Hledej

BlueBoard

HP fan fiction

Malý vlkodlak

maly_vlkodlak-thaneb Naposledy v Bradavicích

Druhá část trilogie Harry Potter a Potomci Pána zla.

Poslední školní rok začíná. Čeká opravdu Harryho konečně klidný školní rok, kdy bude mít jedinou starost - dobře se připravit na OVCE? To by ani nebyl Harry James Potter, aby si ho problémy nenašly...


    Kapitola 12, Nováčci v Brumbálově armádě

      Mal_vlkodlakSpokojeni s tím, jak dobře pořídili nákupy, seděli u Tří košťat a dali si na oslavu pár skleniček vína. To zase přivedlo Harryho do roztouženého stavu a tak se s Ginny nenápadně po obědě vytratili do sedmého patra. Když spolu leželi přitulení, spokojení a příjemně unavení v posteli, tak Harry vyprávěl Ginny, jak probíhala jeho konzultace se Sturgisem minulou neděli. Ten zase uvařil čaj, sedli si ke stolku v rohu a Sturgis se zeptal:

      „Zkusíme dát dohromady, jak se ti podařilo spojit ty dva Patrony?“

      Harry se rozpačitě podíval na portrét u dveří, z kterého je s napětím sledovali nejen jeho rodiče se Siriusem, ale i profesor Brumbál. Cítil, že se začíná trochu červenat a s rozpaky sklopil oči k šálku s čajem.

      „Už jsem o tom přemýšlel, ale nedokážu na to přijít… Prolétlo mi toho hlavou tolik, že si ani všechno nepamatuji… Asi na to nedokážu přijít…“

      Sturgis se na něj zkoumavě podíval, pak přeskočil pohledem na portrét a znova na Harryho.  

      Ten měl v tom okamžiku pocit, že se v jeho očích mihlo pochopení, ale vzápětí už se na něj díval spíš tázavě.

      „Dobře, tak to zatím nebudeme lámat přes koleno… Přemýšlej o tom a možná tě něco napadne, do příštího týdne. Teď mi třeba řekni, jak si pokročil s tím průzkumem – kde se v nás berou podoby našich Patronů.“

      Harry se uvolnil a začal:

      „Patron je opravdu zrcadlem naší duše… Ron si jako malý hrával s malým teriérem, který se k nim zatoulával z vesnice. Měl ho moc rád a prosil mamku, aby si ho mohl nechat. Ona ho nechávala, aby si s ním hrál na zahradě, dokud se jednou nepustil do jejich kuřat. Pak ho vyhnala a zakázala mu, aby ho bral dovnitř, tak se s ním toulal po louce a v lese dokud se jednou neztratil. Pak mu zakázali i to a on to dodnes špatně nese. Prohlásil, že v okamžiku, kdy vypadne z Doupěte, tak si psa pořídí…“

      Pak se zasmál:

      „To bude mít Křivonožka radost…“

      Sturgis se taky zasmál a pak se zeptal:

      „A co ostatní?“

      Harry se zamyslel:

      „Hermionin dědeček kdysi zachránil mladou vydru a odchovával ji doma. Byl venkovským lékařem a Hermiona u něj trávila hodně času, než šla do školy, takže také zážitek z útlého věku. Jen Dean se nemůže upamatovat, že by měl někdy něco společného s husou, ale u něj to může být i ten druhý případ… Nikdy nepoznal svého pravého tátu, odešel od nich, když byl maličký a už o něm nikdy neslyšel. Ani neví, jestli to byl mudla, nebo kouzelník. Jeho mamka se pak znova vdala. Takže je možné, že svého Patrona zdědil po tátovi jako Leslie z Havraspáru. Tomu zemřel táta, když mu bylo pět let a toho berana zdědil po něm. Lenčina maminka také zemřela a měla Patrona zajíce…“ 

      Sturgis se zamyslel:

      „To je opravdu hodně zajímavé, všechno si to zapiš a pokračuj i v tomhle výzkumu, alespoň budeš mít o čem psát.“

      Po chvíli pokračoval:

      „Čaj už jsme dopili a do večeře je ještě dost času… Napadlo mě, jestli bys mi neukázal tu učebnu Obrany proti černé magii, kterou pro vás vytvořila komnata nejvyšší potřeby. Uvažuji o tom, že bych tam mohl najít nějakou inspiraci – nemyslíš?“

      Harry se na něj zkoumavě podíval, ale nepřišel na to, proč mu ten návrh připadá podezřelý a tak souhlasil. Když vešli do štábu Brumbálovi armády, tak se Sturgis nadšeně vrhnul na knihovnu.

      „To je fantastická sbírka knih Harry, některé z nich jsem ještě ani neviděl… Myslíš, že mě sem komnata pustí, abych si je mohl prostudovat?“

      Harry se zasmál:

      „Jistě, stačí jen, abyste si přál štáb Brumbálovy armády, dostali se sem i nepovolaní, když věděli, co hledají…“

      Sturgis se spokojeně posadil na jeden z polštářů a ukázal Harrymu na polštář vedle sebe. „Posaď se Harry, využijeme toho, že tu jsme beze svědků i bez portrétů a trochu si důvěrně popovídáme…“

      V tom se spojily dva rozdílné pocity – zvědavost a nejistota. O čem s ním chce mluvit bez portrétů?

