Hledej

Zpěv zlatého Fénixe

Zlat_Fnix_02Tento příběh přímo navazuje na konec knihy HP a Fénixův řád. Roztomilá scénka na nádraží, kdy si pár členů Řádu přišlo pohovořit s Dursleyovými,aby je přinutili chovat se k Harrymu slušně…

Na povídce spolupracují Mája a Karlos-sama. Karlos dodává skvělé nápady, píše pro Harryho učebnice a bude se zabývat temnou stranou a pradávným zlem. Mája si bere na starost romantiku, lidské vztahy a konečnou slohovou úpravu. Charaktery postav i zápletky spolu vytváříme pomocí diskuse na Skype a je to opravdu zajímavý styl tvorby. Jsme oba zvědaví, jak se vám trefíme do chutě a proto pište komentáře, podělte se s námi o vaše názory na naše společné dílko…

    Kapitola 23, Krvavé lázně II - odplata

      Varování: Spousta mrtvých vlkodlaků…

      Brumbál měl pravdu. Merlinovo kouzlo Tajemství bylo opravdu hodně náročné. Komplikovaný pohyb hůlkou, který vyžadoval úplně uvolněné zápěstí a text zaříkání v prapodivném keltském nářečí, kterému se snad ani nedalo naučit. Nejdříve se ho snažila zvládnout Holly a později i Hermiona, která nakonec raději požádala Brumbála, aby jim s ním pomohl při jejich další sobotní lekci…

      Do té doby se toho ale událo opravdu hodně…

      Ve středu vařili nejprve šesté a pak i sedmé ročníky Vlkodlačí lektvar, takže nikomu nebylo nápadné, jaké množství surovin pro jeho přípravu Snape shromáždil.

      Nápad drze připravit lektvar všem na očích při výuce, místo toho aby se s ním komplikovaně skrýval, dostal Harry, už když návod na jeho přípravu studoval. Tři složité fáze přípravy, v kterých nesmíte udělat chybu, a na závěr ochlazení lektvaru na osmdesát stupňů celsia aby se mohla přidat jedna slza ohnivého fénixe. Tohle byla Snapeova nejnovější verze.  Lektvar se nemusel užívat denně, sedm dní před úplňkem. Stačily jen dvě dávky, jedna den před a další v den úplňku. A slza fénixe měla pomoci s hojením ran způsobených násilnou transformací.

      Bylo mu jasné, že se tento lektvar nedá vyrábět v tak velkém množství opakovaně. Většina ingrediencí byla sice snadno dostupná; mnoho z nich pěstovala madam Prýtová ve svých sklenících, nebo volně rostly v Zapovězeném lese. Měchýřnatky laločnaté byly řasy z Bradavického jezera, ropuší sleziny byly materiál, s kterým Harry na svých trestech pracoval častěji, než by mu bylo milé. Snape mu vždycky s radostí přiděloval takové úkoly, jako kuchání žab, krys a švábů a třídění jejich vnitřností do sklenic s konzervačním lektvarem.

      Ovšem mleté šupiny baziliška, první ingredience druhé fáze vaření, prach z křídel duhových květinových víl, který zahajoval třetí fázi přípravy, a slza fénixe, která vaření uzavírala, byly ingredience těžko dostupné a vzácné. Ale Harry měl v šuplíku nočního stolku v lahvičce od očních kapek jiné slzy…

      Když v úterý večer, po dalším náročném tréninku šermu se Snapem, dorazil do knihovny, tak se mu ulevilo, že tu našel tu nejpovolanější osobu.

      „Ty máš určitě lykantropii podrobně nastudovanou, Hermiono. Pomůžeš mi, abych to nemusel zdlouhavě hledat?“ zřítil se vyčerpaně na židli vedle své kamarádky.

      „Co potřebuješ vědět?“ zeptala se Hermiona, když neochotně zvedla hlavu od své knihy.

      „Je lykantropie nemoc, nebo prokletí?“

      „Je to prokletí, které se šíří jako infekce slinami nakaženého jedince. Musí se dostat přímo do krevního oběhu. Když ti Remus ve vlčí podobě olízne ruku, tak se nenakazíš, pokud na ní nemáš krvácející zranění. To bys ale měl vědět. Učili jsme se to ve třetím ročníku,“ káravě se na něj zadívala Hermiona.

      „Jo, promiň,“ zašklebil se Harry. „Jde o to, že ty kapky, které vyléčily tvoje oči, zničí každou škodlivou či temnou kletbu a měly by také vyléčit každou nemoc, ale to ještě není úplně vyzkoušené. Co by se stalo, kdybych je přidal do vlkodlačího lektvaru?“

      Hermiona se na něj zamračila.

      „Právě se snažím přijít na to, co to bylo za kapky. Prohledala jsem už všechno, co tady v knihovně je, včetně knih z oddělení s omezeným přístupem, a nic jsem nenašla. Nemůžu ti proto říct, jak s tou substancí pracovat, když nevím, co to je…“

      Harry si povzdechl. Tak hrozně rád by jí to všechno řekl, ale nesměl. Brumbál mu to přísně zakázal.

