Kapitola 15, Zlatá komnata |
V neděli ráno po snídani se Severus Snape pohodlně rozvalil ve svém oblíbeném křesle a oddal se slastné představě poklidného nicnedělání. Mladý Malfoy dorazil v pořádku na snídani a všechny eseje už byly opravené. Letos dokonce mezi prváky našel i dva nebo tři studenty s alespoň částečnými vlohami k lektvarům. Eventuálně by z nich i něco mohlo být. Možná. Dobrou náladu mu zkazil až pohled na Colina Creeveye stojícího ve dveřích kabinetu. „Hodnocení vaší poslední eseje vám rozhodně neřeknu a žádný trest nemáte. Co tu tedy děláte?“ zabručel nevrle. „Potřeboval bych si s vámi promluvit, pane profesore,“ odpověděl Colin. „Pokud mne nebudete dlouho zdržovat,“ prohodil, teď už poněkud rozmrzelý, lektvarista. „Dnes určitě nebudu, pane.“ „Dobrá, tak pojďte dál.“ Colin vešel do kabinetu a nervózně zůstal stát za jeho dveřmi. „Sedněte si a přestaňte se třepat jako ratlík,“ řekl mu Snape a ukázal na křeslo u malého stolku sloužícího jako přijímající prostor pro zřídkavé návštěvníky jeho kabinetu. Student, který si v této komnatě odbýval školní trest, tady rozhodně nikdy neseděl. „Tak, co máte na srdci?“ zeptal se profesor Colina, když se mladík konečně usadil. „Znáte Kouzelnické noviny?“ začal Colin opatrně. „Jistě, pane Creevey, dokonce jsem měl tu pochybnou čest si pár čísel přečíst,“ odpověděl Snape a ironie z jeho hlasu přímo tryskala, „Přejděte, prosím, k věci. Slíbil jste, že mne nezdržíte.“ „Ano, dobře. Ty noviny vydávají Weasleyovic dvojčata.“ „I tato informace je mi známa.“ „Ano. Ti dva, spolu s šéfredaktorem, vymysleli seriál do sobotních čísel KN. Chtěli by postupně uveřejnit rozhovory se všemi bradavickými profesory. George si vzpomněl na mě a mou zálibu ve focení a nabídl mi, ať pro ně ty rozhovory udělám a pořídím k nim i obrázky.“ „A co já s tím? Doufám, že ředitel o tom ví.“ „Jistě. Pan ředitel Brumbál všechno povolil. Za vámi jdu jako prvním. Věřím, že pokud mě neodmítnete vy, tak potom přemluvím i ostatní profesory.“ „Takže, jestli tomu dobře rozumím, pokud vás s tím bláznivým nápadem nevyhodím, tak budete otravovat i ostatní profesory?“ „Ano. Doufám ale, že to nebudou brát zrovna takto.“ „Dobrá. Rozmyslím si to. Zítra po hodině vám řeknu, jak jsem se rozhodl,“ uzavřel debatu pobavený Snape. Už jen pro tu představu, jak Creevey otravuje ostatní, byl v pokušení na ten rozhovor přistoupit. „Děkuji vám. Už vás nebudu zdržovat. Ještě bych chtěl dodat, že než rozhovor odešlu, tak vám ho donesu k autorizaci. Ještě jednou vám moc děkuji. Nashledanou,“ rozloučil se Colin a raději rychle zmizel, než Snapea přejde smířlivá nálada. Snape se po jeho odchodu zadíval do hořícího krbu a usmál se. Ano, udělá ten rozhovor. Ti dva výtečníci, kteří vydávají ty zpropadené noviny, ho svými kousky bavili, …samozřejmě jen pokud nenarušovali jeho hodiny… Třeba ta loňská bažina krásně znepříjemnila život té ministerské ježibabě. __________________ Bylo krátce po snídani a Ron s Justinem se usadili u stolku v ředitelově pracovně, kde v tichosti upíjeli čaj, který jim Brumbál nabídl. Profesor seděl za svým stolem a rovnal si nějaké papíry. „Ehm… Co se vlastně děje, pane řediteli?