Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Tajemství starých druidů

Tajemstv-thaneb Hůl kouzelníka Merlina.

Kvůli této povídce jsem se ponořila do studia kultury starých Keltských národů. Opírám se zde často o skutečnou Keltskou historii, kterou jsem si ovšem přizpůsobila k vizi kouzelnického světa, kterou ve mě probudila naše drahá JKR.

Harry získá další mocnou zbraň a objeví nové schopnosti - co si přát víc?

    Kapitola 13, Hermionina hůl

      celtic_artBlížily se Vánoce a Harry pořád nemohl přijít na to, co má koupit Ginny pod stromeček. Zaúkoloval svoje rodiče na portrétu, aby mu pomohli nějaký pěkný dárek vymyslet a pak ho napadlo protáhnout Ginny obchody pod záminkou výběru pěkného svatebního daru pro Rona a Hermionu. Ti dva už totiž ohlásili datum své svatby na 27. prosince, hned po Vánočních svátcích. K výběru toho pravého dárku pro Ginny mu nakonec pomohl profesor Rogers, když spolu probírali schopnosti druidských holí. Harry věděl, že Ginny chce hůl bojovou kombinovanou s počasníkovou a na takovou je potřeba aventurín, chryzokol, chryzopras, zelený jaspis, malachit, nebo nefrit. Velký výběr ale není důležitý. Mnohem důležitější bude najít takový kámen, v němž se soustředilo dostatečné množství přírodní magie, aby dal Druidské holi patřičnou sílu. Domluvil se s klenotníkem Harringtonem, aby se pokusil takový kámen alespoň ve velikosti pěsti, pro něj sehnat a vysvětlil mu, jaké by měl mít vlastnosti.

      Také si dal za úkol do Vánoc zvelebit dvorek za domem na Grimmauldově náměstí. Začal tím, že napsal Nevillovi, zda by se mu nehodilo do sbírky jedno dost vzrostlé Ďáblovo osidlo, nebo jestli ho má spálit. Odpověď mu přišla po Hedvice obratem…

      Harry,

      To sis dělal legraci, že bys ho spálil, viď? Nechce se mi věřit, že bys takovou vzácnost opravdu dokázal zahubit… Samozřejmě si ho vezmu! Stačí říct kdy a kde. V Trantově kouzelnickém zahradnictví, kde pracuji, budou velmi vděční za další exemplář, obzvlášť, pokud je to opravdu stará rostlina, jak jsi napsal…

      Dej vědět, kdy si pro ni mám přijít, ze zaměstnání mě pro to kdykoliv uvolní.

      Neville

      Tak si s ním dohodl schůzku v malé kavárně na rohu náměstí, na druhou hodinu odpolední. Hermiona trvala na tom, že chce Nevilla vidět a tak čekal, až se vrátí z přednášek ve škole. Neville přispěchal celý nedočkavý, odmítl kávu, kterou mu Harry nabízel, a pospíchal na něj, aby rychle dopil tu svoji. Byl natěšený jak malé dítě na dárky, když ráno dorazí k vánočnímu stromečku.

      Harry mu před domem prozradil šeptem svou adresu a s úsměvem se díval na jeho užaslý výraz, když se před ním náhle zjevil vysoký třípatrový dům. Hermiona a Ginny už na ně čekaly ve vstupní hale a obě červenajícího Nevilla srdečně objaly. Pak mu šli všichni ukázat objekt jeho zájmu.

      V pravém rohu dvorku, v tom nejtemnějším místě, se rozlézaly dužnaté šlahouny pokryté drobnými kožnatými lístky, jako chapadla chobotnice. Když se k rostlině přiblížili, tak se zlehka zachvěly, jako by se připravovaly k útoku.

      „To je nádherný exemplář! Ten musí být starý alespoň sto roků…“ žasl nadšeně Neville. „Opravdu mi ji chceš dát, Harry? Za tuhle rostlinu bys dostal hromadu Galeonů, kdybys ji chtěl prodat; kupce bych ti sehnal…“

      Harry zavrtěl hlavou.

