Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Zpěv zlatého Fénixe

Zlat_Fnix_02Tento příběh přímo navazuje na konec knihy HP a Fénixův řád. Roztomilá scénka na nádraží, kdy si pár členů Řádu přišlo pohovořit s Dursleyovými,aby je přinutili chovat se k Harrymu slušně…

Na povídce spolupracují Mája a Karlos-sama. Karlos dodává skvělé nápady, píše pro Harryho učebnice a bude se zabývat temnou stranou a pradávným zlem. Mája si bere na starost romantiku, lidské vztahy a konečnou slohovou úpravu. Charaktery postav i zápletky spolu vytváříme pomocí diskuse na Skype a je to opravdu zajímavý styl tvorby. Jsme oba zvědaví, jak se vám trefíme do chutě a proto pište komentáře, podělte se s námi o vaše názory na naše společné dílko…

    Kapitola 7

      1. část

               „Co se zase děje, Remusi? Nebo nám nemůžeš nic říct?“ vyzvídal Harry, když se jeho opatrovník vracel s velkou a těžkou knihou zpět. Remus se zastavil, podíval se na knihu a pak odpověděl:

      „Vlastně se tě to týká, Harry. Možná bude lepší, když půjdeš se mnou dolů…“

      Harry se zvedl a požádal Hermionu, aby tu hru za něj převzala.

      „No, já nevím, Harry…“ zaváhala dívka rozpačitě. Harry mávl rukou:

      „Stejně jsem proti Ronovi ještě nikdy nevyhrál. Nemůžeš nic pokazit…“ a vydal se za Lupinem.

      Vešli do kuchyně a Lupin položil knihu mezi Brumbála a Snapea, otevřenou na posledním zápisu.

      „Napsal to 10.6., dva dny před svou smrtí…“ řekl jim.

      „Co napsal?“ zeptal se zvědavě Harry.

      „Učinil vás, pane Pottere, svým univerzálním dědicem,“ odpověděl mu Snape. „Je to vlastně jistý druh adopce; jen k tomu nepotřeboval ani vaši přítomnost, ani váš souhlas, či podpis. Vy se prostě jen rozhodnete, jestli to přijmete, nebo odmítnete…“

      Harry zalapal po dechu.

      „Jak to můžu odmítnout, pane?“

      „Proč byste to měl odmítat, pane Pottere?“ zeptal se Snape.

      „Nechci nic z majetku Blacků. Nejsem Black. Pořád si dávám vinu za to, že Sirius umřel a teď bych z toho měl ještě těžit? Ne, díky, opravdu nechci…“ odpověděl Harry a třásly se mu ruce i hlas.

      „Takže radši necháte Bellatrix a Narcisu, aby majetek rodu Blacků nacpaly do chřtánu Temnému pánovi? Budete financovat jeho projekty? Pomůžete mu, aby mohl podplatit víc ministerských úředníků? Podpoříte vytváření jeho nové armády? Protože tohle všechno on s těmi penězi, které nechcete, udělá, až mu je ty dvě budou moct ochotně věnovat. Sirius je držel na uzdě, dokud žil a teď jim v tom můžete zabránit vy, jestli se podepíšete do Rodové knihy a přidáte k tomu podpisu i kapku své krve…“ pustil se do něj Snape.

      „Profesore, vždyť víte, že těmhle finančním záležitostem vůbec nerozumím. Jak si s tím asi mám poradit?“ Harry byl rudý až za ušima a díval se na svého profesora značně vyčítavě.

      „Od toho máte svoje dva poručníky, pane Pottere, aby se starali, do vaší plnoletosti, o vaše zájmy a finanční záležitosti…“ odpověděl mu už klidně Snape.

      Harry se zadíval do modrých očí za půlměsícovitými brýlemi a zeptal se:

      „Tak co mám dělat, pane?“

      Brumbál odsunul židli po své pravé ruce a pokynul mu, aby se posadil. Položil před něj knihu rodu Blacků a přivolal úplně nový brk a kalamář.

      „Nejdřív se tím brkem píchni do prstu, vymáčkni kapičku krve a dej ji sem,“ ukázal pod poslední zápis do knihy. Harry dělal, co mu Brumbál říkal. „Teď si brk namoč a napiš vedle celé své jméno, Harry…“ pokračoval ředitel.