“ zeptal se nesměle Ron. „Popravdě řečeno, to sám netuším, pane Weasley. Tuto schůzku jsem nesvolal. Musíme počkat na Mylady,“ odpověděl Brumbál. „Mylady? Kdo to je?“ ozval se tentokrát Justin. „Mylady je duch ředitelských komnat. Netuším, kým byla za svého života,“ řekl Brumbál. V té chvíli prošel stěnou duch ženy. „Jsem ráda, že vás tu všechny vidím. Než opustíme tuto komnatu, je třeba, abych se vám představila a sdělila svůj příběh. Nejdříve od vás ale požaduji přísahu mlčenlivosti. To, co se dnes dozvíte, nesmíte nikomu říci. I ti z vašich přátel, kteří tu jednoho dne budou stát, nesmí, než nastane správný okamžik, nic vědět.“ „Já, Albus Percival Wulfric Brian Brumbál,“ začal ředitel a podíval se na dvojici zaražených studentů. Ti se ihned přidali. „Já, Ronald Bilius Weasley,“ „Já, Justin Charles Finch-Fletchley,“ „Slibuji na svou čest, že nikomu neprozradím, co se dnes dozvím a co spatřím,“ tato slova už zazněla trojhlasně. Fawkes svojí písní potvrdil jejich upřímnost. Mylady se usmála a pokývala hlavou na znamení souhlasu. Brumbál se posadil do křesla vedle Rona a Mylady začala vyprávět. „Jmenuji se Laura. Mojí matkou byla Joan, dcera Morgany a Merlina. Můj otec se jmenoval Maron. Byl to velmi zlý a žárlivý člověk chtivý moci. Když Morgana zemřela, musela před ním moje matka se mnou a s mými sourozenci utéct. Usadila se v hlubokých lesích na okraji Skotské vysočiny. Já jsem byla prvorozená. Měla jsem ještě čtyři sourozence, dva bratry a dvě sestry. Ti, na rozdíl ode mne, založili rodiny. Časem se rozkřiklo, že se kdesi ve skotských lesích nachází sídlo mocné a dobré čarodějky a všestranné léčitelky. Stahovali se k nám různí lidé, čarodějové i mudlové. Časem blízko Morganina domu vyrostla malá vesnička. Jednoho dne se tyto zvěsti donesly až k Maronovi. Ten se vydal na cestu a došel až k nám. Věděli jsme o něm již před jeho příchodem, takže jsme se mu postavili. V první linii stáli moji bratři a švagři, pak já se sestrami a manželkami svých bratrů. Stařičkou matku jsme schovali v domě. Otec požadoval matčin prsten s tím, že pak v klidu odejde. To jsme odmítli. Došlo k bitvě a my jsme zvítězili. Otec byl těžce raněn a těsně před tím, než zemřel, slíbil nám, že se pomstí a prsten proklel. Kdykoli, když se v našem rodu najde žena ochotná a schopná nosit prsten mé matky, povstane protivník lačnící po jeho moci a on, Maron, mu bude pomáhat. Doposud se jeho kletba bezezbytku vyplnila. Po matčině smrti jsem převzala prsten. Několik let jsme žili v klidu a mí sourozenci založili vlastní sídla. Pak se objevila první hrozba. Ten čaroděj si říkal Edward de Green. Bojovali jsme s ním několik let. Po jeho smrti jsem již nechtěla riskovat a prsten jsem s pomocí svých bratrů ukryla. Jedna z mých neteří měla věštecké schopnosti a pronesla věštbu týkající se prstenu. Předpověděla v ní existenci hledače, předkladatele nápověd cesty k nalezení prstenu, i vládců živlů a dalších pomocníků. Paní prstenu povstane vždy během smrtelného ohrožení kouzelnické i mudlovské společnosti. Já jsem po své smrti zůstala jako duch v domě své matky. Po čase čtyři z potomků mých sourozenců přestavěli ten dům na hrad a založili tam školu magie.