettu Edgecombeovou. Teď už ani jeden z nich neví nic o Brumbálově armádě…“

      Terry Boot jen fascinovaně vydechl:

      „Páni, selektivní paměťové kouzlo…“

      Kingsley se usmál:

      „Jistě, paměťová kouzla jsou mou specialitou, ale k tomu se ještě dostaneme později. Teď se vrátíme k tomu, že rozpustíme Brumbálovu armádu a Fénixův řád. Harry brzy udělá exkluzivní rozhovor pro Denního věštce…“

      „Ne, to ne… Ani náhodou!“ bránil se urputně Harry.

      Lidé, co si vzpomněli na články Rity Holoubkové, se zasmáli. Kingsley se na něj podíval, zakroutil hlavou a řekl:

      „Věčně se tomu vyhýbat nemůžeš Harry. Lidé si rozhovor s tebou žádají. Teď jsi v relativním bezpečí školy, ale až skončíš, tak se na tebe sesypou jako vosy a nedají ti pokoj, dokud z tebe něco nedostanou. Proto bude lepší, když se spolu na ten rozhovor připravíme a vybereme si novináře, čas i místo rozhovoru. A vy, až si ten rozhovor přečtete, tak se dozvíte, že většina členů Fénixova řádu padla v boji proti Voldemortovi a těch pár co přežilo? Ti se rozešli po dosažení vítězství. Dozvíte se, že Brumbálova Armáda byla jen recese a truc profesorce Umbridgeové. Pár Harryho přátel se prostě rozhodlo, že se bude tajně učit to, co je paní profesorka učit odmítala. Po odchodu profesorky Umbridgeové to ale přece ztratilo smysl, tak jste se rozpadli. Takhle se už opravdu scházet nebudeme. Zprávy si budeme předávat jednoduše. Jsme přece přátelé a nic nám nebrání v tom, abychom se v malých skupinách dále scházeli a navštěvovali a pro důležité a naléhavé zprávy máme mince…“

        Pak se na chvíli odmlčel, jako by přemýšlel co dál:

      „Nejprve se vrátím k těm mincím…“

      Odhrnul na boku svůj hábit, z kapsičky na vestě pod ním vytáhl zlaté hodiny na řetízku a tak, aby to všichni viděli, je otevřel. Pak znova otevřel víčko a vytáhl svůj falešný galeon. Pak řekl:

      „Angelino, ukaž jim svou minci…“

      Angelina vytáhla zpod svetru silný zlatý řetízek, ke kterému byla připevněna mince. „Začarovala jsem ten řetízek kouzlem trvalého přilnutí a připevnila ho kolem mince. Rodičům jsem řekla, že je to má mince pro štěstí, že je to můj první vydělaný galeon. Tak mám aspoň jistotu, že ho omylem neutratím…“

      Kingsley se usmál a otočil se k paní Figgové:

      „Teď jim ukažte svou minci vy, Arabelo…“

      Paní Figgová se usmála a otevřela medailón, co měla na krku. Za sklíčkem na jedné straně měla fotografii a na druhé straně bezpečně uzavřenou minci:

      „Dala jsem si ji k mamince, krásně se tam vešla…“

      Pak vstal pan Weasley a sundal svoje náramkové hodinky. Odloupl zadní kryt a vytáhl svou minci. Kingsley se usmál a řekl:

      „Doporučuji i vám ostatním, abyste si našli bezpečné a nenápadné místo, kde byste mohli nosit minci stále sebou a netahali ji při tom jen tak po kapsách… Může se stát komukoli z vás, že se náhodou naskytne u něčeho, co bude svědčit o nebezpečí. První, co byste měli v takové situaci udělat, je napsat na svou minci POZOR NA TOHO A TOHO, protože když vás chytí a zneškodní dřív, než to stačíte někomu říct, tak budeme vědět, že se něco děje a musíme být ve střehu…“

      Pak si povzdechl.

      „Teď už se začínáme pomalu dostávat k hlavnímu bodu dnešnímu programu. Ten pergamen, zajištěný Hermioninou kletbou, který jste při svém založení podepisovali a zavazovali se tak, že nic neprozradíte, profesor Brumbál při svém útěku ze školy zničil. Ale my teď máme tuto podivuhodnou sošku…“ a ukázal na stolek, kde vedle portrétu profesora Brumbála z jedné strany seděl živý Fawkes a z druhé strany ten zlatý.

