Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

Zpěv zlatého Fénixe

Zlat_Fnix_02Tento příběh přímo navazuje na konec knihy HP a Fénixův řád. Roztomilá scénka na nádraží, kdy si pár členů Řádu přišlo pohovořit s Dursleyovými,aby je přinutili chovat se k Harrymu slušně…

Na povídce spolupracují Mája a Karlos-sama. Karlos dodává skvělé nápady, píše pro Harryho učebnice a bude se zabývat temnou stranou a pradávným zlem. Mája si bere na starost romantiku, lidské vztahy a konečnou slohovou úpravu. Charaktery postav i zápletky spolu vytváříme pomocí diskuse na Skype a je to opravdu zajímavý styl tvorby. Jsme oba zvědaví, jak se vám trefíme do chutě a proto pište komentáře, podělte se s námi o vaše názory na naše společné dílko…

    Kapitola 17

      1. část

      Z minulé kapitoly:

      Harrymu po středeční úspěšné přeměně létala hlavou spousta šťastných myšlenek. Moc se těšil na to, až svou novou podobu bude moct ukázat Remusovi, litoval toho, že se jeho úspěchu nedožil Sirius a přemýšlel, jestli už i Snape zvládl svou přeměnu. Napadlo ho, jak by mohl přinutit tajnůstkářského lektvaristu, aby mu to prozradil.

      Už se docela těšil na svůj zítřejší „trest“…


      Čtvrteční vyučování proběhlo hladce, bez zvláštních příhod. Po večeři se Harry vydal za Snapem do sklepení. Harry chodil na tyto „tresty“ oblečený do starých hábitů z loňska. Byly mu sice už malé, ale vzhledem k tomu, že každou hodinu výuky pokročilé obrany Snape zakončoval sprškou prachu a pavučin, bylo to nejrozumnější řešení. I tak měli chudáci skřítci každý týden spoustu práce s čištěním jeho hábitů. Ty nové nechtěl takovému zacházení vystavovat.

      Snape ho provedl bezpečnostní bariérou do spirálovité chodby a dále do jejich učebny.

      „Dnes se nejprve přesvědčím, jak dobře se na mé lekce připravujete, pane Pottere. Řekněte mi, co víte o kopulovitém štítu,“ zeptal se hned, jak se za nimi zavřely dveře.

      „Vyvolám ho inkantací Cupula scutum a přitom opíšu hůlkou nad hlavou kruh. Není to moc silný štít. Nejsilnější kletba, kterou zastaví je řezací. Protego je o dost účinnější…“ odpověděl s pokrčením ramen Harry.

      „A proč tedy myslíte, že je zařazen do bystrozorského kurzu? Proč myslíte, že chci, abyste se ho naučil?“ zeptal se profesor netrpělivě.

      Harry se zamyslel a pak začal uvažovat nahlas:

      „Jeho výhody bych viděl v boji proti přesile. Protože chrání ze všech stran, tak by měl eliminovat slabší kletby a já bych se mohl soustředit na odrážení jen těch silnějších… A pak taky to, že ho nemusím udržovat hůlkou. Prostě ho vytvořím a on nějakou dobu vydrží. Můžu dál kouzlit, posílat kletby, protikletby a jiné štíty. Jen nevím, jak dlouho se můžu na jeho ochranu spolehnout, ještě jsem ho nezkoušel…“

      „V tom případě je nejvyšší čas, abyste si ho vyzkoušel. Budu na vás sesílat střídavě sulcové, žihadlové, klopýtací a jiné lehké kletby současně s kletbami, proti kterým byste se už měl umět bránit. Budu kouzlit verbálně, abych vám usnadnil rozhodnutí, který útok máte nechat jen na kupolovitém štítu. Sledujte zároveň i barvu, charakter a sílu magie jednotlivých kleteb, abyste se je naučil rozlišovat, i když je na vás budou nepřátelé posílat neverbálně…“ instruktáž Snape zakončil rychle seslanou žihadlovou kletbou.