“ „Takže zakladatelé školy byli potomky Merlina a Morgany?“ skočil jí do řeči překvapený Justin. Mylady se jen usmála. „Trochu tě opravím. My všichni jsme jejich potomky. Ty jsi potomkem Helgy z Mrzimoru, Ronald zase Godrika z Nebelvíru a pan ředitel má mezi svými předky Helgu i Godrika. Teď se vrátím k naší záležitosti. Vědomí moci prstenu vedlo zakladatele Bradavic k vytvoření Zlaté komnaty. Tam vás teď zavedu a vy v ní zaujmete svá místa,“ skončila svoji řeč Mylady a pokynula jim rukou, aby ji následovali. Když prošli kolem chrliče na chodbu před ředitelnou, zahnuli vpravo. Na konci chodby se zastavili před nenápadným obrazem Modrého rytíře. „Prohlédni si tyto muže a prones svůj soud. Dle mého nejlepšího vědomí a svědomí jsou hodni vstupu a mají plné právo usednout na svá místa,“ oslovila rytíře Mylady. Rytíř je postupně zkoumal pohledem a oni měli pocit, že jeho oči se propalují až do jejich nitra. „Máš pravdu, má paní. Tito tři smí vstoupit. Ať mi postupně podají ruku,“ pronesl slavnostně. Mylady nejdříve pokynula Justinovi. Ten se pravou rukou dotkl napřažené pravice rytíře. Jakmile se jí dotkl, ocitl se v jiné, slabě osvětlené místnosti. Než se rozhlédl, objevil se Ron a po něm i Brumbál. V ten moment se plně rozhořely pochodně na stěnách. Stáli v menší místnosti s čtvercovým půdorysem bez oken a dveří. Na stěnách bylo ebenové obložení vykládané onyxem. Visel tam jediný obraz, kopie Modrého rytíře. Ve zdi proti sobě uviděli dvoukřídlé dveře. Ty byly zhotovené z dubového dřeva a zpevněné ocelovými pásy, měly ale jednu zvláštnost, neměly kliku. Ty dveře se nedaly otevřít. Najednou se objevil starý domácí skřítek. Na sobě měl zlatem vyšívaný bradavický ubrousek uvázaný jako římskou tógu a přepásaný stříbrným páskem. V ruce měl bronzovou hůl ozdobenou na vrcholu perlou. Vypadal jako majordomus. „Grind vás vítá v předpokoji Zlaté komnaty. Jako nejstarší bradavický skřítek má za povinnost uvést přítomné pány na jejich místa,“ řekl a uklonil se. Udeřil holí do dveří a ty se otevřely. Na skřítkovu výzvu jimi prošli a dveře se zavřely. Stáli ve tmě. Tušili před sebou velký, otevřený prostor, ale neproniknutelná temnota vše zahalovala. Najednou se kousek před nimi objevil kruh světla a v něm uviděli Grinda. „Grind má tu čest představit vám Zlatou komnatu,“ řekl skřítek. Uprostřed temnoty zaplál maličký plamínek, který postupně sílil. „Grind tímto uvádí první tři oprávněné do Zlaté síně a plní pradávnou povinnost svého rodu,“ pronesl skřítek slavnostně. Malou chvíli tam ohromeně stáli a rozhlíželi se po osvětlené komnatě. Komnata měla kruhový tvar, podlaha byla vydlážděná deskami z leštěného bílého mramoru a stěny byly obloženy ryzím zlatem. Na nízkém stupínku obíhajícím komnatu stálo deset trůnů přikrytých lehkým, ale pevným bílým plátnem. „Vítejte. Nastal čas, abyste usedli na svá místa,“ uvítala je tentokrát Mylady, která se právě objevila. „Promiňte, ale kde se tato komnata vlastně nachází?