      „Musím se naučit to kouzlo, ale je tak hrozně složité. Už mě to opravdu štve, že ti nemůžu nic říct. Potřebuji tvoje vědomosti…“ bručel nespokojeně.

      Hermiona na něj chvíli zamyšleně hleděla a pak mu navrhla řešení:

      „Jestli je profesor Snape obeznámen s tím, co mi nemůžeš prozradit, tak se poraď s ním. Je to jeho recept, neměl bys ho měnit nebo vylepšovat bez toho, abys to konzultoval s ním. Zajdi k němu hned po snídani, než začne hodina. Protože tohle by mohlo znamenat průlom v léčbě lykantropie…“ poradila mu nakonec a Harry její návrh s úlevou přijal.

      Ráno si pospíšil se snídaní, vzal sebou Holly a šel do Snapeovy kanceláře. Holly se pro jeho nápad okamžitě nadchla, ale Snape příliš nadšeně nevypadal.

      „Ještě jsem neměl příležitost se slzami zlatého fénixe experimentovat. Nevím, jak se chovají ve spojení s ostatními ingrediencemi, nevím, jakou teplotu potřebují na to, aby v lektvaru správně reagovaly a propojily se s ostatními složkami. Nemůžeme předpokládat, že se budou chovat stejně jako Fawkesovy slzy. Mohl byste ten lektvar dokonale zkazit…“ uvažoval nahlas, když mu Harry navrhl, že do své várky na závěr přidá tři své slzy.

      „Tak to berte jako první experiment, pane. Když lektvar pokazím, tak mi klidně můžete dát trolla…“ přesvědčoval Snapea.

      „Jste si příliš jistý, že se vám lektvar podaří uvařit bezchybně, pane Pottere. Očekávám, že uspěje sotva polovina vaší třídy. To, co budete vařit dnes, je to nejnáročnější, s čím jste se zatím setkali…“ pochybovačně se mračil Snape.

      „Když Harry neuspěje, tak to zkusím já, pane,“ navrhovala Holly. „Už jsem vařila složitější lektvary, tenhle určitě zvládnu. Myslím, že Harryho nápad by se měl vyzkoušet.“

      „Dobře, zkusíme to,“ souhlasil nakonec Snape. „Vy dva nikam nepospíchejte. Dejte si s přípravou načas tak, abyste nestihli dokončit s ostatními. Experimentovat budeme, až zůstaneme v učebně sami…“ vyhnal je z kabinetu a šel otevřít dveře učebny pro ostatní studenty, kteří již nedočkavě přešlapovali na chodbě.

      Ve třídě bylo napjaté ticho. Snapeova výhružka, že z pokročilých lektvarů vyhodí každého, kdo tento úkol nezvládne, visela ve vzduchu jako plášť mozkomora. Nejpracnější a nejnamáhavější první fázi vaření zvládli všichni. Když se upocení studenti na chvíli uvolnili a využili deset minut klidného probublávání svých lektvarů na přípravu složek druhé fáze, Snape obešel třídu a zkontroloval kotlíky. Pak se rozhodl, že trochu zmírní dusno ve třídě.

      „První fázi jste kupodivu zvládli. Odpovídá úrovni schopností, které pro šestý ročník požaduji. Takže všichni zůstáváte v mé třídě. Další vaření budu klasifikovat. Kdo neprojde nástrahami druhé fáze, dostane z dnešní hodiny M jako mizerné. Kdo pokazí třetí fázi, může očekávat pouze známku přijatelnou. Nad očekávání dostanou studenti, kteří budou schopni vytvořit použitelný lektvar s nepodstatnými odchylkami ve vzhledu či vůni. Pouze naprosto bezchybně odvedená práce vám vyslouží vynikající…“

      Pomohlo to. Studenti se nepatrně uvolnili, přesto pečlivě studovali ze svých pergamenů další kroky přípravy, která začala tím, že jim Snape osobně odměřil do jejich kotlíků dávku mletých šupin baziliška.

      Druhou fázi vaření nezvládli Nott ze Zmijozelu a Anthony Goldstein z Havraspáru. Zatímco Nott vypadal, že se mu ulevilo, a po té, co Snape odstranil jeho zpackaný lektvar z kotlíku, rychle odešel z učebny, Anthony byl očividně velmi zklamaný, zůstával ve třídě a snažil se přijít na to, kde udělal chybu. Nakonec na to přišel. Neprovařil dostatečně mleté šupiny a začal přidávat ostatní ingredience příliš brzy, takže nedošlo ke správné reakci. Jeho lektvar zůstal špinavě žlutý v době, kdy měl změnit barvu na tmavě hnědou.

      Požádal profesora Snapea, jestli by mu neumožnil napravit chybu a uvařit vlkodlačí lektvar po vyučování ještě jednou.