      „Nejprve vám o té sošce něco řekne Elfias Dóže.“ Pak se posadil k Harrymu.

        Elfias přistoupil k portrétu a pozdravil se s Brumbálem. Pak se zadíval na sošku a svým chraplavým hlasem spustil:

      „Je to velmi cenný artefakt. Vytvořil ho před několika stoletími jeden z předchozích Fawkesových pánů - Alberik Grunnion. Spolupracoval při tom se svým přítelem, známým skřetím umělcem Bundurukem. Tahle soška je nejen krásná, ale má i velmi užitečné schopnosti. Ten Fénix výkřikem varuje před bezprostředně hrozícím nebezpečím, když do místnosti, ve které je umístěn, vstoupí zlý člověk, tak se rudě rozzáří a pokud se ho dotkne někdo s nepoctivými úmysly, tak ho ošklivě popálí. Před dvaceti lety jsem se od Batyldy Bagshotové dozvěděl, že potomci Alberika Grunniona, velmi chudá rodina se spoustou dětí, tuto sošku vlastní, uspořádal jsem sbírku mezi tehdejšími členy Fénixova řádu a pak jsem ji od té rodiny, za velmi slušnou cenu koupil. Byl to dárek od členů řádu, Albusovi Brumbálovi k šedesátým narozeninám…“

      Pokračoval profesor Brumbál:

      „Protože můj bratr odmítl převzít své dědictví - mou rozsáhlou sbírku kouzelných předmětů, tak jsem tu sošku i celou svou sbírkou odkázal škole. Teď jsme se ovšem s paní ředitelkou dohodli, že soška by správně měla být majetkem Fénixova řádu a Brumbálovy armády. Rodiče a příbuzní mnohých z vás přispěli na její koupi a předali mi ji, před dvaceti lety, na podobném shromáždění. Teď ji tedy zas já předávám vám. Ať se stane vaším symbolem, erbem a strážcem vašeho tajemství…“

        Po jeho slovech, která se po jeskyni krásně rozléhala, nastalo skoro až nábožné ticho. Harry se usmál a řekl:

      „Děkujeme vám, pane profesore. Moje rodiče a Siriuse váš nápad nadchl a věřím, že stejně nadšení by byli i Longbottomovi,“ podíval se na Nevilla, „všichni Bonesovi,“ přeskočil pohledem od Susan k  Sturgisovi, „bratři Prewettovi,“ a ohlédl se na Molly Weasleyovou, rozenou Prewettovou a její děti. „Ale i ti ostatní…“ a přejel pohledem celé shromáždění.

      Pak řekl:

      „Teď je vhodná chvíle na to, abych vám představil nové členy Brumbálovy armády. Přivítejte je mezi námi: Terry Dunmoorová, Jimmy Peakes a Ritchie Coote…“

      Všichni jmenovaní vstali a s úsměvem se představili ostatním. Harry pokračoval:

      „Právě, když jsme přemýšleli, jak jejich přijetí a předání mincí udělat trochu slavnostnější, vznikl ten nápad. Hermiona přemýšlela o tom, jak zajistit, aby noví, ale i staří členové, Brumbálovu armádu nezradili. My jsme podepsali pergamen, který byl kletbou zajištěn proti zradě. Ale ten byl zničen a ta kletba s ním. Rona napadlo, že ta vyrážka byla sice bezva, ale užitečnější by bylo paměťové kouzlo, aby při prvním náznaku zrady, dotyčný ztratil paměť a tak vlastně zradit nemohl… Mě to připadalo trochu kruté… Když si představíte, kolik existuje způsobů, jak někoho přinutit mluvit proti jeho vůli, tak mi připadá dost drsné, aby někdo dopadl jako chudák Lockhart jen proto, že vypil veritasérum, nebo se nechal ovládnout kletbou Imperius… Hermiona pak přišla na časově omezená paměťová kouzla a Kingsley ten nápad vylepšil a zrealizoval. A tím se dostáváme zase k této sošce. On totiž přidal k jejím výjimečným vlastnostem velmi složitou paměťovou kletbu. Ten, kdo bude s rukou položenou na tuto sošku přísahat, že nezradí, tak při prvním pokusu o zradu ztratí paměť na jeden měsíc, při druhém na půl roku a při třetím definitivně. První dvě paměťová kouzla jsou časově omezená, ale neselektivní. To třetí paměťové kouzlo je selektivní, takže dotyčný prostě jen zapomene na to, že existuje něco jako Fénixův řád, nebo Brumbálova armáda. Myslím, že je v tom dost rezerv i pro vynucené zrady…“ Odmlčel se a nechal svoje slova působit.