“ přerušil ji Justin. „Jako Pán Země bys to měl poznat sám. Jelikož ovšem ještě plně neovládáš svou moc, tak ti to prozradím. Zlatá komnata se nachází hluboko pod Astronomickou věží v samém magickém srdci hradu,“ odpověděla mu s lehkým úsměvem. „Grinde, nastal čas,“ pronesla Mylady ke skřítkovi. Ten vzal Justina za ruku a dovedl jej do středu komnaty. „Justine z Mrzimoru, proč chceš ovládat síly Země?“ zeptala se ho Mylady. „Já nechci ovládat síly Země. Země si mne vybrala a já to pokorně přijímám. Dosud jsem žil bez této moci a nebude-li mi dáno jí vládnout, budu žít dál a dál bojovat proti Zlu,“ zazněla sebejistá odpověď. „Co mi můžeš povědět o Zemi a jejích silách?“ „Země je prvním z elementů. I přes neustálou změnu je nejstálejší z nich. Rostliny, zvířata i lidé jsou jejími dětmi, kameny a kovy jsou jejími kostmi a hlína jejími svaly. Ostatní živly ji zdánlivě ničí, ale ve skutečnosti jen přetvářejí její podobu a bez ní by neměly možnost se projevit,“ odpověděl Justin a sám se divil, kde se to v něm bere. „Výborně,“ souhlasila Mylady a kývla na Grinda. Ten udeřil holí o zem a Justin zmizel v zelené záři. Když se objevil, měl na sobě místo hábitu bílou košili z jemného plátna, hnědé kožené kalhoty a tmavě zelenou vestu z jemné kůže. Ta mu sahala až do půli stehen a v pase byla stažená zlatým páskem. Na nohou měl vysoké kožené boty. „Poklekni, Justine z Mrzimoru,“ vyzvala ho Morganina dcera. Justin uposlechl a Mylady ho korunovala korunou Pána Země. Čelenka klenotu byla z tropické liány a místo královských lilií z ní vystupovali krátké větvičky různých stromů. Grind mezitím nechal zmizet plátno ze čtvrtého trůnu zleva. Trůn byl vyrobený z leštěného dubového dřeva. Područky vypadaly jak obrostlé mechem a na jeho opěradle zářil znak Mrzimoru, černý jezevec ve žlutém poli. „Usedni na své místo,“ vyzvala mladého mrzimora Mylady, „Jsi pravým Pánem Země.“ Justin se cítil trochu nepatřičně, ale poslechl ji a posadil se. V tu chvíli cítil, jak mu tělem prochází obrovské množství magie. „Ronalde z rodu Nebelvírova, nyní jsi na řadě ty.“ Ron přešel do středu komnaty a snažil se být připravený na všechno. Později si nedokázal vzpomenout, kde vzal odpověď na otázku, kterou mu dala Mylady: „Proč jsi byl uveden právě dnes?“ „Lidé, čarodějové i mudlové, jsou dětmi Země. V jejich tělech proudí její síla, tedy i její magie. Síla kletby je přímo úměrná množství magie do ní vložené. Mým darem je rozpoznat druh a sílu prokletí. Proto můj dar náleží živlu Země.“ „Výborně, co ti brání ve zneužití tvé moci?“ „Má výchova, mé přesvědčení a hlavně moje srdce.“ „Usedni tedy na své místo,“ pokynula mu Mylady s úsměvem a Rona obklopila zelená záře. Když zmizela, byl Ron oblečený do šedého hedvábného hábitu s měděnými sponami místo knoflíků. Rozhlédl se a zjistil, že jeho místo je hned první z leva. Trůn byl celý z antracitově černého lávového kamene s měděným zdobením v podobě propletených dubových větví na područkách a opěradle. „Albusi Nebelvíre z Mrzimoru, ač přistupuješ jako poslední, nejsi posledním z čarodějů v této síni. Mohl by si mi říci, proč jsi zde i ty?“ Brumbál mezitím za asistence Grinda došel do středu komnaty a chvíli přemýšlel. „Na rozdíl od obou chlapců nemám žádnou zvláštní moc, snad mne sem, pokud to není příliš opovážlivé, dovedly moje zkušenosti.