Hledej

BlueBoard

HP fan fiction

Tajemství starých druidů

Tajemstv-thaneb Hůl kouzelníka Merlina.

Kvůli této povídce jsem se ponořila do studia kultury starých Keltských národů. Opírám se zde často o skutečnou Keltskou historii, kterou jsem si ovšem přizpůsobila k vizi kouzelnického světa, kterou ve mě probudila naše drahá JKR.

Harry získá další mocnou zbraň a objeví nové schopnosti - co si přát víc?

    Kapitola 12, Druidská tajemství

      celtic_artNa návštěvu k profesorovi Rogersovi šel Harry společně s Ginny a Hermionou. Oběma děvčatům trvalo dost dlouho, než se dokázaly vyrovnat s chováním Dolores Umbridgeové. Milá, příjemná a srdečná hostitelka, která kolem nich potěšeně pobíhala, aby jim splnila každé přání… To bylo konec konců moc i na Harryho, který věděl, co od ní může čekat. Profesor Rogers ji nakonec poslal někam na nákupy, když viděl, jak jsou jeho hosté z její péče nervózní.

      Po jejím odchodu, když se všichni uvolnili, je profesor vyzval, ať se beze studu porozhlédnou po jeho pokladech a ptají se bez ostychu na všechno, co je zaujme. Hermiona okamžitě zamířila do profesorovy knihovny, což nikoho samozřejmě nepřekvapilo. Ginny se přesunula k obrovské polici plné svitků pergamenů a vystavených obrázků a Harry si zaujatě prohlížel různé předměty, sošky a kameny na druhé straně velkého obývacího pokoje.

      První se začala ptát Ginny:

      „Pane profesore, co je zač ten člověk s parohy obklopený zvířaty? Není to Cernun, praotec všech zvěromágů? O tom jsem psala ve své ročníkové práci…“

      Harryho její otázka zaujala a tak se přesunul blíž, aby si profesorovu odpověď taky poslechl. V ruce svíral sošku, kterou si právě prohlížel.

      „Ano, to je Cernunnos. Mocný kouzelník z počátku Keltského období, kterého mudlovské obyvatelstvo považovalo za boha. Byl to zvěromág, který se proměňoval v jelena a pán zvířat. Uměl hovořit se zvířaty a ovládat je…“ odpověděl profesor a Harry si šel obrázek prohlédnout z blízka. Uprostřed seděl muž, kterému z hlavy vyrůstalo mocné paroží. Po jeho pravé ruce stáli jelen a býk, z druhé strany velká kočkovitá šelma a vlk. V levé ruce držel muž hada s beraní hlavou. Tak se Harry zeptal:

      „Co je to za podivného tvora?“ a ukázal na hada.

      „Tohle? To je Muchlorohý chropotal, bájný keltský kouzelný tvor, dnes už bohužel vyhynulý. Ačkoli jsem slyšel, že Xenofilius Láskorád se stále pokouší nějakého najít. Nedivím se. Je to zajímavý kouzelný tvor, komunikující s kouzelníky telepaticky. Byli nadáni jasnovidectvím; prý dokázali předpovídat důležité události i několik let dopředu. Navíc podle legend uměli zprostředkovat spojení s mrtvými…“

      Harry a Ginny se na sebe překvapeně podívali a rozesmáli se. Tak tohle opravdu nečekali…

      Profesor se zadíval na sošku v Harryho rukách a zeptal se:

      „Cítíte něco z toho kamene, pane Pottere? Vnímáte tu magii, která je v něm?“

      Harry si přehodil hrubě opracovaný kámen do druhé ruky a zamyšleně odpověděl:

      „Cítím trochu mravenčení v prstech… Myslíte, že je v té sošce nějaká kouzelná moc?“

      Profesor přikývl:

      „Ano, jistěže je. Je to talisman, vyrobený Druidem k jasnému účelu. Zkuste se soustředit a poznat z té magie, která z něj vyzařuje, k jakému…“

      Harry se posadil, položil jednoduchou sošku před sebe na stůl a nejprve si ji pořádně prohlédl.

      Byl to opravdu jen hrubě opracovaný kámen podlouhlého tvaru. Na rozšířeném vrcholku byla symbolicky vytesaná lidská tvář a dole na rozšiřující se základně byly vyryty tři kruhy, které se vzájemně  prolínaly. Harry na něj položil ruce, zavřel oči a pokusil se soustředit jen na magii, která z toho kusu kamene vyvěrala. Za chvíli ucítil, jak mu krev stoupá do tváří a překvapeně se zahleděl na usmívajícího se profesora.