      Harry nestačil zareagovat kupolí, protože to kouzlo ještě nikdy nedělal, tak ji odrazil pomocí Protega a kupoli kolem svého těla vytvořil hned vzápětí. Byla viditelná jen velmi nevýrazně. Takové slabé mihotání vzduchu asi deset centimetrů  kolem celého jeho těla. Neměl ale moc času si štít prohlížet, protože už se na něj hrnula jedna kletba za druhou. Několikrát neodhadl správně, jaký útok kupolovitý štít zvládne, takže odletěl až na druhou stranu učebny po odpuzujícím kouzlu, u kterého předpokládal, že kupole zachytí, obsypal se hnisavými vředy po bolákovém zaklínadle a naopak zcela zbytečně použil jiný štít na obranu proti mdlobám, poutům a petrifiku, což mu samozřejmě Snape nezapomněl jedovatě vytknout. Moc dobře si seznam kleteb, proti kterým je kupole účinná, neprostudoval, protože mu tento štít nepřipadal příliš zajímavý a účinný.

      Asi po dvaceti minutách Snape příval kleteb ukončil a překvapeně konstatoval, že Harryho kopule pořád drží. Harry chtěl štít ukončit pomocí Finite, ale Snape ho zarazil. Vypadalo to, že je sám zvědavý, jak dlouho to kouzlo ještě vydrží.

      „Doufám, že po této lekci už si schopnosti kupolovitého štítu prostudujete pozorněji, pane Pottere,“ poznamenal docela jedovatě s úsměvem, který by se dal spíš označit za úšklebek.

      »To si pišššte, pane. Budeme ho zkoušet čassstěji?» odpověděl mu Harry otázkou v hadím jazyce.

      »Vzhledem k tomu, že dokážete do toho ššštítu dát takovou sssílu, tak určitě. Měl byssste ho preventivně vykouzlit na začátku každé naššší lekce…» odpověděl mu Snape automaticky taky hadím jazykem, aniž by si to uvědomil. Proto na Harryho výbuch smíchu reagoval nejprve trochu zmateně.

      „Ha! Tušil jsem, že už jste svoji zvěromágskou přeměnu zvládl. Ani jste se nepochlubil…“ smál se Harry, když viděl jeho nechápavý výraz. „Odpověděl jste mi v hadím jazyce, pane! Ukažte mi toho svého hada, … prosím…“

      „Jen když mně vy ukážete svoji přeměnu…“ snažil se vycouvat profesor. Jenže Harry ho překvapil a na chvíli se proměnil ve svého bílého Dvanácteráka. Opravdu jen na chvíli, protože se ještě v tom těle necítil nejlépe.

      „A teď vy!“ smál se Harry a nedočkavě na něj hleděl. Snape pochopil, že není úniku. Nakonec mu dělalo docela dobře, že se může někomu pochlubit. Vzhledem k tomu, že se nehodlal registrovat na ministerstvu, protože kvůli své špiónské práci musel svou nově nabytou schopnost udržet v tajnosti, neměl, kromě Brumbála, nikoho, komu se mohl předvést. Proměnil se v dlouhého štíhlého hada s černým hřbetem, tmavě šedým břichem, a jak si Harry posléze všiml, černý měl i vnitřek úst s hrozivě vypadajícími jedovými zuby.

      Mamba_01

      »Páni, vypadáte opravdu nebezpečně, pane… co je to za hada?» zeptal se.

      »Mamba černá, pane Pottere, nejrychlejššší a nejjedovatějššší had afrického kontinentu. Moc mě nezlobte, nebo vásss kousssnu…» zasyčela mu odpověď mamba a pak se proměnila zpět v jeho profesora.

      „Moc hezké,“ pochválil ho Harry. „Takže teď už je jisté, že jste Zmijozelův dědic. To by se asi Voldemort neměl dozvědět, co?“

      „Nejen Temný pán, Harry. Kromě vás a Albuse to nesmí vědět nikdo…“ odpověděl vážně Snape a Harry přikývl. Dělalo mu dobře, když si uvědomil, jak mu Severus Snape důvěřuje.

      Pokračovali v probírání dalších kleteb černé magie a protikleteb, kterými se jim lze bránit. Když, s jakoby elektrickým zajiskřením, zmizel Harryho kopulovitý štít, tak se Snape podíval na hodinky.

