Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
Úvod
    Kapitola 7 - Strana 2

      2. část

               Snídali pomalu a vydatně. Po snídani zůstali sedět venku a povídali si. Hlavně o lektvarech. Snape Harrymu vysvětlil, několik základních zásad organizace práce při tvorbě lektvarů, které nedodržuje, a které by se mu v pokročilých lektvarech v novém školním roce mohly vymstít. Vysvětlil mu nutnost systému v organizaci přípravy. Nejprve pečlivě odvážit a připravit všechny ingredience, rozmístit si je po pracovní desce v pořadí, v jakém je bude přidávat, aby se pak mohl soustředit jen na samotnou přípravu lektvaru.

      Především mu kladl na srdce, aby se pokusil během lektvarů vytěsnit všechny rušivé myšlenky a emoce a plně se soustředit jen na práci s lektvarem.

      „Budete letos pracovat s mnoha jedy a velmi výbušnými substancemi a proto je nutné dostat do vaší práce maximum disciplíny. Já se k vám budu muset chovat stejně, jako dosud, Harry. Stále zůstávám věrným stoupencem Temného pána a vaše třída bude plná potomků Smrtijedů, kteří pravidelně podávají domů zprávy o mém vystupování. Chtěl jsem vás požádat, aby jste si vzal na starost i pana Longbottoma. Pomožte mu překonat tu jeho panickou hrůzu z mé osoby, aniž byste mu prozradil mojí pozici špeha, pokud by to šlo. Kdyby na mě Pomona tolik netlačila, nikdy bych ho pokračovat nenechal…“

      Harry zavrtěl hlavou.

      „Neville je spolehlivý. Ví, že jste členem Řádu. Nebojí se vás protože by si myslel, že jste Smrtijed, ale kvůli tomu, jak se k němu chováte…“

      „Budu se k němu muset chovat stále stejně, takže jeho bezpečnost a vlastně i bezpečnost celé třídy, je jen ve vašich rukách. Zbavte ho jeho strachu. Tlačil jsem na něj v domnění, že ho tak naučím pracovat ve vypjatých situacích, protože tuto schopnost zjevně od začátku postrádal, ale moje snaha se nějak nesetkala s úspěchem…“ vysvětloval profesor.

      „Ale on dokáže pracovat pod tlakem. Na ministerstvu jsme šli z hororu do hororu a Neville byl velice platným partnerem. Nevytuhnul ani na chvilku… V ostatních předmětech takové problémy nemá, u něj je to čistě jen o lektvarech, pane…“ obhajoval svého kamaráda Harry.

      „Já to vím, Harry, proto vám to dávám na starost. Vezměte si na pomoc třeba i Weasleyho a Grangerovou, ale zkuste s ním něco udělat. Letos a příští rok budeme připravovat některé opravdu nebezpečné lektvary a jestli nechcete, aby nás Longbottom dvakrát do týdne vyhodil do povětří, tak ho musíte uklidnit…“

      Harry si povzdechl, pokrčil rameny a nakonec slíbil:

      „Dobře, profesore, zkusím to…“

      Snape se zvedl a vybídl ho:

      „Doufám, že si vaše snídaně už pořádně sedla. Je nejvyšší čas pustit se do práce, nemáme času nazbyt…“ Harry se s nepatrně vyděšeným výrazem zvedl také. „Trochu víc nadšení by neškodilo, pane Pottere. Čeká vás vaše první samostatné přemístění…“ nezapomněl Snape na svůj sarkasmus.

               Postavil ho hned na začátek velkého sálu a dva metry před něj položil na zem velkou, dřevěnou obruč. Teorii už Harry znal, teď zbývalo jen ji převést do praxe. Opravdu to nebylo jednoduché. Více než hodinu strávil tím, že civěl na obruč před sebou a soustředil se na to, že se chce ocitnou v ní. A nic se nedělo. Už se ho zmocňovalo zoufalství, když viděl stále kyselejší výraz ve Snapeově tváři a pak se to povedlo…

      Dostavil se pocit, že je natahován jako guma na praku a zrovna, když cítil takový tlak, jako by měl prasknout, ozval se třesk a Harry stál o dva metry dál – uprostřed obruče. Lapal po dechu, veškerou silou své vůle držel snídani uvnitř svého žaludku a zmateně se rozhlížel kolem sebe.

