Hledej

Démoni z bažin

dmoni_z_bain-thŠkolu mají naši hrdinové bezpečně za sebou a čekají je další dobrodružství. Kvalifikace na Mistrovství světa, svatba, velké finále.

... a že by se zase ten Harry do něčeho zapletl? Průšvihy si ho prostě najdou všude...


    Kapitola 12, Démoni z bažin

      Jelen_a_laPrvní se po zápase začali ze stadionu trousit velmi zklamaní Argentinští fanoušci. Irové se připojili k Angličanům, a zatímco čekali, až se brány trochu uvolní, rozebírali právě ukončený semifinálový zápas. Irové vypadali spokojeně, protože oni dali Bulharům zabrat mnohem víc, než Argentinci a to jim trochu zmírnilo zklamání z vyřazení. Všichni měli svá zavazadla a oznámili jim, že dnes už zůstanou ve stanovém táboře se svými blízkými.

      „Nebojte, na finále vám určitě přijdeme fandit…“ s trochu smutným úsměvem sdělil Ryan.

      Pak se spolu svorně vydali k bráně, kde už na ně čekala velká skupina Anglických a Irských obyvatel stanového městečka. Nechali za sebou už jen všechny Bulhary, kteří si užívali svoje vítězství.

      Když dorazili do tábora, tak si všimli, že spousta Argentinských fanoušků zklamaně balí a chystají se k odjezdu. Lee s Georgem okamžitě vyrazili na obchůzku a odkupovali od nich lístky na finále.

      „Na co jim to bude?“ podivil se Harry a Bill vysvětloval:

      „Chystají se sem davy Anglických fanoušků, po tom, co jste postoupili do finále. Máme zprávy z domova, na ministerstvu už z nich šílí a my tady ostatně taky…“

      „Nechala jsem Percimu taťkovo zrcátko,“ přidala se s vysvětlováním mamka. „Na odboru pro kouzelnou přepravu jsou takové zmatky, že tam museli převelet všechny, co umějí spolehlivě programovat přenášedla.“

      Bill pokračoval:

      „Horší je, že i když pár Argentinců odjede, jako odcestovala už většina Turků a Afričanů, tak tu stejně nebude dost místa pro to kvantum dalších stanů… Dva dny teď s pomocí pana Dobse rozmisťujeme na hranici pralesa odpuzovací a znehybňující kouzla, abychom mohli zúžit ochrannou zónu, ale na to vlnění z Bažiny smutku nic nezabírá. Tak všichni rozšiřujeme stany o další ložnice a přistýlky, snad se nám podaří všechny nově příchozí z Anglie a Bulharska ubytovat. Zítra budeme od rána všechny rozmisťovat, protože místní pořadatelská služba, to je deset přestárlých kouzelníků, z kterých jen polovina umí anglicky a bulharsky nikdo…“

      Sturgis se přidal:

      „Naštěstí s Bulhary se skvěle spolupracuje. I Japonci jsou vstřícní a zůstala tady i většina Irů, kteří taky dost pomáhají.“

      Prvně jmenovaní už s velkým halasem přicházeli od mistrovského stadionu a svoje hráče si sem nesli na ramenou. Za nimi přicházeli skromně a zamlkle i Argentinští reprezentanti, doprovázeni svým ministrem. Přišli se rozloučit s těmi fanoušky, kteří odjížděli a posedět ve svém smutku s těmi, kteří se rozhodli zůstat.

      „To je od ministra hezké, že stojí za svým týmem,“ komentoval to Kingsley. „Myslím, že on v těch nekalých praktikách nejede. Je to dobrák, možná moc naivní a důvěřivý, ale čestný…“

      Harry jen pokrčil rameny. Neměl příležitost se s Argentinským ministrem seznámit. Viděl ho jen při slavnostním zahájení, ale Kingsleymu úsudku věřil.

