Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Malý vlkodlak

maly_vlkodlak-thaneb Naposledy v Bradavicích

Druhá část trilogie Harry Potter a Potomci Pána zla.

Poslední školní rok začíná. Čeká opravdu Harryho konečně klidný školní rok, kdy bude mít jedinou starost - dobře se připravit na OVCE? To by ani nebyl Harry James Potter, aby si ho problémy nenašly...


    Kapitola 14, Soška Fénixe

      Mal_vlkodlakNavzájem si všichni pochválili dárky. Billovi se moc líbila truhlička – kolébka, kterou dostal od Harryho a Ginny a za svetry dostala paní Weasleyová od všech pusu. Letos dostala svůj svetr i Fleur – stříbrný, jako byl Harryho jelen, s květem zlaté lilie vypleteným na předním dílu. Ginny s úsměvem podotkla:

      „Jsou rok od roku krásnější mami, budeš mě muset naučit, jak to děláš…“

      Na jejím šedém svetru byla vypletena velká rezavá kočka, která velmi připomínala jejího Kuguára.

      „To jsou jen lepší kouzla Ginny,“ vysvětlovala pyšně mamka, „koupila jsem si nové, kvalitnější jehlice a Winky mě naučila jak vyplétat ty vzory…“

      Harry se rozhlédl a všiml si, že Bill má na svetru hlavu orla, Charlie draka, George na svém tmavě modrém svetru měl souhvězdí Blíženců a Ronovi na azurově modrém svítilo zlaté slunce. Jen taťka a Karel Sweet měli svetr bez výrazného motivu, jen s jemnými ornamenty. Kaštanově hnědou vlnu mamka tentokrát použila na Karla.

      V dobré náladě se nasnídali a pak se Ron zvedl, že půjde k Hermioně.

      „Musím jí dát ten dárek osobně…“

      Mamka se zarazila, pak se rozzářila a zeptala se:

      „Ukážeš nám ho, Rone?“

      Ronovi zrudly uši a mlčel jako zařezaný. Mamka se ho zeptala:

      „Máš něco i pro její rodiče?“

      Ron jen zakroutil hlavou.

      „Tak víš co? Ukaž nám, jaký dárek máš pro Hermionu a my ti dáme dárky pro rodiče, abys tam nepřišel s prázdnýma rukama.“

      Tak Ron rudý jako pivoňka sáhl do vnitřní kapsy svého cestovního pláště a vytáhl malou krabičku, zabalenou v ozdobném papíře.

      Mamka ji kouzlem opatrně rozbalila, aby nepoškodila papír, podívala se na prsten a přečetla si, co umí. Pak Rona objala, dala mu pusu a pochválila ho:

      „Moc dobře si ho vybral, je krásný a k Hermioně se opravdu hodí. Myslím, že z něj bude nadšená…“

      Pak, zatímco prstýnek koloval mezi ostatními, začala vymýšlet vhodný dárek pro rodiče. Její pohled padl na vánoční věnec na stole a v očích se jí objevil nápad.

      „Myslím, že jsem na to přišla…“

      Ulomila větvičku cesmíny a složitým kroutivým pohybem hůlky ji proměnila na stonek orchideje s dvanácti pestrými voskovými květy.

      „Tohle je nikdy nevadnoucí orchidea. Stačí jí jednou týdně vyměnit vodu a nikdy neuvadne. To by se paní Grangerové mohlo líbit…“

      „A pro tatínka ti dám něco já…“ ozval se taťka. Přivolal láhev a vysvětlil:

      „Tohle je mudlovská sladová Irská Whisky. Mezi mudlama patří k velmi ceněnému pití, ale já jsem tomu nikdy na chuť nepřišel. Pan Granger by to ale mohl ocenit…“

      A tak mu mamka všechny tři dárky zase pěkně zabalila a Ron vyrazil na cestu. Harry se ozval. „Já bych možná mohl jít navštívit Teda. Dovolíte Ginny, aby šla se mnou?“

      Mamka se na něj zamyšleně podívala.

      „Samotné vás, z pochopitelných důvodů nepustím, ale stejně jsem chtěla za Andromedou během svátků zajít… Takže jestli půjdeš dnes po obědě, tak půjdeme s Ginny s tebou.“

      Harry si povzdechl, ale nakonec přikývl.

