Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

welcomeTahle povídka je můj první pokus. Je pro všechny, kteří mají rádi FanFikci Harryho Pottera. Navazuje na 5. díl Harry Potter a Fénixův řád. Některé prvky z šesté a sedmé knihy zachovám. Ještě maličkost, Justin Finch-Fletchley se zúčastnil bitvy na ministerstvu.

Co se týká mě, tak Lachim je mírně praštěný muž, kterého díky Máji a několika jiných posedlo „básnické střevo“ a výplod této posedlosti máte před sebou.

Doufám, že se Vám bude můj příběh líbit.

Lachim

    Kapitola 17, Ze života domácích skřítků

      morgan_le_fayDraco otevřel oči a zjistil, že je na ošetřovně. Snažil se přijít na to, jak se sem vlastně dostal. Poslední, co si pamatoval, byla dávka lektvaru, Dafné a cesta do sedmého patra. Marně ale přemýšlel, jestli tam došel po svých, nebo ne. Asi ne.

      „Sláva, probral si se,“ řekl někdo poblíž. Draco s námahou otočil hlavu a uviděl Nevilla.

      „Cos to zase vyváděl! Ty máš fakt dost blbý nápady! Chytrej kluk jako ty a provede takovou hovadinu! A nekoukej se na mě tak! Nejdřív zblbneš v létě a teď zase tohle! Brát Uklidňující lektvar tak dlouho, až se na něm staneš závislým! To ti to nedošlo, ty premiante! Jdu pro madam Pomfreyovou a ty jí budeš poslouchat na slovo! Jasné?! Seděli u tebe se Snapem celou noc a snažili se z tebe dostat všechno to svinstvo! Jdu a ještě si rozmyslím, jestli se vůbec vrátím!“ hulákal na něj Neville. No, hulákal. To není ten správný výraz. Mluvil vlastně docela potichu. Chvílemi dokonce šeptal, ale Draco se při tom krčil, jako by nad ním stála naštvaná McGonagallová.

      „Draco je vzhůru, madam Pomfreyová. Moc vám za všechno, co jste pro něj udělala, děkuju,“ řekl Neville, když dorazil do kanceláře bradavické ošetřovatelky.

      „V pořádku, pane Longbottome. Doufám, že jste mu důkladně vyčinil,“ usmála se na něj Poppy, „Nejhorší má za sebou. Tedy fyzicky. Duševně to bude ještě chvíli trvat. Budete mu muset pomoci.“

      „Zkusím to, madam, ale nevím jak. Vždyť jsem si ničeho nevšiml. A to s ním chodím!“

      „Skrýval to, jako všichni závislí. A pan Malfoy v tom je koneckonců mistr. Teď si sedněte a najezte se. Jdu se na něj podívat. Kirú!“

      „Ano, madam, co pro vás může Kirú udělat?“ zeptala se neuvěřitelně drobná skřítka s chocholem černých vlasů na hlavě.

      „Pan Longbottom potřebuje oběd. Děkuji ti,“ odpověděla jí ošetřovatelka a odešla zkontrolovat svého pacienta. Skřítka luskla prsty a na stole se před Nevillem objevil tác s hromadou sendvičů a džbánek dýňové šťávy.

      „Může pro vás Kirú udělat ještě něco?“

      „Ne, děkuji ti, Kirú,“ odpověděl jí Neville a vzal si krajíc chleba. Skřítka se uklonila a zmizela.

      „Pane Malfoyi, doufám, že už pro letošek neplánujete žádnou další podobnou eskapádu. Nebo toužíte překonat pana Pottera v počtu dnů proležených na ošetřovně?“ ptala se Poppy, zatím co Draca prohlížela pomocí diagnostických kouzel.

      „Vypadá to, že toxiny jsou pryč a následky předávkování už ustupují. Dnes tu ještě zůstanete a zítra ráno uvidíme. Pošlu vám sem lehký oběd.“

      „Madam, nevíte, kde je Neville?“ zeptal se Draco nesměle, „Mám dojem, že je na mě pořádně naštvaný.“

      „Myslím, že bude na cestě do hodiny. Má teď základy lékouzelnictví. A nedivte se mu, provedl jste pěknou hloupost. Mimochodem, odpoledne za vámi přijde profesor Snape,“ ukončila ošetřovatelka hovor a odešla do své kanceláře. Draco by dal celý Malfoy Manor za jednu dávku lektvaru. Cítil se hrozně a vyhlídka na výchovný pohovor s jeho kmotrem mu náladu také nezlepšila.

      Draco právě dojedl vývar a trochu salátu, když vešel Snape. Vypadal unaveně a naštvaně. Buď za to můžu já, pomyslel si, nebo někomu bouchnul kotlík, ale spíš to budu já. Měl pravdu.

      „Můžeš mi vysvětlit, na co si myslel? To předávkování mohlo být smrtelné. Děkuj slečně Greengrassové a Merlinovi, že jsi to vůbec přežil. Dnes ráno jsem upravil dveře do učebny tak, abys je nemohl otevřít. Nenechám tě tam o samotě a tohle bude nejúčinnější prostředek, jak ti zabránit v dalších hloupostech. Pokud budeme vařit lektvary, které je nutné kontrolovat i mimo hodiny, budeš potřebovat doprovod. Sice tě šlechtí, že se ti podařilo vyvinout účinnější verzi Uklidňujícího lektvaru, ale jinak… Na co jsi myslel? Můžeš mně to nějak vysvětlit?“

      „Pokusím se. Nejistota, strach, pocit bezmoci. Nesnáším to. Já byl vždycky ten, kdo byl první. Já byl ten sebejistý. Já si mohl dovolit všechno, co jsem chtěl. Teď je to všechno pryč. Nejsem nic. Nemám nic,“ odpověděl Draco, jak nejlépe mohl.