      „Čtyřicet osm minut? To je o celé tři minuty déle, než můj vlastní štít… Opravdu jste ho nikdy před tím nezkoušel, Harry?“

      Harry zavrtěl hlavou.

      „V tom případě je to skutečně obdivuhodný výkon…“ pochválil ho profesor a Harry se začal červenat. Od Snapea se pochvaly jen tak nedočkáte…

      oooOOOooo

      Za páteční trest žádnou pochvalu nedostal, přestože se mu tentokrát podařilo již uvařit protijed na uštknutí kobrou královskou bezchybně. Ale už to, že mohl svůj lektvar přelít do lahviček, které měl odnést do Hagridovy pohotovostní lékárničky v místnosti s terárii, bylo vlastně také pochvalou.

      V sobotu si však měl zasloužit takové uznání od mistra lektvarů, že se mu o tom ani nesnilo. A přitom to začalo docela nenápadně…

      Ráno, během snídaně, mu Hedvika přinesla vzkaz od profesora Brumbála:

      Harry,

      Přijď, prosím, na naši lekci stínové magie už v 15:00 odpoledne a přiveď s sebou Čmuchala. Heslo je karamelové lízátko.

      Albus Brumbál

      Harry se podíval na ředitele a přikývl, jako že rozumí. Vrhnul se ve společenské místnosti na úkoly, aby jich stihl udělat do oběda co nejvíc. Špatně se soustředil, protože mu stále vrtalo hlavou, proč má přivést Čmuchala. Bál se, že bude profesor chtít, aby ho přeměnil zpět na židli.

      Ve tři hodiny proto stoupal do ředitelny se svým psem u nohy značně nervózní. Pochopil hned v okamžiku, kdy vešli dovnitř a Čmuchal se dychtivě vrhnul na postavu sedící na židli před ředitelovým stolem. Srazil Remuse Lupina na zem a vášnivě mu olízal celý obličej.

      „Tak tohle je opravdu pořádné překvapení, Albusi,“ smál se vlkodlak, když se škrabal zpět na své místo. „Zdravím tě, Harry. Alex mi řekl, jak sis pořídil nového mazlíčka, ale tohle mě skutečně nenapadlo. Je úplně totožný. Má i stejnou povahu…“ a drbal při tom Čmuchala, který měl hlavu položenou na jeho klíně, za ušima.

      „Jo. Je i ohromně chytrý, Remusi. A já ani nevím, jak se mi to vlastně povedlo. Také netuším, jak dlouho vydrží. Může se proměnit kdykoliv zpět na židli. Doufám, že to nebude zrovna v nějakém naprosto nevhodném okamžiku…“ odpověděl mu rozzářený Harry. „Hrozně rád tě zase vidím, mám pro tebe totiž ještě jedno překvapení…“

      Když se vzápětí přeměnil na Dvanácteráka, tak se Remusovy oči zalily slzami. Jelen udělal pár toporných krůčků a sametovým čumákem mu lehce setřel slané kapky z tváře. Tuto dojemnou chvilku ale narušil svým hřmotným vpádem Severus Snape.

      „To snad nemyslíš vážně, Albusi!“ zahřměl rozčileně, když za sebou s hlučným prásknutím zabouchl dveře. „Pětatřicet lektvarů před příštím úplňkem?! A další měsíc jich bude určitě o deset víc?! Kdo myslíš, že to bude vařit? A kde chceš sehnat dostatek ingrediencí? Mleté baziliščí šupiny mi dojdou do dvou měsíců! A to jsem je sháněl dva roky!“

      Harry se mezitím proměnil zase zpět, a když se Snape na chvíli odmlčel, aby popadl dech, tak nesměle poznamenal:

      „Já tedy nevím, v jakém stavu bude ten bazilišek v Tajemné komnatě po skoro čtyřech letech, ale alespoň šupiny by tam z něj zbýt mohly…“

      V ředitelně nastalo omráčené ticho. Snape nejprve strnule zíral na Harryho, pak se otočil na Brumbála a nevěřícně se zeptal:

      „Tím chtěl pan Potter říct, že jste tělo toho baziliška v Tajemné komnatě nechali shnít? To není pravda, Albusi, že?“

      Ředitel ho obdařil jedním ze svých nejzářivějších úsměvů.

