Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

welcomeTahle povídka je můj první pokus. Je pro všechny, kteří mají rádi FanFikci Harryho Pottera. Navazuje na 5. díl Harry Potter a Fénixův řád. Některé prvky z šesté a sedmé knihy zachovám. Ještě maličkost, Justin Finch-Fletchley se zúčastnil bitvy na ministerstvu.

Co se týká mě, tak Lachim je mírně praštěný muž, kterého díky Máji a několika jiných posedlo „básnické střevo“ a výplod této posedlosti máte před sebou.

Doufám, že se Vám bude můj příběh líbit.

Lachim

    Kapitola 13, Těžko na cvičišti...

      morgan_le_fay„Ještě to zkontroluju v Atlasu energetických čar a center Anglie, ale podle mě to je ono,“ pronesla Hermiona nad Sborníkem map pozoruhodných míst kouzelnické Británie.

      „Justin spočítal datum a my máme místo. Teď se ještě musíme domluvit s ředitelem,“ odpověděl Draco. Právě našli místo, kde je schovaný první klíč. „Promiň, ale já se už musím jít připravit na ty prváky.“

      „Jen běž, asi bych na ně neměla trpělivost,“ pokývala Hermiona hlavou a začala balit knihy. Musí je vrátit na místo, než odejde z knihovny.

      Draco spolu s Nevillem a Colinem měli na starost prváky v Kroužku OPČM. Jakmile se ve společenských místnostech jednotlivých kolejí objevily letáky o jeho založení, tak přihlášky jen pršely. Dokonce se přihlásili i Zabini a Greengrassová ze šestého a McCoy ze sedmého ročníku Zmijozelu.

      Momentálně ale Draco mířil z knihovny dolů do sklepení, na křižovatce chodeb u sochy Bedřicha Spěšného zahnul směrem k učebně lektvarů. Přiložil ruku na zeď a otevřel tak třídu určenou pro šestý ročník. Ujistil se, že tam nikdo jiný není a otevřel přihrádku u své lavice. Vytáhl z ní několik lahviček naplněných uklidňujícím lektvarem, jednu okamžitě vyprázdnil a ostatní si schoval do kapsy hábitu. Teprve teď byl připraven na svoje svěřence.

      Cestou do učebny v prvním patře, kterou jim přidělil Brumbál, ho napadlo, jak dlouho vlastně lektvar užívá. Chvíli nad tím přemýšlel a pak jen zavrtěl hlavou, moc dlouho to nebylo a rozhodně ho teď potřeboval.

      Profesor Nesbit, který převzal nad celým kroužkem patronát, byl s nimi spokojený. Jednotlivé skupiny, rozdělené podle ročníků, navštěvoval jen občas. Zato na pátečních schůzkách BA, tedy na schůzkách vedoucích, je nešetřil. Učil je souboje i některé méně známé pokročilé štíty. Třeba Kvadratický skupinový štít. Ten byl velice složitý na koordinaci jednotlivých kouzelníků. Byli na něj potřeba alespoň tři, společně pak ochránili až deset dalších lidí.

      Rozruch způsobený Harryho rozhovorem pro Kouzelnické noviny naštěstí už utichl a tak jediným jeho důsledkem zůstala předvolání před Starostolec z důvodu podání svědectví ve věci obžalované Dolores Umbridgeové. Kromě Harryho přišlo všem, kteří byli na Ministerstvu, dokonce i Dracovi.

      Mezi tím vším museli ještě rozluštit poslední dopis. Harry se bránil tomu, aby byl označen za Hledače, jenže první dopis byl jednoznačně určen jemu, takže to, ač nerad, musel nakonec přijmout. Létavice a Hvězdného lovce Justin rychle identifikoval jako meteoritický roj Orionidy. S nalezením místa to bylo horší, ale na to teď taky přišli. Zatím jde všechno dobře.

      Tohle všechno se Dracovi honilo hlavou, když dorazil do třídy. Tam už na něj čekal Colin, který ji chystal na dnešní hodinu.

      „Je všechno v pořádku, Draco?“ zeptal se, když viděl jeho nepřítomný pohled.

      „Jo, jen jsem se trochu zamyslel,“ odpověděl Draco.