      „Dokázal jste to, pane Pottere. Gratuluji…“ ozval se Snape a jeho slova Harryho probrala. Rozesmál se. Ale smích ho brzy přešel. Snape přemístil obruč o tři metry dál a řekl: „Znova.“

      Tentokrát to trvalo jen asi deset minut, než se mu to podařilo a pocity provázející přemístění, nebyly zdaleka tak příšerné. Jenže Snape přesunul obruč o čtyři metry a „Znova…“ a pak zase „Znova…“ … „Znova…“

      Když se nakonec už potřetí přemístil z jednoho konce sálu na druhý, tak se mu motala hlava a žaludek měl jako na vodě. Konečně se ozvalo: „To už bude stačit…“ Harry se odpotácel dozadu, opřel se zády o kamennou zeď a sesul se na zem. Z výrazných třaskavých zvuků, které jeho přemístění provázely, měl zalehlé uši. Zrak měl rozostřený, jako by mu přibyly další dvě dioptrie a ruce a nohy se mu třásly jako starci nad hrobem.

      Snape se postavil nad něj s rukama založenýma na hrudi a doporučil mu:

      „Běžte si dát relaxační koupel a pak vám může dát Merry lehkou masáž, ovládá to dobře. Za hodinu vás čekám u oběda…“

      Harrymu se zvedl žaludek a zamumlal:

      „Nemyslím si, že budu obědvat, pane…“

      „Ale budete. Potřebujete doplnit energii a síly na odpolední cvičení. Ještě jsme dnes neskončili, pane Pottere. Nicméně požádám skřítky, aby nám připravili jen něco lehčího a po obědě vás nechám chvíli odpočívat.“

               Harry se zničeně zvedl na roztřesené nohy a v doprovodu skřítka se dopotácel do svého pokoje. Merry mu napustil vanu voňavou relaxační směsí a on měl pocit, že se v ní rozpouští. Namožené svaly se po čtyřiceti minutách koupele uvolnily a Harry začal usínat. Rozpustilý skřítek mu se zvonivým smíchem cákl vodu do obličeje a dokonale ho probral. Masáž nakonec chlapec odmítl. Oblékl se do čistého prádla a to propocené z dopoledne si odnesl Merry na vyčištění. K obědu dostali vydatnou slepičí polévku se zeleninovými noky, výborný těstovinový salát s krůtím masem a jako dezert palačinku s jahodami a se zmrzlinou. Jedli mlčky. Až když dojídali dezert, tak Snape naplánoval:

      „Teď si běžte na hodinku zdřímnout. Přijdu vás probudit a pak si uděláme exkurzi po Snake's Nest. Musíte poznat kam se budete odpoledne přemisťovat. Není jednoduché přemisťovat se zvenku dovnitř budovy a naopak. Jestli to dnes zvládnete, tak můžeme zítra vyzkoušet asistované přemístění. Nejdřív se sebou pokusíte vzít skřítka a když vám to půjde, tak několikrát přemístíte mě. Kdybyste v nouzi potřeboval vzít do bezpečí i některého ze svých přátel, nebo zraněnou osobu…“

      Harry se zeptal:

      „Kolik lidí je možné najednou asistovaně přemístit, pane?“

      „Dospělý a zkušený kouzelník může přemístit až dvě další osoby naráz, pane Pottere, ale o to vy se několik příštích let raději nepokoušejte, jestli je nechcete sbírat po kouskách. Učit vás asistované přemístění jsem původně neplánoval. Měl jsem pochybnosti o tom, jestli se dokážete za ty dva dny naučit samostatné přemístění. Ale jde vám to nad očekávání dobře a tak můžeme ve výuce pokročit dál…“

      Harry se trochu zarděl nad tou pochvalou, pak se s úsměvem zvedl a šel si zdřímnout.

