Kapitola 15, Loučení |
Neměli už žádnou práci, žádné vyučování a tak si už v neděli večer důkladně probrali svoje zavazadla, dali dohromady knihy, které je ještě potřeba vrátit do knihovny a shromáždili si svoje věci na jedno místo, aby si usnadnili balení. V pondělí po obědě zase Ron s Hermionou obsadili sedmé patro a tak se Harry a Ginny byli ještě projít. Cestou zpátky se zastavili u Justina a Terry, kteří se rozvalovali ve stínu společně s bandou prváků. Harry s úsměvem zaregistroval, že k Sáře a třem Nebelvírským chlapcům, přibyli další. Baculatý chlapec z Mrzimoru, který trochu připomínal ducha mnicha, patrona jejich koleje a dvě sympatická děvčata z Havraspáru. „Koukám, že se vám ta parta hezky rozrůstá…“ řekl směrem k Lucasovi a Sáře. Lucas se zaculil a Sára ustaraně odpověděla: „Mohlo se nám to rozrůst ještě víc, kdyby nebylo Baddocka a Pritcharda. Támhle ti dva kluci jsou docela fajn, jmenují se Lenny a Jack a jsou ze Zmijozelu…“ a ukázala na chlapce sedící opodál a smutně koukající jejich směrem. „Počkej, Sáro, už tuším, kam vítr fouká. Tohle by si asi měli poslechnout i jiní… Barte! Robine! Máte chvilku? Můžete se k nám chvíli posadit?“ zavolal na ty dva, kteří právě procházeli okolo. „Jasně, Harry. Copak se děje?“ Harry se usmál: „Malá Sára nám tu vypráví něco, co byste asi měli slyšet… Pokračuj, Sáro.“ Sára odvážně pohlédla dvěma Zmijozelským sedmákům do očí a vysvětlovala: „Vaši dva prváci – Lenny a Jack – chtěli s námi kamarádit a my s nimi taky. Jsou prima a je s nimi legrace. Jenže Baddock s Pritchardem jim řekli, že s námi nesmí kamarádit, že jsme póvl, a že když je moudrý klobouk zařadil do Zmijozelu, tak patří mezi elitu a s póvlem se nesmějí zahazovat.“ A Lucas s vykulenýma očima dodal: „Řekli jim, že když je s námi uvidí, tak je budou mučit kletbou Crucio…“ Oba Zmijozelští kroutili nevěřícně hlavami a Harper řekl s pohledem na Harryho: „Asi si je budeme muset trochu podat. Myslel jsem, že se poučili tím, co se stalo Goylovi…“ Robin se zvednul a zavolal si Zmijozelského prefekta. „Okamžitě sežeň Baddocka a Pritcharda a přiveď je sem.“ Pak mávnul na své prváky: „Lenny! Jacku! Pojďte sem!“ Prváci přišli a s nesmělým úsměvem si k nim přisedli. To už ale prefekt přiváděl ty dva darebáčky a Lenny s Jackem se ustrašeně přikrčili. Harper si toho všimnul a s úsměvem se zeptal Baddocka s Pritchardem: „Vadí vám, že si tady sedím se svými přáteli?“ „Ne. Proč by nám to měli vadit?“ odpověděl Baddock a sledoval Harpera trochu nejistě. „Ale prvákům zakazujete, aby se stýkali se svými přáteli. Myslíte si, že jsou tyto děti póvl?“ Oba zrudli a vrhli po Zmijozelské drobotině zlý pohled. Kluci se přikrčili ještě víc a Harry to zarazil: „Moment, zkusíme to po dobrém. Poslouchali jste na začátku školního roku moudrý klobouk? Když mu věříte, že vás zařadil do té správné koleje, tak byste mu měli věřit i v tom, co nám všem radí…“ a když viděl naprosto nechápavé výrazy v jejich očích, tak s pohledem na otevřené okno ředitelny vytáhl hůlku a zvolal: „Accio moudrý klobouk!“ Z okna vyletělo něco, co vypadalo jako starý ušmudlaný hadr a jako podivný pták se to snášelo do Harryho rukou. Nad krempou se otevřelo něco jako ústa a klobouk se velmi rozhořčeně zeptal: „Kdo se to opovážil rušit mě v mé poklidné meditaci a rozjímání?