Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Malý vlkodlak

maly_vlkodlak-thaneb Naposledy v Bradavicích

Druhá část trilogie Harry Potter a Potomci Pána zla.

Poslední školní rok začíná. Čeká opravdu Harryho konečně klidný školní rok, kdy bude mít jedinou starost - dobře se připravit na OVCE? To by ani nebyl Harry James Potter, aby si ho problémy nenašly...


    Kapitola 15, Přátelé a jejich pomocná ruka

      Mal_vlkodlak

      Ve středu ráno, když přišli s Ronem na snídani, tak už na ně Hermiona s Ginny čekaly. „Pospěšte si s tou snídaní, obchodní domy jsou díky vánočním výprodejům plné lidí, budeme mít co dělat, abychom zvládli všechny nákupy do oběda…“

      Harry se na ni zaraženě podíval:

      „Co chceš všechno nakupovat prosím tě… a jak to asi budeme platit?“

      Hermiona se na něj odhodlaně podívala.

      „Ty i Ron potřebujete oblek, košili, kravatu, boty… Ty si můžeš vzít navrch tu šedomodrou bundu s Fénixem… i když k obleku není zrovna ideální, ale Ronovi musím koupit i zimník, ten cestovní zimní plášť co má, si vzít nemůže… Já a Ginny si budeme kupovat boty a možná ještě koupíme Ginny trochu vhodnější zimní kabát, ten co si koupila v létě se k těm šatům moc nehodí. A platit to budu já, vy mi pak dáte Galeony… Alespoň nebudu muset jít měnit do Gringottovy banky…“

           Harry se zamračil:

      „No nazdar… Jednou si mě teta vzala do obchoďáku jako nosiče nákupů, právě při příležitosti vánočních výprodejů. Lidi se tam málem ušlapali. Byl jsem tenkrát rád, že jsem to vůbec přežil…“

      Hermiona se zatvářila odhodlaně:

      „No tak máš alespoň představu, co nás čeká. Musíš si uvědomit, že levněji, než teď, nenakoupíme. Jen se prostě musíme držet u sebe, abychom neztráceli čas ještě tím, že se budeme v tom zmatku hledat…“

      Tak se rychle najedli, mudlovsky se oblékli, Ronovi dala mamka taťkovu mudlovskou zimní bundu a vyrazili z Doupěte. Na příjezdové cestě se Harry zeptal:

      „Kam se budeme přemísťovat?“

      Hermiona se usmála:

      „Držte se mě, povedu vás do jednoho opuštěného průjezdu v Londýně…“

           A tak se jí všichni pevně chytili a přemístili se. Průjezd byl pustý, zatuchlý a páchnoucí. Když z něj vyšli ven, tak se Harry rozhlédl po starých domech okolo. Všude byl klid a ticho. „Kde chceš proboha tady hledat nějaký obchodní dům?“

      Hermiona se rozesmála:

      „Vánoční výprodeje nemají jen v obchodních domech… Tady za rohem je zapadlá ulička plná úžasných malých obchůdků, kam s mámou moc rády chodíme nakupovat. Seženeš tady úplně všechno a nemusíš při tom ostatním šlapat po hlavě. Byla jsem si to včera okouknout… Mají tu slevy až padesát procent…“ a tak se vrhli na nákupy.

           Začali s obleky. Ronovi vybrala Hermiona, s vydatnou pomocí ochotné prodavačky středního věku, sportovní, tmavě hnědý oblek.

      „Mladému pánovy bude sedět spíš trochu ležérní styl že? Ale ty dlouhé vlasy jsou až příliš ležérní, měl byste uvažovat o zkrácení…“

      Ron se podíval nešťastně na Hermionu:

      „To ne, prosím, můžu si je dát do gumičky jako Bill…“

      Hermiona se usmála:

      „Neboj, něco později vymyslíme…“

           Pak mu vybrala béžovou košili a sportovní koženou kravatu na gumičku. Harrymu vybrali tradičnější tmavě modrý oblek s jemným světle modrým proužkem, světle modrou košili a pěknou hedvábnou kravatu. V dalším obchodě si k obleku koupili polobotky, děvčata zimní kotníčkové střevíce na nízkém podpatku a do dalšího obchůdku zašli pro zimní kabáty tmavě hnědý, vlněný dlouhý kabát pro Rona a modrý prošívaný pro Ginny. Za dvě a půl hodiny měli všechno. Cestou do průjezdu se Hermiona významně podívala na Ginny a řekla:

      „Tak jsme ušetřili minimálně dvě hodiny, které teď můžeme zabít příjemnou zábavou…“ Harry v tu chvíli pochopil o čem si to ty dvě v pondělí šuškaly. Došlo mu, že to takhle předem naplánovaly.

           Hermiona se usmála na Rona:

      „My asi zajdeme do naší oblíbené kavárny a tam se nad šálkem kávy poradíme, co podnikneme… Vy si s volným časem dělejte, co se vám zlíbí, jen se musíme domluvit, kde se sejdeme před tím, než se přemístíme do Doupěte…“ Ginny se usmála, mrkla na ni a řekla: „Sejdeme se ve dvanáct na Grimmauldově náměstí…“

      Hermiona se významně uculila, objala překvapeně se tvářícího Rona a přemístili se.

      Harry se usmál na Ginny:

      „Moc hezky jste to naplánovaly, jen doufám, že nám mamka na ten váš podfuk nepřijde…“ Ginny se nádherně usmála, políbila ho a zašeptala:

      „Neboj se ničeho a vezmi mě k sobě domů…“

      Tak ji objal a přemístil se s ní na poslední schod svého domu na Grimmauldově náměstí 12. Nákupy a zimníky si odložili ve vstupní hale na odkládací stěnu, pak ji Harry vášnivě objal a políbil. Nechal se s úlevou prostoupit tou touhou, která mu v posledních dnech způsobovala takové problémy, vzal ji za ruku a plný očekávání ji vedl po schodech nahoru.

           Když se blížila dvanáctá hodina, tak se líně a spokojeně oblékli a vydali se dolů. V posledním mezipatře Harry strnul. Na schodech do vstupní haly seděla, zády k nim - paní Weasleyová… Harry se hrozně lekl a úplně ztuhl. Najednou měl pocit, že se nedokáže nadechnout. Ginny se taky nejdřív lekla, ale pak s povzdechem sestoupila k mamce, sedla si vedle ní na schod a řekla:

      „Ahoj mami…“

      Mamka se na ni vyčítavě podívala a pak jí vyťala pořádný pohlavek. Potom pootočila hlavu směrem k Harrymu a zeptala se:

      „Nepůjdeš si taky pro svůj podíl Harry?“

      Ten si trochu oddychl, sestoupil těch pár schodů, sedl si o jeden schod níž než mamka a nastavil hlavu. Mamka mu s úsměvem lupla taky jeden a vysvětlovala Ginny:

      „Vymysleli jste to s Hermionou moc dobře, ale ne dost na to, abych vám na to skočila…“ Ginny pokrčila rameny a pak se zeptala:

      „Jak dlouho už tady jsi?“

      Mamka zakroutila hlavou:

      „Sedím tady už dobře půl hodiny… Harry, už je nejvyšší čas, abys začal usilovně pracovat na zastírání svých emocí, protože si jimi zaplnil celý dům, byly cítit až sem dolů. Jestli se to nenaučíš, tak abyste vy dva jeli na svatební cestu někam na pustý ostrov.“

      Harry zrudnul, uvědomil si náhle, jaké emoce v poslední půlhodině prožíval a přepadl ho takový stud, že skoro nemohl dýchat. Molly se na něj laskavě podívala:

      „No stydíš se sice moc hezky, ale měl bys zkusit chvíli nepřemýšlet o tom, proč se tak stydíš, ale o tom, jak ten stud před námi skryješ…“

      A tak to zkusil. Z celého srdce si přál, aby mamka a Ginny ten stud necítili, aby ho přestal vyzařovat kolem sebe, aby se to vrátilo dovnitř… a v tu chvíli ho zaplavila taková vlna studu, že ho úplně ochromila, nemohl se pohnout, nemohl se nadechnout. Pokoušel se to zvládnout, ale nešlo to… Už se mu nedostávalo kyslíku a on začal propadat panice. Vrhl na mamku zoufalý pohled a pak se mu začalo zatmívat před očima. Slyšel nejdřív mamku:

      „Dýchej Harry, no tak… soustřeď se – nádech…“

      Pak uslyšel hudbu, krásnou, povzbudivou, uklidňující a uvolňující. Sípavě se nadechl a ztratil vědomí…

           Když se probral tak ležel napříč na schodu a hlavu měl položenou u Ginny na klíně. Otevřel oči a rozhlédl se – mamka seděla o schod níž a byly bledá a vyděšená, na schodě nad ním seděl Fawkes a s hlavou nakloněnou na stranu si ho prohlížel.

      „Co se stalo Harry? Hrozně jsi nás vyděsil…“ zeptala se mamka.

      Harry se posadil, zmateně kroutil hlavou a odpověděl:

      „To bych taky rád věděl… Asi to nebude tak jednoduché, jak jsem si představoval…“

      Ginny ho chytila za ruku.

      „Jestli tě to trochu uklidní, tak se ti podařilo skrýt emoce, než jsi vytuhnul.“

      Harry si povzdechl:

      „Jo, ale málem mě to zabilo… Asi to nebyla ta nejlepší metoda… Jak se tady ocitnul Fawkes? Nevolal jsem ho…“

      Mamka se na něj zamyšleně podívala:

      „Asi vycítil, že máš problémy… Myslím, že až ten jeho zpěv ti pomohl…“

      Harry zakroutil hlavou:

      „Už jsem si myslel, že je se mnou konec… Takže jsi mě zase zachránil Fawkesi…“ a pohladil ho po hlavě. Fénix konejšivě zapípal.

           V tom se otevřeli vchodové dveře a se slovy:

      „Nějak jste se zapomněli, kde jste?“ vešli dovnitř Ron a Hermiona. Pak uviděli mamku.

      „No nazdar…“ lekl se Ron.

