Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Hadí hrozba

hadi_hrozba-thJak se Harry a jeho přátelé vyrovnají s následky podivných Voldemortových experimentů?

Dokáží zvládnout nebezpečnou krizi a zároveň dokončit školu a připravit se na zkoušky?

To se dozvíte v poslední části trilogie Harry Potter a Potomci Pána zla.

    Kapitola 13, Konkurz

      Had_hrozbaV pátek měli Ron, Harry a Ginny volný den. Hermionu čekaly Staré runy a Deana obhajoba ročníkové práce. Ron se v ložnici pustil do šprtání lektvarů, ale Ginny a Harry si se svolením rodičů udělali odpočinkový den. Dopoledne si šli zalétat na koštěti a navštívit Hagrida a odpoledne se spolu ztratili v sedmém patře. Po večeři se už ale vrhli na lektvary. Věnovali se jim i celý víkend. Zopakovali si všechny ty, které by měli umět připravit zpaměti a zkontrolovali si pergameny, které měli připravené na přípravu těch složitých, čtyřhodinových. V neděli večer si Harry s Ronem před spaním znova opakovali rozdíly v přípravě jednotlivých protijedů, protože i jemu dělala problémy jejich podobnost. A už tu bylo pondělí a písemky. Ty zase Harrymu nešly tak, jak by si představoval. Zasekl se už u třetí otázky – Vyjmenujte všechny způsoby využití Měsíčního kamene při přípravě lektvarů. Ať se snažil svou paměť namáhat sebevíc, tak si jich nemohl vybavit víc, než deset. Přitom moc dobře věděl, že při opakování s Hermionou jich dali dohromady celkem třináct.

      Začal být dost nervózní z toho, že si je nemůže vybavit, když ve své hlavě zaslechl konejšivý hlas svojí maminky.

      ‚Přestaň hloubat nad jednou otázkou Harry. Pusť se rychle do těch dalších a třeba ti zbude čas, aby ses k téhle vrátil…‘

      Harry se vyplašeně rozhlédl a podíval se, jestli některý ze Ctnostných zvonků nezaregistroval, že mu máma napovídá.

      ‚Ale no tak, Harry. Já ti přece nenapovídám a ani ti napovídat nebudu. Jen se tě snažím trochu uklidnit, abys to nepokazil víc, než je potřeba…‘ uklidnil ho Lilyin hlas v jeho hlavě.

      A tak poslechl a pustil se do dalších otázek. Když měl pocit, že odpověď není kompletní, tak si otázku uložil do paměti a opravdu se stihnul ke konci vymezeného času k většině z nich vrátit a některé i doplnit. Tak se stalo, že byl se svou prací docela spokojen.

      „No, na Výtečně to asi nebude, ale Nad očekávání snad ano…“ řekl pak Hermioně, když se jich ptala, jak se jim to povedlo. I Ron a Ginny vypadali docela spokojeně a tak s napjetím čekali, jak budou probíhat praktické zkoušky.

      Sešlo se jich v půl třetí před Velkou síní dvanáct. Zavolali si je dovnitř všechny a profesorka Kentová jim sdělila:

      „Rozdělíme vás teď do čtyř skupin po třech a každé skupiny se ujme dvojice zkoušejících. Ti vás pak odvedou do své zkušební místnosti a zadají vám úkol.“ A tak postupně, podle abecedy přistupovali k ní a tahali si karty s číslicemi od jedné do čtyř. Harry si vytáhl trojku a šel si stoupnout k Harperovi a Lence do skupiny, kterou měli na starost profesorka Fitzgeraldová a profesor Crystal. Hermiona si vytáhla jedničku a zůstala s profesorkou Kentovou a profesorem McTeerem ve Velké síni. Ron měl dvojku a společně s Barrettem a Paulou Goldthwaitovou z Mrzimoru patřil do skupiny profesora Harringtona a profesorky Marchbanksové a Ginny zase se čtyřkou odcházela s profesorem Toftym a profesorem Ogdenem. Dvojka se od nich odpojila už ve vstupní síni a odcházeli chodbou pod mramorovým schodištěm někam tím směrem, kde byla učebna, kam Sturgis na jaře zavřel mozkomora. Čtyřka zamířila do učebny lektvarů a Harryho skupina naproti, do učebny, kde měla ještě nedávno Hermiona svou laboratoř.

      Profesor Crystal jim řekl:

      „Svoje tašky si odložte zde,“ a ukázal do rohu u dveří.

      „Vyndejte si jen váhy, kotlík a stříbrný nůž, nic jiného potřebovat nebudete.“ Pak mávnutím hůlky otevřel dveře velké skříně.

      „Všechny potřebné ingredience najdete zde. Jako první úkol jsem pro vás připravil tyto kombinované jedy…“ a rozdal všem třem lahvičky, „a očekávám od vás, že dokážete vyrobit protijed. Další úkol se dozvíte od profesorky Fitzgeraldové, až ukončíte tento, abyste se dokázali soustředit a zbytečně nepřemýšleli o tom, co bude následovat.“ Podíval se na hodinky a pobídnul je:

      „Čas se nám krátí, tak se do toho pusťte!“

      Harry vylil obsah lahvičky do svého kotlíku a pomocí Scapinova odhalovacího kouzla – „Specialis revelio“ – identifikoval a oddělil od sebe tři jedy. Přelil je do lahviček a s úlevou začal shromažďovat ingredience na první protijed. Blahořečil si, že se ty protijedy tak důkladně naučil, protože mu šla práce skvěle od ruky a trvalo necelou hodinu, než měl všechny tři hotové. Pak je slil všechny do kotlíku a zamyšleně zíral do té nechutně strakaté břečky. Dostal se do rozhodující fáze a nevěděl jak dál. Zavrtěl si sám pro sebe hlavou a napadlo ho:

      ‚Nad tím by jeden zaplakal…‘ No jasně! Slzy… chce to moje slzy. Na chvíli se rozzářil nad tím, že na to přišel, pak se ale zase zarazil. Jak se mám přinutit k pláči? Chvíli nad tím dumal a přemýšlel, jestli se dokáže přinutit k slzám jen nějakou nešťastnou vzpomínkou. Pak se mu zase ozval v hlavě maminčin hlas:

      ‚No tak Harry, přemýšlej trochu! Kdy jsi naposledy plakal?‘ Harry zavzpomínal:

      ‚V létě po Remusově pohřbu jsem se přišel vybrečet k vám na hrob… a pak před Vánocemi, když jsem si uvědomil, jak hrozně jsem se zachoval k tátovi a k celému vašemu portrétu…‘ Maminka se zasmála.