“ Harry se usmál a pokorně odpověděl: „Odpusť mi prosím tu opovážlivost, ale s velkým rozhořčením jsem zjistil, že jsou tu studenti, kteří neposlouchali tvou úžasnou píseň na začátku školního roku. Mně se velmi líbila a myslím si, že by si ji ti studenti měli pozorně poslechnout. Myslíš, že bys jim ji mohl zopakovat?“ a položil ho doprostřed skupinky do trávy. Klobouk se jakoby protáhl, zakroutil se, jako by se uveleboval a pak odpověděl: „Těší mě, že se vám má píseň líbila a velmi rád ji vám všem zopakuji…“ a spustil: Když jsem byl kouzlem stvořen, Před více, než tisíci lety, Byl tento hrad založen, Jako spoj mezi dvěma světy. Ať tvoji rodiče kouzlí, či nikoli, V jeho zdech najdeš bezpečí, Před vámi všemi stojí stejné úkoly A nevraživost přátelství nesvědčí.
Prváci poslouchali až s nábožnou úctou a ostatní s laskavým úsměvem. Jen Baddock s Pritchardem s pohrdlivým úsměškem. Když klobouk dospíval, tak jim Harry řekl: „Koukám, že po dobrém s vámi moc nepořídíme. Je ale nejvyšší čas, abyste se nad sebou zamysleli. Už jste se některý z vás setkal s mozkomorem?“ a když viděl, jak Pritchard s vyděšeným výrazem zbělel jako stěna, tak pokračoval: „Brzy zase dostanou na starost Azkaban. Měli byste si dobře rozmyslet, jestli chcete kráčet v Goylových šlépějích… Protože jestli s tím nepřestanete, tak se brzy s ním i s mozkomory v Azkabanu potkáte…“ Harper se k Harrymu přidal: „My sice na této škole končíme, ale ve Zmijozelské koleji je naštěstí dost rozumných a schopných lidí, kteří na vás dohlédnou. Mám pravdu, Richarde?“ zeptal se prefekta. Prefekt se usmál: „Jasně Harpere, dáme na ně pozor. Já budu mít v příštím roce v prváku brášku, takže dohlédnu na to, aby mrňatům už neubližovali…“ Harper s úsměvem přikývnul a Robin na ty dva darebáky ostře zasyčel: „Zmizte…“ A Harper se obrátil ke svým prváčkům. „Kdyby vám nedali pokoj, tak se obraťte na naše prefekty, oni je srovnají do latě. Nemusíte se jich bát, oni nejsou zdaleka tak schopní, jak se tváří. Kletbu Cruciatus by určitě nesvedli. Podle toho, co jsem slyšel, budou rádi, když budou moct pokračovat na OVCE ze dvou předmětů…“ V tom se kolem nich mihnul stříbřitý paprsek, před Harrym se zhmotnila kočka profesorky McGonagallové a jejím hlasem pronesla: „Pan Potter se i s moudrým kloboukem okamžitě dostaví do ředitelny!“ Ginny se uculila: „To znělo dost rozzlobeně Harry…“ Harper se smíchem dodal: „Myslím, že máš průšvih, Pottere…“ a když Harry přitakal a popadl moudrý klobouk, že vyrazí, tak mu ještě řekla Terry: „Třeba se za tebe moudrý klobouk přimluví…“ „Ano, to bych mohl, mě se to docela líbilo…“ připustil klobouk. Harry se rozesmál: „Dobře, tak si to půjdeme slíznout. Ginny, počkej na mě u večeře, a kdybych dlouho nešel, tak mě přijď zachránit…“ a odcházel za všeobecného smíchu. Když vešel do ředitelny tak se do něj paní ředitelka hned ostře pustila: „Jak jste si mohl dovolit vzít si tak cenný předmět bez dovolení, pane Pottere!“ Harry se tvářil patřičně zkroušeně a omlouval se: „Byl to takový náhlý nápad, paní ředitelko, v tu chvíli jsem si neuvědomil, že dělám něco nepatřičného. Potřeboval jsem, aby mi pomohl přesvědčit pár studentů, že přátelství je silnější než zloba a nenávist…“ a klobouk se přidal: „Mě se to moc líbilo, paní ředitelko. Hezky jsem se provětral a velmi mě potěšilo, jak studenti pozorně naslouchají mé písni.