      „Cítím z toho sílu plodnosti, zrození…“ vyhrkl.

      Profesor nadšeně přikývl:

      „Ano, správně! Je vidět, že je vaše kouzelná moc opravdu rozsáhlá. Tohle je talisman plodnosti, vyrobený Druidem, pravděpodobně pro nějaký nešťastný pár, kterému bylo odepřeno potomstvo.“ Posadil se naproti němu a nadšeně se rozpovídal.

      „V keltském období žili kouzelníci rozptýleni mezi mudlovským obyvatelstvem a hlavně pevně spojeni s přírodou kolem sebe. Každá větší vesnice měla svého Druida – to byli většinou kouzelníci s průměrnými schopnostmi, kteří ovládali jen pár kouzel, sbírali léčivé a kouzelné byliny, vařili lektvary a starali se o své mudly. Někteří z nich dokázali rozeznat koncentraci magie v kamenech, ve stromech a v ostatních předmětech kolem sebe. Ti pak byli velmi uznávaní a cenění, protože dokázali vyrábět podobné talismany pro různé účely…“

      Ginny se zájmem poslouchala jeho výklad a posadila se k nim. Profesor pokračoval:

      „Takoví Druidi měli jednoho, dva studenty a předávali jim svoje znalosti. Když ve svém studentovi poznali nějaký výjimečný talent, tak ho většinou poslali do nějaké ze škol některého ze svých mocnějších kolegů. Ti žili většinou osamoceně v posvátných hájích, kam za nimi mudlové docházeli s dary, pokud potřebovali něco, na co síly běžných Druidů nestačily. Obklopovali se jen svými studenty a zabývali se vyšší magií. Byli mezi nimi dobří i zlí kouzelníci, ačkoli v té době se světlá a černá magie dost prolínaly a těžko byste našli jen čistě dobrého, nebo úplně temného Druida. Většina opravdu mocných Druidů se zabývala nekromanií, která byla považována za mocný nástroj pokročilé magie a tak byly dost časté i obřady s lidskými oběťmi – přitom to nebylo považováno za vyloženě temné umění. Panoval všeobecný názor, že pokud jedna lidská oběť zachrání stovky dalších životů, je to omluvitelné. Stejně se k lidským obětem většinou používali zajatí nepřátelé, nebo zločinci a vyvrhelové. Jen zcela výjimečně se používaly nevinné oběti nebo děti…“

      Tento výklad zaujal i Hermionu, která se vrátila s jednou knihou a několika svitky v ruce a připojila se k nim.

      „Abych se ale vrátil k přírodní magii…“ pokračoval profesor. „Všude kolem nás je rozptýlená volná, přírodní magie. Ta se občas v některých objektech koncentruje více, než v jiných. Je to čistě náhodné hromadění; například v jedné z tisíce kopretin na rozkvetlé louce, se může nahromadit větší množství magie. Tahle květina pak získá určitou moc, kterou může ovlivnit svoje okolí. Takto se hromadí magie většinou v kouzelných rostlinách a tvorech, ale může se soustředit i v pramenech vody, stromech, v obyčejných živočiších, nebo v půdě a kamenech. Nadání rozpoznat hromadění magie měla většina kouzelníků, protože jak už jsem říkal – žili úzce spjati s přírodou. Ovšem umění rozpoznat jaká konkrétní magická síla se v objektu nalézá, bylo vyhrazeno jen několika šťastlivcům; bylo to poměrně vzácné nadání. Tito Druidové byli velmi vážení a zabývali se výrobou talismanů z materiálů, které jim přinášeli poslové prostých Druidů z širokého okolí. Byli také zváni, aby označili posvátné stromy, nebo prameny a určili, jaké síly jsou v nich ukryty…“ profesor se na chvíli odmlčel, nalil si čaj, napil se a znova se rozpovídal:

      „Nevím, jestli jste si všimli, jak se magie hromadí třeba ve stromech… Kůrolezové se vyskytují jen na stromech, které jsou nabity magií. Jsou to buď opravdu velmi staré stromy, v kterých se magie nastřádala pomalu v průběhu věků, nebo stromy, které jsou náchylné k hromadění magie. Tím jsou známé nejvíce jabloně. Ne nadarmo je většina Keltských kmenů pokládala za posvátné stromy. Jabloně totiž přitahují magii skoro stejně silně, jako kouzelné rostliny. Mnoho druidských holí bylo vyrobeno právě ze dřeva jabloní, i když daleko mocnější jsou hole ze starých stromů. Především tisy, duby, buky, lípy a jasany. Magie se často hromadí i v břízách, borovicích a topolech. Vlastně se může jakýkoliv strom stát magickým, ale je velmi obtížné takový strom najít, zvlášť když ta magie v něm s vámi musí spolupracovat, pokud ho chcete použít na výrobu hole… Já jsem svůj jasan hledal deset let…“ a pohledem zavadil o svou druidskou hůl opřenou v rohu.

      Hermiona se na něj překvapeně podívala a pak zaraženě řekla:

      „Tak to jsem měla opravdu obrovské štěstí, že jsem ten svůj strom našla tak rychle…“ a pak na nechápavý profesorův pohled odpověděla: „Už mám hůl z lípy, která mě zaujala už v útlém dětství. Chci si vyrobit svou vlastní druidskou hůl a doufala jsem, že mi poradíte, pane profesore…“

      Ten nadšeně souhlasil a ještě větší radost projevil, když mu sdělila, že spousta dalších mladých kouzelníků z okruhu Harryho přátel hodlá následovat jejího příkladu.

      „Proto jsem vás chtěla požádat, jestli byste mi nepůjčil tuto knihu, kterou jste napsal právě o stromech a jejich vhodnosti k výrobě magických předmětů pro různé účely. Abych jim mohla poradit, jaký strom by měli hledat. Dočetla jsem se v ní, že právě lípa je nejvhodnější pro magické léčitelství, což je obor, kterému jsem propadla…“ ukázala na knihu, která ležela před ní na stole.

      „A ty svitky?“ zeptal se jí profesor.

      „Ty jsem chtěla ukázat Harrymu.“ „Vypadají totiž jako opisy z jeho knihy, která nás právě na nápad vyrobit si vlastní hole přivedla…“ odpověděla a překvapeně sledovala, jak se na profesorově tváři objevil výraz naprostého úžasu.

      „Vy… to snad ne?… Vy máte Bezednou studnici všeho vědění!?“ vyrážel ze sebe nesouvisle stařík s vytřeštěnýma očima a s dokořán otevřenými ústy.

      Hermiona mezitím mlčky před Harryho na stůl rozložila několik dalších pergamenů. Byly na nich překlady snad osmdesáti znaků druidského písma. To ho opravdu zaujalo. Na svitku, který dostal ke Studnici od starého knihovníka, bylo přeloženo jen něco přes dvacet symbolů. Tak se zadíval na profesora Rogerse, mávnul hůlkou a na stůl mezi nimi přivolal ze své pokladnice starobylou knihu. Profesor na ni zíral s posvátnou úctou a jeho ruce se třásly napětím, jako by se bál té vzácnosti vůbec dotknout.

      „Pane profesore, když mi dovolíte okopírovat si váš slovník druidských znaků, tak vám prozradím, kde tuto knihu, úplně stejnou jako mám já, můžete získat. Jsem přesvědčen, že vám ten starý pan knihovník dá dobrou cenu, když se s ním rozdělíte o své znalosti a překlady druidského písma…“ řekl Harry a upřeně hleděl profesorovi do očí.

      „Toto není originál?“ zeptal se užasle profesor, konečně se osmělil a otevřel knihu před sebou.

      „Ne, je to kopie a rád vám řeknu, kde ji můžete sehnat…“

      Profesor samozřejmě souhlasil se vším. Tedy až po nějaké době. Trvalo skoro půl hodiny, než rychle prolistoval knihu, aby zjistil, co v ní všechno najde. Jakmile se dozvěděl, co potřeboval, tak začal být tak nervózní, že se radši Harry s děvčaty rozloučili a s vypůjčenou knihou o stromech a okopírovanými svitky s překlady druidských znaků, šli domů. Bylo jim jasné, že okamžitě po jejich odchodu se profesor vydá do Hanzovní ulice v Amsterodamu. Profesor pak nebyl několik dní k zastižení. Harry si uměl živě představit ty dva zanícené staříky, jak spolu diskutují nad prastarou knihou a nemohou se od ní odtrhnout.