      „Po večeři, pane Goldsteine. Ale pokud zničíte další porci ingrediencí, tak v pokročilých lektvarech skončíte!“ souhlasil nakonec Snape a dovolil mu, aby zůstal ve třídě a sledoval své úspěšnější spolužáky.

      Malfoy zničil lektvar hned na začátku třetí fáze. Vypadalo to, jako by vaření sabotoval úmyslně. Snape si to také myslel, a proto ho po likvidaci bublajícího a prskajícího obsahu kotlíku nenechal odejít ze třídy, ale zaměstnal ho loupáním scvrklofíků pro druháky, kteří měli hodinu po nich.

      Všichni ostatní uvařili použitelný lektvar. Ten Ronův sice zapáchal o dost hůř než ostatní a Justinův měl víc zelenou než hnědou barvu, ale Snape i do jejich výtvorů nakonec přidal kapátkem po jedné Fawkesově slze, takže oba prošli se známkou nad očekávání a rozlévali své lektvary do připravených lahviček. Neville Longbottom získal své historicky první výtečné hodnocení z lektvarů. Harry a Holly dovařili v okamžiku, kdy se ostatní studenti začali trousit ze třídy. Zůstala tu s nimi jen Hermiona.

      Odstavili kotlíky a pozorně sledovali teplotu. Když se teploměr dotkl hodnoty osmdesáti stupňů, tak přistoupil Snape a přidal po jedné kapce ze své lahvičky.

      „Třikrát zamíchat proti směru hodinových ručiček, pane Pottere. A teď můžete začít experimentovat. Kolik kapek chcete přidat?“ zeptal se skepticky Snape.

      „Zatím vždy stačily tři kapky, pane, ale tady zřejmě kromě prokletí budeme muset léčit i nemoc. Zkusil bych do jednoho lektvaru tři kapky a do druhého pět. Uvidíme, jak to bude fungovat…“ přemýšlel nahlas Harry a Snape mu to odsouhlasil.

      Nejdřív tedy opatrně přidal tři kapky do lektvaru své sestry, zatímco ona míchala. Po každé kapce jednou po a jednou proti směru hodinových ručiček.

      „Proč jste zvolila tento způsob, slečno Goodmannová?“ zajímal se překvapeně Snape.

      „Nevím, pane. Přišlo mi to prostě nejvhodnější. Doleva pro rozpuštění a doprava pro smísení s ostatními složkami…“ odpověděla Holly.

      „Vypadá to, že máte správnou intuici, Holly. Lektvar reaguje zajímavým způsobem…“

      Toho si všiml i Harry. Blátivý, hnědo červený lektvar znatelně zřídl a změnil barvu na temně rudou se zlatými očky na hladině.

      „Udržujte střídavé míchání, dokud se ty slzy zcela nezačlení do lektvaru,“ radil Snape a s napětím zíral do jejího kotlíku spolu s Harrym a Hermionou. Holly musela zamíchat ještě pětkrát tam a zpátky, než se lektvar ustálil na jednotné krvavě rudé barvě, a ona mohla odložit míchátko a spokojeně si oddechnout.

      „Dobře, pojďte míchat i ten druhý lektvar. Vaše intuice se ukázala velmi užitečnou…“ pobídl ji Snape a všichni se přestěhovali k Harryho kotlíku.

      lektvar_2Harry přidával slzy, Holly míchala a Snape s Hermionou téměř zapomínali dýchat. Tentokrát musela Holly míchat mnohem déle, než se lektvar ustálil na světle červené barvě se zlatým leskem. Snape jim podal každému čtyři lahvičky označené nálepkami Experiment 1 a Experiment 2.

      „Doufám, že Lupin nebude mít problémy sehnat čtyři pokusné králíky. Asi byste mu měl osobně vysvětlit, co jste s tím lektvarem vyváděl, aby věděl, do čeho jdou…“ zamyšleně prohlásil Snape, když sledoval, jak sourozenci opatrně slévají své lektvary do lahví. „Chápete, doufám, slečno Grangerová, že musíte zachovat mlčenlivost o tom, co se zde dělo? Nechal jsem vás tady, protože předpokládám, že jste již věděla, co se zde chystá…“ zamračil se na Hermionu.

      „Ano, pane, věděla jsem, že chce Harry experimentovat s neznámou substancí, kterou profesor Brumbál vyléčil mé oči. Bohužel se mi zatím nepodařilo zjistit, co je to za kapky. Ovšem dnes jste mi poskytl zajímavou nápovědu, pane. Teď už vím, že mám hledat slzy…“ obdařila Snapea zářivým úsměvem, rychle popadla svou tašku a hbitě vyběhla z učebny. Dovnitř se začali váhavě trousit druháci z Havraspáru a Mrzimoru, a tak Snape nevrle zavrčel:

      „Pottere, Goodmannová, okamžitě ukliďte svá pracoviště a uvolněte místa dalším studentům. Nepočítejte s tím, že vám poskytnu omluvu pro pozdní příchod na vaši další hodinu!“ a odešel s jejich lektvary do kabinetu.