“ Profesorka McGonagallová ale nevypadala, že by se chtěla přestat zlobit. Mávnutím hůlky vytrhla klobouk z Harryho rukou a poslala ho zpět na jeho místo na skříni a pak po něm vrhla velmi rozzlobený pohled. Harry se zatvářil ještě zkroušeněji a pokračoval: „Opravdu mě to moc mrzí a slibuji, že už to nikdy neudělám, paní profesorko…“ a smutně se na ní usmál. Ona se zhluboka nadechla, jako by mu chtěla pořádně vyčinit, pak na něj ale pohlédla s hlubokým porozuměním. Zakroutila hlavou a řekla: „Zlobím se na vás ještě z jednoho důvodu, Harry. Pročpak jsem se to, že jste se vy a slečna Weasleyová rozhodli uzavřít svůj sňatek v létě v těchto zdech, musela dozvědět od profesora Brumbála?“ Harry si utrápeně povzdechl. „Chtěli jsme vám to říct zítra při pikniku na rozloučenou, paní profesorko. Nepočítal jsem s tím, že vaše zpravodajská služba funguje tak rychle…“ a vrhnul po profesorovi vyčítavý pohled. Pak vyplašeně k portrétu dodal: „Doufám, že jste to neprobíral už i s mamkou?“ Brumbál se rozesmál: „Je mou povinností informovat paní ředitelku o všech novinkách. Molly si ale musíte zpracovat sami…“ Harry si zhluboka povzdechl. A profesorka se mu s úsměvem nabídla: „Mě se ten nápad se společnou svatbou moc líbí. Můžu vám pomoct Molly přesvědčit…“ Harry zakroutil hlavou: „Radši ne, už teď máme tolik přímluvců, že mám strach, aby to nefungovalo úplně opačně. Mám pocit, že bychom si s ní měli sednout hezky v klidu jen já a Ginny a vzít to přesvědčování jen na sebe…“ „Ano Harry, myslím, že to je velmi moudré rozhodnutí…“ řekl Brumbál a profesorka McGonagallová se zatvářila zase trochu dotčeně. Harrymu zazářily v očích šibalské ohníčky, přistoupil k ní, dal jí pusu na tvář a řekl: „Tak už se na mě nezlobte, paní profesorko…“ a když viděl její velmi překvapený a zaskočený výraz v tváři, tak ještě se šibalským úsměvem dodal: „Tohle jsem toužil udělat už dlouho…“ Paní ředitelka se konečně vzpamatovala a se smíchem ho jemně vytahala za ucho. Pak laskavě dodala: „Tak jdeme na večeři ty roztomilý uličníku…“ a doprovázeni srdečným smíchem profesora Brumbála, odcházeli ve vzájemné shodě a porozumění pryč. Na chodbě před ředitelnou na ně ale čekala skupinka devíti prváčků. Začal Lucas: „Paní ředitelko, prosím nezlobte se na Harryho…“ Sára pokračovala: „On to udělal kvůli nám…“ a Lenny dodal: „Abychom se nebáli kamarádit s ostatníma…“ Harrymu dalo moc práce, aby se tvářil vážně a obdivoval ředitelku, která s vážnou tváří a přísným výrazem vykuleným dětem řekla: „No, když tak hezky za Harryho orodujete, tak bych mu možná mohla odpustit… Ale vy mi musíte něco slíbit. Nikdy si nepůjčíte moudrý klobouk bez dovolení. Můžete si s ním promluvit, když to budete potřebovat, ale jen s mým svolením a v ředitelně. Slibujete?“ A všech devět prváčků smrtelně vážně, oči vykulené, vydechli: „Slibujeme…“ „Tak a teď honem na večeři, nebo na nás už nic nezbude,“ popohnala je ředitelka. Prváčci se rozběhli po schodech jako splašená kůzlata a Harry se na ni usmál: „No, nejsou báječní?