Hledej

Vzpoura vlkodlaků

vzpoura2-thCo se asi stane, když se roztroušených zbytků vlkodlaků ujme inteligentní a schopný vůdce?

Bystrozorové mají před sebou další nelehký boj.

Navíc se Hermiona a Ron budou brát, čeká nás dobrodružná výprava do Afrických pralesů a spousta dalších zážitků.

Nechte se spolu se mnou unést fantazií...

    Kapitola 4, V horách

      Vlkodlaci_03Druhého ledna se sešli s Ronem až ráno na ústředí. Přijel opálený, samá piha a velmi rozladěný, že musel tak záhy ukončit svou svatební cestu. Harry chápal, že po čtyřech a půl dnech v tropickém ráji mu mrazivé počasí doma muselo připadat velmi nevlídné.

      Pan Hagihara měl na tváři široký úsměv, když si pro ně přišel. Harry brzy pochopil, že ten úsměv je prostě součástí jeho osobnosti. Neodkládal ho téměř nikdy… Ani když jim podal starou zprohýbanou plechovku, co by přenášedlo, ani po té, co se v modravém oparu přenesli přímo do vysoké závěje sněhu, z které se poměrně dlouho vyhrabávali, ani když zjistili, že cíl jejich cesty – malý dřevěný srub vysoko v horách, je zapadaný sněhem až po okraj střechy.

      S úsměvem je zastavil, když vytáhli hůlky, aby se sněhu kolem srubu zbavili, podal jim velké kovové lopaty a sdělil jim, že tělesná příprava právě začíná. Ukázal, kde jsou dveře a kůlna, ve které je uskladněno dřevo na otop a doporučil jim, aby si proházeli cestu i k ní, pokud nechtějí trpět zimou, protože tady, vysoko v horách, se magie používá jen minimálně z důvodů lavinového nebezpečí. Harry sice moc nechápal, jak by takové ohřívací kouzlo mohlo spustit lavinu, ale rozhodně nehodlal s usměvavým mistrem diskutovat.

      Nikdo z nich neměl problémy opřít se do práce. Harry byl od Dursleyových zvyklý na těžkou dřinu a ani paní Weasleyová pracovní výchovu svých dětí nezanedbávala. Když mistr Hagihara viděl, jak se všichni začali činit, tak se přemístil. Po několika minutách začal stoupat kouř z komína srubu, takže pochopili, kam odešel. Trvalo jim dvě hodiny, než se proházeli k chatě, a další hodinu, než vyčistili pěšinu ke kůlně. Odházeli sníh i kolem oken, aby dovnitř pustili trochu denního světla, a s úlevou si šli celí rozbolavění dovnitř odpočinout.

      Čekala na ně konvice horkého čaje a tác s vynikajícími rybími a kuřecími sendviči.

      „To je jen na přivítanou,“ sdělil jim s úsměvem mistr. „Od nynějška si budete vařit sami…“

      Po obědě jim vysvětlil, jak bude celý čtyřtýdenní kurz probíhat. Všichni na něj nevěřícně civěli, když jim dal denní rozvrh.

      Budíček v šest hodin ráno, snídaně v půl sedmé a od sedmi hodin dopolední túra po horách. V poledne hodina na oběd a po ní pětihodinový blok posilovacího cvičení. Od šesti hodin večeře a odpočinek do osmi a pak do deseti hodin meditace a mentální cvičení. V deset hodin večerka. Každý den. Celé čtyři týdny. Pouze v neděli odpoledne dostali čas na relaxaci.

      „Nepustíte nás domů ani na víkend?!“ vyrazil ze sebe Ron a začal rudnout vzteky.

      Harry věděl, co se děje, a proto rychle položil dlaň na Ronovu ruku, aby ho zastavil, a začal mistrovi klidně a slušně vysvětlovat:

      „Mistře, Ronova novomanželka Hermiona má tuto sobotu večer převzít významné ocenění od Nejpozoruhodnější lektvarnické společnosti. Brali se v prosinci hlavně proto, aby se toho slavnostního večera mohli zúčastnit už jako manželé. Pokud na té slávě budeme chybět já a Ginny, tak to snad přežije, ale pokud by tam chyběl Ron, tak ji to hluboce raní. Nemohl byste, prosím, uvolnit na sobotní večer alespoň jeho?“

      Mistr pozorně sledoval Rona, jak se během Harryho proslovu pomalu uklidňuje a teď na něj zírá tak prosebně, jak to jen uměl. Pak s širokým úsměvem přikývl a odpověděl:

      „Vše záleží na tom, s jakým úsilím se budete věnovat výcviku, pane Weasley. Pokud uvidím, že do něj dáváte všechnu svou sílu a odhodlání, pak vás rád uvolním, abyste mohl doprovázet svou manželku při té slavnostní příležitosti…“

      „Děkuji vám, pane,“ zachraptěl Ron a bylo vidět, že mu spadl obrovský kámen ze srdce. Harry a Ginny si povzdechli, protože už v duchu slyšeli Hermioniny výčitky, pokud se její slavné chvíle nezúčastní. Ale nechtěli od mistra žádat příliš, aby nakonec nezhatili Ronovu šanci.

      Po té jim Hagihara přinesl ukázat sněžnice, dal jim všechen potřebný materiál k jejich výrobě a vysvětlil jim, jak je mají udělat. Celou dobu stál nad nimi a pomáhal jim radou i pomocnou rukou, aby jejich výtvory spolehlivě vydržely celý výcvik. Zbývající dvě hodiny do večeře pak svoje výrobky testovali na okruhu kolem srubu a učili se na sněžnicích pohybovat.

      Nebylo to jednoduché. Museli nakračovat ze široka, aby nezakopávali a nepadali do sněhu, a než na to přišli, tak byli všichni obalení jako sněhuláci. Harry si nedokázal představit, jak na sněžnicích vydrží zítra celé dopoledne, protože po těch dvou hodinách ho bolely nohy jako ještě nikdy v životě. A to s nimi mistr Hagihara ještě neskončil. Když přišli do srubu, tak pobídl Ginny a Rona, aby udělali večeři, a Harryho poslal do kůlny, aby nasekal dříví na další den a nanosil ho dovnitř. Takže když mohl konečně v osm hodin večer zasednout k večeři, tak ho bolely nejen nohy, ale i ruce a záda tak, že sotva zvedl šálek s čajem k ústům. Nebylo tedy divu, že během meditace, kterou jim mistr naordinoval po večeři, prostě tvrdě usnul. Nepamatoval si, jak se dostal do postele, a ráno se z ní po probuzení nemohl vyškrabat. Vzpamatoval ho až speciální Snapeův Životabudič (upravený Povzbuzující lektvar z učebnice Prince dvojí krve) a Ginnina masáž regeneračním balzámem. Tím se ale ráno dost zdrželi a tak jim na snídani zbylo jen pár minut, takže v rychlosti schroupli jen pár toustů s marmeládou a napili se horké kávy.

