Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Zpěv zlatého Fénixe

Zlat_Fnix_02Tento příběh přímo navazuje na konec knihy HP a Fénixův řád. Roztomilá scénka na nádraží, kdy si pár členů Řádu přišlo pohovořit s Dursleyovými,aby je přinutili chovat se k Harrymu slušně…

Na povídce spolupracují Mája a Karlos-sama. Karlos dodává skvělé nápady, píše pro Harryho učebnice a bude se zabývat temnou stranou a pradávným zlem. Mája si bere na starost romantiku, lidské vztahy a konečnou slohovou úpravu. Charaktery postav i zápletky spolu vytváříme pomocí diskuse na Skype a je to opravdu zajímavý styl tvorby. Jsme oba zvědaví, jak se vám trefíme do chutě a proto pište komentáře, podělte se s námi o vaše názory na naše společné dílko…

    Kapitola 5

                První polovina prázdnin utekla jako voda. Tak rychle mu ještě prázdniny u Dursleyových neubíhaly. Blížil se konec července a tím i Harryho narozeniny. Dvacátého devátého dostal první dárek – Snape mu po svém příchodu oznámil, že se třicátého prvního večer stěhuje na Grimmauldovo náměstí. Harry se rozzářil jako sluníčko. Pobyt v Zobí ulici sice letos vůbec nebyl špatný, díky tomu, že měl pořád co dělat a Remus i Snape se mu oba hodně věnovali. Naučil se Nitrobranu, ovládat živel ohně, (i když zatím cvičil jen s malým plamínkem, tak měl pocit, že zvládne i mnohem větší plameny), naučil se spoustu nových kouzel, pořídil si celý nový šatník a Remusova laskavá přítomnost a Dobbyho starostlivá péče úplně anulovaly naprosté ignorování ze strany jeho příbuzných.

      Vernon a Dudley dělali, jako že vůbec neexistuje. Když ho potkali v domě, tak ho přehlíželi, jako by i on byl neviditelný. Teta mu sice třikrát denně prostrčila do pokoje něco k jídlu, ale dva toasty s čajem k snídani, miska polévky k obědu a obložený chleba k večeři rozhodně nebyla strava pro dospívajícího chlapce. I když to bylo víc, než od ní kdy dostával. O toto jídlo se vždy postaral Dobby. Polévku, kterou vařila Petunie vždy jen opatrně očichal a pak nechal rychle zmizet. Instantní polévky si ale docela oblíbil a pochutnával si na nich. Nejvíc ho fascinovaly ty čínské, s dlouhými nudlemi. Harry je moc rád neměl, přestože byly sytější, než ty obyčejné, ale byly moc ostré a měl po nich vždy velkou žízeň. Doby si ale pomlaskával a srkal s ohromným zaujetím jednu nudli za druhou. Harry se ho s obavami zeptal, jestli snad nehodlá Bradavické skřítky něco podobného naučit vařit a přesvědčoval ho, že většině studentů by taková pálivá jídla nevyhovovala.

      Toasty a chleba Dobby zase drobil na okenní parapet pro ptáky. Skřítek vydržel stát celé hodiny před oknem a pozorovat hejna vrabců, pěnkav, drozdů a kosů, jak se hašteří o drobky. Hedvika tu drobotinu pozorovala ze své klece zlobným pohledem, protože ji budili ze zaslouženého spánku, ale Harry rád pozoroval skřítka, jak relaxuje. Ze začátku byl dost nervózní, že má ve službě pro Harryho málo práce. Během prvních pár dní mu vyčistil všechno oblečení, vysmýčil celý pokoj několikrát za sebou a pak byl bez práce. Servírování jídla a hlídání Harryho klidného spánku ho uspokojovalo nedostatečně. Harry si musel pogratulovat za ten nápad s krmením ptáků – učinil Dobbyho mnohem šťastnějšího. Vzal si z toho poučení, že ani svobodný skřítek nedokáže být šťastný bez práce.

                Den před svým odchodem si byl ráno s Remusem zaběhat v parku. Připojila se k nim Tonksová a bylo to prima. Teď už na tom Harry nebyl s kondicí tak špatně. Nelapal po dechu a v klidném tempu dokázal oběhnout park i dvakrát. Jenže při druhém kolečku se Tonksové v kapse rozezněl zvonek alarmu.

      „Kruci! Už zase…“ vyhrkla rozzlobeně mladá bystrozorka.

      „Dobby!“ zavolal potichu Lupin a když se ozvalo tiché „Puk!“ tak pokračoval: „Přemísti Harryho do pokoje! Harry, zůstaň v domě – nevystrkuj nos. Půjdu to s Nym prověřit…“ dodal k Harrymu dřív, než se propadl do tmy.