      „Nechtěl jsem s tebou o tom mluvit, ale myslím, že to má souvislost s tvou ročníkovou prací… Takže – všiml jsem si, že od té doby, co ses s Ginny usmířil, je váš vztah mnohem intimnější, než byl před tím. Mám pravdu?“

      Harry neodpověděl. Soustředěně sledoval svoje ruce položené na klíně a cítil, jak se mu hrne krev do tváří. Potýkal se s ohromnými rozpaky a taky studem…

      Sturgis ho chvíli s úsměvem pozoroval a pak pokračoval:

      „Za to se nemusíš stydět, Harry, jste zasnoubení a do tohoto stádia se časem dostane každý šťastný pár. Vím, o čem mluvím, byl jsem ženatý… Jen se tě jako přítel a tvůj profesor musím zeptat, jestli jste oba dostatečně zodpovědní. Myslím, že by nebylo moc vhodné, aby Ginny během tohoto školního roku otěhotněla…“

      Harry překvapeně zvedl hlavu a poprvé se podíval Sturgisovi do tváře. Viděl laskavý a chápavý úsměv v jeho tváři a tak se trochu uvolnil.

      „To si uvědomujeme… Ginny dostala od mamky nějaké bylinky a každý měsíc si z nich dělá odvar, aby neotěhotněla…“

      Sturgisovu tvář ozdobil široký a trochu uličnický úsměv.

      „Takže Molly s tím počítala? No jistě, zná vás oba moc dobře že?“

      Harry se s přikývnutím na něj taky usmál.

      „Dobře… Takže, když to nebudete přehánět a zachováte opatrnost, aby vás někdo nenačapal, tak se nic neděje. Školní řád kupodivu s podobným problémem nepočítá, takže ho vlastně ani neporušujete…“

      Pak pokračoval:

      „A teď k té tvé ročníkové práci. Nechal jsi své Patrony splynout v jednu duši, v jedno tělo… Nemá to náhodou souvislost s tvými nově nabytými milostnými zkušenostmi?“

      Harry si povzdechl:

      „Ano… Zavinil to táta tou poznámkou… Jenže to nemůžu použít… Nemůžu tam přece napsat, že jsem si představil, jak se rodiče milují, aby zplodili mě…“

      Sturgis se rozesmál:

      „No takhle určitě ne… Pokusím se vymyslet, jak to popsat trochu přijatelněji. S tím si snad poradím…“

      Pak se zvedl, podíval se na hodinky a ještě řekl:

      „A už je čas na večeři, tak jdeme… Abych nezapomněl – už jste přijali do B.A. Peakese a Cootea?“

      Harry se usmál:

      „Chystáme se sejít příští neděli tady a udělat to trochu slavnostnější. Plánuje to Hermiona a ta má teď moc práce s tou ročníkovou prací… Napadlo mě… Možná bychom mohli přizvat i dostupné členy Fénixova řádu…“

      Sturgis mu cestou na večeři zamyšleně odpověděl:

      „Já jsem pro, Hestie určitě taky a profesorka McGonagallová… Nevím, zeptám se jí…“

      Večer je Hermiona opět dotáhla k úkolům a při tom se s nimi domlouvala právě na nedělní slavnostní předání mincí pro Ritchieho a Jimmyho. Také ji napadlo, že pozve členy Fénixova řádu a přemýšlela o tom, jak zajistit, aby noví členové Brumbálovu armádu nezradili.

      „My, všichni zakládající členové podepsali pergamen, který byl kletbou zajištěn proti zradě.“

      Ron se smíchem dodal:

      „Jo, ta vyrážka byla skvělá, ale spíš bys ho měla zajistit paměťovým kouzlem, aby při prvním náznaku zrady, dotyčný ztratil paměť a tak vlastně zradit nemohl…“

      Harry se nad tím zamyslel:

      „To je skvělý nápad Rone, ale trochu krutý… Když si představíš, kolik existuje způsobů, jak někoho přinutit mluvit proti jeho vůli, tak mi připadá dost drsné, aby někdo dopadl jako Lockhart jen proto, že vypil veritasérum, nebo se nechal ovládnout kletbou Imperius…“ Hermiona váhavě dodala:

      „No… vím, že lze provést i časově omezená paměťová kouzla. Jsou sice nezvratná, ale způsobí ztrátu paměti třeba jen na několik měsíců, nebo rok. Je to však moc těžké kouzlo a já nevím, jestli bych ho dokázala zvládnout. Stačí maličká chyba a můžeš někomu trvale poškodit paměť. Na to bych si asi sama netroufla…“

      Tím tohle téma odložili na neurčito, ale na Hermioně bylo vidět, že jí ten nápad leží v hlavě a rozhodla se vyzkoumat, jak by ho mohla uskutečnit.