      Harry napsal: Harry James Potter

      Vtom se krvavý otisk i jeho jméno zlatě rozzářily a podpis se změnil…

      Harry James Black Potter

      „Hotovo. Od teď jsi nejstarší dědic rodu Blacků, Harry…“ prohlásil slavnostně Brumbál.

      Harry zakroutil hlavou.

      „Jak to, že to prošlo? Nejsem ani čistokrevný, určitě najdou způsob, jak mě z toho vyšachovat. Bojím se aby to nezpůsobilo spoustu problémů…“

      „Čistokrevnost není podmínkou, Pottere,“ ozval se zase Snape, zíraje do Rodové knihy Blacků. „Na rozdíl od Malfoyových. Blackovi kupodivu mají několik mudlovských větví na rodovém stromě,“ a ukázal na pergamen, který byl přilepen na první straně knihy. „Není jich moc, ale jsou tu.“

      „Cože?! Vy jste nikdy neslyšel paní Blackovou, co tu vyřvávala ze svého portrétu?“ vyhrknul překvapeně Harry. Odpověděl mu Brumbál:

      „Fanatické uctívání čistokrevnosti se začalo rozmáhat v některých starých rodinách teprve před nějakými sto lety. Před tím se tím kouzelníci tolik nezatěžovali. Domnívám se, že mudlovská krev se nachází ve všech těch proklamovaných čistokrevných rodech; jen ji všichni urputně tají. Rodová kniha tě přijme bez ohledu na původ, teď už máš v krvi magický podpis rodu…“

      „Jak to? Necítím žádnou změnu…“ divil se Harry.

      Slovo si vzal Artur Weasley.

      „To je zázrak magie, Harry. Adopce, nebo univerzální dědictví je magická smlouva. Pokud ji přijmeš, tak se zároveň s tvým jménem změní i tvůj magický podpis.“

      „Změní se moje magie?“

      „Ne, Harry, jen magický podpis.“ Odpověděl Artur.

      „To je sporné, Arture,“ nesouhlasil s ním Brumbál. „Jsou známy případy, kdy se u adoptovaných objevily nové schopnosti, které dřív neměli…“

      Harry nad tím kroutil hlavou, chvíli přemýšlel a pak se zeptal:

      „Takže… Co tohle všechno pro mě vlastně znamená?“

      „Znamená to, že vám pan Malfoy půjde pravděpodobně mnohem víc po krku, než v letech předchozích. Útěchou vám může být, že Temný pán trvá na tom, že vás musí zabít osobně, takže jestli se vás budou pokoušet zavraždit, dostanou se do problémů s ním. Tak je pravděpodobnější, že se vás budou snažit doručit k němu, aby se vás zbavili. Tím nám budou nesmírně komplikovat život a my budeme muset posílit bezpečnostní opatření, která už teď jsou téměř maximální…“ odpověděl zachmuřený Snape.

      Chvíli bylo ticho, jako by všichni přemýšleli, jak zajistit Harrymu větší bezpečnost.

      „Dobře, to si promyslete všichni a na příští poradě od vás budu očekávat návrhy…“ uzavřel toto téma Brumbál. Pak popadl Harryho levou ruku a prsty přejel po jizvě, která hlásala:

      Nemám vykládat lži.

       „Když už jsi tady, Harry, rád bych s tebou probral ještě jednu záležitost; minule jsem na to zapomněl…“ počkal, až k němu zvedne oči a pokračoval: „Na začátku prázdnin mě navštívili rodiče Lee Jordana, oznámili mi, že budou podávat žalobu na Dolores Umbridgeovou pro fyzické a psychické týrání svého syna a požádali mě, abych je v tomto procesu podpořil. Lee mi pak sdělil jména dalších studentů, kteří byli jejímu krutému zacházení vystaveni. K žalobě se připojili Cadwalladerovi, Creeveyovi, Sloperovi a Whitbyovi. Můžeš mi prosím říct, jak jsi přišel k této jizvě, Harry?“

      Harry si levou ruku zakryl pravou dlaní a zrudnul. Mistr lektvarů se zamračil a vedoucí jeho koleje se rozhořčeně zeptala:

      „Proč jste něco neřekl, Harry?“

      „No, byl jsem u vás před tím trestem a vy jste mi řekla, že ji nemám dráždit, že na sebe nemám zbytečně upozorňovat a držet své emoce na uzdě. A pak jsem viděl, jak se k vám Umbridgeová chovala a měl jsem strach, aby se vám nemstila, kdyby jste se mě zastávala, tak jsem radši mlčel… A profesor Brumbál se mi vyhýbal, nechtěl se mnou mluvit…“