      Stejně teď neměl moc času na studium, protože se, kromě náročných bystrozorských služeb, společně s Charliem a Billem věnoval rekonstrukci svého domu v Godrikově Dole. Bylo potřeba opravit střechu, krovy a zborcenou zeď v ložnici, než začne opravdová zima, aby dům do jara nezchátral ještě víc, než dosud. Musel také dohánět studium kouzelnického zákoníku, protože byl za Ginny a Ronem dost pozadu. A jak se dozvěděl, tak do jara musí zákoník zvládnout. V květnu ho čeká první termín zkoušky a chtěl to do té doby stihnout, aby se mohl přihlásit do letního kurzu nitrozpytu a studia paměťových kouzel pro pokročilé, o kterých mu řekl Savage během jedné z jejich akcí.

      V poslední době byly služby opravdu náročné. S přicházející zimou se totiž začali vlkodlaci stahovat z hor a neobydlených oblastí do civilizace. Během úplňku museli mít zdvojené služby, protože za poslední úplňkovou noc řešili celkem patnáct případů napadení vlkodlakem. Nejhorší byl ten mudlovský chlapec…

      Hlášení přišlo z odboru pro dohled nad kouzelnými tvory chvíli po začátku služby. Podřízení Amose Diggoryho monitorovali svými detekčními kouzly všechna nejohroženější území a pracovali všichni už přes měsíc přesčas, aby jimi pokryli co největší plochu Británie. Harry se svými mentory dorazil na místo na poslední chvíli. Vlkodlak byl zuřivostí bez sebe a malý, asi osmiletý chlapec byl již téměř mrtvý. Hrdonožka a Savage se okamžitě pustili do vlkodlaka a nařídili Harrymu, aby chlapce hned dopravil k Mungovi. Tam byla samozřejmě také pohotovost, protože po událostech minulého měsíce se dala zvýšená aktivita očekávat. Tak předal chlapce do rukou léčitelům a okamžitě se vrátil zpět. Jeho mentoři ještě stále bojovali, ale zatím dokázali ochránit před zuřivými útoky nepříčetné šelmy jak sebe, tak i znehybněné rodiče potrhaného chlapce, kteří přiběhli hledat své dítě.

      Problém s vlkodlaky je ten, že většina kouzel na ně působí jen minimálně a všechna zranění se jim léčí neuvěřitelně rychle. Petrificus totalus znehybní vlkodlaka jen na pár sekund, mdloby na ně nefungují vůbec, všechna možná spoutání setřese jako vodu z kožichu. Zraňující kouzla, včetně Sectumsempry, ho jen na pár okamžiků přibrzdí. Tak si Harry vzpomněl na magickou klec, do které se Sturgisem uzavřeli baziliščí vejce i samotného baziliška.

      „Circum do lycantrop magicus cavea!“ zařval Harry a vykreslil svou hůlkou klec kolem bestie. Objevila se mohutná zlatá klec, která zářila a jiskřila, ale vlkodlak začal hned narážet do mříží a vypadalo to, že si už příštím útokem prorazí cestu ven. Tak Harry okamžitě pokračoval: „Teneo necto ostentum!“

      Klec ztratila lesk, zčernala a vlkodlak každým nárazem do jejích mříží dostal magický šok, který ho na chvíli uzemnil. Musela to pro něj být opravdu bolestivá zkušenost, protože po několika šocích vyčerpaně rezignoval na pokusy o proražení a jen na ně s temným vrčením poulil svoje krví podlité oči.

      „No páni, Harry… Netušil jsem, že umíš taková komplikovaná a náročná kouzla…“ hleděl na něj s úžasem Hrdonožka.

      „To mě nedávno naučil Sturgis Tobolka…“ odpověděl zaraženě Harry, protože netušil, co je na magické kleci náročného.

      „Vypadá to, že se tentokrát budeme učit my od tebe… Tohle kouzlo taky neumím. Už jsem o něm slyšel, dokonce jsem ho i zkoušel, ale nefungovalo mi to…“ nezvykle se rozpovídal Savage. Pak se ale šel věnovat rodičům potrhaného chlapce, zatímco se Hrdonožka i s vlkodlakem, bezpečně uzavřeném v kleci, přemístil ke Svatému Mungovi. Měl za úkol zjistit, jak je na tom pokousaný chlapec, aby věděli, jak mají jeho nešťastným rodičům upravit paměť. Savage je zatím podrobil důkladnému nitrozpytu. Harry ho překvapeně pozoroval a pak se s nefalšovaným obdivem zeptal:

      „Myslel jsem, že nitrozpyt zvládá na takto vysoké úrovni jen málo kouzelníků… Sám jsem zvládl nitrobranu, ale nitrozpyt jsem se ani nepokoušel naučit…“

      Savage se usmál.