      „Tak já se teď pustím do těch úkolů a po obědě půjdeme za Tedem…“

      Došel si do pokoje pro učebnice a pustil se do psaní.

      Když se zabral do složitého úkolu z Formulí a snažil se co nejpřesněji vysvětlit, jak vytvořit, naprogramovat a aktivovat přenášedlo, tak ho vyrušila nečekaná návštěva. Pan Weasley k němu do obýváku přivedl Kingsleyho Pastorka a Sturgise Tobolku.

      „Na chvilku tě vyrušíme Harry,“ řekl Sturgis a pobaveně si prohlédl Harryho studijní koutek, včetně rákosky na psacím stole. Z toho Harry usoudil, že už byli informováni o tom, jak dopadlo jejich sezení s Weasleyovými.

      Kingsley se s úsměvem přidal:

      „Slyšel jsem, že máš přes prázdniny spoustu práce…“

      Harry se podíval kysele na Sturgise a odpověděl:

      „A co mi asi zbývá?“

      „Já za to nemůžu Harry,“ bránil se Sturgis.

      A Kingsley svým hlubokým uklidňujícím hlasem pokračoval:

      „Nezdržíme tě dlouho, Harry, něco jsme ti přinesli…“

      A tak se Harry zvedl od učení a šel si se zvědavostí sednout k nim na velkou pohovku. Kingsley přivolal velkou, na první pohled dost těžkou, obdélníkovou krabici a položil ji Harrymu na klín. On ji zvědavě otevřel. S úžasem vytáhl oběma rukama těžkou sošku. Na vrcholu pyritové hory stál zlatý Fénix s roztaženými křídly. Soška byla celkem asi čtyřicet centimetrů vysoká a třicet centimetrů široká. Harry na ni zíral s fascinovaným úžasem a potichu vydechl:

      „To je nádhera – co to… to přece…“ a tázavě pohlédl na Kingsleyho.

      Kingsley se na něj usmál a řekl:

      „Cítím z tebe tvé překvapení…“

      A Sturgis dodal:

      „Řekl bych spíš úžas…“

      Harry se zamračil:

      „Tak už vám stačili říct i tohle?“

      „Nezlob se Harry, o tvých emocích jsem mluvil s profesorem Brumbálem už před prázdninami. Jak asi myslíš, že jsem tebe a Ginny našel, když jsi použil zastírací kouzlo?“ Uklidňoval ho Sturgis a Kingsley se přidal:

      „Mě to řekl také pan profesor. Ptal se, jestli nemám s něčím podobným zkušenosti a nemohl bych ti nějak pomoct…“

      Harry k němu zvedl oči:

      „A mohl bys mi s tím pomoct?“

      Kingsley se na něj zamyšleně podíval, pak odpověděl:

      „Možná, že až pochopíš, jak to děláš, tak bych ti mohl pomoci vymyslet metodu, jak to zastřít. Zastírací kouzla jsou moje specialita…“

      Pak se na chvilku odmlčel a s pohledem na sošku pokračoval:

      „Paměťová kouzla taky – a tím se dostáváme k této sošce. Je to velmi cenný artefakt Harry. Vytvořil ho před několika stoletími jeden z předchozích Fawkesových pánů Alberik Grunnion a spolupracoval při tom se svým přítelem, známým skřetím umělcem Bundurukem. Tahle soška je nejen krásná, ale má i velmi užitečné schopnosti. Ten Fénix výkřikem varuje před bezprostředně hrozícím nebezpečím, když do místnosti vstoupí zlý člověk, tak se rudě rozzáří a pokud se ho dotkne někdo s nepoctivými úmysly, tak ho ošklivě popálí. Před dvaceti lety se Elfias Dóže od Batyldy Bagshotové dozvěděl, že potomci Alberika Grunniona, velmi chudá rodina se spoustou dětí, tuto sošku vlastní, uspořádal sbírku mezi tehdejšími členy Fénixova řádu a pak ji od té rodiny koupil. Předali ji profesoru Brumbálovi k šedesátým narozeninám. Tvoji rodiče a Sirius s Remusem u toho byli taky. Spolu s ostatními kouzelnými předměty ji profesor Brumbál odkázal škole. Teď ale navrhnul, abychom ti tu sošku dali do opatrovnictví, že je, a vlastně vždycky byla, hlavně majetkem řádu…“

      Harry se na něj díval užasle a nevěřícně.