      V neděli se sešli v sedmém patře všichni přítomní členové Brumbálovy armády i Fénixova řádu. S Justinem přišla i Terry, pro kterou už Hermiona měla minci, kterou Lee s Georgem získali od Zachariáše Smitha. George ji přinesl v sobotu do Prasinek. Hermioně ji předal se slovy:

      „Už jsme mysleli, že ji z něj budeme muset vymlátit, protože si nemohl vybavit, o jakou minci nám vlastně jde. Ale když jsme si oba vyhrnuli rukávy, že mu to tedy vysvětlíme, tak si najednou vzpomněl…“

      George vlastně do Prasinek přišel hlavně kvůli tomu, aby se s Taškářem dohodl na přesných podmínkách smlouvy.

      „Od nového roku budeme ten obchod mít pronajatý na jeden rok s tím, že jsme si smluvně zajistili předkupní právo. Jestli nám obchody půjdou jako letos, tak si ten krám s Fredem asi za rok koupíme i s celým barákem, abychom měli něco vlastního. Ten obchod na Příčné máme jen v pronájmu a na jeho koupi hned tak mít nebudeme, stál by tak pětinásobek toho, co chce Taškář…“

      Když otevřeli dveře Štábu Brumbálovy armády, tak pozvali dovnitř profesorku McGonagallovou, Hestie Jonesovou a Sturgise Tobolku. Profesorky se po jejich učebně zvědavě rozhlížely a bylo vidět, že je velmi příjemně překvapila, zrovna tak jako před týdnem Sturgise. Pak se všichni, včetně profesorů, pohodlně usadili na polštářích a vzhlédli k Harrymu. Ten opět trochu zrozpačitěl, podíval se nešťastně na Hermionu, ale ta ho v tom s úsměvem nechala. Harry pohlédl do tváří svých profesorů, ale i tam viděl jen očekávání, i když se mu zdálo, že se na Sturgisově tváři krátce mihl trochu pobavený výraz.

      Vzpomněl si na to, jak mu Hermiona řekla:

      „…oni si z tebe vychovávají svého velitele, ptají se na tvůj názor a řídí se jím, učí tě rozhodovat a velet…“

      Tak si povzdechl a začal:

      „Hermiona si pro tuto slavnostní příležitost připravila krásnou řeč, ale jak vidím, tak se nakonec rozhodla, že mě v tom nechá… Nemám žádnou řeč připravenou a tak to vezmu zkrátka. Máme tu tři lidi, kteří se chtějí stát členy Brumbálovy armády a také tu máme tři mince, které jsou nejen dorozumívacím prostředkem, ale i symbolem členství v našem spolku. Založili jsme B.A. v době, kdy jsme měli před sebou jasného a zřetelného nepřítele. Voldemort a jeho Smrtijedi byli čisté, ryzí zlo a pro nás bylo nepřijatelné se s ním smířit. Proto jsme se učili bojovat, abychom se mohli tomu zlu postavit. Dnes nemáme konkrétního nepřítele, ale Dennis, Jimmy a Ritchie už se mohli na vlastní kůži přesvědčit, že zlo je všudypřítomné, že i v dobách klidu je zapotřebí zachovávat opatrnost. Vždycky se mezi námi najdou lidé, kteří si za svůj životní cíl vybrali škodit ostatním. Doufám, že jste se z té příhody s Goylem dostatečně poučili a pro příště se budete řídit hesly, které nám tu zanechal Alastor Moody: ‚Zůstaňte bdělí’ a, Opatrnosti není nikdy dost‘…“

      Na chvíli se odmlčel a rozhlédl se po ostatních. Překvapilo ho, že všichni pozorně poslouchají a visí na něm očima. Tak pokračoval:

      „Tyto tři mince nám také ukazují, jak důležité a někdy moc těžké vás čeká rozhodnutí. Jedna z nich je po člověku, který se rozhodl, že vlastní bezpečí je pro něj důležitější, než přátelé a boj proti zlu. Zachariáše Smitha jsme jednohlasně ze svého středu vyloučili, ale zůstal naživu. Další dvě mince zdědíte po Colinovi a Fredovi… Ti se rozhodli bojovat po boku svých přátel, postavit se zlu - a stálo je to život. Možná někdy budete stát také před podobným rozhodnutím, proto po vás chci, abyste si ještě jednou důkladně rozmysleli, jestli se k nám chcete přidat…“

      Jimmy, Ritchie a Terry se postavili. První vykročil Jimmy.

      „Nebojím se, už jsem bojoval a šel bych do toho znova, i když vím, co se stalo Colinovi… Právě kvůli němu…“

      Harry se usmál, podal mu minci a řekl:

      „Vítám tě v řadách Brumbálovy armády Jimmy.“

      Pak před něj předstoupil Ritchie.