      „To víš, že ne. Byl jsem se tam samozřejmě podívat, Severusi. A když jsem zjistil, že celá Tajemná komnata je zahalena silným konzervačním kouzlem, tak jsem tam toho baziliška nechal do doby, než se Harry rozhodne, co s ním udělá. Vzhledem k zákonu o nebezpečných magických tvorech první kategorie, patří to tělo Harrymu, protože ho zabil…“

      Snape se zadíval ostrým pronikavým pohledem na Harryho.

      „Co je? Co se děje, pane?“ ptal se zmateně chlapec.

      „Pane Pottere, neříkejte mi, že si neuvědomujete, kolik peněz na tom hadovi můžete vydělat? Každá jeho buňka se dá neuvěřitelně výhodně zpeněžit. Úplně všechno se dá zpracovat a prodat… Ukážete mi ho?“

      „Jistě, pane. Vchod je ve druhém patře, v koupelně Ufňukané Uršuly. Můžeme se tam vypravit třeba hned…“ pokrčil rameny Harry.

      „Já chci jít také,“ hlásil se hned Remus a Brumbál se smál nahlas, když viděl klukovské nadšení ve tvářích svých dvou profesorů.

      „Dobře, půjdeme všichni. Remusi, na tebe použiji zastírací kouzlo na cestu po školních chodbách. Ačkoli se Harrymu podařilo většinu studentů přesvědčit, že všichni vlkodlaci nejsou nebezpeční, tak bych po těch nešťastných událostech byl raději, kdybys je svou přítomností neznepokojoval…“

      „Samozřejmě, pane,“ přikývl Remus a vděčně se usmál na Harryho. Brumbálovo zastírací kouzlo bylo jako vždy dokonalé. Kdyby Harry necítil jeho magii, tak by netušil, kam jeho opatrovník zmizel.

      Uršula v umývárně nebyla a nebyl tu ani nikdo jiný. Naštěstí sem pořád ještě nikdo nechodil. Brumbál a Snape zajistili dveře několika opravdu silnými kouzly, aby se sem určitě žádný zvídavý student nedostal, dokud bude vchod otevřený a pak pobídli Harryho, aby jim ukázal, jak se dostat dovnitř. Harry našel umyvadlo s rytinou hádka na kohoutku a zasyčel:

      »Otevři ssse…»

      Umyvadlo se odsunulo a odhalilo temné, široké potrubí. Snape se nedůvěřivě podíval dovnitř, pak na Harryho, jeho zrak padl na Čmuchala, který se chlapce držel jako klíště, a zeptal se:

      „To chcete sebou vláčet i to zablešené psisko?“

      Harry se urazil a Čmuchal temně zavrčel.

      „Není zablešený! Pravidelně ho koupu… Samozřejmě, že půjde s námi!“ Aby Snapeovi zabránil v dalším napadání svého psa, otočil se na Brumbála. „Půjdeme spolu jako první, pane.“

      „To v žádném případě!“ vyhrkli najednou Snape i Remus. Překvapeně se na sebe podívali a Harry s Brumbálem se rozesmáli.

      „První půjdu já,“ nekompromisně prohlásil Snape. „Jen mi musíte prozradit jak…“

      „To je jednoduché, pane. Prostě tam skočíte a sjedete potrubím dolů jako po tobogánu,“ oznámil mu Harry, a když viděl nedůvěřivý profesorův pohled, tak potměšile dodal: „Zvládnul to i Lockhart…“

      Tato připomínka Snapeovi stačila. Ušklíbl se a bez dalšího zdržování, co nejvznešenějším a nejelegantnějším způsobem vstoupil do špinavé a páchnoucí díry. Lupin zrušil své zastření hned, jak byla koupelna uzamčena, takže teď jen chvíli počkal a skočil tam za ním. Harry se ohlédl po Brumbálovi.