      „Ber to třeba jako předčasný dárek pod stromeček, Neville. Budu rád, když mě toho zbavíš… Jsem zvědav, jak tohle monstrum chceš přestěhovat…“ odpověděl mu s úsměvem Harry.

      Neville přivolal velkou dřevěnou bednu, několika pohyby hůlky odjistil tři závory jistící víko, a otevřel ji.

      „Teď už jen potřebujeme dostatek světla…“ podíval se na ně a namířil na Ďáblovo osidlo svou hůlku: „Lumos!“

      Chapadla se začala trochu neochotně smršťovat a ustupovat před světlem. Ale ne dost na to, aby se rostlina vešla do připravené bedny. Tak se přidaly i Ginny s Hermionou se svým Lumos. Ďáblovo osidlo se znova o kousek stáhlo, ale pořád to nestačilo.

      „Harry, pomoz nám…“ pobídla ho Hermiona. On však nepoužil svou hůlku k tomu, aby přidal trochu víc světla, ale aby si přivolal Merlinovu hůl. Křišťál se po vyslovení kouzla rozzářil skoro jako miniaturní slunce a šlahouny se daly na rychlý ústup, až téměř celé zmizely v centrálním zduřelém stonku, který vypadal jako podivná zelenohnědá podlouhlá dýně, pokrytá velkými, tmavě hnědými bradavicemi. Z každé z nich teď koukalo jen pár lístků a celý ten útvar nabobtnal a kroutil se, jak se v něm schované šlahouny pokoušely srovnat. Neville začal čarovat:

      „Imobilius!“ a dýně se přestala kroutit. „Hibernatio somnus“ celý útvar zešednul a vypadal najednou jako bez života. Pak pomocí několika kouzel „Effodio!“ vykopal celý kořenový systém živé a dravé rostliny. „Mobilicorpus!“ přenesl ji a nechal ji chvíli viset nad bednou, pečlivě očistil všechny kořeny, hlízy a oddenky od hlíny a pozorně si je prohlížel.

      Harry ho s úsměvem napomenul:

      „Pomazlit se s ní můžeš, až ji přestěhuješ…“

      Neville ale jeho vtípek přijal pohoršeně.

      „Prohlížím ji jen z toho důvodu, abych se přesvědčil, že ani kousek oddenku nebo hlízy nechybí. Kdybych něco přehlédl, tak vám tu na jaře vyroste znova. Mají hrozně vyspělý regenerační systém. Takže jestli ji tu nechceš pěstovat na kšeft…“

      Harry se omluvně usmál a pak už bez komentáře sledoval, jak Neville ukládá znehybněnou rostlinu šetrně do bedny, důkladně zajišťuje víko a hůlkou na něj vypaluje popisku:

      Ďáblovo osidlo

      Věk cca 100 let

      Majitel: Neville Longbottom

      Stav - hibernována

      „Translatio!“ přemístil nakonec celou bednu pryč.

      „Posílám ji do zahradnictví, doma na její pěstování nemám vhodné podmínky. Babička by mi asi nepoděkovala, kdybych si ji zasadil na zahradě…“ usmál se trochu potměšile. „Pánové Trant a Trant mají upravené prostory pro podobné rostliny a jistě budou vděční za rozšíření jejich zajímavé sbírky…“

      Pak se rozhlédl po temném dvorku a zeptal se:

      „Co tu s tím chceš udělat Harry? Tohle není zrovna ideální prostor na pěstování nějakých rostlin. Ginny se zmínila, že bude chtít semínka, nebo sazenice nějakých bylinek, ale tady toho asi moc nevypěstujete…“

      Harry se tajemně usmál a odpověděl:

      „Tak chvíli vydrž. Promluvíme si o pěstování, až si na tomto místě vyzkouším pár pokročilých kouzel přírodní magie, jak jsme je připravili s profesorem Rogersem…“ a vytáhl z kapsy dlouhý pergamen s připravenými kouzelnými formulemi ve starém keltském jazyce.