      Pak k němu přistoupil Kingsley.

      „Takže nastala ta pravá chvíle, abyste se rozhodli, jestli jste ochotni přísahat a udržet naše společné tajemství… Jestli se rozhodnete, že do toho s námi nepůjdete, že se na to necítíte, tak jen prostě odevzdáte svou minci a na všechno zapomenete. Teď je čas na to, abyste se nad sebou zamysleli. Ten Fénix totiž přijme jen přísahu myšlenou zcela vážně… Musíte být z hlouby duše přesvědčeni, že to myslíte vážně a jste rozhodnuti přísahu dodržet. Jste ještě většinou velmi mladí, a proto vám nikdo nebude vyčítat, když se rozhodnete, že půjdete od toho…“

      Harry se rozhlížel po tvářích svých přátel. Ve všech viděl, že pochopili vážnost situace, ale zářilo z nich i odhodlání. Tak se otočil ke Kingsleymu. Ten s úsměvem přikývl a jako první přistoupil k sošce. Položil na ni svou pravou ruku a silným, hlubokým hlasem pronesl: „Přísahám, že nikdy nezradím Fénixův řád ani Brumbálovu armádu…“

      Soška zazářila zlatým jasem na důkaz, že jeho přísahu přijala. Pak k sošce přistoupil Harry: „Přísahám, že nikdy nezradím Fénixův řád ani Brumbálovu armádu…“ a ona se opět rozzářila.

        Ustoupil trochu stranou a s Kingsleym po boku sledoval, jak k sošce postupně přistupují nejprve členové Fénixova řádu a po nich mladí příslušníci Brumbálovy armády. Ani jedno zaváhání… soška přijala svou zlatou září všechna ta „Přísahám…“ Hermiona přísahala poslední, až když byla všechna jména na jejím seznamu odškrtána. Pak seznam ještě jednou překontrolovala a před očima všech ho hůlkou podpálila, popel rozemnula mezi dlaněmi a nechala zmizet.

        Pak se Kingsley podíval na hodinky a na paní ředitelku.

      „Naši studenti mají ještě více než půl hodiny do večerky, tak si ještě probereme základní pravidla konspirace…“ otočil se hlavně k mládeži.

      „Teď si všichni musíte uvědomit, že musíte být opatrní, než se s někým začnete bavit o Fénixově řádu, nebo BA. Může se totiž klidně stát, že třeba tady za Georgem přijde Lee na kus řeči a zavede hovor na BA. George se s ním začne bezstarostně bavit a najednou zjistí, že ztratil paměť, protože to nebyl Lee, ale někdo, kdo vypil mnoholičný lektvar s jeho vlasem. Musíte mít mezi sebou domluvené signály a poznávací znamení, která budete používat, pokud se budete chtít bavit o nějakých choulostivých záležitostech. Nejjednodušší jsou kontrolní otázky – Harry, nemáš po ruce nějaký příklad?“ 

      Harry se rozhlédl, usmál se a zeptal se Jimmy Peakese:

      „Jimmy, co jsem ti řekl po zápase, když jsi sundal z koštěte Goyla?“

      Jimmy vstal a se smíchem odpověděl:

      „Že touhle trefou jsem si podepsal přihlášku do Brumbálovy armády.“

      Všichni přítomní se rozesmáli. Kingsley se smál taky, ale pak se zeptal:

      „Kdo to slyšel ještě?“

      Harry se zamyslel:

      „Byl u toho jen náš tým…“

      Kingsley přikývl:

      „Dobře, to jde… Lepší jsou ale rozhovory, které jste s dotyčným vedli mezi čtyřma očima. Další poznávací znamení jsou nejspolehlivější, ale jsou k nim nutné zvláštní schopnosti. Třeba paní profesorka McGonagallová… Je tady někdo, kdo ještě neviděl její kočku?“ přihlásila se Fleur.

      „Já vím, že je zvěromág, ale ještě jsem to neviděla…“

      Kingsley se usmál na paní profesorku a poprosil:

      „Mohla byste prosím? Pro Fleur i pro ostatní, abyste se jim připomněla…“

      Profesorka došla doprostřed k velkému stolu, položila na něj ruce, jako by chtěla na stůl vylézt a v tu chvíli už se po stole procházela mourovaná kočka a přísně shlížela na George a Leea, kteří nadšeně tleskali.