      „Říkáš, že nic nemáš? Kolik jsi měl opravdových přátel? Kdo se s tebou bavil proto, že jsi Draco, a kdo proto, že jsi Malfoy? Riskoval by někdo z nich pro tebe život? Šel by tě zachránit?“

      „Noo…“

      „Nebo jsi měl v úmyslu se připojit k panu Smithovi a ostatním?“

      „Pro Merlina, to ne!“

      „Tak vidíš. Přestaň blbnout a všechno bude v pořádku. Divím se, že to pan Longbottom s tebou dokáže vydržet.“

      „Právě, že už asi ne. Když odcházel, tak říkal, že neví, jestli se vrátí,“ pronesl Draco sklesle.

      „Tak z toho nemám strach. Z ošetřovny ho museli včera do ložnice přemístit dva skřítci násilím. Ten má trpělivost za vás za oba,“ uklidnil ho pobaveně Snape. Dokonce se mu na tváři objevilo cosi, co se dalo, s trochou fantazie, považovat za úsměv.

      „Pansy! Je to ona! Jak to že my to nedošlo dřív! Pansy je ocejchovaná!“ vyhrknul ze sebe najednou Draco.

      „Jak to víš?“ zeptal se překvapený profesor.

      „Bylo to v jednom dopisu, v tom posledním. Jedna zradí v jménu hada, bude mít jen sebe ráda. Maceška se jmenuje, zlé srdce však neskryje. Maceška, Pansy. Je to ona a Theodore, pořád jsou spolu. Musí to být oni.“

      „Dobře, prověřím to. A ty bys měl o svém podezření informovat pana Pottera a tu vaši bandu. A vůbec, nemám čas tu sedět celé odpoledne a foukat ti bolístky. Koukej se vzpamatovat, nebo se už doopravdy naštvu a budeš se mnou po škole každé odpoledne až do konce školního roku.

      „Ano,“ odpověděl nevýrazně Draco.

      Snape odešel. Draco se chvíli jen díval do stropu a pak se mu hlavou začalo honit všechno, co mu řekl jeho kmotr. Najednou mu to došlo. Nemá čeho litovat. Sice toho hodně ztratil, ale získal víc, přátele a hlavně přítele. Tedy jestli Snape mluvil pravdu.

      Chvíli před večeří se objevil Neville. Dracovi v tu chvíli spadl kámen ze srdce. Měl pocit, že pod jeho vahou se musely Bradavice zatřást.

      „Neville, já… No, zblbnul jsem to. Měl jsem pocit, že přicházím o všechno, o celý svůj život a že přijdu i o tebe. Já… Omlouvám se,“ vysoukal ze sebe.

      Neville si sedl k němu na postel a dlouho se na Draca jenom tiše díval.

      „Jsem rád, že ti je už dobře, ale už to nedělej, jasný?!“ řekl Neville a znemožnil mu odpovědět.

      -------------------------------------------

      Minerva McGonagallová měla z okna svojí ložnice výhled přímo na Bradavické jezero a smuteční vrbu na jeho břehu. Ta vrba byla prastará už v dobách, když ona přijela do Bradavic jako vykulená jedenáctiletá holka, zvědavá na všechno, co ji zde čeká.

      Ten výhled měla nejraději při západu slunce. Jeho paprsky se odrážely od lístků vrby a vytvářely na hladině různobarevné odlesky. Poslední dobou ale nastala zvláštní změna. Zhruba týden se kolem vrby, a dokonce i nad jezerem, objevovala zvláštní zelenkavá záře. Připomínala spíš auru. Ještě zajímavější bylo, že i když několik ložnic studentů mělo okna stejným směrem, tak nezaznamenala jediný náznak hovoru nad tou náhlou změnou. Dokonce ani Albus se o ničem nezmínil!

      ----------------------------------------

      Ve středu po večeři zamířil Harry do ředitelny. Brumbál si ho zavolal na další „soukromou lekci“, jak tomu začal říkat.

      „Myslím, že se mi podařilo bezpečně identifikovat druhý z viteálů. Jen nevím, kde je ukrytý. V úvahu připadají dvě místa a já opravdu netuším, které z nich to je,“ začal ředitel, když se posadili do křesel u krbu.

      „Co by mělo být tím viteálem, pane?“ zajímal se Harry.

      „Je to stříbrný medailon Salazara Zmijozela, zdobený zeleným hadem,“ odpověděl Brumbál a hůlkou si přivolal z vitríny kazetu z leštěného třešňového dřeva s erbem Bradavic na víku. Když ji otevřel, uviděl Harry čtyři nádherně zdobené dýky.

      „Ten had by měl vypadat přibližně takto,“ ukázal na jednu z nich a Harry se na ni podíval. Vypadala, že je, stejně jako ostatní, vyrobena z kvalitní oceli. Její rukojeť obtáčel zelený had vybroušený z jediného smaragdu. Další byly zdobené zlatým lvem, antracitovým jezevcem a bronzovým orlem.

      „Ale to musí být…“ vydechl Harry překvapením.

      „Ano, jsou to dýky zakladatelů. Našel jsem je pomocí jedné knihy teprve nedávno. A to byly ukryty v této místnosti,“ dořekl ředitel za něj. Harry natáhl ruku po dýce Godrika Nebelvíra, ale narazil na neviditelnou bariéru.

      „Nemusíš být zklamaný, Harry. Ani já se jich nedokáži dotknout. Vím jen, že až bude čas, tak si je jejich majitelé budou moci vzít,“ řekl Brumbál. Najednou Harry vystřelil z křesla a proběhl ředitelnou k vitríně s Nebelvírovým mečem. Zastavil se až těsně před ní.

      „Pane, nemůže mít ten meč v sobě něco ze síly baziliškovy krve nebo jedu?“ zeptal se překvapeného Brumbála.