“ „Tvá moudrost se opět projevila. Přivedly tě sem nejen tvé zkušenosti, ale i tvá magická síla, odvaha a logická mysl. Máš co učit ty, co tu již jsou, i ty, kteří sem teprve přijdou,“ odpověděl Mylady a ředitel zmizel v zelené mlze. Poté, co se mlha rozplynula, byl oblečený do bílého atlasového hábitu se stříbrnými sponami. Jeho trůn kdosi umístil jako osmý z leva a byl celý ze stříbra vykládaného ebenovým dřevem. „První tři z deseti zaujali svá místa a další je budou brzo následovat. Nezapomeňte na svůj slib mlčení. V předpokoji má pro vás Grind malé překvapení,“ rozloučila se s nimi Mylady a odešla stropem. Chvíli zůstali sedět a vstřebávali svoje pocity z nečekaného vývoje událostí. „Vy jste o tomhle věděl, pane profesore?“ zeptal se Justin. „Znám pouze legendu o Zlaté komnatě, ale netušil jsem, že skutečně existuje,“ odpověděl ředitel. „O co v té legendě vlastně jde?“ zajímal se tentokrát Ron. „Podle legendy vytvořili Zakladatelé kdesi v prostorách školy Zlatou komnatu, kterou najde jen ten, kdo má moc do ní vstoupit. Nic víc nevím. Myslím, že je čas na návrat,“ řekl s úsměvem Brumbál a vstal. Dveře se před ním samy otevřely, když k nim došel. Za nimi na ně čekal skřítek a ve vzduchu před ním se vznášela velká kniha. „Grind vám s radostí předává Knihu Zakladatelů. Za celou dobu existence školy jste první, kteří v ní smějí číst,“ řekl. Pak předal knihu řediteli, uklonil se a zmizel. Ron se snad poprvé v životě, nepočítáme-li Famfrpál v průběhu věků, chtěl dobrovolně pustit do čtení knihy, ale Brumbál trval na tom, aby ji nejprve dostali do bezpečí ředitelny. Tak postupně všichni podali ruku Modrému rytíři a znovu se ocitli na chodbě kousek od chrliče. „Brumbále, vy pořádáte maškarní?“ ozvala se ze svého obrazu Dilysa Derwentová, bývalá bradavická ředitelka, když se vrátili zpět do ředitelny. „Můžete mi, milá Dilyso, věřit, že maškarní bál nepořádáme, ale moc děkuji za upozornění. Skutečně bychom se měli převléknout,“ odpověděl Brumbál a zavřel na okamžik oči. V tu chvíli tam opět stál ve svém šmolkově modrém hábitu. Oba studenti ho napodobili. Ředitel právě opatrně ukládal knihu do jedné z vitrín, když se ozval zcela nečekaný zvuk. „Zřejmě je čas jít na oběd, že pane Weasley?“ otočil se Brumbál na Rona a na tváři mu zářil potutelný úsměv. Ron jen zrudnul a chytil se za břicho v marné snaze zastavit kručení svého žaludku. __________________ Harry seděl ve společenské místnosti. Právě dopsal esej na zítřejší hodinu lektvarů a dal ji Hermioně ke kontrole. Sedmikráska nachová – využití a účinky v protijedech