        Harry se ohlédl s úsměvem na Ginny, zamrkal a řekl:

      „Teď je řada na tobě…“ Ginny se rozesmála, zvedla se a už cestou ke stolu se proměnila. Pak krásným ladným skokem vyskočila ke své profesorce. Vznešený a majestátní horský lev se rozhlédl a hlasitě zavrčel. Harry si prohlížel tváře přítomných. Ve všech se zračil úžas a obdiv, ozývaly se výkřiky:

      „Páni… Nádhera… Skvělé Ginny… Paráda…“ Za sebou uslyšel Elfiase:

      „Ale, ale, to jsem netušil… Arture, to máš ale šikovnou dcerku…“ Taťka se šťastně usmíval a on i mamka se tvářili velmi pyšně. Když se Ginny s paní profesorkou již ve své podobě vrátily zpátky, tak Kingsley pokračoval:

      „I Harry má zvláštní schopnost, kterou můžeme použít při prověřování jeho totožnosti…“ Harry se zatvářil překvapeně a rozpačitě se na něj podíval. Kingsley s úsměvem pokračoval: „Prostě stačí, když se ho zeptáte, jak se cítí…“

      Otočil se k němu a zeptal se:

      „Jak se teď cítíš Harry? Ukaž nám to…“

      Harry pochopil. Soustředil se na svoje pocity, které ho hřály na duši. Byl velmi šťastný a hrdý. Na Ginny i na ostatní, že všichni prošli tou zkouškou a jejich přísaha byla přijata. Nechal se prostoupit tím štěstím a hrdostí a pak si přál, aby to všichni cítili… Potom už jen sledoval, jak se jeho přátelům, objevuje v očích úžas, nebo pochopení. Poznal, že někteří z nich už někdy jeho emoce cítili a teď jim to došlo. Cho se zeptala s úžasem ve tváři:

      „Jak dlouho už tohle umíš Harry?“

      On ji s úsměvem odpověděl:

      „Dělal jsem to prý už jako maličký. Pak jsem se ale uzavřel do sebe a bylo to cítit, jen když jsem něco prožíval hodně intenzivně. Nedávno jsem to pochopil a naučil jsem se to ovládat. Takže teď umím svoje emoce zastírat, ale i vyzařovat kolem sebe…“

      „Páni…“ ozval se Michael Corner, „to může být docela užitečné…“

      Harry se zasmál:

      „Ano, to máš pravdu… Nemusím nikomu dlouze vysvětlovat, jak se cítím, ale prostě mu to ukážu…“

        Harry se s úsměvem otočil k Ginny a když viděl její trochu naštvaný a trochu rozpačitý výraz, tak na ni rozpustile zamrkal a šel si sednout vedle ní. Kingsley se zatím zeptal ostatních:

      „Má ještě někdo z vás takové schopnosti, podle kterých bychom ho mohli bezpečně identifikovat?“

      George vážně prohlásil:

      „Tady Lee. Neznám nikoho tak hrozně ukecaného, jako je on…“ Odměnila ho bouře smíchu. Kingsley se taky zasmál, ale pak je napomenul:

      „A teď vážně, ještě někdo?“ Když už se nikdo nepřihlásil, tak pokračoval: „Tak zbývající čas budeme věnovat tomu, abychom se seznámili se svými Patrony. To je totiž další bezpečný způsob identifikace…“ a vyvolal svého rysa, který vyskočil na velký stůl a pronesl Kingsleyho hlasem:

      „Vy, co umíte fyzického Patrona, se ještě naučte, jak po něm posílat zprávy…“

      Najednou vedle něj na stůl vyskočil úplně stejný rys a řekl Harryho hlasem:

      „Patroni se ale někdy můžou změnit…“

      Kingsley se rozzlobeně otočil:

      „Tak se toho tedy ujmi sám…“

      Harry vstal, s úsměvem k němu přistoupil a s hranou pokorou se omlouval:

      „Promiň Kingsley, vím, že to ode mě bylo nezdvořilé a uličnické. Za to může ta moje nálada…“

      Kingsley se usmál, zakroutil hlavou a sdělil ostatním:

      „Jako jsem já specialista na paměťová kouzla, tak je Harry zase odborník na Patrony… Tak nám to laskavě vysvětli…“

      Ozval se Lee Jordan:

      „To, že ty dokážeš s Patrony zázraky, už jsme slyšeli. Ale teď nechápu, jak jsi to myslel? To se i náš Patron může změnit?“