      „Včera večer jsem se detekčním kouzlem ujistil, že je celý dvorek zahrnut do Fideliova zaklínadla, takže můžu bez obav začít…“

      Zavolal si Ginny, aby mu podržela před očima pergamen, popadl svou hůl do obou rukou a před tím, než začal kouzlit, vysvětloval:

      „Nejdřív musím pečlivě vymezit prostor, který je chráněn Fideliem, aby se náhodou další kouzla nedostala mimo. Mudlové z okolních domů by se asi divili, kdyby jim na chodbách, nebo v obýváku začalo najednou pršet, nebo jim tam vyšlo slunce…“

      Pak začal odříkávat podivně znějící zaklínadlo, které znělo skoro jako báseň. Opravdu se to částečně rýmovalo a stará keltština sváděla svým rytmem skoro ke zpěvu. Harry tiše pobrukoval zaklínadlo, soustředěně vedl proud magie, vyvěrající z krystalu, po celé délce skoro dvoumetrové cihlové zdi vpravo a vytvářel na jejím povrchu plochu, která se nejvíc podobala lesklé vodní hladině, která jako by se zčeřila mírným vánkem do drobných vlnek. Pak tuto „vodní stěnu“ zvedal vzhůru, až po okraj střechy svého domu. Přenesl ji na stěnu protějšího domu a celý ho tou hladinou pokryl, pokračoval stejným způsobem i nad nižší kamennou zídkou vlevo a stěnou Siriova domu. Nakonec kouzlo roztáhl holí i nad jejich hlavami a tím je vlastně jakoby uzavřel do velké vodní kostky. Rychle zahnal nepříjemný klaustrofobický pocit a dokončil kouzlo posledním čtyřverším. Vodní hladina se proměnila v zrcadlo a pak se pomalu vytrácela. Po několika vteřinách nebylo po tom kouzle ani stopy a Harry se unaveně opřel o svou hůl, jako by měl vyčerpáním upadnout.

      „Tedy tohle bylo opravdu náročné kouzlo…“ vydechl a s úlevou se posadil na židli, kterou mu Ginny, starostlivě ho pozorujíc, přivolala. „Profesor mě varoval, že to první kouzlo je nejtěžší; ta ostatní už by neměla být tak složitá, ale stejně si musím chvíli odpočinout, než se do nich pustím…“

      A tak Ginny s Hermionou přivolaly další tři židle a stůl. Jakmile se všichni posadili, tak jim Krátura naservíroval čaj a jablečný koláč se skořicí. Harry jim všem vysvětlil, jaká kouzla do vymezeného prostoru chce ještě použít.

      „Cože!?“ Vyvalil na něj oči Neville. „Ty dokážeš vytvořit umělé slunce?!“

      Harry zakroutil hlavou.

      „To nedokáže nikdo, Neville. To co tu vytvořím, bude jen odraz, nebo spíš kopie skutečné oblohy. Je to něco podobného, jako je očarovaný strop Velké síně v Bradavicích. Jen s tím rozdílem, že z této iluze bude pršet, sněžit, létat blesky a pálit slunce úplně stejně, jako nad celým Londýnem. Výhoda vymezeného prostoru spočívá v tom, že když budu chtít počasníkovým kouzlem změnit počasí u nás na dvorku, tak to nebude tak náročné, jako změnit ho celkově. Ginny si chce vytvořit vlastní Druidskou hůl a bude si tak moci zalít zahrádku mírným deštíkem, když bude dlouho sucho, nebo rozehnat mraky a vytvořit si tady pěkný slunečný den, když si budeme chtít za nevlídného počasí trochu posedět s přáteli…“

      Neville na něj zíral s pusou dokořán, pak zalapal po dechu a nakonec se nesměle zeptal:

      „Je to moc těžké vyrobit si takovou hůl? Myslíš, že bys mi s tím mohl pomoct? To by bylo naprosto úžasné…“ a sledoval rozzářeným, žádostivým pohledem svoje přátele.