      „Věřím, že ano. Je to mocná zbraň a vstřebává do sebe vše, co ji posílí. Co se děje?“

      „Nejsem si zcela jistý. Musíme si promluvit s Kráturou a asi by bylo vhodné mít ten meč sebou. Věřte mi, prosím,“ odpověděl Harry a podíval se mu přímo do očí. Ředitel ho chvíli pozoroval a pak jen krátce kývnul. Vyndal meč z vitríny a oba se odletaxovali na Grimmauldovo náměstí.

      Krátura byl v kuchyni a hned je s radostí přivítal.

      „Dobrý den, pane Harry, pane Brumbále. Krátura vás oba moc rád vidí. Pan Remus je na návštěvě v Doupěti, paní Petúnie a pan Dudley jsou v salónu a pijí čaj.“ ukláněl se šťastný skřítek, „Má vám tam Krátura přinést také čaj?“

      „Ano, to je dobrý nápad. Potřebujeme si s tebou promluvit, tak přines šálek i pro sebe,“ odpověděl mu Harry.

      „Ano, pane. Hned to bude,“ řekl Krátura a uši mu zrudly nad tou poctou. On, obyčejný domácí skřítek, bude pít čaj se svým pánem! Pravda, už v létě dostal kousek dortu, ovšem to byla výjimka. Pán měl narozeniny.

      Harry s Brumbálem došli do salónu a pozdravili se s Dursleyovými.

      „Musíme si promluvit s Kráturou,“ vysvětlil Harry jejich přítomnost. Teta chtěla odejít, ale Brumbál ji zadržel. Prý nebude na škodu, když zjistí něco málo o tom, čemu musí Harry čelit.

      Sotva si sedli a objevil se Krátura s čajem. Opatrně odložil podnos na stolek a nalil čaj do tří šálků. Jeden dal Harrymu, druhý řediteli a s třetím si sedl kousek stranou na malý, starožitný taburet.

      „Pán chtěl s Kráturou mluvit?“ zeptal se.

      „Ano, Kráturo. Když jsme ti s paní Augustou dělali koupelnu, všiml jsem si v tvém pokoji medailonku s hadem. Rád bych slyšel, jak jsi k němu přišel,“ řekl Harry. Skřítek se nervózně zavrtěl a snažil se z odpovědi vykroutit.

      „Bude to možná trochu dlouhé, pane.“

      „Nevadí, máme čas,“ odpověděl Harry. Krátura se nadechl a začal.

      „Pan Sirius měl bratra, pana Reguluse. Jejich matka, moje bývalá paní, ho měla moc ráda. Na rozdíl od pana Siriuse měl pan Regulus stejné názory jako zbytek rodiny. Paní na něj byla velice hrdá, když se po ukončení studia v Bradavicích přidal k následovníkům Temného pána.

      Pan Regulus mu několik měsíců věrně sloužil, když se začal pomalu měnit. Věřil Kráturovi a vyprávěl mu, jak Pán zla mučí nevinné lidi, dokonce i malé děti, a spoustu dalších špatných a zlých věcí. Krátura mu musel slíbit, že o tom nikdy nikomu nepoví. Krátura se bude muset potrestat, ale musel slib porušit, protože je to moc důležité pro jeho současného pána,“ vyprávěl pomalu.

      „Víš, co jsem ti přikázal. Můžeš se trestat jen, když ti to výslovně přikážu, a já nic takového nemám v úmyslu. Jasné?“ skočil mu Harry do řeči.

      „Ano, pane,“ špitnul skřítek a pokračoval, „Jednoho dne vzal pan Regulus Kráturu do veliké jeskyně. Bylo tam jezero plné tekutého ohně s malým ostrůvkem uprostřed.

      ‚Počkej tady. Hodím ti z ostrůvku jeden medailon. Okamžitě se s ním vrátíš zpátky a zničíš ho. Nikomu o tom nikdy nic neřekneš, jasné? Je to velmi důležité, Kráturo!‘ přikázal pan Regulus Kráturovi a na malé loďce opatřené nehořlavým kouzlem se přeplavil na ostrov. Hodil Kráturovi medailon a Krátura ho chytil.

      V té chvíli se ostrov i s loďkou začal potápět do jezera.

      ‚Okamžitě zmiz! Je to rozkaz! Nikomu ani slovo!‘ ozval se naposledy pan Regulus a pak ho pohltily plameny jezera.

      Krátura se vrátil domů a medailon schoval. Dodnes nikomu neřekl, co se panu Regulusovi stalo. Krátura se mockrát potrestal, protože se mu nepodařilo medailon zničit. Teď ho má Krátura v pokoji a každý večer přemýšlí, které skřítčí kouzlo ještě nezkusil.“

      Skřítek domluvil a napil se čaje. Z jeho velkých očí tekly slzy. Harry vstal a objal ho.

      „Jestli mám pravdu, Kráturo, dnes splníš přání pana Reguluse. Přines, prosím, ten medailon.“

      Krátura vstal a přemístil se. V okamžiku byl zpět a podal medailon Harrymu.

      „Tady je, pane.“

      Harry jej podal Brumbálovi a ten přikývnul.

      „Je to on, Harry. Máš dobrý instinkt.“

      Harry položil viteál na stolek a podal skřítkovi meč Godrika Nebelvíra.

      „Vezmi si ten meč, Kráturo. Zkusím ten medailon otevřít. Jestli se mi to podaří, tak ho tím mečem zničíš, ano?“

      „Ano, pane. Krátura tak splní svůj slib,“ souhlasil skřítek.

      Otevři ssse,“ přikázal Harry medailonu hadím jazykem. Ten ho zdráhavě poslechl a otevřel se. Z medailonu se vyvalil chuchvalec šedé mlhy. Každý v salónu v něm viděl něco jiného.

      „Jak můžeš být v domě toho spratka!“ řval na tetu Vernon.

      „Vidíš, Albusi, kdyby ses ke mně přidal, tak jsme Toma už dávno zastavili a dali světu svůj řád,“ vyčítal Brumbálovi Grindelwald.