      Hermiona ale zaregistrovala podivnou atmosféru, stále velmi bledého Harryho a s obavami se zeptala:

      „Co se děje? Harry, co je ti?“

      Harry se na ni podíval a řekl:

      „Právě jsem se pokusil zastřít svoje emoce a málem mě to zabilo. Nevím co s tím budu dělat…“

      Mamka se zvedla:

      „A tady na to nepřijdeme. Jde se domů, třeba ti to dokáže vysvětlit profesor Brumbál, potřebuješ pomoc… Radši to zatím nezkoušej, než přijdeš na to, co se pokazilo…“

      A tak se oblékli, pobrali nákupy a vyrazili do Doupěte.

           Když tam dorazili, tak se Harry vyčerpaně sesul do židle u krbu a vzhlédl k prázdnému portrétu nad sebou.

      „Pane profesore, potřebuji vaši pomoc…“

      Chvíli se nic nedělo, pak se ale profesor objevil.

      „Jdu od Kingsleyho. Má pro tebe něco a ptá se, jestli by pro něj Molly neměla jeden oběd navíc, že by se tu hned zastavil…“

      „Ale jistě, že ho nakrmíme,“ řekla Molly a profesor na chvilku zmizel.

      Když vyřídil vzkaz, tak se zase objevil.

      „Copak se děje Harry, vypadáš vyčerpaně…“

      „Právě jsem se pokusil zastřít své emoce, ale nějak se to vymknulo, ochromilo mě to, nemohl jsem dýchat… Dostal mě z toho až Fawkes, svým zpěvem…“ vysvětloval Harry a utrápeně sklopil hlavu. Brumbál se na něj zamyšleně podíval.

      „Co kdybychom počkali na Kingsleyho. Společně to rozebereme a zjistíme, co se pokazilo. Nebude ti vadit o tom, co se stalo, mluvit před ním?“

      Harry zavrtěl hlavou a s povzdechem řekl:

      „Třeba mi bude umět poradit…“

           Molly se skřítky začali prostírat a Kingsley přišel akorát, když začali podávat polévku. „Posaď se Kingsley, nejdřív se najíme a pak se pokusíme vyřešit Harryho problém.“

      Během jídla Kingsley sdělil Harrymu, že pro něj upravil zastírací kouzlo, které by mělo, jestli bude fungovat tak, jak si myslí, zastřít prostor tak, aby z něj nevyzařovaly jeho emoce. Harry a Ginny se uculovali, Harry se trochu začervenal a řekl:

      „Škoda, že jsi s ním nepřišel už včera…“ Kingsley se na ně udiveně podíval a zeptal se:

      „Co se děje?“

      Harry si povzdechl:

      „Mám problém a doufám, že mi s ním, s panem profesorem, pomůžete.“

      Když dojedli, tak se podíval na Kingsleyho, povzdechl si a začal:

      „Budu ti toho muset říct trochu víc, abys pochopil, co se mi stalo…“

           Pohodlně se opřel a otočil hlavu k portrétu a zeptal se:

      „Mluvil jste s ním o tom, jak se projevuje to, že jsem spojil ty relikvie pane profesore, nebo mu to musím nejdřív vysvětlit?“

      Profesor Brumbál se usmál a řekl:

      „Projevil si přání, aby to zůstalo v rodině, tak jsem samozřejmě nikomu nic neřekl…“

      Harry si povzdechl:

      „Myslím, že Kingsley, profesorka McGonagallová a Sturgis Tobolka by to vědět měli…“

      Pak se podíval Kingsleymu do očí a začal vysvětlovat:

      „Zjistil jsem, že ty pověsti, které kolují o relikviích smrti jsou pravdivé. Spojil jsem je vlastnickým právem a i když je nemám u sebe, tak to funguje…“

      Kingsley se na něj díval nechápavě.

      „Co to znamená? Že jsi Pán Smrti? Že dokážeš ovládnout smrt?“

      Harry se usmál:

      „No to jsem ještě nezkoušel… Zatím jen dokážu mluvit s těmi, kteří už tu s námi nejsou… S mrtvými, ke kterým mě poutá láska a přátelství.“

      Kingsley na něj nevěřícně zíral:

      „Jak s nimi mluvíš? Tomu nerozumím…“

      Harry si povzdechl.

      „Přivolám je tak, že na ně myslím, pak se mi v hlavě ozývají jejich hlasy. Můžu s nimi komunikovat. V duchu jim kladu otázky a oni na ně odpovídají… Prostě spolu normálně mluvíme… Od táty jsem dostal vynadáno, maminka mě utěšovala, požádal jsem je o radu a oni mi společnými silami poradili. Ptal jsem se, jak mám zvládnout svoje emoce, jestli neznají nějaké kouzlo, které by mi pomohlo. Řekli mi, že nepotřebuji kouzlo, že to zvládnu svou vůlí a kouzelnou mocí, kterou v sobě mám od dětství. Jako jsem to dělal, když jsem byl malý a ještě jsem nevěděl, že jsem kouzelník… Když mi teta ostříhala hlavu skoro dohola… Tak jsem toužil po tom, abych měl svoje vlasy zpátky, že mi do rána dorostly, nebo když mi chtěla obléknout ten příšerný svetr, tak se najednou srazil tak, že mi ho obléknout nemohla. Bylo toho víc… Prostě stačilo jen si něco moc přát…“

           Kingsley se zamyslel:

      „Ano, to dokázala většina z nás. Jen je škoda, že v okamžiku, kdy dostaneme svou hůlku, na tyto schopnosti zapomeneme a realizujeme se jen prostřednictvím hůlky… I když… třeba zrovna pan profesor dokázal čarovat i bez hůlky že?“

      Brumbál se zasmál:

      „Ano, jen je potřeba rozpomenout se na svou vrozenou sílu a trochu trénovat…“

      Pak se otočil k Harrymu:

      „Co se týká schopností Pána Smrti… Myslím, že jsi jen objevil první ze schopností, které ti ty relikvie dávají, časem určitě objevíš i další… A teď rozebereme hezky krok za krokem, jak ses pokusil zakrýt své emoce, abychom přišli na to, co jsi udělal špatně – ano?“

      A Kingsley se zeptal:

      „Co to bylo za pocit, který jsi zkoušel skrýt?“

      Harry se nadechl, zrudnul, sklopil hlavu a mlčel. Kingsley se podíval tázavě na Molly. Ta mu s úsměvem odpověděla:

      „Stud. Hrozně se styděl…“

      Kingsley se na ni překvapeně podíval:

      „Snad si je nenačapala Molly?“

      Mamka se bránila:

      „Tak, jak to myslíš ne, to bych neudělala… Jen jsem si na ně počkala dole v hale…“

      Ale pustila se do ní Ginny:

      „Jo, jenže jsi mu řekla, že jestli se nenaučí skrývat svoje emoce, tak abychom jeli na svatební cestu na pustý ostrov. To bylo skoro stejné, jako kdybys na nás vlítla… Nedivím se, že ho to tak vzalo.“

           Kingsley se rozesmál, Hermiona s Ronem se červenali a dělalo jim problém, aby se taky nesmáli. Mamka chytila Harryho kolem ramen:

      „Nemyslela jsem to zle Harry, chtěla jsem tě jen trochu popíchnout, abys na svých emocích začal konečně pracovat. Já… netušila jsem, že to s tebou tak zamává…“

      Do toho se ozval Brumbál. Upřel na něj laskavý pohled zpoza svých brýlí a zeptal se:

      „Styděl ses tak, jako tenkrát u mě, když si nepřinesl ten domácí úkol, co jsem ti dal?“

      Harry se mu podíval do očí a překvapeně se zeptal:

      „Vy jste to cítil už tehdy?“ Brumbál přikývl. Harry se zamyslel:

      „Teď jsem se styděl víc, měl jsem problémy s dechem už, když mi došlo, jak to mamka myslela. Pak mi řekla, ať se pokusím svoje emoce zastřít a tak jsem to udělal. Přál jsem si, aby mamka a Ginny ten stud necítili, abych ho přestal vyzařovat kolem sebe, aby se to vrátilo dovnitř… a v tu chvíli mě zaplavila taková vlna studu, že mě úplně ochromila, nemohl jsem se hýbat, ani se nadechnout. Myslím, že mě z toho dostal až Fawkes svým zpěvem.“

      Kingsley se podíval na Brumbála, kývl hlavou a řekl:

      „A je to jasné Harry, víme co jsi udělal špatně…“

      A Brumbál se přidal:

      „Vyzařuješ je celým povrchem těla do prostoru, jako lampa světlo. Když světlo lampy odrazíš kulatými zrcadly zpět tak, aby se soustředilo do jediného bodu, tak ji roztavíš. To samé jsi udělal, když sis přál, aby se tvé emoce obrátily dovnitř. Není divu, že tě to ochromilo. Ty musíš jen přes tu lampu přehodit černý šátek, aby světlo nemohlo proniknout ven, nesmíš ho odrážet zpět.“

      A Kingsley pokračoval:

      „Stačí když si budeš přát, abys je nevyzařoval, aby je ostatní necítili… Zkoušel bych to, být tebou, zatím jen na kladných emocích a ne příliš silných, abys to udržel pod kontrolou a zase se ti to nevymklo.“ Pak se zvedl.

      „Jestli se mnou teď půjdeš na chvilku vedle, tak můžeme vyzkoušet, jak bude fungovat to zastírací kouzlo, co jsem vymyslel…“ Harry přikývl.

      „Stejně jsem se chtěl po obědě zase pustit do těch úkolů.“

      Zvedl se a šel s Kingsleym do obýváku.

           Kingsley se posadil do nejpohodlnější pohovky a ukázal vedle sebe.

      „Chtěl bych si s tebou nejdřív trochu popovídat Harry…“

      Harry se k němu posadil a s mírnými obavami čekal o čem bude řeč.