      Harry zakroutil hlavou:

      „Jestli se ta móda „Druidská hůl pro každého“ bude šířit takovým tempem i nadále, tak bude za chvíli pan Ollivander bez práce…“

      Pak položil svou dlaň na Nevillovy třesoucí se ruce na stole a uklidnil ho:

      „Hermiona celý postup výroby pečlivě studuje a brzy bude mít svou vlastní hůl. Jen co ji profesor Rogers naučí správný postup, tak bude školit a pomáhat při výrobě i všem ostatním zájemcům… A že jich je už teď pořádná hromada… Dokonce i Hagrid projevil zájem vlastnit „něco takovýho“…“ rozesmál se Harry.

      Hermiona se nervózně usmála a dodala:

      „Už mám všechno, co na výrobu potřebuji; zítra jdeme za profesorem, aby mi to pomohl všechno dát dohromady. Mám z toho trému jak ve škole před zkouškami. Doufám, že se nám to podaří na první pokus a já nebudu muset všechny ty věci shánět znova…“

      Harry si odpočinul a tak vstal, aby pokračoval v přeměně temného dvorku na rajskou zahradu. Vytvořil momentálně šedou, zamračenou oblohu. Ačkoli slunce nebylo za mraky vidět, přesto byl dvorek najednou mnohem světlejší. Pak se vrhl na oprýskanou vyschlou fontánku uprostřed. Nejprve jen s hůlkou provedl pár rekonstrukčních kouzel a opravil ji. Pak pomocí hole vytáhl z hlubin země pramen čisté, průzračné vody, který svým něžným zurčením přinesl život do ponurého prostranství. Jakmile se nádržka kolem fontány začala plnit, tak ožily i dvě labutě a začaly si probírat peří a protahovat křídla a krky.

      Všichni zvědavě pozorovali, jak Harry odstranil část dlažby za lavičkou u fontánky, přeměnil chudou, kamenitou půdu pod ní na úrodnou černozem, zkypřil ji a pak vytáhl z kapsy šťavnaté žluté jablko.

      „To je jablko z mamčina čtyř odrůdového stromu za prádelnou. Ta jabloň mě zaujala nejvíc, protože na ní rostou jak růžová letní jablka, která jsme sklízeli na konci prázdnin, temně rudá moučnatá a velmi sytá jablka, co nám mamka posílala celý podzim, tato žlutá, šťavnatá s ananasovou příchutí, z kterých vyrábí ten vynikající mošt na Vánoce i ta zimní, žíhaná, která vydrží ve sklípku skoro až do léta. Tohle jablko je právě z toho stromu a já bych měl být schopen z něj vyrobit jeho přesnou kopii, podle pana profesora. Sám to sice nikdy nezkoušel, ale prý se mi to určitě podaří…“

      Pak jablko hůlkou rozkrojil, prstem vydloubl jedno tmavé semínko a upustil ho doprostřed připraveného kruhu. Pak požádal Hermionu a Nevilla, aby po celou dobu jeho kouzla stromek vydatně zalévali, protože ke svému růstu bude potřebovat dostatek vody. Zadíval se do pergamenu, který před ním přidržovala Ginny a začal odříkávat zaklínadlo. Krystal na konci své hole namířil přímo na malé semínko a paprsek čiré magie, který z něj vycházel, začal dělat divy. Tohle bylo trochu modernější kouzlo a tak slova, která Harry předčítal, byla téměř srozumitelná. Zněla přibližně takto:

      „Zapusť kořeny a matka Země ti dá sílu k růstu,

      Napij se vody a bude navždy konec tvému půstu,

      Vztáhni své větve ke slunci a plodnost bude ti dána,

      Nadechni se vzduchu, aby tvá věčná svěžest byla zachována.

      Naplň se magií, aby tvůj život dlouhá léta chránila,

      A tys nám i našim potomkům věrně sloužila.

