Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Hadí hrozba

hadi_hrozba-thJak se Harry a jeho přátelé vyrovnají s následky podivných Voldemortových experimentů?

Dokáží zvládnout nebezpečnou krizi a zároveň dokončit školu a připravit se na zkoušky?

To se dozvíte v poslední části trilogie Harry Potter a Potomci Pána zla.

    Kapitola 11, Likvidace hadí hrozby

      Had_hrozbaV sobotu si už před odchodem na snídani Harry zabalil do batůžku plášť odolnosti a zkontroloval si obě zrcátka v kapse. Byl naprosto klidný a sebejistý a s úsměvem přijímal přání štěstí od svých přátel. Když si pro něj přišel ke stolu Sturgis, tak uklidnil nervózní Ginny:

      „Dopadne to dobře Ginny, vím to. Nemusíš mít strach…“

      Dal jí pusu a odcházel s úsměvem za trochu nervózním Sturgisem. Cestou Sturgis s pohledem na jeho klidný a vyrovnaný výraz podotknul:

      „Ty jsi opravdu přesvědčený, že všechno půjde hladce… Myslel jsem, že chceš jen uklidnit Ginny…“

      Harry se zasmál:

      „Jediné, co mi nahánělo hrůzu, bylo to, že se tam zase nečekaně objeví Ginny a všechno pokazí. Slíbila mi, že už mi to neudělá a ostatní zase, že z ní nespustí oči a tentokrát ji uhlídají, tak už jsem klidný.“

      Sturgis se smíchem zakroutil hlavou a bylo vidět, že se trochu uvolnil. Přesunuli se krbem do Atria na ministerstvu a tam už na ně čekali Artur a Charlie. Pak dorazil Dedalus Kopál s jedním ze svých mužů a před sebou vedli vzduchem pomocí hůlek velkou dřevěnou, silně okovanou truhlici se včera odchyceným, živým hadem. Truhlice byla celá ojíněná, jak v ní drželi hada podchlazeného, aby zbytečně nevyváděl. Po nich se dostavil i Kingsley a čtyři osvědčení a zasvěcení bystrozoři – Zorina, Paul Hardy, Hrdonožka a Savage. Kingsley se rozhlédl po jejich jedenáctičlenné skupince a s trochou pochyb v hlase se zeptal Harryho: „Opravdu si myslíš, že to bude stačit Harry? Pořád mám pocit, že je nás na takovou akci málo…“

      Harry ho uklidnil.

      „Budou tam i mozkomorové… Myslím, že je nás až dost. Bude to v pořádku…“ a klidně a sebejistě se usmál.

      Kingsley se mu chvíli díval do očí, pak přikývl a řekl:

      „Dobře. Přemístíme se…“

      Postupně se otáčeli na místě, aby se znova objevili na palouku za ruinami zámečku na Strašidelné hůrce. Dedalus umístil bednu s hadem doprostřed palouku a pak představil Harrymu svého společníka.

      „Harry, to je Daniel McLogen. Vzal jsem ho s sebou, protože má mimořádnou odolnost vůči vlivu mozkomorů a velmi silného Patrona.“

      Harry se na Daniela podíval se zájmem. Pak přimhouřil oči a zeptal se:

      „Přežil jste svou smrt?“

      On se na něj překvapeně podíval.

      „Ano, když mi bylo šestnáct, tak jsem spadl z velké výšky z koštěte a dala mě dohromady až velká dávka životodárného nektaru…“

      Harry přikývl:

      „Byl jste až na hranici, že?“

      Daniel zblednul:

      „O tom jsem nikdy s nikým nemluvil…“

      Harry se usmál:

      „Já tam byl taky. Od té doby na mě mozkomoři nepůsobí. Kdo vás poslal zpátky?“

      Daniel zalapal po dechu a potichu odpověděl:

      „Přišel mi naproti děda. Řekl mi, že moje tělo není mrtvé, abych se vrátil, protože by moje rodiče zármutek z mé smrti zničil…“

      Harry se na něj usmál:

      „Mě poslal zpět profesor Brumbál. Máme stejnou zkušenost.“

      Pak se rozhlédl po ostatních.

      „Dobře, tak začneme?“

      Kingsley přikývl.