      „Ani já se nebojím a slibuji, že nikdy nezklamu důvěru svých přátel…“

      Tak podal minci i jemu se slovy:

      „Pak i ty vítej mezi námi Ritchie.“

      Terry se červenala:

      „Já… nemůžu říct, že se nebojím. Vloni mi sebrali hůlku a řekli mi, že jsem se narodila jako mudla a tak musím jako mudla žít. Chvíli jsem byla šťastná, že mě nechali jít a nezavřeli mě do Azkabanu jako některé z těch, co tam byli se mnou. Po čase jsem ale pochopila, že se s tím nedokážu smířit. Vím, že jsem se narodila jako čarodějka a chci žít mezi kouzelníky. Rozhodla jsem se, že už se nikdy nesmířím s tím, aby mě a komukoli jinému, někdo vnucoval něco, s čím nedokážu žít. Proto se chci k vám přidat, a když to bude potřeba, tak po vašem boku bojovat proti zlu, v jakékoli podobě…“

      Harry se usmál a podal jí třetí minci:

      „Vítej mezi námi Terry.“

      Pak se rozpoutala volná zábava. Hermiona sdělila profesorům, že už začala pracovat na výrobě mincí pro Fénixův řád, aby všichni dostali své mince jako dárek k Vánocům a pak se zabrala se Sturgisem a profesorkou McGonagallovou do diskuse o časově omezených paměťových kouzel a vysvětlovala jim jejich společný nápad. Hestie se bavila s Justinem, Deanem, Lenkou a Terry, Harry a Ginny se bavili s Dennisem a odrážeči o tom, že se nemůžou dočkat, až bude počasí jen trochu přijatelné a budou moct zase začít trénovat. Přistoupila k nim profesorka McGonagallová a zeptala se Ginny:

      „Nechtěla jste, aby o vašich schopnostech věděla celá škola, ale svým přátelům jste se přece pochlubit chtěla. Není teď ten pravý čas ukázat jim o čem je vaše ročníková práce?“

      Ginny se rozhlédla kolem a přikývla. Pak zvýšeným hlasem přerušila zábavu:

      „Chtěla bych vám něco ukázat. Nechci, aby o mých schopnostech věděla celá škola, ale tady v kruhu přátel…. Ve středu jsem se na ministerstvu zaregistrovala jako zvěromág…“ a proměnila se v krásnou velkou zrzavou kočku s hnědýma očima.

      „Páni… No teda… To je nádhera…“ Ozývalo se ze všech stran.

      Lenka přišla až k ní, pohladila ji po hlavě, pak si k ní klekla a objala ji. Ginny hluboce a něžně zavrněla a otřela se čumáčkem Lence o tvář. Pak se prošla mezi nimi, jako kočka se s prohnutým hřbetem otřela Harrymu o nohy a pak se proměnila zpátky. Harry ji vzal kolem ramen a přitiskl ji k sobě. Dean se uculoval:

      „Vždycky jsem říkal, že jsi kočka…“

      Harry po něm hodil zamračený pohled a Lenka ho dloubla loktem do žeber. Dean poskočil: „Auvajs, je to pravda ne? Vždyť jsem nic špatného neřekl…“

      Všichni se rozesmáli.

      Pak se Justin zeptal:

      „To je něco jako americká puma že? Vloni jsem tam podobnou kočku viděl. Jeden chlápek, co bydlel kousek od nás, ji měl doma jako domácího mazlíčka. Vodil ji na vodítku jako psa… Ale ta byla mohutnější a měla spíš ocelově modrou barvu…“

      Ginny se usmála.

      „To byla severoamerická puma. Ta žije v severní, chladnější části Skalistých hor. Proto je mohutnější a zbarvená spíš do šeda. Ta moje je z Jižní Ameriky, je hnědá až rezavá, trochu drobnější a říká se jí Horský lev, nebo Kuguár…“ A pak je všechny požádala, aby si to co viděli, nechali pro sebe, že si nepřeje, aby se to rozneslo veřejně. Potom schůzku rozpustili a vydali se za svými povinnostmi.

      Hermiona do své laboratoře, Ginny s profesorkou McGonagallovou šla pracovat na své ročníkové práci, zrovna tak jako Harry se Sturgisem. Ten ho cestou pochválil:

      „Moc hezky jsi to řekl Harry, bylo to jasné, stručné a inspirující. Roste z tebe vůdce…“

      Harry se zasmál:

      „Hermiona měla pravdu… Vychováváte si ze mě šéfa… Ale já se na to necítím, nedokážu převzít zodpovědnost za vaše životy, jako Brumbál… Mám vás všechny moc rád na to, abych někoho z vás dokázal poslat na smrt…“

      Sturgis neodpověděl, dokud nedošli do jeho kabinetu.

      „Posaď se Harry, udělám čaj a budeme si povídat. Nejdřív k tomu, o čem jsme se bavili cestou sem…“ Chvíli se odmlčel a připravil konvici na čaj. Pak pohlédl k portrétu u dveří a zkontroloval účast. Harry se tam podíval taky a viděl, že jsou tu všichni včetně profesora Brumbála. Sturgis se k němu mezi tím posadil a nalil mu do šálku svůj výtečný čaj.

      „Řekl jsi mi, že nedokážeš převzít zodpovědnost za naše životy, jako profesor Brumbál… že nás máš všechny moc rád na to, abys někoho z nás dokázal poslat na smrt… Myslíš, že nás pan profesor neměl rád, že netruchlil pro každého, kdo v našem boji přišel o život?“

      Harry se na něj zaraženě podíval.