      Čekalo je dopoledne plné utrpení. Sešli na sněžnicích do údolí pod srubem, celé ho obešli a na závěr je čekal výstup do prudkého svahu na oběd. Byli všichni tak vyřízení, že do sebe museli nalít další Životabudič, aby byli schopni si připravit něco k jídlu. Alespoň že na vaření jim mistr dovolil používat kouzla. Posilnili se horkou rajskou polévkou a několika sendviči a odpoledne v rámci posilování odhazovali sníh z celého pozemku kolem srubu. Jak jim Hagihara s úsměvem vysvětlil, připravují si tak prostor na cvičení, které přijde zítra.

      Další životabudič už si vzít nemohli, tak se před večeří navzájem namazali regeneračním balzámem, a Harry si s hrůzou uvědomil, že zásoby, které uvařili a vzali sebou, jsou rozhodně nedostatečné.

      A tak to šlo den za dnem. Ranní túru postupně rozšířili o výstup do protilehlého svahu, odpolední posilování probíhalo na plácku za srubem. Když jim mistr Hagihara na první cvičení připravil lehké plátěné kalhoty a bavlněné kimono převázané páskem, pod které si mohli vzít jen tričko, tak se Harry zhrozil: „Vždyť v tom venku zmrzneme!“

      „Nemusíte se obávat, pane Pottere, zahřejete se pohybem,“ uklidnil ho Japonec.

      A měl pravdu. Propotili se tak, že na své cvičební úbory museli použít čistící a sušící kouzla, protože kdyby je nechali prostě jen uschnout, tak by ráno byly pokryté slanou krustou. Ani na túry si už podruhé nevzali své ochranné pláště, protože jim v nich bylo příliš teplo; vystačili si s lehkými větrovkami.

      oooOOOooo

      V sobotu nakonec dostali volno všichni. Mistr jim sdělil, že je očekává v neděli v sedm hodin ráno, a poslal srdečné pozdravy a gratulaci mladé paní Weasleyové. Hermiona to ovšem nijak zvlášť neocenila. Byla nervózní snad víc než před zkouškami OVCE a nepotěšilo ji, že přišli domů pouhou hodinu před zahájením slavnostního večera.

      „Ty nemáš představu, čím jsme si za ten týden prošli,“ mrmlal unaveně Ron. „Všichni tři sotva stojíme na nohou, regenerační balzám už nám skoro došel a zásoby Životabudiče se smrskly na polovinu. Každý den je těžší a těžší…“

      Zabralo to, alespoň jim přestala nadávat a jen je proháněla, aby se stihli všichni vykoupat a obléknout do gala, než se budou muset přemístit.

      Sláva to byla veliká. Něco podobného ještě Harry nezažil. Obrovský zasedací sál v londýnském sídle společnosti byl vyzdobený spoustou květin, zelenými girlandami, na kterých visely zlaté, stříbrné a bronzové ozdoby ve tvaru kotlíků a lektvarových skleniček naplněných něčím, co svou zlatou barvou připomínalo Felix Felicis. Harry měl chuť některou z těch lahviček sundat a ochutnat. Podlaha byla z bílého mramoru protkaného zlatými žilkami, které se třpytily pod světlem mnoha obrovských křišťálových lustrů. Po sále byly rozmístěny kulaté stolky s šesti nebo osmi zlatými křesílky okolo. Pořadatel je odvedl ke stolku v první řadě pod pódiem, kde už na ně čekali Křiklan s Nevillem. U vedlejšího stolu seděl Bart Harper se svými rodiči a Robinem a srdečně je všechny zdravil. Křiklan se pravděpodobně nemýlil a Bart si zde za svůj Contraimperius prožije také svou chvilku slávy.

      Na začátek je čekalo několik nudných projevů, které vyzdvihovaly význam Nejpozoruhodnější lektvarnické společnosti, vypočítávaly mnohé charitativní projekty, kterých se společnost účastní (včetně toho Hermionina vlkodlačího) a představovaly jednotlivé členy rady, kteří seděli na pódiu, včetně jejich záslužných projektů, díky kterým se do rady dostali. Těch patnáct mužů a žen, většinou v pokročilém věku, bylo také porotou, která přidělovala a udělovala letošní ceny. Křiklan, sedící mezi Nevillem a Hermionou, se na všechny při jejich představování zářivě usmíval. Ti, co nebyli jeho spolužáky, pravděpodobně patřili do jeho klubu.

      Pak začalo udělování cen. Zlatou plaketu za celoživotní dílo tento rok měli dostat výjimečně hned dva lektvaristé. Jako první byl oceněn stopadesátiletý mistr Alfonso Badyán. Bělovlasý stařík těsně nad hrobem si vyslechl předlouhý seznam svých, často velmi kuriózních, lektvarů, kterými „obohatil“ za ta dlouhá léta kouzelnické společenství, zlatou plaketu už ani nedokázal udržet v roztřesených rukách a dojat k slzám byl odveden zpět na své místo, vydatně z obou stran podpírán dvěma sličnými hosteskami.

      Pak na pódium přišla profesorka McGonagallová s portrétem Severuse Snapea. Další zlatá plaketa nesla jeho jméno…

      „Teprve v loňském roce byl objeven fakt, že lektvarový mistr Severus Snape, profesor na Škole čar a kouzel v Bradavicích, celý svůj život registroval a zveřejňoval výsledky své práce pod pseudonymem Albert Loyd-Prince. Jsme potěšeni, že mu nyní můžeme projevit své uznání touto plaketou, ačkoli nás mrzí, že je to vyznamenání in memoriam.“

      Pak následoval docela dlouhý seznam lektvarů, začínající Vlkodlačím, několika inovovanými léčivými lektvary, mezi kterými byl i Harrymu dobře známý Životabudič, Nervové tonikum napravující účinky kletby Crucio a dalších pět nových léčivých lektvarů. Při vyjmenovávání nezapomněli ani na některé z rozpornějších výtvorů, jako je lektvar rušící účinky Veritaséra, nebo Smyslový lektvar, který zmnohonásobí vnímání všech pěti lidských smyslů.

      Snape z portrétu stručně poděkoval, profesorka McGonagallová porotu ujistila, že plaketa bude umístěna pod Snapeovým portrétem v bradavické ředitelně, a šla se i se Snapem posadit k Harperovu stolu. Lektvarista si chtěl pravděpodobně užít chvilku slávy svého bývalého zmijozelského svěřence.

      Pak už konečně došlo na hlavní ceny večera. První přišel na řadu Harper. Moderátor ho pozval na pódium a přečetl krátké zhodnocení jeho projektu. Pár slov o lektvaru, který vytvořil; řekl jen tolik, aby neprozradil jeho složení. Pak uvedl jeho úspěšné použití při zhatění podlých plánů na ovlivnění průběhu Mistrovství světa ve famfrpálu. Nakonec řekl:

      „Za lektvar Contraimperius získává pan Bartoloměj Harper stříbrnou cenu naší společnosti. Vzhledem k tomu, že jeho projekt byl proveden v rámci ročníkové práce, tak se dá očekávat, že od tohoto mladého muže se ještě dočkáme mnoha zajímavých lektvarů…“

      A předal mu stříbrný kotlík naplněný pěti tisíci galeony.