      „No… mám trochu nadání pro tyto disciplíny. Joe zvládl jen základní nitrozpyt a jeho nitrobranu prorazí každý amatér. Ani s myšlenkovými kouzly na tom není nejlíp; je rád, že zvládne Obliviate…“ a trochu zlomyslně se zašklebil. „Kurz nitrozpytu a studia paměťových kouzel pro pokročilé začíná vždy v červnu a jsou určeny pro pracovníky ministerstva, kteří složili zkoušky ze znalosti kouzelnického zákoníku. Díky tomu, že jsi už zvládl nitrobranu, tak máš zřejmě na tyto obory nadání a měl by ses snažit stihnout už letní kurz, abys mohl na podzim přejít do kurzu pro vyspělé. Jestli máš dosáhnout mistrovství do konce kadetského období, tak sebou budeš muset hodit. Po novém roce vás čeká ještě fyzická příprava a mistr Hagihara je prý opravdu náročný učitel…“

      „Cože?“ vyhrkl překvapeně Harry. „Markův táta nás bude trénovat? Co to vlastně obnáší, ta fyzická příprava? Nic podrobnějšího nám k tomu nikdo neřekl…“

      Savage pokrčil rameny:

      „Nás učil ještě starý Coudy Bouchač, takže boj zblízka byl hlavně o boxu a kondici nám zvyšoval v tělocvičně dost drastickým způsobem. Ten Japonec prý pořádá cvičení v přírodě a učí nějaký velmi elegantní způsob jejich boje zblízka. Nic bližšího o tom nevím, jen co občas utrousila Tonksová; ta patřila mezi jeho první žáky…“

      To už se ale vrátil Hrdonožka se zprávou, že kluk bude ráno v pořádku a tak Savage pomocí informací, které získal nitrozpytem, upravil mudlům paměť tak, aby zapomněli na hrůzné divadlo a vložil jim vzpomínku na to, že jejich syn přespí u babičky, jak to dělával často, protože to od ní má blíž do školy.

      Během služby zasahovali ještě čtyřikrát a tak měl Harry dost příležitostí naučit své mentory používat Magickou klec. Byl rád, že se jim může alespoň takto odvděčit za všechno, co pro něj dělají.

      Na další návštěvu profesora Rogerse se k nim připojil i Kingsley Pastorek s Angelinou, protože je zaujalo Hermionino vyprávění o jeho znalostech Druidského magického umění. Profesor je tentokrát vítal sám, Umbridgeovou radši někam odklidil, aby z ní jeho hosté nebyli nervózní. Vzhledem k tomu, co se s nimi tentokrát rozhodl probírat, to Harry docela chápal. Měl před sebou na stole nejnovější výtisk Jinotaje a hned, jak jim nalil čaj, se Harryho zeptal:

      „Vy máte druidskou hůl, pane Pottere?“

      Harry si přitáhl časopis a přečetl si článek Lee Jordana o likvidaci dalšího baziliška v Bradavicích. Opravdu dobře napsané… Vypadalo to, jako by výpravu naplánovala ředitelka proto, aby se ujistila, že studenti nebudou ohrožováni nebezpečnou stvůrou. Zmínka o Harryho druidské holi byla dána do souvislosti s profesorem Rogersem a tak nebylo divu, že se o ni zajímal. Harry si řekl, že nic nepokazí tím, že ji profesorovi ukáže a přivolal svou hůl z pokladnice. Přistála na stole před profesorem, neaktivní, nereagující, bez života…

      Adam Merlin Rogers zíral na ten vzácný artefakt bez dechu, oči vytřeštěné a ústa otevřená v němém výkřiku. Po dlouhé chvíli zalapal po dechu a roztřeseně konstatoval:

      „Legendární Merlinova hůl… Nejmocnější z druidských holí v celé historii…“ podíval se žádostivě Harrymu do očí a plaše se zeptal: „Můžu se jí dotknout? Mohu ji vzít do ruky?“ a když Harry s úsměvem přikývl, tak ji chvějící se dlaní nejprve lehce pohladil a pak pevně sevřel v obou rukách.

