Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Zpěv zlatého Fénixe

Zlat_Fnix_02Tento příběh přímo navazuje na konec knihy HP a Fénixův řád. Roztomilá scénka na nádraží, kdy si pár členů Řádu přišlo pohovořit s Dursleyovými,aby je přinutili chovat se k Harrymu slušně…

Na povídce spolupracují Mája a Karlos-sama. Karlos dodává skvělé nápady, píše pro Harryho učebnice a bude se zabývat temnou stranou a pradávným zlem. Mája si bere na starost romantiku, lidské vztahy a konečnou slohovou úpravu. Charaktery postav i zápletky spolu vytváříme pomocí diskuse na Skype a je to opravdu zajímavý styl tvorby. Jsme oba zvědaví, jak se vám trefíme do chutě a proto pište komentáře, podělte se s námi o vaše názory na naše společné dílko…

    Kapitola 6

      Brumbál si vyzvedl Remuse v kuchyni a přišli za ním spolu do jeho pokoje. Harry se usadil do pohodlného ušáku a čekal, co se bude dít. Profesor se na něj podíval přes ty svoje půlměsícovité brýle a Harry se marně pokoušel rozluštit, co ten pohled měl vyjadřovat.

      „Potřebuji s tebou probrat několik věcí, Harry, ale nejspíš začneme Siriusovou závětí…“ rozložil před sebou na konferenčním stolku dlouhý svitek pergamenu.

      „Dopis, který byl pro tebe k závěti přiložen už jsi dostal…“ počkal na jeho přikývnutí a pak pokračoval: „Vykonavatelem závěti určil Sirius mě a tvými poručníky stanovil Remuse Lupina a mě. To už víš, že?“ Znova přikývnutí. „Dál už je tu jen výčet a rozdělení jeho osobního majetku…“

      „Osobního?“ zeptal se Harry.

      „Ano, Harry. Sirius měl právo rozdat jen svůj osobní majetek. Rodový majetek mu nemohl připadnout, protože jeho dědictví bylo podmíněno zplozením dědice, dalšího nositele jména Black. Sirius bohužel zemřel bez potomka… Takže o rodový majetek se nyní utkají jeho tři sestřenice. Asi největší šanci má Narcisa Black-Malfoyová, protože jako jediná má syna…“

      „A co mi řeknete o rodovém majetku Potterů, pane profesore? Nedávno jsem se dozvěděl, že něco takového existuje… Taky je podmíněn dědicem?“ zeptal se s výčitkou v hlase Harry.

      Brumbálovy tváře pod bělostným vousem zrůžověly.

      „Omlouvám se Harry. Netušil jsem, že ti Petunie neřekne nic o tvých rodičích. Ona moc dobře ví, že se Lily provdala do bohaté kouzelnické rodiny. Před smrtí tvých prarodičů udržovala se svou sestrou kontakt, byla u nich několikrát na návštěvě a byly si navzájem na svatbě. Přestala se s nimi stýkat asi až půl roku před jejich smrtí – po té, když Smrtijedi zavraždili tvou babičku a dědečka. Petunie dávala jejich smrt Lily za vinu…“

      Harry sklopil oči a neodpověděl.

      „Tvůj otec mě určil v závěti správcem rodového majetku do tvé plnoletosti. Za rok ti předám vše, co ti náleží a jestli mi nevěříš, že s tvým majetkem nakládám poctivě, tak ti samozřejmě můžu kdykoli složit účty, za patnáct let mé správy…“

      „Já vám věřím, pane profesore. Jen mě mrzí, že jsem o tom nevěděl. Od té doby, co mi Hagrid předal klíč od trezoru, se mnou o penězích nikdo nemluvil. Myslel jsem si, že v tom trezoru je všechno, co mi po rodičích zůstalo a opravdu dost jsem šetřil, aby mi to dědictví vydrželo co nejdéle…“ smutně vysvětloval Harry.

      „Mrzí mě to, Harry a znova se omlouvám. Pokud budeš chtít, tak si na příští schůzku připravím všechny dokumenty k tvému dědictví a seznámím tě s nimi…“

      Harry mávl rukou.

      „Ten rok to už vydržím, pane profesore. Jen mě napadlo, že bych měl možná taky sepsat závěť. Nikdy nevím, kdy se zase setkám s Voldemortem a příště už bych nemusel mít tolik štěstí, jako obvykle… Poradíte mi?“

      Brumbál přikývl a v očích se mu zrcadlil žal.