      Harper se otočil čelem k sálu, použil hůlku k zesílení svého hlasu a poděkoval:

      „V první řadě musím poděkovat svým rodičům, kteří u mě probudili lásku k umění lektvarnickému ještě před tím, než jsem nastoupil do školy. Dále bych chtěl velice poděkovat svým učitelům. Profesor Snape mě učil základům a pochopení jemných nuancí v kombinování a úpravě ingrediencí, které potřebuje znát každý úspěšný lektvarista, a profesor Křiklan mě zase uvedl do světa pokročilých lektvarů a pomáhal mi svými cennými radami jako mentor při mé ročníkové práci. Mé díky si jistě zaslouží i můj přítel Robin, který mě podporoval, když se mi nedařilo, pomáhal mi jako asistent při přípravě ingrediencí a stál po celou dobu školní docházky po mém boku. Děkuji také Harrymu Potterovi, který nezaváhal a použil úspěšně můj lektvar na mistrovství světa a tak ho uvedl v povědomí veřejnosti. A nakonec děkuji vážené radě Nejpozoruhodnější lektvarnické společnosti za to, že tak skvělým způsobem ohodnotili můj projekt a udělili mi takové úžasné ocenění. Děkuji vám všem…“ a za hlučného potlesku celého sálu odcházel z podia.

      Hermiona se třepala jako ratlík a v očích už měla téměř šílený výraz. Harry otevřel přístup ke svým emocím a poslal na ni vlnu klidu, pohody a dobré nálady. Bylo to na poslední chvíli. Uvolnila se během několika úvodních slov moderátora, a když ji konečně pozval na podium, tak se tam vydala klidná, s úsměvem na tváři.

      „Mladá paní Hermiona Weasleyová dnes převezme obě zbývající ceny. Bronzový kotlík si zasloužila za svou Mast na pokousání vlkodlakem. Všichni víme, jak nezvratně nevyléčitelné byly doposud jizvy způsobené útokem vlkodlaka. Její mast dokázala odstranit tyto jizvy i mnoho let po té, co vznikly. A to byla tato mast jen vedlejším produktem jejího hlavního výzkumu. Tato mladá dáma dokázala během jednoho roku, v rámci své ročníkové práce, to, o co se marně pokoušelo mnoho generací lektvarových mistrů před ní. Vyrobila Protivlkodlačí lektvar, který dokáže zcela vyléčit nešťastníky postižené lykantropií…“

      Sálem se rozlehl mohutný potlesk.

      Moderátor se odmlčel a Hermioně zrůžověly tváře.

      Když potlesk začal utichat, tak moderátor pokračoval:

      „Za Protivlkodlačí lektvar uděluje rada Nejpozoruhodnější lektvarnické společnosti Zlatý kotlík za rok 1999 madam Hermioně Jean Weasleyové!“ a během dalšího mohutného potlesku jí předal bronzový kotlík s tisícovkou galeonů a o něco větší zlatý kotlík až po okraj naplněný deseti tisíci zlatých mincí.

      Hermiona si odložila oba kotlíky k nohám, vytáhla hůlku a použila na svoje hlasivky neverbálně Sonorus. Když se začal aplaus uklidňovat, tak začala se svou děkovací řečí:

      „Děkuji vám za toto nádherné ocenění, které pro mě opravdu hodně znamená. Cítím se teď podobně jako v okamžiku, kdy malý Lucas Connor, můj první vyléčený vlkodlak, stál u okna bradavické ošetřovny, díval se na měsíc a s rozzářenou tváří řekl: ‚Je tak krásný, když je v úplňku…‘

      Ale tato cena nepatří jen mně. Patří stejně tak i profesoru Snapeovi, jehož Vlkodlačí lektvar se stal základem toho mého a zároveň je i součástí celého léčebného procesu. Patří také Nevillu Longbottomovi, který o rok dříve, ve své ročníkové práci z bylinkářství, úspěšně zkřížil některé z kouzelných bylin, které se staly základem mého lektvaru. Při čtení jeho ročníkové práce jsem dostala nápad na to, jak postupovat při výzkumu a výrobě Protivlkodlačího lektvaru. Pak je tu také profesor Křiklan, který jako mentor mé ročníkové práce má obrovskou zásluhu na konečném výsledku mého výzkumu. Bez jeho zkušeností by tento lektvar vznikl mnohem později nebo by možná nevznikl vůbec.

      Poděkování si zaslouží i již dříve zmíněný chlapec Lucas Connor za to, že se mnou při výzkumu spolupracoval a poskytoval mi potřebné vzorky, jeho rodiče za to, že mu tuto spolupráci povolili, a také jeden nešťastný vlkodlak, o kterém víme jen to, že byl mudlovského původu a jmenoval se Petr. Nešťastně zahynul během úplňku v Zapovězeném lese a ještě před svou smrtí mi nevědomky poskytl ty nejdůležitější vzorky krve a slin k mému výzkumu.

      Děkuji také svým rodičům za to, že mě vychovali v lásce k poznání a studiu. K odvaze experimentovat, nevzdávat se, když se zrovna nedaří, k soucitu s lidmi, kteří nemají v životě takové štěstí, jako mám já sama. A děkuji také svému manželovi a přátelům, kteří mě podporovali, pomáhali mi a stáli při mně v krutých časech.

      Děkuji vám všem!“

      Když svou řeč dokončila, tak se jí po tvářích kutálely slzy dojetí. Ron, Ginny i Harry měli také vlhké oči, když ji s oběma kotlíky vítali zpět u svého stolu. Byla to opravdu dojemná chvíle a potlesk zněl sálem ještě dlouho.

      oooOOOooo

      Následovala slavnostní večeře, po které pořadatelé odsunuli stolky a vytvořili uprostřed sálu taneční parket. Ron provedl Hermionu v povinném prvním tanci, ale pak se nad ním slitovala a nechala svého manžela v klidu sedět a odpočívat. Zatančila si s Nevillem, s profesorem Křiklanem, s Bartem i Robinem a s úsměvem zalitovala, že si nemůže zatančit také s profesorem Snapem. Seděli všichni dohromady u jednoho dlouhého stolu a tak jí mohl Snape sarkasticky odpovědět:

      „Nechápu, jak jste přišla na to, že bych mohl stát o něco tak směšného, jako je tanec s vámi, slečno Grangerová…“

      „Paní Weasleyová, profesore,“ opravil ho s úšklebkem Ron a Hermiona mu s úsměvem odpověděla:

      „Protože se domnívám, že jste musel být skvělý tanečník, pane profesore. Vždy jste se po chodbách i po učebnách pohyboval s takovou zvláštní elegancí, skoro jako kočkovitá šelma. Na tanečním parketu by to muselo vypadat úžasně…“

      „Ach ano, Severus byl opravdu výborný tanečník,“ přidala se k nim profesorka McGonagallová. „Jen škoda, že jsme měli tak málo příležitostí k tanci…“

      Snape se ušklíbl, aby zamaskoval rozpaky a rychle odvedl řeč k bezpečnějšímu tématu, což byly lektvary.