      „Zvládnete to, pane?“

      „Neměj obavy, Harry. Samozřejmě, že to zvládnu. Už bys měl jít. Neměli bychom tam ty dva nechávat dlouho samotné…“ a povzbudivě se na Harryho usmál. Ten popadl do náruče svého psa a hupsnul do potrubí. Tentokrát si tu jízdu opravdu užíval. Čmuchal radostně štěkal a vypadal, že ho tento způsob cestování nadchnul. I přistání bylo dnes mnohem příjemnější. Snape chytal Harryho a Remus psa. Zatímco čekali na ředitele, tak na sebe navzájem použili pár čistících kouzel. Čmuchal nadšeně propátrával velkou vrstvu kostí a lebek, které pokrývaly podlahu, kouzelníci upřeně sledovali ústí potrubí a vyhlíželi Brumbála. Ten se však nečekaně objevil v plamenech za jejich zády s Fawkesem na rameni. Čmuchal vyplašeně zavyl a tři kouzelníci se hbitě otočili s hůlkami v rukách. Snape nevěřícně vybuchl:

      „Albusi! Jestli ten tvůj pták zná cestu sem dolů, proč jsi nás pro Merlina nechal cestovat tím potrubím!“

      Brumbál se opět zářivě usmál.

      „Domníval jsem se, že trocha dobrodružství by ti mohla výrazně spravit náladu, Severusi…“

      Snape si podrážděně odfrknul, svěsil ruku s hůlkou podél těla a zeptal se Harryho:

      „Kudy dál, Pottere? Veďte nás!“

      Harry je odvedl chodbou až k závalu.

      „Tohle způsobil Lockhart svým nepovedeným paměťovým kouzlem. Odtud už jsem šel sám. Ron mezitím vytvořil ten průchod,“ a ukázal na škvíru pod stropem. Chtěl se vydat k ní, ale Remus ho zadržel.

      „Odklidíme to, bude to jen chvilka…“

      Harry nekouzlil. Jen fascinovaně sledoval, jak se pod vedením tří hůlek zvedají kameny i suť nahoru a tam se skládají do jednolité masy stropu chodby. Na závěr přibylo ještě několik dřevěných vzpěr a sloupů, aby strop zpevnily.

      „Wau…“ zahučel uznale, když jeho profesoři skončili a se svým psem po boku se vydal chodbou dál. Hned za závalem byla obrovská svlečená kůže.

      „Tohle jste tu také nechali jen tak povalovat?“ nevěřícně žasl Snape. „Z toho by byly ochranné vesty určitě pro půlku Řádu!“

      Harry se po něm podíval nechápavě a tak mu to Remus vysvětlil:

      „Baziliščí kůže je proti kouzlům ještě odolnější, než kůže dračí, Harry. Svlečky sice nejsou tak účinné, jako celá kůže, ale jsou přece jen trochu dostupnější. Vyrábí se z nich velmi drahé ochranné bojové obleky. Silná kouzla černé magie sice nezastaví, ale dokáží velmi výrazně snížit jejich účinky…“ pak si znova prohlédl rozměry toho svlečku a nevěřícně dodal: „Tohle musel být opravdu obrovský had…“

      „Jistě, chlapče,“ přitakal Brumbál. „Vždyť byl starší než tisíc let…“

      Lupin i Snape nevěřícně kroutili hlavami a rychle kůži srolovali jako koberec, aby ji mohli vzít s sebou. Došli ke kamenným dveřím do komnaty a Harry opět požádal hadím jazykem o otevření.

      Když vstoupili dovnitř, tak se Brumbál zastavil a pozorně sledoval reakce ostatních. Harry se zimničně otřásl, když znova uviděl to monstrum, se kterým před čtyřmi roky bojoval. Remus se při pohledu na téměř třicetimetrového hada zajíkl a okamžitě sevřel Harryho ve své náruči, jako by ho chtěl dodatečně před tou stvůrou chránit. Severus Snape stál strnule s vytřeštěnýma očima a lapal po dechu. Černý pes se s temným hrozivým vrčením vrhnul na hada a zuřivě se zakousl do špičky jeho ocasu…

      „To… tohle monstrum jste zabil, když vám bylo dvanáct let?“ zmohl se po chvíli se zakoktáním na otázku Snape. Ani nevypadal na to, že by očekával odpověď, ale Harry mu přesto odpověděl, když se vyprostil z Remusovy náruče.