      Brumbálovi se v očích mihl smutek a zeptal se:

      „Jak dlouho jsi byl nucen psát vlastní krví, než se ti udělala ta jizva, Harry?“

      „Čtyři večery za sebou, pane…“ odpověděl Harry a Brumbál se rozhodl:

      „Dobře, připojíme se k žalobě. Remusi, buďte s Harrym příští týden ve středu, v deset hodin dopoledne, na ministerstvu kouzel, ve Velké soudní síni. Kingsley vás doprovodí…“

      Pak mimořádnou poradu Fénixova řádu rozpustil.

      oooOOOooo

               Ráno v půl sedmé se ve čtyřech přenesli krbem k Hagridovi, aby si zaběhali v Bradavicích. Ron a Ginny na tom byli s fyzičkou dost bledě, Hermiona Harrymu v pohodě stačila. Přiznala se, že přes prázdniny chodí běhat se svojí mamkou, aby se udržela v kondici na pobíhání po hradě během školního roku. Harry si uvědomil, že těch schodišť a dlouhých chodeb během jejich přesunů z hodiny na hodinu, k jídlu, do knihovny a do Nebelvírské věže, je opravdu hodně a většina studentů se udržuje v kondici jen svou účastí na vyučování. Stejně si ale sliboval, že bude vstávat o hodinu dřív a bude chodit běhat i během školního roku. Hermiona a Ron ho označili za blázna, ale Ginny přemýšlela o tom, že se k němu přidá.

      Doběhli na famfrpálové hřiště, trochu si zacvičili a protáhli se a pak běželi zase zpět k Hagridovi. Aby ho nezarmoutili, tak u něj vypili každý pořádný hrnek čaje a pak se vrátili domů na snídani.

               Po snídani mamka zaúkolovala Ginny a tak si mohli konečně s Ronem a Hermionou zalézt k Harrymu do pokoje a probrat všechny novinky, co se včera dozvěděli. Ron vypadal zaraženě, když mluvili o Harryho dědictví, ale když Hermiona připomenula, že bude moct od toho bohatství odstřihnout Malfoyovi a Bellatrix, tak váhavě uznal, že to má něco do sebe. Pak dost dlouho probírali záhadný dračí artefakt a Hermiona se chystala projít všechny knížky Bradavické knihovny, aby o něm něco zjistila.

      V pátek ráno šli znova běhat a po snídani se začal Harry připravovat na víkend se Snapem. Netušil, co všechno si má zabalit a hlavně do čeho. Kufr se mu sebou tahat nechtělo a potřeboval něco, kam si sbalit alespoň pyžamo a kartáček na zuby. Nakonec mu pomohla paní Weasleyová. Půjčila mu malý batůžek, který měl obsah pořádné krosny a poradila mu, aby si vzal komplet oblečení na převléknutí, náhradní boty, kdyby si je promáčel, náhradní spodní prádlo a něco na čtení. Tak si s úsměvem přibalil knihu ZZ od SS, aby svému hostiteli udělal radost.

               Profesor Snape ho vyzvedl už před večeří a když s ním odcházel na zahrádku za domem, odkud bylo možné se přemístit, tak ho provázely starostlivé pohledy jeho přátel, kterým pořád nešlo na rozum, jak se ti dva mohli během měsíce spolu naučit vycházet. Snape tomu svým zamračeným a urputným výrazem ve tváři, moc nepomohl.

      „Už jste se někdy asistovaně přemisťoval, pane Pottere?“ zeptal se ho cestou.

      „Přemístil mě Dobby, když se v Kvikálkově objevili Smrtijedi zrovna při naší rozcvičce v parku…“ odpověděl Harry a vzpomněl si na hrozný pocit, který při tom zažil.

      „Teď to bude úplně jiné. Skřítkové používají jinou magii, naše přemisťování je mnohem obtížnější. Musím vás varovat. První pokus může být doprovázen opravdu velkou nevolností. Proto jsem vás vyzvedl ještě před večeří, je lepší to absolvovat s prázdným žaludkem. Takže se připravte, pevně uchopte mou ruku a držte se…“ podal mu svou levou paži a Harry se s obavami chytil oběma rukama.