      To už je mamka volala do stanu. Harry ho nepoznával. Největší obývací místnost byla třikrát tak velká, než si ji pamatoval. Byla zde vytvořená jídelna, v které by se při dobré vůli najedlo klidně i padesát lidí. Teď se jich tu sešlo asi třicet, ale vešli se sem pohodlně. Harry pohladil Fawkese, který seděl na svém bidýlku v rohu a na stolek vedle něj postavil oba své portréty. Fawkes si začal radostně prozpěvovat, aby dal najevo, jak moc rád vidí zase svého bývalého pána. Pak se s Ginny posadili hned vedle a čekali na to, co pro ně mamka připravila dobrého. Zase se překonala. Společně s Kráturou, Fleur, Hermionou, Hestií a Oliverovou maminkou, připravili úžasnou slavnostní hostinu. Několik chodů, jedna dobrota za druhou. Když došlo na zákusky, tak už Harry nemohl. To už mamka s Hestií a Hermionou nechaly mizet stoly a židle, přivolávaly křesla, pohovky, pohodlné gauče, konferenční stolky a rozmisťovaly je po místnosti. Krátura na ně hned nosil konvice s kávou, čajem a se všemi zákusky a dorty, co zbyly od večeře.

      Rozjela se příjemná zábava. Bavili se o famfrpálu, o zápasech, které měli už za sebou, i tom, co je teprve čeká. Ron potichu, aby ho neslyšeli ostatní (především Hermiona), trochu nespokojeně brblal, že nenechali Argentince vyhrát nad Bulhary, že by to byl lehčí soupeř pro finále. Harry jen s úsměvem kroutil hlavou:

      „Kdy už mu odpustíš, že si myslel na Hermionu? Vždyť už ti do ní nedělá, má snoubenku… měl by ses s ním konečně usmířit. Já se taky s Michaelem a Deanem bavím normálně a to se muckali s Ginny přímo před mýma očima…“

      Ron se nad jeho argumenty zamračeně zamyslel, ale přesto vypadal pořád naštvaně. Harry si ho přestal všímat a radši poslouchal, jak se Kingsley baví s Dobsem a Sturgisem o bezpečnostních opatřeních, která tu rozmístili. Bylo tu teplo, útulno a trenér Hollister začal ve svém křesle podřimovat. Harry si vzpomněl na své kapitánské povinnosti a mrknul na hodinky. Do půl desáté už moc nechybělo, bude muset za chvilku všechny zvednout k odchodu…

      Příjemná a uvolněná atmosféra ve stanu ukolébala skoro všechny. Slaboučký poryv větru nadzvedl stanové plátno a dovnitř, kromě kvákání žab a volání nočních opeřených lovců, z bažiny pronikla i podivná šedá mlha. Páchla po tlejícím listí, hnilobou a zmarem. Harry měl najednou pocit, že život nemá smysl. Posedlo ho zoufalství a smutek, vytratila se z něj veškerá naděje a štěstí. Díval se přímo před sebe, ale neviděl nic. Jeho zrak byl obrácen dovnitř, k vlastnímu neštěstí a neviděl, jak se zmar a zoufalství odráží ve tvářích všech okolo něj. Jako první zareagoval na změnu situace jeho kmotr na portrétu:

      „Harry? Harry, prober se! Kráturo, co se to děje? Co se to s nimi stalo?“ zburcoval Sirius podřimujícího skřítka.

      „Proč jste nešťastný, pane? Kdo vám a paní ublížil? Pane… Pane!!!“

      Skřítek se otočil k portrétu:

      „Pán Kráturu neslyší, pane. Co má Krátura dělat?“ ptal se čím dál zoufalejší skřítek, protože kouzelníci kolem něj se začali zvedat a se zastřenýma očima a obrovským zoufalstvím ve tvářích, se začali trousit ze stanu ven. Profesor Brumbál řekl:

      „Láska, to je jeho nejsilnější zbraň. Jen  láskou to může porazit…“

      Lily se hned chytla a velmi naléhavě se pustila do svého syna:

      „Harry! Podívej se na Ginny! Hned teď, podívej se na ni! Tvoje láska je zoufalá, potřebuje tě, musíš jí pomoct. Podívej se na Ginny, Harry!!!“

      Fawkes se přidal a začal zpívat píseň, jako na svatbě. Píseň plnou štěstí a lásky…

      Harryho zastřený pohled se zaostřil na Ginny. Jeho žena se právě zvedala a s výrazem naprostého zoufalství se vydala ven ze stanu.