      „Je to opravdu smutné, když musíš v šestnácti letech myslet na takové věci, ale chápu tě, Harry. Samozřejmě za mnou můžeš kdykoli přijít…“ pak se podíval na pergamen před sebou a zeptal se: „Můžeme pokračovat se Síriovou závětí?“

      Harry zase jen bezhlesně kývl hlavou. Musel se soustředit, aby zadržel slzy, které mu hrozily zaplavit oči.

      „Do mého osobního majetku patří dům na Grimmauldově náměstí 12, který odkazuji svému kmotřenci Harry Potterovi. Prosím ho, aby poskytl v tom domě útočiště Remusovi tak dlouho, nebo často, jak to bude potřeba. Dále prosím, aby dům ponechal k dispozici Fénixovu řádu dokud to bude zapotřebí. Dále horská chata v Bradavických horách, kterou odkazuji svému příteli Remusovi Lupinovi. Prosím ho, aby se o její užívání podělil s Harrym a vyprávěl mu o dobrodružstvích, které jsme tam společně s jeho otcem prožili. Obsah mého trezoru č. 418 ať Gringottovi rozdělí na dvě poloviny. Jednu odkazuji Harrymu Potterovi a druhou i s trezorem Remusovi Lupinovi. Věřím, že ty peníze dokážete využít tak dobře, jak doufám a učiní vás šťastnějšími, než mě. Netruchlete a vzpomínejte na mě s láskou a nadějí, že se zase jednou sejdeme…“

               Brumbál nechal Siriusova slova vyznít do ztracena. Chvíli bylo naprosté ticho, jak se všichni ponořili do svých vlastních myšlenek. Pak se Brumbál rozhodl, že to už stačilo a jako by přepnul do jiného módu, začal rázně a stručně vysvětlovat:

      „Společně s domem jsi, Harry, zdědil i domácího skřítka Kráturu. Jenže on představoval velký problém, který jsme museli řešit už před koncem školního roku. Zradil svého pána a byl po jeho smrti už nezvladatelný. Věděl toho příliš mnoho, abychom ho mohli propustit, ale nechtěli jsme mu vzít život… Tak jsme mu vzali paměť, Harry. To není jednoduchá záležitost. Skřítkové jsou velmi odolní proti běžné magii. Musel to udělat Severus pomocí mocné Černé magie, kterou já neznám. Naštěstí se mu to povedlo bezchybně. Z Krátury se tak stalo v podstatě skřítčí nemluvně, jeho mysl je čistá jako křišťál, takže bude trvat minimálně dva roky, než se od Bradavických skřítků naučí všemu, co musí znát, aby mohl nadále plnit své povinnosti. Po začátku školního roku mu tě představíme, jako jeho nového pána a vy tak budete mít dost času si na sebe hezky zvyknout. Od tebe očekávám, že se dokážeš zbavit vší zášti, které k tomu nebohému stvoření cítíš a dokážeš mu být dobrým a laskavým pánem…“

      Harry ho poslouchal s otevřenými ústy, lapal překvapeně po dechu a nakonec trochu zamračeně přikývl. „Jestli si nic nepamatuje, tak už mu nebudu moct nic vyčítat… Sakra! Nebudu mu už moct ani vynadat za to, co provedl…“ pomyslel si a nakonec nad tím mávl rukou. Brumbál pokračoval ve svém monologu:

      „Jak se dostal Severus do ráže, tak se pustil i do toho otravného portrétu paní Blackové a zničil ho… no dokonale… Zbyla po něm jen hromádka popela. A pak pokračoval do přijímacího salónku a zlikvidoval i tu tapiserii. Trochu mě to překvapilo; vypadalo to, jakoby tím, podivným způsobem, truchlil za Síriovu smrt… Ale myslím, že tobě tady tyto věci chybět nebudou, nemám pravdu?“

      Harry se při představě Snapea truchlícího za Siriuse tím, že chodí po baráku a ničí věci, které mu nejvíc lezly na nervy, musel rozesmát. Pak ujistil Brumbála, že je s tímto stavem naprosto spokojený.

               Brumbál mávnutím hůlky uklidil pergamen se závětí čert ví kam a zadíval se přes své brýle přímo do Harryho očí. Jeho pohled byl smutný a plný výčitek svědomí.

      „Je mi moc líto, že jsem nevěnoval víc pozornosti péči, které se ti u Dursleyových dostávalo. Nebo spíš nedostávalo. Tví prarodiče i tvá matka byli velmi milí a laskaví lidé. Ani ve snu by mě nenapadlo, že bude Petunie tak jiná. Opravdu mě moc mrzí, jaké jsem ti uchystal dětství, když jsem tě zanechal na jejich prahu, Harry…“

      Harry pokrčil rameny a usmál se.