      ‚A pak už ne? Potom jsi nikdy neuronil ani slzičku?‘

      A jemu se najednou rozsvítilo –

      „No jasně! Cibule, chce to cibuli!“ řekl najednou nahlas a okamžitě si to uvědomil. Přivolal si na stůl prkénko, nůž a velikou cibuli. Jeho nahlas vyslovený nápad zaujal profesorku Fitzgeraldovou.

      „Vy si opravdu myslíte, že je cibule ta pravá přísada?“ zeptala se ho pochybovačně.

      Harry se na ni usmál:

      „Ne, paní profesorko, potřebuji slzy a chvíli jsem přemýšlel, jak se mám přinutit k pláči. Naštěstí mě napadlo tohle…“ Rozkrojil cibuli a zblízka nasál ten štiplavý a dráždivý odér. V tu chvíli se mu oči zalily slzami. Naklonil se nad kotlík – jedna slza a … nic, druhá slza a zase nic. Tak zamrkal a zkropil obsah kotlíku celým deštěm svých slz. Zasyčelo to a protijed zakryla stříbřitá mlha. Harry věděl, že má vyhráno, otočil se, nechal zmizet cibuli, nůž i prkénko, vysmrkal se, otřel si oči, a když se vrátil ke kotlíku, tak nad ním viděl oba profesory, zvědavě čekající, až se mlha rozplyne.

      „To je úžasné…“ vydechl profesor Crystal a zvedl oči k Harrymu, který byl už připravený s naběračkou a lahvičkou se svým jménem.

      „Jakou barvu má Mnoholičný lektvar s vaším vlasem?“ zeptal se. Harry si povzdechl, pokrčil rameny a odpověděl:

      „Taky takovou.“

      Pak ponořil naběračku do tekutého zlata a naplnil jím lahvičku. Proto si nevšiml významného pohledu, který si ti dva vyměnili. Nechal zmizet zbytek lektvaru, vyčistil si kotlík a rozhlédl se, jak jsou na tom ostatní. Lenka právě dodělala poslední protijed a začala je smíchávat. Harper stál nad svým kotlíkem, míchal a míchal a na jeho zkrabatělém čele bylo vidět, jak usilovně přemýšlí. Lenka se zadívala do kotlíku, s úsměvem si vytrhla vlas a hodila ho dovnitř. Pak se zamyslela, vytrhla si ještě jeden a teprve potom to v jejím kotlíku nadějně zasyčelo. Harperovi se také rozjasnila tvář, řízl se do prstu a nechal do kotlíku kapat svou krev. A opět se ozvalo povzbudivé zažblunkání. Harry si oddechl. Dokázali to všichni… 

      Přistoupila k němu profesorka Fitzgeraldová a s laskavým úsměvem řekla:

      „Skončil jste první a tak máte právo prvního výběru…“ a nabídla mu tři kartičky. Uspávací lektvar, lektvar odolnosti a Euforie. Harry si vytáhl ten třetí a s úsměvem si vzpomněl, jak se tímto lektvarem kdysi pokoušel vymámit z Křiklana jeho vzpomínku. Recept znal zpaměti i s úpravami Prince dvojí krve a tak se do něj hned pustil. Všiml si, že ho profesorka po celou dobu přípravy elixíru dobré nálady po očku pozoruje a tak ho ani nepřekvapilo, když se ke konci zeptala:

      „Copak jste to tam teď přidal, pane Pottere?“

      Usmál se a odpověděl:

      „Špetku sušené máty, paní profesorko. Měla by trochu potlačit některé nežádoucí vedlejší účinky…“

      Ona překvapeně zakroutila hlavou:

      „To je váš nápad?“

      Harry se na ni usmál:

      „To bohužel není, naučil jsem se to od profesora Snapea…“

      Ale to už jeho lektvar získal zářivě žlutý odstín a tak rychle uhasil oheň pod kotlíkem a proudem studeného vzduchu ze své hůlky se ho snažil ochladit tak, aby ho mohl přelít do láhve.

      „Výborně pane Pottere, můžete si sbalit svoje věci a odejít.“

      Pochválil ho profesor Crystal, když láhev s Euforii odevzdal.

      Ještě nebylo ani šest a tak se Harry vydal do Vstupní síně, protože předpokládal, že tady se budou scházet ti, kteří už mají hotovo stejně, jako on. Posadil se na úpatí mramorového schodiště a čekal. Čekal dost dlouho, než se začali trousit první studenti. Seděl tam skoro půl hodiny, než se k němu přidala spokojená Ginny a chvilku potom i Ron. Ten se přiznal: „Připravoval jsem vlkodlačí lektvar. Byl sice trochu tmavší – asi jsem ty kořínky ve spěchu nasekal moc nahrubo – ale jinak vypadal docela použitelně…“

      Ginny připravovala celkem tři lektvary.

      „Ty dva byly perfektní, jen ten odvar živoucí smrti mi ne a ne zesvětlat, i když jsem ho míchala podle toho princova návodu. Nakonec se mi ho podařilo dostat jen do tmavě růžového odstínu… Snad to bude stačit.“

      „Jo? Tak podle princova návodu?“ ozval se od portrétu na stěně jedovatý hlas profesora Snapea. Zvedli k němu s úsměvem pohledy a on pokračoval.