      „Ginny…“ zašeptal. Zvedla se v něm vlna lásky. „Nikdy nedovolím, aby ti ublížili…“

      Stříbřitá aura, která se kolem něj objevila, vypudila z jeho těla tmavě šedý obláček mlhy. Vypadalo to spíš jako kouř, přestože z toho sálal chlad, vlhko a podivný bažinný pach. V tu chvíli si Harry vybavil proroctví Kentaurů:

      „Černou mlhu zažene stříbřité světlo plné lásky…“

      Vyběhl ven za ostatními -  „Expecto patronum“ - Dvanácterák se objevil v celé své síle. Vrazil prudce do Ginny, která se sklopenou hlavou, jako stroj, odcházela za ostatními směrem k bažině. Zase se objevil obláček kouřové mlhy, Ginny se zastavila a zmateně se rozhlížela kolem sebe.

      „Patrona, rychle Ginny! Sám to nezvládnu!“ zavolal na ni Harry a nechal z dvanácteráka vystoupit maminčinu Laň. Pak ukázal své lásce názorně, co má dělat. Jelen a laň narazili do zad Kingsleyho a Angeliny. Nezdržovali se u nich však dlouho, pokračovali dál. Mamka s taťkou, Bill a Fleur, Charlie a Katie, George, Lee, Seamus, Dean, Sturgis, Hestie a další a další. Jak se začali rozkoukávat, tak na ně zařval:

      „Patrony! A pojďte za mnou!“

      Puma jeho ženy už se přidala a očišťovala od zoufalství další lidi okolo. Postupně se přidávali ostatní patroni a tak se Harry rozběhl směrem k cípu bažiny, kam ten zoufalý dav směřoval. Naštěstí jim to zoufalství svazovalo nohy a tak se táhli jen, co noha nohu mine. Během chvilky je předběhl všechny a začal svými patrony čistit ten dav, od černé mlhy, zepředu. Ti osvobození se chvíli zmateně rozhlíželi a v okamžiku, kdy pochopili, co se kolem nich děje, tak se přidávali se svými patrony. Objevovaly se i štíty, kterými osvobozovali jen své nejbližší sousedy a ti, co Patrona nezvládali, prostě jen chytali omámené a ovládnuté lidi kolem sebe a drželi je na místě tak dlouho, dokud se k nim něčí Patron nedostal. I tak to trvalo skoro hodinu, než se jim podařilo osvobodit všechny. Nakonec stál celý ten dav v polokruhu kolem cípu bažiny, která byla obklíčena hradbou stříbřitě zářících Patronů všech možných tvarů a velikostí.

      V okamžiku, kdy si Harry oddechl, že situace je už pod kontrolou, přiřítil se velmi rozčilený, nebo spíš rozzuřený, viceministr. V patách mu klusal zmatený a už velmi roztěkaný asistent…

      „Co tu děláte?! Co jste to způsobili?!“ zařval… a vyslal proti Harrymu nějaké ohnivé útočné kouzlo. Harry byl připravený od okamžiku, kdy ho zahlédl, jak se k němu prodírá davem.