      „Kdyby nebylo Fawkese, tak bych to nedokázal a asi ani nepřežil. Přinesl mi Moudrý klobouk, který mi dal meč Godrika z Nebelvíru, a pak tomu hadovi vykloval oči. Nakonec mě uzdravil, když jsem se napíchl na jeho jedový zub…“ přistoupil k Brumbálovi a vděčně pohladil Fawkese, aby mu znova poděkoval.

      baziliek_01

      Snape i Remus nevěřícně kroutili hlavami a vydali se směrem k baziliškovi, aby si ho prohlédli zblízka.

      „Huš, ty pitomé psisko! Zápasíš s mrtvolou!“ zahnal lektvarista Čmuchala a vysloužil si od něj opět nepřátelské vrčení. Pes se přidal k Harrymu a Brumbálovi, kteří procházeli komnatou a prohlíželi plastiky na sloupech a stěnách. Všude byli nejen hadi, ale i draci, testrálové a další kouzelní tvorové.

      „Udivuje mě, že tu není víc svlečených kůží…“ poznamenal Brumbál, když svou prohlídku skončili u hlavy netvora, před sochou Salazara Zmijozela.

      Harry pokrčil rameny.

      „Ten had vylezl odtamtud,“ a ukázal na otevřená ústa obrovské sochy. „Asi tam bude další místnost. Přivolám si koště a zaletím se tam podívat, pane…“ nabídl Harry, a když Brumbál nijak neprotestoval, tak vytáhl hůlku.

      „Accio…“

      „Počkej, Harry,“ zarazil ho ředitel. „Toto není situace, kdy bys měl použít klasické přivolávací kouzlo. Vstup do koupelny je neprodyšně uzavřen, tudy se sem tvoje koště nedostane. Teď je vhodný okamžik, abys vyzkoušel přivolání pomocí stínové magie. Už přece víš jak na to. Soustřeď se na své koště a usilovně si přej, abys ho držel v ruce…“

      Trvalo mu docela dlouho. Krabatil čelo, jak se pekelně soustředil. Nevnímal, že se k nim přidali i Remus se Snapem, a nakonec se mu to podařilo. Se širokým úsměvem svíral v ruce svůj Kulový blesk.

      „Dobrá práce, Harry,“ pochválil ho Brumbál. Remus zářil jako pyšná matka. Jako Molly Weasleyová, když uviděla Ronův prefektský odznak. Harry se musel začít smát.

      „Chtěl jsem se podívat, co je za tou sochou. Ten otvor v ústech je pravděpodobně průchod do další místnosti…“ vysvětloval Harry svým profesorům.

      „Nedomníváte se, doufám, že vás tam necháme jít samotného?“ zeptal se uštěpačně Snape. Trochu lítostivě se podíval na tělo baziliška za sebou a s povzdechem si stínovou magií přivolal své koště. Kometa 80. Spolehlivá, stabilní a pomalá… Harry se zašklebil. Remus zklamaně pokrčil rameny. On stínovou magii neovládal.

      „Svezeš mě, Harry?“ zeptal se.

      Harry se usmál a přikývl. Nasedl na Kulový blesk a posunul se trochu dopředu, aby Remusovi udělal na násadě dost místa. Když se za něj usadil, tak opatrně své přetížené koště zvedl do vzduchu. Držel se násady oběma rukama a soustředil se na to, aby se do úzkého průchodu strefil a přistál jemně a hladce. Remus se ho držel jen levou rukou. V pravé svíral hůlku a pozorně sledoval temnou chodbu, ve které přistáli. Prošli trochu skrčení kousek dál, aby u vchodu udělali místo pro Snapea.

      Ten se ostražitě rozhlédl a pak šeptem zavelel:

      „Lupine, půjdeš první, Harry za tebou a já vás budu jistit zezadu…“

      „Proč má jít Remus jako první?“ zeptal se Harry, a i když šeptal, tak z jeho hlasu byl slyšitelný nesouhlas.