      „Na čem pracujete nyní, slečno Gra…, tedy mladá paní Weasleyová, když jste Protivlkodlačí lektvar úspěšně dokončila i otestovala?“

      „Hermiona, pane, když už nejsem vaše studentka, prosím. A odpověď na vaši otázku je trochu složitější. Dělám toho teď víc najednou…“

      „To se dalo čekat,“ zabručel tiše pod svým skobovitým nosem Snape, ale pozorně poslouchal jak Hermiona vypočítává:

      „Studuji mudlovskou medicínu, pracuji u Munga jako externí samostatný asistent a připravuji se na mistrovské zkoušky z léčitelství a lektvarů. Navíc teď studuji podrobně metody léčení duševních poruch a ztrát paměti, jestli by mě nenapadlo, jak vylepšit léčbu. Zaměřila jsem se především na Nevillovy rodiče a už jsem ho zaúkolovala, aby se pokusil zkřížit blahovník úžasný, který se používá do lektvarů na léčbu duševních poruch, s třemdavou, proskurou, darmodějkou nebo barmskou okolicí. Uvidíme, co z toho se podaří a jaký to bude mít vliv na změnu účinku lektvarů…“

      Harry si všiml, že Robin zírá stejně zmateně jako on sám, přestal sledovat odbornou diskusi, která se rozpoutala mezi Bartem, Hermionou a Snapem, a začal se bavit s Robinem. Dozvěděl se, že Robin teď pracuje v rodinné firmě a učí se od svého otce vyrábět speciální kouzelnickou obuv. Boty šité na míru, opatřené mnoha užitečnými kouzly, takže v zimě hřejí a nekloužou na ledu, v létě zase zabraňují pocení nohou, neprošlapou se a jsou prakticky nezničitelné. Slíbil, že firmu jeho otce určitě vyhledá a Durmanovy nejodolnější boty si pořídí, ať už stojí cokoli…

      Dozvěděl se také, že Harper pracuje jako samostatný asistent v Londýnské pobočce Nejpozoruhodnější lektvarnické společnosti a připravuje se na složení mistrovské zkoušky z lektvarů. Prý do budoucna počítá s tím, že půjde ve Snapeových šlépějích a převezme od Křiklana post profesora lektvarů v Bradavicích. Harry věděl, že Neville už dostal nabídku od profesorky Prýtové, aby jí šel dělat v příštím roce asistenta, aby mohl v tom dalším převzít výuku bylinkářství a ona mohla odejít do důchodu. Potěšilo ho to, protože sám počítal s tím, že se časem také stane profesorem v Bradavicích a měl radost, že kolem sebe bude mít známé a přátelské kolegy.

      Slavnost měla trvat až do dvou hodin v noci, ale Ron, Ginny a Harry se omluvili už v jedenáct hodin, protože je zítra ráno čekal opět vyčerpávající výcvik a oni si potřebovali odpočinout. Hermiona chvíli váhala, když ji ostatní přemlouvali, aby zůstala, ale nakonec odešla domů s nimi.

      oooOOOooo

      Ráno pro ně Hermiona měla v kuchyni připravených deset velkých dóz regeneračního balzámu a deset lahviček Životabudiče.

      „Odpadli jste všichni, jakmile jsme se dostali domů. Ron usnul dřív, než dopadl na postel, tak jsem se rozhodla, že vám doplním zásoby a do dvou v noci jsem vařila…“ vysvětlovala, když jim společně s Kráturou strkala pod nos snídani. Vysloužila si za to od Harryho a Ginny vděčné objetí a od Rona vášnivý polibek. Odtrhával se od ní hrozně těžko. Harry a Ginny ho museli odtáhnout násilím, když za minutu sedm aktivovali přenášedlo.

      A už byli zase vysoko v horách, během pár okamžiků měli na nohou sněžnice a před sebou další namáhavou túru…

      Odpoledne, v rámci relaxace, začali mentální přípravou na samoléčení. Během meditací v uplynulém týdnu se naučili vnímat tok své magie a teď byl čas na to, naučit se ji přesměrovat do určitých partií a přinutit ji, aby odplavila kyselinu mléčnou z jejich unavených a namožených svalů.

      „S dostatečným tréninkem se naučíte jak vyléčit drobná zranění bez hůlky a bez lektvarů. Časem byste měli zvládnout i jednoduché zlomeniny a pan Potter, se svým magickým potenciálem, by měl zvládnout vyléčit sám sobě i poměrně těžká zranění…“ vysvětloval jim mistr Hagihara.

      „Proč ale vynakládat takové množství energie, když máme léčivá kouzla a lektvary, které nás vyléčí rychle a mnohem účinněji?“ ptal se unavený Ron.

      „Víš moc dobře, že léčivá kouzla, která používáš sám na sebe, nejsou zdaleka tak účinná, jako když je použiješ na druhého,“ odpověděla mu Ginny. „Je dobré umět pomocí samoléčení podpořit kouzla, když se někde ocitneš zraněný, sám, bez pomoci…“

      A Harry se přidal: „Také může nastat situace, že se někde ocitneš zraněný, sám a bez hůlky, takže nebudeš moci použit léčivá kouzla ani si přivolat lektvary. Pak ti umění samoléčení může zachránit život, Rone…“

      Mistr Hagihara se širokým úsměvem poslouchal jejich diskusi a jen souhlasně přikyvoval hlavou. Pak dodal:

      „Musím vás pochválit. Ještě jsem neměl tak vnímavou skupinu žáků za těch devět let, co pracuji pro ministerstvo. Jste první, kdo se dostal v mentálních cvičeních tak daleko, aby se mohl věnovat samoléčení. Jsem velmi spokojen s vašimi pokroky a počítám s tím, že po ukončení výcviku budete první žáci, na které budu moci být opravdu hrdý…“

      Taková chvála nahnala všem třem jeho studentům červeň do tváří, a jak se dalo očekávat, pustili se do dalšího tréninku s patřičnou vervou.

      Dopolední túry se ukázaly nejen velmi namáhavé, ale také dost nebezpečné. Zpočátku moc nechápali, proč je mistr Hagihara nutí, aby chodili po horách navzájem propojeni dlouhým lanem, které překáželo a občas se jim pletlo pod nohy. Pochopili v okamžiku, kdy se pod Ronem utrhla menší lavina a strhla ho z prudkého svahu sebou. Ginny něco podobného nečekala a vzápětí se řítila za ním. Naštěstí Harryho instinkty pracovaly bezchybně. V okamžiku se proměnil v statného Dvanácteráka, zapřel se všema čtyřma silnýma nohama proti svahu a udržel své dva přívěsky bezpečně na laně. Mistr Hagihara je jistil shora a s širokým úsměvem přihlížel, jak jeho svěřenci celou situaci bezchybně zvládli.