      „Právě mi vyprávěla profesorka Fitzgeraldová, že i pana Pottera jsem naučil vylepšenou verzi Euforie. Je zvláštní, že si na to vůbec nepamatuji. Proč jste nepřipustil, že je to váš vlastní recept pane Pottere?“

      Harry se usmál:

      „Protože by to nebyla pravda, pane profesore…“

      Snape zakroutil hlavou:

      „Vy na tu svou přehnanou poctivost jednou ošklivě doplatíte…“

      Mezitím k nim dorazily i Hermiona doprovázená profesorkou Kentovou a zaslechly jeho poslední slova. Profesorka okamžitě zareagovala:

      „Ale, ale, pane Snape. To byste říkat neměl. Velmi dobře se pamatuji na průběh vašich zkoušek. Nechybělo moc a vy jste málem doplatil právě na nepoctivost. Moc dobře jsem si totiž všimla, jak se snažíte napovídat panu Averymu… Jen proto, že mu vaše napovídání stejně nebylo při jeho „šikovnosti“ nic platné, tak jsem z toho nakonec žádné závěry nedělala…“ a zahrozila na něj prstem.

      „Ale? Pan profesor napovídal?“ divil se s rošťáckým úsměvem Harry a Hermiona s kroucením hlavy dodala:

      „A mně přitom strhnul pět bodů za to, že jsem Nevillovi trošinku napověděla při hodině…“ Snape si rozhořčeně odfrknul a doprovázen smíchem všech přítomných, odešel uraženě z portrétu.

      Když profesorka odešla za ostatními do sborovny, tak se zeptali Hermiony:

      „Tak co, jak jsi dopadla?“

      Hermiona se rozesmála:

      „Moje zkouška probíhala tak, že jsem profesorku Kentovou a profesora McTeera učila připravovat protivlkodlačí lektvar a mast na pokousání vlkodlakem…“ ostatní se rozesmáli a konstatovali:

      „Jasně, takže máš jisté další V.“

      Během večeře na Ginny začala padat nervozita z toho, že se blíží obhajoba její ročníkové práce. Ostatní už to měli všichni za sebou a tak ji uklidňovali. Harry ji šel v osm hodin doprovodit až ke vstupu do Velké síně, s úsměvem ji políbil a popřál hodně štěstí. Pak na ni všichni až do deseti hodin čekali ve svých oblíbených křeslech u krbu ve společenské místnosti. Hermiona si ještě něco opakovala s učebnicí Věštění z čísel a Ron, Dean a Harry jen uvolněně tlachali o tom, co budou podnikat během svých posledních prázdnin. Když se k nim s úlevou posadila Ginny, tak začala vyprávět:

      „Ještě, že jsem si dopsala tu poslední kapitolu. McGonagallová mi poradila, abych si do práce doplnila jako poslední kapitolu takovou úvahu a morální zhodnocení toho, co vyšlo najevo o Voldemortovi a jeho hadím potomstvu. Tahle kapitola zkušební komisi očividně zaujala nejvíc…“

      Harry s úsměvem konstatoval:

      „Takže  ještě Dean zítra Studium mudlů a Hermiona pozítří věštění z čísel… My tři,“ podíval se na Ginny a Rona, „už máme hotovo. Napadlo mě, že bychom mohli zítra po obědě zajít k Hagridovi a dělat mu společnost, až budou páťáci skládat zkoušky z Péče o kouzelné tvory, aby nebyl tak nervózní…“

      „To bychom mohli…“ souhlasila Ginny. „Ale taky bychom měli začít trochu intenzivněji trénovat na ten konkurs. Půjdeš mi chytat, Rone?“ a když přikývnul, tak pokračovala.

      „A ty by ses možná měl domluvit s Justinem a malým Markem, aby s tebou soupeřili o zlatonku, aby ses trochu připravil…“ kladla na srdce Harrymu.

      A tak dopoledne strávili na famfrpálovém hřišti a po obědě šli uklidnit Hagrida. Ten zkoušky NKU prožíval víc, než sami páťáci. A tak s ním stáli u okna a jeden přes druhého chválili šikovnost jeho studentů.

      „Hele jak rychle dokázala najít toho bodloše… Tenhle kluk to s těmi ohňovými kraby opravdu umí… Hele tenhle je snad ještě šikovnější…“

      Hagrid přikývl.

      „To je Kevin Whitby, prefekt z Nebelvíru. Má fakt ohromnej cit pro zvířata, dokázal si dokonce pohladit dospělýho jednorožce. Zkoušel jsem ho přemluvit, aby pokračoval v Péči o kouzelný tvory až na OVCE. Ještě jsem takovýho studenta neměl…“ Na chvíli se odmlčel a pak se zasnil:

      „Nechal bych si poradit od Charlieho, jaký učebnice bych mu měl předepsat, on OVCE má… taky bych zkusil přemluvit ředitelku, aby nás pustila na víkend do dračí kolonie v Rumunsku… Myslíte, že by nám to dovolila?“

      Ron se zatvářil dost skepticky, ale Ginny Hagrida uklidnila:

      „Když s tím počkáš, až bude plnoletý a vezmeš sebou i našeho Charlieho, jako odborný doprovod, tak by ti to dovolit mohla…“

      Hagrid se rozzářil novou nadějí a Harry se na Ginny vděčně usmál. Slíbil si, že si s Kevinem promluví a zkusí ho přesvědčit, aby to s Péčí o kouzelné tvory na OVCE zkusil. Zůstali u Hagrida po zkouškách, až do večeře. Hagrid jim potěšeně vyprávěl, jak chystá útulnou a prostornou ohradu pro Hipogryfy, protože se Rézina začíná pěkně zakulacovat. „Počítám, že porodí někdy o prázdninách. Mláďatům trvá šest měsíců, než se naučej lítat a tak si je tu nechám pěkně po ruce, abych moh‘ toho malýho hlídat…“ Harry se rozzářil:

      „Koukej nám poslat zprávu, přijdeme se na Klofanova potomka určitě podívat.“

      „No, já doufám, že se taky občas přijdeš podívat i na mě…“ řekl trochu vyčítavě Hagrid. Harry se na něj usmál:

      „Už teď se mi po Bradavicích začíná stýskat. A to ještě neodjíždíme. Je to první opravdový domov, jaký jsem poznal a ty jsi první kouzelník, kterého jsem poznal. Moc rád se sem za tebou budu vracet Hagride…“ Hagrid dojatě popotáhl, tak se radši rozloučili a šli na večeři.