      „Musíte pořád diskutovat o mých příkazech, Pottere?“ odsekl mu zamračený Snape, ale pak přidal vysvětlení: „Protože má vlkodlačí smysly. Slyší, vidí a cítí stejně, jako vy, když jste vypil Smysly zesilující lektvar…“

      Harry se omluvně usmál a přikývl. Vydali se chodbou kupředu. Museli jít přikrčení, protože strop byl nízko. Po několika metrech chodba končila v obrovské jeskyni. Vypadala jako chrám. Obrovské stalagmity a stalaktity se na mnoha místech spojily do mohutných stalagnátů, které vypadaly, jako by dokázaly udržet i nebeskou klenbu. Jeskyně byla rozlehlá. Byla mnohem větší než komnata, ze které sem přišli. Voda stékající ze stropu po krápnících se hromadila v podlouhlém jezírku u levé stěny jeskyně. Hladina vody podivně světélkovala. Žlutozelená záře, která se z jezírka šířila, lehce osvětlovala celou levou část jeskyně. Pravá strana byla osvětlená denním světlem, které pronikalo dlouhou úzkou průrvou ve stropě.

      „Páni… áni… ni… ni… ni…“ vyhrkl užasle Harry a ozvěna se mu vracela ze všech směrů.

      „Pšššt…“ šeptem ho napomenul Lupin. „Něco tady je…“ Soustředěně se zaposlouchal a nasával svým citlivým nosem vzduch. Harry se Snapem byli okamžitě ve střehu. Sledovali střídavě okolí a Remuse, který mířil hůlkou ve směru, odkud cítil pohybující se zvíře.

      „Pavouk…“ vydechl téměř nehlučně po chvíli a znělo to docela úlevně.

      Za další chvilku Snape zvedl hlavu i hůlku vzhůru a zvolal:

      „Arachnos perimo!“

      Těsně před nimi o dno jeskyně zadunělo tělo asi metrové akromantule. Harry polekaně uskočil.

      „Je mrtvý?“ zašeptal otázku.

      Snape pouze přikývl a pozorně sledoval Lupina, který svými smysly propátrával jeskyni.

      „Nic živého už tu není,“ prohlásil po pár minutách a uvolnil se. „Cítím jen několik mrtvých zvířat…“ dodal, když viděl, že se uvolnili i jeho společníci.

      „To kouzlo, kterým jste zlikvidoval toho pavouka, neznám, pane…“ konstatoval Harry a pohlédl při tom na Snapea.

      „Já také ne…“ dodal Remus a oba na něj upřeně zírali.

      Snape se ušklíbl.

      „To je moje vlastní kouzlo. Vytvořil jsem ho už jako student…“ chvíli zaváhal a pak neochotně přidal vysvětlení: „Nemám rád pavouky a sklepení hradu se jimi vždy jen hemžilo… Časem, když jsem začal chodit do Zapovězeného lesa sbírat ingredience do lektvarů, jsem zjistil, že dobře funguje i na akromantule…“

      „Ron se také bojí pavouků…“ poznamenal lehce Harry a vyznělo to tak, že když se jich bojí i takový statečný Nebelvír jako Weasley, pak nevidí žádný problém v tom, že se jich bojí i Snape. Severus se urazil.

      „Já se jich nebojím, Pottere. Jen je prostě nemám rád.“ A jako by chtěl svá slova dokázat prakticky, přivolal si rukavice z dračí kůže a poměrně velkou lahvičku. Přistoupil k tělu pavouka a vymačkal do poslední kapky jedové žlázy pod jeho kusadly. Pak uklidil lahvičku do kapsy hábitu a vytáhl sklenici, do které otrhal všechny chloupky z pavoučího zadečku. Nakonec pomocí nože vyňal žlázy, které tvoří vlákna pavučiny. Když si vzal vše, co dokáže využít do svých lektvarů, nechal to tělo prostě zmizet.