      Druhá příhoda s lavinou zpočátku vypadala mnohem nebezpečněji. Dostali se z ní bez úhony jen díky mistrově znalosti hor a jeho instinktům. Vycítil totiž lavinu pod jejich nohama chvíli před tím, než se masy sněhu daly skutečně do pohybu, zařval na ně: „Košťata!“ a sám si hned přivolal to své. Harry, Ron i Ginny ho okamžitě napodobili a vznesli se do vzduchu v okamžiku, kdy jim sníh pod nohama začal ujíždět. Sledovali z výšky tu pohromu a běhal jim mráz po zádech, když si představili, že by je ta obrovská, žádným kouzlem nezvládnutelná síla, strhla sebou a pohltila.

      Po třech týdnech výcviku už zaregistrovali změny, které se s nimi udály. Jejich fyzická kondice se zlepšila, Ron trochu zhubl a Harry zesílil. Jen na Ginny nebyly na první pohled změny vidět, ale když Harry každý večer masíroval do jejích svalů regenerační balzám, tak tu změnu pod rukama cítil. Její svaly byly mnohem pevnější a začaly se pod kůží rýsovat zřetelněji, než dříve. Ginny byla z těch změn na svém těle značně nervózní. Uklidnilo ji až Harryho ujištění, že jí to nebere nic na přitažlivosti, spíš naopak.

      Zajel jí prsty do vlasů a tiše zašeptal, „Sluší ti to, vždycky jsi byla krásná, ale teď vypadáš přímo fantasticky.“ Jeho dlaň pomalu přejela po její šíji a láskyplně ji políbil na rameno. Objal ji a uvědomil si, jak má srub tenké příčky. „Už abychom byli doma,“ povzdechl si, když ztěžka rozdýchával svoje vzrušení.

      Díky jejich pokrokům v samoléčení se také výrazně snížila jejich spotřeba podpůrných lektvarů. Životabudič brali teď už jen jednou denně, aby po náročné túře měli dost energie na odpolední výcvik a regenerační balzám používali pouze večer před spaním, aby si jejich těla během noci dostatečně odpočinula před dalším náročným dnem.

      Začátkem posledního týdne jejich pobytu v horách, jim mistr po obědě oznámil, že v rámci dnešního posilování půjdou natěžit do lesa v údolí nějaké dřevo, aby doplnili ubývající zásoby v kůlně. A tak Ron a Harry popadli sekery, Ginny velkou obloukovou pilu, nasadili sněžnice a pod Hagiharovým vedením sestoupili do lesa. Pokáceli velký smrk, který byl už z větší části suchý, společnými silami ho odtáhli na okraj lesa a vrátili se pro menší dub, který už v sobě neměl ani špetku životní mízy. Bez kouzel to nebyla jednoduchá práce, obzvlášť proto, že nikdo z nich něco podobného ještě nedělal. Mistr Hagihara naštěstí věděl, jak na to, a tak se řídili jeho instrukcemi. Nejprve do kmenu vysekali  klín ve směru, kam potřebovali strom pokácet a pak se všichni střídali u pily. Když dřevo začalo pod svou vahou praskat, tak se urychleně odsunuli stranou, aby je padající kmen nezasáhl, když začal pružit a poskakovat po dopadu na zem. S menším doubkem bylo mnohem méně práce, přesto už se začalo stmívat, když byli s oběma stromy nachystaní pod svahem na cestu zpět.

      Pomocí lan se Ginny zapřáhla do menšího dubu a Harry s Ronem zase do velkého smrku. S povzdechem nad očekávanou dřinou se s tou obrovskou zátěží vydali do namáhavého výstupu. Než vyšli, tak se již úplně setmělo, takže mistr Hagihara kráčel těsně před nimi a svítil jim na cestu svou hůlkou.

      Najednou se z lesa za nimi ozvalo teskné zavytí. Všichni obrátili své oči vzhůru a pohled na velký zářící měsíc v úplňku je donutil strnout. V naprostém tichu, které nastalo, uslyšeli šustění vlčích tlap na sněhu v mnohem větší blízkosti, než by jim bylo milé. Okamžitě shodili z ramen lana, která je omezovala v pohybu, a pokusili se svými hůlkami osvětlit prostor kolem sebe. Viděli jen pár metrů a na vlky, či vlkodlaky nedohlédli. Harry mávl svou hůlkou a přehodil si ji do levé ruky. V pravé pak sevřel Merlinovu hůl, kterou si přivolal. Okamžitě rozzářil krystal na jejím vrcholu tak, že v okruhu několika desítek metrů bylo najednou světlo jako ve dne. Tím oslnil a překvapil tři vlkodlaky, kteří před tím opatrně kroužili kolem nich za hranicí slabého světla z hůlek.

      Samec, samice a odrostlé štěně se přikrčili a tvářili se značně vyděšeně. Harry zastavil Rona a Ginny, kteří už na ně mířili svými hůlkami se zaklínadlem na rtech.

      „Počkejte! Nechovají se jako divocí vlkodlaci! Ginny, masku…“

      Jeho žena nezaváhala a v příštím okamžiku si nasazovala masku Pána zvířat na tvář.

      „Nejsou to zvířata, Harry,“ hlásila po chvilce. „Mají lidskou mysl. Nedokážu s nimi navázat spojení…“

      „To znamená, že jsou pod vlivem Vlkodlačího lektvaru a zachovali si zdravý rozum…“

      S holí napřaženou před sebou vykročil směrem k vlkodlakům. Ti se přikrčili ještě víc, dospělí se z obou stran tiskli v ochranném gestu k mláděti.

      „Měli byste raději opustit toto údolí…“ oslovil je klidným hlasem Harry. „Neublížíme vám, pokud nám půjdete z cesty,“ ujistil je, když viděl jejich vyděšené pohledy. Zastavil se pár metrů před nimi, a když viděl, že se pořád krčí strachy a bojí se pohnout, tak je pobídl: „No tak už běžte!“

      Panda_01Vlkodlaci začali opatrně couvat pryč a při tom nespouštěli Harryho z očí. Když se dostali do bezpečné vzdálenosti, tak se otočili a zmizeli stejně tiše a rychle, jako se objevili. Harry se otočil ke své skupině zrovna včas, aby uviděl, jak se mohutný černobílý medvěd panda proměnil zpět v mistra Hagiharu. Ron a Ginny se dívali na něj a na vlkodlaky a Harry tušil, že si změny svého učitele, stojícího celou dobu kousek výš za nimi, ani nevšimli.

      „Věděl jste, mistře, že tady žijí vlkodlaci?“ zeptal se Harry, když poslal zpět do pokladnice svou hůl a začal se opět zapřahat do svého stromu.