      „Protego!“ jeho štít odvrátil plameny do nebe, takže se nad ním zvedly jako ohnivý sloup a velmi dobře posloužily všem přátelům jako znamení, kam se přemístit, kde se něco děje. Ale byla tu Ginny, která se držela pořád Harrymu v patách a nezaváhala…

      „Mdloby na tebe!“

      Červený paprsek jejího kouzla našel svůj cíl hned napoprvé a proud plamenů, směřujících na Harryho, okamžitě zmizel. A tak se mohl Harry věnovat asistentovi. Odrazil znehybňující kouzlo, které na něj poslal tak přesně, že ubohého mladíka zasáhlo naplno. Takže nejen, že okamžitě zcepeněl, ale silou toho kouzla se skácel, tuhý jako prkno, na záda do trávy. Ale to už měl Harry kolem sebe všechny svoje blízké. Proto už byl naprosto klidný, když se objevil Argentinský ministr:

      „Co se to tady, u boha slunce, vlastně děje?“

      „Dobrá otázka…“ odpověděl Harry a kývnul na Hermionu.

      „Tak se na ni pokusíme získat nějaké odpovědi…“

      Pak společně nalili znehybněnému Ricardovi do úst brčálově zelený Contraimperius, chvíli počkali, až začne působit a pak přidali pár kapek Veritaséra.

      „Finite!“ zrušil Harry znehybnění a mladíka posadil.

      Ten se překvapeně rozhlédl, jako by netušil kde je a jak se sem dostal. Pak ale začalo zabírat veritasérum a Ricardovi se v očích objevilo zděšení, hrůza a panika. Jeho pohled padl na ministra, stojícího přímo před ním a vyhrknul:

      „Pane ministře, chce vás zabít! Pozor! Viceministr řekl, že jste neschopný slaboch a chce se zmocnit vašeho úřadu! Chce zabít spoustu lidí…“ zaúpěl vyděšeně.

      „Jen klid, chlapče,“ chlácholivě a mírně pronesl ministr a ukázal na viceministrovo bezvládné tělo vedle něj. „Už nikomu neublíží… Ale vy si teď musíte vzpomenout na všechno, co udělal, abychom to mohli napravit.“

      Rikardo se pohledem na svého, už bezbranného šéfa, rychle uklidnil a pak začal vyprávět. Mluvil anglicky a jeho slova si dav předával tichou poštou, v překladu do několika jazyků, prostřednictvím těch, co stáli na doslech.

      „Zaslechl jsem ho jen náhodou, před několika měsíci, když se bavil s portrétem svého otce, co má v kanceláři. Domlouval se s ním, že vaše vražda musí vypadat jako nehoda, aby mohl zaujmout vaše místo. Chtěl jsem vás hned varovat, pane ministře, ale on si mě všiml a ovládl mě…“ po těchto slovech se rozbrečel. „Nutil mě dělat ošklivé věci… musel jsem mučit lidi, aby z nich dostal informace, které potřeboval… Nechtěl jsem, ale nemohl jsem mu vzdorovat…“ pokračoval mezi vzlyky.

      Harry si k němu přidřepl, položil mu ruku na rameno a snažil se ho uklidnit:

      „Za to nemůžeš, to není tvoje vina. To jsou zločiny, které budou přičteny jemu…“ a ukázal Ricardovi znova bezvládné tělo jeho šéfa. Počkal, až se trošku uklidní a pak se ho zeptal:

      „Co jsou zač ti Démoni z bažiny? Jakým způsobem si je dokázal podmanit? Nebo je sám nějak vytvořil?“

      Ricardo nešťastně zakroutil hlavou.

      „Já nevím, pane. Nikdy jsem tady s ním nebyl. Ale slyšel jsem, jak se bavil s otcovým portrétem…“ rozzářil se najednou. „Narazil na ně náhodou a přišel na to, jak je ovládnout. Nevytvořil je, ale chtěl je použít k zavraždění ministra a spousty dalších lidí… a taky chtěl nějaké lidi jako zachránit… říkal: Až ten slaboch zmizí v bažině, tak zbytek lidí od Démonů osvobodím – bude ze mě hrdina… pak se hrozně smál, tak strašně, až mi bylo špatně od žaludku…“ na chvíli se odmlčel a otřásl se, jako by chtěl ze sebe setřást, ten hrozný pocit.

      „Nevím ale, co jsou ti démoni zač, ani jakým způsobem je dokázal ovládnout…“ dodal zklamaně.