      Druháčci je obdařili soucitnými pohledy, takže se Holly a Harry na chodbě s chutí rozesmáli, než se jejich cesty rozdělily. Holly měla volnou hodinu, ale Harry se hnal na obranu proti černé magii a měl trochu strach z Pošukovy reakce na jeho pozdní příchod…

      Hermiona již zkroušeně stála vedle Moodyho stolu, takže to asi také nestihla.

      „Doufám, že máte řádnou omluvenku pro svůj pozdní příchod, Pottere!“ zavrčel na něj Pošuk a Harry se přikrčil.

      „Od profesora Snapea? Ten by mi nenapsal omluvenku, ani kdybych byl na smrtelné posteli, pane,“ odpověděl Harry a postavil se vedle Hermiony. „Stejně je to asi moje vina, že jsem nedokázal uvařit lektvar tak rychle, jako mí spolužáci. Takže se omlouvám, za pozdní příchod…“ a zatvářil se značně zkroušeně.

      „V tom případě mám dnes dva ochotné asistenty,“ vytvořil na své tváři škleb, který měl zřejmě představovat úsměv. „Vy dva, umíte už kopulovitý štít?“ zeptal se po té Moody, a když přikývli, pohodlně se opřel ve své židli. „Tak ho naučíte své spolužáky,“ rozmáchlým gestem ruky opsal celou třídu, sundal si protézu a začal si masírovat pahýl nohy.

      „Tak to jsme dopadli dobře,“ pomyslel si Harry a šel se i s Hermionou věnovat zmijozelským, protože nebelvírská část třídy už tento štít dávno uměla z Brumbálovy armády a začala s jeho procvičováním.

      Malfoy a Nott zamračeně předvedli, že tento štít také ovládají, a oba se znechuceně odsunuli co nejdále od nebelvírské dvojice. Nott velmi těžce nesl svůj trest od Brumbála. Večer co večer pracoval na podrobných rodokmenech všech nejznámějších čistokrevných rodů počínaje tím svým. Už během druhého večera pod ředitelovým dohledem zjistil, že jeho rod byl již před sto lety na vymření, protože většina narozených dětí byla bez magie.

      Jeho předkové pak udělali neuvěřitelné opatření. Svého jediného magického syna oženili se silnou mudlorozenou čarodějkou. Od té doby se počet motáků v rodové linii výrazně snížil… Časem zjistil, že ostatní čistokrevné rody jednají podobně, samozřejmě kromě těch, které raději plodí takové tupce, jako jsou Crabbe a Goyle.

      Malfoy byl také v průšvihu. Nechybělo mnoho a byl vyloučen. Po výslechu Pansy Parkinsonové pod veritasérem se bystrozoři vrátili do školy, aby Brumbála informovali o tom, že iniciátorem a plánovačem celého útoku byl právě on. Podílel se na výběru kleteb, které měly nebelvírské studenty zasáhnout, a byl to on, kdo naučil Pansy tu hroznou kletbu, která měla nadobro oslepit Hermionu.

      Malfoy byl podmínečně vyloučen a ve škole zůstal jen proto, že se za něj Snape zaručil. Od Alexe se Holly a Harry dozvěděli, jak to probíhalo. Snape na schůzce prohlásil, že ten idiot si neuvědomuje, co ho čeká, pokud se nechá ze školy vyhodit. Voldemort by ho krutě potrestal, pokud by ho rovnou nezabil, za to, že se vyhnul splnění svého úkolu. Slíbil, že udělá maximum proto, aby mladého smrtijeda uhlídal a tak ho udržel v bezpečí školy. Zřejmě si s ním potom dost důrazně promluvil, protože Malfoy byl od úterka bledší než obvykle a choval se tak krotce, až to působilo nepřirozeně.

      oooOOOooo

      Brumbál přišel po večeři na schůzku BA s dobrými zprávami a sklenicí plnou šupin jezerních lidí.

      „Profesor Snape vás ve čtvrtek po večeři očekává v učebně lektvarů. Po troše přesvědčování dokonce souhlasil, že dodá mletý roh ročního jednorožce, takže vám zbývá jen sehnat slzy testrála a dostatečné zásoby vílích perel…“ prozradil nenápadně Harrymu a jeho partě, zatímco byli ostatní zaměstnáni tréninkem odrážení kleteb pomocí zrcadlového štítu.

      Harry s Holly opět přidělali Hermioně pár zamyšlených vrásek, když po ukončení schůzky poslali ostatní pryč a zůstali sami v Komnatě nejvyšší potřeby. Po několika minutách odtud vyšli se sklenicí naplněnou zeleně zářícími řasami a několika zlatými pírky. Zatím co Lenka tento podivný jev přijala s jemným zasněným úsměvem a Ron s Nevillem na ně doráželi s otázkami, jak to udělali, Hermiona se jen rozmrzele mračila. Harry doufal, že už nebude dlouho trvat a bude jim moci prozradit, že se prostě ve své podobě zlatého fénixe spolu s Holly teleportoval přímo do jeskyně a zase zpět…

      Ve čtvrtek se hned po vyučování sešli ve vstupní hale a čekali na Lenku. Ron s nimi nebyl, měl schůzku s Moodym a Pastorkem, kteří ho učili strategii.