      „Pojď se podívat, kde budeme schovaní, abys věděl, kam se přemístit…“ a společně odešli do velké vstupní síně zámečku, z jejíchž oken bylo dobře vidět na palouk za zámečkem. Ven vyšel Harry už sám, došel na palouk a přivolal si mozkomory. Přišlo jich všech osm, kteří se pohybovali v této oblasti a do včerejška spolupracovali při lovu s Kopálovou skupinou. Harry jim vysvětlil, že se pokusí přivolat všechny zbylé hady a vysvětlil jim, co po nich bude chtít. „Budete se držet při okraji lesa a v případě, že se na mě hadi vrhnou a zakousnou se do mě, tak okamžitě přijdete a vysajete z nich jejich nenávist. Až budou všichni spát, tak ustoupíte a přenecháte je kouzelníkům. Když na mě nezaútočí, tak si s nimi promluvím a pak se přemístím tam…“ a ukázal na zámeček.

      „Potom se na nich nakrmíte a až z žádného z nich nebude vyzařovat nenávist, ani jiné emoce, tak ustoupíte a my to dokončíme. Když všechno dopadne tak jak jsme naplánovali, tak vás všechny nasytím, za to, že nám prokážete tuto službu. Rozuměli jste mým instrukcím?“ V hlavě se mu ozval hlas jednoho z nich.

      „Ano pane, víme, co máme dělat. Vysvětlil nám to kouzelník Kopál již včera.“

      Harry přikývl:

      „Dobře, tak začneme…“ mozkomoři ustoupili na okraj lesa a téměř se ztratili mezi stromy.

      Harry namířil hůlkou na truhlu - „Abrogo claudo“ a zámek dvakrát cvaknul. „Alohomora“ a víko odskočilo a odhalilo hada spícího uvnitř. Harry ho vytáhl z bedny ven a vyzkoušel si na bedně své nově nabyté umění. „Translatio“ a pohledem si zkontroloval, zda se bedna ocitla tam, kde ji chtěl mít. Usmál se, stála přesně pod oknem, z kterého ho kontroloval pohledem Kingsley.

      Pak už se ale soustředil jen na hada. Pevně ho chytil levou rukou za hlavou a přiblížil hůlku k místu, kde měli všichni hadi vypálené znamení zla. Znamení zčernalo a začalo prosvítat pod jeho šupinami. Had se začal probírat ze strnulosti a tak Harry neváhal a přiložil na něj svou hůlku. Když začalo znamení pulzovat, tak ještě pro jistotu zasyčel:

      „Volám vás, všichni ke mně!“

      Vtom se začal ozývat podobný svist, s kterým přišli ve středu i Smrtijedi. Had se v jeho rukách už dost nezvladatelně kroutil, tak ho Harry pustil a okamžitě na něj ostře zasyčel: „Ustup na své místo!“

      Napřímil se a rozhlédl se kolem sebe. V kruhu asi tři metry kolem něj se zhmotnilo sedm hadů. Své místo mezi ostatními zaujal i ten osmý. A tak Harry začal, přesně tak, jak si to předem promyslel.

      „Proč vás přišlo tak málo? Kde jsou ostatní?“ zasyčel ostře. Odpověděl mu jeden z hadů: „Jsou mrtví, víc nás už není…“

      „To není možné, dal jsem vám mocnou ochranu…“

      „Lidé se naučili, jak nás zabíjet. Viděl jsem to. Nutí ostré předměty létat vzduchem a stínají nám hlavy.“

      Během tohoto rozhovoru se hadi stahovali blíž k Harrymu. Už ho svírali jak v kleštích, vzdáleni od něj jen něco přes metr. Harry se napřímil v celé své výšce a ostře zasyčel:

      „To se mi nelíbí.“

      Rychle si vybavil vzpomínku na Goyla, jak posílá kletbu na malého Lucase a zase ho přepadla taková vlna zloby a rozhořčení, že úplně hmatatelně cítil, jak mu prostupuje do celého těla.

      Zabralo to. Hadi se okamžitě stáhli do uctivé vzdálenosti.

      „Máš pro nás nějaké rozkazy, pane?“

      Harry se na chvíli odmlčel a pak odpověděl:

      „Na mé původní plány je vás málo. Musím učinit opatření. Počkáte na mě tady na tomto místě. Za chvíli se vrátím a dám vám rozkazy.“

      Pak se přemístil doprostřed vstupní síně a potichu přešel k jednomu z oken, odkud dění na palouku sledovali taťka, Charlie a Sturgis. Ten mu zašeptal do ucha.