      „Teď už to snad bude lepší, díky profesoru Snapeovi. Nelamte si s tím hlavu, pane řediteli, ty poslední prázdniny, do své plnoletosti, už tam přežiju… A jak se postavím na vlastní nohy, tak už je nikdy nebudu chtít vidět.“

      „Ano, Severus mě průběžně informoval; jsem opravdu pyšný na to, jaké jsi za ten měsíc udělal pokroky, Harry. Myslíš, že bych mohl vyzkoušet tvoji Nitrobranu?“ změnil Brumbál zase hbitě téma.

      Harry se chvíli soustředil na ohnivou stěnu ve své mysli a pak prostě přikývl.V tu chvíli ucítil vetřelce. Nejdřív jen opatrný průzkum, ale za chvíli nepříjemný tlak, který se pokusil stěnu prorazit. Harry posílil plameny. Prudký lesní požár, když jsou stromy skoro mrtvé suchem. Mohutné plameny však vetřelce nedokázaly vypudit. Harry se soustředil ještě víc a stěna se proměnila v obrovský ohnivý vír – žhavé peklo. Vyhodilo to Brumbála z jeho mysli tak prudce, že se Harry najednou sám ocitl v jeho mysli. Plul nad nekonečným mořem. Ale nebyla tam voda, bylo to moře složené z modrých, kouzelných plamínků. Vlnily se a třepotaly, jako by byly živé a nad nimi se nesl Brumbálův hlas.

      „To bylo naprosto skvělé, Harry. S takovou obranou se hravě ubráníš i Voldemortovi, chlapče. Už viděl Severus ten tvůj ohnivý vír? Mě se o něm nezmínil…“

      „Ne, pane. Ten se mi podařil poprvé. On na mě nikdy netlačil tolik, jako dnes vy…“ odpověděl překvapeně Harry a opustil profesorovu mysl.

      Brumbál pokračoval nahlas:

      „Vypadá to totiž tak, jako bys propojil živel ohně a větru, chlapče. Měl bys zkoušet ovládnutí všech živlů; máš očividně velké nadání na Elementární magii. Jen tě prosím, abys s ohněm trénoval pouze v přítomnosti jiného kouzelníka. Je to totiž velmi nebezpečný živel, který by se ti snadno mohl vymknout z pod kontroly. Nestojíme přece o nějakou nepříjemnou nehodu, že chlapče?“

      „Dobře, pane, budu na to pamatovat…“ přikývl Harry.

      „Další věc, kterou s tebou chci probrat, je přemisťování. Budete se ho učit v druhém pololetí a na konci šestého ročníku budete skládat zkoušky. Samostatně se sice budeš moct přemisťovat až po dosažení plnoletosti, ale pro případ nouze by nebylo marné, kdybys tuto dovednost zvládl co nejdřív. Domluvil jsem se s profesorem Snapem, že tě tento víkend vezme na bezpečné místo, kde se ti bude věnovat s nácvikem. Důvěřuješ mu již natolik, abys s ním v pátek večer odešel, chlapče?“ ptal se Brumbál.

      „To s ním půjdu sám, pane? Nemůžou jít Ron a Hermiona se mnou a taky se to naučit?“

      „To bohužel není možné, pokud do pátku nezvládnou Nitrobranu na stejně vysoké úrovni, jako ty. To místo na které půjdete je totiž pro něj tak důležité, že tam nemůže vzít nikoho dalšího a riskovat jeho prozrazení. Necítíš se s ním pořád dobře, Harry?“

      „O to nejde, pane. Myslím, že s profesorem už vycházíme skvěle. Nešlo o to, že bych s ním nechtěl být sám, ale o to, že jsem se těšil na své přátele a teď se budu muset s nimi zase rozloučit…“

      Do jejich rozhovoru se zapojil i Lupin:

      „Harry, s přáteli strávíš celý zbytek prázdnin. Tak ten jeden víkend snad oželíš…“

      Harry se na něj radši ani nepodíval; jen přikývl a odpověděl Brumbálovi:

      „Dobře, v pátek budu čekat na profesora Snapea…“

      Jeho hosté se začali zvedat k odchodu a tak si Harry pospíšil s otázkou, kterou měl připravenou už od rána:

      „Pane, měl bych k vám taky jednu prosbu…“ Brumbál i Lupin zase zapadli do pohovky. „Začal jsem cvičit a běhat, abych si zlepšil kondici. Myslíte, že bude možné, abych alespoň třikrát týdně mohl jít ráno běhat i někde tady?“

      Brumbál se zamyslel.