               Bylo to opravdu příšerné. Harry měl pocit, že nějaká neznámá síla natáhla jeho tělo jako gumu od praku, protáhla ho úzkou hadicí a cestou na něm udělala několik uzlů. Nemohl dýchat, nemohl se hýbat, nic neviděl a v uších mu hučelo, jako když těsně nad ním prolétl tryskáč. Probral se na sestříhaném, udržovaném trávníku, klečel na všech čtyřech a měl pocit, jako by se mu žaludek obrátil úplně naruby. Chvíli dávil a lapal po dechu. Pak se mu pomalu začal vracet sluch a zrak a on si rychle přepočítal končetiny, protože měl pocit, že má o nějakou víc, nebo míň.

      Když se konečně trochu vzpamatoval, tak jeho oči zaostřily na postavu v černém hábitu vedle sebe.

      „Myslím, že se nechci naučit přemisťovat, pane…“ zaúpěl.

      Snape mu podal lahvičku se světle zeleným lektvarem proti nevolnosti. Harry ho bez váhání do sebe hodil. Lehce mátová příchuť uklidnila jeho žaludek natolik, že se dokázal zvednout.

      „To nejhorší už máte za sebou, Pottere. Každé další přemístění už bude lepší a lepší. Po takové padesátce pokusů nevolnost zmizí úplně. Ten první zážitek je hlavním důvodem, proč to mnoho kouzelníků vzdává a přemisťovat se nikdy pořádně nenaučí. Minimálně třetina kouzelnické populace používá k přepravě pouze přenášedla, letaxovou síť, nebo záchranný autobus. Radši riskují nebezpečné mudlovské dopravní prostředky, než by překonali svůj strach a pokračovali v nácviku přemisťování. Vy se ale snad za zbabělce nepovažujete?“

      Harry se zašklebil. Ten chlap vždycky ví na jakou strunu uhodit, aby ho k něčemu donutil. Konečně se rozhlédl kolem sebe a spadla mu čelist. Stáli v sice nevelké, ale půvabné zahradě plné kvetoucích růží, lilií a okrasných dřevin. Zahrada byla uzavřená kamennou zdí a v jejím středu stál hrad. No… hrad… spíš malý hrádek. Podlouhlá budova s vysokými mozaikovými okny, jako bývají v mudlovských kostelech. Dlouhá řada menších oken pod střechou napovídala o několika pokojích v podkroví. K této budově přiléhala velmi široká a dost vysoká věž. A to byl celý hrad. I přesto, že nebyl velký, působil docela majestátně.

      „Vítejte na Snake's Nest, rodinném sídle kouzelnického rodu Prince,“ pronesl nezvykle vznešeně Snape, když zaregistroval jeho pohled a úžas ve tváři. „Tohle místo znám jen já, Albus a teď i vy. Trochu vás tu nejprve provedu, pohyb na čerstvém vzduchu vám udělá před večeří dobře…“

               Prošli kolem věže na zadní nádvoří. Začalo pršet, ale to udělalo Harrymu docela dobře. Nastavoval svou tvář příjemným vlažným kapkám letního deště. Snape ho vyvedl po strmých schodech až na hradby. Když se podíval dolů, tak zjistil, že stojí vysoko nad hladinou moře. Snake's Nest – Hadí hnízdo – opravdu zvláštní název pro malý hrádek na vrcholu pobřežního útesu. Na zadním nádvoří byly zřetelně slyšet nárazy obrovských vln rozbouřeného moře a vlhký vzduch na ochozech, zakončených cimbuřím, vzbuzoval dojem, že vodní tříšť dosáhla až na vrchol útesu. Byl to nesmysl, protože útes byl opravdu hodně vysoký a kapky které stékaly po šedých kamenech hradu, byly zcela určitě kapkami dešťovými, ale Harry si nemohl pomoct.

      Konečně zamířili dovnitř. Vchod vedl do věže. Jakmile vešli do vstupní síně, tak Snape na sebe i na Harryho seslal sušící kouzlo. V tu chvíli se před nimi objevili dva opravdu roztomilí domácí skřítkové. Oba byli oblečení do barevných povlaků od polštářů. Skřítka s květinovým vzorem a skřítek s dětskými postavičkami medvídků, modrých slonů a žlutých kuřátek.