      „To bylo dost silné, bylo to cítit až sem…“

      Harry s úsměvem pokrčil rameny.

      „Nemohl jsem je nechat, aby mě tak sevřeli…“

      Pak společně přihlíželi, jak se mozkomorové, vznášejíce se nad kruhem hadů, krmí. Když ustoupili na stranu, tak vyšli všichni na palouk a pustili se do utrácení bezmocných hadů.

      Harry jen stál a přihlížel. Trochu se mu tato likvidace příčila a tak se jí ani nezúčastnil. Kingsley také jen přihlížel, a když si všiml jeho znechuceného výrazu, tak se zeptal:

      „Něco se ti nelíbí, Harry?“

      Ten jen zavrtěl hlavou. Odpověděl za něj Sturgis, který se té likvidace také nezúčastnil. „Trochu nerovný souboj, řekl bych, že?“ a zlehka se na Harryho usmál.

      Harry se smutným povzdechem přikývl.

      „Musí to tak být, Harry, jsou příliš nebezpeční a takhle je to nejmíň riskantní. Nelituj je, mají už na svědomí šest lidských životů…“ a když na něj Harry udiveně pohlédl, tak Kingsley pokračoval:

      „K těm prvním čtyřem přibyli starší manželé, co bydleli na samotě na Horním brodu. Neměli doma telefon, nemohli si přivolat pomoc. Našli je dobrovolníci, co pročesávali ten čtverec. Toho hada, co to udělal, nedostali, musel to být některý z těhle.“

      A ukázal na mrtvoly, které už bystrozoři uklízeli do pytlů. Harry jen přikývl a už mlčky přihlížel jak bystrozoři, každý se dvěma pytli v rukách mizí ze scény. Daniel McLogen si zase došel pro bednu, nechal ji zmizet a přemístil se také. Harryho najednou přepadl zvláštní pocit a zatvářil se velmi zamyšleně.

      První si toho všiml Sturgis.

      „Co se děje Harry? Tváříš se divně…“

      Harry zavrtěl nespokojeně hlavou a zamyšleně odpověděl:

      „Najednou mám pocit, že to ještě neskončilo. Připadá mi, že to nebyli všichni, co zbyli…“ Charlie se překvapeně zeptal:

      „Myslel jsem, že prostě musí přijít, když je zavoláš prostřednictvím toho znamení?“

      Harry zavrtěl hlavou.

      „Ne, když mají nějakou silnější motivaci. Říkal jsi, že když samice snese vajíčka, tak hlídá hnízdo do vylíhnutí mláďat. Tenhle instinkt by mohl být silnější. Já nevím, čekal jsem, že se mi uleví, až bude po všem, ale nestalo se…“

      Chvíli potichu přemýšlel a pak popošel k okraji lesa a oslovil mozkomory.

      „Doplním vám energii, jak jsem slíbil, ale budu pro vás mít ještě práci. Myslím si, že někde v této oblasti mohl ještě nějaký had zůstat. Dokázali byste ho najít i v případě, že už by z něj nevyzařovala ta nenávist?“ Mozkomoři se shlukli do chumlu a vypadalo to, že se radí. Pak se otočili k Harrymu a jeden z nich mu odpověděl.

      „Dokážeme ho najít, ale bez té nenávisti to může trvat déle…“

      Harry přikývl:

      „Dobře, teď vám doplním energii na maximum. Vy prohledejte tuto oblast kousek po kousku, a jestli najdete hada, tak to jeden z vás půjde oznámit – “ ohlédl se na Kingsleyho, ale přihlásil se Dedalus. Harry přikývl a pokračoval:

      „ – panu Kopálovi a ostatní budou hlídat toho hada, aby neutekl.“

      Pak si vybavil Ginny, jak sedí v kruhu přátel, nervózně si hraje s prsty a nespouští oči ze zrcátka položeného před sebou. Zaplavila ho vlna lásky a pochopení, soustředil se na to, aby své pocity vyzařoval do prostoru a v duchu si sliboval, že hned jak se mozkomoři nakrmí, tak jí zavolá.