      "Mám pro tebe dobrou zprávu. Podle toho, co jsem slyšel u oběda, jsi, kromě Snapea, nejoblíbenějším učitelem Johna Evanse. Kam ten svět spěje? Nebelvír a obdivuje dva zmijozely!“ zasmál se Colin. Draco jen nad tím mávl rukou a přivolal dvě matrace ze zadní části třídy.

      ________________________

      Lord Voldemort se rozhlédl po hlavním sále. Před trůnem klečeli jeho nejvěrnější příznivci. Ještě musí doladit podrobnosti útoku a pak jim oznámí své další záměry, dnes má pro ně ale přichystáno něco jiného.

      „Severusi, dala ti Bellatrix seznam?“ oslovil svého mistra lektvarů.

      „Jistě, můj pane. Lektvary budete mít pozítří zde,“ odpověděl Snape.

      „Dobrá, ty už můžeš jít,“ propustil ho Temný pán ze svých služeb.

      „Vy ostatní se koukejte pořádně připravit, jakmile vyzvednou klíč, tak jim ho vezmete. Jasné?“

      „Ano, pane,“ zaznělo sborem od smrtijedů. Voldemort je mávnutím ruky propustil. Všichni se zvedli a zamířili k východu ze sálu.

      „Pane,“ ozval se jeden z přítomných, „Od koho máte ty informace?“

      „Pochybuješ snad o mých slovech, Amycusi?“ zeptal se Voldemort mile.

      „Ani v nejmenším, pane!“ odpověděl Carrow.

      „Dobrá, máš štěstí, že mám celkem dobrou náladu. Crucio!“ Smrtijed se zkroutil pod náporem kletby a začal řvát bolestí. „Příště se tak hloupě neptej! Alecto, seber to smetí a vypadni!“

      Voldemort vstal z trůnu a odešel do svých komnat. Tam na něj čekal host, u krbu se vznášel duch starobyle oblečeného muže.

      „Doufám, že to ti tvoji miláčkové nezpackají jako minule. Ten prsten by se nám hodil. Doufám, že pamatuješ na naši dohodu!“ ozval se hned, jakmile vešel Tom Raddle do místnosti.

      „Budou tam, jen musíš říct kdy a kde. Taky bych konečně rád věděl, kdo jsi.“

      „Maron, zeť Morgany,“ odpověděl podrážděně duch. „Ta baba to měla moc dobře vymyšlené, ale teď nastal můj čas a já si svoji pomstu vychutnám.“

      ________________________

      Čas ubíhal, ani nevěděli jak. Září se přehouplo do začátku října. Jednoho středečního odpoledne se Buclatá dáma vyklonila a pustila ven z věže tři studenty šestého ročníku. Ti se hned rozdělili. Hermiona s Ronem zamířili na svoji hodinu s Brumbálem, Harry na svůj „trest“ do sklepení.

      „Pistácioví plži,“ řekl Ron heslo, když dorazili s Hermionou k chrliči. Ten uhnul stranou a oba nebelvíři nastoupili na pohyblivé schody a za okamžik už klepali na dveře ředitelny.

      „Vítám vás, nedáte si čaj?“ uvítal je Brumbál, sotva vešli dovnitř.

      „Rádi,“ odpověděla Hermiona a sedla si do křesla u krbu, na které ředitel ukázal. Ron se usadil vedle. Brumbál nalil všem čaj a šálky postavil na malý stolek uprostřed.

      „Asi nemusím vysvětlovat, proč tu jste. Upřímně řečeno jste mne na začátku roku velice příjemně překvapili,“ řekl ředitel.

      „Nikdy předtím se mi nic podobného nestalo,“ odpověděla Hermiona omluvně. „Můžeme si ale nejdříve promluvit o něčem jiném?“

      „Jistě, copak potřebujete?“ zeptal se Brumbál s úsměvem.

      „Rozluštili jsme ten poslední dopis“ začala Hermiona.