“ Ona s úsměvem přikývla: „Ano, to tedy jsou. Už to, jak spontánně a hezky mezi sebe přijali vlkodlaka… Teď už je to jen na nás, aby z nich vyrostli stejně báječní kouzelníci, jako z vás…“ Harry přikývl: „Jsou v těch nejlepších rukách… nebojím se o ně.“ A přísný obličej profesorky McGonagallové se rozzářil nádherným, šťastným úsměvem. Když dorazil ke svému stolu, tak mu Justin vyprávěl: „Přiřítila se sem Sára a povídala, že tě z toho průšvihu vytáhli…“ Harry se rozesmál: „To jsem zvládnul sám, ale nemusíš jí to říkat, opravdu se snažili…“ a pak všem vyprávěl, jak to v ředitelně probíhalo. „… a tak jsem jí dal pusu, aby se na mě už nezlobila. Tvářila se zrovna tak překvapeně, jako ty Hermiono, ale pak se vzpamatovala, vytahala mě za ucho a nazvala mě roztomilým uličníkem.“ Všichni se rozesmáli. Ginny dodala: „Ty jsi ale číslo…“ a pak se zeptala: „Vážně si myslíš, že bychom měli mamku přesvědčovat jen sami dva?“ Harry pohlédl přes stůl na Hermionu a ta souhlasně přikývla. „Možná bys to měla celé nechat jen na něm. Moje rodiče v Austrálii, také dokázal přesvědčit, aby se na mě nezlobili. Myslím, že mamku zvládneš taky tak.“ Harry si povzdechl: „A co vy, už jste se dohodli, jestli se přidáte? Nebo je to na vás moc rychlé?“ Ron si smutně povzdechl: „Na Hermionu jo. Já bych to bral…“ Hermiona se usmála: „Ale slíbili jsme si, že se kvůli tomu hádat nebudeme…“ V úterý při snídani přišel za Harrym Krátura. „Copak se děje Kráturo?“ zeptal se překvapeně. Krátura se zatvářil provinile: „Kráturovi už se stýská po pánovi, tak přišel, protože mu to pán dovolil…“ Harry se usmál: „Dobře, tak se pojď posadit…“ a přivolal mu židli vedle sebe. „Dáš si s námi něco k jídlu?“ zeptala se Ginny. Skřítek se krásně usmál: „Děkuji paní, Krátura už snídal v Doupěti.“ Hermiona dostala nápad. „Kráturo, můžeš se tady zdržet celý den? Mohl bys nám pomoct s tím naším rozlučkovým piknikem…“ Skřítek se rozzářil. „Krátura moc rád pomůže, paní. Krátura je rád, že může být užitečný.“ A tak celé dopoledne dávali dohromady jídelníček, shromáždili své zásoby nápojů a v poledne se rozložili na palouku u jezera, kde Harry vyprávěl o hadech. Tentokrát nezapomněli ani na portrét a tak se zúčastnili i Harryho rodiče a Sirius. Někteří pozvaní se zastavili jen na chvilku, aby se s nimi rozloučili. Profesor Křiklan se zdržel, jen aby si dal pár zákusků a dojatě děkoval Harrymu: „Jsem vám tak vděčný, že jste mě přesvědčil, abych se vrátil do školy… Jsem moc rád, že jsem mohl být u toho, že jsem se mohl zúčastnit a jsem moc pyšný na to, že jsem vás mohl ty dva roky učit, Harry…“ Profesorka McGonagallová si s nimi dala skleničku Hermionina vína, chvíli si s nimi povídala o jejich plánech a představách o budoucnosti a než odešla, tak jim s tajemným úsměvem řekla: „Závěrečná slavnost bude dnes probíhat trochu jinak, než obvykle… Vyřiďte všem studentům sedmých ročníků, aby přišli na slavnost ve svých společenských hábitech. Budeme mít v jídelně zase kolejní uspořádání stolů a vy byste se měli posadit až dopředu, pod profesorský stůl…“ Když se pokusili vyzvídat, co se to bude dít, tak je jen s úsměvem odbyla: „To je překvapení, bude to velká sláva, uvidíte…“ Sturgis s Hestií a Hagridem, kteří s nimi byli od začátku do konce, na jejich tázavé pohledy se smíchem odpověděli: „Nám nic neřekla. Bojí se, že bychom vám to prozradili a tak to všechno organizuje sama, za našimi zády…“ Harry a Ginny jim prozradili, jaké mají na léto s Bradavicemi plány a Harry se Sturgise a Hestie zeptal: „Nechcete se k nám se svatbou připojit i vy?