      „Nenávidím tě, Dudley. Nikdy ti neodpustím, jak si se ke mně choval. Zabiju tě,“ oznamoval chladně Dudleymu Harry.

      „Zklamal jsi nás. Už jsi měl tolik příležitostí ho zabít, ale náš vrah je stále naživu. Stydíme se za tebe, Harry,“ vyčítali Harrymu rodiče.

      „Probodni si tím mečem srdce. To je jediný vhodný trest za nesplnění tvého úkolu,“ rozkazoval Kráturovi Regulus Black.

      „Pan Regulus by Kráturovi nikdy nic takového neřekl,“ řekl rozhodně skřítek a švihl mečem.

      Ostří legendami opředené zbraně roztříštilo medailon, prošlo stolkem a zastavilo se až o podlahu. Ozvalo se zoufalé zasyčení a mlha byla pryč. Zbyl jen medailon rozmetaný na stovky kousků.

      „Proboha! Co to bylo?“ ptala se vyděšeně Petúnie.

      „To byl jen kousek duše vraha mých rodičů, teto. Krátura ho právě zničil,“ odpověděl jí Harry a otočil se ke skřítkovi. Tomu tekly po tváři slzy.

      „Krátura je moc šťastný, pane. Splnil úkol a pomstil smrt pana Reguluse. Krátura vám moc děkuje,“ uklonil se.

      „Běž si lehnout, bylo toho na tebe dost,“ poslal ho Harry do postele.

      „Ale Krátura musí ještě sklidit nádobí a…“ protestoval skřítek.

      „Běž do postele, nádobí počká do rána,“ zopakoval mu Harry. Skřítek se na něj podíval, znovu se uklonil a s pufnutím zmizel.

      „Harry, ještě jednou se ti musím omluvit za to, jak jsme se k tobě chovali. Netušila jsem, proti čemu stojíš,“ řekla teta. Bylo na ní vidět, že mluví upřímně.

      „To je v pořádku, teto. Naštěstí na to nejsem sám. Pomáhá mi pan ředitel a mám dost dalších dobrých přátel,“ usmál se na ní Harry. Dudley nebyl schopný mluvit. Bude muset ten zážitek nejdřív zpracovat.

      Brumbál mezitím vyčaroval ze vzduchu pevný pytel a shrnul do něj všechny střepy. Párkrát mávnul hůlkou, aby se přesvědčil, že v místnosti nezůstal ani kousíček viteálu, a spokojeně si oddychl.

      „Už budeme muset jít, je nejvyšší čas uložit Harryho do postele,“ rozloučil se Brumbál. Teta souhlasila a řekla, že si také půjdou lehnout. Popřáli si dobrou noc a odešli do svých ložnic. Dursleyovi na Grimmauldově náměstí. Harry s ředitelem nejprve krbem do Bradavic a pak rovnou do postele.

      -----------------------------------------

      Madam Pomfreyová propustila Draca z ošetřovny až ve čtvrtek ráno. Jeho přátelé, včetně Dafné a Blaise, ho nenechali ani chvíli o samotě. Přesto se mu podařilo jim před večeří utéct. Justin s Nevillem ho našli zoufale bušícího na dveře učebny lektvarů. Naštěstí se za chvíli uklidnil a spolu s nimi zamířil na hostinu v předvečer Svátku Všech svatých.

      Harry a Ginny se málem do Velké síně nedostali. Vchod do ní blokovala skupina nebelvírských prváků, mezi kterými byl i John Evans. Stáli a užasle se dívali před sebe. Velká síň byla, jako vždy v tento den, plná vznášejících se dýní a poletujících papírových netopýrů.

      „Ta výzdoba je opravdu krásná, ale prohlížet si ji můžete i od stolu,“ usmál se na ně Harry, „Jsem přesvědčený, že by dovnitř chtěli i další studenti.“

      Prváci se probrali z překvapení a zamířili k nebelvírskému stolu. Skřítci se jako obvykle snažili a hostina byla vynikající. O největší překvapení se však postarali školní duchové spolu s Protivou.

      Když se na stolech objevily zákusky, shromáždili se za profesory a Protiva se ujal role moderátora.

      „Vážené profesorky, vážení profesoři, drahé žactvo,“ začal a jeho motýlek rotoval rychlostí splašeného strachopuda, jak později poznamenala Lenka. „Dnes večer jste prvními posluchači Pěveckého sboru bradavických duchů. Sbormistrem je Krvavý baron, hudební doprovod obstarají Uršula a Blábolivý bard. Celým koncertem vás budu provázet já, Protiva – mistr vtipu.“

      Blábolivý bard byl duch jakéhosi hudebníka, který se zdržoval převážně v okolí sovince. Neustále se snažil někoho oslovit, ale nedařilo se mu to. Než ze sebe dostal „Dobrý den“, tak člověk stihl napsat dopis, dojít do sovince a odeslat ho.

      „Dnešní repertoár bude výhradně mudlovského původu. Jako první uslyšíte píseň My Heart Will Go On, sólo Šedivá Dáma,“ uvedl Protiva první skladbu. Blábolivý bard hrál na jakýsi podivný nástroj, jehož zvuk připomínal symfonický orchestr říznutý rockovou kapelou. Ufňukaná Uršula udávala svým fňukáním rytmus.

      Netrvalo dlouho a mezi kolejními stoly se začaly objevovat tančící dvojice. Většinu toho, co duchové zpívali, třeba Yesterday nebo The Wall, Harry znal, ale některé kontinentální písničky, jako Želva, Stín katedrál a Když muž se ženou snídá, mu skutečně nic neříkaly. Teprve po letech, když se stal právoplatným obyvatelem komnat chráněných chrličem, v nich objevil obrovskou sbírku kouzelnických i mudlovských zpěvníků z celého světa. Sbor se v osm večer rozloučil kouskem Life is Life, takže se studenti dostali na koleje ještě před večerkou.