      Hermiona byla zcela ponořená do nějakých zákonitostí z věštění z čísel, Ron jí musel sebrat učebnici a už trochu rozčileně jí řekl:

      „Můžeš pokračovat po večeři. Teď by ses mohla soustředit na jídlo a těch pár minut se věnovat i mě a ostatním…“

      Ona se chystala mu rázně odpovědět, ale do toho se přiřítil rozesmátý Dean.

      „Tak tentokrát by mi snad Véčko utéct nemělo…“

      „Myslíš, že se ti to povedlo?“ zeptal se Harry. Dean se rozesmál:

      „No, jak bych ti to řekl… Jedna z nejtěžších otázek byla – Na co přesně používají mudlové vysavač?“

      Harry i Hermiona se rozesmáli a smáli se ještě víc, když viděli nechápavé výrazy ve tvářích Rona, Ginny a Lenky. Tak jim to Harry vysvětlil:

      „Tohle vám řekne mudlovské dítě, sotva se naučí mluvit. Mezi mudly jsou elektrické spotřebiče stejně samozřejmé jako u nás…“

      „Třeba hůlky,“ doplnila ho Hermiona, když zaváhal. Harry s úsměvem zapřemýšlel:

      „Když vezmeš v úvahu věkový průměr zkušební komise, tak i kdyby mezi nimi byl nějaký mudlorozený, tak musí mít v elektrických spotřebičích stejné zmatky, jako oni…“ a ukázal na kouzelnické potomky kolem sebe.

      V klidu a dobré náladě se najedli, pak nechali Hermionu jejímu věštění z čísel a bavili se po svém. Harry si vzal stranou prefekta Kevina a řekl mu o Hagridových plánech s jeho výukou. Ginny mu vyprávěla o Charliem a o tom, jak s nimi Hagrid plánuje výlet za draky. Kevin se zamyslel:

      „No uvidím, jak dopadnu s dalšími předměty. Chtěl bych pokračovat s obranou, přeměňováním a formulemi. Myslel jsem i na lektvary, ale obávám se, že jsem zkoušku nezvládnul. Ten lektvar odolnosti se mi nechutně zdrcnul… Možná budu nakonec rád, že budu moct pokračovat alespoň s Péčí o kouzelné tvory. Myslíte, že je Hagrid opravdu schopný mě na OVCE připravit?“

      Harry přesvědčivě přitakal.

      „Hagrid tvrdí, že máš vrozený úžasný cit pro zvířata a počítám, že vás v ročníku víc nebude. Měl by na tebe dost času a mohl by ti toho hodně ukázat. Vím, že na to nevypadá, ale o kouzelných tvorech toho ví opravdu hodně. Ten Australský kluk, co tu byl před Vánocemi na stáži, jen žasnul, co všechno nás Hagrid naučil…“

      Z Kevinova výrazu usoudil, že už má téměř vyhráno.

      Ve středu večer už měla konečně po zkouškách i Hermiona. U večeře se zase s Ronem pohádali.

      „Mohl jsi mě trochu podpořit, alespoň svou přítomností, když jsi měl už hotovo, místo toho poletování na koštěti…“ vyčítala Hermiona.

      „To je zajímavý, proč jsem měl teda pocit, že tě moje přítomnost spíš vytáčí, než uklidňuje. Už mě nebavilo nechat na sebe věčně řvát!“ bránil se Ron proti té výčitce.

      Hermiona se už trochu rozčílila:

      „No když ty, místo aby ses mě snažil uklidnit a podpořit, tak jsi mě těmi svými hloupými řečmi jen rozčiloval…“

      „No dobře, když si myslíš, že jsem hloupý, tak jsi mě měla odmítnout, když jsem ti dával ten prsten!“ urazil se Ron.

      „Já jsem přece neřekla, že jsi hloupý…“ začala se prudce ohrazovat Hermiona a tak je Harry radši rychle zarazil:

      „Nechte toho vy dva. Měli byste relaxovat a odpočívat. Máme za sebou všichni kus tvrdé práce, a jak to vypadá, tak zatím můžeme být všichni docela spokojení. Zasloužíme si trochu klidného odpočinku a uvolnění po těch nervácích, ale hádkami to nespravíte…“

      Ron i Hermiona sice zmlkli, ale pořád se oba tvářili rozzlobeně a uraženě. Nepomohla tomu ani Ginnina poznámka:

      „Teda, jestli se vy dva někdy vezmete, tak s vámi ve společné domácnosti bydlet nechci…“ 

      Mračili se na sebe celý večer a Rona to drželo i ráno při snídani. Hermiona už po něm ale pokukovala, jako by se chtěla usmířit a tak je Harry a Ginny nechali svému osudu a vyrazili si na malou procházku kolem jezera. Když došli na svoje utajené místečko, zakryté před zvědavými zraky hustým houštím, tak se posadili a trochu se věnovali jeden druhému. Harryho zaplavila vlna touhy, na chvíli se od Ginny odlepil a zeptal se:

      „Nebylo by nám líp v sedmém patře?“

      Ginny se sladce usmála a odpověděla:

      „To bohužel nejde hned ze dvou důvodů…“ a s pohledem na Harryho udivený pohled pokračovala:

      „Ten první je, že mám právě svoje dny v měsíci.“

      „Aúúú…“ zaúpěl teskně Harry a padl zklamaně na záda do trávy vedle Ginny.

      Ta se převalila na bok, opřela se o ruku a chvíli s úsměvem pozorovala, jak se snaží ten nával touhy rozdýchat. Pak s pusou od ucha k uchu pokračovala:

      „A druhý důvod je ten, že je naše hnízdečko lásky na dnešek obsazeno. V neděli jsem ho ukázala Hermioně a ta mě ráno požádala, ať tam dnes dopoledne nechodíme…“

      Harry se prudce posadil.