      „Ale to přece nemůžu přijmout Kingsley…“

      Všichni tři se na něj usmáli.

      „Ale můžeš Harry,“ pokračoval Kingsley.

      „Jak jsem mluvil o těch paměťových kouzlech… Velmi nás zaujal ten váš nápad, jak zajistit, aby nikdo nemohl vyzradit žádné důležité informace o Fénixově řádu a Brumbálově armádě. Když jsme přemýšleli, jak by se to dalo realizovat, tak profesor Brumbál navrhnul právě tuto sošku. Tak jsem k jejím výjimečným vlastnostem přidal velmi složitou paměťovou kletbu. Ten, kdo bude s rukou položenou na tuto sošku přísahat, že nezradí, tak při prvním pokusu o zradu ztratí paměť na jeden měsíc, při druhém na půl roku a při třetím definitivně. První dvě paměťová kouzla jsou časově omezená, ale neselektivní. To třetí paměťové kouzlo je selektivní, takže dotyčný prostě jen zapomene na to, že existuje něco jako Fénixův řád, nebo Brumbálova armáda. Myslím, že je v tom dost rezerv i pro vynucené zrady…“

      Harry na něj zíral s němým úžasem. Pak mu se smíchem řekl:

      „Právě jsem se pustil do domácího úkolu o přenášedlech, protože ten o paměťových kouzlech mi připadal příliš těžký a složitý, abych ho dokázal zvládnout za dopoledne…“

      Pak se otočil k taťkovi:

      „Víte, že ten nápad s paměťovým kouzlem vyšel z Ronovy hlavy? Říkal, že ta Mariettina vyrážka byla bezva, ale že ztráta paměti by byla užitečnější…“

      Taťka se pyšně usmál:

      „To jsem nevěděl… Ale toho, že občas překvapí dobrým nápadem, už jsem si všiml.“ Kingsley se také usmál:

      „Ta vyrážka byla opravdu úžasná – to byla Hermionina práce?“

      Harry přikývl:

      „Ani já, ani Ron jsme nevěděli, když jsme ten pergamen podepisovali, že ho zajistila kletbou proti zradě…“

      Kingsley se zamyslel:

      „Obdivuhodný výkon na čarodějku v jejím věku… Poslala všem členům řádu k Vánocům mince i s pěkným přáním…“

      Pak zvážněl, podíval se na Harryho a pokračoval:

      „Takhle to ale s tou soškou udělat nemůžeš. Musíš všechny předem upozornit na to, jaké má schopnosti. Všichni, co budou přísahat, si musí být vědomi, jaké to pro ně může mít následky. Promysli si, jak to uděláš… Být tebou, tak uspořádám společnou schůzku, představím sošku a pak nechám všechny přísahat…“

      Harry se zamyslel:

      „Kdy se vlastně Brumbál narodil?“

      Odpověděl mu Sturgis:

      „Prvního února 1919, má to na pomníku. Myslel jsem, že tohle víš…“ dodal vyčítavě.

      Harry se usmál:

      „Radši si s ním povídám z očí do očí, u jeho pomníku jsem ještě nebyl.“

      Na chvilku se zamyslel, zamračil se a řekl:

      „To znamená, že teď v únoru by oslavil osmdesátiny?“

      Kingsley se na něj usmál, jako by pochopil, co se mu právě vylíhlo v hlavě.

      „Skvělá příležitost svolat shromáždění…“

      Harry přikývl:

      „Dobře, ještě to promyslím a pak to spolu můžeme naplánovat,“ dodal s pohledem na Sturgise.

      Všichni se zvedli.