      Poprvé byl přemístěn a byl to opravdu zvláštní pocit. Jako by ho něco slisovalo do malé krabičky, do které by se sotva vešly jeho boty. Nemohl dýchat, jeho srdce přestalo tlouct, neviděl, neslyšel nic než podivný hukot v uších… a najednou stál uprostřed svého pokoje. Chvíli lapal po dechu a udiveně se rozhlížel a pak si najednou vzpomněl jak se sem dostal a proč. Okamžitě se vrhnul ke dveřím a chtěl vyrazit Remusovi na pomoc. Ale Dobby ho rázně zastavil dřív, než stihl dojít ke dveřím.

      „Harry Potter musí zůstat v bezpečí svého pokoje! Nesmíte nikam chodit, pane!“

      „Musím jim pomoct, Dobby! Nemůžu je v tom nechat samotné! Jsou jen sami dva a já nevím, čemu musí čelit!“ vysvětloval důrazně Harry.

      „Oni nebudou bojovat, Harry Pottere. Jsou neviditelní pro všechny kouzelníky. Jen se podívají, kdo zase narušil ochrany a přijdou za vámi, aby vás chránili, pane…“ vysvětloval mu trpělivě skřítek a stále mu stál v cestě s roztaženýma rukama.

      Harry se zarazil. Pochopil, že má skřítek nejspíš pravdu, zarazilo ho to „zase“ ve skřítkově proslovu a pak se také zamyslel nad tím, že „jsou neviditelní pro všechny kouzelníky“…

      „Dobby? Ty je vidíš i když jsou neviditelní?“ zeptal se překvapeně a usedl na svou postel.

      „Ano, pane. Dobby vidí, že je kouzelník neviditelný…“ přikývl vážně malý skřítek.

      „Počkej, tak jsem to nemyslel. Ty vidíš kouzelníky i když jsou zastření kouzlem, nebo schovaní pod neviditelným pláštěm?“ zeptal se znova přesněji.

      „Dobby vidí, že je kouzelník neviditelný, ale vidí ho. Vidí trochu jinak, ale vidí…“ vysvětloval.

      „No páni…“ žasl Harry. „Takže i mě jsi viděl pod mým pláštěm?“

      „Ano, pane. Všichni skřítkové to vidí. Ale respektují, že kouzelník nechce být vidět, a tak dělají, že nevidí, aby pán nebyl zklamaný…“ vysvětloval vážně skřítek a Harry si pomyslel, že tuto skutečnost si bude muset zapamatovat – mohlo by se to někdy docela hodit.

                To už se do jeho pokoje přemístil i Remus a vzhledem k tomu, že jeho židle odlétla pod okno, kde se rozpadla na několik kusů, tak asi i Tonksová…

      „Ach… promiň Harry… Reparo!“ stáhla si plášť, ukázala mu svůj rozpačitý úsměv a světle fialovou rozčepýřenou kštici na hlavě.

      „Co se děje?“ ptal se už docela klidně Harry. „Doby říkal, že to nebylo poprvé…“

      „Už dva dny tu okolo šmejdí pár Smrtijedů, Harry. Dnes to byli Nott s Goylem, včera manželé Lestrangeovi a před tím zahlédl Dung jen Dolohova. Asi se dozvěděli, že někde tady trávíš prázdniny a rozhodli se tě vypátrat. Proto se stěhuješ už zítra, Harry. Jinak bys nemohl opustit dům, kvůli bezpečnosti. To na Grimmauldově náměstí taky bez doprovodu nebudeš moct, ale tam se alespoň můžeš pohybovat volně po domě a budeš tam mít společnost…“

      Harry přikývl, ale pak se zeptal:

      „Nebudou v nebezpečí Dursleyovi? Nerad bych, aby se dostali Voldemortovi do spárů…“

      „Zatím očividně nevědí kde přesně hledat a tak Dursleyovi nejsou v ohrožení, dokud se s nimi nenecháš vidět na veřejnosti…“ uklidňoval ho Remus. „Ale připomenu Albusovi, aby na ně pro jistotu přidal pár ochranných kouzel, až tu nebudeš.“

                Ten den odpoledne přišel Snape jen proto, aby odvedl Remuse („Brumbál tě potřebuje“) a připomenul Harrymu, že si má zabalit a zítra před večeří být připraven k přestěhování. Harry se nechtěl ptát, jak se tentokrát bude přemisťovat, vlastně mu to bylo jedno. Už se tak těšil na Rona a Hermionu, že by klidně letěl do Londýna na koštěti, nebo šel pěšky.

      Po večeři se vrhnul na balení a pak už jen seděl s Dobbym na posteli a čekal na půlnoc. Nemohl se zbavit toho zvyku, který si vypěstoval u Dursleyových, kdy jediný, kdo mu popřál k narozeninám, byl vždycky jen on sám. Tentokrát to ovšem byl Dobby, kdo mu hned po posledním, půlnočním úderu hodin popřál:

      „Všechno nejlepší k narozeninám, Harry Pottere…“ a vrazil mu do ruky svůj dárek.

      Harry rozbalil zlatý papír s rudou stužkou a otevřel papírovou krabičku. Vykoukla na něj krásná marcipánová zlatonka se zlatou cukrovou polevou s křehkými křidélky z karamelu.