      „Cože!?“

      Podíval se Ginny do očí.

      „Oni dneska… To jako poprvé?“

      Ginny jen se smíchem přikývla.

      „No páni…“ žasl Harry. Ginny se posadila k němu a přitulila se.

      „Hermiona má po zkouškách a konečně se rozhodla, že si mého bratříčka pustí k tělu.“

      Harry se zasmál:

      „Neříkej, že se s ním včera pohádala schválně, aby se mohli dneska udobřovat?“

      „No to nevím, každopádně se tu hádku rozhodla využít tímto způsobem…“

      Chvilku se ještě na jejich účet bavili, pak trošku vzpomínali na svoje začátky a až do oběda si užívali nádherné počasí venku. Když se přiloudali do Velké síně na oběd, tak už u jejich stolu Ron s Hermionou seděli. Oba přímo zářili štěstím a tváře měli růžové vzrušením z nových zážitků. Harry spiklenecky zamrkal na Ginny a řekl jim:

      „Rád vidím, že už jste se udobřili. Když se hádáte, tak je s vámi k nevydržení…“

      Hermiona se uculila, jako by jí bylo jasné, že mu Ginny všechno řekla a Ron se zatvářil rozpačitě. Mezitím si k nim přisedli i ostatní a tak se jich Harry zeptal:

      „Nechtělo by se vám s námi dnes odpoledne na famfrpálové hřiště ještě trochu potrénovat?“ Všichni s úsměvem souhlasili a tak odpoledne Harry půjčil svůj Kulový blesk Ginny – „Kdyby konkurs probíhal na těhle košťatech, tak by sis na něj měla trochu zvyknout…“ a sám na jejím Nimbusu soupeřil s Justinem o zlatonku. Ginny hrála proti Deanovi a Terry a snažila se nastřílet Ronovi co nejvíc gólů a Hermiona s Lenkou jim hlasitě fandili.

      Během večeře se u nich zastavila ředitelka a oznámila jim:

      „Konkurs začíná v deset hodin. V devět přijďte do ředitelny, přepravíte se letaxovou sítí na ministerstvo, tam na vás bude čekat doprovod a s nimi půjdete na ten konkurz.“

      Harry se podivil:

      „Doprovod?“

      A ředitelka s úsměvem vysvětlila:

      „Charlie, Katie a Angelina jdou na konkurz také a Kingsley prohlásil, že si něco takového rozhodně nenechá ujít a jde tam s vámi jako doprovod.“

      Harry se rozesmál:

      „Tak to bude tedy opravdu zajímavé…“

      Když ráno vylezli z krbu v atriu ministerstva, tak na ně čekali Charlie s Katií.

      „Kde je Kingsley?“ zeptal se Harry, když se s nimi přivítali.

      „Budou tu každou chvíli, máme ještě dost času…“ uklidnil ho Charlie. Harry se zajímal: „Jdeš na konkurz na chytače?“

      Charlie přikývnul.

      „Vím, že na tebe nemám, ale když jsem viděl ty patlaly z naší ligy, co si říkají chytači, tak jsem si řekl, že to zkusím alespoň na post náhradníka.“

      Harry se pochybovačně zeptal:

      „To jsme na tom s chytačema tak špatně?“

      Charlie se rozesmál:

      „Vzhledem k tvým kvalitám určitě…“ a když viděl jeho překvapený pohled, tak pokračoval: „Po tom tvém souboji s drakem, na turnaji tří kouzelných škol, jsem slyšel Viktora Kruma, jak říká, že tohle by on nedokázal…“

      Harry ještě kroutil hlavou, když z dalšího krbu vystoupil Kingsley, hned za ním Angelina a tak se všichni po skupinkách přemístili na stadión Chudleyských kanonýrů, kde se měl konkurs konat. Harry tu byl poprvé a tak se zvědavě rozhlédl. Stadion připomínal obrovský pomeranč, protože byl celý vyvedený v klubové barvě a Harry si pomyslel:

      ‚Proti těmhle oranžovým tribunám musí být zlatonka hrozně špatně vidět…‘

      Ale to už sestupovali k početné skupince lidí u domácí hráčské lavičky. Harry svěřil Kingsleymu do opatrování portrét svých rodičů, který musel vzít sebou a vysvětlil mu to: „Večer se na mě všichni vrhli a naléhali, že si za to, jak mi pomáhali s přípravou na zkoušky, zaslouží, abych je vzal sebou…“ a pak dodal:

      „A taky se tu asi každou chvíli objeví Fawkes. Tak smutně a prosebně pípal, že jsem mu nakonec dovolil, aby se taky přišel podívat…“

      V tom se jeho Fénix v plamenech objevil u nich. Kingsley se rozesmál:

      „Tak abych radši s touhle společností zůstal na tribuně co?“ a usadil se kousek nad hráčskou lavicí.

      Harry neměl moc času se mu věnovat, protože už začali organizovat konkurs:

      „Svoje košťata můžete klidně odložit, konkurs bude probíhat na těchto Kulových blescích, aby to bylo spravedlivé…“ řekl trenér a ukázal na řadu úplně nově vypadajících košťat. Pak pokračoval:

      „Konkurz na střelce a brankáře si vezmu na starost já. Chytače a odrážeče bude vybírat můj asistent Béda Kulička – “ a ukázal na drobného a neuvěřitelně hubeného staršího kouzelníka v reprezentačním famrpálovém hábitu. Charlie mu zašeptal do ucha:

      „To byl ve své době nejlepší chytač na světě. Byl slavnější než Krum. Hrozně jsem ho obdivoval, když jsem byl malý.“

      Když je Béda odváděl kousek dál, tak ještě zaslechl trenéra, jak se ptá Angeliny:

      „Vy jste spolu hrály, že se držíte takhle pohromadě?“

      „Ano, hrály jsme spolu v jednom kolejním týmu,“ odpověděla Angelina.

      „Dobře, tak vás nechám spolu…“ zaslechl ještě Harry, ale už musel svou pozornost obrátit k Bédovi.