“ Ti dva se rozesmáli: „My nemáme kam pospíchat Harry, máme času dost…“ řekla Hestie a Sturgis dodal: „Nejsme tak známí, aby někoho zajímalo, jestli se chováme podle bontonu. Můžeme být spolu, aniž by to někoho nějak pohoršovalo… Docela ale chápu, proč chcete pospíchat vy… Rita Holoubková už se začala ve svém článku zamýšlet nad tím, jestli by slečna Johnsonová měla strávit noc u ministra v bytě, když jsou zatím jen zasnoubení. Dovedu si představit, jak se jí bude líbit, že jsi pod jednou střechou s Ginny ty…“ Harry na něj vyvalil oči: „Vždyť v Doupěti bydlím už několik let…“ „Jistě,“ přikývl Sturgis, „a ona si toho zajisté všimla. Jí určitě nezajímá, že tam s vámi bydlí i ostatní Weasleyovi. Zajisté se toho chytne, ale to by mohl být další argument, na přesvědčení Molly, proč je se svatbou potřeba pospíchat…“ Harry se obrátil na Hermionu: „Ty už neodebíráš Denního věštce? Jak to, že nevíme, že se Rita trefuje do Angeliny a Kingsleyho?“ Hermiona pokrčila rameny: „Jak mi začaly docházet finance, tak jsem ho přestala kupovat. Před zkouškama jsem stejně na pročítání novin neměla čas, ani náladu…“ Ginny Harryho uklidnila: „Neboj, Lee určitě Denního věštce i ostatní časopisy sleduje, a protože jsi z něj udělal svého tiskového mluvčího, tak nám určitě řekne, kdyby se do nás někdo navážel…“ Skvěle se bavili až skoro do večera, než jim Hestie připomněla: „Už byste to asi měli zabalit, jestli se máte připravit na tu velkou slávu…“ A tak po sobě uklidili zválený palouk, poslali šťastného Kráturu domů a šli se připravit na slavnost. Oblékli si své společenské hábity, zabalili si všechny věci a nechali si venku jen oblečení na snídani a na cestu domů. Všichni se shodli na tom, že pojedou domů Bradavickým expresem, aby si tu poslední cestu náležitě užili. Pak se plni napjetí a očekávání odebrali do Velké síně. První čeho si povšimli, byla neutrální výzdoba síně, jako na začátku školního roku. Na konci roku byla obvykle Velká síň vyzdobena v barvách koleje, která zvítězila ve školním poháru… Plni očekávání si sedli na místa přímo pod profesorským stolem, jako všichni ostatní z jejich ročníku. A právě v tom okamžiku do Velké síně vstoupila profesorka McGonagallová doprovázená profesorkou Marchbanksovou a profesorem Toftym ze zkušební komise. Došla ke své židli uprostřed profesorského stolu a členové zkušební komise se usadili po její levé ruce. Všichni studenti zmlkli a upřeli na ředitelku zvědavé pohledy. Ta do hrobového ticha spustila se svým projevem k ukončení školního roku: „Tak nám končí další školní rok. Ale letos jsme zažili zcela výjimečný ročník. Bylo překonáno hned několik mnohaletých rekordů… Ano, tento ročník byl opravdu výjimečný a tak bude nestandardní i rozloučení s ním. Členové zkušební komise se slavnostní hostiny normálně nezúčastní a tak teď předávám slovo profesorce Marchbanksové, aby vám řekla, proč jsou dnes s námi…“ Stařičká profesorka přikývla, zůstala sedět a