      „Věděl jsem, že máme sousedy, pane Pottere, ale netušil jsem, že jsou postiženi lykantropií…“ odpověděl mu Hagihara a pokračoval: „Můžeme je jít zítra navštívit. Moc se mi nelíbí, že tuto skutečnost přede mnou tajili, když jsem jim byl před Vánocemi oznámit, že zde budu mít další skupinu studentů… Používám tuto chatu již několik let…“

      „Zítra je ještě brzy,“ konstatoval Harry po té, co se opět opřel společně s Ronem do svého těžkého břemena. „Budou potřebovat minimálně dva dny, aby se z té přeměny trochu vzpamatovali, i když užívají lektvar…“

      „Takže je to pravda, že jste měl přítele vlkodlaka?“ zeptal se Hagihara.

      „Ano. Remus Lupin byl naším přítelem, spolubojovníkem a nejlepším profesorem obrany proti černé magii, které ho jsme v Bradavicích měli…“ odpověděl Harry a Ron funící vedle něj lehce zaprotestoval: „Sturgis je stejně dobrý učitel jako Remus. Nemohl za to, že už jsme uměli většinu toho, co nás měl učit…“

      Pak už se jim ale nedostávalo dechu na další diskusi a tak jen mlčky táhli své stromy až ke srubu. Jejich odklestění a rozřezání si nechali na další den. Díky tomu byli ušetřeni dopoledního pochoďáku. Zpracování dřeva jim zabralo celý den.

      Dva dny po úplňku se ráno vydali do kopce nad srubem. Přešli vrchol, sestoupili do údolí za ním a brzy uviděli malou chaloupku, nízko na svahu naproti. Z komína stoupal dým, takže si byli jisti, že jsou sousedé doma.

      Když vystoupali až k domku, tak na zápraží vyšel starší, lehce prošedivělý muž.

      „Vítejte,“ pozdravil je a jeho výraz ukazoval značné znepokojení.

      „Nemusíte mít obavy, Romane,“ uklidnil ho Hagihara. „Nepřišli jsme vám dělat žádné problémy. Chceme si jen pohovořit…“

      Sundali sněžnice, ometli březovými košťátky připravenými na verandě sníh z nohou a vstoupili do útulné obytné kuchyně. U jídelního stolu se učil asi desetiletý chlapec se svým otcem a kolem plotny se otáčela štíhlá, docela pohledná žena. Oblečeni byli chudě, ale vypadali docela šťastně, ačkoli na návštěvu pohlédli s obavami. Harry uvolnil svoje mírumilovné emoce do prostoru a atmosféra se hned trochu uvolnila.

      „Rád bych vám představil svoje letošní žáky, milí Lestrangeovi. Ronald Weasley, Harry a Ginerva Potterovi… seznamte se s Romanem Lestrangem, jeho synem Patrikem, snachou Lydií a vnukem Davidem…“ ujal se představování mistr Hagihara.

      „Nejste příbuzní Rodolfuse a Rabastana Lestrangeových?“ zeptal se překvapeně Harry.

      „Ano, bohužel jsem jejich starší bratr,“ odpověděl mu zachmuřeně Roman. A když viděl, že jeho hosté čekají na další vysvětlení, tak pokračoval: „Rodina se mnou přestala komunikovat v okamžiku, kdy jsem se oženil s nečistokrevnou irskou čarodějkou. Rodina můj sňatek neschválila, přestože mudlovské předky měla Irma až někde v páté generaci. Nevím, jestli jim vadilo víc to, že nebyla čistokrevná nebo to, že byla Irka… Tehdy mě sice ještě nevydědili, ale přerušili se mnou veškeré styky. Vydědili nás až v době, kdy se můj syn oženil s Lydií, protože její rodiče byli mudlové. Tehdy na nás moje drahá nevlastní matka poslala toho vlkodlaka…“

      „Jste nakažení všichni?“ zeptal se zaraženě Ron.

      „Ne. Já jsem nebyl doma, když k tomu útoku došlo. Ta stvůra zabila moji ženu Irmu a pokousala syna a těhotnou Lydii. Můj vnuk se proto narodil už s tím hrozným prokletím…“

      „Je vlkodlakem od narození?“ žasla Ginny a prohlížela si se zájmem zdravě vypadajícího chlapce.

      „Ano,“ odpověděl jí jeho otec Patrik a prohrábl synovi vlasy. „Díky tomu snáší ty přeměny mnohem lépe než my. Narodil se za úplňku jako štěně…“

      „Užíváte vlkodlačí lektvar celou dobu?“ zajímal se Harry.

      „Jen prvních pár přeměn jsme museli absolvovat bez lektvaru. To jsme ještě bydleli v matčině domě v Irsku. Když nás odtamtud vyštvali, tak jsme se přestěhovali sem. Otec je skvělý lektvarista, takže když se dozvěděl o Vlkodlačím lektvaru, vyprosil si od Snapea návod k přípravě a naučil se ho vařit, takže od Davidova narození ho můžeme užívat pravidelně. Z prodeje matčina domu jsme dostali dost peněz, abychom měli na ingredience…“ vysvětloval Patrik.

      „Jenže peníze už pomalu docházejí…“ poznamenal smutně Roman. „Už mám jen na dvě dávky…“

      „Neslyšeli jste ještě o Protivlkodlačím lektvaru?“ zajímal se Harry. „Naše kamarádka a jeho manželka,“ ukázal na Rona, „za něj před dvěma týdny dostala cenu. Dokáže vyléčit lykantropii zcela a ve vašem případě byste se nemuseli obávat ani žádných vedlejších účinků…“

      „Slyšel jsem o něm,“ zabručel Roman. „Ještě nikdy nebyl použit na někoho, kdo se s lykantropií narodil. Obáváme se o Davida…“

      Harry se na chvíli zamyslel a pak začal vysvětlovat:

      „Hermiona vytvořila ten lektvar bez toho, aby dělala nějaké pokusy na vlkodlacích. Zkoumala účinky jednotlivých bylin i celého lektvaru pouze na vzorcích jejich krve a slin. Možná by byla ochotná udělat podobné testy nejdřív jen se vzorky Davidovy krve a podle toho poznat, jak by mohl na léčbu reagovat. Určitě se s ní o vašem problému poradíme. Věřím, že ji zaujme a udělá vše, co je v jejích silách, aby vašeho syna léčbou nijak nepoškodila. Bylo by hezké, kdyby mohl nastoupit do Bradavic již vyléčený, ačkoli by ho určitě přijali i jako vlkodlaka, pokud by léčba byla příliš riskantní…“

      Strávili u rodiny Lestrangeových skoro hodinu. Vypili každý dva šálky výborného čaje, než se vydali zpět, a vraceli se domů na oběd v dobré náladě.

      Ve srubu na ně čekali Zorina s Hardym.

      „Dobs nás poslal, abychom ti šetrně sdělili, že tvou mladou hubatou ženušku pravděpodobně unesl Richard Lion, mladej…“ vypálila Zorina na Rona v okamžiku, kdy vstoupil do dveří. Ron zalapal po dechu, odhodil sněžnice do rohu za dveřmi a v dalším okamžiku se přemístil.