        Harry začal vysvětlovat:

      „Píšu ročníkovou práci o Patronech a tak jsem se o nich hodně dozvěděl. Patron je zrcadlem naší duše, u někoho je obrazem silného a šťastného zážitku z útlého dětství, někdo jsme zdědili svého Patrona po rodičích, nebo po někom, kdo nám byl blízký… Jenže my a s námi i naše duše, procházíme proměnami a tak se může změnit i náš Patron. George, kdy jsi naposledy použil Patrona?“

      George se zamyslel:

      „Vlastně jsem ho nepotřeboval od té bitvy na hradě…“

      Harry se usmál:

      „Jestli si dobře pamatuji, tak jsi měl kohouta a Fred lišáka že?“

      George jen nechápavě přikývl, a když ho Harry vyzval, ať vyvolá svého Patrona tak zavřel oči a chvilku se soustředil, aby našel opravdu šťastnou vzpomínku. Pak nahlas vyslovil:

      „Expecto patronum“ a s úžasem sledoval, jak z jeho hůlky vyskočil stříbřitý lišák…

        Fredův lišák ho dvakrát oběhl, pak se zastavil proti němu a zahleděl se mu dlouze do očí, než zmizel. George se tvářil nechápavě a vzhlédl k Harrymu:

      „Jak je to možné, tys to věděl?“

      Harry pohlédl s úsměvem na Sturgise a pak Georgeovi odpověděl:

      „Ano, tušil jsem, že to takhle dopadne, ale je to příliš složité, abych ti to dokázal teď a tady vysvětlit, takže později, až na to budeme mít klid a víc času. Důležité je to, že časem, po letech se ti může zase vrátit tvůj kohout. Takže teď si všichni představíme postupně své Patrony, a kdyby se někomu z vás v budoucnu stalo, že se jeho Patron změní, tak to řekne, ukáže a vysvětlí mě a já s tím seznámím ostatní…“ mávl hůlkou a předvedl všem svého Dvanácteráka, velkého a silně zářícího.

        Pak k němu přistoupila Ginny a ukázala všem svého zářícího kuguára. Šli si sednout a na jejich místě se postupně vystřídali ostatní, ti co měli svého Patrona. Molly ukázala všem svou poštolku, Artur lasičku, Hermiona vydru a Ron teriéra. Harry dával pozor, protože se dozvěděl, že Fleur má volavku, která kroužila nad jejich hlavami vedle Billova orla, Charlie měl jezevce a Elfias Dóže velkou sovu – výra. Aberforth Brumbál ukázal svého kozla a Dedalus Kopál velkého a silného medvěda. Když předstoupila profesorka McGonagallová, aby předvedla svou kočku, tak Harry pohlédl na Sturgise. Viděl, jak sundává ze svého prstu snubní prsten a jeho oči hledají oporu u… Hestie Jonesové. Ta mu oběma rukama stiskla jeho ruku a povzbudivě se na něj usmála. Harry napětím skoro nedýchal, když Sturgis předstoupil před ostatní a se šťastným úsměvem řekl:

      „Expecto patronum“…

      Z jeho hůlky se vynořil velký statný a silný kůň a rozvážně kráčel mezi přítomnými. Sturgis se podíval na Harryho a ten mu odpověděl širokým šťastným úsměvem.

         V tom Harryho oslovil Kingsley sedící vedle:

      „To nechápu Harry, myslel jsem, že Sturgisův Patron je kolie…“

      Harry se na něj podíval a s rozzářeným pohledem mu vysvětloval:

      „To je stejný případ jako George… Ta kolie byl Patron jeho ženy… Dokázal to… Po osmnácti letech se dokázal konečně smířit s její smrtí a dovolil jí, aby ho opustila. Teď už jeho duše patří zase jen jemu. Proto se mu vrátil jeho původní Patron.“

      Kingsley zamyšleně poslouchal a pak řekl:

      „Tu tvou ročníkovou práci si určitě přečtu, Harry…“ Harry se usmál a přikývl.