      Nic se nestalo. Profesor upřeně zíral na čirý křišťál na špičce s očekáváním a nadějí, která postupně jeho výraz opouštěla. Ostatní na něj hleděli zvědavě a nechápavě, ale pochopili vzápětí, co zklamaně vydechl:

      „Matka a otec se mýlili… Naše rodina není nositelem Merlinovy krve… Kdyby tomu tak bylo, tak by ten křišťál zareagoval; objevila by se v něm alespoň nepatrná jiskřička magie…“

      Se slzami v očích předal hůl do rukou Harryho Pottera a smutně sledoval, jak se křišťál v jeho rukách rozzářil, připravený posloužit tomu pravému dědici.

      Profesorovi nějakou dobu trvalo, než se z toho zklamání vzpamatoval. Oni se mezitím rozešli zase po jeho bytě a studovali svitky a artefakty, které tu byly všude okolo. Profesor malátně odpovídal na dotazy a trochu se probral, až když s ním začala Hermiona probírat vhodnost různých stromů na hole věštecké, počasníkové, odeklínací, myšlenkové, léčitelské, bojové, nebo ovládající zvířata. Podařilo se jí ho dostat z apatie a po nějaké době se dokázal o svém zklamání dokonce i rozpovídat…

      „Od malička mi moji rodiče vtloukali do hlavy, že jsem potomek jednoho z nejmocnějších kouzelníků historie. Studoval jsem historii, zabýval se archeologií, celý život jsem zasvětil tomu, abych jejich tvrzení mohl dokázat… a teď jsem zjistil, že to všechno bylo na nic…“

      Hermiona starého pána laskavě utěšovala:

      „Ale to přece není pravda, že bylo všechno na nic, pane profesore. Vaše vědomosti jsou úžasné a já vám mohu zaručit, že najdete spoustu žáků, kterým je budete moct předat. Zjišťujeme, že kouzla starých Druidů jsou mocná a dají se skvěle uplatnit i v dnešní době. Věřím, že byste mohl přednášet i v Bradavicích a předávat své vědomosti dětem, pokud byste o to stál. Pokud můžete pomoci Harrymu, aby pochopil, jaký artefakt se mu dostal do rukou; pokud ho můžete naučit, jak co nejlépe využít odkaz jeho slavného předka, pak vaše celoživotní studium poslouží dobré věci…“

      „Ano… O té holi toho vím opravdu hodně… Ale to je na několik sezení, pane Pottere, abych vám všechno vysvětlil. Rád vám předám svoje vědomosti, pokud budete ochotný i vy udělat něco pro mě…“ odmlčel se profesor a zkoumavě se na Harryho zahleděl.

      Harry chvíli čekal, a když se profesor neměl k dalšímu upřesnění, tak se zeptal:

      „Co pro vás můžu udělat? Rád vám pomůžu, pokud to bude v mých silách…“

      Profesor začal zdlouhavě vysvětlovat:

      „Dagda byl mocný kouzelník, kmenový bůh Irských Keltů. Byl nazýván stvořitelem i vládcem podsvětí. Byl to pravděpodobně poloobr nadaný velkou kouzelnickou mocí. Legendy praví, že měl Dagda kyj, jehož jeden konec zabíjel živé a druhý oživoval mrtvé. Buď byl zdatný léčitel, nebo mocný nekromanter. Sám bych typoval spíš tu druhou možnost. Zanechal svému lidu čtyři magické talismany:

      Falův kámen, který křičel za zákonného krále a on tak s jeho pomocí promlouval k národu. Lughovo kopí zajišťující vítězství. Nuadhův meč, před nímž nikdo neunikl a především Dagdův kotel, od něhož nikdo neodcházel neuspokojen. Z velšského cyklu mýtů se zdá, že tento kotel vracel život padlým bojovníkům. Mám na několika rytinách a svitcích vyobrazení tohoto kotle a na každém vypadá trochu jinak…“ profesor se na chvíli odmlčel a znova se zkoumavě zahleděl Harrymu do očí. Pak zdráhavě pokračoval:

      „Domnívám se, že to mohl být právě tento vzácný artefakt, co použil Lord Voldemort tenkrát na hřbitově, když se pomocí vaší krve navrátil do světa živých… Ten rituál, jak jste ho popsal do článku v Jinotaji, se velmi podobal rituálům starých Druidů…“

      Harry užasle naslouchal starému pánovi a pak rozpačitě podotknul:

      „Já si ale vůbec nepamatuji, jak ten kotel vypadal, pane profesore. Veškerá moje pozornost byla upnutá na to, co se dělo uvnitř toho kotle a opravdu jsem neměl náladu si ho nějak prohlížet…“

      Profesor přikývl.