      „Už tě nebudeme zdržovat od práce,“ řekl Kingsley. „Snaž se Harry, nepočítej s žádnou protekcí na ministerstvu. Jestli se chceš stát bystrozorem, tak musíš splňovat podmínky, které jsou dány. Byla by škoda, kdyby sis teď pokazil zrovna tuhle kariéru…“

      Ten smutně zakroutil hlavou, rozloučil se s nimi, pak postavil sošku na svůj psací stůl vedle rákosky a se smutným povzdechem se pustil znova do úkolů.

      Po obědě sbalili oba portréty do pouzdra a vydali se na návštěvu.

      „Určitě na mě budou Remusovi žalovat…“

      Posteskl si Harry, v náručí svírající pouzdro s portréty, když vstoupili k Tonksovým na zahradu. Molly se rozesmála.

      „Však on si s tebou Remus taky užil svoje, nemůžou mu říct nic, co by ho překvapilo…“ Harry se smutně usmál a vzpomněl si na tu scénu v kuchyni na Grimmauldově náměstí. Uvědomil si, že se tenkrát taky nechal ovládnout vztekem a pak ho to mrzelo… Když přišli dovnitř a odložili si, tak postavili portréty k Remusovi, na stolek v hale, nechali je tam a šli za Tedem do jeho pokojíčku.

      Ted seděl na zemi a s obrovským zaujetím si hrál s hůlkou, kterou dostal od Harryho. Andromeda se smála:

      „Myslela jsem, že je na takovou hračku ještě malý, ale on ji od rána ještě nepustil z ruky. Podívej se, co dostal za spoustu krásných hraček a zatím si jich ani nevšiml…“

      Harry se šťastně usmíval a spokojeně odpověděl:

      „Myslel jsem si, že by se mu mohla líbit. Já jsem dostal od Siriuse k prvním narozeninám dětské koště…“

      Andromeda se polekala:

      „To ať tě ani nenapadne Harry. My bychom ho s Darinkou nedokázali uhlídat. Koště nejdřív tak ve třech letech…“

      Harry se na ni podíval se zklamáním:

      „No tak to budu muset do jara vymyslet něco jiného…“

      Ginny se zasmála:

      „Víš co? Popíchneme George, aby vymyslel nějakou zábavnou a bezpečnou hračku pro mrňata. Pošleme ho sem, aby si přišel párkrát s Tedem pohrát, aby si udělal představu o tom, co ho baví…“

      Andromeda se rozesmála:

      „Když jsem viděla, co má v tom krámku za vynálezy, tak by snad už bylo bezpečnější to koště…“

      Ted si užíval návštěvu a bavil se tím, že na ně hůlkou vrhal spršky různobarevných hvězdiček. Když se mu nějaká barva obzvlášť zalíbila, tak změnil barvu, nejen svých vlasů, ale už i očí. Harry s potěšením konstatoval, že je v tomhle směru, čím dál tím šikovnější. Pak se Andromeda podívala na hodinky, popadla Teda, že už je čas na svačinu a trochu spánku. Cestou do kuchyně přes halu, Harryho zastavil Remus:

      „Na krmení a uspávání stačí ženské sami. Co kdyby ses zatím zastavil na kus řeči, Harry?“ Ten vrhnul na Ginny a Molly utrápený pohled a se sklopenýma očima se posadil do křesílka k portrétům. Remus začal.

      „To, co jsi tátovi řekl, bylo pořádně hloupé Harry…“

      Tak k němu zvedl oči a smutně vysvětloval:

      „Ano, já vím. Je mi to hrozně líto… Někdy se prostě nechám ovládnout zlostí a pak lidem, co mám rád, dokážu říct něco, co mě pak ještě dlouho mrzí…“

      Remus se na něj laskavě usmál a kývnul hlavou, jako že pochopil a omluvu přijímá.