       „Copak tady děláte, děcka?“ zajímal se Hagrid, když přivedl první ročníky ze své hodiny až do hradu.

      „Čekáme na Lenku. Jsme domluvení, že se půjdeme podívat na testrály…“ odpověděla mu s úsměvem Holly.

      Loony_Luna_by_kuro_rakuen„Tak to na ni čekáte marně, protože za nima šla už před ňákou dobou. Viděl jsem ji, když přicházeli prváci na hodinu…“ odpověděl Hagrid a Harry vyrazil směrem k Zapovězenému lesu tak rychle, že mu ostatní sotva stačili. Znepokojený Hagrid se vydal za nimi. Dohonili ho až na pasece, kde se líně povalovalo stádečko, svým zvláštním způsobem, krásných a tajemných okřídlených tvorů. Harry stál přímo proti jednomu z nich a hleděl mu upřeně do očí.

      „Musíme ji najít!“ otočil se prudce k uříceným kamarádům. „Rozplakala testrály, pak si zavolala jednorožce a vydala se s ním někam do hlubokého lesa,“ vysvětloval udýchaně a rozhlížel se, jako by přemýšlel kterým směrem se rozběhnout.

      „Harry, přestaň panikařit!“ okřikla ho Hermiona. „Počkáme na Hagrida. Sami se za ní vydat nemůžeme.“

      „Uklidni se, Harry. Jesli šla s Alenkou, tak se jí nic nestane,“ uklidňoval ho Hagrid, když za nimi došel a Harry na něj vychrlil, co se stalo. „Alenka je nejstarší kobylka, co po tomhle lese chodí. Už je tu určitě dýl než sto let. Se svýma zkušenostma dokáže udržet Lenku v bezpečí…“

      Harry se uklidnit nechtěl. Přistoupil zpět k testrálovi a vypadalo to, jako by ho beze slovAlenka přesvědčoval, aby ho za Lenkou odnesl. Testrál nesouhlasně pohazoval hlavou, pak najednou zpozorněl, zastřihal velkýma ušima a zahleděl se na vzdálený konec mýtiny. Mezi stromy se objevila bělostná silueta a na palouk vyšel jednorožec. Lenka seděla na jeho hřbetě, ladně sklouzla dolů, objala jednorožce kolem krku a něco mu pošeptala do ucha. Harry stál jako zkamenělý, zatímco se ostatní k Lence rozběhli. Kobylka zaklepala hlavou, až se jí rozevlála dlouhá řídká hříva na krku, a okamžitě zmizela do lesa, zatímco Lenka vyšla se šťastným úsměvem vstříc svým přátelům.

      „Mám slzy i ten zlatý roh,“ hlásila a ukazovala téměř plnou, snad půllitrovou, láhev a asi dvaceticentimetrovou zlatou spirálu, které vytáhla z kapes hábitu. „Takže nemusíme profesoru Snapeovi brát jeho zásoby.“ Holly a Neville ji uznale poplácali po zádech, Hermiona si od ní ty vzácné poklady vzala a mírně ji při tom napomenula:

      „Neměla jsi pro ně chodit sama, Lenko, bylo to nebezpečné…“

      To už se probral i Harry, přiřítil se k ní a popadl ji divoce do náruče.

      „Tohle už mi nikdy nedělej, Lenko! Měl jsem o tebe hrozný strach! Slib mi, že už do lesa nikdy sama nepůjdeš!“ křičel na ni a tiskl ji k sobě, jako by z ní chtěl vymáčknout duši.

      „Vždyť mě udusíš, Harry!“ vydechla tiše Lenka a tak uvolnil sevření. Zvedla hlavu, v jejích modrých očích se objevily zvláštní veselé jiskřičky a řekla: „Nemusíš se o mě bát, s Alenkou mi nic nehrozí. Nikdo nezná les lépe, než ona…“

      Harry se zadíval na její pootevřená ústa a náhle pocítil nepřekonatelnou touhu políbit je. A tak to udělal… Pak se překvapeně odtáhl a s užaslým výrazem se utopil v modrých hlubinách jejích očí zářících štěstím.

      „No, to je dost, že ti to konečně došlo,“ konstatovala s úsměvem Holly.

      „Cože!?“ překvapeně se po ní ohlédl Harry.

      „Ale prosím tě, už pár týdnů na Lenku zíráš jako na svatý obrázek,“ kroutila očima Hermiona. „Neříkej, že ti to, co k ní cítíš, došlo teprve teď, Harry?“

      „Já…“ Harry se rozpačitě zahleděl zase na Lenku, která mezitím oběma rukama rázně odháněla od jeho hlavy roj strachopudů, zvedl ruku, něžně jí odhrnul pramínek vlasů z tváře a zastrčil jí je za ucho. „Nezlobíš se na mě?“ zeptal se pak rozpačitě.