      „Tak nejdřív odrážeči – jsou tu čtyři dvojice, že? Takže: jeden z vás bude chránit střelce a útočit na chytače a druhý bude zase chránit chytače a útočit na střelce. Nechci vidět žádné likvidační údery. Moc nerad bych viděl, aby naši zdravotníci –“ a ukázal na muže a ženu v zelených hábitech, kteří stáli opodál, „-museli polovinu zúčastněných transportovat ke Svatému Mungovi a ještě víc nerad bych viděl, kdyby přišlo k úhoně některé z těchto krásných, nových a velmi drahých košťat…“ a ukázal na Kulové blesky.

      „A teď chytači. Sešlo se vás tady osm, takže si teď pro lepší orientaci vytáhnete čísla. Chci, abyste se utkali každý s každým, a budu si vaše výsledky zapisovat podle čísel.“

      Harry si vytáhl dvojku a po vzoru těch, co byli před ním, si ji okopíroval a připevnil na hábit zepředu i zezadu. Charlie si vytáhl osmičku. Když byli všichni připraveni, tak Béda vypustil z bedny potlouky a z malé krabičky, podobné té Harryho, tréninkovou zlatonku.

      A už to začalo.

      „Jednička a dvojka! Dejte se toho!“

      Harry si vzal jedno z košťat a následoval svého, na první pohled zkušeného, kolegu do vzduchu. Bylo mu už určitě přes třicet a začal systematicky kroužit nad stadionem. Harry se po něm nechtěl opičit, tak se vydal na průzkum metodou cik cak. Křižoval nad stadionem, dvakrát uhnul před potloukem a pozorně sledoval prostor nad sebou, pod sebou i kolem sebe. Stačil při tom koutkem oka sledovat i počínání svého protivníka. Najednou uviděl zlatonku šikmo pod sebou, u paty prostřední brankové tyče. Letmým pohledem zkontroloval, že je druhý chytač někde uprostřed a o zlatonce nemá ani ponětí a rychle se vrhnul dolů. Když se obratně vyhnul brankové tyči a vyrovnal svůj let se zlatým míčkem v dlani, tak nad sebou uslyšel:

      „Skvělá práce Harry!“

      Zvedl pohled nahoru a zjistil, že se na něj od brankových obručí směje Oliver Wood.

      „Tebe jsem tu neviděl…“ usmál se na něj překvapeně.

      „Přišel jsem, až na poslední chvíli…“ vysvětloval Oliver.

      „Pozor, útok!“ zařval Harry a v zápětí měl co dělat, aby uhnul odraženému camrálu.

      Tak se hezky nad zemí, aby se nepletl, vydal odevzdat zlatonku asistentovi Bédovi. Ten ji od něj převzal a hned ji zase vypustil.

      „Trojka a čtyřka – dejte se do toho! A vy dva se usaďte někde na tribuně tak, abyste mě slyšeli, až vás budu volat…“ řekl Harrymu i jeho kolegovi s jedničkou, který u nich, mezi tím, zklamaně přistál. Harry se rozhlédl a šel se posadit k Charliemu, Kingsleymu, Fawkesovi a svým rodičům.

      „To nebylo moc těžké, co Harry?“ vítal ho s úsměvem táta. A Charlie okomentoval práci jeho kolegy: „Hraje za Puddlemerské, není se co divit, že jsou až na dně tabulky… Zato ta holka se čtyřkou vypadá nadějně, je to chytačka Holyheadských harpyjí…“

      A společně sledovali, jak se jediné děvče na konkurzu chytačů velmi obratně vyhnulo prudkému potlouku.

      Harry uznale přikývnul:

      „S tou by Ginny možná měla problémy…“ Charlie se zasmál a Kingsley se zapojil do hovoru. „Když už tak mluvíme o Ginny… Už jste spolu mluvili o svatbě?“

      „Ne…“ odpověděl zaraženě Harry a zatvářil se tak, jako by něco důležitého prošvihnul. Kingsley se usmál.

      „No to je docela pochopitelné, měli jste teď dost jiných starostí. Ptal jsem se proto, jestli nemáš představu, jak by si asi vaši svatbu představovala. Jestli chce velkou, nebo malou svatbu, jestli chce mít svatbu sama pro sebe, nebo by jí nevadila svatba společná…“

      „Tak to opravdu nemám tušení. Proč se na to ptáš?“ zeptal se podezřívavě Harry.

      Kingsley se rozesmál a začal vysvětlovat:

      „No, já a Angelina plánujeme svatbu na posledního července, a protože zámeček na Strašidelné hůrce ještě nebude připravený, tak jsem se dohodl s profesorkou McGonagallovou, že tu slávu uspořádáme v Bradavicích. Potřebuji nějaké reprezentativní místo, protože slušnost žádá, abych pozval i pár svých zahraničních kolegů. Napadlo mě, že když už se bude v Bradavicích pořádat taková velká sláva, tak by se to dalo spojit. Charlie se chce ženit taky v létě, a kdybyste se přidali i vy, případně i Ron s Hermionou…“

      Harry zavrtěl hlavou:

      „No, ti dva asi ještě těžko, ale zeptat se jich můžu… A my – musel bych to s Ginny probrat, fakt nemám tušení, jak by si to představovala…“

      Na chvíli se zamyslel a sledoval, jak chytačka Harpyjí šikovně lapila zlatonku těsně před nosem trojky. Pak se na Kingsleyho podíval trochu rozpačitě.