      „No myslím, že ti dá dost práce, aby sis ho usmířil. Je stejně paličatý jako ty…“

      Harry se na něj zaraženě podíval:

      „Ale já přece vůbec nejsem paličatý, jak jsi na to přišel?“

      Remus se zářivě usmál:

      „Ale jsi Harry. Viděl jsem to, když jsem tě učil Patrona. V té zarputilosti, s kterou ses do toho pouštěl pořád znova a znova, jsem viděl Jamese víc, než kdykoli před tím. Je pravda, že ty svou paličatost většinou směruješ tím správnějším směrem…“

      Harry neviděl, jak se na Remusova slova táta tváří, protože zase stál na portrétu zády k němu. Pak se podíval zpátky na Remuse:

      „Čekal jsem další výčitky kvůli tomu průšvihu ve škole…“

      Remus se zasmál:

      „Vzhledem k tomu, že jsem byl osobně u toho, když v tom lítal James, tak mě to, co vyvádíš, nijak zvlášť nepřekvapuje. On se z toho dostal a ty to zvládneš taky…“

      Harry si povzdechl:

      „Jenže táta se mnou nemluví, právě teď, když potřebuji, aby mi poradil, jak se z toho mám dostat…“

      Remus i Sirius se usmívali a maminka Harryho uklidnila:

      „Zatím se s tím budeš muset poprat sám, nebo počkat, až ho to přejde.“

      To už Darinka odnášela skoro spícího Teda do postýlky a Ginny s mamkou se loučili s Andromedou. Tak Harry počkal, až se ti na portrétech také rozloučí, pak je uložil do bezpečí pouzdra, také se rozloučil a šli domů.

      Když přišli domů, odložil si svůj plášť odolnosti, který teď v zimě nosil, jako cestovní plášť, a přivítal se s Hermionou. Ron zářil štěstím a Ginny se do něj trochu jedovatě trefila: „Bál ses, že dostaneš košem? Tváříš se, jako by sis ji musel vybojovat v kruté bitvě…“

      Harry se na ni vyčítavě podíval a Rona se zastal:

      „Ty si myslíš, že je to jednoduché? Ani pro mě nebylo snadné tě před celou rodinou požádat o ruku a to se s vašima znám mnohem déle a líp, než Ron s Grangerovými.“

      Ginny se zarazila, překvapeně se na něj podívala a podivila se:

      „Vždyť to vypadalo úplně jednoduše…“

      Bill se rozesmál.

      „Však to taky slouží Harrymu ke cti, že to zvládnul s takovou lehkostí a vtipem. Já jsem se zapotil mnohem víc. Znal jsem Fleuřiny rodiče pár hodin, když jsem jí před nimi předával zásnubní prsten…“

      Ginny se zamyšleně Ronovi omluvila:

      „Tak promiň, bráško… Takhle jsem o tom neuvažovala…“

      Pak vzala Hermionu k sobě do pokoje, aby jí ukázala šaty na svatbu a Harry se s povzdechem pustil do rozdělaného domácího úkolu. Když se zase u večeře sešli, tak Hermiona probírala s paní Weasleyovou, že bude Ginny k těm šatům potřebovat jiné boty. „Ty šaty jsou moc pěkné a moderní. Mamka si v létě koupila v Londýně podobné. Stejný materiál, podobný střih. Jen jsou trochu tmavší. Zkusím jí přemluvit, aby mi je na svatbu půjčila. Byly bychom oblečeny podobně. Ale taky si k nim budu muset koupit nové boty, protože mamčiny jsou mi malé. Mohla by jít Ginny ve středu s námi?“

      Mamka se dívala chvilku podezřívavě, ale Hermiona se tvářila naprosto nevinně, tak nakonec kývla.

      „Dobře. A kdy máte s Harrym domluvenou tu návštěvu u Connorových?“

      Hermiona jí odpověděla, ale dívala se při tom na Harryho:

      „Domluvila jsem se s nimi na pátek po obědě. Tak doufám, že se na svatbě moc nezřídíš, abys na ně nepoulil krví podlité oči, Harry.“

      Ten se trochu urazil:

      „No dovol? Jak dlouho mi budeš vyčítat, že jsem se na svých narozeninách trochu opil…“ Hermiona se zasmála:

      „Já ti to nevyčítám Harry, ale nebyli jste opilí jen trochu, zřídili jste se pořádně. Jen ti to připomínám, aby sis to ve čtvrtek náhodou nezopakoval…“

      Během večeře se rozběhla čilá zábava. Přišel i Perci s Penelopou, aby se dohodli na podrobnostech a hlavně vysvětlili ostatním, jak probíhá obřad a jaké se od nich očekává chování. Karla Sweeta to velmi zaujalo a vyptával se na spoustu podrobností. Percimu dělal jeho zájem dobře, vůbec se zdálo, že si ti dva velmi dobře porozuměli. Tak ho Perci pozval nejen na svatbu, ale využil i toho, že na ministerstvo nastupuje až po prázdninách a pozval ho, aby do svatby bydlel u něj, v jeho Londýnském bytě a pomohl mu s nějakými organizačními věcmi. Harry se díval, jak si Ginny s Hermionou něco potichu šuškají stranou.