      Lenka se usmála tak zářivě, že se ponurá mýtina pod zamračeným podzimním nebem rozsvítila jak za slunného letního dne.

      „Jistěže se nezlobím, Harry. Také tě mám tuze moc ráda…“

      V tu chvíli šťastný Harry i s Lenkou v náručí málem upadl, jak ho Hagrid pochvalně poplácal po zádech.

      „Však už je načase, aby ses zamiloval, Harry. Všude kolem se děcka muckají a tys byl porád sám, kamaráde. Lenka je bezva holka, určitě spolu budete šťastný,“ prohlásil, vytáhl z kapsy obrovský kapesník a začal do něj dojatě frkat.

      Trapnou chvilku ukončil Neville, který nesměle připomenul:

      „Asi bychom měli jít zpět do hradu. Za chvíli začne večeře a my si musíme dnes pospíšit, aby na nás profesor Snape nemusel čekat.“

      Harry nesundal paži z Lenčiných ramen ani na chvilku. Holly šla vedle ní a zvědavě se zeptala: „Jak jsi té kobylce vysvětlila, co potřebuješ?“

      „Ach, to nebylo vůbec těžké,“ odvětila klidně Lenka. „Vysvětlila jsem jí i testrálům, že to potřebuji na lektvar, který v boji dokáže zachránit životy dobrých lidí, a oni mi dali všichni své slzy. Alenka souhlasila, že mě odnese na posvátný palouček, kam chodí jednorožci, když je zavolá smrt, nebo když potřebují shodit svůj roh, aby jim narostl nový. Zůstávají tam jen ty rohy. Těla zemřelých jednorožců se promění ve stříbrný prach, který vítr rozfouká po lese a magie v něm ukrytá vstoupí do stromů, květin i tvorů, kteří tam žijí. Vyprávěla mi o tom celou cestu…“

      „Jak ti to řekla?“ divil se Neville. „Copak jednorožci umí mluvit?“

      „Samozřejmě, že jednorožci neumí mluvit, Neville. Když se jí dívám do očí, tak slyším její myšlenky. Je docela legrační,“ zasmála se, „říká mi hříbě.“

      Zatímco se Harry a Holly na sebe překvapeně podívali, tak Neville vyděšeně vyhrknul:

      „Ty slyšíš její myšlenky?! Jsi snad telepat?“

      Lenka se rozesmála. „Ne, nejsem telepat, Neville, nemusíš se obávat. U lidí, ani u jiných zvířat, mi to nefunguje. Slyším tak jen jednorožce a testrály…“

      Harry a Holly si mezitím vyměnili rychlou myšlenku: „Budeme to muset později probrat s Brumbálem. Vypadá to, že je Lenka také magický zvěromág…“ K tomu se ale dostali až během soboty.

      Harry_a_LenkaTeď zamířili všichni k poloprázdnému nebelvírskému stolu. Harry si vedl Lenku za ruku a posadil ji vedle sebe. Nevšímal si zvědavých pohledů, či posměšných úšklebků těch několika studentů, kteří již ve Velké síni čekali na večeři. Spěšně se všichni najedli a pospíchali do učebny lektvarů, protože Snapea u večeře neviděli. Už na ně čekal.

      Na pracovních stolech byly připravené tři měděné kotlíky do tří čtvrtin naplněné křišťálovou vodou z horského pramene. Snape si očividně návod k výrobě Šťastného lektvaru podrobně prostudoval. Jeho zamračená tvář roztála v okamžiku, kdy Hermiona na stůl vyložila všechny ingredience, včetně zlatého rohu a Harry tři zlatá pírka. Salazar jim totiž potvrdil, že do lektvaru používal hlavně pírka Godrikova ohnivého fénixe, ale várka, kterou jednou uvařil z pera zlatého fénixe, které mu daroval Merlin, byla mnohem silnější a účinnější. Merlin byl stejný tajnůstkář jako Brumbál a o zlatém ptáku, který se podle některých legend objevil několikrát v jeho okolí, jim odmítal říct jakékoli podrobnosti.

      Zatímco Harry, Holly a Hermiona drtili v hmoždířích po jedné šupině, první ingredienci do lektvaru, Neville pomocí zvětšovacího skla a pipety vybíral ze sklenice Vílí perly a do tří skleněných mističek je dávkoval po sedmi. Lenka a Snape se věnovali zlatému rohu. Kleštěmi z něj odštipovali malé kousky, které pak kouzelný mlýnek s jemným bzučením mlel na prach.