               Odpoledne ho čekala prohlídka hradu se zajímavým výkladem. V prvním patře věže byly jen dvě místnosti – velký obývací pokoj a Snapeova pracovna. V mezipatře byly dveře, které vedly do vedlejší budovy, kde nad Tanečním, nebo Rytířským, nebo Přemisťovacím sálem, bylo několik hostinských pokojů. V jednom z nich ho Snape před chvilkou probudil pomocí neverbálně provedeného osvěžujícího kouzla Per luo, za což mu Harry zrovna nepoděkoval. Bylo tu několik ložnic pro hosty i romanticky vybavené salónky, na kterých bylo vidět, že už v nich dlouho nikdo nebyl. Nábytek pokrytý hedvábnými přehozy a mírné nánosy prachu ukazovaly na to, že se tu občas skřítkové zastaví na úklid.

      Prošli zpět do věže a vydali se nahoru. V druhém patře byla Snapeova ložnice, do které se podívat nešli, a opravdu velká knihovna. Harrymu bylo jasné, že musí jít o magicky rozšířený prostor, protože velikost té místnosti o dost přesahovala půdorys věže. Dlouhé regály s knihami, portréty mužů i žen vypadajících mnohem přívětivěji, než portrét dědečka ve vstupní hale a pak velký obraz…

      Na pozadí byl Snake's Nest v dobách své největší slávy. Ověšen praporci, zahrada plná hostů, v jasném slunečním světle vypadal hrádek opravdu majestátně. V popředí byl do země zapíchnutý meč, který vypadal podobně, jako meč Godrika z Nebelvíru. Nádherný meč se zlatým jílcem, ozdobeným na vrcholu obrovským rubínem a na stranách dvěmi velkými smaragdy. Na čepeli byla vyryta čtyři slova: odvaha, moudrost, lstivost, věrnost. Kolem meče se obtáčela černá kobra, na roztažené kápi, která čněla nad jílcem, jen o něco světlejší vzorek ve tvaru brýlí. Z otevřené tlamy trčely mohutné jedové zuby a rozeklaný jazyk jakoby olizoval rubín na vrcholu meče…

      Harry hleděl do jeho uhrančivě černých očí a zasyčel hadím jazykem:

      „Jsssi živý?“

      „Jak ssse to vezme… slyššším tě a můžu sss tebou mluvit. Jsssem tedy živý?“ odpověděl mu had.

      „Tak jsssi musssel být kouzelník…“ řekl překvapeně Harry.

      „Jsssem Augussstusss Prince, zakladatel slavného kouzelnického rodu. Ty jsssi můj potomek?“ nadšeně se zavrtěl had na portrétu.

      „Ne, to nejsssem. Tvůj potomek ssstojí vedle mě…“ a ukázal na Snapea.

      „O čem si povídáte s tím hadem, pane Pottere?“ zeptal se jeho hostitel s dobře skrývanou zvědavostí.

      Tak je Harry představil.

      „Tak proto zde nikde není portrét zakladatele; nechal se malovat ve své zvěromágské podobě… Řekněte mu, že mé druhé jméno je Augustus; dostal jsem ho na jeho počest…“

      A tak dělal Harry překladatele. Z otázek zvědavého Severuse a odpovědí pobaveného Augustuse se toho dozvěděl hodně o počátku slavného rodu Prince. Jeho kořeny sahaly až k Salazarovi Zmijozelovi…

      „Věděl jste, že jste Zmijozelův potomek stejně jako Voldemort?“ zeptal se nakonec Harry zamyšleného Snapea. Ten jen přikývl, ale pak odpověděl:

      „Až do této chvíle jsem to nevěděl jistě. V rodové knize je to napsané, ale vzhledem k tomu, že všechny staré kouzelnické rody se snaží svůj původ spojit s nějakým slavným kouzelníkem minulosti, jsou tyto záznamy často smyšlené. A hadí jazyk se u žádného z mých předků, které jsem měl tu čest díky portrétům poznat, neobjevil. Proto jsem o tom příbuzenství pochyboval…“

      „Nejprve by musssel najít sssvou zvěromágssskou podobu, aby získal hadí jazyk…“ podotkl Augustus. Když mu to Harry přeložil, tak Snape zavrtěl hlavou.

      „Zkoušel jsem to, ale zvěromága jsem v sobě neobjevil…“

      „Nessstačí jen zkoušššet, musssíššš chtít, můj potomku. Každý nosssitel Sssalazarovy krve může být zvěromágem, pokud jen trošššku chce…“ utrhl se na něj trochu naštvaně Augustus a Harry se snažil přeložit tak, aby svého hostitele neurazil. Ten se však jen s otráveným úšklebkem dotkl prsty velkého rubínu na obraze a v tu chvíli se rám odklopil jako dveře. Harry za ním vstoupil do malé místnosti za obrazem. V policích na stěnách pokladnice, protože právě tím zřejmě místnost byla, bylo jen pár kousků stříbrného nádobí a několik zlatých pohárů. Přímo proti vchodu ležel na krvavě rudé, sametové podušce, meč. Byl to ten z obrazu. Harry přistoupil blíž a lehce přejel prsty po nápisu na čepeli.

      „Proč zrovna odvaha, moudrost, lstivost, věrnost?“ zeptal se Snapea.

      „Ne všichni mí předkové chodili do Zmijozelu. Elvíra Prince, zvaná bláznivá, byla dokonce zařazena do Nebelvíru, ale byla to jediná černá ovce rodiny. Všichni ostatní předci byli zařazeni buď v Havraspáru, nebo ve Zmijozelu. Myslel jsem, že proto tam jsou právě tato hesla. Dnes jste mi ale potvrdil, že pravda je v legendě o Augustusovi. Ten dostal tento hrad i meč darem od mudlovského krále za věrné služby. I když moc dobře nechápu, jak se mudlovský král dostal k meči, který je nepopiratelně skřetí práce…“ pak se zadíval zamyšleně na Harryho, stojícího těsně vedle meče a dodal: „K vám by se hodil mnohem líp, než ke mně,“ ukázal na rudou jizvu na jeho čele a zelené oči pod ní. „Rubín a dva smaragdy…“

      Harry se na něj podíval trochu nechápavě, Snape se opět s kamenným výrazem v tváři otočil a vybídl ho k pokračování v prohlídce.

               Ve třetím patře věže byly další dvě ložnice a nepoužívaná pracovna. Úplně nahoře byl krytý ochoz s velkým hvězdářským dalekohledem a nádherným výhledem na moře a krásnou krajinu na druhé straně.

      „Nacházíme se na jednom z nejsevernějších výběžků Velké Británie. Byl bych rád, pokud byste tento hrad považoval za jeden z bezpečných úkrytů, pokud se budete nacházet v nebezpečí někde v této části země. Zpočátku nebudete schopen se přemístit přes celou Anglii, ani to nezkoušejte, dokud nezískáte dostatek zkušeností. Musíte se přemístit tam, kam to máte nejblíže. Na jihu máte Grimmauldovo náměstí, Bradavický hrad je v centru ostrovů a tento hrad je na severu. V loňském roce jste se v astronomii naučil určit svou polohu podle hvězd a já vás můžu naučit ještě pár zeměpisných kouzel na určení polohy. Někde tady na severu je i hrad, který začal jako svoje hlavní sídlo používat Temný pán. Je nezakreslitelný a proto nelze určit jeho přesná poloha, zrovna tak, jako Snake's Nest. Tohle místo je naprosto bezpečné. Krby nejsou napojené na letaxovou síť, může se sem dostat pouze ten, kdo toto místo zná, pomocí přemístění. A to jsme pouze vy, já, Albus a mí skřítci…“ vysvětlil Harrymu Snape.