      V tom se Ginny na něj podívala… V očích se jí zaleskla láska, touha a očekávání… Harry najednou zase pocítil náhlý příval touhy, zrudnul a rozhlédl se vyplašeně okolo. Většina očí se k němu obrátila. Harry se s nešťastným výrazem v tváři pokoušel tu touhu ovládnout, ale nešlo to… Zaplavovala ho čím dál tím víc. Už nemohl vydržet jejich pohledy, rychle se zvedl, cestou ke dveřím sundal z věšáku svůj plášť a vyběhl ven. Byl pryč více než hodinu. Vrátil se promrzlý, ale klidný a spokojený.

      Když vešel do kuchyně, tak se rozhlédl. Čekali na něj mamka, taťka, Ginny, Ron a Hermiona, Bill, Charlie a George. Z portrétu na něj shlíželi profesor Brumbál a  maminka se Siriusem. Táta se po jeho příchodu zase k němu otočil zády. Harry si mlčky sundal plášť a šel si sednout ke krbu, aby se trochu zahřál. Ticho přerušila první mamka:

      „Harry, kde jsi byl tak dlouho? Už jsme o tebe začínali mít strach…“

      Harry se podíval nad krb, do Brumbálových modrých očí a odpověděl všem:

      „Byl jsem v Godrikově Dole, na hřbitově. Rozhodl jsem se, že je požádám o radu a o pomoc…“

      Profesor Brumbál se na něj podíval překvapeně:

      „Proč ale na hřbitově? Vždyť je venku hrozná zima Harry…“

      Ten pokrčil rameny:

      „Nevím, prostě to bylo první místo, které mě napadlo, když jsem se rozhodl, že si s nimi potřebuji nerušeně promluvit…“

      Profesor Brumbál zakroutil hlavou, usmál se na něj a zeptal se:

      „A poradili ti?“

      Harry se taky usmál a odpověděl:

      „Ano, moc mi pomohli – všichni…“

      „O čem se to tady vy dva, u Merlinových vousů bavíte?“ zeptal se udiveně pan Weasley.

      Harry se k nim otočil a uviděl užaslé pohledy, které na něj všichni upírali.

      „Já… nevím, jak bych vám to řekl… Je to…“

      Nevěděl, jak má pokračovat dál a podíval se nešťastně na profesora Brumbála:

      „Pomozte mi prosím…“

      Brumbál naklonil hlavu na stranu a zeptal se:

      „Chceš, abych jim to řekl Harry?“

      Harry přikývl:

      „Ano, vy jim to vysvětlíte líp, než bych to dokázal já…“

      Pak upřel svůj pohled do plamenů a jen poslouchal, jak profesor jeho drahým vysvětluje: jak spojil relikvie vlastnickým právem a stal se z něj Pán smrti i co to vlastně obnáší. Během jeho výkladu bylo hrobové ticho, které pokračovalo ještě dlouho po tom, co Brumbál skončil. Harry se s povzdechem otočil zády ke krbu a s obavami k nim vzhlédl. Zase si připadal jako podivná hříčka přírody, která u lidí vyvolává rozpaky a někdy i odpor… Ale z jejich očí vyčetl jen překvapení, fascinovaný zájem a pochopení.

      Hermiona se s úsměvem zeptala:

      „Jak dlouho už to víš Harry?“

      Harry se zamyslel:

      „Před měsícem se mi ozval táta… Bylo to už podruhé, na jaře jsem takhle zaslechl profesora Brumbála. Začal jsem o tom přemýšlet a pak jsem to probral s panem profesorem na portrétu a on mě přemluvil, abych to zkusil – spojit se s jeho duší z vlastní vůle a ono to vyšlo. Od té doby jsem to nezkoušel, ale teď… Potřeboval jsem mluvit s tátou, ale jeho portrét se na mě zlobí a nemluví se mnou…“

      Ozvala se maminka z portrétu:

      „Jeho duše se na tebe nezlobí?“

      Harry k ní zvedl oči.