      „Výborně,“ skočil jí do řeči nadšeně ředitel, „Na co jste tedy přišli?“

      „Jde o kostel v Avebury. V megalitickém kruhu tam stojí část obce. Je tam křižovatka několika silných proudů zemské energie. Justin s Harrym tam musí být v noci 21. října. Mohl byste je doprovodit?“

      country„V tom nevidím problém, určitě se domluvíme,“ souhlasil Brumbál a hned změnil téma, „Vaše schopnosti jsou velmi vzácné. Kouzelníky se stejným nadáním jsem potkal jako kluk. Co jste vlastně přesně viděli?“

      „No,“ začal Ron, „kolem krbu bylo takové jakoby pouzdro v několika odstínech černé. Nedovedu to popsat přesně.“

      „To souhlasí s tím málem, co se mi podařilo najít v literatuře. Pokud budete trénovat, tak časem rozeznáte jednotlivé kletby podle barev. A co vy, slečno Grangerová?“

      „Abych pravdu řekla, tak mně to připomínalo něco jako otisk prstu s nápisem Umbridgeová. Přesnější popis nevymyslím.“

      „Otisk prstu? Co to je? Nějaký mudlovský vynález?“ zeptal se Ron.

      „Kůže na našich prstech vytváří vzor, který je jedinečný pro každého člověka, mudlu i čaroděje, a ten zanechává svůj otisk na všem, čeho se dotkneš. Mudlové mají celou nauku, která je porovnává. Podobně na mě působil ten krb,“ vysvětlila mu Hermiona. Ron se zvědavě podíval na bříška svých prstů a zakroutil jen hlavou.

      „Máte naprostou pravdu, slečno Grangerová. Vy rozeznáte takzvaný magický podpis. Vaší schopnosti, pane Weasley, se říká automatická projekce prokletí. Bohužel ani o jedné není dostatek literatury.“

      Další hodinu prohlíželi různě prokleté předměty a pokoušeli se o určení kletby a jejího autora. Hermiona bezpečně rozeznala magické podpisy profesorů, ale u spolužáků se jí tolik nedařilo. Ron uhodl přesně pět kleteb a u třech byl těsně vedle, na přiklad zaměnil kletbu způsobující rychlí růst nehtů s kletbou urychlující růst vlasů).

      Když odcházeli, byli oba velmi vyčerpaní. Byli rádi, že dorazili do věže, a doslova se zhroutili do svých oblíbených křesel u krbu ve společenské místnosti.

      „Tak jak to šlo?“ zeptala se Ginny.

      „Hermiona byla lepší, poznala víc podpisů. V životě by mě nenapadlo, že existuje tolik odstínů šedé a černé,“ odpověděl jí Ron.

      „Statisticky máš sice pravdu, ale svůj vlastní podpis jsem přisoudila Padmě, takže taky nic moc,“ reagovala Hermiona a natáhla se po knize. Ruka jí však v polovině cesty odmítla poslušnost a vrátila se na opěrku křesla.

      „Ty tedy musíš být grogy,“ smála se Ginny.

      ________________________

      Harry doběhl ke Snapeově kabinetu akorát na čas. Zklidnil dech a zaklepal.

      „Lepšíte se, pane Pottere. Poslední dobou chodíte přesně. Čímpak to asi je?“ pronesl Snape, když Harry vešel dovnitř.

      „Pravděpodobně tím, že jsme po pěti letech přišli na to, jak spolu vycházet. Pravda je, že kdyby se nám to povedlo dřív, tak si mohl Tom ušetřit výlet na Ministerstvo,“ vrátil mu to okamžitě Harry.

      „Výborně, Pottere. Doufám, že si tu ironii necháte v hodinách lektvarů pro sebe.“

      „Samozřejmě, pane. Leda bych nenašel jiný způsob, jak vám dát příležitost k udělení školního trestu.“

      „Tak to by stačilo. Raději se posaďte,“ ukončil Snape rozhovor a sedl si na koberec proti Harrymu. Ten uslyšel je tiché Legilimens a už cítil, jak se mu lektvarista snaží dostat do hlavy. Tam však narazil na tvrdou, bíle světélkující hradbu.

      Snape se asi hodinu pokoušel dostat skrz a prolomit Harryho obranu. Kdykoli zatlačil na zeď, tak se světlo vycházející z kamenů natolik zjasnilo, že svoji snahu o její prolomení vzdal. Po šestém pokusu dosáhlo světlo takové úrovně, že donutilo profesora opustit nebelvírovu mysl. Harry si najednou uvědomil, že se nebrání, ale místo toho se prochází po břehu moře.