silným, i když trochu chraplavým hlasem začala vysvětlovat: „Jsme tady právě kvůli jednomu z rekordů, který byl letos překonán. Od doby před osmdesáti lety, kdy byly zavedeny ročníkové práce a možnost pro nadané studenty, získat Diplom z oboru ve kterém vynikají, je to letos poprvé, co se přihlásilo šest studentů z jednoho ročníku. Je to výjimečné nejen proto, že všichni uspěli, ale také nám převrátili naruby hodnocení, které jsme doposud používali. Vytvořili jsme letos nové hodnocení a rozhodli jsme se, že je to důvod k tomu, abychom vám diplomy nerozesílali soví poštou zároveň s výsledky zkoušek, jako doposud, ale předali vám je výjimečně osobně…“ odmlčela se a pohledem předala slovo profesoru Toftymu. Ten se postavil, rozhlédl se po studentech sedmých ročníků, sedících ve slavnostních hábitech pod ním a začal vysvětlovat: „Až doposud jsme používali hodnocení Nepřesvědčivé pro ročníkové práce, které si nezasloužily Diplom. Hodnocení Nadějné jsme ocenili Diplomem modré barvy a Velmi nadějné Diplomem červené barvy. Za posledních osmdesát let se vyskytli jen dva studenti, kteří se tomuto hodnocení vymykali a dostali od nás Diplom červený se zlatým orámováním, s hodnocením Velmi nadějné a dovětkem obdivuhodné. Byli to Albus Brumbál a Tom Raddle…“ na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Letos jsme přidali dva nové stupně hodnocení, ale k těm se dostanu během předávání diplomů. Takže začneme?“ zeptal se ředitelky a profesorky Marchbanksové. Obě přikývli a tak si profesor Tofty přivolal první diplom. Byl uložen v červeném válcovém pouzdru. Vzal ho do ruky a přečetl z něj: „John Barrett.“ Od Havraspárského stolu vstal vytáhlý primus, zrudnul a přistoupil ke starému profesorovi. „Pane Barrette, vaše nadšení a cit pro zkoumání kouzelnické historie nás přesvědčilo. Doufáme, že budete takto pokračovat dál a obohatíte současnost o skvělé historické objevy…“ „Já… budu se snažit…“ odpověděl plaše John, převzal z rukou profesora svůj diplom a šel se posadit ke svým spolužákům. Ti ho s úsměvem poplácávali po zádech a vítali ho jako vítěze. Ostatní studenti ze všech kolejí ho odměnili bouřlivým potleskem. Profesor mávnul hůlkou a přivolal další červený diplom. „Dean Thomas.“ Dean se s úsměvem zvedl a předstoupil. „Pane Thomasi, máte neobyčejné technické nadání a vaše znalosti mudlovské techniky jsou neobyčejně rozsáhlé. Doufáme, že je dokážete uplatnit i v našem světě…“ Dean se na profesora usmál: „Také v to doufám, pane profesore… děkuji…“ a převzal z jeho rukou svůj diplom. Další červený diplom a „Ginerva Weasleyová“ se s úsměvem zvedla a přistoupila k profesorovi. „Svou prací jste nás přesvědčila nejen o svých schopnostech, ale hlavně o velké morální síle a čistotě své duše. Doufáme, že budete šťastná, ať už vás osud postaví do jakékoliv situace…“ Ginny se usmála a jen prostě poděkovala. Když si přišla sednout zpět, tak přijala gratulace, letmý polibek od Harryho a také bouřlivý potlesk. Profesoru Toftymu se v rukách objevilo stříbrné pouzdro a řekl: „Tento Diplom je první stupeň nového hodnocení, které jsme letos přidali. Pan Bartoloměj Harper… Vaše ročníková práce byla ohodnocena jako Obdivuhodná. Prokázal jste výjimečný talent pro tvorbu lektvarů, vytrvalost