Květ: Květ sedmikrásky nachové se používá v protijedech na zmijí uštknutí. Do lektvarů se přidává celý, nebo jen jeho sušené okvětní lístky. Nakrájený způsobuje spolu se šťávou z jitrocele černého zpomalení šíření jedu po těle. Sušené a rozdrcené okvětní lístky reagují s jedem a rozkládají ho. Jelikož tímto procesem vznikají v krvi potencionálně nebezpečné toxiny, je nutné po pěti minutách od přidání okvětních lístků ještě přimísit do lektvaru extrakt z čerstvých lístků čajovníku zakrslého, a to v poměru 2:3. Je nezbytné, aby byl květ nakrájený na kousky menší než 3 mm, ale nesmí být rozdrcený. Rozdrcený čerstvý květ by pustil příliš mnoho šťávy a hrozilo by úplné zastavení toku krve v důsledku její masivní koagulace. Je naprosto zásadní, aby používaný květ byl co nejčerstvější. Čím čerstvější květ použijeme, tím lepšího výsledku dosáhneme. Naopak, pokud používáme sušený květ, neměl by obsah vody v sušině překročit 1,3% vody. Je lepší použít na ještě nerozdrcené sušené okvětní lístky mírné sušící kouzlo, abychom je zbavili přebytečné vody. Koncentrace účinných látek v této drti musí být co nejvyšší, aby protijed správně působil. V případě vyššího procenta vody se paradoxně zhoršuje vzájemná interakce jednotlivých ingrediencí a tím se zvyšuje nebezpečí nedostatečného odstranění vzniklých toxinů z krve. Plod: Plod sedmikrásky nachové se používá opět ve dvou formách a to v lektvarech na uštknutí chřestýšem. Používá se masitá slupka a olej ze semen. Dužina plodu je v těchto lektvarech nepoužitelná, protože zvyšuje průtok krve a tím urychluje šíření jedu v organizmu. Plod obsahuje 20 až 35 semen, je nutné jej rozpůlit podélně podle linie švu obou částí plodu, jinak bychom mohli překrojit některé ze semen a tím znehodnotit celý plod. Olej ze semen se nesmí v žádném případě dostat do přímého kontaktu s kteroukoli jinou částí plodu. V nezpracovaném stavu by spolu prudce reagovaly a vznikla by silně jedovatá a žíravá emulze. Po rozkrojení opatrně vyjmeme dužinu se semeny, nejlépe měděnou lžičkou, a dužinu rozpustíme nad mírným plamenem v cínovém kotlíku. Po přecezení získáme holá semena, která zchladíme, a vylisuje z nich olej. Ten vkládáme do protijedu jako první ingredienci, hned po příslušném zahřátí základu (výluh z listů buku ledního nebo šťáva z vřesovce malého). V momentě, kdy začne olej probublávat, musíme přidat příslušné množství prášku z jalovce, abychom vzniklou směs stabilizovali a zamezili její explozi. Olej v lektvaru působí jako neutralizátor jedu. Masitou slupku přidáváme nakrájenou nahrubo ihned po stabilizaci lektvaru jalovcem. V protijedu působí jako dezinfekce rány a zároveň napomáhá vyloučení jedu z těla. Po jeho přidání je nutné nechat lektvar tři minuty povařit na velmi mírném ohni, aby se slupky začaly zvolna rozpouštět, poté se přidají dvě srdeční chlopně ropuchy skvrnité a 13 dcl šťávy z plodů medovníku českého. Kořen: Kořen sedmikrásky nachové se požívá v protijedech na kousnutí křovinářem. Je třeba jej velmi pečlivě očistit a nastrouhat nahrubo. Jakákoli sebemenší nečistota kontaminuje vzniklý lektvar a ten je pak již nepoužitelný. Pokud bychom kořen nastrouhali najemno, pustil by příliš mnoho šťávy a v lektvaru by způsobil příliš intenzivní reakci s práškem z květu třezalky menší, která má silně exotermní, často až explozivní, průběh. Třezalka v protijedu působí jako anestetikum a je v lektvaru naprosto nutná, jelikož kořen sedmikrásky působí na jed dosti agresivně a může vyvolávat bolesti. Kořen reaguje s některými složkami jedu křovináře a neutralizuje je. Do protijedů na ostatní příbuzné