      „Děkujeme ti, pane, jsme nasyceni.“

      Uslyšel po chvíli jejich hlas v hlavě, beze slova se otočil a vytáhl z kapsy zrcátko.

      „Ginny?“

      „Ano, jsem tu…“

      „Tak už je po všem. Proběhlo to naprosto hladce, podle plánu. Nikomu se nic nestalo.“

      Na jejím hlase byla patrná velká úleva.

      „Takže už se vracíš?“

      Harry chtěl přikývnout, ale přes rameno se mu ozval Kingsley.

      „Jen nám ho tady ještě na chvilku nech…“ a k Harrymu dodal.

      „Myslel jsem si, že bychom se mohli domluvit s duchem barona Kowalského, když už jsme tady. Přes den prý se zdržuje ve sklepení. To s těmi dětmi byl tvůj nápad, tak bys mě při tom jednání mohl podpořit…“

      Ginny se uvolněně rozesmála.

      „No tak si teda běž ještě pokecat s duchem, ale do oběda koukej být doma…“

      Harry se rozesmál a přidali se k němu i všichni ostatní.

      „My už bychom taky měli jít, mamka je asi dost nervózní.“

      Poznamenal taťka a Charlie se zasmál:

      „Řeknu Georgeovi, aby vám dodal tahle zrcátka…“

      Artur se zhrozil:

      „To ať vás ani nenapadne, to už bych neměl ani chvilku klidu – jako tady Harry.“

      A v dobré náladě se s nimi rozloučili. Sturgis se připojil ke Kingsleymu a Harrymu.

      „Já se bez tebe do školy vrátit nemůžu…“ dodal na vysvětlenou.

      Dedalus zmizel a tak šli za duchem barona Kowalského ve třech.

      Když sešli po schodech do sklepení, tak uslyšeli podivné bzučení. Jako by k nim letěl celý roj včel. A opravdu – najednou se ze zdi po levé straně vynořil včelí roj. Harry se mimoděk přikrčil a rychle vytáhl hůlku, vzápětí se usmál a zase ji uklidil zpět do kapsy. Uvědomil si, že skutečné včely by asi těžko dokázaly procházet zdí.

      „Páni, duchové včel, to jsem ještě neviděl…“ podivil se Sturgis. Harry pokrčil rameny.

      „Když mají naši bezhlaví rytíři koně, proč by baron nemohl mít své včely.“

      Vtom se za včelami vynořil duch barona Kowalského. Vypadal jako vetchý stařeček, vztáhl k nim své kostnaté ruce a teskně zaúpěl. Kingsley naklonil hlavu na stranu a zeptal se: „Copak, pane barone, něco vás bolí?“

      Baron se nejdřív zarazil, překvapený, že se ho nebojí, pak se na ně ale osopil:

      „Kdo jste? Co tady chcete?“

      Kingsley se usmál a odpověděl:

      „Děkujeme za milé přijetí. Jmenuji se Kingsley Pastorek a jsem ministr kouzel. A toto jsou mí přátelé profesor Sturgis Tobolka a Harry Potter.“

      Duch barona Kowalského ohrnul nos, jako že to na něj rozhodně žádný dojem neudělalo a vztekle vyštěkl:

      „Co tu chcete? Proč rušíte můj klid?“

      Kingsley se zase mile usmál, jako by vůbec nevnímal baronovu nezdvořilost a začal vysvětlovat:

      „Přišli jsme se vás zeptat, jestli by vám nevadilo, kdybychom koupili váš zámeček, zrekonstruovali ho a udělali z něj reprezentativní a útulné sídlo pro ubytování zahraničních návštěv a pořádání mezinárodních konferencí.“

      Baron si pohrdavě odfrkl a spustil:

      „Tak to by mi tedy vadilo. Nejsem zvědavý na nějaké podivíny, kteří se budou roztahovat na mém panství…“ a vychrlil ze sebe několik velmi sprostých výrazů.

      Harry si povzdechl:

      „To je marné Kingsley, tuhle práci ti pan Connor nevezme. On svoje děti vychovává ke slušnosti a laskavosti, nebude riskovat, že mu je tenhle nezdvořák a sprosťák zkazí…“ Kingsley si povzdechl a pokrčil bezradně rameny. Baron ale zbystřil.