      „A teď se pokuste přemístit zpět do knihovny. Půjdu hned za vámi a doufám, že to zvládnete bez nějaké trapné nehody; nerad bych vás vyprošťoval z těch bytelných kamenných zdí…“

               Až do večeře se Harry přemisťoval z jedné místnosti do druhé. Nevyhnul se několika drobným nehodám s rozbitým nábytkem při nepřesném přistání, ale Snape, který se přemisťoval hned za ním, prováděl opravy jen mávnutím hůlky a očividně mu to moc starostí nedělalo. Pak přešli na přemístění z domu na zahradu, na zadní nádvoří a zase zpět do domu. Všechno šlo hladce, Snape byl velmi spokojený a Harry dost unavený, když konečně zasedli k večeři.

               Po večeři se zase usadili s šálkem výborného čaje u krbu v obývacím pokoji. Snape hleděl chvíli do plamenů a pak, jako by se právě rozhodl k něčemu důležitému, zavolal oba skřítky.

      „Merry, Happy… Sepsal jsem novou závěť; najdete ji v dolním šuplíku mého psacího stolu. Chtěl bych vám představit vašeho budoucího pána a majitele tohoto sídla a všeho, co je v něm, pokud zemřu,“ a ukázal na Harryho. „Pan Harry James Black- Potter…“

      Harry zalapal po dechu, chvíli na svého profesora nevěřícně civěl a pak pronesl:

      „To jste se snad všichni zbláznili? Nejdřív Sirius a pak vy? Já o to nestojím! Co vás to proboha popadlo?!“

      „Mám k tomu své důvody, pane Pottere a s těmi vás hodlám v nejbližší době seznámit. Nemusíte se obávat, že bych udělal takovou pošetilost a zapsal vás do Rodové knihy. Hodlám zůstat naživu a plnit si své závazky k Řádu i nadále. Ale můj styl života je bohužel příliš riskantní na to, abych nemyslel na budoucnost těchto skvělých stvoření, které pro mě dokázali, z tohoto dříve tak ponurého a nenáviděného místa, vytvořit domov…“ usmál se na skřítky a poslal je pryč.

      Pak se dal do vysvětlování:

      „Nemám dědice a můj způsob života mi ani neumožňuje založit si rodinu. Z mých vzpomínek už víte, že vaše matka a já jsme byli přátelé od dětství. Někdy v šestnácti letech jsem se do ní zamiloval a řekl jsem jí to. Ona však nebyla schopná považovat mě za víc, než kamaráda, ale i za to jsem jí byl vděčný. Naše přátelství se nelíbilo ani Zmijozelským, ani Nebelvírským; ona se však nedala ničím odradit. Byla velmi tvrdohlavá…“ usmál se sám pro sebe.

      „Jenže válka začala kulminovat a střety se Smrtijedy nabývaly na intenzitě. Při jednom z nich byl zabit i Potter starší, váš dědeček. Byl to čestný a statečný muž; šéf bystrozorů. Z Jamese Pottera se tak v sedmnácti letech stala hlava rodu. Dospěl, dostal rozum, začal se chovat zodpovědně a Lily se do něj zamilovala… V tom okamžiku jsem ji ztratil…“ chvíli se zahleděl do plamenů v krbu. Harry ani nedutal, byl z toho vyznání docela zmatený.

      „Teď bych vám rád ukázal několik vzpomínek, ale nejprve mi musíte slíbit dvě věci, Harry. Podíváte se na všechny vzpomínky, které pro vás mám připravené, ať už vás rozzlobí sebevíc a nebudeme o tom, co uvidíte, mluvit dřív, než ráno…“

      „Proč?“ zeptal se Harry, když profesor nevypadal, že by chtěl pokračovat.