druhy hadů se místo sedmikrásky nachové přidává buď lípa nejmenší, nebo ostřice bílá. Následovaly receptury a podrobné popisy postupů přípravy vyjmenovaných lektvarů. Hermiona krčila obočí, jak soustředěně četla Harryho esej. „Je vidět, že sis s tím dal práci. Není tam žádný nesmysl, jen bych být tebou přidala nějaké možnosti využití dužiny plodu. Taky se podívej na úpravu, když to trochu rozdělíš na odstavce, tak získáš pár palců k dobru,“ ohodnotila jeho práci Hermiona, když ji dočetla. Harry jí poděkoval a začal s úpravami textu. Když měl konečně hotovo, byl akorát čas vyrazit na oběd. „Jdeme,“ zavelela Hermiona, „Nebudu na Rona čekat. Zítra máme lektvary hned ráno a on na úkol ještě ani nesáhl.“ Popadla Harryho a Ginny a vyrazila otevřeným portrétem z věže. Už byli skoro po obědě, když Ron dorazil a hladově se vrhl na jídlo. Hermiona po něm naštvaně pokukovala. Harry s Ginny se raději zvedli a vyrazili na procházku kolem jezera, dokud to počasí dovolovalo. Jakmile Ron dojedl, zvedla se Hermiona od stolu a dala jasně najevo, aby ji následoval do společenské místnosti. Ta byla, naštěstí pro Rona, prázdná. „Ronalde Biliusi Weasley, kde si se celé dopoledne toulal?! Nemáš ani řádek z lektvarů a kašleš na to!“ začala mu Hermiona vyčítat. „Byl jsem s Brumbálem,“ odpověděl Ron. „Celou dobu?!“ „Ano.“ „Co jste proboha dělali? Doufám, že nemáš zase nějaký průšvih!“ „Průšvih nemám.“ „Můžeš mi tedy říct, co jste dělali?“ ubírala Hermiona na otáčkách. „Ne.“ „Proč?“ „Nesmím“ „Proč“ „Složil jsem slib.“ „Jaký slib.“ „Že nic neřeknu.“ „Proč jsi, pro Merlina, skládal takový slib?“ „Myslím si, že se to brzy dozvíš. Teď ti ale opravdu nic říct nemůžu. Zeptej se Justina, byl se mnou a taky ti nic neřekne. Teď, když dovolíš, bych se rád vrhnul na ten úkol,“ snažil se Ron uklidnit situaci. Věděl, že to s ním Hermiona v podstatě myslí dobře. „Tak jo, pak ti tu úlohu zkontroluji,“ odpověděla Hermiona smířlivě a usadila do křesla u krbu s úkolem do starodávných run. Když ve společenské místnosti Nebelvírské věže probíhal tento krátký, ale intenzivní dialog, zašel Harry s Ginny k Hagridovi na návštěvu. K jejich překvapení od něj právě odcházel Percy. „Ahoj bráško, co ty tady?“ zdravila ho Ginny s úsměvem. „Ale, dostali jsme nabídku na získání chovného páru jednoho druhu skalního dráčka pro bradavické serpentárium. Ředitel nebyl dopoledne k zastižení, ale Hagrid je nadšený. Upřímně řečeno, vidím velkou šanci, že to vyjde,“ odpověděl jí Percy. „Hagrid vždycky toužil mít draka. Nebude to náhodou český skalní dráček?“ zeptal se Harry. „Ano, bude. Ty ses s tímhle druhem už někdy setkal?“ „Jo, o prázdninách. Byl hrozně roztomilý a rád se nechával drbat na hlavě,“ odpověděl Harry. Protože Percy, jako obvykle, spěchal na důležitou schůzku, tak se rozloučili a zaklepali na dveře hájovny. „Ahoj, pojďte dál. Mám samý dobrý zprávy,“ vítal je Hagrid, zatímco odháněl dorážejícího Tesáka. „Máš na mysli draky? Potkali jsme Percyho,“ odpověděla s úsměvem Ginny a nalila si nabídnutý čaj. Griliášové hrudky s Harrym raději taktně ignorovali. „Jo, konečně budu mít draky, teda dráčky, ale zase hned