i nesmírnou fantazii a přesvědčil jste nás, že od vás můžeme očekávat ještě další zajímavé objevy a nové užitečné lektvary. Přeji vám mnoho zdaru do vaší další práce, pane Harpere…“ Bartův bledý obličej zrůžověl a on ze sebe vykoktal: „Vynasnažím se… ehm… a děkuji…“ Chvíli trvalo, než se aplaus ve Velké síni tentokrát uklidnil a Harry s Hermionou po sobě nejistě koukali v očekávání, co přijde teď. Profesorovi Toftymu se v rukách objevilo zlaté pouzdro a když se Velká síň uklidnila tak řekl: „Ročníková práce, za kterou udělíme tento diplom, byla ohodnocena jako Úžasná. Prosím slečnu Hermionu Grangerovou…“ Hermiona pohlédla rozzářenýma očima na Harryho a šla si převzít svůj zlatý diplom. „O svém obrovském nadání a mravní síle jste nás přesvědčila již dříve, slečno. Teď jste za jeden školní rok dokázala něco, o co se snažilo mnoho kouzelníků už celá desetiletí. Velmi si přejeme, abyste svůj talent plně využila i v letech následujících a doufáme, že se od vás dočkáme ještě mnoha úspěchů v oborech léčitelství a lektvarnictví…“ Hermiona převzala svůj diplom a odpověděla: „Já se vynasnažím, pane profesore…“ A opět mohutný aplaus, který trval tak dlouho, že se Harry začal bát, aby se na něj dnes ještě dostalo. Ale když se v rukách profesora Toftyho objevil další zlatý diplom, tak začal aplaus pomalu utichat. „Pan Harry Potter.“ Když Harry předstoupil, tak profesor pokračoval: „Od vás už jsme se velkých činů dočkali, pane Pottere. Vaše práce nám jen potvrdila, jak je váš potenciál obrovský a dala nám naději, že od vás můžeme očekávat další velké věci…“ Harry se usmál a odpověděl: „Já nicméně doufám, že to ještě dlouho nebude zapotřebí, pane profesore…“ Profesor Tofty se rozesmál: „Tak to nevím, pane Pottere. Já osobně od vás očekávám velké činy už během letošního léta. Anglie už totiž čeká na titul mistrů světa ve famfrpálu mnoho let…“ Harry si povzdechl, zakroutil hlavou, ale odpověděl: „Udělám vše, co je v mých silách, abych vás nezarmoutil, pane profesore…“ a převzal si od smějícího se Toftyho svůj diplom. Aplaus, který se rozpoutal, vypadal, jako nekonečný, ale když povstala profesorka McGonagallová, tak začal pomalu utichat. „Studenti, kteří letos ukončili studium na naší škole, nasadili vám ostatním laťku hodně vysoko. Byla bych šťastná, kdybyste si je vzali za svůj vzor, a doufám, že se budete snažit, abychom nečekali na další překonání rekordu opět několik desítek let…“ rozhlédla se pomalu po Velké síni a pokračovala. „Myslím, že už je nejvyšší čas postarat se o správnou výzdobu této síně a vyhlásit letošního vítěze Školního poháru. Podle zvyklostí začneme od čtvrtého místa. To, se ziskem pět set osmdesát šest bodů letos obsadil Zmijozel…“ odmlčela se a Zmijozelští s trochu rozmrzelými výrazy přijímali potlesk ostatních kolejí. „Na třetím místě se, s šesti sty dvaceti třemi body, umístil Mrzimor…“ opět uznalý potlesk a ředitelka pokračovala: „Na druhém místě se s neuvěřitelnými sedmi sty dvanácti body umístil Havraspár…“ opět se odmlčela a počkala, až utichne mohutný potlesk. „A teď je nejvyšší čas změnit výzdobu – “ mávla hůlkou a Velká síň se převlékla do červené a zlaté. Od stropu visely desítky červených vlajek se zlatými lvy. „-Školní pohár letos vyhrál Nebelvír, ale nejen to. S osmi sty padesáti osmi body dokonce překonal rekord starý přes dvě stě let… Sláva Nebelvíru!