      Když byly šupiny rozdrceny na hladkou kašičku, začali s vařením. Šupiny za stálého míchání povařili deset minut, pak přidali do každého kotlíku s nazelenalým polotovarem po pěti testrálích slzách. Pak už přišlo na řadu zlaté pírko. Harry nedůvěřivě sledoval, jak zcela nezměněné krouží kolem kotlíku a začal pochybovat o úspěšnosti celého projektu. Jenže po přidání špetky prachu ze zlatého rohu se i pírko začalo pomalu rozpouštět. Po několika minutách napjatého očekávání a stálého míchání po směru hodinových ručiček se zlaté pírko i prach v lektvaru zcela rozpustily a obarvily ho do zářivě zlatého odstínu. Pak mohli uhasit oheň, a když lektvar trochu vychladl, přidat poslední přísadu – sedm Vílích perel. Zlatý lektvar trochu zhoustl a ustálil se na lehce nazelenalé, přesto stále zlaté barvě.

      astn_lektvar_01Vypadalo to dobře a netrvalo to celé ani hodinu. Mnohem víc času strávili rozléváním lektvaru do ozdobných malých lahviček ve tvaru miniaturních amfor, které jim Snape připravil. V každé byl tak jeden pořádný lok – šestihodinová dávka. Naplnili celkem šedesát lahviček, což byla dostatečná zásoba pro celý Řád, a dokonce zbylo i na ně. Holly přivolala tenké kožené stužky, které provlékli malými oušky a pověsili si je na krk. Harry vzal jednu i pro Rona, který se k nim asi nestihl připojit. Snapeovo kázání, že lektvar můžou použít pouze v nejvyšší nouzi, kdy jim půjde o život, přijali všichni se stoickým klidem.

      Blížil se zákaz vycházení, tak se příliš nezdržovali a vydali se na své koleje. Harry šel s Lenkou a Holly k Havraspárské věži. Holly je s vědoucím úsměvem okamžitě opustila a tak se Harry mohl konečně trochu důkladněji věnovat Lence. Když se po několika minutách konečně rozloučili, tak Harry zamířil s přihlouplým úsměvem směrem k Buclaté dámě.

      Jen zašel za roh, tak se na něj vrhl číhající Ron a směrem ke své koleji utíkala chichotající se Padma.

      „Ty jsi snad zešílel, kámo!“ téměř se zajíkal Ron. „Vyměnil jsi takovou kost jako je Goodmannová za Střelenku!?“

      V tu chvíli ho Harry popadl pod krkem a přitiskl ho ke zdi.

      „Už. Nikdy. Jí. Tak. Neříkej! Rozumíš?!“ odsekával rozzuřeně a prskal mu při tom do obličeje. Uklidnil ho až vyděšený výraz skoro o hlavu většího kamaráda. Pustil ho. „Už nikdy o Lence neříkej, že je střelená, Rone. Je to úžasná, nadaná a skvělá čarodějka. Miluju jí…“

      „Dobře, dobře,“ chlácholil ho Ron. „Neříkám, že není docela hezká, ale s Holly se srovnávat nemůže, kamaráde. Kam jsi dal oči?“

      „Rone, s Holly jsem nikdy nechodil. Je to moje příbuzná a dobrá kamarádka…“

      „Komu chceš věšet bulíky na nos? Jste věčně spolu. Pořád někam společně mizíte…“ brblal mrzutě Ron. Harry se zastavil, zakouzlil kolem nich diskrétní kouzlo a vysvětlil mu to:

      „Brumbál zjistil, že je naše magie velmi podobná a tak spolu trénujeme kouzla v tandemu, Rone. Nevěřil bys, jak účinná mohou být…“

      „Ale věřil, Harry. Dvojčata to dělají taky. Když sešlou kouzlo společně, tak proti nim nemá nikdo šanci… dokonce i v lektvarech vynikají pouze společně. I Snape si všiml, že jednotlivě jsou podprůměrní, a tak je do třídy vzal oba. Složité lektvary vaří vždycky spolu…“

      „Aha. Tak proto v pondělí přiběhli z lektvarů oba. Myslel jsem, že tam chodí jen George,“ pochopil Harry. „No… já a Holly jsme také dvojčata, Rone. Její celé jméno je Holly Lilien Potterová Goodmannová. Rozdělili nás kvůli naší bezpečnosti, když nám bylo šest měsíců, a Alex Holly adoptoval. Dozvěděli jsme se to pár týdnů po začátku školního roku…“ prozradil Ronovi Harry, zrušil diskrétní kouzlo, nechal stát zkamenělého zrzka na chodbě a pokračoval k Buclaté dámě.

      Dohonil ho, až když prolézal otvorem za portrétem.

      „Sestra?!“ udýchaně a nevěřícně sípal zrzek.

      „Tady ne, Rone!“ okřikl ho Harry a táhl ho po schodech do ložnice. Přidali se k nim i Hermiona a Neville. Harry hodil na dveře kouzlo proti vyrušení a ševellisimo.

      „Právě jsem Ronovi prozradil, že je Holly moje dvojče,“ vysvětlil Nevillovi. Ten tu zprávu přijal neobvykle klidně.

      „Myslel jsem si to. Někdy jste si hrozně podobní. Tedy nemyslím podobou, ale chováním a gesty. Jako byste spolu vyrůstali. Ale poznali jste se přece až letos o prázdninách, ne? Tak to musí být vrozené…“

      Harry se na něj usmál.