      „To není nejlepší nápad Kingsley. Kdybych měl svatbu v Bradavicích, tak bych chtěl pozvat Hagrida i s Drápem, Firenze i ostatní kentaury, Winky a Kráturu… To by se těm tvým zahraničním hostům nemuselo líbit.“

      Kingsley se rozesmál:

      „No právě s tím totiž počítám. Kdybych je pozval na svatbu já, tak by to ostatní ministři mohli pokládat za nezdvořilost, ale když to bude společná svatba a oni budou tvými hosty, tak nemůžou říct ani slovo. A byla by to skvělá ukázka toho, kam se bude nyní ubírat naše politika…“

      Harry kroutil hlavou, a zatímco na lov zlatonky vyrazili pětka a šestka, tak se zeptal Charlieho: „Ty a Katie chcete s Kingsleym svatbu spojit?“

      Charlie se usmál:

      „Už jsme to probírali. Když se přidáte ty a Ginny, tak se přidáme taky. Když ne, tak uděláme jen malou svatbu v úzkém rodinném kruhu.“

      „To se Molly nebude líbit…“ ozval se prorocky z portrétu Sirius a obrátil Harryho pozornost k nim. Harry se usmál:

      „Mamku začneme zpracovávat, až se s Ginny dohodneme. Ale docela by mě zajímalo, jaký názor na to mají moje rodiče…“

      Táta a máma se rozesmáli.

      „Už jsme o tom mluvili a dohodli jsme se, že ti do toho nebudeme mluvit,“ řekl táta a Lily dodala:

      „My jsme se brali, když nám bylo asi tolik, kolik je teď tobě Harry…“

      Harry se na ně krásně usmál a obrátil svou pozornost k Ginny, která ještě s ostatními děvčaty čekala na lavičce, až na ně přijde řada.

      „Domluvím se s Ginny později, teď na to není nejvhodnější nálada, takže zatím mamce nic neříkej…“ požádal Charlieho.

      Ten přikývl a začal se chystat vyrazit, protože souboj pětky s šestkou skončil nečekaně rychle. Šestka spadl z koštěte po úderu potloukem do hlavy a byl právě transportován ke Svatému Mungovi a tak pětka vyhrál, aniž by zlatonku jen spatřil. Proti Charliemu stál se sedmičkou loňský reprezentační chytač a také hráč Kudleyských kanonýrů, takže byl vlastně v domácím prostředí. Charlie byl proti němu v nevýhodě, určitě měl mnohem líp vycvičený zrak na rozeznání zlatonky proti oranžovým tribunám. Ale zlatý míček se skrýval dlouho. Harry věnoval chytačům jen část pozornosti, protože se mezitím dostala do vzduchu i Ginny.

      Na děvčata přišla řada a Harrymu se zdálo, že si vedou všechny tři opravdu dobře. Hrály proti třem střelkyním Holyheadských harpyjí a nejen, že za nimi v ničem nezaostávaly, ale dokonce je občas i přehrály. Vyšlo jim i pár nacvičených fint a za tu čtvrthodinu, co byly na hřišti, nasázely šest gólů brankáři, kterého Harry neznal. Trenér po čtvrthodině stáhl Harpie a nasadil proti Angelině partě tři střelce od Puddlemerských a ty už holky přehrály dost výrazně. Mezitím se strhl souboj o zlatonku. První ji viděl samozřejmě Charlieho protivník, ale ten si ho ostražitě hlídal a tak vyrazil téměř současně. Měli k ní oba stejně daleko a vypadalo to, že Charlie prohraje, protože v okamžiku, kdy se řítil největší rychlostí kupředu, tak na něj odrážeč poslal prudce potlouk. Charlie se mu sice dokázal vyhnout, ale ta klička ho vychýlila ze směru. Jenže zlatonka také zakličkovala a tak šťastnou náhodou vlétla Charliemu přímo do náručí. Tak vyhrál i on svůj první souboj a sedmička se hodně vztekal. Nebyl Harrymu moc sympatický, trochu mu připomínal Cormaka McLaggena a v duchu si řekl, že s tímhle hráčem by v jednom týmu moc být nechtěl. Budu ho muset taky porazit, abych ho vyřadil…

      Pak už to šlo pořád stejně dokola. Jednička s trojkou, Harry se čtyřkou, a tak dál a dál. I Ginny s děvčaty se dostaly ještě několikrát do vzduchu a vedly si opravdu skvěle. Harry i Charlie také všechny svoje souboje o zlatonku vyhráli a tak, když byl ukončen konkurz střelců a brankářů střetli se spolu oni dva.

      „Tenhle souboj rozhodne o tom, který z vás bude v týmu jedničkou a který náhradníkem,“ řekl jim Béda a připojil se k nim i trenér Hollister.

      „Abyste to neměli moc jednoduché, tak teď půjdou oba vybraní odrážeči po vás a budou se vás snažit sundat. Takže si dávejte dobrý pozor na potlouky a ať vyhraje ten lepší z vás…“ a s těmito slovy je poslali do vzduchu.

      Odrážeči se opravdu činili a tak se ani Harry, ani Charlie nemohli moc věnovat vyhlížením zlatonky, jak pořád museli kličkovat před potlouky. Harry si vzpomněl na svůj zápas ve druháku, kdy po něm šel potlouk, který Dobby očaroval a najednou je začal vnímat podvědomě, jakoby nějakým šestým smyslem. Pochopil, že se může soustředit na zlatonku a potlouky nechat svému instinktu. V tu chvíli ji uviděl. Byl k ní blíž než Charlie a tak vyrazil rovnou za ní. Skvělou a velmi rychlou vývrtkou, která ho svou odstředivou silou málem stáhla z koštěte, se vyhnul potlouku a už ji svíral mezi prsty. S úlevou přistál u skupinky kolem trenérů a Charlie, který přistál hned vedle, ho uznale poplácal po zádech.

      „To bylo naprosto jedinečné Harry…“ řekl a oba trenéři s ním souhlasili.

      „Konečně máme šanci…“ a zírali na něj jako na dar z nebes.

      „Měl jste pravdu, pane Woode, on je snad opravdu lepší než Krum…“ řekl trenér Hollister a Harry se rozesmál:

      „Tak ty v tom máš prsty…“

      Oliver pokrčil rameny:

      „Jen jsem trenéra upozornil na nejmladšího chytače v Bradavicích za posledních sto let, když mě zval na konkurz,“ řekl s úsměvem.

      A tak trenér Hollister konkurz ukončil.