      „Vítejte v mé mysli, pane Pottere,“ ozval se hlas profesora Snapea, „Jak vidíte, mé magické jádro má podobu vody. Teď by bylo vhodné, abyste opustil moji mysl.“

      „Rád, pane profesore, jen nevím jak,“ odpověděl Harry.

      „Odejděte prostě směrem od břehu.“

      Harry se otočil a v okamžiku byl z profesorovy hlavy venku. Dnes si poprvé nepřipadal vyčerpaný. Byl sice unavený, ale s minulými hodinami se to nedalo srovnat.

      „Překvapujete mě, pane Pottere,“ řekl Snape a ukázal Harrymu na křeslo u krbu. Sám se posadil do druhého. „Vaše obrana je působivá. Teď by bylo vhodné před tu zeď vystavit nějaké neškodné vzpomínky.“

      „Proč, pane profesore?“ zeptal se Harry udivený Snapeovou chválou. „Neměla by nitrobrana naopak zabránit jakémukoli nahlížení do myšlenek a vzpomínek?“

      „Máte pravdu. To je skutečně hlavním účelem nitrobrany. Vy jste tyto základy zvládl skvěle a je na čase přejít do další fáze. Pokud útočníkovu pozornost odvedete hromadou pečlivě vybraných vzpomínek, tak si ani nevšimne ochrany vaší mysli a bude sám se sebou spokojený.“

      „Takže ho ukolébám a získám výhodu?“

      „Přesně tak. Zkuste proto do příště dát před hradbu nějaké vzpomínky. Vybírejte je pečlivě, ať je soupeř nemůže použít proti vám.“

      Během hovoru se na stolku před nimi objevila konvice čaje a dva šálky. Snape jim oběma nalil a začal Harrymu radit, jakým vzpomínkám se raději vyhnout a jaké jsou naopak nejvhodnější. Na konci hodiny čekalo na Harryho ještě jedno překvapení.

      „Bylo by nanejvýš vhodné, abyste začal nitrobranu touto metodou učit členy Brumbálovy armády. Nezvládnutí nitrobrany by mohlo být pro všechny velice nebezpečné.“

      „Já … je … mám … učit … nitrobranu?“ zeptal se vyjeveně Harry.

      „Ano, vytvoření obrany mysli jste zvládl na V, takže nevidím důvod proč ne. S dalším stupněm vám může pomoci pan ředitel,“ ujistil ho profesor.

      Cestou zpátky se Harry stavil v kuchyni a poprosil Dobbyho, aby za chvíli přinesl do nebelvírské společenské místnosti dva tácy sendvičů a konvici čaje. Když procházel portrétem, tak uslyšel Ginnin smích, pro něho tu nejkrásnější hudbu na světě.

      Chviličku okouzleně poslouchal a pak se podíval směrem, odkud bylo ten smích slyšet. Uviděl je všechny tři sedět u krbu. Ginny se smála a Ron s Hermionou se zničeně rozvalovali v křeslech, neschopni pohybu. Ve chvíli, kdy k nim dorazil, se objevil Dobby s občerstvením. Sendviče i čaj položil na stolek, uklonil se a s tichým prásknutím zmizel.

      „Teda Rone, ty na tom ale musíš být hrozně, když tě ani pohled na tác plný jídla nedokáže probrat,“ řekl se smíchem Harry a podal mu jeden sendvič.

      Ron se na něj vděčně podíval a zakousl se do pozdní večeře. Ginny všem nalila čaj a pak se přivítala s Harrym. Hermiona se natáhla pro svůj šálek a s díky se na Harryho usmála.

      „Když se na vás dva dívám, tak si myslím, že měl Snape pravdu. Na páteční večer mám pro všechny překvapení,“ pronesl Harry mezi dvěma sousty. „Teď mi řekněte, jak bylo u Brumbála.“

      Začali se bavit o hodině u ředitele i o Harryho pokrocích v nitrobraně. Každou chvíli se z něj snažili dostat, co to má být za překvapení. Ten jim na to odmítal odpovědět a jen kroutil hlavou.

      V pátek večer se Harry chvíli procházel před zdí proti gobelínu s Barnabášem Blouznivým a prosil Komnatu o malé úpravy ve štábu BA. Komnata ho nezklamala. Podlaha byla pokrytá měkkým kobercem a ze zdí se jako z reproduktorů linula příjemná a uklidňující hudba.