      „To jsou Merry a Happy. Představuji vám pana Harryho Pottera…“

      Skřítkové se usmívali, klaněli se a drmolili:

      „Vítejte doma, pane… vítejte u nás, pane Harry… co si budete přát k večeři?“

      Snape jim dal, docela laskavým hlasem, pokyny a skřítkové zmizeli.

      Harry se rozesmál:

      „Smíšek (Merry) a Šťastná (Happy)?“

      Snape pobaveně přikývl:

      „Tyto skřítky pojmenovala moje babička, když jí bylo pět let. Dostala je pak svatebním darem, když se provdala za mého dědečka…“ pronesl s důrazem na poslední slovo a ukázal na dva portréty na protější zdi. Žena nebyla žádná krasavice, ale vypadala příjemně. Lesklé, rovné, černé vlasy jí spadaly až do pasu, slonovinově bledá tvář byla v kontrastu se sytě rudými plnými rty pootevřenými v milém a něžném úsměvu. Špičatá brada, výrazný velký nos a uhlově černé oči dávaly jasně najevo, po kom zdědil Severus Snape svou podobu. Portrét se nehýbal. Ani mrknutí.

               Zato na druhém portrétu bylo pohybu až moc. Od rámu k rámu pobíhal šedovlasý, ošklivý muž, s výrazem nesmírného vzteku. Přestože nebylo nic slyšet, bylo Harrymu jasné, že slova, která jeho ústa plivala spolu s jedovatými slinami, ani slyšet netouží.

      „Anabell Rosemary Lloydová Princeová – moje babička, kterou jsem bohužel nikdy neměl tu radost poznat osobně a Sebastian Dominicus Prince můj dědeček,“ představil mu je Snape. Pak s potměšilým úsměvem dodal: „Toho jsem měl tu čest poznat víc, než bych si přál. Nikdy jsem mu nesměl říkat dědo, nebo dědečku. Trval na oslovení pane…“

      Harry sledoval, jak muž na portrétu běsní ještě víc a s úsměvem konstatoval:

      „Tak si to teď pořádně vynahrazujete…“ pak jeho pohled padl znova na obraz ženy a zeptal se: „Proč se vaše babička na portrétu nehýbe a nemluví?“

      Snape mu ochotně odpověděl:

      „Kouzelné portréty se tak nazývají proto, že jsou pro kouzelníky, pane Pottere. Moje babička byla moták. Sice ze starého a bohatého kouzelnického rodu Lloydů, tedy čistokrevná, ale bez magie. Dostala velké věno; proto si ji Sebastian vzal. Vydržela s ním ale jen šest roků. Zemřela, když bylo mé matce pět. Domnívám se, že ji ten nechutný despota utýral k smrti, i když rodová kniha mluví o smrtelném úrazu při pádu z koně. Má matka jeho starostlivou péči snášela tak dobře, že v den svých sedmnáctých narozenin utekla z domova a vzala si prvního mudlu, na kterého narazila – Tobiase Snapea…“ pak pokrčil rameny a pokračoval: „Už bylo dost rodinné idylky, v jídelně na nás čeká večeře,“ a vedl ho ke dveřím na druhé straně haly.

      Večeře byla chutná, sytá a příjemná. Snape se ve společnosti skřítků, kteří se chovali poněkud rozverně, příjemně uvolnil a byl z něj najednou příjemný společník. Probral s Harrym plán výuky, který pro něj připravil na víkend a vysvětlil mu teorii nácviku přemisťování.

               Po večeři spolu seděli v malém obývacím pokoji v prvním patře věže, pohodlně rozvalení v měkoučkých křeslech a s šálkem výborného čaje v rukách, se vyhřívali v teple, které sálalo z krbu.

      „Je ještě jedna věc, o které jsem s vámi chtěl mluvit, Harry…“ začal líně Snape první z jejich zajímavých rozhovorů na Snake's Nest. „Věřím, že váš kmotr a Lupin už vám toho o vašich rodičích stačili říct tolik, aby vás přesvědčili o tom, že vám o nich vaši příbuzní lhali…“ a zkoumavě se na něj podíval.

      „Vlastně to byl Hagrid, který mě jako první vyvedl z omylu,“ odpověděl mu Harry. „Vernon s Petunií mi vždy tvrdili, že můj otec zavinil smrt svou i mé matky, když opilý řídil jejich auto a havaroval. Tvrdili že matka byla nenormální a jen proto si mohla vzít někoho stejně úchylného a ničemného, jako byl můj otec…“ s obrovským smutkem v očích a rozpínajícím se chladem v duši pokračoval Harry.