      „Ano s tím jsem počítal. Byl jste tehdy jen dítě, ale to by mohla být naše výhoda. Děti mají přirozený pozorovací talent a dokáží si v podvědomí uložit podrobnosti i během velmi stresujících zážitků. Jsem si jist, že víte, jak ten kotel vypadal a já vám mohu pomoci tuhle vzpomínku z podvědomí vytáhnout, když mi to dovolíte…“

      Harry se podíval na Kingsleyho a jeho přítomnost ho uklidnila. Věděl, že ministr by nedovolil, aby se mu stalo něco, co by mu mohlo ublížit. Usmál se na profesora a přikývl.

      „Dobře, pane profesore, pusťte se do toho.“

      Starý pán svižně vyskočil a popadl svou druidskou hůl, opřenou o stěnu vedle knihovny. Pak před Harryho položil čistý pergamen a samonamáčecí brk.

      „Pomocí kouzla probudím vaše podvědomí. Po vás chci jen to, abyste se zaměřil na vaše vzpomínky z toho hřbitova a pokusil se namalovat ten kotel tak, jak se vám jeho podoba uložila v paměti…“

      Harry se zadíval na křišťál, v kterém jako by se točila mléčně bílá mlha, poslouchal nesrozumitelné mumlání starého profesora a snažil se vydolovat ve své paměti ty otřesné vzpomínky. Viděl znova umírat Cedrika, skoro cítil, jak byl připoután k náhrobku a pak uviděl ten kotel. Viděl ho jasně a zřetelně, každý detail. Tak popadl brk a nakreslil ho přesně tak, jak si ho zapamatoval.

      Profesor odložil svou hůl a napjatě ho při tom sledoval. Když byl Harry hotov, tak rychle vytáhl z knihovny nějaký svitek a se slovy: „Toto je kopie rytiny z hraničního kamene na území, kde podle legendy Dagda panoval…“ rozložil svitek vedle Harryho kresby.

      Oba kotle vypadaly stejně. Kolem dokola zdobený dvojitou, vzájemně se protínající vlnovkou, která vypadala jako nekonečná položená osmička – „nekonečné nekonečno“ napadlo Harryho a profesor přikývl. V jeho očích zazářila vášeň, nadšení a touha. Celý se napřímil a v jeho tváři se objevilo odhodlání.

      „Mám před sebou zase jasný cíl. Ten artefakt musím najít! Řeknete mi všechno, co víte o Lordu Voldemortovi? Napovíte mi, kde bych tuto vzácnost mohl hledat?“

      Harry přikývl a v Kingsleym se probudil ministr.

      „Profesore, ten kotel musí být plný temné magie, když slouží k takovým rituálům. Doporučuji vám, abyste se spojil s našimi odborníky z odboru záhad a přizval je ke spolupráci. Rád vás doporučím a postarám se, aby vám byla poskytnuta plná podpora našich specialistů…“

      Profesor se nad jeho nabídkou zamyslel a nakonec souhlasil.

      A tak Harry v několika dalších týdnech trávil hodiny ve společnosti profesora Rogerse. Dozvídal se spoustu překvapivých a ohromujících věcí o své holi, o kouzlech, které ovládá i o tom, jakou magií vládne. Co všechno může Merlinova hůl naučit Harryho a co zas může on naučit ji. On zase na oplátku vyprávěl profesorovi vše, co věděl o Voldemortovi. O jeho dětství, jeho zločinech a dokonce i o viteálech. Jak a kam je ukrýval. Aby si profesor dokázal utvořit představu, jak těžké bude jeho pátrání. Bylo to oboustranně výhodné spojenectví a Harry ani jednou nezalitoval, že daroval tomuto úžasnému muži svou přízeň a Dolores Umbridgeovou…

       

      Items details

      • Hits: 8142 clicks

      Tecox component by www.teglo.info