      „Děti? O dětech jste nic neříkali… Tady by bydlely děti?“

      Kingsley nenápadně zamrkal na Harryho a odpověděl baronovi.

      „No, mysleli jsme si, že sem nastěhujeme jako správce pana Connora s jeho rodinou. Je to totiž šikovný stavitel a restaurátor, ale jak řekl tady Harry – jeho syn je velmi milý a slušný chlapec a před dvěma týdny se jim narodila holčička… Když pan Connor uvidí, jaký nezdvořák toto sídlo obývá, tak nám tu práci asi nevezme…“

      Baronův duch na něj zíral s otevřenými ústy a pak zašeptal:

      „Oni mají miminko… maličkou holčičku…“ Pak se otřepal a podíval se na ně prosebně. „Nejsem nezdvořák. Umím zpívat krásné ukolébavky a bzučení mých včeliček maličké děti vždy krásně uklidňovalo…“ rozněžnil se baron.

      Jeho tvář se rozzářila, nahrbená postava napřímila, jeho včely ho obklopovaly a vytvářely kolem něj takovou zvláštní bzučící a uklidňující auru. Jako by před nimi najednou stál někdo úplně jiný. Kingsley se na něj usmál a navrhnul:

      „Tak víte co, pane barone? Pošlu sem pana Connora, aby se s vámi domluvil osobně. Když se dohodnete, tak to tady koupíme a oni se sem nastěhují…“

      Baron nadšeně souhlasil.

      „Dobře, dobře… Pošlete ho co nejdřív.“

      Všichni se s úsměvem se stařičkým duchem rozloučili a vyšli ven.

      Venku svítilo slunce a začínalo být pořádné horko. Harry vytáhl z vnitřní kapsy svého pláště svůj bezedný batůžek, plášť si svlékl, uložil do batohu a pak se zeptal Sturgise:

      „Jak se budeme vracet?“

      Ten pokrčil rameny:

      „Musíme přes krb v ředitelně, profesorka McGonagallová bude zvědavá, jak to tady probíhalo…“

      Harry s povzdechem protočil oči. Sturgis ho se smíchem uklidnil:

      „Tu si vezmu na starost já, ty budeš muset referovat jinde, že?“

      Kingsley se rozesmál.

      „Do oběda máte ještě dost času, tak se zastavíme u mě v kanceláři na kávu.“

      Když dorazili do ministrovy kanceláře, tak Kingsley vytáhl ze sekretáře samovarnou konvici, poklepal na ni hůlkou a zatím co konvice vařila kávu, připravil hrníčky, cukřenku a mávnutím hůlky přivolal konvičku s mlékem. Pak se posadili ke konferenčnímu stolku do pohodlných čalouněných křesel, Kingsley vytáhl nachové zrcátko, uklidnil Angelinu a domluvil se s ní, že přijde na oběd. Popíjeli výbornou kávu a bavili se o právě minulých událostech.

      „Jak reagovali bystrozoři na tu Harryho auru moci?“ zeptal se Sturgis Kingsleyho. Ten se usmál a odpověděl:

      „Hrdonožka a Savage to přijali bez překvapení, asi něco vědí, byli přece vyzvednout Goyla ve škole…“

      „No jo, ani nevím, jak to s ním vlastně dopadlo…“ přerušil ho s otázkou v očích Harry. Kingsley odpověděl:

      „Vzhledem k tomu, že projevil upřímnou lítost… On se nám totiž u soudu rozplakal. A také vzhledem k jeho nízkému věku – dostal jen tři roky.“

      Harry přikývl.

      „A jak dopadla Stampová?“ zajímal se dál.

      Kingsley si povzdechl.

      „Ta dostala doživotí…“

      Harry na něj překvapeně vyvalil oči:

      „To snad ne? To je trochu přehnané, ne?“

      Kingsley zavrtěl hlavou.

      „Úplně se zbláznila. Původně dostala za tu vraždu starého mudly a pokus o vraždu na tobě jen osm let. Když si ale vyslechla rozsudek tak jí najednou přeskočilo, jednomu ze strážných, kteří ji hlídali, vytrhla hůlku a přímo před zraky soudního dvora, smrtící kletbou, zavraždila druhého. Tak jí hned na místě změnili trest na doživotí…“

      Harry vrtěl nevěřícně hlavou a Kingsley se vrátil k předchozímu tématu.