      „To je mi líto…“ potichu hlesnul Snape. Pak pokračoval v dlouhém monologu:

      „Když jsem na začátku prázdnin přišel za Albusem, abych ho informoval o tom, v jakých podmínkách vás nechal vyrůstat, tak se z toho vyvinul dlouhý, a pro mě velmi podnětný, rozhovor. Připomenul mi mou první cestu vlakem do Bradavic a to, jak se ze mě a Jamese Pottera stali úhlavní nepřátelé. Historie se v mnohém opakovala. Naše vztahy byly totiž úplně stejné, jako jsou mezi vámi a Dracem Malfoyem. Jenže já jsem až donedávna nedokázal vidět tu podobnost…“ na chvíli se odmlčel, aby si dolil čaj z konvice, na malém stolku mezi nimi. Harry mlčel, protože mu pořád unikal význam jeho vyprávění. Pak Snape pokračoval:

      „Vím, že jste v našich loňských hodinách nitrobrany zahlédl některé mé vzpomínky a mohl jste pochopit, že jsem neměl zrovna šťastné dětství. Když mi bylo dvanáct, tak mě má matka, těsně před svou smrtí, přivedla do tohoto domu, aby mě dostala ze spárů mého primitivního a agresivního mudlovského otce a odevzdala mě do vlivu despotického a zlého Sebastiana Prince – svého otce a mého děda, který mnou hluboce opovrhoval pro můj smíšený původ. Nikdy jí neodpustil, že se v touze vymanit se z jeho vlivu provdala za prvního mudlu, kterého potkala, a mě nikdy neodpustil, že jsem se vůbec narodil. Nechal mě sice žít pod svou střechou, protože jsem byl, konec konců, jediný nositel prastaré krve jeho rodu, ale z celé své pokřivené duše mě pro to nenáviděl…“ povzdechl si a na chvíli se odmlčel, jako by si potřeboval srovnat myšlenky.

      „Teprve před několika týdny jsem si uvědomil, že se ke mně Sebastian Prince choval úplně stejně, jako jsem se předešlých pět let choval já k vám. Toto poznání se mě hluboce dotklo a měl jsem chuť jeho portrét zničit, srovnat celé tohle místo se zemí…“

      Harry se zahleděl do černých očích plných bolesti a studu a rozhodl se promluvit.

      „Poslouchal jsem kdysi v  televizi pořad o obětech šikany a týrání. Donutil mě hodně přemýšlet o tom, co se mi děje a jaký k tomu všemu mám přijmout postoj. Říkali tam totiž, že děti vystavené týrání se velmi často stanou v dospělosti samy tyrany. Nechápal jsem to, protože jsem se domníval, že bych nikdy nedokázal nikomu udělat něco z toho, co jsem sám protrpěl. Stejně jsem si tu informaci uložil hluboko do paměti a slíbil jsem si, že já takový nikdy nebudu. Takže vás chápu a nezlobím se. Ale vy byste si měl tuhle zkušenost dobře zapamatovat, aby se vám to už nestalo…“

      „Harry…“ Snapeovi se nedostávalo slov. Mlčel a kroutil hlavou. „Nechápu to. Měl jste být Mrzimor a ne Nebelvír…“

      Harry se rozesmál:

      „No… Vlastně mě Moudrý klobouk dost dlouho přesvědčoval, že bych měl jít do Zmijozelu, ale rozmluvil jsem mu to, protože chvíli přede mnou tam zařadil toho protivného, namyšleného Malfoye, který mě ve vlaku urazil a vyhrožoval mi, že skončím stejně jako moji rodiče, když se k němu nebudu chovat s patřičnou úctou…“

      Snape zalapal po dechu.

      „To vážně udělal už ve vlaku cestou do školy?“ pak zakroutil hlavou. „Mě zase James Potter napadl, že bych měl projevit více úcty k nejlepší škole čar a kouzel na světě a alespoň se vykoupat a umýt si vlasy, když už mě na takovou školu přijali. Trpěl jsem tím celé dětství – nadměrným maštěním vlasů… Musel bych si je mýt několikrát denně, abych je udržel čisté – dědictví po mém skvělém dědečkovi… Až v dospělosti jsem byl schopen vytvořit si šampon, který udrží můj porost hlavy v přijatelném stavu celý den. Ingredience jsou ovšem dost cizokrajné a drahé, tak ho nepoužívám moc často. Navíc mě to, s přibývajícím věkem, přestalo dělat takové starosti… Nemyslete si, že nevím, jaké mi dáváte přezdívky, pane Pottere. Vy a vaši spolužáci. Jen proto už několik let pracuji na vývoji lektvaru, který by mě té mastnoty dokázal zbavit trvale. Už se těším, jaké budete vymýšlet přezdívky pak…“ přivřel obě oči a pak s neuvěřitelně šibalským úsměvem zamrkal.