      „Víš Harry, v dobře fungující, milující rodině, se hranice intimity trochu posouvají. Ty máš zvláštní představy o tom, co je intimní… I když to bylo zřejmě zaviněno tím, žes netušil, že cítíme tvé emoce… Všiml jsem si toho při té naší lekci nitrobrany… Bez problémů jsi mi ukázal nejtěžší okamžik ve svém životě, ale v okamžiku, kdy se v tvé blízkosti objevila Ginny, tak jsi mě odrazil.“

      Harry se podivil:

      „Jak to myslíš?“

      Kingsley se mu podíval do očí:

      „To, jak jsi šel na smrt, považuji za velice intimní vzpomínku…“

      Harry se na něj překvapeně podíval:

      „Ale vždyť jste věděli, že jsem to udělal, řekl jsem vám to…“

      Kingsley se usmál:

      „Ano věděli jsme, že jsi to udělal, ale nikdo z nás si neuměl představit, jak jsi to dokázal a co jsi při tom cítil. Naproti tomu všichni jsme už někdy milovali a všichni cítíme, jak moc ty miluješ Ginny a jak po ní toužíš. To je něco, co známe z vlastní zkušenosti a proto si umíme velice dobře představit, co se s tebou děje. Proto mě tenkrát překvapilo, že ti vůbec nevadilo ukázat mi, co jsi prožíval, když sis šel pro smrt, ale odmítal jsi mi ukázat, jak se líbáš s Ginny…“

           Harry sklopil hlavu a přemýšlel o tom, co mu řekl. A Kingsley pokračoval:

      „Víš Ginny a Molly mají myslím, mezi sebou hodně důvěrný vztah, já mám se svými rodiči také takový… Myslím si, že se Ginny mamce hodně svěřuje. Molly toho o vašem vztahu ví určitě víc, než sis byl ochoten připustit. Ty jsi bohužel o to byl připraven. Svoje rodiče máš teprve půl roku a za tak krátkou dobu se mezi vámi nestačil vytvořit opravdu důvěrný vztah, ale Weasleyovi tě mají moc rádi a snaží se ti nahradit skutečnou milující rodinu. Proto ta Mollyina poznámka… Ona si myslela, že víš, že ona ví. Proto ji tak překvapilo, že tě ta její, dobře míněná poznámka, tak vzala… Měl bys popřemýšlet o tom, jestli se nedokážeš někomu z nich svěřit s tím, co tě trápí, s čím si nevíš rady… Od toho máme svou rodinu a své přátele… Skus se trochu otevřít Harry… Oni tě nezklamou, pomůžou ti a poradí…“

           Odmlčel se a nechal Harryho chvíli přemýšlet.

      „A teď k tomu kouzlu, které jsem vymyslel. Mělo by fungovat podobně jako „Ševellisimo“, jen uzavře tvé emoce v daném prostoru v okamžicích, kdy je pro tebe těžké soustředit se na jejich zastírání. Domnívám se, že v určitých situacích by dokonce bylo nežádoucí emoce zastírat…“ Zatvářil se trochu zasněně a potichu dodal:

      „Myslím, že to musí být s tvými schopnostmi opravdu zajímavé…“

      Harry se začervenal a zase se začal stydět.

      „Kingsley…“ řekl trochu vyčítavě.

      Ten se zasmál:

      „Promiň, nechal jsem se trochu unést svou představivostí… Formule kouzla zní - „Abdus emotion“. Skus si to, ať necítím, jak se stydíš…“

      Harry vstal, poodešel pár kroků, opsal hůlkou kolem sebe kruh a odříkal:

      „Abdus emotion“.

      Pak se podíval tázavě na Kingsleyho. Ten se zářivě usmál a zeptal se:

      „Ještě se stydíš?“

      Harry pokrčil rameny:

      „Trochu…“

      Kingsley ho pobídnul:

      „Tak skus zatoužit po Ginny, abychom vyzkoušeli, jestli to bude skutečně fungovat.“

           Harry zavřel oči a vzpomínal na chvilky prožité dnes dopoledne a za okamžik se v něm zvedla opět vlna touhy. Začal zhluboka dýchat a když si uvědomil, že na něj Kingsley pořád kouká, tak se zase pokoušel tu touhu ovládnout. Když se mu podařilo dostat to trochu pod kontrolu, tak se na něj podíval. Kingsley se usmíval:

      „Funguje to… Vidím, jak to s tebou cloumá, ale necítím nic. Takže začni hezky zhluboka dýchat a soustřeď se na dechový rytmus. Nádech a výdech, nádech a výdech… To je metoda, která se mi nejlépe osvědčila, když se potřebuji uklidnit a zkrotit svoje rozjitřené emoce…“ Harry se na něj usmál a vyzkoušel to. Za chvíli opravdu svou touhu dostal pod kontrolu. Zrušil zastírací kouzlo a zas se posadil k němu na gauč. Ještě si několikrát nahlas zopakoval formuli, aby si ji bezpečně zapamatoval, pak pohlédl Kingsleymu do očí a nechal zcela úmyslně proudit ze svého těla vděčnost, kterou k němu cítil.

      „Děkuji Kingsley, za všechno…“

      Ten ho s úsměvem objal kolem ramen a řekl:

      „Od toho přece přátelé jsou Harry, vím, že ani ty bys mi pomoc neodmítnul…“

           Pak se Kingsley vrátil zpátky do práce a Harry se pustil do domácích úkolů. Přišli za ním Ron s Hermionou, že mu trochu pomůžou a nejdřív mu zkontrolovali už hotové úkoly a Hermiona mu v nich opravila několik drobných chyb. Pak se s ním pustili do rozdělaného úkolu z lektvarů a tak ho měl za chvilku hotový. Všiml si ale, že se Ron trochu ošívá, jako by si uměl představil lépe strávený čas s Hermionou. Harry pochopil, poděkoval za pomoc a s úsměvem jim řekl:

      „Teď byste se měli taky trochu věnovat jeden druhému, jak se na čerstvé snoubence patří, ne? Já jsem vám vděčný za pomoc, ale zkusím se bez ní obejít…“

      Ron se začervenal a Hermiona se krásně usmála.

      „Tak my se půjdeme před večeří ještě trochu provětrat na čerstvém vzduchu…“

      A se smíchem odešli.

           Harry usilovně pokračoval až do večeře a po večeři taky. V jedenáct večer za ním přišla Molly a posílala ho spát, aby si na zítřek trochu odpočinul.

      „Dopíšu si ještě ten poslední úkol z lektvarů. Pak už mi zbudou jen tři úkoly z Formulí. Poprosím mámu, aby mi s nimi pomohla, jsou dost těžké…“

      Molly se usmála.

      „Ginny jsme s nimi taky pomáhali, já i Artur, ta už je má hotové. Zbývají jí poslední dva z bylinkářství. Už šla spát a poprosila mě, abych ti za ní dala pusu na dobrou noc…“

      Harry zrudnul a zatvářil se rozpačitě. Molly ho vzala za ruku a řekla:

      „Myslela jsem, že víš, že se mi Ginny svěřuje… Netušila jsem, že ti to neřekla. Vadí ti to hodně?“

      Harry chvíli přemýšlel a pak odpověděl:

      „Nevadí mi to. Jen potřebuji trochu času, abych si na to zvyknul… Já jsem nikdy tak důvěrný vztah s nikým neměl… Ron je dost uzavřený, s ním se o spoustě věcí bavit nedá…“

      Molly se usmála:

      „Ne všichni mí synové jsou uzavření a stydliví po svém otci… Skus to s Billem, ten zdědil mou povahu, jak už jsi asi poznal…“

      Harry se usmál a odpověděl:

      „Nevím, jestli to dokážu… Ale díky za radu.“

      Mamka ho pohladila po vlasech a dala mu pusu na čelo.

      „Dobrou noc Harry a neponocuj dlouho. Zítra nás čeká náročný den.“

           Ráno ho Ron budil dost brzy.

      „Vstávej, máme se vykoupat, umýt si vlasy a oholit. Ženský už šílej asi hodinu. Máma pořád straší, že mě ostříhá. Doufám, že Hermiona přijde co nejdřív a rozmluví jí to…“

      Když oba vymydlení, navonění a oblečení ve svých nových oblecích přišli do kuchyně, tak už tam Hermiona byla. Ona i Ginny už byly také vyparáděné a právě si dokončovaly účesy. Harry se usmál:

      „Vypadáte jako sestry – stejné účesy, stejné boty, skoro stejné šaty…“

      Ginny se uculila: „To je účel – chceme aby všichni věděli, že patříme do stejné rodiny…“ a s potutelným úsměvem se otočila k Ronovi.

      Ten se trochu začervenal a zaprotestoval:

      „A proč by to mělo vypadat, že jsem se zasnoubil se svou setrou? Vy máte ale bláznivý nápady…“

      Ostatní se rozesmáli.

           Mamka se na ně zálibně podívala:

      „No vidíte, jak vám to sluší… Teď ještě musíme něco udělat s vašimi vlasy… Harry, s tou tvou rozježenou kšticí se přece musí dát něco dělat.“

      Ale ozvala se z portrétu Lily:

      „S tím nic neuděláš Molly, to je marné…“

      Harry se na ni usmál a letmo zahlédl i široký úsměv na tváři svého táty, těsně před tím, než se k němu zase otočil zády. Tak si s pohledem na mámu nešťastně povzdechl. Ona jen pokrčila rameny a podívala se na něj s výrazem: „Já ti to říkala…“ Harry se smutně usmál a zase to zkusil:

      „Tati, tak už se na mě nezlob, vidíš přece, že se snažím, abych to odčinil…“

      Táta se k němu otočil s vítězoslavným jedovatým úsměvem ve tváři, jako by mu Harry právě přihrál na smeč.

      „Jistě, to vidím… Zrovna včera dopoledne ses snažil obzvlášť, že?“

           Harry nešťastně vydechl, svěsil poraženecky ramena a sklopil hlavu. Pak se zdrceně posadil ke stolu zády k portrétu. Viděl jak se ostatní členové rodiny shovívavě usmívají nad jeho problémy. Ginny se ho ale zastala:

      „Ale Jamesi, Harry v tom byl docela nevinně…“

      „Jo jistě, úplné neviňátko, že? Vlastně se toho vůbec nezúčastnil…“

      Ginny pohodila vzdorovitě hlavou:

      „To neříkám, ale vymyslela jsem to já s Hermionou, on o tom co chystáme nevěděl.“

      James zakroutil hlavou a s hranou přísností řekl:

      „Však ty bys taky zasloužila…“

      Molly se po něm podívala vyčítavě:

      „Však taky oba dostali svoje, teď se ale musíme věnovat tomu tvému účesu Harry.“

      A zajela mu rukou do vlasů.