      Jen vyraš a vzkvétej do krásy a síly,

      Aby se příští rok tvé plody urodily.“

      Z půdy vyrašila tenká větvička s dvěma drobnými lístky na vrcholku a vytahovala se výš a výš. Lupenů na ní přibývalo a kmínek sílil s každým palcem, kterým se vytáhl do výšky. Z Hermioniny a Nevillovy hůlky tekly proudy vody, které se ztrácely v půdě kolem stromku. V úrovni Harryho očí se stromek rozdělil do čtyř hlavních větví a kmínek byl již tak široký, že bys ho jednou rukou neobjal. Jablůňka se rozkošatila, roztáhla svou korunu do šířky a kmen už bys neobjal ani oběma rukama. Když Harry dokončil zaklínadlo a zář vycházející z křišťálu pohasla, tak před nimi stála nádherná košatá jabloň, která sice byla zrovna bez listí, ale její větve byly plné pupenů, které slibovaly, že se strom na jaře zazelená a obsype květy. Harry na ten zázrak zíral stejně fascinovaně, jako ostatní a chvíli jim všem trvalo, než se z toho zážitku okamžitého zrození vzpamatovali.

      „No páni… Harry, tohle je kouzlo k nezaplacení…“ žasl Neville. „Víš, já jsem už docela dobrý v zahradnických kouzlech. Umím posílit slabé rostliny, uzdravit nemocné, zbavit je škůdců. Umím urychlit růst a zrání plodů, ale něco takového jsem ještě neviděl…“

      Harry se rozesmál:

      „Nic si z toho nedělej, já taky ne. Od té doby, co mám tuhle hůl, nestačím žasnout nad tím, co dokážu…“

      Pak se rozhlédl po své soukromé obloze a dodal:

      „Musím pokračovat, za chvíli se začne stmívat…“

      Přešel k vysoké cihlové zdi a po celé její délce odstranil asi metrový pruh dlažby a místo ní vytvořil dlouhý pruh úrodné půdy.

      „Tady bych chtěl mít živý plot, aby zakryl tu nepěknou zeď. Profesor říkal, že vzhledem k tomu, že je má hůl vyrobená z tisového dřeva, budou právě tisy nejjednodušší…“

      Postavil se na začátek vytvořeného záhonu, zadíval se do pergamenu v Ginniných rukách, pak zapíchl konec hole přímo do půdy a začal odříkávat krátkou formuli. Asi půl metru od jeho hole vyrašil první malý tis. Znova ta samá formulka a necelý metr od něj vykoukl z půdy další stromek. S každou další formulí se objevila nová rostlina. Harry ji odříkal celkem dvanáctkrát. Pak už jen stál, hůl pořád zapíchnutou v záhonu a jen sledoval, jak stromky rostou a sílí. Když dosáhly až po vršek zdi, tak hůl vytáhl a jejich růst zarazil. Vypadalo to opravdu moc hezky, zvlášť když Hermiona, pomocí svého oblíbeného kouzla, vyčarovala několik drobných, barevných ptáčků, kteří začali poskakovat po větvích jabloně a honit se s cvrlikáním kolem živého plotu. Ginny na jabloň přidělala krmítko a přinesla z domu nějaké zrní, co kupovali pro Trixi. Harry nechal holky, ať se baví a připravil mezitím ještě další záhony. Upravil velký prostor v rohu, který tu zůstal po Ďáblově osidle a pak ještě další pruh půdy podél nízké kamenné zídky naproti živému plotu. Neville mu pomáhal a už přemýšlel, jaké bylinky a kouzelné rostliny jim sem dodá.

      „Tam do toho rohu by se hodila Třemdava zázračná… Seženu ti už vzrostlý keř, ten budeš moct zasadit ještě teď v zimě. Na jaře už budete mít květy k dispozici. A zbytek zasadíme s Ginny až sleze sníh…“

      Když se soumrakem odcházeli domů, tak za sebou zanechali místo temného, nevlídného dvorku, hezkou malou zahrádku, kypící životem.