      „Tady v okolí by to rozhodně nešlo, Harry. V Londýně není pro tebe příliš bezpečno. Co se týká cvičení, tak za domem je malá zahrádka, zahrnutá do Fidelia, kde se můžeš trochu protáhnout na čerstvém vzduchu, ale běhání…“ odmlčel se, zarazil gestem ruky Harryho protesty a zase se zamyslel. „Myslím, že to půjde vyřešit k tvojí spokojenosti, chlapče. Zítra připojím Hagridův krb přímo na ten v obývacím pokoji. Odpoledne se za ním můžete jít podívat a domluvit se s ním, jak často budete chodit běhat na školní pozemky. Jen mi musíš slíbit, že je neopustíte a budete se držet jen v bezprostředním okolí hradu, ano?“

      Harry se rozzářil jako sluníčko.

      „Ano, pane, slibuji. Děkuji vám, je to skvělý nápad. Moc rád uvidím Hagrida, abych mu mohl poděkovat za úžasný dárek, co jsem od něj dostal k narozeninám.“

      Brumbál se zase zvedl a odcházel s úsměvem, očividně šťastný, že se mu po těch nepříjemných záležitostech, které s ním musel probrat, podařilo jeho „Zlatého chlapce“ potěšit. Harry se vydal za Ronem a Hermionou, aby jim sdělil všechny novinky a domluvil se s nimi na zítřejší výlet k Hagridovi.

      oooOOOooo

               Večer šel spát dost brzy. Zalezl do postele, rozsvítil si lampičku na nočním stolku a začal studovat Snapeovu učebnici. Ozvalo se zaklepání na dveře a na jeho „Dále“ dovnitř vklouzla Tonksová.

      „Co tady chceš?“ zeptal se jí dost nepřátelsky.

      „Přišla jsem napravit tvůj vztah s Remusem, Harry. Uvědomuji si, jak jsem ti v tomto směru zkomplikovala život a vím, jak to dát do pořádku. Za chvíli mě tu vyčmuchá, tím jsem si jistá… Nech mluvit mě, nic neříkej a všechno bude v pořádku, ano?“ během vysvětlování si sedla k němu na postel a vzala ho za ruku.

      „Jak to chceš napravit? Nezlob se, ale mám strach, že uděláš víc škody, než užitku…“ pochyboval Harry.

      „Věř mi trochu, Harry. Taky nemíním pokazit to, čeho už se mi podařilo s Remusem dosáhnout. Nejsem Bystrozorem jen proto, že jsem metamorfomág, zlato…“ uklidňovala ho.

      V tu chvíli vtrhl do Harryho pokoje, s jedním důrazným varovným klepnutím na dveře, Remus.

      „Můžeš mi vysvětlit, co děláš zrovna tady, Doro?“ zeptal se mrazivě a Harry zbělel, jako křída.

      „Jistě, že ti to můžu vysvětlit, Remusi. Ale nejdřív zavři dveře, jestli hodláš dál takto hulákat, tak na ně přidej ještě diskrétní kouzlo a pak se laskavě posaď a poslouchej…“

      Harry měl z této situaci malou dušičku. Jeho opatrovníkem cloumal vztek tak, že jeho oči dostaly občas jantarový vlčí lesk. Tonksová byla ale pořád naprosto klidná. Přisunula Remusovi křeslo tak, aby seděl kousek od nich a začala vysvětlovat:

      „Moji rodiče jsou oba moc fajn a nikdy nebyli žádní puritáni. O sexu jsme se spolu poprvé bavili, když mi bylo deset a náhodou jsem je přistihla. Když jsem se ve čtrnácti pochlubila, že jsem dostala svou první pusu, tak jsem dostala kompletní školení…“

      Harry změnil barvu z bílé na rudou. Remusovy oči zasvítily žlutě, z obličeje se mu barva vytratila a vymrštil se z křesla…

      „Sedni si Remusi a mlč! Nech mě laskavě domluvit! Potom ti dám k vyjádření tolik prostoru, že tě to bude mrzet!“ zařvala Tonksová najednou tak, až Harry v posteli nadskočil. Remus překvapeně zapadl zpět do ušáku a zrudnul taky. Tonksová klidně pokračovala:

      „Včera na oslavě jsem si všimla, jak se Harry rozpačitě červená při jedné z lechtivých narážek dvojčat Weasleyových a uvědomila jsem si, že nemá nikoho, kdo by s ním o těchto věcech mluvil. Jeho příbuzní, a je mi jasné, že ani jeden z jeho opatrovníků, se na podobné rozhovory nehodí. Vzhledem k tomu, že díky své výchově nemám problémy o sexu s přáteli mluvit a také vzhledem k tomu, že už se několik měsíců snažím uhnat jednoho z jeho opatrovníků a tím se dostat do rodiny, využila jsem toho, že se náš oslavenec včera trochu namazal a zbavil se zábran. Pasovala jsem se do role jeho poradce ve věcech intimních a včera jsme strávili dvě smysluplné hodiny důvěrným rozhovorem. Naučila jsem ho kouzlo proti početí, vysvětlila mu, jak má holka užívat lektvar proti otěhotnění a probrali jsme spolu další zajímavá témata…“ pohladila Harryho po ruce a spiklenecky na něj mrkla. Pak svůj pohled přenesla na Lupina.

      „A teď bych ráda slyšela od tebe, co měly znamenat ty tvoje žárlivé scény, které jsi mi dnes předvedl. Změnil jsi názor? Rozhodl ses konečně, že budeš opětovat moji lásku?“

      Remus se na křesle nervózně zavrtěl a potichu se zeptal:

      „Chceš to opravdu probírat v Harryho přítomnosti?“

      „Proč ne? Jestli máme v budoucnosti fungovat jako rodina, tak se ho to taky týká…“ odvětila klidně Tonksová.

      „Dobře, jak chceš!“ zrudnul rozpaky Remus. „Přesto, co jsem ti vždycky říkal, tě miluji tolik, že nejsem schopen přihlížet, jak chodíš s někým jiným. Už jen pomyšlení na to, že sis našla někoho jiného mě přivádělo k nepříčetnosti. Takže ano – miluji tě a chci s tebou strávit zbytek života! Jen si nedovedu představit, jak půjdu žádat tvé rodiče, aby dali ruku své jediné dcery o patnáct let staršímu vlkodlakovi, chudému jako kostelní myš…“

      Tonksová se rozesmála.

      „Naši už toho o tobě slyšeli docela dost a mají o tobě, myslím, dost vysoké mínění. Táta nemá vůbec žádné předsudky a bude si s tebou rozumět. Máma sice není příliš nadšená z toho, že jsem se musela zamilovat zrovna do vlkodlaka, ale až uvidí, že jsem šťastná, tak se klidně smíří i s tím…“

      Harry dodal:

      „A chudý už přece taky nejsi, Remusi… Sirius ti odkázal dost peněz a chatu v horách…“

      Tonksová se na něj usmála a pokračovala:

      „Podrobnosti asi probereme v soukromí. Ty si zlato pamatuj, že teta Tonksová,“ (Harry se oklepal jako mokrý pes) „ti bude kdykoli k dispozici, pokud budeš potřebovat poradit s nějakým problémem, nebo s pochopením podivností v dívčí duši…“

      Harry, s pohledem do jejích očí, opatrně vstoupil do její mysli. Narazil na pevnou kamennou zeď a nikde nezaregistroval jedinou vzpomínku. Rozhlédl se a řekl:

      „Ty jsi ale hrozná potvora, Tonksová… Uvědomuješ si to?“

      Jako odpověď zaregistroval jen zvonivý smích odrážející se od stěny Nitrobrany.

      „Nesměj se, myslím to vážně. Opravdu nevím, jestli tě mám milovat, nebo nenávidět…“

      „Skus mi prostě odpustit a začít se mnou znova. Jako s kamarádkou a přítelkyní svého opatrovníka…“

      „Slib mi, že už mu nikdy nic podobného neprovedeš…“

      „Slibuji, Harry. Teď už ne, ani na to nepomyslím, slibuji…“

      Natáhla se k němu a mateřsky ho políbila na čelo. Výměna myšlenek trvá jen zlomek času, co rozhovor. Remus si ničeho nevšiml. Sotva stačil odklidit křeslo na své místo a vykročit ke dveřím.

      „Dobrou noc, Harry…“ řekli oba. Tonksová se zvedla, popadla Remuse za ruku a odvedla si ho pryč.

      oooOOOooo

               Druhý den strávil Harry konečně celý se svými přáteli. Během prázdnin jim sice psal o tom, co se kolem něj děje, ale Ron ani Hermiona očividně z jeho dopisů nedokázali pochopit, jak se mu daří vycházet se Snapem. Dalo mu to dost práce vysvětlit, že Mistr lektvarů sice neztratil svůj sarkasmus, ale přes to se s ním dá nejen vydržet v jedné místnosti, ale i docela dobře vycházet. Půjčil Hermioně knihu o Magii mysli a Ronovi svou esej – stručný výtah z té knihy. Doporučil jim, aby se domluvili s některým dospělých kouzelníků, pokud budou chtít Nitrobranu procvičovat, protože bez dozoru by to mohlo být nebezpečné. Ukázal jim jak si dovede pohrát s plamínkem svíčky a slíbil, že bude před nimi trénovat i s většími plameny v krbu.