      „Ty dokážeš být někdy tak nesnesitelně pitomá, Zorino!“ zařval na svou kolegyni Hardy. „Brzy asi budeš sloužit sama, protože mám chuť se na tebe vykašlat a nikdo jiný s tebou sloužit nebude. Skejsneš v kanceláři a budeš třídit hlášení!“ seřval ji a přemístil se také.

      „Domnívám se, že v této situaci už zde neudržím ani vás dva, nemám pravdu?“ podíval se Hagihara na Harryho a Ginny.

      „Žádné rozmazlování, pane instruktore,“ protestovala okamžitě Zorina. „Máte je drezírovat čtyři týdny a tak vám zbývají ještě tři dny výcviku…“ zlomyslně se šklebila na Harryho.

      Mistr Hagihara se ovšem ani náhodou nenechal vyvést z míry. Se širokým úsměvem jí oponoval:

      „Žádné předpisy ovšem nehovoří o tom, kde by jejich výcvik měl probíhat, že? Takže si ihned sbalte všechny své věci, zbytek vašeho tréninku budete absolvovat pod mým vedením v Londýně. Zabalte také věci pana Weasleyho, aby se sem pro ně nemusel vracet…“ pak se opět obrátil na Zorinu. „A vy, slečno Zobáčková, svůj vzkaz jste vyřídila, vaše připomínky beru samozřejmě v potaz a velmi se těším, až se spolu sejdeme při výcviku. Pan ministr už se mnou jednal o plánování opakovacího výcviku pro starší bystrozory. Očividně není spokojen s vaší tělesnou kondicí a hodlá s tím začít něco dělat. Budu mu samozřejmě ochotně nápomocen…“

      Zorina zbledla, zabručela něco, co mělo být nejspíš pozdravem, a přemístila se také.

      oooOOOooo

      Když sbalili všechny své i Ronovy věci do batůžků, tak pomohli ještě mistrovi zazimovat srub. Nanosili ke kamnům čerstvou zásobu dřeva, pozavírali okenice a jak okna, tak i dveře zajistili jednoduchými ochrannými kouzly. Pak jim Hagihara sdělil:

      „Sejdeme se na ústředí bystrozorů,“ a přemístil se. Harry i Ginny ho okamžitě následovali.

      Objevili se na chodbě ve druhém patře a hned se oba hrnuli dovnitř. V jednom rohu Dobs právě potichu nadával Zorině a v druhém rohu drželi značně rozrušeného Rona v šachu Hrdonožka, Savage, Hardy a taťka. Připojili se tedy ke druhé skupině, aby se konečně dozvěděli, co se děje. Společnými silami se jim podařilo trochu uklidnit Rona, takže si mohli v klidu poslechnout taťkovo vysvětlení.

      „Unesl ji po přednášce na té mudlovské škole. Musel ji již pár dní sledovat, protože si vybral okamžik, kdy se studenti hrnuli z velkého přednáškového sálu a byl tam velký zmatek. Jedna z Hermioniných spolužaček si toho ale všimla a okamžitě informovala mudlovskou policii a Hermioniny rodiče. Měla číslo telefonu k Hermioně domů. Joan neváhala ani okamžik, sedla na taxíka a okamžitě přiletěla sem na ministerstvo. Ten taxík, to je mudlovský ekvivalent našeho koštěte?“ zajímal se s nevhodným nadšením v této napjaté situaci.

      „Ne. Taxi je auto s řidičem, které vás odveze za peníze, kam si řeknete. Jak víte, že to byl právě Lion, kdo ji unesl?“ odpověděl rychle Harry a snažil se taťkovy myšlenky nasměrovat zpět k Hermioně.

      „My tři jsme hned jeli s Joan do té školy, chvíli jsme sledovali mudlovskou policii, jak rozjíždí pátrání, a pak jsme si promluvili s tou Marianou, která to celé viděla. Dala nám docela přesný popis toho chlapíka, který Hermionu násilím odtáhl na dívčí záchody, odkud pak záhadně zmizeli. Obzvlášť ji zaujaly jeho jasně modré oči… Ten popis přesně seděl na Richarda Liona…“

      „Už jsme prohledali rodinné sídlo Lionových, které Modrooký zdědil po svých prarodičích, pro jistotu jsme zkontrolovali i ten srub v horách, kde žil se svou smečkou. Všechno bez výsledku. Může ji držet kdekoliv. Teď čekáme, jestli se náhodou neozve a nebude si klást nějaké podmínky. Víc toho sotva právě teď můžeme udělat… Unesl ji už před třemi hodinami a ještě se neozval,“ zapojil se do vysvětlování Savage.

      Harry zavřel oči a chvíli se pekelně soustředil. Všichni zmlkli a napjatě ho pozorovali. Pak sebou trhli, když se s výbuchem plamenů nad Harrym objevil fénix.

      „Fawkesi, dokážeš najít Hermionu?“ zeptal se ho Harry, když se mu usadil na rameno a na přivítanou mu šťastně otíral zobák o tvář. Fawkes se na chvíli zahleděl do svého nitra a pak souhlasně zatrylkoval.

      „Odneseš nás k ní? Dokážeš to?“ ptal se ho dál Harry a jemně ho hladil po hrudi a břiše.

      Fawkes znova souhlasně zazpíval, vznesl se nad Harryho a roztáhl svá ocasní pera.

      „Tak kdo jde s námi?“ zeptal se Harry a chytil se jednoho z nabízených per. Ginny se natáhla jako první, hned ji následovali Ron, taťka, Hrdonožka i Savage. Mistr Hagihara to stihl na poslední chvíli, v okamžiku, kdy celá skupina mizela ve sloupci plamenů.

      Jakmile se zhmotnili, tak přešli všichni do útočného módu, hůlky napřažené před sebou, připraveni okamžitě zlikvidovat jakoukoli hrozbu… a k smrti vyděsili léčitele a dvě ošetřovatelky, kteří se právě nacházeli na chodbě nemocnice U Svatého Munga.

      „Je tu někde Hermiona Weasleyová?!“ vybafl na ně okamžitě Ron.

      „A… a… ano… Právě jde… jdeme od ní…“ vykoktal ze sebe mladý léčitel a ukázal na nejbližší dveře. Ron vtrhl dovnitř jako první, ostatní v závěsu za ním.

      Hermiona seděla podepřená polštáři na posteli, na klíně samočistící lavór, do kterého právě úporně zvracela.