      Harry se napřímil a zahleděl se směrem k bažině. Hradba Patronů už nebyla zdaleka tak neprostupná, jako před chvílí. Lidé se soustředili na Ricardovu zpověď, vypadávali z koncentrace a Patroni mizeli. Démoni se však nepřibližovali, zůstávali jako kouřové přízraky, beztvaré chuchvalce tmavé mlhy, na hranicích své bažiny, jako by na něco čekali.

      „Zkusím si s nimi promluvit…“ řekl najednou odhodlaně a hned v zárodku umlčel Ginniny protesty: „Budete mě chránit svými Patrony.“

      Pak se otočil k Ronovi:

      „Pomoz mi s ním…“ a popadl viceministra Álvára za ruku. Ron ho popadl za druhou a společně odtáhli jeho bezvědomé tělo před hradbu lidí, směrem k bažině.

      „Dávejte na něj pozor, aby se neprobral,“ dodal ještě k Ronovi a Dobsovi, který k nim přistoupil.

      Pak se zadíval na svou ženu, usmál se nad jejím ustaraným výrazem ve tváři a znova se kolem něj objevila stříbřitá aura plná lásky a štěstí. V tu chvíli se kolem něj shromáždili stejně zářící Patroni a tak vykročil blíž k Bažině smutku. Před ním kráčel kuguár, po levici měl rysa, po pravici lvici, za sebou ohaře, vydru a jezevce a nad ním kroužili orel s volavkou. Když došel na půl cesty, tak se zastavil, podíval se na ty přízraky a zeptal se:

      „Kdo jste? Co jste zač? Proč jste nás napadli?“

      V hlavě mu zazněla nezvučná odpověď:

      „Jsme ti co zbloudili a nenašli cestu. Proto jsme navěky odsouzeni k zoufalství a připoutáni k této bažině.“

      „Proč jste na nás zaútočili? Nic jsme vám neudělali, ani jsme vás nijak neohrožovali…“ ptal se nahlas zase Harry.

      „Dostali jsme rozkaz od svého pána… Byl první a jediný, kdo s námi mohl hovořit, než jsi přišel ty. Tebe však před naším zoufalstvím chrání to světlo, co vydávají zvířata kolem tebe, ale jeho nechránilo nic a přesto se ho naše neštěstí a zoufalství nijak nedotklo… Takového člověka jsme ještě nikdy nepotkali a tak jsme se kolem něj shromáždili všichni. On zamával svou hůlkou a od té chvíle jsme museli poslechnout každý jeho příkaz…“

      Harry se zamyslel, trochu poodstoupil a otočil se k přátelům za sebou.

      „Slyšíte je? Komunikují se mnou stejně, jako mozkomorové…“

      Všichni dotázaní nechápavě zavrtěli hlavou a Sturgis odpověděl:

      „Tentokrát neslyšíme nic, Harry, jen otázky, které jim kladeš…“

      Harry přikývl a požádal:

      „Mějte tedy ještě trochu trpělivosti, zkusím se o nich dozvědět co nejvíc. Pak vám to všechno řeknu,“ a znova se vrátil, obklopen jejich Patrony, k bažině.

      „Chtěl  bych se o vás dozvědět víc,“ pokračoval v konverzaci. „Jste duchové těch, co zabloudili a zemřeli tady? Vrátili jste se na místo, kde jste během života zanechali svoje stopy?“

      „Nejsme duchové, nikdy jsme tuto bažinu neopustili. Naše těla zmizela v bahně a my jsme tu zůstali, abychom dál bloudili a hledali cestu ven…“ zase mu zaznělo v hlavě.

      Harry se zamyslel – Samozřejmě, že to nejsou duchové, ani tak nevypadají. Jsou to duše lidí, kteří tu zahynuli a to zoufalství, které z nich vyzařuje, je svazuje natolik, že nedokážou najít ani cestu do země mrtvých… V hlavě se mu zrodil nápad. Ale nejdřív je musí zbavit toho kouzla, kterým je ovládnul viceministr. Vrátil se zpět k ostatním, řekl jim, co se dozvěděl a vysvětlil jim svůj plán.