      ----------------------------------------

      V pátek se v Komnatě nejvyšší potřeby konala schůze BA, tedy oficiálně Schůzka vedoucích Kroužku OPČM. Teprve nedávno se všichni přítomní dozvěděli o skutečné úloze Severuse Snape v probíhajícím konfliktu dobra a zla. Ten to dovolil, až když se osobně přesvědčil, jaké úrovně všichni dosáhli v nitrobraně. Se skřípěním zubů musel připustit, že Harry je nadaný pedagog.

      Hned na začátku jim Draco řekl o svém podezření. Jako důkaz uvedl text údajného anonymu, zmiňující se o zrádné Macešce. Po přečtení dopis samozřejmě shořel.

      „Jsi si tím jistý, Draco? Nechci tě urazit, ale je to jen dohad.“

      „To se jí mám zeptat, jestli si nechala vypálit cejch? Sedí to dokonale, Hermiono. Vím, že se to musí ověřit. Ovšem Snape to zvládne určitě líp než my.“

      Hermiona a Draco se dohadovali a probírali podezření ze všech možných stran. Harry toho začal mít dost. Potřeboval se dostat i k jiným věcem.

      „Pravdu máte oba,“ skočil jim do hovoru, „Podle mě to tak bude, ale musíme mít jistotu. Snape ví o Dracově podezření a určitě si najde způsob, jak ho ověřit. Tohle téma bych teď uzavřel. Musíme probrat další postup výuky, procvičit nitrobranu a Nesbit chce příští týden dostat naše návrhy a připomínky ohledně té připravované soutěže v soubojích.“

      Harryho proslov měl požadovaný účinek. Během okamžiku se v Komnatě nejvyšší potřeby rozproudila debata. Učební plán sestavili za chvíli a Komnata jim pak dodala měkké koberečky. Všichni se usadili a začali s procvičováním nitrobrany, když je vyrušilo zaklepání na dveře.

      ----------------------------------------

      Severus Snape seděl za stolem ve svém kabinetu a probíral se esejemi nebelvírských prváků. Nad prací Johna Evanse se musel pousmát. Měl evidentní nadání pro lektvary. Stejně jako Lily. Ta esej byla výborná. Už teď má ten kluk dobré nápady. Bude se muset na něj nenápadně soustředit. Sotva odložil jeho úkol, ozvalo se zaťukání na dveře.

      „Dále, už na vás čekám,“ houknul ke dveřím a začal urovnávat opravené eseje. Dveře se pomalu otevřely.

      „Chtěl jste s námi mluvit, pane profesore?“ zeptala se Pansy Parkinsonová a zůstala stát mezi dveřmi. Theodor Nott stál hned za ní.

      „Samozřejmě, jinak bych si vás sem nezval, slečno Parkinsonová,“ odpověděl jí s neskrývanou nevolí nad tak hloupou otázkou a ukázal na dvě židle, „Posaďte se. Musíme si vážně promluvit.“

      Oba zmijozelští studenti si sedli a nervózně se na něj podívali. Nebyli si vědomi žádného průšvihu.

      „Chtěl bych si s vámi promluvit o vašem chování. Jsem nadšen, že nezopakovali chybu pana Smithe a chováte se nenápadně. Jen byste si mohli odpustit ty drobné výstupy s panem Malfoyem. Pán zla mi jasně přikázal ho sledovat, ale prozatím proti němu nijak nezasahovat.

      Dostalo se vám velké pocty. Mít možnost přijmout znamení oddanosti Pánu ve vašem věku, je věc velmi výjimečná. Právě proto byste si měli dávat veliký pozor na vaše chování. Jistě víte, co by se stalo, kdyby na to ředitel přišel. Dávejte najevo svoje pohrdání Dracem Malfoyem, ale nesnažte se ho provokovat. Až bude čas, tak nám dá Pán další příkazy. Jasné?“

      Snape domluvil a zadíval se do očí obou mladých lidí. Věděl, že má Draco nejspíš pravdu, ale ve skrytu duše pořád doufal v opak.

      „Aaano, pane. Tedy… Jak…My…“ začal koktat Nott.

      „Seberte se, Theodore. Patřím do užšího okruhu Pánových důvěrníků. To, že jsem nebyl přítomen u obřadu, neznamená, že o něm nevím,“ řekl přísně profesor. Nott se trochu zklidnil a odpověděl.

      „Dobře, pane. Nebudeme zbytečně provokovat ani jeho, ani celou tu Potterovu partu.“

      „Bylo by nanejvýš vhodné, abyste sledovali náladu a názory svých spolužáků v koleji. Pán zla by měl vědět, kdo je na jeho straně a kdo si nezaslouží jeho slitování. Mám ho průběžně informovat. Vaše pomoc bude náležitě oceněna…“

      „Ano, pane. Vynasnažíme se,“ odpověděla mu Pansy.

      Snape je pohybem ruky propustil a začal se věnovat opravování dalších esejů. Po odchodu svých studentů se donutil počkat alespoň pět minut. Pak přistoupil ke krbu a hodil do něj hrst Letaxu.

      „Přijď, prosím, do štábu BA, Albusi,“ řekl vážným hlasem řediteli a vydal se do sedmého patra. Potkali se na chodbě s gobelínem Barnabáše Blouznivého, kterého právě jeden z trollů vzal kyjem po hlavě. Zaklepal na vchod do Komnaty nejvyšší potřeby.

      ------------------------------------------------

      V sobotu večer se Harry odletaxoval z ředitelny na Grimmauldovo náměstí. Krátura ho hned usadil v kuchyni ke stolu. Byli jen čtyři a skřítek, tak se jim nechtělo jíst v jídelně. Okamžitě servíroval hovězí maso, žlutohnědou omáčku a mísu čehosi, co připomínalo placky. Placky to ale být nemohly, Harry by přísahal, že v tom jsou kousky žemle a mělo to původně jiný tvar.