           Harry vrhnul příšerně utrápený pohled k naproti sedícímu Ronovi a Charlie, který seděl vedle něj, se nahlas rozesmál.

      „Nic si z toho nedělej Harry, mě už mamka taky zkulturňovala...“ a ukázal na své čerstvě ostříhané vlasy. Pak se podíval na uculujícího se Rona a trochu ho schladil:

      „Ty se mi moc nesměj, tebe to čeká taky…“

      Ron se zatvářil vyděšeně a pohledem hledal podporu u Hermiony. Ginny se podívala zamyšleně na Harryho hlavu a řekla:

      „Třeba by pomohlo, kdybys mu to trochu zkrátila tady vzadu a po stranách…“

      Harry zavřel oči a trpně snášel všechno, co s jeho vlasy prováděly. Ozval se až v okamžiku, kdy mu chtěly zkrátit i ofinu.

      „Tady vepředu ne, to mi nechte. Nechci, aby mi pořád někdo zíral na tu jizvu.“

      Molly se ho pokoušela uklidnit:

      „Vždyť už se ti tak hezky ztrácí, už skoro není vidět Harry…“

      „Jo, jenže jenom skoro, každý kdo mě potká, si vždycky nejdřív prohlídne moje čelo. Jen mi tam ty vlasy pěkně nechte, tak jak jsou…“

      Tak mu jen zase vlasy učesala a spokojeně konstatovala:

      „I tak už vypadáš mnohem líp… Nechceš se podívat do zrcadla?“

      Harry zakroutil hlavou:

      „Já vám věřím, když se to líbí vám dvěma, tak to asi bude dobré ne?“ a podíval se při tom Ginny do usmívajících se očí.

           Ginny se rozesmála a dala mu pusu. Pak se posadila vedle něj a s úsměvem sledovala jak se mamka s Hermionou pustily do Rona. Nakonec ho po dlouhém přesvědčování, hádkách a trucování přesvědčily, že by mu vlasy svázané vzadu neslušely zdaleka tak, jako Billovi, že se po něm nemůže pořád takhle opičit. Vlasy mu jen trochu zkrátily, na Hermioninu žádost mu je mamka nechala trochu delší, tak, jak se jí to líbilo. Ron je nechal s naprostou odevzdaností dělat a ani nemuknul. Když skončily a Hermiona si ho zálibně prohlížela, tak jen kysele podotknul:

      „No, hlavně že se to líbí tobě…“ 

      Charlie se rozesmál:

      „No, konečně jsi na to přišel… Zvolil jsi tu nejlepší metodu, jak se z toho nezbláznit.“

      Do toho přišla i Katie, kterou Charlie taky pozval na svatbu a s úsměvem je pochválila:

      „Páni, vám to teda opravdu sluší, zvlášť tobě Charlie…“ Ten se smíchem vstal a šel své děvče přivítat polibkem.

           Pak už je nervózní Weasleyovi popoháněli, aby rychle dojedli, že už musí vyrazit. Přemístili se do lesíka kousek od domu Clearwaterových a když sněhem přicházeli k domu, tak jim vyběhl naproti příšerně nervózní Perci. Za ním kráčel zářící a spokojený Karel Sweet. Perci spustil, jako kolovrátek:

      „To jsem rád, že už jste tady, musím vás ještě všechny představit zbytku rodiny. A taky byste si měli nenápadně vysušit ty kalhoty a boty, jen ať to proboha nikdo nevidí. Do kostela k obřadu pojedeme automobily, objednali jsme jich dost, z kostela do hospody je to kousek, tam přejdeme pěšky. Máme celou hospodu pro sebe až do večera, jen se prosím chovejte tak, ať ti mudlové nic nepoznají. Někteří jsou dost…“ Najednou nenacházel slov.

      Karel se usmál a dokončil to za něj:

      „No babička je trochu staromódní, ale Penelopa ji má moc ráda a ta její teta z Londýna má trochu přehnaně puritánské názory, tak ji moc neprovokujte, aby se nerozčílila…“ A tak během zdvořilého a trochu upjatého představování mamka, Ginny, Hermiona, Fleur i Katie velmi nenápadně všem proudem horkého vzduchu z hůlek vysušily kalhoty a boty. Stihly to včas, než přijela objednaná auta.

           Obřad v kostele proběhl hladce a Bill si liboval, že si Perci na poslední chvíli vybral místo něj za svědka Karla. Ten si to všechno velmi užíval a zářil úsměvy na všechny strany. Všem se také moc líbily družičky, asi pětiletá dvojčátka, takoví blonďatí kudrnatí andílci, které svoje poslání braly velmi vážně a když jedna z nich zakopla a upadla, tak se rozplakaly obě. Jejich maminka, nevěstina sestřenice je rychle ukonejšila. Obřad proběhl bez problémů a při odchodu z kostela bylo na Percim vidět, jak hrozně moc se mu ulevilo. Karel se jim cestou do hospody svěřil, že ho babička považuje za trestance, protože je přesvědčená, že Austrálie je Anglická trestanecká kolonie. Vypadal, že ho to hrozně pobavilo.

      „Vlastně má tak trochu pravdu… Jeden můj prapradědeček byl vlastně do Austrálie deportován jako revolucionář a tak jsem ji to hrdě sdělil. Myslel jsem, že to s paní Clearwaterovou praští cha, cha.“

            Perci se po boku své ženy nesl pyšně jako páv a pokukoval po nich, jestli vidí, jak mu to jako novomanželovi sluší. Mamka se na něj šťastně usmívala a hbitě zarazila George, když prohlásil, že mu bude muset jít trochu srazit hřebínek. Na hostině v hospodě, byla nejprve trochu upjatá atmosféra, ale mudlové se nakonec po několika skleničkách vína trochu uvolnili a rozběhla se příjemná zábava. Harry šel s Billem vedle do výčepu pro pár piv a s pobavením poslouchali, jak si babička vzala Penelopu stranou a vyčítala jí:

      „Peny, zlatíčko, ten tvůj manžel je z nějaké zvláštní rodiny. Svědek kriminálník, švagrová Francouzska, a ti ostatní… do jaké rodiny ses to vlastně dostala děvenko moje nešťastná…“ Harry zachytil Penelopin zoufalý pohled, strčil do Billa a šli napravit rodinou reputaci. Přidala se k nim i Hermiona, která se vracela ze záchodu, slyšela to taky a dovtípila se, co chtějí dělat.

            Harry se na starou paní usmál a řekl:

      „Náhodou jsem zaslechl vaše obavy paní Clearwaterová, rád bych vám o rodině, která ve vás nevzbuzuje příliš dobrý dojem, něco řekl. Brzy se do té rodiny chci také přiženit, jsem snoubenec Perciho sestry Ginny.“

      A Hermiona se přidala:

      „Já jsem snoubenka jeho bratra Ronalda a jeho rodinu znám také velmi dobře. Jsem pyšná na to, že mě přijali do rodiny…“ a usmála se na Billa.

      Ten se rozesmál a odpověděl:

      „Kdo by také nechtěl do rodiny někoho tak úžasného jako jste vy dva.“ Penelopa se na Harryho a Hermionu usmála, ale její babička samozřejmě nemohla vědět, co je na těhle dvou úžasného a tak Harry zavedl řeč jinam.

      „Paní Weasleyová je sice doma a stará se o domácnost, ale dělá to tak dobře, že od letošního roku vede kroužek vaření u nás ve škole. Pan Weasley zastává významné místo na ministerstvu…“

      „Ale nepovídejte mladý muži a na kterém?“ podivila se babička. Než jí stačil Harry odpovědět zasáhla Penelopa:

      „Ale vždyť už jsem ti to říkala babičko. Perci dělá úředníka na ministerstvu zahraničí a jeho otec tam pracuje jako vedoucí odboru, je to velmi vážený pán…“

      Babička zakroutila hlavou:

      „No rozhodně na to nevypadá.“

      Hermiona se zasmála.

      „Vždyť žení syna, je nadšený, moc si Clearwaterovi oblíbil, proto se chová tak vesele a uvolněně…“

           Babička se nad tím zamyslela, pak se podívala na Billa a zeptala se:

      „Vy jste nejstarší bratr, že? Copak děláte vy?“

      Bill se na ni laskavě usmál:

      „Já pracuji v bance…“

      A Harry to vylepšil:

      „Bill dělá finančního poradce a jeho žena také pracuje v bance…“

      Hermiona se přidala:

      „A Charlie, Perciho druhý bratr pracuje na ministerstvu zemědělství a lesnictví, je totiž odborník na zvířata.“

      A Bill ještě představil George a Hermiona a Harry ho doplňovali:

      „Má vlastní obchod… S hračkami, se speciálními, technickými hračkami a kouzelnickými rekvizitami… Ty jsou teď velmi moderní a oblíbené… daří se mu opravdu dobře…“

      Babička pochvalně pokyvovala hlavou, pak poplácala Penelopu po ruce a řekla:

      „No, vypadá to, že ses dostala do slušné rodiny děvenko, už se o tebe nebojím… Dovedeš mě teď dovnitř? Ráda bych řekla tvé tetě, že její obavy jsou neodůvodněné.“

      Penelopa se na ně vděčně usmála a odváděla babičku dovnitř. Ti tři se na sebe podívali a Hermiona se rozesmála:

      „Kdyby tušila…“

      Všichni pobrali tolik piv, kolik unesli a se smíchem se vrátili ke své rodině.