      V neděli, hned po snídani, vyrazili na návštěvu k profesoru Rogersovi. Tentokrát se k nim připojili Bill a Charlie, kteří byli zvědaví na to, jak bude Hermiona s profesorovou asistencí vyrábět svou druidskou hůl. Hermiona skoro nesnídala, jak byla nervózní, ale když viděla překvapení a úžas v očích starého profesora po té, co na stůl vyrovnala všechny kouzelné ingredience, které se jí podařilo dát dohromady, tak se trochu uvolnila.

      „Nepočítám, že je všechny použiji jen na výrobu své hole, pane profesore. Shromažďuji je i pro všechny ostatní, kteří také chtějí svou hůl. Vzala jsem to sem všechno, protože si nejsem jistá, které mám použít…“

      Na stole, vedle lipové větve a křišťálu s fantomem ve tvaru hada, byly vyrovnány: Několik ocasních žíní jednorožce, prach z rohu jednorožce, žíně testrálů a chloupky akromantulí (nepochybně z Hagridových zásob). Pak také několik dračích šupin od různých druhů, sušené blány z dračího srdce, dračí drápy a zuby (Pro změnu z Charlieho zásob). Bill přispěl několika vílími vlasy Fleuřiny babičky, vlasy z hřívy Mantichory, se kterou se kdysi utkal v Egyptě, a také jejími zuby, drápy a jedovým trnem. Měl v zásobě i srst a vlasy Sfingy, ale ty si jako mocný odeklínačský symbol nechával pro svoji vlastní hůl. S pomocí George sehnala Hermiona i průsvitná křídla květinových víl,  od Nevilla měla mízu třemdavy zázračné a životadárnou mízu. To co profesora nadchlo nejvíc, byly předměty, které získala nejsnáze – několik pírek Fénixe a jeho slzy. Když se nad nimi rozplýval, tak ho trochu přibrzdila:

      „Nevím, jestli ty slzy budou mít maximální účinnost, pane profesore. Harryho Fénix měl nedávno ohňový den, ještě zdaleka není v plné síle; teprve se začíná opeřovat. Jen vlastně díky tomu se mi podařilo získat jeho slzy tak snadno. On totiž vypadá v poslední době opravdu podivně. Jak mu roste peří, tak vypadá spíš jako podivný dikobraz, než pták. My víme, že to teď špatně nese a tak se k němu chováme jemně a shovívavě, ale když přišel na návštěvu George a poprvé ho uviděl, tak se neudržel a rozesmál se. Fawkese se to moc dotklo a usedavě se rozplakal…“

      Harry zamračeně pokračoval:

      „A zatím, co jsme ho já a Ginny starostlivě utěšovali, tak Hermiona nelenila a nasbírala skoro plnou skleničku jeho slziček…“

      Profesor, Bill a Charlie se rozesmáli. Pak je Charlie uklidnil:

      „Fénixové mají zázračné léčivé účinky ve svých slzách od narození, Hermiono. Je to schopnost, s kterou se rodí, to se nemusí učit, jako létání, nebo teleportaci…“

      Harry se zamračil ještě víc:

      „Nechceš tím snad říct, že ho budu muset učit znova lítat, že?“

      Charlie se smíchy zakuckal, takže nebyl schopný odpovědět hned. Pak ho ale ujistil:

      „Myslím, že Hedvika a Trixi pro něj budou mnohem vhodnější učitelky, Harry. Leda bys ho chtěl učit lítat na koštěti…“ a tím rozesmál všechny přítomné, včetně Dolores Umbridgeové, která právě vešla s podnosem plným šálků s kávou a sušenkami.

      Profesor občerstvení přesunul na malý stolek v rohu a začal s Hermionou probírat, které ingredience bude potřebovat na tu svou hůl. Hermiona si dělala poznámky, aby věděla co s těmi dalšími věcmi, které jí zůstanou v zásobě a za pár minut už na stole zůstala jen blána z dračího srdce, ocasní žíně jednorožce, Fawkesovy slzy a míza z Třemdavy zázračné. Pak vzal profesor do rukou ten její křišťál.