               Harry nejdřív překvapeně zalapal po dechu a pak se rozesmál. Cítil se ve společnosti toho muže najednou tak dobře, že z toho byl na rozpacích.

      Na konec příjemného večera ho Merry odvedl do krásného hostinského pokoje, příjemně vytopeného hořícím krbem, s vlastní luxusní koupelnou. Harry se nejdřív půl hodiny povaloval ve velké vaně a pak usnul tak rychle, že ani neotevřel knížku, kterou si připravil na noční stolek.

      Ráno ho jemným potlapkáváním po ruce probudila Happy a když ospale zamžoural, tak mu sdělila, že na něj pán čeká ve vstupní hale a chtěl by s výukou začít už před snídaní. Harry se rychle opláchl, vyčistil si zuby, oblékl se a nechal se usměvavou skřítkou odvést dolů. Snape už tam na něj čekal. Otevřel dveře vedle portrétů svých prarodičů a odvedl ho velké haly.

      Paprsky ranního slunce kopírovaly na kamennou podlahu barevné obrazy z oken. Byly to výjevy ze slavnostních hostin, plesů, rytířských soubojů a bitev.

      „Má babička a po ní i má matka to tu nazývaly Tanečním sálem. Pro Sebastiana to byl ovšem Sál rytířský…“ řekl mu Snape a pak si potichu, sám pro sebe, zamumlal: „Jako by on měl v sobě nějakou rytířskost…“ pak dodal zase k Harrymu: „Pro nás to bude Sál přemisťovací…“

      Podal mu známý, světle zelený lektvar.

      „Nejdřív vypijte tohle, abyste to tady nepozvracel…“

      „To pomůže? Proč jste mi ho nedal už včera – před přemístěním?“

      Snape se škodolibě usmál.

      „Někteří rodiče to dělají, když učí své děti přemisťovat, ale já to nepovažuji za příliš praktické. Může se totiž stát, že když se budete přemisťovat oslabený, nebo zraněný, tak se ty pocity můžou vrátit. Sice v menším měřítku, ale přesto velmi nepříjemné. Proto se domnívám, že plně se s nimi seznámit, je užitečné. Nikdy to nebude horší, než při prvním přemístění a vy tak budete připraven.“

      Počkal, až Harry vypije lektvar a pak mu nabídl svou levou paži. Přemisťoval se s ním z jedné strany sálu na druhý, tak dlouho, dokud to Harry neustál bez větších problémů. Přemístili se asi patnáctkrát, přestal to počítat po pátém pokusu. Poslední přemístění, ke vchodu do věže, už snášel docela dobře, ale přesto se mu ulevilo, že odcházejí. Snape oznámil skřítkům, že vzhledem ke krásnému počasí posnídají venku a odvedl ho do altánku v růžové zahradě.



       

      Items details

      • Hits: 9510 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy 

      #
      Sfinga 21 Březen 2013
      Ježíš, chudák kluk, všichni mu cpou dědictví :lol: Snape je moooc slušnej, měl by semtam po harrym hodit nějaký ten sarkasmus, nebo si začnu myslet, že je to Lupin pod mnoholičným lektvarem :lol:
      #
      maja 27 Září 2013
      On je slušňák jen v soukromí. Nemůže být ježidědek, když se chystal tak odhalit svou duši. Teď už je mezi nimi jasno, tak zase může vklouznout do starých kolejí :D
      #
      anonimka 02 Září 2014
      Skvělé. Akorát bych vytkla že Snape jednou říká Harrymu Pottere a jednou zase Harry.
      #
      lol 27 Listopad 2014
      jsou tam faktický chyby.
      #
      rusalka 01 Duben 2016
      To není konec, že ne?

      Online návštěvníků

      Právě připojeni - hostů: 130 a členů: 6 

      Celkový počet zobrazení stránek:

      Počet zobrazení článků : 3066205