      „Krátura našel v kuchařce nový cizokrajný recept. Jmenuje se to Svíčková na smetaně s houskovým knedlíkem, to jsou ta kolečka. Krátura si myslel, že by to mohlo být dobré,“ informoval je skřítek a na talíř jim dal tří knedlíky, kus masa a zalil to omáčkou.

      „Kráturo, není to dobré,“ řekl Dudley, když ochutnal. Skřítek svěsil uši. „Je to skvělé. Vynikající. Mami, vezmi si recept!“

      Večeře se opravdu povedla. Pak si ještě chvíli povídali v salónu u čaje, ale šli brzo spát. Druhý den je čekal pohřeb.

      ------------------------------------------------

      Po snídani přišla krbem profesorka McGonagallová. Měla na sobě černé mudlovské šaty, takže by v ní nikdo nehledal čarodějku.

      „Dobrý den,“ pozdravila, „Jmenuji se Minerva McGonagallová a jsem Harryho profesorka přeměňování. Přišla jsem jako jeho oficiální doprovod ze školy. Přijměte, prosím, moji hlubokou soustrast.“

      „Děkuji vám,“ odpověděla teta a přijala nabízenou ruku. Harry si už včera říkal, jak se teta za ten necelý týden změnila.

      Když nastal čas, přenesli se pomocí přenášedla, teta to ustála lépe než poprvé, na polní cestu nedaleko Kvikálkova, kde už na ně čekal profesor Bright. Jeli rovnou do kostela na obřad. Ten proběhl klidně. Účast byla větší, než Dursleyovi čekali, ale smrt jejich souseda, byť nepříliš oblíbeného, při teroristickém útoku vzbudila rozruch, a tak tam byla i spousta zvědavců.

      Paní Figgová připravila pro rodinu a nejbližší přátele v Zobí ulici malé pohoštění. Když všichni hosté odešli, vzala si teta Harryho stranou.

      „Chtěla bych tě poprosit, jestli bychom nemohli u tebe ještě chvíli zůstat. Tady na mě všechno padá. Taky musím vymyslet co dál. Peníze po Vernonovi chvíli vydrží, ale pak…“

      „V Londýně můžeš být, jak dlouho budeš potřebovat. Alespoň tam Remus nebude tak sám.“

      „Děkuji ti, Harry,“ skončila rozhovor teta a oba se vrátili do obýváku. Už se chystali na návrat, když někdo zazvonil. Paní Figgová šla otevřít dveře a vrátila se v doprovodu cizího kouzelníka.

      „Dobrý podvečer, jmenuji se Anatol Fuchs a jsem z Oddělení pro styk s mudlovským obyvatelstvem britského Ministerstva kouzel. Rád bych vám vyjádřil jménem celého Ministerstva upřímnou soustrast. Dále vás mám informovat o vyplacení odškodnění za smrt vašeho manžela. Částka odpovídající padesáti tisícům liber bude v nejbližší době připsána na váš účet,“ spustil muž, jakmile prošli dveřmi.

      „Dále vám naše Ministerstvo nabízí pomoc při případných potížích, které by vznikly v souvislosti s úmrtím vašeho manžela. Osobně s vámi cítím. Ten, kterého nejmenujeme, je zodpovědný za smrt mé sestry. Nebudu už déle rušit. Sbohem,“ řekl ještě a kvapně odešel. Teta byla tak překvapená, že se nezmohla ani na odpověď. Ostatně nebyla sama. Jako první promluvila profesorka McGonagallová.

      „Je vidět, že Amélie zcela změnila přístup Ministerstva k podobným událostem.“

      Pak se všichni rozloučili s paní Figgovou a vrátili se na Grimmauldovo náměstí.

      Ještě před tím, než se Harry s profesorkou odletaxovali zpět do Bradavic, strávila McGonagallová několik hodin s jeho tetou. Harry se nikdy nedozvěděl, o čem se ty dvě bavily, ale teta se od té doby chovala jako vyměněná. Podezříval svoji profesorku, že použila nějaká kouzla, ale nikdy nenašel odvahu se jí na to zeptat.

      Dursleyovi se k prvnímu prosinci definitivně přestěhovali do Londýna, kde pro ně teta našla byt, a začala pracovat na Ministerstvu v Oddělení pro styk s mudlovským obyvatelstvem.

      Domek v Zobí prodala, už tam nedokázala bydlet.

      ------------------------------------------

      V pondělí po večeři čekalo Harryho další překvapení. Když vycházel z Velké síně, tak se objevil Dobby.

      „Dobby by si rád promluvil s panem Potterem.“

      „Jasně, Dobby,“ odpověděl Harry a vešli do první prázdné učebny, na kterou narazili.

      „Dobby má k Harrymu Potterovi velikou prosbu. Dobby zjistil, že má moc rád Winky a také, že je to oboustranné. Dobby a Winky se rozhodli, že tuto neděli složí do rukou pana Brumbála a nejstaršího bradavického skřítka Slib a uzavřou skřítčí svazek. Dobby by byl rád, kdyby mohli Slib složit i do rukou pana Harryho Pottera.“

      „Bude mi ctí, Dobby. Jsem rád, že ty a Winky budete spolu. Věřím, že budete šťastní,“ souhlasil Harry s úsměvem.

      Později se Harry dozvěděl, že Dobby pozval i jeho přátele. S pomocí Brumbála přesvědčil skřítky, že je škoda skládat slib v kuchyni, když mají Komnatu nejvyšší potřeby. Holky si hned vzaly na starost oblečení skřítků a Draco přemluvil Krvavého barona, aby jim Pěvecký sbor bradavických duchů něco zazpíval.

      Týden utekl jako voda a přišla neděle. Dobby byl tak nervózní, že ho ostatní skřítci vyhnali od práce. Těsně po obědě pro něj do kuchyně přišel Ron.

      „Je čas se připravit, ženichu, nevěsta se už chystá.“

      Dobby se zvedl a velice pomalu se dal na cestu.