      „Páni, Dobby… Ta je tak krásná, že by mi ji bylo líto sníst. Asi si ji nechám na památku…“

      Dobby se zapýřil, zatřepal ušima a pobídl ho:

      „Jen ji klidně snězte, Harry Pottere. Dobby může cukroví udělat klidně znovu, úplně stejné. Dobby moc rád dělá cukroví pro děti a nejradši pro Harryho Pottera…“

      Harry se na něj krásně usmál, přikývl, ale zlatonku zase schoval do krabičky a uložil do kufru.

      „Nejdřív ji ale večer ukážu Ronovi a Hermioně. Sníme ji pak spolu. Už se na ně moc těším, Dobby…“ loknul si bezesného spánku a vzápětí usnul.

                Jeho narozeninový den byl tím nejdelším dnem jeho letošních prázdnin. Zabaleno už měl a zatím marně čekal na svůj pravidelný ranní příval dárků, který od jeho příchodu do kouzelnického světa pravidelně obstarávali jeho přátelé, spolužáci a Weasleyovi. Nakonec se dočkal jen krátkého přáníčka od Brumbála se vzkazem, že za ním přijde zítra odpoledne, aby s ním projednal nějaké důležité záležitosti a dárku od Hagrida, který donesla Hedvika. Byly to dlouhé rukavice z kůže ohnivých salamandrů, zakrývající ruku a paži až k lokti, které byly naprosto odolné proti ohni i sebevětšímu žáru.

      „Vypadá to skoro, jakoby Hagrid věděl, že jsem ovládl živel ohně…“ pomyslel si Harry, když si rukavice zkoušel. Padly mu jako ulité, nijak neomezovaly v pohybu prsty. Měl v nich pocit, jako by si navlékl druhou kůži. Byla sice šupinatá, ohnivě červená, ale vláčná a velice příjemná. Hned si sedl a napsal nadšené poděkování. Když předal dopis Hedvice, tak jí řekl, aby se už nevracela sem, ale přiletěla za ním na novou adresu.

      Dalších dárků se nedočkal. Chvíli o tom zklamaně přemýšlel, ale pak ho napadlo, že asi všichni vědí, že se dneska stěhuje a dárky na něj budou čekat v Síriově domě. Trochu se zarazil nad skutečností, že očekává dárky. Než začal chodit do Bradavic, tak dostal sotva nějaké obnošené šatstvo po Dudleym, nebo staré Vernonovy ponožky. Usmál se a s ještě větší netrpělivostí čekal, až tento dlouhý den dospěje k večeru a on odtud bude moct konečně vypadnout.

                Když v šest večer přišel Snape, tak měl Harry několikrát přebalený kufr a ze zoufalství si četl mudlovské učebnice, které mu jeho profesor přinesl jako kamufláž k mudlovsky přijatelné škole pro nadané děti. Snape vypadal, jako by měl naspěch, ale přesto mu nejprve podal dárek, zabalený ve stříbrném papíře:

      „Všechno nejlepší k narozeninám, pane Pottere…“ a čekal, až ho Harry, naprosto konsternován, rozbalí. Byla to kniha – jak jinak… Na deskách nahoře byla dvě, do sebe zapletená, Z a dole dvě S. 

      Základní Zákonitosti

      Kombinování přísad v lektvarnictví

      Severus Snape

       Harry zvednul oči od knížky do pobavených černých očí svého profesora.

      „Aneb jak nenechat svůj kotlík explodovat, pane Pottere. Zjistil jsem, že podobná publikace výrazně chybí mezi učebnicemi. Předepsal jsem ji prvním ročníkům, ale vám a panu Longbottomovi jsem se rozhodl ji darovat k narozeninám osobně…“

      „Ale já ještě nemám výsledky zkoušek, pane. Vynikající jsem dostat nemohl…“ odpověděl mu dost rozpačitě Harry.

      „Ne, to tedy opravdu nemohl, pane Pottere,“ střelil po něm pobaveným pohledem Snape a mávnutím hůlky nechal zmizet Hedvičinu klec a jeho kufr. „Mám tu jedno neschválené, jednorázové přenášedlo, tak se připravte na cestu…“

      „Nebudou kvůli tomu problémy s ministerstvem?“ strachoval se Harry.

      „Ne, pokud se přeneseme z prostoru zajištěného Magii pohlcující sítí, do stejně zabezpečeného místa. Ministerstvo, Smrtijedi i všichni ostatní budou přesvědčeni, že jste stále v tomto domě, pane Pottere. Tak už můžeme?“ sarkasmus z něj odkapával jako jed, když mu podával pergamenovou obálku.

      Jak se po ní Harry natáhl, tak si uvědomil, že je na ní razítko Bradavic. „To snad ne!? Udělali přenášedlo z výsledku mých zkoušek!“ pomyslel si s hrůzou, než se obálky dotkl. Pak už však ucítil ten známý pocit sevření břicha, jako kdyby ho omotal a táhl neviditelný provaz; byl vtažen do temnoty, nekontrolovatelně se točil, aby se najednou rozplácl na podlaze úplně neznámého pokoje. Krásného, velkého, moc hezky zařízeného pokoje.