      „Nejdřív ty, Ginny. Nikdo jiný to udělat nemůže. Tuhle kletbu může zrušit jen hůlka, která ji vyslala. Tys ho porazila a zneškodnila. Vezmi mu hůlku, teď patří tobě. Musíš zrušit to kouzlo, kterým je ovládá.“

      Ginny se zhluboka nadechla a odhodlaně vytrhla Álvárovi Querciovi hůlku ze zaťaté pěsti. Zkusmo s ní mávla a okamžitě ji s bolestivým syknutím upustila na zem.

      „Brání se, nechce se mi podřídit. Popálila mě…“ otočila se nešťastně k Harrymu.

      Harry se zamračil.

      „Skus to ještě, musíš si víc věřit. Porazila jsi ho, musí se ti podřídit. Chce to víc autority z tvojí strany, Ginny.“

      Pohlédla na něho nejdřív trochu ustrašeně, ale pak se její výraz změnil. V obličeji se jí objevilo odhodlání a zrcadlila se v něm všechna tvrdohlavost a paličatost, kterou v sobě nalezla. Sebrala tu hůlku a znova s ní mávla. Tvář se jí zkrabatila v bolestivé grimase, ale neustoupila, sevřela hůlku ještě víc, znova s ní rozhodně zamávala a … přivolala židli… Šťastně se usmála, nechala židli zase zmizet a s úsměvem řekla:

      „Tak, teď už bude poslouchat, potvora jedna…“

      Harry se rozesmál a poprosil ji:

      „Skus Patrona, tím ji zkrotíš definitivně.“

      Ginny se na něj podívala, její rty se roztáhly do šťastného úsměvu, z hůlky vyrazil stříbřitý kuguár a velkými skoky se rozběhl kolem Bažiny smutku.

      Harry ji popadl levou rukou kolem ramen a přitiskl ji pevně k sobě, aby ji zahalil svou ochranou aurou a dodal jí odvahu. Pak spolu vykročili směrem k bažině, dokonale, ze všech stran, chráněni Patrony svých přátel. Nejdřív oslovil Démony z bažiny:

      „Myslím, že vám můžu pomoci. Pokusím se vás zbavit vašeho prokletí, ale potřebuji, abyste se všichni shromáždili tady před námi…“

      Chvíli se nedělo nic, ale pak se začaly jednotlivé obláčky slévat dohromady, až vytvořily obrovský, temný, hrozivě vypadající mrak. Harry cítil, jak se Ginny v jeho náručí zachvěla, pevně jí k sobě přitiskl a pobídl ji:

      „Skus „Finite Imperius“, tahle kletba ho očividně baví a ovládá ji dokonale…“

      Ginny se zhluboka nadechla, soustředěně zavřela oči, pak se odhodlaně zadívala na ten strašidelný mrak, zamávala hůlkou a nahlas, pevným hlasem pronesla:

      „Finite Imperius!“

      V tu chvíli se začaly dít věci… Hrozivý černý mrak začal ztrácet svůj temný odstín a plynule se proměnil v obrovský chuchvalec mléčné mlhy. V okamžiku, kdy se začal rozpadat na menší chomáčky, se se zaúpěním probral omráčený viceministr.

      „Mdloby na tebe!“ zaznělo současně z úst Rona a šéfa bystrozorů, Dobse. Dvojité kouzlo odhodilo bezvládné tělo zrádného černokněžníka o dobré dva metry k bažině a to skončilo s rozhozenýma rukama a obličejem zabořeným ve vlhké trávě.

      „Zbavil si nás pouze kouzla, které nás nutilo poslouchat našeho pána, ale našeho prokletí, jsi nás nezbavil…“ ozvalo se Harrymu v hlavě a tak se zase soustředil na nešťastné duše, shromážděné na okraji bažiny.