      Po obědě strávili několik hodin na návštěvě u Hagrida. Harry šel pozdravit Klofana, kterého dostal Hagrid do péče, poděkoval Hagridovi za skvělé rukavice a domluvili se s ním na pravidelných ranních bězích v okolí hradu.

      „Já vstávám brzo, Harry. Sem vzhůru každej den kolem šestý hodiny, takže klidně přiďte kdykoliv. Než se proběhnete, tak vám uvařim čaj a klidně připravím i nějakou snídani…“

      Harry poloobrovi poděkoval, snídani mu rozmluvil, že by byla Molly Weasleyová dotčená, kdyby jedli někde jinde a domluvil se s ním hned na zítřek. Ron, Hermiona i Ginny se rozhodli, že budou chodit sportovat s ním.

      oooOOOooo

               Snape mezitím vařil ve svém sklepení lektvary. Běžné léčitelské záležitosti na školní ošetřovnu a pro potřeby Řádu. Vařil jich hned pět najednou, kmital od kotlíku ke kotlíku a postupně hotové výrobky odstavoval. Když mu zbývaly poslední dva – Kostirost a Dokrvovací lektvar – tak se najednou zasekl uprostřed pohybu a pravou rukou stiskl levé předloktí. Pak už to šlo ráz na ráz. Jedním mávnutím hůlky uhasil plameny, druhým zmrazil obsah kotlíků, třetím poslal Patrona se vzkazem Brumbálovi a čtvrtým přivolal Smrtijedský plášť a masku. Pak už vstoupil do krbu ve svém bytě na hradě a zmizel ve smaragdově zelených plamenech…

      oooOOOooo

               Voldemort seděl v křesle a na stole před sebou měl rozloženo několik svitků, které byly starší než samotné Bradavice. Dostat se k nim nebylo jednoduché, ale jeho Smrtijedi splnili rozkaz a získali na černém trhu to, co chtěl, nebo aspoň většinu.

      Na svitcích byl zaznamenán příběh Morgany la Fay. Na začátku svého života milovala Merlina, ale ten její city neopětoval a proto se mu za své zlomené srdce chtěla pomstít. Bylo tam napsáno, jak hledala sílu, která na Zemi žila ještě před nimi. Na svitcích bylo jen pár útržků o hledání a o místech, která dávno neexistují. Na posledním svitku bylo, že veškerá tajemství si sebou Morgana vzala sebou, když ji Merlin uvěznil do monolitu věčného zatracení. Přesněji tam uvěznil její duši. Podle svitku to bylo kouzlo tak mocné, že to Merlina vyčerpalo a jeho nepřátelé jej proměnili v kamennou sochu. Co se s monolitem i sochou stalo, mělo být na dalším svitku, ale ten jeho Smrtijedi ještě nenašli.

      Četl si ty svitky stále dokola a snažil se vyčíst něco dalšího mezi řádky, psal to přeci jen předek Salazara Zmijozela, Salamandr Zmijozel, žák samotné Morgany la Fay. Sice nevyčetl nic o místu uložení onoho monolitu, ale při sedmém přečtení jednoho svitku spatřil to, co mu unikalo. Když runové písmo na dvou řádcích spojil tím, že odstranil mezeru mezi nimi, mohl to přečíst pomocí Hadího jazyka. Dozvěděl se, že na zničení monolitu věčného zatracení je potřeba soška obsidiánového draka s rubíny místo očí a pěti smaragdovými trny na hřbetě.  Konečně mohl jít a zase se potěšit přítomností svých Smrtijedů.

      Došel do velkého sálu v čele s jeho trůnem a pohodlně se na něj usadil. Na levém opěradle trůnu bylo jedno Znamení Zla, které sloužilo pro svolávání jednotlivých Smrtijedů. Dotkl se ho hůlkou a pomyslel na jména svého vnitřního kruhu Smrtijedů.

               Lestrangeová se svým mužem a Snapem se přemístili jako první. Yaxley a Avery Sr. se přemístili chvíli po nich.