           Oslava skončila, ke spokojenosti Perciho, bez jediného incidentu. Naopak i dosud nepřátelsky naladění členové nevěstiny rodiny se začali k jeho rodině chovat přívětivě a tak byl očividně šťastný, když se s ním loučili. Přijela pro ně auta z ministerstva, aby je dovezla za město, kde se mohli už bez problémů přemístit. Bill a Fleur šli rovnou domů, Charlie šel vyprovodit Katii a tak se sešli v kuchyni mamka s taťkou, George, Harry, Ginny, Ron a Hermiona, která měla dnes přespat u Ginny. Vyprávěli portrétům o tom jak probíhala svatba. Fred byl velmi rozzlobený, že ho nemohli vzít sebou a rozčileně se pustil do George: „Neříkej, že jsi Perciho na jeho svatbě ani jednou neztrapnil… Co se to s tebou děje bráško?“ George se na něj usmál:

      „Nevím, že bych konečně dostával rozum?“

      Mamka zakroutila hlavou:

      „Tomu nevěřím… ne že by to nezkoušel Frede, ale my jsme na něj dávali pozor a tentokrát jsme ho uhlídali…“

      Fred se spokojeně usmál:

      „No proto, už jsem se o tebe začal bát…“

           Pak se mamka otočila k Harrymu a k Hermioně.

      „Bill mi vyprávěl, jak jste u babičky srdnatě bránili čest naší rodiny. Říkal nám to, abychom věděli, co odpovídat, kdyby se nás ptali. Bylo vidět, že se na nás pak už dívali s větším respektem. Chtěla bych vám moc poděkovat.“

      Harry se na ni podíval s úsměvem:

      „Není za co. Vždycky budu hájit čest Své rodiny…“

      Molly se na něj taky usmála a jemu i Hermioně dala pusu.

           Jedli celé odpoledne, tak si dali k večeři jen polévku. Harry poprosil Kráturu o kávu, že se bude ještě chvilku věnovat úkolům a poprosil Lily, jestli mu pomůže.

      „Čeká mě ten nejtěžší úkol z formulí – o paměťových kouzlech. Na tom strávím určitě ještě celý zítřek, tak se do něj chci pustit ještě dneska…“

      Lily se usmála:

      „Jistě Harry, vždyť jsem ti to slíbila. Škoda, že s tebou nemluví táta, ten ovládal paměťová kouzla moc dobře...“

      Harry jen s povzdechem pokrčil rameny.

           Pracoval pilně celý pátek dopoledne. Nakonec to s tím úkolem nebylo tak těžké, jak čekal, protože mu vydatně pomohla i Hermiona, aby s ní mohl jít na návštěvu ke Connorovým. Byla z toho trochu nervózní, ale Connorovi byli velmi milí a Lucas byl z jejich návštěvy tak nadšený, že z ní brzy nervozita spadla. Bydleli v malé zahradní chatce, uvnitř kouzly rozšířené a velmi útulně zařízené. Oba jim to pochválili a paní Connorová, celá zrůžovělá tou chválou jim uvařila výtečný čaj. Hermiona je ujistila, že mast na pokousání je teprve první, dílčí výsledek její práce.

      „Teď dávám dohromady první dvě receptury na lektvar. Zatím jsem ještě neměla čas je vyzkoušet na těch virových kulturách, pustím se do toho hned po prázdninách. Pan profesor mi moc pomáhá, takže začínám věřit, že se nám to do konce školního roku podaří…“ 

           Connorovi si s nimi pěkně popovídali. Postěžovali si, že se stále setkávají s různými předsudky, že pan Connor přišel o práci, když se ve firmě dozvěděli, že se z jeho syna stal vlkodlak.

      „Přitom je tak šikovný,“ vyprávěla jim smutně paní Connorová.

      „Dělá rekonstrukce starých domů a zařizování domácnosti. Tenhle domek je také jeho práce. Občas sice sežene soukromě nějakou jednorázovou práci, ale je to sotva na živobytí a teď ještě čekáme miminko… Kdybyste Lucase vyléčila, tak by se nám velmi ulevilo…“

      Harry se na ně usmál a řekl:

      „Na to, abychom manželovi pomohli sehnat nějaké zaměstnání už snad nemusíme čekat na to, až se Lucas vyléčí. Řekneme panu Weasleymu, aby se zkusil zeptat na ministerstvu a kdyby to nevyšlo, tak můžeme zapojit ostatní přátele. Kdyby bylo nejhůř, tak ho můžeme doporučovat přátelům, aby měl víc práce soukromě…“

      Rozloučili se s usměvavými Connorovými a hned jak přišli do Doupěte, tak zapojili taťku do akce „zaměstnání pro pana Connora“.

           Harry se zase hned pustil do práce, psal i celou sobotu a když si chtěl večer oddychnout, že už má hotovo, tak mu Ginny připomněla, že dostali na prázdniny ještě normální úkoly. Když viděla jeho nešťastný výraz, tak si s ním, s mamčiným svolením sedla a celého Silvestra spolu na nich pracovali. Před půlnocí měli hotovo a tak unaveně oslavili s rodinou příchod Nového roku a šli spát. Takže si oba mohli odpočinout až na Nový rok. Ginny konečně vyzkoušela svoje nové koště a mohli si při tom užít trochu legrace. Po obědě jim mamka dala na odpoledne volno na randění, jen museli slíbit, že budou do čtyř doma, aby si stihli zabalit a navečeřet se před návratem do školy.

           Když oba rozzářeně vyběhli ruku v ruce ven, tak se James na Molly zamračil:

      „Neměla jsi je pouštět Molly, ještě z toho nejsou venku, zase do toho spadnou.“

      Molly se na něj podívala celkem vážně.

      „Já si to nemyslím Jamesi a Lily také ne. Ginny už se naučila, jak odolávat a Hermiona s Ronem taky slíbili, že na něj dohlédnou. Myslím, že už to zvládne. Mají oba za sebou kus tvrdé práce a zaslouží si trochu rozptýlení před návratem do školy…“

      James nesouhlasně zavrtěl hlavou.

      „Jste k nim obě příliš shovívavé, Harry by potřeboval ve výchově trochu přitvrdit…“

      Molly se mu ale důrazně postavila:

      „Tak to si teda nemyslím Jamesi. Vždyť víš, co už si ten váš kluk musel vytrpět. Teď už si zaslouží trochu štěstí a hlavně spoustu lásky. A té já mu dám, kolik dokážu… a nejen já, ale všichni členové naší rodiny. Je smutné, že ty mu ji odpíráš.“

      A naštvaně se k němu otočila zády.

      Slyšela Siriuse:

      „No na mě nekoukej, říkal jsem ti, že se nevyplatí Molly moc dráždit. Navíc s ní v tomhle vyjímečně souhlasím, taky si myslím, že bys měl už Harrymu odpustit. Vidím na něm, jak ho trápí, že s ním nemluvíš…“

      James se tvářil zamyšleně a trochu naštvaně ještě v okamžiku, kdy Harry jejich portrét ukládal do pouzdra a do batůžku od Hermiony, na cestu do Bradavic.

           Když postupně vylezli z krbu v Nebelvírské společenské místnosti, tak je přivítal Sturgis a hned je hnal dál od krbu.

      „Krb je zpřístupněn teprve patnáct minut a už je tu skoro polovina koleje. Jako by se všichni nemohli dočkat, až se z prázdnin vrátí do školy…“

      Stěžoval si rozmrzele. Harry se ho zeptal:

      „Můžeme vám dát domácí úkoly pane profesore?“

      Sturgis zavrtěl hlavou a rychle tahal z krbu malou zmatenou prvňačku Justinu a její kufr, protože se za ní už zase začaly objevovat další zelené plameny.

      „Honem ven, nebo ti někdo přistane na zádech…“

      Pak se otočil k Harrymu:

      „Teď ne Harry, nechte to na zítra. Všichni máme, jak vidíš, dost práce…“

            Harry dal svůj batoh Ginny a Ron Hermioně.

      „Tak vám tady trochu pomůžeme pane profesore…“ Vytáhli z krbu svorně další tři studenty. Pak využil Sturgis chvíli klidu a zeptal se:

      „Stihnul jsi to všechno Harry? Měl jsi toho dost…“

      Harry se smutně usmál:

      „Skončil jsem až na Silvestra před půlnocí, ale do Nového roku jsem vstoupil s čistým štítem…“

      Sturgis se usmál, počkal až krb hbitě opustí Dean a pak se Harryho zeptal:

      „Zrušil jsem ve středu doučování, nechceš přijít po večeři na kus řeči?“

      Harry s úsměvem přikývl.

           Ten večer si ještě užívali trochu pohody a nicnedělání a šli spát dost brzy. V úterý vždy po hodině s Ginny odevzdali všechny úkoly z obrany, lektvarů a před obědem zašli za profesorkou Prýtovou. Po obědě měli formule a tak dostal jejich znova vypracované úkoly i profesor Kratiknot. Každý z profesorů reagoval jinak. Sturgis přijal jejich práci s úsměvem, profesor Křiklan rozpačitě s omluvami:

      „Nikdy bych si na tebe sám nestěžoval Harry, ani na Ginny, ale paní ředitelka si hodnocení vaší práce přímo vyžádala a já… lhát jsem jí nemohl…“

      Harry i Ginny ho ujistili, že se na něj pro to nezlobí, že jsou si vědomi toho, že se musí víc snažit, aby se dobře připravili na OVCE. Profesorka Prýtová se ani nezastavila a tak jí úkoly i s omluvou předali za pochodu. Kratiknot se také trochu rozpačitě usmíval a omluvil se, že se podílel na pokažení jejich prázdnin.

      Po vyučování si napsali dva z dnešních tří úkolů a po večeři si Harry procvičoval proměnlivé kouzlo, které mu pořád nefungovalo tak, jak by mělo. Nakonec ho zvládl až s pomocí Hermiony, když se vrátila ze své laboratoře a opravila mu výslovnost jeho formule. Tak byl už konečně připraven i na zítřejší dvouhodinovku přeměňování. Ta dopadla bez problémů a Harry začal přemýšlet, jestli se náhodou v profesorce Stampové nespletl, protože od té jejich první hodiny o něj neprojevovala nějak přehnaný zájem. Po obědě zasedli k domácím úkolům a pak celou večeři všichni uklidňovali Ginny, která měla hrůzu ze své večerní konzultace s profesorkou McGonagallovou. Mělo to být poprvé od toho jejich průšvihu, kdy se s ní měla vidět a měla strach, že dostane ještě další kázání.