      „Kde to jsme?!“ zeptal se trochu zmateně Harry. Odpověděl mu Lupin, který se zvedl z pohovky u krbu.

      „Ve tvém pokoji, na Grimmauldově náměstí, Harry. Vítej doma. Tohle,“ ukázal rukou kolem sebe, „je můj dárek k tvým narozeninám. Všechno nejlepší, Harry…“

      Snape mu nechal obálku v ruce a chystal se odejít. Harry tam stál, v druhé ruce jeho knihu a zastavil ho mezi dveřmi:

      „Pane profesore!“

      Snape se otočil.

      „Děkuji vám za všechno…“

      Snape nepatrně kývl hlavou, ale pak jedovatě odsekl:

      „O žádné díky nestojím, pane Pottere…“ a odešel.

                Harry zakroutil hlavou, odložil knihu a obálku na svůj kufr, stojící vedle postele a začal se rozhlížet po pokoji. V rohu za vchodovými dveřmi byly další dveře. Otevřel je a vešel do koupelny. Vlevo za závěsem byl výklenek se záchodem, vpravo prostorný sprchový kout. Umyvadlo, věšák s ručníky a dlouhým, tmavě vínovým županem a za nimi – obrovská vana, velikosti menšího bazénku. Několik různobarevných kohoutků nad ní přímo lákalo k tomu, aby si ji hned vyzkoušel. Odolal a vešel zpátky do pokoje. U levé stěny, vedle koupelny stála obrovská postel se zlatým kováním a blankytně modrým povlečením. Stěny byly ve stejné barvě v kombinaci se žlutou. Vínový, měkoučký koberec s vysokým vlasem, vínové závěsy na okně a stejný potah na pohodlně vypadající pohovce před krbem u pravé stěny. Na stěně vedle vchodových dveří velká, prostorná skříň, pod oknem pracovní stůl, velká rohová knihovna mezi oknem a krbem. V rohu u knihovny pohodlný ušák a stojací lampa…

      Harry stál v úžasu a nenacházel slova. Tak prostě jen Remuse dojatě objal.

      „S tím pokojem mi pomohli Tonksová a Kingsley Pastorek, Harry. Sám bych to asi nezvládl tak dobře… Je to bývalý Siriusův pokoj. Já jsem si upravil pro sebe pokoj jeho bratra, na druhé straně. Jsou to jediné dva pokoje, úplně nahoře, takže budeš muset vyšlapat každý večer do čtvrtého patra, nebo se sem přemisťovat, až se to naučíš… Síriovy osobní věci jsem ti všechny schoval ve skříni; až budeš mít chvilku, tak si je prober. Nevěděl jsem, co si budeš chtít nechat…“

      Harrymu zvlhly oči a tak se odvrátil, aby se trochu vzpamatoval. Remus ho chvíli nechal, ale pak mu podal obálku a zeptal se:

      „Nepodíváš se, jak jsi dopadl u NKÚ?“

      Harry ji otevřel a vytáhl několik pergamenů. Hned navrchu byly výsledky. Harry je začal číst nahlas:

      „Astronomie P – přijatelné – no to se dalo čekat. Vlastně jsem čekal Trolla… Zrovna během zkoušky napadli Bystrozorové Hagrida a málem zabili McGonagallovou, které mu přišla na pomoc…“ vysvětloval Remusovi.

      „Péče o kouzelné tvory N, Kouzelné formule taky Nad očekávání… Obrana Vynikající – paráda… Jasnovidectví Mizerné – no, to jsem taky čekal… Bylinkářství, Lektvary, Přeměňování – všechno Nad očekávání. To jsem nečekal, skvělý… Dějiny čar a kouzel Hrozné. No, co se dá dělat. Stejně už bych Binnse další rok nepřežil…“ komentoval svoje výsledky pro Lupina.

      „Je tu poznámka, že studenti, kteří dosáhli hodnocení Nad očekávání z Lektvarů, si můžou u profesora Snapea podat žádost o zařazení do třídy Pokročilých lektvarů a do konce prázdnin jim bude doručeno rozhodnutí. Myslíš, že se mám smolit s tou žádostí, když mi dal k narozeninám tu učebnici?“

      Remus se rozesmál:

      „Žádost tvým jménem už podal profesor Brumbál, jako tvůj opatrovník. Pochybuji, že by mu ji Snape zamítnul…“

      Harry si oddechl.

      „Tak mu nesmím zítra zapomenout poděkovat…“

                Remus odsunul jeho kufr vedle skříně, pak se podíval na hodiny pověšené nad dveřmi a řekl:

      „Vybalíš si později, teď už je nejvyšší čas na večeři…“ a vedl ho po schodech dolů. Jak procházeli jednotlivými patry, tak mu vysvětloval:

      „Tady jsou pokoje pro členy Řádu, kteří tu potřebují v nouzi, náhle přespat, tady, ve druhém patře jsou pokoje Weasleyových a ostatních, co tu budou bydlet dlouhodobě. V prvním patře je přijímací pokoj, obývák a jídelna. Tady dneska večeříme…“ otevřel dveře a strčil Harryho dovnitř.