      „Hermiono!“ vyděšeně se k ní hrnul Ron. „Ten neřád tě otrávil?!“

      Jeho žena dozvracela, vyčistila si kouzlem ústa, napila se vody ze sklenice a klidně odpověděla:

      „Uklidni se, Rone, kromě toho, že do mě nalil opravdu velmi nekvalitní Veritasérum, tak mi nic neudělal. Chtěl jenom informace… Ačkoli jsem skutečně dělala, co jsem mohla, tak se obávám, že jsem ho nepřesvědčila…“

       

      Items details

      • Hits: 13662 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy  

      #
      Lachim 10 Březen 2012
      Nádherná kapitola. Doufám, že mistr Hagihara dá Zorině pořádně do těla, aby se už konečně začala chovat normálně. ;-) Přeju hodně štěstí Davidovia Lestrangeovým s léčbou. Hermiona jim určitě dokáže pomoct. :-)
      #
      Nade 10 Březen 2012
      Právě včera jsem se v sérii "Jak to bylo dál" dopracovala ke třetímu dílu Vzpoury vlkodlaků a ejhle, je tu další díl.
      Celá série se mi moc líbí. Vždycky jsem si myslela, že madam Rowlingová byla ve svých vyprávěních až trestuhodně při zemi. Spoustu magických možností, které nabízel její vymyšlený svět, nevyužila. Některé dokonce trochu pokazila. Ale po boji je každý generálem... Proto jí velký dík za to, že mohlo vzniknout HP fanfiction, kde další autoři nechávají popustit uzdu své fantazii a nebojí se do toho šlápnout. Dávají tak radost a potěšení nám ostatním.
      Díky, těším se na pokračování.
      PS: Napadlo mě, jestli je Zorina opravdu jenom taková mrcha, nebo jestli má nějaký záměr.
      #
      maja 10 Březen 2012
      Se Zorinou žádné záměry nemám. Potřebovala jsem jen nějakého potížistu, aby nebylo vše příliš idylické. Zorina je prostě jedovatá potvora, která musí občas dostat přes prsty, aby se s ní dalo vydržet :-*
      #
      Kubík 10 Březen 2012
      Moc hezké, už se těším na další!!! :-)
      #
      Elis Wolf 10 Březen 2012
      moc pěkná docela jsem zvědavá jak to dopadne s tím vlčetem a těším se na další ale předpokládám že to bude za dlouho
      #
      SarkaS 10 Březen 2012
      Tedy to modroočko je k zláznění. Má on vlbec nějaký pořádný plán nebo to všechno dělaá nahodile jak se mu to líbí. Unést Hermionu a zase ji pustit? Teda žádný profi darebák to zdá se není, ale pak ty jatka předtím nedávají smysl. Májo, Májo, ty mi děláš v hlavě bordel. :lol: Budu potřebovat vysvětlení :-*
      #
      Heřmánková 11 Březen 2012
      Další úžasná kapitolka. Taky se mi líbí tato série a jsem moc ráda, že v ní pokračuješ, i když to déle trvá a máš rozepsané další povídky, které jsou taky hezké. Májo, obdivuji tvou fantazii a tvé umění vyprávět příběhy.
      #
      Snake 12 Březen 2012
      májo neměl náhodou modrou auru přenášecí prášek a ne přenášedlo.

      A taky by mě zajímalo jak by použití magie mohlo spustit lavinu. Tedy pokud nevyčarují nějaké hlučné kouzlo jako např. bombarda a podobně. A nebudou u toho řvát jak na lesy.

      Ten klín do stromu zasekli ze směru kam chtěli, aby ten strom spadl? Pokud ano tak by spadl přesně na opačnou stranu než je ten klín zaražený.

      Jinak jako vždy skvělá kapitola.
      #
      maja 12 Březen 2012
      Modrou záři dala přenášedlům už JKR. Přenášecí prášek způsoboval modrou mlhu, myslím, což je v pořádku, protože funguje na stejném principu. Je to vlastně přenášedlo v práškovém stavu. Jeho výhodou je, že se nemusí programovat, ale stačí vyslovit cílovou adresu...
      #
      neky 12 Březen 2012
      Nádherná kapitola,Lestra ngovým by s financema mohl pomact ministr přece jenom Bela a Rudolfus zemřeli bez dědice.Mistr jako panda je skvělej,škoda že jsme ho neviděli v boji.Zorina by si zsloužila pořádnou lekci.Těď jsem napnutej na co se Herminy ptal modrookej. 8)
      #
      Snake 13 Březen 2012
      Májo myslím, že nedala. Tam prostě pomocí přenášedla zmizeli bez nějakých zvukových nebo světelných efektů.
      #
      maja 13 Březen 2012
      V Relikviích smrti se Ronovo zhasínadlo proměnilo v přenášedlo a bylo tam modré světlo, které ho dopravilo za Harrym a Hermionou. Proto jsem přenášedlům přisoudila modré světlo všem. Ve Zpěvu bude mít tuto barvu i magie sama, jako pátý živel.
      #
      Aha_Lucia 13 Březen 2012
      ach, vyborna kapitola, som zvedava, ci das zorinu nejak do laty, lebo je naozaj otravna
      tesim sa na pokracovanie!

      P.S. - Hermiona JEAN Grangerova / Weasleyova ;-)
      #
      maja 14 Březen 2012
      Díky za upozornění, už jsem Jean opravila :-*
      #
      Snake 14 Březen 2012
      Podle mě to zhasínadlo vytvořilo světelné médium k přenosu, něco jako plameny u Fawkese.
      #
      Regi 25 Březen 2012
      Milá Majo, díky za moc příjemné téměř tři dny, které jsem strávila čtením. Ještě že jsem už na konci, protože mi stojí veškerá práce a oči mám uslzené a červené jako králík. Díky za tvou fantazii. I když bohatou fantazii má kde kdo, včetně mne. Takže díky hlavně za tvůj úžasný vypravěčský talent. Přeji hlavně zdraví a těším se na pokračování...
      #
      maja 25 Březen 2012
      Tak tohle znám. Já jsem takhle uvázla týden na povídce Rok jako žádný jiný. :-*
      Díky za ocenění :oops:
      #
      Matsubara Washiru 27 Březen 2012
      Skvostná povídka.
      Pokud by ti to nevadilo, rád bych si ji vytiskl a svázal do knihovny.
      #
      maja 27 Březen 2012
      Děkuji :oops:
      Samozřejmě mi to nevadí, pokud ty výtisky nehodláš prodávat. To bychom se jak já, tak ty ocitli v rozporu se zákonem o autorských právech... ;-)
      #
      Matsubara Washiru 28 Březen 2012
      Tak tohle mě teda fakt nenapadlo :cry:
      Jen se rád vracím k dobrému čtení v tištěné podobě a tohle čtení se mi fakt líbí.
      #
      Snake 15 Duben 2012
      Nedostala pokud by jsi k tomu nedala souhlas nebo nevzala za to peníze.
      #
      Kingofloss 01 Březen 2016
      Hezký příběh a příjemná zábava na volné dny. :-) Jen mi tam docela vadí mírné chybky, jako je špatně vložená čárka (věta potom nemá moc smysl), nebo chyba v i/y při časování sloves. Trochu na tom zapracuj a bude to jako rovnocenné pokračování. :-)
      #
      Veronika Jezova 14 Březen 2017
      Uplne souhlasim, trochu to kazi pozitek z cetby, pokud by byl zajem, rada s tim opravovanim pomuzu (par kapitol uz mam poznacenych), staci napsat na mail.