      „Ano, já vím,“ odpověděl jim nahlas. „Ale  myslím, že vám dokážu pomoci i s nalezením cesty z této bažiny…“

      Zavolal si Fawkese a pokračoval v okamžiku, kdy mu Fénix přistál na rameni.

      „Myslím si, že to, co vás poutá k tomuto místu je zoufalství. Ten pocit, že vás štěstí a všichni milovaní opustili, v okamžiku, kdy jste umírali. Tamtoho kouzelníka před vaším smutkem chránila jeho bezcitnost a krutost…“ ukázal směrem k viceministrovi, „ale nás chrání láska a štěstí…“ a ukázal na Patrony, kroužící kolem něj a Ginny.

      „Láska a štěstí,“ opakoval, „to je jediná správná cesta z této bažiny. Vzpomeňte si na ty, které jste milovali a kteří milovali vás. Každý z vás má určitě někoho takového. Ženu, děti, rodiče, nebo přítele. Vzpomeňte si na lásku, kterou jste k nim cítili, a oni vám ukážou cestu tam, kam odcházejí duše zemřelých. Čekají tam na vás, stačí vám jen vyvolat tu vzpomínku.“

      Pak se otočil ke svému Fénixovi:

      „Fawkesi, připomeň jim to. Zazpívej jim tak, jak jsi zpíval na naší svatbě…“

      Velký červenozlatý pták se vznesl, zakroužil nad bažinou a jeho zpěv naplnil láskou a štěstím srdce všech přítomných. Harry objal Ginny a něžně ji políbil. Pak se otočil směrem k bažině a nechal ze sebe proudit ty úžasné emoce, které mu naplnily duši. Netrvalo to dlouho a s chomáči mléčné mlhy se začalo dít něco úžasného. Nejprve se přebarvily do zářivě stříbřitého odstínu, který měli Patroni, a pak se začaly rozplývat. Mizely jeden za druhým tak rychle, že během pár okamžiků byly pryč. Z bažiny se vytratil všechen smutek a zoufalství, zbyly jen roje nepříjemně bzučících moskytů, kteří se najednou vrhli na ten zasněný dav kolem bažiny. Tento hmyzí útok všechny rychle probral a kouzelníci hbitě používali všechna známá odpuzující a ochranná kouzla, aby se těch krvežíznivých potvor co nejdřív zbavili.

      Harry odvedl Ginny zase zpět k ostatním a všiml si, jak se moskyti pasou na bezvládném Álvárovi Querciovi. Ukázal na něj a navrhnul ostatním:

      „Měli bychom ho taky ochránit, nebo ho ty potvory vysají do dna…“

      Ron se rozesmál:

      „Kdo by se s ním zahazoval, jen ať si dají. Dovedeš si představit, jak se bude drbat, až se probere?“

      Dobrácký ministr se ale na to bzučivé hemžení nad svým nepřítelem nedokázal jen tak koukat:

      „Repello Insectum,“  pronesl smířlivě a opsal hůlkou složitou křivku nad jeho tělem. Pak vyslal svého Patrona se vzkazem směrem ke stadionu. Během chvilky tu byli dva statní bystrozorové, popadli svého bývalého šéfa a chystali se ho přemístit. Kingsley kývnul na Dobse:

      „Měl byste se k nim asi přidat. Nevíme, kolik má příznivců a nerad bych, aby mu někdo pomohl k útěku. Nechci se nechat rušit při sledování toho úžasného finále, které máme ještě před sebou…“

      Dobs přikývl a ani bystrozorové, ani ministr, proti jeho účasti nic nenamítali.

      Harry šel zatím z náruče do náruče. První ho popadla mamka.

      „Dokázal jsi úžasnou věc, chlapečku. Byl jsi skvělý…“ a dala mu pusu na obě tváře.

      „Jo, Harry, zase jsi předvedl něco, nad čím nám zůstává rozum stát…“ přidal se k ní i taťka a srdečně ho objal. Hned po něm popadl do náruče i svou dceru.