      „PŘEKVAPENÍ!!!“ zaznělo náhle z mnoha hrdel a nad ním se rozprsklo několik různobarevných prskavek, které ho téměř ohlušily nepříjemným praskavým rachotem. Nad dlouhým stolem plným jídla poletovalo sem tam dřevěné letadélko, které za sebou táhlo širokou stuhu s nápisem: Všechno nejlepší k narozeninám. Na stěně proti oknům byly svítící barvou napsána jména Harry a Neville. A právě druhý jmenovaný byl první, kdo popadl Harryho za ruku:

      „Všechno nejlepší Harry!“ „Všechno nejlepší Neville!“ popřáli si se smíchem oba oslavenci. Pak už šli oba z náruče do náruče. Kromě Weasleyových, Hermiony, Tonksové, Pastorka, Tobolky tu byla i Lenka Láskorádová.

                Po skvostné a hlučné večeři, nakrojení obrovského, čtyřpatrového, čokoládového dortu a rozbalení spousty dárků, které měli na hromadě na stolku v rohu, nastala skvělá zábava. Harry se zeptal Nevilla a Lenky, kde se tady vzali. První začal vysvětlovat Neville:

      „Babička prohlásila, že je moc pyšná na to, že jsem ti stál v boji na ministerstvu po boku a rozhodla se přidat k Řádu a bojovat proti „Ty víš komu“ ze všech svých sil, abych na ni taky mohl být pyšný. Dnes odpoledne k nám přišel Brumbál, přemístil mě k Láskorádům, vysvětlil mě a Lence, že jsme přesvědčivě prokázali svou loajalitu k tobě, zavázal nás mlčenlivostí, abychom nikomu neprozradili, že už nebydlíš u svých příbuzných, prozradil nám tuhle adresu a přemístil nás oba sem…“

      Lenka se přidala:

      „Můj táta zase nabídl Brumbálovi Jinotaj, kdykoli budete on, nebo ty potřebovat sdělit kouzelnickému národu pravdu, nebo brojit proti „Ty víš komu“. Vůbec nelitoval, že měl problémy s ministerstvem, když otiskl ten článek o tom, jak jsi s ním bojoval při jeho návratu. Tisknul tehdy Jinotaj pět dní v kuse, jaký byl o něj obrovský zájem. Vydal jich tenkrát pětinásobně víc, než vydává obvykle. Jsem na něj moc pyšná…“ prohlásila hrdě Lenka a nevšímala si dvojčat, která se po jejím prohlášení rozchechtala. Harry je zpražil pohledem a zeptal se:

      „Přijdete sem do konce prázdnin častěji? Mohli bychom se společně učit a dát dohromady program pro Brumbálovu armádu na příští školní rok. Dost jsem se toho tento měsíc naučil a měl bych pár představ, jak pokračovat s výukou…“

      To už dvojčata zpozorněla:

      „Myslíš, že by nám Brumbál povolil chodit do školy na schůzky BA?“ zeptal se Fred.

      „O to bychom neradi přišli…“ dodal George.

      Harry pokrčil rameny:

      „Zítra po obědě tu bude, tak se ho zeptejte…“

                Pak s ostatními probral výsledky NKÚ a jejich plány s dalším studiem. Ron dostal také N z lektvarů a řekl, že už dál pokračovat nechtěl, ale rodiče ho přesvědčili, aby si přece jen zažádal o možnost studovat na OVCE a napsali mu ji.

      „Tak trochu doufám, že mi ji neschválí a já už se nebudu muset s tím umaštěncem nervovat další dva roky…“ bručel Ron.

      „Tak to já zase doufám, že moji žádost přijme,“ přidal se Neville. „Profesorka Prýtová mi řekla, že jestli se chci věnovat Bylinkářství na úrovni, na kterou rozhodně mám, tak musím mír OVCE z Lektvarů alespoň Přijatelné, jinak nebudu mít šanci. Slíbila, že se za mě u Snapea přimluví a asi to už udělala, protože jsem od něj dnes ráno dostal jeho vlastní učebnici s poznámkou, že si ji mám do konce prázdnin důkladně prostudovat, protože tento školní rok mi už žádné exploze tolerovat nebude… No věřili byste tomu?“ užasle kroutil hlavou.

      Harry se rozesmál.