      „Vím, že vás to, co uvidíte rozhněvá a chci, aby jste měl dost času, všechno si to srovnat v hlavě dřív, než o tom budeme hovořit. Pokud budete potřebovat víc času na to, abyste se uklidnil, tak vám ho rád dám…“ vysvětloval profesor tiše, až nesměle.

      „Dobře, slibuji…“ řekl pevně Harry, ale moc jistý si nebyl. V mysli mu kroužily hrozné představy toho, jaké vzpomínky si na něj Snape nachystal.

               Opravdu to nebylo příjemné. Když vstoupil do jeho mysli, tak hladina moře nebyla zdaleka tak klidná, jako poprvé. Vlny emocí vytvářely pocit rozbouřeného moře a z toho začaly vyplouvat vzpomínky…

      Snape stojící na kopci, ukrytý mezi stromy, sledující zpovzdálí svatbu Lily Evansové a Jamese Pottera. Obrovský pocit ztráty a prázdnoty, který ho dovedl na jeho první schůzku Smrtijedů. Pak okamžik, kdy přijal znamení zla a stal se plnohodnotným Smrtijedem. Krutý výcvik od Temného pána, který tehdy vypadal daleko víc jako Tom Raddle, než jako současný Lord Voldemort. Jeho proslovy, které mámily rozum, představy o světě, kde vládli kouzelníci a nemuseli se podřizovat mudlům a nechutným zákonům o jejich ochraně před kouzelnickým světem. Nadšení, které mladého Severuse uchvátilo, uznání za jeho talent při tvorbě lektvarů a pochvaly za jeho zlepšování se v uměních černé magie.

      Pak přišel okamžik, kdy Severus U Prasečí hlavy vidí Brumbála stoupajícího do schodů. Sledoval ho a vyslechl část věštby, než byl vyrušen hostinským. S radostí, že má pro svého Mistra důležitou informaci, pospíchá za Voldemortem. Mučící kletba jako odměna za to, že se nechal vyrušit a nevyslechl celou věštbu. Pak přišlo další prozření. Pár akcí ve kterých přihlížel, jak si jeho starší kolegové pohrávají s nevinnými mudly, mučí je a zabíjejí. Hrůza která ho ochromovala při vraždění žen a dětí. A pak poslední rána, když se dozvěděl, že Lily porodila chlapce na samém konci července a Temný pán si vybral právě její dítě, jako hrozbu, kterou je nutno odstranit.

               Tehdy se vydal za Brumbálem. Zapřísahal ho, ať zachrání Lily před Temným pánem, souhlasil, že se stane špehem a bude sloužit Řádu i jemu. Byl ochotný udělat cokoliv, aby odčinil svou vinu. Absolvoval v kanceláři svého bývalého učitele dlouhý výslech pomocí nitrozpytu. Ukázal mu všechny své myšlenky i svá tajemství – odhalil mu celou svou duši. Tehdy se naučil Nitrobranu. Našel svůj živel a studoval s pomocí Brumbála další disciplíny magie mysli. Jenže ani Brumbál, ani zbytek Fénixova řádu, nedokázali ochránit Lily před zrádcem, o kterém ani on nevěděl. Přišel Halloween 1981 a Lily a James Potterovi byli zrazeni a zavražděni. Temný pán zmizel, ale Severusovi se neulevilo. Tížila ho hrozná vina.

      Stál na cimbuří zadního nádvoří a hleděl na rozbouřené moře pod sebou. Bylo to tak lákavé, roztáhnout ruce a padat na ostrá skaliska pod sebou… Už padal, když ho zachytilo kouzlo a vytáhlo ho zpět na zadní nádvoří. Happy ve strachu o svého pána porušila zákony svého druhu a přivedla profesora Brumbála.