      „Ne to si nemyslím… Ale dokázal se s tím vyrovnat… Já jsem ztrátu kohokoliv blízkého… ať už to byl Sirius, pan profesor, Pošuk nebo Remus, Tonksová a Fred, nebo třeba Dobby… Nedovedete si představit, jaké utrpení to pro mě bylo… Nebyl jsem schopný se s něčím takovým smířit, za každou tu smrt jsem se cítil vinen.“

      Promluvil profesor Brumbál:

      „Já to vím Harry, už jsem ti řekl, že jsem cítil tvoje utrpení po smrti Siriuse. Myslím, že se mi tehdy podařilo – alespoň částečně – zbavit tě té viny, co jsi cítil. Ale ty si přece sám uvědomuješ, že to utrpení, pramenící z obrovské lásky ti dává nesmírnou sílu… Jen díky tomu jsi dokázal zabránit Voldemortovi aby tě ovládl, po Siriově smrti… po mé smrti ti dalo sílu pustit se do hledání a ničení viteálů, Dobbyho smrt tě naučila ovládat tvoje spojení s Voldemortovou myslí a donutila tě správně se rozhodnout – viteály nebo relikvie? Smrt Freda, Remuse a ostatních ti dala sílu k tvému největšímu hrdinství – k oběti vlastního života. Řekl jsem ti, že je to tvá nejsilnější zbraň i tvá největší slabost, je to velký Dar, ale i prokletí… Utrpení ze ztráty ti dává sílu velet Harry. Poznal jsem to už v ředitelně po mé smrti. Ty jsi rozhodl, že mám být pohřben v Bradavicích, aby se studenti mohli zúčastnit rozloučení se mnou a paní ředitelka tě poslechla. Bill mi vyprávěl, jak to probíhalo, když zemřel Dobby. Jak jsi při kopání hrobu dospěl k rozhodnutí a ujal ses velení. Poslechl tě bez váhání, přes to, že je starší a zkušenější než ty. A tady… Dozvěděl ses ze vzpomínek profesora Snapea hrozné věci, šel sis pro smrt a přes to jsi v sobě nalezl sílu, abys Nevillovi řekl, co má dělat. Dals mu úkol, který bez váhání splnil, hned jak to bylo možné… Jsi rozený vůdce a se smrtí se teď už dokážeš vyrovnat lépe, když jsi poznal všechna její tajemství…“

      Harry neodpověděl, jen mlčky hleděl na vlnící se hladinu čaje ve svém šálku. Chvíli bylo naprosté ticho, které přerušil až Sturgis:

      „Všichni členové Fénixova řádu to vědí Harry, věří ti a spoléhají na tvé instinkty i tvou logiku. Nechceme tě do ničeho nutit, počkáme si, až si svou sílu uvědomíš a svou zodpovědnost sám převezmeš. Je ale nutné, abys to věděl a aby sis na svoje poslání začal zvykat. Fénix si vybírá jako své pány jen velmi výjimečné kouzelníky a ti jsou předurčeni k tomu, aby vedli ostatní…“

      Harry si povzdechl:

      „No tak si začnu zvykat, protože vy mi stejně nedáte jinou možnost…“

      Sturgis se usmál a chvíli bylo zase naprosté ticho. Pak nalil Harrymu další šálek čaje.

      „A teď bychom se měli chvíli věnovat těm tvým Patronům… Myslím, že jsem přišel na to jak, jsi to dokázal…“

      Harry se na něj překvapeně podíval.

      „Jen mě chvíli poslouchej Harry, pak něco vyzkoušíme a myslím, že mi dáš za pravdu…“ Také si nalil čaj a začal:

      „Ušetřím si dlouhé povídání, když mě teď poslechneš a pokusíš se udělat to, co ti řeknu. Vybav si vzpomínku na to, když Ron s Hermionou prožívali společně štěstí před tvýma očima…“

      Počkal, až Harry vyloví vzpomínku. Ten chvíli přemýšlel a pak si vzpomněl:  U komnaty nejvyšší potřeby, když šli pro diadém…

      „Nechceme už žádné mrtvé skřítky, ne? Nemůžeme jim poručit, aby pro nás zemřeli –“ Harry uslyšel rachot, jak baziliščí tesáky vypadly Hermioně z rukou. Vyběhla k Ronovi, dala mu ruce kolem krku a políbila ho na rty. Ron odhodil tesáky i koště, které držel a odpověděl jí s takovým nadšením, že ji zvedl ze země. „Je tohle ta pravá chvíle?“ zeptal se Harry nesměle, ale když se nestalo nic jiného, než že se k sobě Ron s Hermionou pevněji přitiskli a zakymáceli se na místě, zvedl hlas: „Hej! Máme tu válku!“ Ron s Herminou se pustili, ale pořád se pevně drželi kolem pasu. „Já vím, kámo,“ řekl Ron, který vypadal jako by ho několikrát udeřili do zad kyjem…

      Sturgis, když viděl jeho soustředěný a stále šťastnější výraz v tváři, řekl:

      „A teď vyvolej jejich Patrony Harry – teriéra i vydru současně – vím, že to půjde, patří přece k sobě.“

      A tak to Harry zkusil. Naplněn jejich štěstím přivolal teriéra a vzápětí i vydru. Otevřel oči a díval se, jak Patroni došli k sobě, dotkli se svými čumáčky a zmizeli…

      Harry se podíval překvapeně na Sturgise.