      „Rád bych vám pro dnešní schůzku navrhl malou změnu,“ začal Harry mluvit, když všichni dorazili. „Jak někteří z vás vědí, chodím od začátku roku na hodiny nitrobrany. Můj profesor si myslí, že jsem postoupil natolik, abych ji zkusil naučit vás.“

      „To nám jako polezeš do hlavy?“ zajímala se Cho.

      „To určitě ne. Na mně se tenhle způsob výuky neosvědčil. Povedlo se mi to až pomocí meditace. Rád bych věděl, jestli máte zájem nebo ne.“

      V komnatě se rozproudila hlasitá diskuze. Většina se zdála být pro, ale námitky nakonec shrnul do otázky Ernie.

      „Myslíš si, že je to potřeba? Neměli bychom se radši dál věnovat soubojům a podobným věcem?“

      „Je to jenom návrh, ale Voldemort může kohokoli z nás chytit a místo výslechu použít nitrozpyt,“ odpověděl Harry. Zhluboka se nadechl a pokračoval: „Poslední dobou se dějí věci, o kterých bych vám rád něco řekl, ale právě to, že neumíme nitrobranu, mě nutí pouštět je jen mezi omezený počet lidí. Všem vám věřím a ochotně vám svěřím i svůj život. Teď ale platí, že čím míň lidí ví, tím je to pro všechny bezpečnější.“

      „Myslím, že Harry má pravdu. Já do toho jdu,“ řekl Terry Boot a rozhlédl se po ostatních. Ti se postupně přidali všichni.

      Se zkříženýma nohama se posadili na koberec a zavřeli oči. Naváděni Harryho hlasem se pokoušeli najít střed svého vědomí. Hudba, kterou komnata hrála, jim v tom pomáhala. Do konce schůzky sice nikdo nedošel až ke svému středu, ale to Harry ani nečekal.

      „Zkoušejte to dál. Meditujte před spaním, mně to pomáhá,“ poradil jim Harry a ukončil sraz. Ten večer meditovala celá chlapecká ložnice šestého ročníku.

      Čas utíkal jako splašený, všichni profesoři je zahrnovali úkoly, k tomu Kroužek OPČM a páteční schůzky BA, famfrpálové tréninky a osobní konzultace nitrobrany. Na ty už nedocházeli jen Harry, Ron a Hermiona, ale i Justin, Ginny, Lenka, Neville a Draco. Ti všichni dokázali najít svůj střed a na osobní konzultace si je rozdělil ředitel a profesor Nesbit. Postupně přibývali i další.

      Ron si jako první uvědomil, jak těžký týden je koncem října čeká. V pondělí „výlet“ do Avebury, u kterého Brumbál trval na daleko širším obsazení, ve čtvrtek jednání Starostolce a o víkendu zápas s Havraspárem.

      ________________________

      „Tome,“ ozval se od krbu duch čaroděje Marona, „V pondělí nastane ten pravý čas. Až ten klíč vyzvednou, tak jim ho musíte vzít.“

      „Marone, jmenuji se Voldemort a oslovuj mne trochu uctivěji. Ten klíč je mi k ničemu, já chci prsten, ne nějakou cetku,“ rozčílil se Temný pán.

      „Já nejsem tvůj poskok! Jasné?!“ rozkřičel se už i duch, „Ten klíč probudí v jednom z nich jeho plnou moc, kterou asi těžko dá to tvých služeb! Radši ať je prsten navždy ztracen, než aby ho našli a použili proti nám. Laskavě ty svoje patolízaly pošli ke kostelu v Avebury!“

      ________________________

      Z krbu hostince „U opilého kouzelníka“ v malé anglické vísce vystoupil mladý muž. V místnosti na něj čekal jeho starší druh a místní hostinský.

      Oba cizinci se rozloučili s hostinským a vyšli ven. Tam na ně čekali dva koně. Hostinec ležel na kraji vsi a jejich příjezd musel vypadat normálně. Vezli dar místnímu kostelu a bylo třeba uchovat v tajnosti, kdo jsou a co přesně vezou.