      „Nic si z toho nedělej, Neville, já ji dostal taky s podobným komentářem…“

      „Jé… že mi ji půjčíš Harry,“ zaprosila Hermiona. „Na Příčnou půjdeme až někdy ke konci prázdnin, tak bych si ji mohla alespoň prolistovat, než si ji budu moct sama koupit…“

      Ron si odfrknul a obrátil oči v sloup. To už je ale vyrušili Fred a George, odstrkali je ke stěnám a spustili obrovský interiérový ohňostroj – novinku svého vysněného obchůdku Kratochvilné kouzelnické kejkle. Během okamžiku nebylo pro ten rámus slyšet vlastního slova a k pocitu hluchoty se přidal za chvíli i rozostřený zrak z toho pestrého světelného představení. Právě ten okamžik si vybrala dvojčata, aby do jídelny propašovala několik lahví ohnivé whisky a medoviny. Po tom ohňostroji odešla většina dospělých pryč; zůstali s nimi jen Bill, Charlie, Lupin a Tonksová a ti se rozhodli, že jejich tajné upíjení alkoholu radši nevidí.

               Kolem jedenácté v noci se oslava začala rozpadat. Bill a Charlie museli téměř odnést nesrozumitelně mumlající a sotva se na nohou držící, dvojčata; Lupin si vzal zase na starost Rona, který nedopadl o nic líp. Neville mu s ním pomáhal, protože dnes měl přespat u něj v pokoji. Ginny, Hermiona a Lenka vypadaly skoro v pořádku a tak do svého pokoje došly samy. Harryho popadla pod křídlem Tonksová a on se nebránil, přestože byl přesvědčen, že dojde bez pomoci. Její pružné dívčí tělo, tisknoucí se k němu, mu zvýšilo tep i teplotu.

      Když ve vzájemném obětí došli až do Harryho pokoje, tak se k ní přitulil ještě víc a alkoholem zbaven zábran, se ji pokusil políbit. K jeho velkému překvapení se vůbec nebránila. Nejen, že opětovala jeho polibek, ale dokonce ho prohloubila. Její jazyk pootevřel jeho rty a zlehka polaskal ten jeho. Harryho se zmocnila vášeň a hladově se k ní přisál. Ruce mu bloudily po jejím těle, pravou sjel na její malý vypracovaný zadeček a levou zlehka přejel po jejím prsu. Zjistil, že krásně pasuje do dlaně a lehce ho stiskl. Tonksová tichounce zasténala do jeho úst, odtrhla se od něho a zmizela v koupelně.

      V tu chvíli se s tichým klepnutím otevřely dveře a dovnitř nakoukl Lupin.

      „Jsi v pořádku, Harry?“

      Harry stál ve stínu, rychle se pokusil uklidnit svůj dech a pak odpověděl co nejklidněji:

      „Jsem v pohodě, Remusi… Díky za krásný dárek i za oslavu…“

      „Není zač, Harry. Tak dobrou noc…“ odpověděl usměvavý Remus a zavřel za sebou dveře.

      Harry vytáhl z kapsy hůlku, dveře zamknul a přidal ještě i kouzlo proti vyrušení. Pak se zastavil před dveřmi do koupelny a přemýšlel, co dál. Když zevnitř uslyšel sprchu, tak neodolal a vešel dovnitř.

      Závěs byl odhrnutý a jemu nic nebránilo ve výhledu na roztomile dívčí, krásně vypracované, nahé tělo. Vzrušení s ním lomcovalo a on se začal rychle zbavovat svého oblečení. Během okamžiku byl u ní ve sprše. Tonksové se v ruce objevila měkoučká mořská houba pokrytá hebkou, voňavou pěnou a začala ho umývat. Pečlivě mydlila každý centimetr jeho těla a Harry šílel. Horkost mu vyrážela ze slabin do celého těla ve vlnách, které ho připravovaly o rozum. Když mu tou houbou přejela několikrát po klíně, tak prostě explodoval…

      Zády dopadl na dlaždičkovou mozaiku za sebou a nohy se mu roztřásly tak, že kdyby ho nepřidržela, tak by se sesul na podlahu. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval. Pak zrudnul a začal se rozpačitě omlouvat:

      „Promiň, to jsem nechtěl…“

      Tonksová se zvonivě rozesmála.

      „Jdi ty šmudlo…“ nanesla mu na nos trochu pěny. „To jsem udělala schválně, abys mi chvilku vydržel…“ a s úsměvem mu do ruky vrazila houbu. „Teď je řada na tobě…“

               Rudý až za ušima se jí začal intenzivně věnovat. Namydlil každý centimetr jejího těla. Místa na kterých jeho péči odměnila zrychleným dýcháním, nebo tichými vzdechy, vzal opravdu důkladně a jeho vzrušení zase narůstalo. Nakonec mu navedla ruku i do svého klína, kterému se zatím dokázal vyhýbat. Její vzdechy se proměnily na tiché zasténání a v tu chvíli koupel ukončila. Bezhůlkovým kouzlem si přivolala svou hůlku, nechala zmizet houbu, zastavila proudy vody ze sprchy a dvojím mávnutím hůlky je usušila. Potom ho vzala za ruku a odvedla k posteli.