      „Ale to znamená…“

      Ten se široce usmál a uličnicky se podíval k portrétu.

      „Ano, to znamená, že se James mýlil, když říkal, že to nejsou oni, že jsou to tví Patroni. Byli to oni, nebo spíš jejich odrazy v zrcadle tvojí duše Harry. Pochopil jsem to, když mi došlo, jakou intenzitu a sílu má tvůj Patron oproti těm, které vytváříš jako odraz svojí duše. Ti jsou slabí, dokázali by nosit zprávy a zahnat jednoho mozkomora, ale nezahnali by jich stovku Harry. A pokud se týká toho, že se při doteku rozplynou… odrazy v zrcadle se nedotknou, pokud se nedotknou před ním i originály. Možná, kdybys vyvolal vydru a teriéra a díval se při tom, jak se ti dva před tebou objímají, tak by ten dotek vydrželi, nevím, to budeš muset vyzkoušet… Ale teď tvůj jelen a laň, která je v něm ukrytá. Domnívám se, že tvůj Patron má podobu Dvanácteráka, protože, jak už od dětství slýcháš, velmi se podobáš svému otci, jen oči…“

      Harry ho s úsměvem přerušil:

      „Ano já vím, ty mám po mámě.“

      Sturgis zavrtěl hlavou.

      „To jsem říct nechtěl Harry. Oči jsou oknem do duše… Po Jamesovi si zdědil podobu, odvahu, rozhodnost, ale i jistou neúctu k řádům a nadání k tomu dělat průšvihy. Po Lily jsi zdědil nejen oči, ale i její laskavou a milující duši. Proto je laň ukrytá uvnitř Dvanácteráka, jako je tvá duše skrytá v tvém těle…“

      Chvíli bylo naprosté ticho, jak tenhle závěr všichni vstřebávali. Pak se ozval Brumbál: „Myslím, že jsi na to přišel Sturgisi… Harry jaké jsi používal vzpomínky při vyvolávání těch Patronů před tím a potom, co se ti podařilo je spojit?“

      Harry se usmál.

      „Pokaždé stejnou vzpomínku – Jak vybaluji svůj dárek k osmnáctinám a vyndám jejich portrét… Ale před tím jsem tvořil Patrona ze štěstí, které vyzařovalo z nich, radost, že mě zase vidí… Před čtrnácti dny jsem se soustředil na svůj vlastní pocit štěstí, když jsem je uviděl, proto Dvanácterák tak zářil… Nikdy jsem nebyl šťastnější…“

      „Tak si to hned všechno zapiš Harry, ať to máš na pergamenu hezky černé na bílém. Po prázdninách už to začneme všechno dávat dohromady, abychom to zbytečně nenechávali na poslední chvíli…“ ukončil jejich rozhovor Sturgis.

      Po večeři Harry ostatním vyprávěl, jak dopadl na konzultaci.

      „Co tím chceš říct,“ rozhořčil se Ron, „že nás budeš šmírovat při muckání a dělat při tom pokusy s našimi Patrony?“

      Harry se zamyslel:

      „Jo, doufal jsem, že budete spolupracovat…“

      Hermiona se rozesmála:

      „Dobře, ale někdy později ano? Teď toho máme moc a na experimenty je málo času.“

      Ron se jen kysele zašklebil. Dean se pochlubil:

      „Taky dělám ročníkovou práci. Profesorka Jonesová se přimluvila u McGonagallové, aby mi povolila dodatečnou přihlášku. Když jsme byli před měsícem na hodině u nás doma, tak ji tak fascinoval počítač a informace, které můžeš získat pomocí internetu, že mi navrhla, abych si to vybral na ročníkovou práci. Jmenuje se: Internet – studnice informací. Hestie mi na vánoční prázdniny dala seznam asi pětadvaceti otázek z mudlovského světa a já mám za úkol z internetu získat odpovědi…“

      Harry se zasmál:

      „S takovou ročníkovou prací by ses mohl ucházet na ministerstvu o místo na odboru zneužívání mudlovských výtvorů co?“

      Dean se nad tím zamyslel:

      „No… Seamus mi říkal, že ten jeho kolega Reg Cattermol tam moc spokojený není, prý byl šťastnější v údržbě… Tak jsem si říkal, že by to tam mohlo být se Seamusem fajn…“

      Ron se rozesmál:

      „Jo, ale jen v případě, že taťka nesekne s tím šéfováním a nebude se tam chtít vrátit. On je totiž mudlama přímo posedlý…“ tím rozesmál i všechny ostatní.