“ zvolala a mávnutím hůlky spustila ze stropu déšť zlatých a červených konfet. Rozpoutala se bouře obrovského nadšení. Do vzduchu létaly ze všech stran kouzelnické čapky. Nebelvírští se objímali mezi sebou i se studenty z ostatních kolejí. Profesoři se na ten zmatek dívali se šťastnými úsměvy, a když se ten mumraj trochu zmírnil a oslavy se trochu uklidnily, tak ředitelka zvolala: „Slavnostní hostina začíná!“ a stoly se začaly prohýbat pod takovou spoustou dobrot a exoticky vypadajících jídel, že i Harrymu se objevil v obličeji užaslý výraz. Kolejním uspořádáním stolů už se teď nikdo netrápil. Studenti se promíchali navzájem, profesoři se přidali ke skupinkám svých oblíbených studentů a všichni se cpali, jako by několik dní hladověli… Slavnost trvala velmi dlouho. Večerka byla pro dnešek zrušena a tak si všichni užívali až do úplného vyčerpání. Harry a Ginny po deváté hodině odvedli na kolej prváky, kteří již usínali na stole, uklidili si své diplomy a vydali se na dlouhou procházku po Bradavickém hradě. Rozloučili se svým způsobem… Obešli celý hrad, všechna svá tajná zákoutí a do svých ložnic se dostali až v jednu hodinu v noci. Ráno se jim z postelí moc nechtělo, ale nakonec se navzájem zburcovali. Sbalili si pyžama, Harry nechal zmizet Fawkesovo bidýlko, uklidil do batůžku portrét, pak se oblékli a už se svými batůžky se vydali na snídani. Vstupní síň byla plná zavazadel a klecí se sovami a ostatními mazlíčky, které skřítci postupně dopravovali na nádraží. Děvčata i ostatní na ně čekali u jejich stolu a všichni se tvářili zasmušile. Jejich výraz přesně odrážel i Harryho náladu. Byla to ta nejsmutnější a nejpochmurnější snídaně v Bradavicích, protože byla poslední… Přisedl si k nim Sturgis a s úsměvem jim řekl: „Netvařte se tak nešťastně… Máte před sebou prázdniny, přemýšlejte o tom, jak si je užijete, co podniknete, aby to byly ty nejlepší poslední prázdniny na světě. Doufám, že zůstaneme v kontaktu…“ Harry se usmál. „Já doufám, že se uvidíme dřív, než za měsíc na svatbě. My asi nebudeme mít moc času pobíhat po návštěvách, takže od vás očekávám, že se občas zastavíte v Doupěti… Weasleyovi vás určitě taky rádi uvítají…“ Sturgis se rozesmál: „Neboj Harry, já a Hestie se určitě stavíme…“ „My taky…“ usmála se Lenka a chytila Deana za ruku. „My nevíme, kde je Doupě, Harry…“ posmutněla Terry a Justin ji uklidnil: „Ernie už tam byl, řekne mi, jak to najdu. Neboj, Harry, také přijdeme na návštěvu…“ Harrymu se trochu zvedla nálada a Ron se rozesmál: „To bude mamka štěstím bez sebe, když bude narychlo chystat svatbu a přitom se jí doma dveře netrhnou…“ A pak už nasedli do kočárů, poslední pohled na hrad, než zmizel za zatáčkou, pohladit na rozloučenou testrály, rozloučit se s Hagridem a nastoupit do vlaku. V jejich kupé bylo celou cestu dost živo. Přišla za nimi spousta lidí, kteří se s nimi chtěli rozloučit, tak neměli moc času na zasmušilou náladu… a na nádraží je radostně vítala mamka…
|
Items details
- Hits: 15615 clicks
Tecox component by www.teglo.info
Vaše komentáře a dotazy
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.