      „Proč mě nenecháte zemřít? Nezasloužím si žít! Nedokážu žít s tou vinou, která mě rve na kusy…“

      „Potřebuji tě chlapče, Voldemort není mrtvý, nenašli jsme jeho tělo. Jen zmizel a to znamená, že se může kdykoli znova objevit…“

      „Slíbil jsem vám věrnost za to, že ochráníte Lily. Vy jste svou část dohody nedodržel. Nedlužím vám už nic…“

      „Její syn přežil, Severusi. Syn Lily Evansové, který má stejné oči, jako měla ona. To on způsobil, že Voldemort zmizel – přežil smrtící kletbu, chlapče. Pomoz mi ho ochránit, pomoz mi ho připravit na Voldemortův návrat. Dlužíš to Lily i svému svědomí…“

      Harry se ani nestačil rozkoukat, když ho Snape vyhodil ze své mysli a profesor už tu nebyl. Odešel hned, jak přerušil spojení mezi nimi.

               Ráno se sešli u snídaně. Snape měl kamennou tvář a vyhýbal se mu pohledem. Harry si nalil kávu; moc toho v noci nenaspal. Namazal si toast máslem, nandal si vajíčka. Pak začal mluvit:

      „Udělal jste chybné rozhodnutí a zemřeli kvůli tomu moji rodiče… Měl bych se na vás kvůli tomu zlobit, ale já to nedokážu. Vím jaké to je… Taky jsem udělal chybu a Sirius zemřel… Já ale nemám nikoho, komu bych tu ztrátu mohl nějak vynahradit, profesore… Proto jsem přijal to jeho dědictví, protože mu to dlužím a chci pokračovat v jeho záměrech…“ odmlčel se a chvíli si vychutnával snídani.

      „Říkáte, že nemáte dědice a váš způsob života vám neumožňuje založit si rodinu. Jenže to platí jen tak dlouho, dokud nám tu bude Voldemort otravovat vzduch. Víte proč vlastně bojuji? Proč bojují všichni ostatní? Proč bojujete vy? Abychom se ho zbavili a mohli začít žít… Nemohl bych se dál věnovat přípravě na ten boj, kdybych nedoufal, že ho porazím. Že sobě, vám i ostatním umožním založit si rodinu a mít děti…“

      Pak se svému profesorovi konečně zahleděl do očí.

      „Já vás neviním ze smrti svých rodičů, ale chápu, jak se cítíte. Proto přijímám vaši nabídku s jedinou podmínkou: Zrušíte tu závěť v okamžiku, kdy Voldemort padne a vy přežijete…“

      Snape hlasitě vydechl. Jeho napjaté rysy se uvolnily, do očí se vrátil život. Pak potichu zamumlal:

      „Říkal jsem, že jste měl být spíš Mrzimor, než Nebelvír. Nechápu, jak vás mohl Moudrý klobouk chtít zařadit do Zmijozelu…“



       

      Items details

      • Hits: 12272 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy 

      #
      Sfinga 21 Březen 2013
      Ježíš, chudák kluk, všichni mu cpou dědictví :lol: Snape je moooc slušnej, měl by semtam po harrym hodit nějaký ten sarkasmus, nebo si začnu myslet, že je to Lupin pod mnoholičným lektvarem :lol:
      #
      maja 27 Září 2013
      On je slušňák jen v soukromí. Nemůže být ježidědek, když se chystal tak odhalit svou duši. Teď už je mezi nimi jasno, tak zase může vklouznout do starých kolejí :D
      #
      anonimka 02 Září 2014
      Skvělé. Akorát bych vytkla že Snape jednou říká Harrymu Pottere a jednou zase Harry.
      #
      lol 27 Listopad 2014
      jsou tam faktický chyby.
      #
      rusalka 01 Duben 2016
      To není konec, že ne?

      Online návštěvníků

      Právě připojeni - hostů: 105 a členů: 2 

      Celkový počet zobrazení stránek:

      Počet zobrazení článků : 4058498