      „Když Harryho auru moci pocítili Hardy a Zorina, tak se tvářili hodně překvapeně. Zorina se po mě koukla, co já na to, a když viděla, že se tvářím, jako by nic, tak jen zavrtěla nevěřícně hlavou…“

      Sturgis se chápavě usmál:

      „Jo, taky mě to poprvé vzalo…“

      Harrymu tohle téma nebylo moc příjemné a tak odvedl řeč jinam.

      „Proč jí všichni říkají Zorina? Ostatním bystrozorům říkáte příjmením…“

      Kingsley i Sturgis se rozesmáli. Sturgis mu to vysvětlil:

      „Je to moje vrstevnice, nastoupila k bystrozorům ve stejnou dobu jako já. Tehdy jsme jí říkali Zorka Zobáčková, ale musíš uznat, že se k ní to jméno ale vůbec nehodí. Ona osobně ho přímo nesnáší a tak, když prošla přijímacím obdobím a stala se plnohodnotným bystrozorem, všechny požádala, aby jí říkali prostě Zorino. Všichni jsme uznali, že se to k ní hodí líp, jen Pošuk jí říkal slečno Zobáčková, když ho štvala…“ a potichu se smál nad dávnou vzpomínkou. Kingsley se taky usmál a pak zamyšleně řekl:

      „Udělal jsem šéfa bystrozorů ze starého Bouchala, protože je služebně nejstarší.“

      Otočil se k Harrymu:

      „Toho neznáš, je teď pořád nemocný. Ten dlouhý pobyt v Azkabanu mu moc neprospěl. Už mi říkal, ať jmenuji jeho nástupce, že chce už jít do penze. Chvíli jsem přemýšlel o Zorině, ale bojím se toho, že když z ní udělám šéfa, tak už s ní nic nezmůžu. Ona mě totiž zaučovala, když jsem sem přišel. Už takhle se ke mně chová bez respektu, kdybych jí povýšil, tak už s ní nevydržím…“

      „A co Dedalus?“ zeptal se Sturgis. Kingsley zavrtěl hlavou.

      „Nedokáže si získat jejich respekt, s tím počítám do speciálního útvaru pro kontrolu mozkomorů. Jediný kdo mě napadá je Dobs. Poslal jsem ho hlídat Stana Silničku, je zkušený a je na něj spolehnutí. Je mu už přes padesát, ale těch pár let, než najdu schopnějšího šéfa, by vydržet mohl…“ a naprosto nevinně se podíval na Harryho.

      Harry zrudnul a rozpačitě se zeptal Sturgise.

      „Neměli bychom už radši jít?“ Sturgis se chápavě usmál, dopil kávu a odpověděl:

      „Máš pravdu, půjdeme…“

      Harry pospíchal z ředitelny, bral to skoro poklusem, aby byl na koleji dřív, než ostatní odejdou na oběd.

      „Tak už jsem tady, mamko, stihl jsem to včas?“ s úsměvem se přivítal s Ginny. Ostatní se rozesmáli, Ginny se trochu začervenala, ale byla ráda, že už ho má zpět. Ron hned naléhal: „Tak honem, vyprávěj, jak to probíhalo…“

      Dean ho brzdil:

      „Ne, počkej s tím až k obědu, Lenka i ostatní to chtějí také slyšet…“

      Harry si povzdechl.

      „Tohle vyprávění se k obědu moc nehodí, ale venku je hezky, můžeme si po obědě jít všichni sednout k jezeru, pozveme i Hagrida, určitě si to taky rád poslechne. Dost jsem ho v poslední době zanedbával, i když na ten plášť od něj jsem teď hodně spoléhal…“ dodal trochu zahanbeně.

      A tak se po obědě cestou k jezeru zastavili pro Hagrida a Tesáka, pohodlně se usadili na palouku na břehu. Tesák se rozvalil vedle Harryho, s oddaným pohledem mu položil hlavu do klína a slintal mu na hábit. Harry se rozhlédl. Přidali se k nim všichni hráči jeho famfrpálového týmu a právě přicházeli i Bart Harper s Robinem Durmanem.