      „Vítejte, pánové. Co vás k nám přivádí?“ přivítal je místní pastor. „Jen vzácně se zde staví někdo, jako jste vy.“

      „Pán s tebou, dobrý muži,“ pozdravil pastora otec Petr, „Vezeme dar vašemu kostelu.“

      „Pojďte, prosím, dál. Moje žena by mi vynadala, kdybych takové vzácné hosty nepozval alespoň na čaj.“

      Oba mniši šli s pastorem do jeho domu. Pastorova žena jim připravila vynikající čaj a nechala je o samotě.

      „Rád přijmu dar, ale je nezvyklé, aby opat benediktinského kláštera daroval cokoliv anglikánskému kostelu,“ začal pastor hovor.

      „Našeho opata fascinují historické záhady a vy tu jednu máte. Mimo to, zcela neoficiálně, vám vzkazuje, že bohu nezáleží na tom, jak ho uctíváme, ale jak žijeme,“ odpověděl otec Petr.

      „Náš dar je prací sklářské hutě patřící jednomu z našich předních rodů. Daroval našemu klášteru celou soupravu s tím, že si máme ponechat jen jeden a ostatní rozdat do kostelů po celé Evropě,“ řekl mnich Jan a z tlumoku vytáhl nádherný skleněný svícen zdobený vzorem připomínajícím akátové listy.

      „Ještě jednou děkuji, je to nádherná práce. Svému opatovi vzkažte mé díky. Také mu vyřiďte, zcela neoficiálně, že s ním naprosto souhlasím,“ poděkoval s úsměvem pastor. S pomocí své ženy přemluvil hosty, aby zůstali na oběd. Svícen odnesl do kostela a postavil jej na oltář.

      ________________________

      Justin se ani nenadál a nastal ten správný večer. Čekal ve Vstupní síni na Brumbála a zbytek výpravy. Kromě Harryho s nimi šli i Ron, Neville a Draco. Neville poslední dobou při nácviku soubojů v BA přímo exceloval. Ostatní už mezitím také přišli a tak se jako poslední objevil Brumbál.

      „Pojďte se mnou, pánové. U jezera použijeme přenášedlo,“ řekl a vyšel branou na školní pozemky. Všichni ho následovali a u jezera se chytili citronově žluté šály. Justin byl tak nervózní, že si sotva uvědomoval, co se děje.

      Bez nehody přistáli ve stínu kamenného kruhu hned vedle hřbitovní zdi. Justin zvedl hlavu a uviděl jasné nebe, kterému dominoval zářivě stříbrný kotouč měsíce. Zahlédl padat i dva nebo tři meteority. Vedeni ředitelem se vydali ke kostelu, který stál uprostřed malého vesnického hřbitova.

      „Všichni rychle do kostela, sledují nás,“ popohnal je všechny Neville sotva prošli branou hřbitova. Sám šel příkladem a rozeběhl se směrem ke kostelu. Všichni se rozhlédli, ale nikoho neviděli. Neville jim mezitím pomocí jednoduchého Alohomora otevřel dveře.

      „Koho jste tam viděl, pane Longbottome?“ zeptal se Brumbál, když všichni byli v bezpečí svatostánku.

      „Hned za bránou stáli dva Smrtijedi, po každé straně jeden. Kromě nich je na hřbitově ještě alespoň pět dalších,“ odpověděl Neville.

      „Počkej trochu, my jsme nikoho neviděli!“ ozval se Ron.

      „No, vlastně vypadali jako by kolem sebe měli nějakou clonu, ale já je vážně viděl!“ bránil se Neville a trochu nervózně se podíval na ředitele.

      „Začínám se těšit, čím mne vaše skupinka ještě překvapí. Určitě tam čekali a byli zastření. Pan Longbottom pravděpodobně vidí to, co má zůstat skryto,“ usmál se na něj Brumbál a rozhlédl se po vnitřku kostela. Draco se na svého přítele pyšně usmál.

      Během tohoto rozhovoru došel Justin až k oltáři. Uprostřed na něm stál nádherný vysoký svícen s hořící svící. Akátové listy, které zdobily celý dřík, se leskly. Působily dojmem, že odrážejí světlo svíce. Justin si ho chvíli prohlížel a v okamžiku, kdy na něj upřeli pozornost ostatní, začal mluvit.

      „Dědictví tvé, paní Země,

      krev tvé dcery krouží ve mně.

      Skrze kámen mi sílu dáš,

      smaragd najde Hledač náš.

      Hrdě přijmu dary tvoje,

      otevírám srdce svoje.