      „No… nejdřív mi trochu vynadal, za to co jsem řekl jeho portrétu… Ale on cítil, co mi proběhlo hlavou před tím, než jsem mu to řekl a taky cítí, jak mi je to hrozně moc líto a tak mi to už odpustil…“

      Sirius se na něj zaraženě podíval:

      „Takže teď už nás potřebovat nebudeš?“

      Harry se na něj usmál:

      „To bych neřekl… Moc rád si s vámi povídám z očí do očí… S nimi je to zvláštní. Jsou to jen hlasy uvnitř mé hlavy… Nikoho nevidím. Je to jako sedět v úplně temné místnosti, můžu je slyšet, ale nemůžu nikoho z nich vidět. Takhle je to mnohem lepší…“ a ze široka se na něj usmál.

      „Říkal jsi všichni …. S kým jsi vlastně mluvil?“ zeptal se ho Brumbál.

      Harry se stále usmíval. Jako by se mu ulevilo, že už je to venku.

      „Nejdřív jsem si to vyříkával s tátou, pak se k nám přidala máma a začalo se to scházet. Nejdřív Sirius s Remusem, pak vy a dokonce i Pošuk s Tonksovou… Všichni jste mi poradili… Teď už začínám věřit, že to zvládnu.“

      Najednou se ozval George:

      „Můžeš takhle mluvit i s Fredem?“

      Harry se usmíval stále víc.

      „S Fredem jsem mluvil taky. Tedy, dělal si ze mě spíš legraci, než že by mi poradil…“

      George posmutněl.

      „Škoda, že já si s ním takhle pokecat nemůžu…“

      Harry se rozesmál nahlas.

      „Ale ty s ním přece mluvíš Georgi, říkal mi, že to dračí vejce a neviditelné karamely jsou jeho nápady. Nemůže s tebou mluvit, když jsi vzhůru, tak za tebou chodí, když spíš…“

      „Počkej… Tím chceš říct, že když se mi zdá o Fredovi, tak vlastně komunikuji s jeho duší?!“ Harry kýval hlavou.

      „Ano… Ten znak blíženců na tvém svetru má obrovský význam. Řekl jsi mi to sám, že jste byli jedna duše ve dvou tělech. Nemůže tě opustit, je s tebou propojen už navždy…“

      George se na Harryho díval s pusou otevřenou úžasem dokořán. Najednou se vymrštil:

      „Jdu spát… a nechám si zdát o Fredovi.“

      Odpověděl mu Ron:

      „Tak dobrou noc a – pozdravuj ho od nás…“

      George se rozesmál:

      „Dobře, vyřídím.“

      Pak se zvedli Ron a Hermiona. Ta Harryho objala a rozloučila se s ostatními:

      „Ahoj ve středu ráno…“ a nechala se Ronem vyprovodit domů. Bill se také zvedl:

      „Musím za Fleur, aby si nedělala starosti… můžu jí to říct Harry?“

      „No tak dobře, ale ať to zůstane jen v rodině, nerad bych, aby se to moc rozšířilo mezi lidi…“ 

      Bill přistoupil k Harrymu, položil mu ruku kolem ramen a zeptal se:

      „Tak už sis začal zvykat na to, že jsi výjimečný?“

      Harry se na něj zamračil:

      „Ne, protože nechci být…“

      Bill ho k sobě krátce přitiskl a zamyšleně řekl:

      „No… Možná právě proto to potkalo tebe… Nevíš, co bychom my ostatní dali za to, mít takové schopnosti, jaké máš ty…“

      Zvedla se i mamka.