      „Vítejte, mí věrní,“ prohlásil přívětivě a pětice se poklonila svému Mistrovi. „Určitě sssi říkáte, proč jsssem vásss dnessska zavolal. Dočetl jsssem ssse totiž o jednom zajímavém artefaktu, který mi pomůže v porážce Brumbála i Pottera. Chci, abyssste všichni využili sssvých kontaktů i možnossstí a nalezli vššše o černé obsssidiánové sssošššce draka, zdobené rubíny a smaragdy,“ vysvětlil jim a všem přítomným v hlavě proběhla myšlenka, co taková soška asi zmůže.

      „Ssseverusssi, po tobě chci, abysss prohledal Bradavickou knihovnu a pokud ssse ti povede, tak i Brumbálovu knihovnu. Bellatrix, ty zassse navššštívíššš sssídlo Malfoyových a sss pomocí sssvé sssessstry navážeššš kontakty na dossstupné znalce hissstorie a artefaktů. Kdyby ssse Luciusss nenechal tak idiotsssky zavřít, neměla bysss tolik práce,“ řekl a při zmínce Luciuse naštvaně zaprskal.

      „Ano, můj pane,“ ozvala se sborová odpověď, jen Bellatrix místo „pane“ použila „mistře“.

      „Pokud nemáte žádné užitečné informace, zmizte,“ zasyčel a Avery, Bellatrix a Rudolfus se přemístili pryč. Yaxley přistoupil blíže ke svému pánovi a poklekl.

      „Můj pane, máme zprávy o tom, že sídlo rodu Blacků bylo odkázáno Potterovi a Lupinovi. Potter byl také ustanoven dědicem rodu Blacků, pokud přijme jméno a zplodí dědice, takže Narcisa i Bellatrix nedostanou nic ani po tom, co jsme se zbavili jejich bratrance,“ hlásil Yaxley a Severus veškeré emoce ukryl za svou Nitrobranou.

      „Ssseverusssi, víššš o tom něco?“

      „Ještě se to ke mně nedostalo, můj pane. Ale s největší pravděpodobností je to možné, Blackovi na světě zbýval jedině ten vlkodlak a kmotřenec,“ odpověděl Severus.

      „Zajímavé, to určitě Bellu nepotěššší, nicméně dalššší důvod, proč ssse zbavit toho vlkodlaka nebo ho přetáhnout na naššši stranu.“

      „Omluvte mě, můj pane, ale Remus Lupin je oddaný Brumbálovi, jako pes svému pánovi,“ namítal Severus. Yaxley se rozesmál a potvrdil, že tohle přesně sedí.

      „Yaxleyi, dobrá práce sss těmi informacemi, nyní ssse ale sssoussstřeďte na hledání té sssošššky,“ rozkázal a tentokrát se přemístili i oni dva. Lord Voldemort osaměl ve svém sídle, tedy skoro, protože do sálu se připlazila jeho milovaná Nagini.

      oooOOOooo

               S večeří si museli pospíšit. Ještě ani nedojedli a už je Molly vyháněla z kuchyně pryč, protože se začínali scházet členové Fénixova řádu, na mimořádnou poradu. Ron trochu prskal, ale Harry na něj nenápadně zamrkal, že má plán a tak se nakonec ochotně odebral s ním a Hermionou do obývacího pokoje.

      „Hele, tenhle krb je přesně nad tím v kuchyni, že jo?“ zeptal se jich Harry.

      „Ano. Vypadá to, že je napojený na stejný komín, Harry. Co máš v plánu?“ zeptala se zvědavě Hermiona.

      Harry mezitím zapálil pomocí Incendio v krbu oheň a vysvětlil jim svůj plán, který mu vykvetl v hlavě při pohledu na plameny v krbu v kuchyni.

      „Pokusím se pomocí plamenů propojit oba krby tak, abychom slyšeli, co se dole děje. Jen musíte být oba naprosto potichu, protože nevím, jestli to spojení nebude oboustranné. Takže si dávejte pozor na jakékoliv zvukové projevy, ano?“ a pak si začal hrát s plamínky. Vytvořil něco jako řetízek z drobných plamínků a ten protáhl komínem směrem dolů. Najednou opravdu uslyšeli hovor, který probíhal v kuchyni.

      Zatím se nic důležitého nedělo. Ještě nedorazil Brumbál a tak si, již přítomní, povídali, zvědaví, co se děje a Molly s Hestií Jonesovou mezi ně rozdávali čaj, kávu a k nim koláčky a sušenky. Nastalá pohoda se změnila příchodem Brumbála, McGonagallové a Snapea. Porada byla zahájena.