celej párek! Už se těším na mláďata. Kousek vod Drápovy sluje je taková malá jeskyňka, tam se jim bude líbit. Musím říct madam Pinceové o nějakou knížku o těch dracích. Voni teda budou ještě mladý, takže chvíli potrvá, než zahnízdí, ale už aby tady byli. Chtěj je sem nastěhovat do Vánoc,“ chrlil na ně štěstím dojatý bradavický hajný vše, co mu přišlo na jazyk. „Už jsem, Hagride, jednoho potkal v létě,“ prohodil, dost neuváženě, Harry. Hagrid zbystřil a nechal si několikrát vypravovat všechny podrobnosti o Jaroslavovi, na které si Harry dokázal vzpomenout. Po dvou hodinách se rozloučili a vrátili se do věže. Hermiona právě předávala Ronovi dost osobní odměnu za jeho esej do lektvarů. „Tak je snad konečně ruka v rukávě,“ špitla Ginny, když uviděli ty dva. Ron okamžitě celý zrudnul a odtrhl se od Hermiony. Ginny dostala záchvat smíchu. __________________ V sídle temného pána panovalo ticho. Jen u vchodu stáli na stráži dva méně významní smrtijedi a šeptem o čemsi hovořili. V té chvíli se na prostranství kousek před nimi objevila tmavá postava a vydala se směrem k nim. Před bránou si sundala škrabošku a po zběžné kontrole vešla dovnitř. Byla velmi netrpělivě očekávána, což strážní věděli. Voldemort seděl na svém trůně a netrpělivě poklepával prsty o jeho područku. Jakýsi smrtijed stál ve stínu sloupu kousek stranou, zcela neviditelný pro ty, kteří ho vidět neměli. „Konečně Amycusi,“ pronesl Tom tiše. Odpověď zřejmě nebyla dost bryskní, protože na tázaného dopadlo Crucio. Smrtijed se chvíli zmítal v křečích. „Doufám, že je vše zařízeno dle mého rozkazu!“ ozval se Temný pán znovu, tentokrát už hlasitěji. V jeho hlase byla slyšet radost i netrpělivost. Zcela jasně se nemohl dočkat uskutečnění svých plánů. „Ano pane, celá skupina mudlů je pod Imperiem a dva z nich se již připravují na zítřejší akci. Vše proběhne přesně dle vašich plánů,“ pospíšil si Carrow s odpovědí. „Dobře, doufej, že to vyjde. Jinak budu muset zvážit, zda tvé služby opravdu potřebuji,“ řekl Voldemort a mávnutím ruky ho propustil. „Co ty na to, Hraničáři?“ optal se postavy u sloupu. „Musí to vyjít, pane. Tedy pokud Amycus není naprosto neschopný břídil.“ __________________ Na hranici bradavických pozemků se přemístil muž ve zvláštním plášti. Jeho měňavý vzor, tvořený odstíny šedé barvy, mu umožňoval pohybovat se ve večerním šeru naprosto nenápadně. Jakmile vešel hlavním vchodem do školy, barvy jeho pláště se změnily a on prakticky splynul s okolím. Naprosto suverénně došel až k chrliči chránícímu vchod do ředitelny. „Žužlavé želé,“ pronesl tiše a chrlič ustoupil. „Vítám tě, Williame,“ pozdravil ho Brumbál, když návštěvník vstoupil do jeho pracovny, „Ty mi asi neneseš dobré správy.“ „To opravdu ne, Albusi. Zaútočí už zítra, ovládl Imperiem jednu buňku Pravé IRA. Bude to zlé a já tomu nijak nezabráním.“ „To, merlinžel, nikdo z nás,“ povzdechl si Brumbál. Fawkes začal zpívat krásnou píseň jako stvořenou pro zklidnění duše i mysli.
|
Items details
- Hits: 11078 clicks
Tecox component by www.teglo.info
Vaše komentáře a dotazy
Krásná kapitola, díky...
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.