      „Dnes toho už moc nenapíšete, tak bude lepší, když půjdete brzy spát, abyste byli na zítřek odpočinutí.“

      Ukázala na Ginny a podívala se na Harryho. Ginny se okamžitě zvedla a u schodů čekala na Harryho. Když k ní došel, tak ho chytila za ruku a vedla ho do patra. U dveří svého pokoje, přesto, že za nimi stála mamka, ho objala a vášnivě políbila. Harrymu v tu chvíli najednou také vůbec nevadilo, že se mamka dívá, opětoval její objetí i polibek.

      „Tak už dost, to snad stačí Ginny – mazej spát!“ A šla doprovodit Harryho až nahoru, ke dveřím jeho a Ronova pokoje.

      Harry si uvědomil, že v něm ten Ginnin polibek zase probudil tu neovladatelnou touhu a že to mamka z něho musí cítit. Snažil se to marně ovládnout, ale když pohlédl mamce do očí, tak mu bylo jasné, že se mu to nedaří. Mamka se na něj s úsměvem podívala a řekla:

      „Harry, ať tě ani nenapadne, že se tajně proplížíš k Ginny. Budu jí hlídat, a jestli tě u ní načapám, tak si ti to slíznete oba…“

      Harry zklamaně zalezl do pokoje a bylo mu jasné, že si proti zákazu jít k Ginny netroufne, že si o ní může tak akorát nechat zdát. Tak poslal Ginny jednoho ze svých Patronů se vzkazem, aby na něj zbytečně nečekala a šel si lehnout. Mezitím, ale k Ginny do pokoje dorazila mamka.

      „Jdu ti říct, abys na Harryho zbytečně nečekala. Cítila jsem, že má tisíc chutí tě dnes v noci navštívit, tak jsem mu to zatrhla…“

      V tu chvíli se pod dveřmi pokoje protáhl stříbřitý paprsek, před Ginny se zhmotnila zářivá poštolka a třepotajíc křídly, řekla Harryho hlasem:

      „Nemůžu přijít Ginny, mamka mě varovala, že tě bude hlídat. Miluji tě, dobrou noc.“

      A rozplynula se. Mamka spokojeně přikývla:

      „Hodný kluk…“

      Ginny se na ni nešťastně podívala:

      „Ale mami, to mi přece nemůžeš dělat… prosím…“

      Molly se na ni rozhodně podívala.

      „Až budete mít oba všechny úkoly hotové, tak možná zamhouřím oko Ginny, teď ale ne.“ 

      Ginny sebou zklamaně hodila na postel a mamka odešla.

      Ráno se Harry a Ginny sešli u snídaně a tvářili se oba zklamaně. Harry se zeptal:

      „Už jsi aspoň vyzkoušela to nové koště?“

      Ginny smutně zakroutila hlavou.

      „To mi mamka taky zakázala, dokud nebudu mít hotové všechny úkoly…“

      Harry se potichu podivil:

      „Taky?“

      Ginny se usmála a také šeptem odpověděla:

      „Abychom mohli randit, tak musíme mít úkoly hotové oba dva…“

      Harry vrhnul lehce rozpačitý pohled po mamce, ale ta si jich nevšímala, plánovala se skřítky, co budou vařit k obědu. Harry dojedl, vstal a odhodlaně prohlásil:

      „Jdu psát, dnes musím zvládnout to bylinkářství.“

      Pustil se do toho s vervou a vydrželo mu to celý den a večer stihnul i další úkol z lektvarů. Uvědomil si, že už se dostal za půlku a právě ukončil desátý úkol. Usínal pozdě, ale sám se sebou spokojený za dobře odvedenou práci.

       

      Items details

      • Hits: 8220 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy 

      #
      rusalka 05 Duben 2016
      Evidentně kouzelníci podléhají magii země více než mudlové. Harry se stal prostopášníkem, hýřil po večerech a všechen čas ke studiu promarnil. Snad se teď napraví. Tolik vášně a touhy by je oba přivedlo do neštěstí. Velká láska = velká katastrofa. Mudlové se musí zdržet aktivit až do svatby, aby dodrželi věrnost a čistotu srdce. To jsem očekávala u kouzelníků mnohem přísnější, no tak asi by to někteří nerozdýchali.
      Tak jdu honem číst další kapitolu. PC zlobí a nechce mě pouštět psát komentáře, takže jsem ráda, že se to povedlo aspoň teď. Dík za povídku.