      „Trochu zrychli, Dobby. Přece nechceš, aby na tebe Winky musela čekat.“

      Skřítek přidal a za chvíli vcházeli do Komnaty nejvyšší potřeby. Ta vytvořila Síň skřítčího Slibu, která připomínala kostel. Deset řad lavic bylo uprostřed rozdělených uličkou. Od druhé řady byly lavice zvýšené, aby skřítci viděli přes kouzelníky sedící vpředu. Před lavicemi byl stupínek pro „oddávající“. Ve stěně bylo veliké vitrážové okno, znázorňující šťastně se usmívající skřítku a skřítka na bradavických pozemcích.

      Ron vzal Dobbyho stranou do malé převlékárny. Komnata vytvořila podobnou i pro Winky. Na Dobbyho tam čekal pestrobarevný svatební oblek. Na nohou měl modré kalhoty, patřila k tomu i jasně žlutá košile, oranžová vesta, červený motýlek a zelené sako. Na hlavu, vlastně spíš na uši, si nasadil vysoký, fialový cylindr. Holky se ho sice snažily přemluvit, aby měl celý oblek bílý, ale Dobby trval na co nevětší barevnosti. Miloval barvy.

      Ron, oblečený ve společenském hábitu, ho přivedl zpátky do Síně a společně došli před stupínek. Tam už stáli Brumbál a Harry, oba rovněž odění ve svátečním úboru, a Grind, nejstarší bradavický skřítek. Ten měl na sobě čistý, bílý ubrousek s erbem školy, stejně jako ostatní skřítci. Ron se postavil vedle Dobbyho jako jeho svědek. Síň se zaplňovala skřítky a pozvanými kouzelníky, Harryho přáteli a učitelským sborem.

      Když byli všichni na svých místech, tak duchové spustili svoji verzi Svatebního pochodu Felixe Mendelssohna Bartholdyho. Ron si pomyslel, že se Uršula v udávání rytmu výrazně zlepšila.

      To už ale uličkou přicházela Winky, doprovázená Hermionou coby družičkou. Winky měla na sobě jednoduché bílé svatební šaty s krátkou vlečkou. Hlavu ji zdobil věneček pomerančových květů. Hermiona zvolila jednoduché lososové šaty. Obě došly až před stupínek. Dobby vzal Winky za ruku a sbor ztichl.

      „Sešli jsme se zde, abychom si vyslechli Slib Winky a Dobbyho. Našli vzájemnou náklonnost a chtějí spolu žít a vychovávat další domácí skřítky,“ začal Grind jednoduchý skřítčí obřad.

      „Dobby, svobodný domácí skřítek ve službách Bradavic, slibuje Winky, že ji bude ctít a chránit, dokud naše dny neskončí. Jeho náklonnost k ní je hluboká a trvalá a přenese nás všemi časy, ať budou jakékoli,“ pronesl slavnostně Dobby.

      „Winky, svobodná domácí skřítka ve službách Bradavic, slibuje Dobbymu, že ho bude ctít a chránit, dokud naše dny neskončí. Její náklonnost k němu je hluboká a trvalá a přenese nás všemi časy, ať budou jakékoli,“ odpověděla mu stejně Winky.

      „Já, Ronald Weasley, kouzelník a přítel Dobbyho, stvrzuji jeho čisté úmysly,“ pronesl Ron svoji repliku.

      „Já, Hermiona Grangerová, čarodějka a přítelkyně Winky, stvrzuji její čisté úmysly,“ řekla i Hermiona.

      „Grind slyšel sliby i jejich potvrzení a bere je jako závazné a platné.“

      „Já, Albus Brumbál, jsem slyšel sliby i jejich potvrzení a beru je jako závazné a platné.“

      „Já, Harry Potter, jsem slyšel sliby i jejich potvrzení a beru je jako závazné a platné.“

      Po Harryho posledním slově políbil Dobby Winky a v síni vypukl jásot. Skřítci, duchové i kouzelníci oběma postupně popřáli hodně štěstí a pak se, po skřítčím zvyku, rozešli po své práci.

      Před večeří oznámil Brumbál celé škole složení Slibu. Skřítci připravili pro všechny nefalšovanou hostinu, na které nechybělo ani několik svatebních dortů.

       