      Zpovídám se ze svých vin,

      Já Justin, Helžin syn.“

      V té chvíli začal svícen zeleně zářit. Harry přišel blíž a položil ruku na jeden z akátových listů, které zdobily dřík svícnu. Ten mu zůstal v ruce coby smaragdový přívěšek na zlatém řetízku. Justin sklonil hlavu a Harry mu ho pověsil na krk. V ten moment přešla zelená záře ze svícnu na Justina a začala se do něj vpíjet.

      Světlo po chvíli zhaslo a na oltáři se vedle svícnu objevil svitek pergamenu. Harry vzal dopis do ruky a chystal se ho přečíst.

      „Teď na to není čas, Harry,“ ozval se Brumbál, „Přečtete si ho ve škole. Venku na nás čeká několik Smrtijedů a zde bohužel přenášedlo nelze použít.“

      „Proč?“ zeptal se poněkud zklamaný Harry.

      „Zaprvé by to byla neúcta k tomuto svatostánku a zadruhé se zde, díky kombinaci energie kostela a energie kamenného kruhu, vytvořila přirozená bariéra znemožňující jakýkoli druh přemístění.“

      Všichni už stáli u dveří a chystali se vyjít ven. V momentě, kdy otevřeli, na ně zaútočili čekající smrtijedi, kteří se už neskrývali pod zastíracím kouzlem. Naštěstí na ně byli připraveni, takže Neville, Draco a Ron vytvořili Kvadratický štít a ostatní přešli do okamžitého protiútoku.

      Justin se zkusil soustředit a podařilo se mu jednoho smrtijeda omráčit větví dubu, pod kterým stál. Strom ho poslechl a smrtijeda praštil jednou ze spodních větví po hlavě. Potom zůstal stát nehybně, jako by se nic nestalo.

      Zbylých šest útočníků přidalo na intenzitě. Barevné paprsky kleteb létaly oběma směry. Harrymu se podařilo vyřadit jednoho smrtijeda pomocí kletby úplného spoutání. Brumbál omráčil dva další. V tu chvíli spadla jednomu z útočníků maska. Bylo to Bellatrix.

      „Ahoj, tetinko, dlouho jsme se neviděli. Ještě tě ta přerostlá ještěrka baví?“ snažil se jí Draco vyvést z míry. Nutno přiznat, že úspěšně. Bellatrix zařvala a soustředila se jen na něj, což umožnilo Justinovi, aby ji zasáhl.

      Glaciem,“ vykřikl a Belle začaly podklouzávat nohy. Tuhle kletbu je na schůzkách BA naučil profesor Nesbit. Byla málo známá, zato však dovedla protivníka vyvést z koncentrace. Po dobu dvaceti minut se mu totiž pod nohama tvořilo náledí.

      Bellatrix chvíli vyrovnávala rovnováhu a pak jí nohy podjely definitivně a upadla. Hlavou se přitom praštila o hrob a omdlela. Zbylí dva smrtijedi ji popadli a táhli ji na cestu za hřbitovní zeď. Jakmile to bylo možné, tak se i s Bellou přemístili.

      „Jste v pořádku?“ zajímal se Brumbál, jakmile boj skončil.

      „Ano. Nic nám není,“ ozvalo se sborem.

      „Výborně, pomozte mi s nimi za zeď, pak se o ně už postarám sám,“ ulevilo se řediteli a okamžitě popadl jednoho ze zbylých smrtijedů a táhl ho branou ven. Zbytek výpravy ho napodobil a tak se u cesty brzo vytvořila hromádka nemohoucích následníků Temného pána.

      „Vraťte se do školy,“ podával jim Brumbál šálu. Jakmile se jí všichni dotkli, tak je přenesla zpátky na břeh jezera. Tam už na ně čekala profesorka McGonagallová.

      „Jste v pořádku? Kde zůstal pan ředitel?“ uvítala je otázkami ředitelka Nebelvíru.

      „Nic nám není, paní profesorko,“ ujistil ji Neville, „Pan ředitel si vzal na starost několik smrtijedů, kteří nedokázali ocenit úroveň výuky obrany na této škole.“

      McGonagallová se na něj udiveně podívala a pozvedla obočí nad tou trochou sarkasmu, kterou u něj neočekávala.