      Všichni už se těšili na prázdniny. Harry s Ginny se ztráceli každý den, úkolům a učení věnovali čím dál tím míň času a skoro veškerý čas věnovali jeden druhému. Domácí úkoly odbývali a káravé poznámky profesorů při jejich hodnocení, odbývali pobaveně provinilými úsměvy. V pátek odpoledne, týden před vánocemi si Harry uvědomil, že zapomněl úkol z obrany napsat úplně. Takže, když jeho a Ginny Sturgis po hodině požádal, aby se zdrželi, tak si chystal omluvu… Když ostatní studenti odešli, tak přistoupili ke Sturgisovi s omluvným úsměvem. Ten se ale tvářil velmi vážně:

      „Takhle to dál nejde. Vy dva se musíte urychleně vzpamatovat. Úkoly, co jste mi odevzdali v úterý, nestály za nic. Nezasloužily si ani hodnocení M jako mizerné, kdybych je klasifikoval, tak bych vám oběma musel dát H. A dnes jsi, pokud jsem si dobře všiml, neodevzdal úkol vůbec Harry.“

      Ten sklopil oči a zkusil to:

      „Máme toho teď opravdu hodně… Mrzí mě, že jsem na ten úkol zapomněl, napíšu ho hned dneska a zítra vám ho přinesu, pane profesore…“

      Sturgis se však zatvářil mnohem přísněji:

      „Tuhle omluvu bych možná přijal, kdybych nevěděl, že si na vás stěžují i ostatní profesoři. Oba dva odbýváte úkoly i přípravu na hodinu už minimálně čtrnáct dní… Řekl jsem ti Harry, že to nesmíte přehánět a tím jsem myslel právě to, co teď vy dva děláte. Takže – zítra po snídani Ginny zasedne k domácím úkolům na koleji a Harry u mě v kabinetu a po obědě budete pokračovat stejným způsobem. V případě, že mi po večeři neukážete všechny úkoly, které máte mít vypracované, tak budete pokračovat třeba i celou neděli. A žádné odbývání, zkontroluji si, i jak jste své úkoly vypracovali. A pamatujte si, že jestli vy dva nedostanete rozum, tak už to paní ředitelka nenechá na mě a vezme si vás do parády sama…“

      Když odcházeli na kolej, tak se tvářili oba zahanbeně.

      „Ještě, že dnes nemáme kroužek vaření, pustím se hned do toho úkolu, abych mu ho mohl hned zítra odevzdat. Když uvidí trochu snahy, tak by se možná mohl nechat obměkčit, aby nám nezkazil celý víkend…“ Přemýšlel nahlas Harry.

      Ginny se na něj podívala trochu ustrašeně.

      „Musíme se začít trochu víc soustředit na učení Harry, nebo to McGonagallová řekne našim a znáš mamku, ta je schopná nám oběma poslat huláka…“

      A tak se oba vrhnuli do učení už v pátek odpoledne a večer. Vypůjčili si z knihovny všechny knihy, které budou na zítřek potřebovat a celou sobotu i neděli dopoledne poctivě pracovali na svých úkolech. V neděli před obědem si nechali oba od Sturgise úkoly zkontrolovat.

      „No vidíte, že to jde… A máte před konzultací i trochu času jeden na druhého. Když to budete dělat takhle, tak vám už nikdo neřekne ani slovo…“ Tak s úsměvem odcházeli na kolej, aby si odnesli úkoly. Pak se spolu ztratili a po konzultaci a večeři zmizeli v sedmém patře znova. Harryho ovládala jeho touha čím dál tím víc a zdálo se, že Ginny se nechává ovládnout stejnou touhou. Odbývali přípravu na hodiny stále víc a domácí úkoly sice psali všechny, ale tak, aby je měli hotové co nejrychleji a mohli se věnovat jeden druhému. Prázdniny se blížily a to jim dávalo určitou bezstarostnost. V sobotu dopoledne měly být do netaxové sítě zařazeny všechny kolejní krby, aby se zjednodušil odjezd studentů na prázdniny. Ve čtvrtek večer přijala Ginny za oba pozvání na Křiklanův vánoční večírek. Harry z toho moc nadšený nebyl, ale když zjistil, že Křiklan pozval s Hermionou i Rona a taky Karla Sweeta, tak se nakonec docela těšil.

      Když, ale první, kdo se na něj na večírku vrhnul, byl opět spisovatel Eldred Worple a začal ho přemlouvat ke spolupráci na jeho životopise, tak začal Harry opět litovat, že se nechal přemluvit.

      „Přijďte za mnou, až mi bude osmdesát, třeba pak pocítím nutkání podělit se o své životní zkušenosti. Teď je mi osmnáct a celý život mám teprve před sebou, takže na sepisování životopisu je příliš brzy pane Worple…“

      Ten se zatvářil velmi zklamaně.

      „To co jste zatím dokázal, by vydalo na román. Možná byste se nad tím měl zamyslet a vydat pravdivé svědectví o svých činech dřív, než se toho chopí někdo takový jako je Rita Holoubková a popíše vše dle vlastní zvrácené fantazie…“

      Hermiona, která při jejich rozhovoru stála i s Ronem vedle nich, se usmála:

      „No to by mohla zkusit, vypořádala bych se s ní stejně rychle, jako kdysi…“

      Worple se na ni podíval se zájmem.