      „Máte pravdu, slečno. V tom krystalu je ukrytá velká moc…“ a podal ho Harrymu. Ten zavřel oči a soustředil se na magii, kterou byl ten čirý kámen prostoupen. Chvíli bylo ticho, pak se Harry zhluboka nadechl a udiveně konstatoval:

      „Ten křišťál má v sobě tak silnou léčivou moc, že mě během chvilky přestaly bolet ruce… Z toho včerejšího čarování na zahradě jsem byl opravdu unavený a ruce mě bolely do té chvíle, než jsem ho teď podržel v dlaních…“

      Hermiona přikývla.

      „Ano, cítila jsem to z něj hned, jak jsem se k němu přiblížila. Narazila jsem na něj náhodou při naší dovolené ve Francii, v malém obchůdku se suvenýry, přímo pod Eiffelovkou. Uprosila jsem rodiče, aby mi ho koupili, i když jim připadal nesmyslně předražený. Hned, jak jsem ho dostala do ruky, tak jsem si uvědomila, že bude k nezaplacení…“

      „Dobře, můžeme začít,“ pobídl ji profesor.

      Hermiona odložila krystal na stůl a vedle něj rozložila pergamen, na kterém měla popsaná potřebná kouzla.

      „Takže nejdřív musím sladit jádro se svou magií…“ vzala do rukou dlouhou, zářivě bělostnou, ocasní žíni jednorožce, stočila si ji ve spirále do dlaně, druhou dlaní ji přikryla a ještě se ujistila, že ani kousek nekouká ven. Pak začala z pergamenu předčítat krátké zaříkání v téměř nesrozumitelné, nejstarší keltštině. Překvapením se jí rozšířily oči a tak se po ukončení kouzla profesor zeptal, co cítila.

      „Pořádně se to zahřálo; chvíli jsem měla strach, aby mě to nepopálilo…“

      Profesor spokojeně přikývl:

      „Čím větší teplo, tím lepší spolupráce vaší magie s magií předmětu. To je v pořádku. Teď vkládací kouzlo – můžete použít klasické s hůlkou…“

      Hermiona položila žíni na svou lipovou hůl a pak pomalu přejela hůlkou po celé délce.

      „Impono intro!“

      Žíně zmizela uvnitř a první jádro bylo na místě. Pak pokračovala s blánou z dračího srdce. Tentokrát její překvapení při propojování magie vypadalo spíš jako zklamání.

      „Skoro vůbec se to nezahřálo…“

      „Říkal jsem ti, že Čínský ohniváč se k tobě moc nehodí. Dal jsem ti blánu i z Malajského červeného, ten ti sedne určitě líp. Jsou sice malí, jejich inteligence je ale neuvěřitelná. Je to nejchytřejší dračí plemeno…“ usmíval se Charlie a podával ji jinou, mnohem menší blánu.

      Tak to Hermiona zkusila s ní a než dořekla zaklínadlo, tak se jí tvář zkroutila bolestí a hned jak blánu odložila na hůl, tak třepala rukama, jako by je měla opařené.

      „Měl jsi pravdu,“ usmála se na Charlieho a vkládacím kouzlem ukryla do hole další jádro.

      Pak přišly na řadu tři Fawkesovy slzy a znova stejný postup. Nakonec se pustila do spojení hole s křišťálem. Mízu třemdavy zázračné použila jako propojovací médium, jakési lepidlo, které nakapala do rozsochy na vrcholku hole a pak pečlivě přiložila křišťál. Nakonec celé spojení zpečetila kouzlem trvalého přilnutí. Na stole před ní ležela její vlastní druidská hůl a Hermiona se rozklepala. Dost dlouho váhala, než se odhodlala pevně popadnout hůl oběma rukama a vztyčit ji před sebou…

      Křišťál se rozzářil a hůl ožila. Hermioně se v očích objevila panika a tak ji Harry rychle uklidnil. Vzpomněl si, jak nepříjemný to byl pocit, když z něj Merlinova hůl odsávala energii a magii, aby načerpala vlastní síly a vysvětlil Hermioně, že hůl jí její magii zase vrátí zpět, až se sama naplní. To, že odčerpanou energii nevrátí, nezmínil, protože to konec konců brzy pozná sama.