         Během jejich rozhovoru Harry po očku sledoval i Patrony, které ostatní nepřestali předvádět. A tak se dozvěděl, že Hestie má rozčepýřeného puštíka a tak jediní členové Fénixova řádu, kteří nemají Patrona, jsou Hagrid a paní Figgová. Pak postupně předstupovali ti členové Brumbálovy armády, kteří už Patrona zvládli. Lenka Láskorádová zajíce, Dean Thomas  husu, Ernie MacMillan divočáka, Seamus Finnigan lišku, Terry Dunmoorová kunu, Justin Finch-Fletchley chobotnici a Cho Changová labuť. Harry si všiml, že Neville kouká smutně na své přátele, kteří zvládali své Patrony bravurně a s jistotou. Tak vstal a došel k němu. Když ostatní skončili, tak se Nevilla zeptal:

      „Ještě se ti nepodařilo dát konkrétní podobu svému Patronovi?“

      Neville jen smutně zakroutil hlavou.

      „Už se mi párkrát podařila nezřetelná silueta, nějakého velkého zvířete, ale byla tak rozmazaná, že se to nedalo poznat…“

      Harry se na něj usmál a řekl:

      „Něco zkusím… neslibuji, že se to povede, ale jestli ano, pak uvidíš podobu svého Patrona…“

        Pak zavřel oči a soustředil se. Viděl Nevilla unaveného, ale zářícího štěstím, jak sedí ve Velké síni po porážce Voldemorta a před ním na stole leží Nebelvírův meč. Nechal se naplnit jeho štěstím a zašeptal:

      „Expecto patronum.“

      Otevřel oči a sledoval, jak Neville zírá na velkého ledního medvěda, který kroužil kolem něj. Překvapeně vyhrknul:

      „Ale to je… to byl Patron mého táty…“

      Harry se usmál a přikývl:

      „Tak už je asi na čase, abys od něj převzal štafetu, Neville. Teď je to tvůj Patron…“

      A v okamžiku, kdy se medvěd rozplynul, tak ho pobídl:

      „Tak a teď ty… Soustřeď se na nejšťastnější okamžik ve svém životě, nech se celý prostoupit tím štěstím, co jsi tehdy prožíval…“ a když viděl, jak se mu po obličeji rozlévá blažený výraz, tak ho vyzval: „Teď přivolej svého Patrona, Neville…“

      Ozvalo se zašeptání, z kterého bylo cítit odhodlání a rozhodnost:

      „Expecto patronum“ a Neville sledoval rozzářenýma očima nádherného ledního medvěda, který vydával skoro stejně silnou záři, jako Harryho Dvanácterák.

        Ze všech stran se ozývaly obdivné vzdechy:

      „No teda… Páni… to bylo úžasné…“ a v tu samou chvíli se na Harryho vrhly Angelina Johnsonová, Katie Bellová a Alicia Spinnetová:

      „Harry, pomůžeš mi taky? Mě to taky pořád ještě nejde… Prosím…“

      Harry se na ně podíval trochu nešťastně, ale přikývl. Jeho snahu, ale hned v počátku uťala profesorka McGonagallová:

      „Já vím, že vám Harry rád pomůže, ale ne teď, domluvte se laskavě na jindy. Je už deset minut po deváté a tady končíme…“ Děvčata se tvářila hodně zklamaně. Pak ale ke Katii přistoupil Charlie, vzal ji kolem ramen a konejšivě ji utěšil:

      „Může tě to naučit o velikonočních prázdninách… Těch pár týdnů už se štítem vydržíš…“ K němu se přidal i Kingsley, který zas objal Angelinu.

      „To je skvělý nápad, můžete si domluvit společnou lekci,“ řekl se smíchem.

      Harry se taky rozesmál:

      „Dobře, můžeme to zkusit, ale varuji vás předem, nejde mi to vždycky tak dobře, jako s Nevillem…“

        Pak nastalo hromadné loučení… Každý se chtěl s Harrym rozloučit osobně, a tak za posledním odcházejícím zavírali průlez až v půl desáté. Aberforth odcházel jako první, protože spousta lidí se dohadovala, že je pro ně na večerku ještě brzy a tak se pokusí ještě trochu mu nahradit dnešní ušlou tržbu. Před tím, než školáci s profesory opustili komnatu, tak Harry nenápadně zkontroloval Pobertův plánek, jestli je sedmé patro čisté a před dveřmi si potichu popřáli dobrou noc s ředitelkou, která odnášela sošku Fénixe do ředitelny i se Sturgisem, který provázen Harryho šťastným úsměvem, odcházel bok po boku s Hestií. Na kolej nijak zvlášť nepospíchali, protože Harry na plánku zjistil, že pan Filch se zdržuje ve společnosti madam Pinceové v knihovně. 

       

      Items details

      • Hits: 8160 clicks

      Tecox component by www.teglo.info