      „Brankář Oliver Wood a náhradník Adrien Greenhill, střelci – Roger Allmon, Diana Lynchová, Steven Bridges a Katie Bellová, Angelina Johnsonová, Ginny Weasleyová jako náhradníci. Odrážeči Jonatan a Josef Bellingerovi a chytači: Harry Potter a Charlie Weasley. To je náš letošní dvanáctičlenný reprezentační tým. Ještě se tady chvíli zdržte, dostanete plán tréninků a zápasů základní skupiny. Ostatní můžete odejít.“

      Pak se ještě Béda Kulička pohádal s bývalým reprezentačním chytačem.

      „Tak to mám za všechno!? Tomu říkáte férové jednání!? Po tom, co jsem pro nároďák všechno obětoval!?“ rozčiloval se pokořený chytač. Béda neztrácel klid.

      „Oba dva jsou lepší než ty, v dobách své největší slávy, Dogane. Měl by ses smířit s tím, že tvá forma už je v háji, vždyť tě porazila i ta mladičká Harpyje…“ a po té, co Dogan vztekle odkráčel, dodal k trenérovi:

      „Ta holka v sobě má také do budoucnosti dost potenciálu…“ Trenér Hollister pokrčil rameny. „Jen pokud se nevdá a nepořídí si kupu dětí…“

      Harryho oči po jeho slovech zajely k Ginny a ta se na něj krásně usmála. Pak dostali rozpis tréninků a zápasů na červenec a Harry se zeptal:

      „Na první trénink devětadvacátého jsme já a Ginny ještě ve škole. Máme se uvolnit?“

      „To nemusíte, přijďte až na ten druhý, prvního července. Pak budeme trénovat každý den, protože první zápas je už devátého. Bude toho dost. Čekají nás dva až tři těžké zápasy týdně, tak se na to koukejte připravit. Svrbí mě nos a to by mohlo znamenat, že se dostaneme letos až do finále…“ a s těmito povzbudivými slovy je rozpustil.

      A tak brankář, náhradní střelci a oba chytači národního týmu zamířili všichni ke svému ministrovi. Ten je vítal s širokým úsměvem na tváři.

      „Dopadlo to líp, než jsem se odvážil doufat. To by chtělo malou oslavu…“

      „Já nevím jak vy, ale já mám hrozný hlad.“ Postěžoval si Harry. Charlie vytáhl z kapsy tmavě modré zrcátko a řekl:

      „Tak se zeptáme mamky, jestli dokáže nasytit tolik hladových krků a vy se pak přes Brumbála můžete dohodnout s ředitelkou, jestli vás uvolní na malou oslavu v Doupěti…“

      „Kde jsi k němu přišel?“ zeptal se s úsměvem Harry a ukázal na zrcátko. Charlie vysvětloval: „Mamka si je pořídila pro sebe a pro taťku, ale on ho pořád zapomíná doma… Tak mi ho dala sebou, abych jí dal vědět, jak jsme dopadli. Mamko?“ Když jí vysvětlil, jak konkurz dopadl, tak se zeptal, jestli je schopná a ochotná nasytit tolik hladovců a uspořádat pro ně v Doupěti oslavu.

      „No jistě, Charlie, samozřejmě… Winky, Kráturo, jdeme vařit, pořádáme oslavu… Pojďte rovnou sem Charlie, přestěhujeme stoly na zahradu…“

      A tak Harry sbalil portrét, poslal Fawkese napřed a vydali se ven ze stadionu, aby se mohli přemístit. Před stadionem je ale přepadlo hejno asi padesáti bláznivých fanynek.

      „Harry Potter – je tady, opravdu je tady… Miluji tě Harry… Podepiš se mi prosím… Vyfoť se semnou…“ Harry před tou záplavou vyděšeně couval. Pak ucítil stisk Ginniny ruky a s úlevou se společně přemístili. Když před sebou zahlédl známé obrysy Doupěte, tak si mocně oddychl.

      „No nazdar, to byl ale děs!“ ulevil si.

      Kingsley mu s úsměvem řekl:

      „Alespoň si můžeš utvořit představu o tom, jak to bude vypadat, až opustíš relativní bezpečí školy.“ Harryho polil studený pot a zavázal se, že si s Ginny o svatbě promluví co nejdřív. Třeba toho nechají, až bude ženatý… To už jim ale z Doupěte vyšla naproti mamka. Radostně je všechny objímala, dostalo se i na Olivera a Kingsleyho. Taťka s Georgem už byli také doma a přispěchali jim gratulovat ze zahrady, kde chystali stoly.

      „Pojďte rovnou na zahradu, už to máme všechno připravené na oslavu…“

      Harry se usmál a řekl:

      „Já a Ginny musíme nejdřív do kuchyně za profesorem Brumbálem. Už budou skoro čtyři hodiny, musíme se zeptat ředitelky, jestli se tu můžeme chvíli zdržet…“

      „To už je zařízené,“ uklidňovala je mamka, „dohodli jsme to s paní ředitelkou hned po tom, co se ozval Charlie. Máte být zpět do devíti hodin – do večerky. Pan profesor slíbil, že ty dobré zprávy předá i Ronovi a Hermioně…“

      A tak se Harry přivítal jen s Kráturou:

      „Krátura je šťastný, že zase vidí svého pána, už se mi po vás stýskalo, pane…“

      Harry zakroutil hlavou:

      „Vždyť mě můžeš kdykoli navštívit Kráturo, mě už bylo taky divné, že ses neukázal…“ „Krátura čekal, až ho pán zavolá, kdyby ho potřeboval,“ řekl skřítek zklamaně. Harry ho poplácal konejšivě po rameni:

      „Můžeš za mnou přijít kdykoli se ti po mě zasteskne Kráturo. V Bradavicích to přece dobře znáš, máš tam určitě i pár přátel mezi skřítky. Můžeš tam zajít kdykoli budeš mít čas a chuť…“ Skřítek se uklidnil a začal společně s Winky a mamkou nosit jídlo na stůl.

       

      Items details

      • Hits: 7449 clicks

      Tecox component by www.teglo.info