      Pak se všichni pustili do podrobného průzkumu jeskyně. Snape opět nasedl na koště a prozkoumal průrvu ve stropě. Chvíli tam nahoře mával hůlkou, a když se snesl na zem, vysvětloval:

      „Ta díra je past. Ústí někde mezi Zapovězeným lesem a jezerem. Musí být na břehu, aby lapala zvířata, která se chodí k jezeru napít. Nemohl jsem se moc rozhlédnout, protože je zabezpečena mocnými kouzly. Je průchozí jen směrem dovnitř, ven se odsud nic nedostane. Opravdu originální způsob, jak baziliškovi zajistit pravidelný přísun potravy. Vypálil jsem značku na nejbližší strom venku, abychom tento vstup dokázali najít, kdybychom ho někdy potřebovali a zajistil jsem ten otvor kouzly tak, aby se sem už žádné zvíře zvenku nedostalo. Použil jsem pouze klasická neproniknutelná a odpuzovací kouzla, aby se dala snadno zrušit, kdyby to bylo nutné…“ 

      Pokračovali dál v průzkumu. V zadní, nejtemnější části našli asi dvacet pavoučích zámotků. Většina z nich byla už prázdná a jen podle jejich tvaru a velikosti mohli hádat, jaká zvířata posloužila pavoukovi k obživě. Většinou asi divocí králíci, pár divokých prasat a různě velkých kolouchů. Pouze ve třech balíčcích byla čerstvá těla. Ta pavouk ještě nestihl spotřebovat.

      „Musel tu žít několik let…“ zamyšleně konstatoval Lupin.

      „Určitě tu nebyl, když ještě žil bazilišek. Aragog nám řekl, že se pavouci bojí bazilišků víc, než čehokoli jiného…“ vysvětlil mu Harry.

      „Aragog vám řekl?! Komu? Kdy jste pro Merlina hovořil s tou Hagridovou stvůrou?!“ vyjel na něj Snape a když viděl, že Harry přemýšlí, jak nejlépe situaci vysvětlit, tak dodal: „Pravdu. Chci slyšet čistou pravdu, pane Pottere!“

      A tak začal Harry trochu rozpačitě vyprávět, jak s Ronem vyrazili do lesa za pavouky, když Hagrida odvedli do Azkabanu. Oba profesoři na něj nevěřícně zírali.

      „Harry, to bylo hrozně nezodpovědné a nebezpečné…“ pokáral ho jemně Remus.

      „No… To už teď vím taky. Dneska by mě tam nikdo nedostal ani párem volů…“ uznal Harry.

      „Já se z vás nejspíš zblázním, Pottere. Kdybych tušil, jakých šíleností jste schopen, tak bych vás přivázal na řetěz k posteli a na vyučování vás vodil na vodítku jako divoké zvíře!“ soptil Snape.

      Remus se rozesmál.

      „Přesně totéž jsi řekl mě, když ses dozvěděl, že jsem vlkodlak…“

      „Řekl bych, že on byl v dětství mnohem nebezpečnější než ty, Lupine…“ zabručel Snape a přivolal si velký jutový pytel, který začal pěchovat pavučinami obalujícími akromantulí svačinky. Těla v nich ukrytá nechal zmizet. Lupin a Harry mu pomáhali. Profesoři při tom Harrymu vysvětlovali mnoho způsobů, jak se dá tento materiál zužitkovat. Vzhledem k tomu, že podlaha v jeskyni byla vystlaná svlečenými kůžemi baziliška, tak oba navrhovali, aby se z pavučin dala utkat látka, kterou by se překryly ochranné pláště z kůže. Taková látka je totiž odolnější než kevlar, který používají mudlové na vesty chránící proti kulkám. Vlákna akromantulí pavučiny jsou neuvěřitelně pevná a správně utkanou tkaninou nepronikne žádná čepel a dokonce ani kulka. Pak sbalili ještě pár největších hadích kůží a všichni, obtěžkáni balíky, se vydali zpět za Brumbálem a Čmuchalem.



       

      Items details

      • Hits: 8751 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy 

      #
      rusalka 02 Duben 2016
      úžasné, tajemná komnata je plná pokladů a moudří dospělí vědí jak je použít. komnata nejvyšší potřeby by taky potřebovala malinko uklidit a probrat v oddělení ztracených předmětů. Tam by se toho našlo, pane jo! :oops:
      #
      Pokahontas 15 Srpen 2017
      Má tam byť kevlar a nie kevral
      #
      Jarda 03 Září 2017
      Díky za upozormnění. 8) Už je to opraveno.