      Items details

      • Hits: 6087 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy 

      #
      Jerry 13 Červen 2012
      Už jsem myslel, že se nedočkám...
      Tetino polepšení jsi skoro přehnal, ale vylhal jsi se z toho pěkně. ;-)
      #
      222 13 Červen 2012
      to se ti povedlo
      skřítčí svatbu jsem ještě nikdy nečetla :lol:
      vypadá to, že jde vše k lepšímu
      #
      maja 13 Červen 2012
      Duchy jsi naučil zpívat Želva, Stín katedrál a Když muž se ženou snídá a Kráturu vařit svíčkovou? To je tedy něco. Jako by nestačil český dráček Jaroslav :D
      Díky, moc jsem se pobavila. Teď už se také pustím do psaní :oops:
      #
      Lachim 13 Červen 2012
      Díky za komentáře. :-)
      Jerry, Petúnie byla nahlodaná od Dudleyho a Harryho chování spolu s medailonem ji otevřelo oči. :o
      Jsem prostě praštěný, Májo. :lol:
      PS: Májo, líbí se ti víc jméno Vilík nebo Karel? Potřebuji trochu pomoct s další kapitolou :-*
      #
      maja 13 Červen 2012
      Malý roztomilý dráček Karel? To je dost tvrdé jméno pro tak roztomilého tvorečka. Karl§ů znám několik a žádný z nich není zrovna sympaťák. Vilík je hezké jméno, ale moc Anglické (William). Co takhle typicky českého Honzíka? Nebo třeba Vítězslav, Vladislav, Ladislav, Miroslav, Stanislav (když už tam máš toho Jarouška) Nebo Dobromil či Vladimír... A co český Václav nebo Pepíček (Josef)
      Tak si vyber :-*
      #
      maja 13 Červen 2012
      Teď mě ještě napadl Toníček...
      Pomohla jsem ti? :D
      #
      maja 13 Červen 2012
      Hele... Jestli to má být páreček, tak třeba Rumcajs a Manka...
      #
      Sony 13 Červen 2012
      A co Jeník a Mařenka?
      #
      Arwenka 14 Červen 2012
      Super, super, hrozně jsi mě pobavil koncertem duchů a jejich výběrem skladeb. Málem, jsem se složila, ale originalita se cení. Máš palec nahoru.
      #
      Luna 14 Červen 2012
      No, při představě, jak duchové zpívají Želvu, jsem div nepotřebovala mokrý obklad, jinak dobrý :-D
      Poku se za jedním z těch jsem skrývá dráček, naprosto souhlasím, že Karel je moc tvrdý. Vilík mi nějak zvlášť cizí nepřijde (asi protože jednoho Vilíka znám), ale kdybys chtěl něco češtějšího, tak Vilíkovi se hodně podobá třeba Vítek.
      #
      Lachim 14 Červen 2012
      Děkuji za návrhy. Jméno pro samici českého skalního dráčka je již vybrané. Karel se vám nelíbí, tak to bude Vilík. ;-)
      PS: Omlouvám se, Májo. Nemohl jsem si pomoct. :-*
      #
      panvita 14 Červen 2012
      moc moc moc povedená kapitola to s Dobbym a Winky bylo úplně super a ty duchové s protivou málem sem se z toho smíchy složil
      moc se mi tahle kapitola líbila už se těším na další
      #
      maja 14 Červen 2012
      Mája a Vilík jsou náhodou moc povedený páreček :D
      #
      panvita 15 Červen 2012
      jo to je pravda zní to pěkně
      #
      maja 22 Červen 2012
      Teď mě tak napadlo... Nemohl by se ten dráček jmenovat Kamil? Manžel moje povídky nečte, takže ani tu tvoji, tím pádem by ho to určitě nijak neurazilo, ani by se ho to nedotklo, ale mě by to udělalo docela dobře... :-*
      #
      Lachim 22 Červen 2012
      Tahle prosba rohodně není nesplnitelná. ;-) Co bych pro naši milou hostitelku neudělal. :-*
      PS: najde se nějaký dobrák, který nakreslí párek českých skalních dráčků? Nepodařilo se mi najít nic použitelného. Děkuji předem
      #
      maja 22 Červen 2012
      Já ti pár dráčků pošlu mejlíkem, něco mám na skladě a na něco ještě juknu...
      #
      Lachim 22 Červen 2012
      Děkuji pěkně, vzácná paní. :-)
      #
      panvita 22 Červen 2012
      Lachime a na kdy plánuješ další kapitolu????
      #
      Lachim 22 Červen 2012
      To opravdu nedokážu přesně odhadnout, snad koncem příštího týdne.
      #
      panvita 22 Červen 2012
      tak se budu moc moc těšit
      #
      Rankl 30 Červen 2012
      Tak Draco jako feťák je dost originální. Už si ho představuju, jak ho Pomfreyová posílá do nějaké léčebny nebo do komunity, kde se bude prací na statku a skupinovou terapií ze své závislosti léčit :-)
      Popravdě jsem očekával, že ho Snape seřve mnohem víc, asi nám Severus nějak měkne. Za dohle by si Draco zasloužil pořádný sprďunk. Doufám, že se z toho brzy dostane a nebudou žádné recidivy, ale Neville si ho určitě pohlídá.
      České prvky se mi moc líbí. Docela by mě zajímalo, jak se duchové poprali s výslovností, čeština je v tomhle docela těžká. Taky Krátura se asi docela zapotil, než sehnal ty správné ingredience. Příbuzní, co žili v zahraničí vždycky tvrdili, že bez české mouky a housek ty knedlíky nikdy jejsou ono. Mohli by si všichni udělat ještě nějaký výlet do Čech. Nastává sezóna zabijaček a věřím, že pro cizince by takový "barbarský" zážitek byl něco nezapomenutelné ho. Také česká pomlázka na Velikonoce by určitě vzbudila zaslouženou pozornost, hlavně u dámské části výpravy.
      Obrat Petunie mě osobně zas tak moc nepřekvapuje. Harry je poslední příbuzný z její strany rodiny a ať už mezi ní a Lily bylo cokoli, krev prostě není voda. Dudley tomu určitě pomáhá, ale já jsem přesvědčen, že by k sobě s harrym jednou cestu našli. Docela mě překvapilo, že si našla zaměstnání v kouzelnickém světě. Já bych ji spíš tipoval na to, že si otevře nějakou kavárnu nebo cukrárnu s vlastními koláči a dorty. Za ty roky podstrojování Dudleymu a Vernonovi musela vyzkoušet pěknou řádku receptů. Byla by mezi lidmi a i ty klepy by mohla dál nasávat naplno.
      Skřítčí svatba byla také moc podařená. Sice by se měla odehrávat v lese na jehličí, ale i tak dobrý :-) Jsou v plánu také nějaké přírůstky? Harry by mohl jít za kmotra, aspoň by získal praxi ohledně Teddyho.
      #
      Lachim 30 Červen 2012
      V lese na jehličí by byla svatba trpasličí, ale lesní trpaslíky zatím nevedu. I když... :-)
      Výlet do ČR zatím neplánuji, i tak toho nacestují dost. :-)
      K Dracově závislosti jsem se inspirol v povídce Rok jako žádný jiný. Tam má problémy zase Harry. Vřele doporučuji, je v odkazech.
      #
      Nade 01 Červenec 2012
      "... a pak se, po skřítčím zvyku, rozešli po své práci." Moc pěkná tečka za svatebním obřadem. :lol:
      Díky, těším se na pokračování.