      „Myslím, že už se k tomu vracet nebude Ginny,“ uklidňovala ji Hermiona.

      „Svoje už vám k tomu řekla, dala vám trest, tak se možná jen zeptá, jestli jste úkoly odevzdali a dál to rozpitvávat nebude.“

      Harry přizvukoval:

      „Myslím si totéž Ginny, to spíš Sturgis… Pořád mám pocit, že si ze mě bude kvůli tomu utahovat…“ a s tímto vědomím také po večeři vstupoval do jeho kabinetu.

       Sturgis se ho s laskavým úsměvem zeptal:

      „Dáme si čaj, nebo máš chuť třeba na medovinu, nebo máslový ležák?“

      Harry se usmál a odpověděl:

      „Máslový ležák bych si dal…“

      A tak Sturgis přivolal džbánek máslového ležáku, dvě sklenice, do kterých nalil a hned džbánek doplňovacím kouzlem znova naplnil po okraj.

      Sedli si ke stolku v rohu a Sturgis začal:

      „Profesor Brumbál mě a profesorce McGonagallové vyprávěl, jak se projevuje to, že se z tebe stal Pán Smrti, Harry… i to, jak jsi zvládal zakrývání svých emocí…“

      Harry kývnul na souhlas.

      „Myslím, že byste to měli vědět, protože, jak pan profesor řekl – je to zřejmě jen první ze schopností, které mi ty relikvie dávají. Na další musím teprve přijít… Něco už mě napadlo.“  

      Odmlčel se a zamyšleně se napil. Pak jako by se rozhodl, že je nejvyšší čas to vybalit pokračoval:

      „Tehdy, když mě Hagrid, domněle mrtvého, nesl z lesa, tak jsme procházeli přes hradbu mozkomorů. Vnímal jsem, jak se Hagrid třese, cítil je… Já jsem je viděl skrz řasy, ale nic jsem necítil… Ani chlad, ani beznaděj… Myslím, že už mi nemůžou nijak ublížit a jestli tu bude k dispozici mozkomor, tak bych si to rád soukromě ověřil. Proto jsem chtěl, abyste to vy dva věděli…“

      Sturgis se na něj díval trochu fascinovaně a řekl:

      „No to by snad mělo jít zařídit. Proberu to s paní profesorkou a uvidíme, jestli mi ho Dedalus dokáže sehnat…“ dolil sklenice a zase automaticky džbán doplnil.

        Pak se zeptal:

      „Už jsi přemýšlel o té sošce Fénixe? Kde ji máš?“

      Harry si povzdechl:

      „Zatím je v krabici v batohu. Trochu jsem o tom přemýšlel, ale čím dál, tím víc mi připadá přehnané takhle přísahat. Vždyť po posledních událostech všichni vědí, kdo jsou členové Fénixova řádu a Brumbálovy armády a co jiného ještě můžeme tajit… Doba je klidná, máme svého ministra a spoustu dalších na významných místech, proč dělat takové tajnosti?“

      Sturgis zakroutil hlavou:

      „Takže nastalo období lehkomyslnosti? Dobře, můžeme to trochu probrat… Těch, co znají naše členy, není zase tolik. Jsou to většinou lidé, kteří s námi bojovali, sympatizují s námi, a kdyby k něčemu došlo, tak je pravděpodobné, že budou zase stát na stejné straně…“

      Harry nesouhlasně zakroutil hlavou:

      „A co Goyle, byl na našem srazu, ví, kdo jsou členové Brumbálovy armády.“

      Sturgis se zasmál:

      „Ale to jsi na omylu Harry. Já i paní ředitelka jsme si uvědomili, že se dozvěděl příliš a tak jsme jemu i těm jeho dvěma kumpánům ze čtvrtého ročníku, společně upravili paměť. Pamatují si jen to, že napadli a omráčili Dennise, svázali ho a strčili do skladu. Při tom byli přistiženi a za to byli také potrestáni. Víc toho nevědí.“

      Harry se na něj díval velmi překvapeně.

      „Tak to mě nenapadlo… Vidím, že to utajení berete opravdu dost vážně…“

      Sturgis přikývl:

      „Víme, že jsi nám dal pravděpodobně pár let klidu Harry, ale kouzelníků s čistou krví, kteří nesouhlasí s míšením krve s mudly a mudlorozenými je pořád hodně a kdyby se mezi nimi objevil schopný vůdce, tak je to tu zase. Víš moc dobře, že takových jako je Goyle, kteří jsou prostě zlí, je pořád dost. Stačí, aby se objevil někdo natolik schopný, že je dokáže spojit a budou tu problémy zas. Proto si myslíme, že bychom měli zůstat utajení a opatrní stále.“

        Harry chvíli zamyšleně mlčel a pak potichu řekl:

      „Vím, že máte pravdu, ale nevěřím, že bych o tom dokázal přesvědčit ostatní. Jestli svolám tu schůzku, tuhle přednášku o lehkomyslnosti byste si měl vzít na starost vy, nebo Kingsley, aby měla větší důraz.“

      Sturgis se zasmál:

      „Dobře, stačí říct.“ Pak převedl řeč jinam:

      „Co ty a Ginny, už to zvládáte?“

      Harry si povzdechl:

      „Já nevím, vážně… Občas mám pocit, že už to mám spolehlivě pod kontrolou, ale pak mě to zase na chvíli přemůže. Fakt se snažím… Myslím, že Ginny je na tom mnohem líp. Dokáže se ovládat mnohem líp než já…“

        Sturgis mlčel a zasněně se usmíval. Chvíli jen tak mlčky seděli a pak začal Sturgis tiše vyprávět.

      „Už jsem ti říkal, že jsem byl ženatý. Vzali jsme se čtrnáct dní před tím, než ses narodil. Vrátili jsme se s Claudií ze svatební cesty a hned jsme se na tebe jeli podívat. Byly ti dva dny, když jsem tě viděl poprvé.“

      Harry se usmál a Sturgis pokračoval:

      „Byl jsem ženatý čtyři měsíce a byly to ty nejkrásnější chvíle mého života. Vím, co jste s Ginny prožívali Harry, prožíval jsem to samé… Dal jsem vám čtrnáct dní, víc jsem vám dát, vzhledem k okolnostem, nemohl.“

      Harry se smutně usmál a vydechl:

      „I za to děkuji…“

      Sturgis se smutně usmál:

      „Vím, jak je těžké se z toho šílenství dostat, ale teď se musíte soustředit na zkoušky, pak si to můžete zopakovat, udělat si reprízu. Já jsem se musel taky vzpamatovat, vrátil jsem se do práce a doba, ve které jsem žil, si vyžadovala neustálou ostražitost…“

      Odmlčel se a nepřítomně zíral před sebe s obrovským smutkem v očích.

      Harry se na něj chvíli díval a pak se potichu zeptal:

      „Co se stalo?“

        Sturgis chvíli zaváhal, ale pak pokračoval:

      „V neděli, přesně čtyři měsíce po svatbě jsme zjistili, že je Claudia těhotná. Byl jsem nejšťastnější člověk pod sluncem. V pondělí jsem šel do práce a Claudia šla tu šťastnou novinku sdělit svým rodičům. Měl jsem ji tam po práci vyzvednout. Můj tchán, Edgar Bones, byl také členem řádu, dobře jsem je znal a měl jsem je všechny moc rád.“

      Zase se na chvíli odmlčel, jako by pro něj bylo moc těžké pokračovat.

      „Když jsem přišel k jejich domu, tak nad ním viselo znamení zla… Vběhl jsem dovnitř, dům byl hrozně zřízený, bylo vidět, jak urputně se bránili. Neubránili se… Byli všichni mrtví… Edgar, jeho čtrnáctiletý syn Ludvík, jeho žena Emilly i moje žena Claudia…“ zase se odmlčel.

      Harry cítil, jak se mu do očí hrnou slzy.

      „To je mi líto…“

      Sturgis kývnul:

      „Je to už osmnáct let a stále to bolí…“

      Pak se napřímil a pokračoval:

      „To, že jsem se dal na cestu pomsty a pomohli mi z toho ven profesor Brumbál, tví rodiče a hlavně ty, už jsem ti říkal…“ Když si všiml slz v Harryho očích, tak konejšivě pokračoval:

      „Nevyprávěl jsem ti to proto, abys mě litoval Harry, ale proto, že bych chtěl, abys mi pomohl s Patronem. Před tím, než se to stalo, tak jsem měl velmi silného Patrona… Bral na sebe podobu koně a zářil skoro tak, jako tvůj Dvanácterák. Pošuk Moody měl býka a společně jsme zničili pěkných pár mozkomorů, už jsme byli dost sehraní. Jenže teď…“

      Chvíli se soustředil a z jeho hůlky vyskočila nádherná, stříbřitá, ušlechtilá a ladně se pohybující kolie. Postavila se proti němu a dlouze a oddaně mu hleděla do očí, než zmizela. Harry zašeptal:

      „To byl Patron tvojí ženy…“

      Sturgis smutně přikývl.