      Naučila ho kouzlo proti početí a když trochu zapochyboval, jestli se mu napoprvé podaří dokonale, tak ho ujistila, že pravidelně užívá lektvar proti otěhotnění. Harry se přestal červenat a nechal se vést. Jeho partnerka věděla co chce a uměla si o to říct. Propadl se do vášně a přesto si dokázal zachovat zdravý rozum, aby vnímal její potřeby, její vzrušení, její touhu. Když se nakonec dopracoval ke svému dalšímu vrcholu, tak pochopil, že extáze se nesčítá, ale umocňuje. Něco takového ještě nikdy v životě nezažil. Svíral v objetí její tělo, které se vzpínalo a třáslo v extázi, pak stačilo jen dvakrát pohnout boky a dostal se do ráje. Zatmělo se mu před očima, z hrdla se mu vydralo téměř zvířecí zaúpění a naprosto vyčerpán padl vedle ní.

      Tonksová se mu stulila do náruče a vyčerpaně zašeptala:

      „To bylo naprosto dokonalý, broučku. Máš prostě nadání od přírody…“ ještě jednou se zavrtěla a s hlavou na jeho hrudi, pevně sevřená v jeho náruči, okamžitě usnula.

      Harry už měl síly jen na to, aby přes ně přetáhl deku a v další chvíli už spal taky.

                Ráno se probudil, když ho slunce zašimralo na nose. Na hodinách nad dveřmi už bylo skoro devět hodin, on byl v posteli sám a bolela ho hlava. Chvíli přemýšlel, jestli se mu to všechno jenom nezdálo, ale pak ucítil její vůni ze svého povlečení. Padl zase hlavou na polštář a přehrával si v paměti tu noc celou znova. Jen vzpomínka ho pořádně rozpálila a hlava ho rozbolela ještě víc. Zasunul tedy raději tuto vzpomínku hluboko do své sbírky těch nejšťastnějších a šel si dát studenou sprchu.

      Když se dopotácel dolů do kuchyně, tak tam našel Rona, Freda a George, jak si s úpěním svírají hlavy v dlaních a Hermionu a Ginny, které se jim smály. Zvědavě se zadívaly a Harryho, jestli trpí stejně. Ten se spokojeně ušklíbl:

      „Lektvarem na bolest hlavy bych nepohrdl, i když mi ta studená sprcha po ránu dost pomohla…“

      „Nemluv tak nahlas, pro Merlina… nebo mi ta hlava praskne…“ zaúpěl Ron a s nadějí v očích sáhl po lektvaru, který před něj postavila paní Weasleyová. Dvojčata ho okamžitě napodobila. Odporně šedohnědý blivajs, co vypili, musel chutnat stejně hrozně, jako vypadal – podle toho, jak se ti tři u toho tvářili. Ron měl chvíli co dělat, aby to v sobě udržel. Harry se na ně šklebil a rozhodl se, že ho hlava nebolí zas až tolik, aby tohle vypil. Ale paní Weasleyová sáhla do kredence a podala mu lahvičku s bleděmodrým, docela dobře vypadajícím obsahem.

      „Takže tobě stačí tento lektvar, Harry…“

      Tak to risknul. Příjemná, trochu mentolová chuť, lektvaru na bolest hlavy mu připomněla několik situací, kdy skončil na ošetřovně po ráně do hlavy a přesně podle jeho očekávání, bolest zmizela jako mávnutím hůlky. Tak se spokojeně usadil k snídani. Dobby jim ji naservíroval všem tak rychle, že mamka Weasleyová ani nestihla dát pánev na sporák. Chvíli se na skřítka mračila, jako by jí vadilo, že ji předběhl, ale pak se s tím smířila a přisedla si k ostatním.

      „Mám ti vyřídit srdečné pozdravy od Nevilla a Lenky, Harry. Remus s Dorou je odvedli domů chvilku před tím, než jsi sem dorazil…“

      Harry s plnou pusou jen přikývl. Cpal se smaženými vajíčky jako o život; pořádně mu vyhládlo. Jen koutkem oka viděl, jak se kluci v jídle jen přehrabují a do každého sousta se musí nutit. Po snídani pozval Hermionu a Ginny do svého pokoje, protože ho ještě neviděly a byly moc zvědavé, jak mu ho Lupin zařídil. Odmítl je tam pustit dřív, než ho předá jemu.

      Obě se pochvalně rozplývaly, moc se jim tam líbilo. Harry si oddechl, že mu tam Dobby stihl uklidit a ustlat dřív, než tam došli, protože když odcházel, tak si na nějaký úklid ani nevzpomněl. Využil jejich přítomnosti a s jejich vydatnou pomocí si vybalil. Hermiona žasla nad jeho kufrem a musel jí slíbit, že se pokusí podobně upravit i ten její, když se přiznal, že to zvládl pod Remusovým vedením sám.

      „Jen se ho musím zeptat, jestli Magii pohlcující síť je jenom na mém pokoji, nebo na celém domě, abych věděl, kde můžu kouzlit a nedostat se problémů s ministerstvem…“

      Pak jim vyprávěl, co všechno se během toho měsíce, co se neviděli, naučil. Nakonec Hermiona popadla knížku, co dostal od Snapea a šla se s Ginny zavřít do pokoje, aby si ji pročetly. Harry šel zpátky dolů, aby se podíval, jak jsou na tom kluci. Cestou ze schodů zaslechl rozčilené hlasy a tak se potichoučku připlížil ke dveřím obývacího pokoje.