      „Asi se příliš často vyskytuji ve společnosti jistého zmijozela, madam,“ odpověděl Neville na nevyslovenou otázku. Všichni se usmáli a vydali zpátky do hradu.

      ________________________

      Brumbál vyšel z krbu ve svých komnatách a usadil se v nejbližším křesle. Právě se vrátil z Ministerstva a byl unavený. Poslední hodinu se spolu se Sturgisem pokoušel co nejlépe formulovat do protokolu okolnosti zadržení čtyř smrtijedů tak, aby vypadaly věrohodně a oni při tom nemuseli zmiňovat účast bradavických studentů na incidentu. Nakonec se jim to povedlo.

      „Nerada vás ruším, pane řediteli, ale je to nanejvýš důležité,“ promluvil duch ženy vznášející se u protějšího křesla.

      „Vy nikdy nerušíte, Mylady. Co se děje tak naléhavého, že jste porušila svoji obvyklou mlčenlivost?“ zajímal se Brumbál. Mylady se většinou jen mlčky vznášela někde v prostorách jeho bytu.

      „Myslím, že víte, co se děje. Už brzy bude otevřena Zlatá komnata a vy jste jeden z vyvolených.“

      „Zlatá komnata?“ zeptal se udiveně Brumbál, „Myslel jsem, že je to jen pověst.“

      „Komnata existuje a brzy do ní uvedu první tři z deseti oprávněných.“

      _______________________

      V úterý večer se v Komnatě nejvyšší potřeby usadila skupinka přátel. Harry a spol. museli podrobně líčit průběh včerejší výpravy. Justin pak ukázal ostatním přívěšek.

      „Nejde vůbec sundat. Taky mám dojem, že ho nevidí nikdo, kdo ho nemá vidět,“ informoval je o svých posledních zjištěních. Pak už rozbalili pergamen s posledním dopisem.

      Jane Greyová šťastná byla,

      když s mužem svým v hradě žila.

      Tři syny mu povila,

      než odešla, pravila:

      Zlo povstane v onom čase,

      až dcery vaše narodí se.

      Jedna zradí v jménu hada

      bude mít jen sebe ráda.

      Maceška se jmenuje,

      zlé srdce však neskryje.“

      Teď víš které nevěřit,

      můj prsten jí nesvěřit.

      Druhý klíč je s ohněm spojen,

      dívka má již srdce tvoje.

      Zlatá s rudou patří sobě,

      jako ona nyní tobě.

       

      „Ten konec rozhodně nepřipadá v úvahu! Nikdy nepřipustím něco takového!“ protestoval Ron, kterému hned došlo, kdo je na řadě.

       

      Items details

      • Hits: 6764 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy 

      #
      maja 22 Březen 2012
      Ronovi došlo, kdo je na řadě? Jak to, že mě to nedošlo? Že by Ginny? Nebo si tak vášnivě brání Hermionu? Ten závěr mi fakt nedošel.
      Jinak skvělá kapitola, ale začíná to být tak komplikované, že si před tou další budu muset přečíst celou povídku znova, abych neztrácela přehled.
      A tohle vyhlašuji za hlášku týdne ***„Pan ředitel si vzal na starost několik smrtijedů, kteří nedokázali ocenit úroveň výuky obrany na této škole.“*** :D
      #
      neky 22 Březen 2012
      To Lachimovo básnické střevo je fakt super.
      Těd jsem zvědavej jaká zlatá komnata má být otevřena a jokou roli v tom hrají duchové ;-)
      #
      panvita 22 Březen 2012
      moc pěkná kapitola konečně se to o kus pohlo těšim se na další kapču
      #
      Elis Wolf 22 Březen 2012
      moc pěkný docela se těším na dlaší a doufám že přibude brzy
      #
      Lachim 22 Březen 2012
      Děkuji za komentáře. Nevím jestli bych bez nich byl vůbec schopný pokračovat. Další kapitola se už píše. :-) ;-)

      PS: Májo, všechny dopisy, vyjma jednoho, byly zatím adresovány Harrymu. Pokud jde o Hermionu, nebylo by toho na ní moc? :-*
      #
      Nade 25 Březen 2012
      Takže to byl první klíček? Já tipuju Ginny, jako dalšího kandidáta.
      Díky, těším se na další kapitolu.