      „Vy jste slečna Grangerová, že?“

      A když Hermiona přikývla, tak pokračoval:

      „V odborných kruzích jsme pochopitelně zaregistrovali, že se Rita na velmi dlouhou dobu odmlčela po tom, co si vzala do pera právě vás. Často probíhaly diskuse o tom, čím jste jí dokázala umlčet, ale teď, když se přihlásila na ministerstvu jako zvěromág, tak nás napadlo, že by to nemusely být čerstvě nabyté schopnosti. Že je to možná to, co ji drželo zpět. Ale tím, že se zaregistrovala, tak jste svou páku ztratila, slečno…“

      „Nemyslím si, že by si Rita troufla o mě sepsat něco takového jako o Brumbálovi, teda alespoň dokud jsem naživu. A já hodlám být živ velmi dlouho, takže se dá předpokládat, že vzhledem ke svému věku už můj nekrolog psát nebude…“ uzavřel tu debatu Harry a šel si s Ginny pro něco k pití. Pak už si nenechali dobrou náladu nikým zkazit a dobře se bavili až do půlnoci.

      Když se v pátek po vyučování s Ginny znova ulil v sedmém patře, tak si spolu plánovali způsob, jak si zajistí dostatek soukromí i v Doupěti. Ginny navrhovala:

      „Když ty zajistíš svůj pokoj a já zase svůj pomocí Ševellisima, tak se ke mně budeš moct přemístit a nikdo o tom nemusí vědět. Rozhodně to bude bezpečnější, než se plížit dolů po těch rozvrzaných schodech…“

      Harry souhlasil:

      „Jistě… A občas se budeme moct ztratit i na Grimmauldovo náměstí…“

      Když se spokojeni se svými plány chystali ze svého hnízdečka lásky vytratit, protože už byl nejvyšší čas jít na večeři, tak Harry pro jistotu zkontroloval na Pobertově plánku, jestli je čistý vzduch. S úlekem však zjistil, že po sedmém patře přechází sem a tam Sturgis Tobolka, jako by čekal, až z komnaty vyjdou.

      „Víš co?“ řekl vyděšeně se tvářící Ginny. „Použiji na sebe i na tebe zastírací kouzlo a až půjde směrem od komnaty, tak potichoučku proklouzneme ke schodům. Pak můžeme dělat, že jsme tu vůbec nebyli…“ Ginny se tvářila pochybovačně, ale protože jiný nápad neměla, tak souhlasila. Když byli oba naprosto neviditelní, tak počkali, až Sturgis projde kolem směrem od schodů k ředitelně, pak Harry potichu otevřel dveře, nechal proklouznout Ginny a potichoučku za nimi dveře zase zavřel. Jenže Sturgis asi stejně něco zaslechl, protože se otočil právě v okamžiku, kdy Harry dovíral dveře a asi je na chvilku zahlédl. Vydal se rychlým krokem k nim se slovy:

      „Dobrý pokus Harry, škoda, že ti nevyšel. Tak už laskavě zrušte to zastírací kouzlo a přestaňte s tím, nebo to bude všechno ještě horší…“

      Harry byl odhodlán na jeho výzvu nereagovat a chystal se proklouznout ke schodům, ale vzápětí s hrůzou viděl, jak se před ním, s hůlkou na hlavě, zhmotnila velmi provinile se tvářící Ginny. Tak s povzdechem zrušil i svoje zastření a s odevzdaným výrazem se podíval na svého učitele. Sturgis se tvářil velmi přísně, tentokrát dokonce i bez pobavených ohníčků v očích. „No výborně, takže můžeme jít k paní ředitelce…“

      Harry se zarazil:

      „Ne, to ne… Prosím…“

      Sturgis se na něj podíval a Harrymu se zdálo, že se mu v očích mihl soucitný výraz.

      „Teď už s tím bohužel nemůžu nic dělat. Pokoušel jsem se vás dva přivést k rozumu, zkoušel jsem to po dobrém, jestli si vzpomínáte, ale nebylo to nic platné. Teď už si vás vzala na starost paní ředitelka. „Přikázala mi, abych vás k ní přivedl a taky … abych sebou přinesl i portrét tvých rodičů Harry ... “ a vytáhl z pod hábitu portrét z kterého na něj velmi přísně shlíželi máma, táta i Sirius. V tu chvíli Harrymu došlo, že je to vážné, že mají skutečně velké problémy. Ginny se tvářila tak vystrašeně, že bylo jasné, že si to uvědomuje taky. Harry jí podal ruku s výrazem – Neboj se, spolu to zvládneme – a vykročili za Sturgisem k ředitelně.  

      Když vešli dovnitř, tak jejich pohled padl na velmi rozzlobenou tvář  profesorky McGonagallové a Harryho napadlo, že takhle rozhněvanou ji letos ještě neviděl. Ginny po prvním pohledu na její tvář vyděšeně sklopila oči ke špičkám svých bot tak, jako by je už nikdy nechtěla zvednout. Harry se rozpačitě rozhlédl po portrétech. Všichni bývalí ředitelé byli vzhůru a všichni, včetně profesora Brumbála se tvářili velmi vážně. Jen profesor Snape se tvářil pobaveně, ale to ho zrovna nijak zvlášť neuklidnilo. Harry si povzdechl a s nejistotou a obavami v očích pohlédl ředitelce přímo do tváře.

       

      Items details

      • Hits: 8439 clicks

      Tecox component by www.teglo.info