      „To bylo skvělé, co jsi dokázala, Ginny. Jsem na tebe tak pyšný…“

      Za chvíli už měl Harry toho objímání a poplácávání po ramenou tak akorát dost.

      „Je mi zima a jsem utahaný jako kotě. Nejvyšší čas jít spát. Ještě máme před sebou hodně náročný zápas, musíme si jít odpočinout…“

      „Pravda, pravda…“ přidal se k němu trenér Hollister, začal svolávat celý svůj tým do houfu a strkat je všechny před sebou směrem ke stadionu. Stejně nezabránil tomu, aby se k nim přidal početný zástup fanoušků, jako doprovod. Když se k nim připojili i Bulhaři a obě ministerské výpravy, tak se vytvořil tak dlouhý průvod, že když první dorazili k bráně stadionu, tak ti poslední teprve opouštěli stanové městečko.

      Cestou na ubytovnu se k Harrymu připojil Viktor Krum.

      „Zase jsi mě zachránil, Harry… Ale nemysli si, že tě kvůli tomu nechám v sobotu vyhrát,“ dodal s úsměvem. Pak zvážněl a tiše dopověděl: „Děkuji, Harry, jsem tvým dlužníkem…“

      Harry se usmál a jen unaveně zakroutil hlavou.

      „Nic mi nedlužíš, Viktore. Za ten lektvar poděkuj Harperovi, s tím se snad znáš. A ti démoni? Zachraňoval jsem sebe stejně, jako ostatní, za to se nemusíš cítit nijak zavázaný…“

      Vyčerpaně se doploužili do svého apartmánu a hned zapadli do svých pokojů. K smrti unavení byli všichni a tak se nikdo ani nepozastavil nad tím, že Ginny zapadla do Harryho pokoje a Charlie, zase zmizel s Katií. Bylo to jedno, protože byli stejně tak utahaní, že usnuli dřív, než jejich hlava dopadla na polštář.

      Ráno je přišel probudit Charlie, ale Harry na něj jen zamžoural.

      „Nemůžu ani otevřít oči, jak jsem unavený. Nechte mě ještě spát, klidně se obejdu bez snídaně…“

      Tak mu Ginny postavila do pokoje portrét rodičů, aby na něj dali pozor, když tu zůstane sám a snídani mu přinesla z jídelny, až do postele. Když se v deset dopoledne probudil, tak na něj čekala horká káva, toasty a obložená mísa, na které bylo od všeho něco, aby si mohl vybrat, na co bude mít chuť. Před obědem si udělali malou taktickou poradu nad oblíbeným trojrozměrným modelem hřiště a po obědě si většina z nich znova na chvíli zdřímla. Ve tři odpoledne měli trénink a tak se provětrali venku na košťatech, ale nenacvičovali už nic. Jen si zahráli na slepou bábu a na honěnou, aby se uvolnili a rozproudila se jim krev. Pak už následovaly lázně, masáže a relaxace. Po večeři se všichni cítili docela fit a tak zase zasedli k plánku a kombinovali, opakovali si staré a vymýšleli nové finty a signály.

      Harryho zase naplnil ten úžasný pocit, směs vzrušení, trémy, zodpovědnosti i radostného očekávání. Bál se, že nedokáže usnout a tak si zrcátkem objednal u mamky šálek toho výborného čaje na spaní, který už mu v podobné situaci jednou pomohl.

      „Já chci taky… já taky, prosím…“ ozvalo se jako ozvěnou v zrcátku a tak Harry svoji objednávku upřesnil:

      „Tak tedy prosíme celou konev toho báječného meduňkového čaje, mamko.“

      Krátura se brzy s plnou konvicí i se šálky dostavil a tak se už kolem deváté všichni odebrali do hajan. Tentokrát usínali všichni ve svých vlastních postelích a ráno vstali odpočinutí a plní síly do nejdůležitějšího zápasu svého života.

       

      Items details

      • Hits: 13641 clicks

      Tecox component by www.teglo.info