        Harry si všiml snubního prstenu na jeho ruce, přimhouřil oči a zeptal se:

      „Mluvíš s ní ve snech že? Chodí za tebou…“

      Sturgis překvapeně zvedl oči, přikývl a vyrazil ze sebe:

      „V poslední době čím dál tím častěji…“

      Harry se mu podíval do očí a řekl:

      „Je to její duše, jste k sobě připoutáni stejně silným poutem jako Fred s Georgem, on za ním chodí také ve spánku, řekl mi to…“

      Sturgis sklonil hlavu a tiše pokračoval:

      „Řekla mi, že už ji mám konečně nechat odejít, že je to hřích, když se člověk schopný takové lásky, odsoudí k životu bez lásky…“

      Harry se smutně usmál:

      „Ona tě neopustí, navždy zůstane v tvém srdci. Chce ti jen říct, že už je načase, aby ses smířil s její smrtí a ponechal si na ni jen ty pěkné vzpomínky. Až to dokážeš, sundáš ten prsten a třeba se znova zamiluješ, tak se ti možná vrátí i tvůj Patron.“

      Sturgis seděl s hlavou sklopenou a nic neříkal. Harry na něj hleděl a při tom ho naplnil pocit porozumění a přátelství. Nepokoušel se ho zakrýt, naopak, přál si, aby to Sturgis cítil… Ten se za chvilku napřímil a najednou začal hýřit aktivitou. Dopil svou sklenici, mávnutím hůlky nechal zmizet džbán, podíval se na hodinky a řekl:

      „Už je dost pozdě Harry, měl by ses vrátit na kolej…“

      A tak také dopil a postavil se. Sturgis se na něj podíval a řekl:

      „A co se týká toho tykání…“

      Harry se zarazil a rozpačitě se omlouval:

      „Já… omlouvám se, bylo to trochu spontánní…“

      Sturgis se široce usmál:

      „Ano, to bylo… a mě se to moc líbilo, ale asi bychom s tím měli počkat, až budeš mít po zkouškách Harry.“

      Harry se také usmál.

      „Dobře… Tak dobrou noc pane profesore…“ a šel spát.

        Ve společenské místnosti na něj čekali Ginny, Ron a Hermiona. Přistoupil k nim s úsměvem:

      „Tak co paní ředitelka Ginny?“

      Ta se usmála:

      „Měli jste pravdu, jen se zeptala, jestli jsme odevzdali úkoly a pak jsme se věnovali ročníkové práci. Zadala mi spoustu studijních materiálů a udělala mi osnovu toho, jak by měla vypadat moje ročníková práce. Teď už to začnu všechno postupně sepisovat na čisto…“

      A povzdechla si. Hermiona se usmála:

      „A co Sturgis?“

      Harry se zamyšleně usmál:

      „Dal mi další téma na ročníkovou práci a pak jsme si jen tak nezávazně přátelsky povídali. Hlavně o tom, proč je nutné udržet Fénixův řád a Brumbálovu armádu v utajení…“

        A vyprávěl jim o sošce a paměťové kletbě, kterou ji Kingsley zajistil a o tom, že svolají společnou schůzku a zavážou se všichni přísahou. Probírali to společně ještě skoro hodinu, než se přinutili jít spát. Další dny se k tomu ještě několikrát vraceli. Ginny a Hermiona pochopily Sturgisovy argumenty stejně rychle jako Harry a se zvýšeným utajením souhlasily. Jen Ron se těžko zbavoval lehkomyslnosti a bezstarostnosti. Harry si uvědomil, že takových jako Ron bude víc a přemýšlel jak je rychle a důrazně přesvědčit o tom, že je opatrnost nezbytná stále. Rozhodl se, že se k tomuto tématu ještě vrátí při nedělní konzultaci se Sturgisem. Do té doby měl před sebou ještě jeden důležitý úkol.

        V pátek, při kroužku vaření, mu mamka poradila, jak se má pokusit přesvědčit tátu, aby se s ním usmířil. A tak v pátek večer, celou sobotu a neděli dopoledne i s Ginny pilně pracovali, aby měli hotové všechny úkoly na příští týden. V neděli, než odešel na oběd, se posadil proti portrétu svých rodičů a naléhal na tátu tak dlouho, až s ním začal mluvit a se smíchem mu dovolil vyrazit si po obědě s Ginny na rande.

      Na nedělní konzultaci tak dorazil ke Sturgisovi do kabinetu spokojený, uvolněný a ve skvělé náladě. Sturgis ho také přivítal s úsměvem.

      „Mám pro tebe dodatečný dárek k Vánocům Harry…“ a ukázal na hromádku sněhobílých, hedvábným leskem zářících, pergamenů na svém stole.

      „Na tvou ročníkovou práci… Rozdělil jsem se s tebou o své soukromé zásoby těch nejkvalitnějších pergamenů, protože ročníková práce a obzvlášť ta tvoje, si zaslouží být sepsána na tom nejkvalitnějším materiálu…“

      Harry se usmál a vytáhl z tašky desky, které dostal od Charlieho k Vánocům. Byly z té nejjemnější dračí kůže a skvěl se na nich zlatem vyvedený nápis:

      ROČNÍKOVÁ PRÁCE – HARRY JAMES POTTER.

      Sturgis se usmál a řekl:

      „Vidím, že nejsem až tak originální, jak jsem si myslel…“

      Harry se zasmál a řekl:

      „Tak originální tohle zase nebude, protože Ginny dostala podobné a u Hermiony jsem viděl něco podobného, ale z hadí kůže, takže si to Charlie trochu usnadnil…“

      Sturgis se zasmál:

      „A co dal Ronovi?“

      „Ten dostal nové, slušivé rukavice z dračí kůže… Docela by mě zajímalo, co od něj dostala Katie…“ Tomu se oba zasmáli a Harry se ještě odvrátil od tématu ročníkové práce a vysvětlil Sturgisovi jak obtížné bylo přesvědčit Rona o tom, že lehkomyslnost není na místě, že je potřeba zachovávat opatrnost a utajení. Požádal Sturgise, aby dali s Kingsleym hlavy dohromady a připravili si na setkání prvního února opravdu přesvědčivý projev.

        Pak už si vytáhl z desek svoje poznámky a pustili se do práce. Sturgis se ho zeptal: „Pokračoval jsi o prázdninách na tom průzkumu – kde se v nás berou naši Patroni?“

      Harry se zarazil:

      „Já… Na to jsem ani nepomyslel… Nějak jsem nestíhal…“

      Sturgis si chápavě povzdechl:

      „Škoda, připadá mi hodně zajímavý a měl by ses pokusit ho ještě trochu rozšířit…“

      Harry se zamyslel:

      „Mamku můžu ještě vyzpovídat za čtrnáct dní na kroužku… A zeptám se i vás… Kde se vzal ten kůň?“

      Sturgis se usmál a začal vyprávět:

      „Když jsem byl malý, tak jsem se učil jezdit na poníkovi u nás v jezdeckém klubu. Byla tam spousta krásných ušlechtilých koní a roztomilých poníků pro děti, ale mě se tam nejvíc líbil hodný, mírný, tažný kůň, který tahal vozy se senem, slámou a hnojem. Byl to velmi klidný a pracovitý dříč, ale když ho po práci pustili do ohrady, aby si trochu odpočinul, tak si dokázal užívat volnosti… rozběhl se po louce a skotačil jako hříbě… Moc se mi to líbilo a toho koně jsem si vyloženě zamiloval.“

      Harry se usmál:

      „Takže také zážitek z útlého dětství…“

      Sturgis přikývl a zasněně dodal:

      „Když jsi mi vyprávěl o Ronovi a Hermioně, tak jsem si na svého starého Patrona vzpomněl a najednou se mi po něm zastesklo…“

      Harry se mu zamyšleně podíval do očí a potichu řekl:

      „Možná proto za vámi přišla, třeba právě v tom vidí signál, že už jste připravený…“

      Sturgis se zahleděl do dálky, odmlčel se a jen lehce pokyvoval hlavou. Pak se ale probral:

      „Na to teď není čas, pustíme se do práce, Harry.“

        A tak se probrali Harryho poznámkami, dohodli se, co je potřeba ještě více nanečisto rozpracovat a vytvořili společnými silami osnovu, podle které by se měl Harry při psaní své ročníkové práce řídit.

      „Příště už společně můžeme dát dohromady úvod. Napiš si, jak by sis to představoval, já si udělám také pár poznámek a příští neděli už začneme psát načisto – souhlasíš?“

      Harry utrápeně přikývl a představil si, kolik práce mu tím ještě přibude. Z portrétu u dveří se ozval jeho táta:

      „Jen se netvař tak kysele synku, dal ses na vojnu, tak musíš bojovat… Šel jsi do toho dobrovolně a z vlastní vůle…“

      Sturgis k němu překvapeně zvedl oči.

      „Ale, ale, koho to tu nevidím? Tak to vypadá, že jsi svému synovi konečně odpustil Jamesi…“

      Ten se ušklíbl:

      „Jo, vypadá to tak. Ten uličník mi nedal moc na vybranou…“ a když viděl nechápavý výraz ve Sturgisově tváři, tak mu to vysvětlil:

      „V pátek, v sobotu i dnes dopoledne s Ginny dřeli jako mezci, aby měli všechny úkoly na příští týden hotové a před obědem za mnou přišel s tím, že by si po obědě rád vyrazil na rande a zeptal se, jestli ho pustím. Když jsem se k tomu odmítal vyjádřit, tak mi řekl, že jestli nedostane moje svolení, tak po obědě přijde do ložnice, natáhne se na postel, bude civět do stropu a trápit se… Tak co jsem měl asi tak dělat…“

      Sturgis se rozesmál:

      „Netušil jsem, že jsi takhle mazaný Harry…“

      A James se k němu připojil:

      „Jo, já taky nechápu, kde se to v něm bere…“

      Harry se s rozzářenýma očima přiznal:

      „No… on to nebyl tak docela můj nápad… Poradila mi to v pátek odpoledne paní Weasleyová… Ví, jak mě trápilo, že se mnou pořád nemluvíš…“

      James se plácl do čela:

      „No jistě, že mě to nenapadlo. Ta Molly je ale mazaná, to si s ní ještě vyřídím…“

      Sirius se rozesmál:

      „To bych radši nezkoušel Jamesi, párkrát jsem se s ní dostal do sporu a vítězně jsem z toho vyšel zcela výjimečně…“

      A Sturgis se přidal:

      „Být na tvém místě, tak bych to taky nezkoušel, je na tebe příliš zkušená…“

      A Lily se také přidala:

      „Nevím, co vás na tom překvapuje, vždyť vychovala – a dobře vychovala – šest synů. Ta má vás chlapy i váš způsob přemýšlení v malíčku. Radši to na ni nezkoušejte…“

      A tak se Harry se Sturgisem vydali na večeři se smíchem a dobrou náladou.