      Snape přednesl zprávu ze setkání Smrtijedů a pak začal vysvětlovat:

      „Bylo mi dost podezřelé, že se Temný pán nesoustředí na rozšiřování své armády Smrtijedů. Rekrutaci posledního půl roku vyloženě zanedbává, přijímá jen ty, kteří se k němu přidávají ze své vlastní vůle. Výcvik nových Smrtijedů nechává na svých starších následovnících, vůbec se jim nevěnuje. O tom, že se soustředil na hledání jistých starých svitků, jsem vás již informoval; zřejmě v nich nalezl to, co hledal. Teď se soustředí na pátrání po tom podivném artefaktu, aniž by nám sdělil k čemu vlastně slouží…“

      Slova se ujal Brumbál.

      „Takže se také budeme soustředit na tu obsidiánovou sošku draka, zdobenou rubíny a smaragdy. Bille, hledej nějakou zmínku u Gringottových, ptej se starých skřetů, jestli na něco podobného někdy nenarazili. Elfiasi, obnov svoje kontakty mezi historiky a pátrej v knihovnách – vím, že máš přístup do většiny světových knihoven. Sturgis ti jistě rád pomůže. Hestie, ty si s Arturem vezmeš na starost Ministerský archiv a knihovnu. Molly, napiš Charliemu, možná najde nějakou zmínku v dračí kolonii. Já, Minerva a Severus budeme pátrat v Bradavicích, Kruvalu a Krásnohůrkách. Musíme přijít na to, co je to za artefakt, protože Voldemort je zjevně přesvědčen, že je to mocná zbraň. Proto tomu musíme věnovat maximální pozornost…“

               Harry a jeho dva přátelé seděli u krbu jako myšky a pohled, který zajiskřil v očích Hermiony po Brumbálově proslovu, jasně naznačil, čím se bude v nejbližší době zabývat. Dole však ještě nekončili. Slovo si vzal opět Snape a informoval o Yaxleyho zprávě. Pak se zeptal Brumbála:

      „Věděl jste, že Black určil Harryho za svého univerzálního dědice a tím mu odkázal jak své jméno, tak své rodové dědictví?“

      Brumbál zakroutil hlavou.

      „O tom v závěti vůbec nic nebylo. Musel o tom rozhodnout až po jejím sepsání. Nevíš, kde tuto informaci Yaxley získal, Severusi?“

      „Má pořád volný přístup na ministerstvo a v několika odděleních má své kontakty. Black musel udělat zápis do rodové knihy Blacků, který se automaticky přenáší do Velké knihy kouzelnických rodů na ministerstvu…“ odpověděl Snape.

      „Kingsley, můžeš to prosím prověřit a zjistit podrobnosti o podmínkách takového dědictví? Jestli je to pravda, pak Harrymu hrozí ještě větší nebezpečí, než dřív; zvlášť když bude navštěvovat stejné vyučování s panem Malfoyem, prvním kdo by podle Rodových zákonů, měl být dědicem rodu Blacků. Budeme muset zvýšit bezpečnostní opatření na maximální úroveň a zajistit, aby se mu nic nestalo,“ začal hned plánovat Brumbál.

      „Pokusím se Potterovi sehnat nějaký nenápadný a spolehlivý detektor jedů, protože Draco Malfoy je poměrně schopný v lektvarech a jedy jsou velmi blízké jeho povaze…“ doplnil ho Snape.

      „A já jdu do knihovny najít Rodovou knihu Blacků…“ poznamenal Lupin a vydal se z kuchyně vzhůru do patra.

      Harry rychle zrušil plamínkový odposlechový řetízek a rychle se s Ronem a Hermionou přesunuli do křesel v rohu. Na stolku před sebou si rozložili šachovnici a začali hrát – Harry a Hermiona, proti Ronovi. Tak je tam našel Lupin, když obývacím pokojem procházel do knihovny…

       

      Items details

      • Hits: 8443 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy 

      #
      Sfinga 21 Březen 2013
      Fakt tu Tonksovou nějak neberu, i když jsem četla povídku, kde s ní Harry dokonce skončil (znáte Zapovězence od Bleska?) podle jejího chování doufám, že to fakt byla jednorázovka :lol:
      Ale vrátím se k ději: Harry, bacha na Malfoye ;-)
      #
      rusalka 01 Duben 2016
      Harryho ohnivé perličky mě úplně okouzlily. Jsou krásné, nejsou nebezpečné,dají se použít na odposlouchávání , prostě jedinečné. Dík. :o3