      „Kde jsi byla v noci, Doro? Hledal jsem tě, abych se podíval, jestli jsi v pořádku a tys u sebe nebyla…“ Remusův hlas zněl dost nervózně a podrážděně.

      „Co je ti po tom, kde trávím svoje noci, Remusi. Ty se o mě přece nezajímáš, ne? Nemáš žádné právo se vyptávat… Nebo už jsi změnil názor? Co mi tím výslechem chceš sdělit?“ vztekle mu odporovala Tonksová.

      „Já… Doro, proč mě tak trápíš, vždyť víš, jak to cítím…“ nešťastně se bránil Remus.

      „Tak už se konečně rozhodni, co chceš, Remusi. Až to budeš vědět, tak mi přijď říct a já se podle toho zařídím…“ odsekla mu Tonksová a Harry rychle zmizel za roh, aby ho neviděla, když vyrazila z obývacího pokoje nahoru.

      Stál v přijímacím salónku bledý jako stěna. Nechápal to a musel zjistit o co tady jde, nebo se už nikdy nedokáže Remusovi podívat do očí. Vydal se po schodech nahoru a na chodbě ve třetím patře našel Tonksovou, jak kouká do zdi, opřená o dveře svého pokoje.

      „Máš chvíli čas? Potřeboval bych si s tebou promluvit…“ oslovil ji. Trhla sebou, jako by o něm nevěděla. Pak zavřela oči a zeptala se:

      „Tys nás slyšel?“ Harry přikývl, bledý jako stěna.

      „Dobře, jdeme k tobě…“

      Když za nimi zavřel dveře pokoje, tak se zeptal:

      „Co spolu máte?“

      „Harry… Miluji Remuse už několik měsíců…“

      „Jak jsi mohla!? Jak jsi něco takového mohla udělat!? Copak já se mu teď dokážu podívat do očí!? Jak jsi mi to mohla udělat? Nevěděl jsem to…“ bylo mu skoro do breku.

      „On mě odmítá, Harry. Uháním ho celou tu dobu zbytečně. Prý je na mě moc starý, moc chudý a moc vlkodlak… Sakra! Nechala jsem si kvůli němu udělat testy u Svatého Munga, abych měla jistotu, že patřím mezi těch asi osmdesát procent metemorfomágů, kteří jsou imunní proti vlkodlačímu kousnutí a ani to mu nestačilo. Vítá, když tu s ním trávím úplňky, přijímá mou péči po přeměně, ale chodit se mnou nechce. Já jsem taky jenom člověk, Harry a svědomí mě rozhodně netrápí. Tebe by taky nemělo…“ klepala se vzteky.

      „Tak mě tedy rozhodně svědomí trápí, když jsem ho tam dole slyšel. On tě miluje, to je mi teď jasný. Proč si to udělala? Nemiluješ mě…“ rozčiloval se Harry.

      „Byla to jen jedna noc nezávazného sexu, Harry. Ber to tak. Neměla jsem pro tebe žádný dárek k narozeninám a měla jsem chuť, zrovna tak, jako ty. Už se to nebude opakovat. A jestli jsem donutila Remuse, aby se konečně vyslovil a pustí si mě k tělu, tak už nikdy nebudu mít potřebu hledat potěšení jinde. Ty na tu jednu noc, můžeš klidně zapomenout; vlastně jsem tak trochu doufala, že máš v sobě dost alkoholu na to, abys sis to nepamatoval…“

      „Na to zapomenout nedovedu…“ hlesl nešťastně Harry. „A jestli se dáte s Remusem dohromady, tak už se mu nikdy nedokážu podívat do očí…“

      Chvíli kroutil nešťastně hlavou a pak ji tam prostě nechal stát a naštvaně odešel. Nevěděl kam jít, co má dělat a když cestou dolů zahlédl na schodech sedět Lupina, tak zaklepal na dveře Hermionina pokoje a zeptal se, jestli se k nim může připojit, že tu učebnici lektvarů, taky ještě pořádně neviděl.

      Až do oběda se Remusovi úspěšně vyhýbal a po obědě přišel Brumbál…

       

      Items details

      • Hits: 10103 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy 

      #
      Sfinga 21 Březen 2013
      Harry a Tonksová??? Já fakt potřebuju nový brejle :eek:
      #
      rusalka 01 Duben 2016
      Ono by to asi vůbec nedopadlo dobře, kdyby se měli vázat na delší vztah, ale pro Harryho je fajn zažít první sex se zkušenější partnerkou. Jen aby se s tím vyrovnal bez šrámů na duši.

      Online návštěvníků

      Právě připojeni - hostů: 106 a členů: 5 

      Celkový počet zobrazení stránek:

      Počet zobrazení článků : 3065052