        Cestou se s ním ještě Harry domluvil na soukromé, důvěrné schůzce společně s paní ředitelkou, aby s nimi dojednal místo toho únorového shromáždění. V pondělí cestou z oběda se u něj Sturgis zastavil a řekl mu, že ve čtyři odpoledne, po vyučování má přijít do ředitelny. Harry už měl připraveno, co s ředitelkou probere a tak tam šel odhodlaně s jasným cílem. Když vstoupil do ředitelny, tak už na něj oba čekali, usazeni u stolku s čajem a jedno křesílko bylo přichystáno i pro něj. Tak se k nim s úsměvem posadil a zeptal se Sturgise:

      „Už jste mluvil s Kingsleym o tom projevu, pane profesore?“

      Sturgis se usmál:

      „Ano, probral jsem to s ním důkladně. Vezme si to na starost sám, má po ruce dost pádných argumentů, aby dokázal přesvědčit i ty největší lehkomyslníky. A co ty, vymyslel jsi, kde se všichni sejdeme?“

      Harry přikývl:

      „Právě proto potřebuji mluvit s vámi, paní ředitelko. Dost jsem o tom přemýšlel. Do Prasečí hlavy bychom se všichni nevešli a navíc, schůzka by měla proběhnout v pátek. Část z nás je ve škole a část venku… Napadlo mě jediné místo, do kterého je přístup ze školy i zvenčí a to je komnata nejvyšší potřeby – Nevillova jeskyně s průchodem k Aberforthovi. Jen mu tím přiděláme spoustu práce a bude muset na páteční večer hospodu uzavřít. Tuhle sobotu máme návštěvu Prasinek, tak bych za ním zašel a pokusil bych se ho přemluvit ke spolupráci, ale nejprve potřebuji, abyste mi to schválila vy, paní profesorko…“ a otočil se k ředitelce.

      Ta kývala hlavou.

      „Také jsem o tom přemýšlela, ale nic mě nenapadlo. Myslím, že toto řešení je asi opravdu nejschůdnější… A Aberfortha nech na starost mě, já mu to vysvětlím a mám mnohem větší šanci, že mi kvůli tomu nebude moc nadávat…“ Dodala s lehkým úsměvem.

      Harry se na ni vděčně usmál a pokračoval:

      „Jestli budeme na tu sošku přísahat, tak pro ni pak budu potřebovat místo, kde by mohla být bezpečně uložena. Můj batoh v ložnici mi příliš bezpečný nepřipadá, do ukrýváčku se nevejde, je příliš velká a tak mě napadlo, že do té doby než se usadím a budu mít stabilní, bezpečný domov, tak by mohla zdobit ředitelnu…“ a rozhlédl se okolo.

      Paní profesorka se také rozhlédla, jako by hledala příhodné místo, kam sošku postavit. Pak se zamyslela a zkoumavě se na Harryho podívala.

      „Takže ti ředitelna připadá jako bezpečné místo pro uložení tak důležitého předmětu?“ zeptala se ho.

      Harry se na ni překvapeně podíval a ona pokračovala:

      „Ptám se tě proto, že paní profesorka Stampová si při těch několika návštěvách zde, velmi důkladně ředitelnu prohlížela…“

      Harry se zatvářil velmi zamyšleně a pak zakroutil hlavou:

      „A já už jsem začal přemýšlet o tom, že možná bylo moje podezření neodůvodněné… Nevěnuje mi nijak zvláštní pozornost… Asi mě chce jen ukolébat. Možná si všimla, že ji podezřívám… Takže teď vím, že musím zůstat ve střehu. A co se týká té hůlky. Napadlo mě hned několik naprosto bezpečných úkrytů tady na hradě, jeden jsem si vybral. Znám ho jen já, nikdo jiný o něm neví, takže je hůlka v bezpečí…“

      Profesorka souhlasně přikývla:

      „Nebudu po ní pátrat Harry, nestojím o ni, jen si přeji, aby v bezpečí zůstala.“

      Harry se na ni usmál a řekl:

      „Já vím, paní profesorko. A děkuji, že jste mě zase přiměla k ostražitosti. Budu se asi muset vážně zamyslet nad tou svou lehkomyslnou náladou z poslední doby…“ uvažoval sebekriticky.

        V tom se ozval se smíchem ze svého portrétu profesor Brumbál:

      „Nic si z toho nedělej Harry, to je jen mládí a láska, co tě nutí házet obavy a starosti za hlavu. Od toho jsme tu my starší a zkušení, abychom tě přivedli na správnou cestu. A ty se vedeš snadno, jsi na svůj věk dost zodpovědný, takže to pro nás není tak těžká práce jako v jiných případech…“

      Harry se na něj krásně usmál a vděčně pohlédl i na profesorku McGonagallovou a Sturgise. Ti jen s úsměvem souhlasně kývli hlavou a tak Harry schůzku ukončil:

      „Takže jsme na všem dohodnutí a já se teď vrhnu na své domácí úkoly, jestli dovolíte.“

      A s jejich smíchem za zády odcházel spokojeně z ředitelny.

        Opravdu se i s Ginny velmi zodpovědně věnovali studiu. Nad domácími úkoly trávili veškerý svůj volný čas. Vzhledem k tomu, že venku byla sice spousta sněhu a mrzlo, ale bylo jasno a slunečno, tak čtvrtky zase věnovali famfrpálovým tréninkům. Bylo to pro ně skvělé rozptýlení a Ginny se, s jejím novým koštětem, zvedla forma ještě zřetelněji. Celý tým to přivádělo do euforie a na nadcházející zápasy se těšili tak, že ostatním týmům dělali vrásky na čele. Zvlášť Justin, jako jejich přítel a zároveň kapitán a chytač mrzimorského famfrpálového týmu to nesl obzvlášť špatně.

        Ve čtvrtek si Harry všiml, že se byl s Terry podívat na jejich tréninku a když se pak sešli u večeře, tak jeho zamračený výraz tak kontrastoval s nebelvírskými červenými tvářemi, ošlehanými větrem a mrazem, ale plnými štěstí a dobré nálady, že se ho Harry s úsměvem zeptal, co že ho to trápí. Justin se kysele zamračil:

      „Ještě si ze mě dělej legraci. Když vidím, v jaké formě je váš tým, tak pomalu uvažuji o tom, jestli má vůbec smysl proti vám v březnu nastoupit…“

      Harry se srdečně zasmál:

      „Hele já vím, že jsme dali dohromady jeden z nejlepších týmů, které kdy Nebelvír měl. Ale vás čeká ještě v únoru Zmijozel a v dubnu Havraspár a proti nim rozhodně máte slušné šance. Tak se s tou svou touhou po vítězství soustřeď na ně a s námi si prostě přijďte jen zahrát. Když předvedete pěknou hru, tak vám nikdo prohru s námi nemůže vyčítat…“

      Justin si jen smutně povzdechl.

        Harry si povšiml, že na Justina během jejich rozhovoru Terry kouká s láskou a pochopením a tak, když odcházeli od večeře, využil toho, že se zapovídala s děvčaty a vzal si Justina stranou. Pak se ho cestou zeptal:

      „Jak jste na tom ty a Terry? Chováte se k sobě pořád jen jako kamarádi, říkal jsem si, že se k sobě fakt hodíte. Ty s ní nechceš chodit?“

      Justin se začervenal.

      „Chtěl bych, mám ji opravdu moc rád, ale mám trochu strach, že kdybych se o něco pokusil, tak všechno pokazím a ztratím i její přátelství…“

      Harry se usmál:

      „Byl jsem v podobné situaci. Bál jsem se začít chodit s Ginny, abych neztratil Ronovo přátelství a tak jsem se připravil o dva, nebo tři měsíce štěstí. Holkám nijak zvlášť nerozumím, ale z toho, jak na tebe Terry u večeře koukala, bych soudil, že je do tebe fakt zamilovaná. Nepřipravuj se kvůli strachu o štěstí, Justine, a jdi do toho.“

        Pak se trochu potutelně usmál a dodal:

      „Třeba se jí podaří odvést tvoje myšlenky trochu dál od famfrpálu…“

      Justin se zasmál a ohnal se po něm, jako by mu chtěl dát pohlavek. Harry před ním se smíchem utíkal a málem vrazil do profesorky McGonagallové, která nečekaně vyšla zpoza rohu. Když oba rozesmátí, uviděli rozzlobený výraz v ředitelčině tváři, tak si stoupli schlíple vedle sebe a oba se tvářili velice provinile. Oči jim však ještě zářili rozpustilostí.

      „Omlouvám se, paní profesorko, je mi to opravdu líto…“ spustil Harry.

      Ta chvíli stála mlčky, jako by se jí nedostávalo slov, ale pak spustila:

      „Už vám bylo oběma osmnáct a chováte se pořád jako malé děti. Každému z vás strhávám po pěti bodech a doufám, že vás to donutí k zamyšlení nad tím, že už byste měli konečně dospět a chovat se alespoň trochu zodpovědně.“

      Mezitím k nim došli ostatní a Sturgis, který se k nim cestou připojil. Tak se profesorka na něj podívala a dodala:

      „Teď vás předám profesoru Tobolkovi, aby vám ještě udělil nějaký trest.“

      Pak se rázně otočila a odešla. Sturgis se na ně vyčítavě podíval:

      „Copak jste vy dva vyváděli?“

        Harrymu pořád ještě hořely v očích plamínky uličnictví, a když to Sturgisovi vysvětloval, tak se nemohl ubránit úsměvu ve tváři.

      „Trochu jsme se tady s Justinem přátelsky kočkovali a málem jsme při tom porazili paní ředitelku. Strhla nám po pěti bodech a hezky nám vynadala…“

      Sturgis s úsměvem zakroutil hlavou.

      „Tak tedy… co s vámi mám dělat? Příští středu po večeři mi přijdete oba dělat figuranty na doučování. Procvičujeme úplné spoutání a omračující kouzlo, tak si to užijete…“

      Harry i Justin si povzdechli, zatvářili se přehnaně utrápeně a zase Sturgise rozesmáli.

       

      Items details

      • Hits: 8347 clicks

      Tecox component by www.teglo.info