      Po chvíli se jeho kamarádka vyčerpaně zhroutila na židli, kterou za ni Harry duchapřítomně přistrčil. Bill jí s úsměvem řekl:

      „Teď bychom tě měli okamžitě odtransportovat domů; Harry po tomhle zážitku usnul jako nemluvně dřív, než dopadl do postele…“

      Ginny se Hermiony ochotně ujala a doprovodila ji domů, aby kluci mohli probrat s profesorem svoje dotazy. Když se Harry vrátil domů, tak už Hermiona spala ve svém pokoji, se šťastným úsměvem objímajíc v náručí svou vlastní mocnou druidskou hůl. Nechali ji spát a šli si s Billem povídat do kuchyně.

      Bill při kávě Ginny vysvětloval, co se dozvěděli:

      „Charlie to má dost jednoduché… Na svou hůl, která bude umět ovládat zvířata, bude potřebovat bukovou nebo dubovou hůl. Dračí oko už má…“ a když viděl překvapený výraz v očích svých posluchačů, tak vysvětlil: „Ten kulatý duhový kámen, co si přivezl z dračí kolonie; Ginny už ho určitě viděla – dost se s ním jeden čas vytahoval…“ Počkal, až se dosmějí a pokračoval: „Je to vlastně směs několika polodrahokamů, která občas vznikne kolem hnízd draků, kteří si potrpí na skvostná lůžka pro svá vejce. Většině draků stačí hnízdo z kamení, ale někteří jedinci (a je jedno jakého druhu) si prostě potrpí na drahokamy a polodrahokamy; do jiného hnízda by vejce nesnesli. Říká se jim draci královští pro jejich chování. Dají se totiž mnohem hůř zkrotit, než obyčejní draci a většinou poslechnou jen toho, koho si opravdu oblíbí. Když pak zahřívají svá vejce plameny, tak dojde ke spojení těch kamenů na hnízdě a takto vzniklé útvary mívají v sobě velkou kouzelnou moc. Proto se jim říká Dračí oko…“

      Napil se kávy a pak zamyšleně pokračoval:

      „To já to budu mít horší. Budu potřebovat hůl z tisu, ale u nás už prastarých tisů moc nenajdeš, možná jen v zapovězeném lese v Bradavicích, nebo někde vysoko v horách, daleko od civilizace. Profesor mi doporučil, abych se rozhlédl i v Irsku – tam prý ještě zachovali několik posvátných tisových hájů…“

      Ginny se podívala Harrymu do očí a řekla mu:

      „Já bych na svou hůl měla shánět lísku, nebo vrbu. Napadl mě jeden strom, ke kterému mě srdce táhne…“ a když Harry stále nechápal, tak s úsměvem vysvětlila: „Ta stařičká smuteční vrba na břehu Bradavického jezera…“

      Harrymu se v očích rozsvítilo a Bill se rozesmál:

      „Pod touhle vrbou randil snad každý, kdo se kdy v Bradavicích zamiloval…“

      Ginny pokrčila rameny.

      „Stejně bych ji ráda zkusila, myslím, že kůrolezy jsem na ní zahlédla…“

      Harry přikývl.

      „Dobře, pošleme Hedviku se vzkazem pro Hagrida a spojíme prohlídku naší vrby s návštěvou u něj. Zítra je neděle, tak by na nás mohl mít trochu času…“

      „Napiš mu, že přijdeme hned po obědě. Budeme mít společnou noční a zítra je zase úplněk, tak se nebudeme moct zdržet dlouho. Počítám, že to bude zase hodně náročná služba…“ poznamenala Ginny, když začal psát na kus pergamenu dopis pro jejich velkého přítele.

       

      Items details

      • Hits: 6831 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Online návštěvníků

      Právě připojeni - hostů: 111 a členů: 3 

      Celkový počet zobrazení stránek:

      Počet zobrazení článků : 3069850