      „Můžeme se k vám připojit?“ zeptali se Harryho. Harry s úsměvem přikývl:

      „Jistě, posaďte se…“

      Pak ještě mávnul na prváčky, kteří po nich nesměle pokukovali zpovzdálí, počkal, až se uvelebí a začal:

      „O tom, kde se tu ti hadi vzali a co byli vlastně, zač už asi všichni víte dost…“

      Jimmy Peakese ho ale přerušil:

      „Jak jsi přišel na to, že jsou to jeho potomci? Jak tě napadlo, že je něco takového vůbec možné?“

      Harry se rozhlédl kolem sebe a viděl napjaté výrazy a zvědavost ve tvářích kolem sebe, povzdechl si a začal úplně od začátku.

      Vyprávěl o hadovi, kterého přinesli Charlie s ministrem do ředitelny, aby se Harry pokusil pomocí hadího jazyka o něm něco zjistit. Vyprávěl o rudém záblesku v očích hada a o tom, jak se mu vrátila vzpomínka na napadení pana Weasleyho velkým hadem. Řekl jim, jak mu portrét ředitele Everarda prozradil, že už se něco podobného jednou stalo, že už zvěromág zplodil potomstvo se svým zvířecím druhem, ale o Křivonožkovi se raději nezmínil. Vtom se ozval s potutelným úsměvem Dean:

      „To aby sis dával dobrý pozor na kuguáří kocoury v okolí…“

      Ginny si sundala botu a trefila ho do hlavy a Lenka mu uštědřila pořádný štulec do zad. „Auvajs, co blbnete? Copak vy ženský vůbec nerozumíte legraci?“

      Harry se smál a za sebou zaslechl ještě jiný povědomý smích. Ohlédl se a uviděl Sturgise Tobolku s Hestií, profesorem Kratiknotem a Křiklanem.

      „Slyšeli jsme, že tady Harry Potter vypráví o hadech… můžeme se přidat?“ zeptala se Hestie. Harry se smíchem přikývl.

      „Kdybych věděl, že se nám to takhle nabalí, tak bych to uspořádal ve Velké síni…“

      „Proč? Tady je přece krásně…“ usmál se Křiklan a všichni se pohodlně usadili.

      Tak Harry pokračoval a vysvětlil jim, jak došel k tomu, že ti hadi jsou Voldemortovi potomci. Pak popsal všem, co o nich dokázal zjistit Jerry Colby a tím jeho hypotézu vlastně potvrdil. Vyprávěl, jak s Hermionou a její maminkou pomohli na ministerstvu s ochrannými opatřeními pro mudly v té oblasti, o tom jak uspořádali první lovy, aby přišli na to, jak se dají ti hadi zabít i o špitále, jeptiškách a paní Hnízdilové. Pak jim popsal, jak se už v sobotu odpoledne na ministerstvo nahrnuli dobrovolníci, a rozpoutal se Velký lov.

      „Už mě tam nepotřebovali, tak jsem se vrátil do školy. Jenže v neděli se ozval ministr…“

      Pokračoval a s pohledem do tváří plných úžasu, vysvětlil svůj nápad s přivoláním hadů pomocí znamení zla, o zkoušce u  Malfoyových a polapených Smrtijedech. Pak jim popsal, jak probíhal poslední lov a likvidace zbylých hadů.

      „To jste je museli všechny zabít? Proč? Taková škoda… Byli to přece výjimeční tvorové. Mohli jsme se pokusit je převychovat.“

      Ozval se vyčítavě Hagrid. Harry si povzdechl:

      „Nemysli, že mě to nenapadlo Hagride. Neměl jsem moc pěkný pocit z toho, jak je před mýma očima vybíjejí, ale vím, že to jinak nešlo. Možná, kdyby se jim dostalo výchovy, když byli mladí… Teď už to nešlo. Byli plní nenávisti, stvořeni k tomu, aby zabíjeli a terorizovali všechny lidi. Někteří už se začali živit lidskou krví…“ povzdechl si.

      „Byli příliš nebezpeční a zkažení nenávistí, aby mohli být ušetřeni…“ dodal s omluvou v očích směrem k Hagridovi.

      Pak se rozpoutala bouřlivá diskuse. První se zeptal Sturgis:

      „Jak jsi přišel na to, že mohl ještě nějaký had přežít. Proč myslíš, že neposlechl to znamení, když ho volalo.“

      „Vím, že málokdo ze Smrtijedů dokázal odolat, když se jeho znamení zla rozpálilo, ale někteří to dokázali, když měli dostatečnou motivaci. Profesor Snape se uměl skvěle ovládat a když nechtěl, tak si tím znamením nenechal řídit život a Karkarov… u toho byl zase silnější strach z pomsty, taky se té bolesti dokázal vzepřít. Když mi řekl Jerry, že se objevila březí samice, tak mě napadlo, že nemusela být jediná. Mateřský instinkt, který jí velí, aby hlídala svoje hnízdo, dokud se nevylíhnou mláďata, mohl být silnější než nutkání přiběhnout ke svému stvořiteli na zavolání. Možná se pletu, ale to se časem dozvíme. Zabili jsme čtyřicet devět hadů a vycházeli jsme z předpokladu, že Nagini mohla mít až padesát mláďat…“ Křiklan zakroutil hlavou:

      „Pravděpodobnost, že měla přesně padesát mláďat, je přece tak mizivá…“

      Harry pokrčil rameny.

      „Mohla jich mít i víc, byla přece kouzly upravená, zrovna tak jako její potomstvo. Některá háďata mohla přijít o život, když byla ještě malá. Mohl je ulovit pes, nebo liška… Byly chráněny proti kouzlům a ne proti fyzickému útoku. Jednoho dokázal umlátit i mudla sekerou, i když u toho utrpěl četné kousance – toho jsme nakonec zachránili.“

      Na Harryho pršely další a další otázky a on se snažil na všechny odpovědět. Zarazil se až po té, co se ho Robin Durman ze Zmijozelu zeptal:

      „Jak to, že Voldemort nezemřel po tom, co se na něj tenkrát od tebe odrazila ta smrtící kletba?“

      Harry přemýšlel, jak to má přítomným vysvětlit. Podíval se na prváčky a byl bezradný. Záchranný kruh přiletěl ze směru, odkud ho nečekal – Lenka Láskorádová.

      „Tohle téma si přece slíbil exkluzivně Lee Jordanovi pro Jinotaj Harry.“

      Harry se na ni vděčně usmál.

      „Máš pravdu, Lenko, to si přečtete o prázdninách v Jinotaji.“

      A Ginny to rychle zamluvila:

      „Co tak naléhavého jste to projednávali s tím duchem?“

      Harry se zasmál:

      „Od příštího roku máme převzít na sedm let předsednictví Mezinárodního sdružení kouzelníků. Ministerstvo hledalo nějaký pěkný opuštěný objekt, který by zrekonstruovali a upravili tak, aby se tam daly pořádat konference a ubytovat zahraniční hosté. Když jsme byli na návštěvě ve špitále, tak nám paní Hnízdilová vyprávěla o Strašidelné hůrce…“ a vyprávěl jim o duchovi barona Kowalského. Když skončil, tak směrem k Lucasovi dodal:

      „Jestli se s ním tvůj táta dohodne, tak se asi budete stěhovat. Je tam veliká zahrada a všude kolem lesy, které přímo lákají k dobrodružným výpravám… Myslím, že by se ti tam mělo líbit.“

      „Páni…“ vydechli fascinovaně prváčci.

      „Až se přestěhujete, tak nám musíš dát vědět, přijdeme tě navštívit,“ nabádala ho Sára.

      Další otázky už nepadaly, tak to jejich sezení Harry s úlevou ukončil a vydali se na kolej. Byl rád, že už to má za sebou. Jenže… jen vešel do ložnice, tak se do něj pustili rodiče se Siriusem.

      „Jak to, že jsi na nás zapomněl? To jsi snad udělal schválně, že jsi jim to vyprávěl venku, abychom nic neslyšeli… Nebýt toho, že nás občas přijde navštívit profesor Brumbál a řekne nám, co podnikáš, tak bychom nic nevěděli… Harry tohle nám přece nemůžeš dělat…“

      Harry se zastyděl a s provinilým výrazem si sedl proti nim na postel.

      „Mrzí mě, že jsem vás nevzal k jezeru sebou. Napravím to. Do večeře máme ještě dost času, abych vám mohl říct všechno, co chcete vědět…“

      A trpělivě odpovídal a vyprávěl…

       

      Items details

      • Hits: 6753 clicks

      Tecox component by www.teglo.info