      „Ano. Já jsem celý táta, jen oči mám po mámě, a Holly je zase celá máma, jen oči má po tátovi. Proto jsme se nepoznali hned…“ přitakal Harry a předal stále ohromenému Ronovi jeho lahvičku se Šťastným lektvarem. „Ale tahle informace musí zůstat jen mezi námi, Rone. Dávej si pozor na pusu, aby ses někde neprořekl. Je ti to jasné?“

      Ron se konečně trochu probral a strávil tu ohromující informaci.

      „Jo, chápu… Ale Láskorádová, Harry? Netvrď mi, že není alespoň trochu bláznivá! Když začne o těch jejích škrknách a strachopudech…“ začal opatrně.

      Harry se rozesmál a sáhl do kufru po zajímavé knížce, kterou mu půjčil Alex. Měla tvar šestiúhelníku a podivný název: Co nevidíš, tomu nevěříš? Existují, nebo ne? Podivní tvorové, které nemůže vidět každý.“

      Hned na první straně byl nakreslený testrál. Harry listoval knihou a vysvětloval:

      „Zní příliš nepřesvědčivě jen proto, že jim dává vlastní jména. Ti její strachopudové budou zřejmě motýlice bizarní, které přitahuje strach a panika stejně jako můry světlo. Škrkny budou pravděpodobně housenky píďalky lišejníkovité, které se drží kolem skal a kamenných staveb a živí se odumřelými lišejníky. Dospělci mají skvělé mimikry a jsou těžko k nalezení, ale jejich housenky, které se živí jakoukoliv odumřelou rostlinnou stravou, mají mimikry vypracované k naprosté dokonalosti. Můžeš je spatřit pouze po požití vševidoucího lektvaru… Nebo s Pošukovým okem…“ zasmál se. „Všechny tyhle bytosti jsou kouzelné a ona vidí jejich auru. Jenže si dlouho nebyla vědoma, že vidí něco, co ostatní vidět nemůžou, a protože neměla tuhle knížku, tak si ty bytosti pojmenovala podle vlastní fantazie. Alex říká, že se s těmi vzácnými a obdivuhodnými schopnostmi vyrovnala neuvěřitelně dobře…“

      „Ty ji opravdu miluješ, co?“ usmál se Neville.

      „Ano. Asi už nějakou dobu, ale uvědomil jsem si to, až když jsem o ni měl dnes takový strach…“ odpověděl Harry a zrůžověly mu tváře.

      „Proč? Co se dělo, když jsem s vámi nebyl?“ zajímal se Ron a tak mu všechno vyprávěli.

      Nakonec se Harry zeptal: „A co ty? To jste seděli s Pastorkem až do večerky, že ses k nám nemohl přidat na vaření lektvaru?“

      Ron si odfrknul. „Drželi mě tam tak dlouho, že jsem málem nestihl večeři. Když jsem dorazil do Velké síně, tak už byly na stole jen zbytky. Proklouzl jsem do kuchyně, abych se pořádně najedl, a pak jsem usoudil, že se beze mě při vaření klidně obejdete, a šel jsem za Padmou… Máte jich dost pro všechny? Budou moct ten lektvar použít o Samhainu?“

      „Pro každého člena Řádu bude jedna šestihodinová dávka, nemusíš mít obavy, Rone,“ uklidnila ho Hermiona. „Halloweenská slavnost bude v neděli, takže úplněk bude z pondělí na úterý… Nevím proč, ale když si na to vzpomenu, tak mi běhá mráz po zádech a mám takový divný pocit…“ otřásla se Hermiona a Ron se zatvářil vyděšeně. Někdo bušil na dveře a tak Harry zrušil ochranná kouzla a dovnitř vtrhl Dean.

      „Co to tu vyvádíte?! Proč jste se tu zamkli? To tu pořádáte nějaké orgie či co?“ rozčílil se.

      „Uklidni se, Deane,“ napomenula ho Hermiona.

      „Probíráme tu jen Harryho milostný život, kámo,“ zašklebil se Ron.

      „Tak je to pravda, že Harry začal chodit s tou bláznivou havraspárkou?“ vyvalil oči Seamus, který proklouzl dovnitř za Deanem a Harry se znovu rozčílil.

      „Jo, jo, jasně…“ uklidňoval ho Dean.

      „Už o tvé lásce nebudeme mluvit hanlivě, Harrýsku. Budeme ji velebit, kudy budeme chodit…“ šklebil se Seamus. Ron s Nevillem se smáli a Hermiona je s nevěřícným kroucením hlavou opustila.

      oooOOOooo

      V pátek vzali Alex a Snape Harryho na hrad Mrzimor za Remusem a vlkodlaky. Harry se znova setkal i s Orionem, který byl na staré strážní hůrce rodu Mrzimorů jako doma. Pro desetiletého kluka byl středověký hrad jako splněný sen. Provedl nadšeně Harryho po hradě, ukazoval mu tajné skrýše a chodby, na které již se svým malým vlkodlačím kamarádem Romanem narazili. Romanovi bylo sedm a byl vlkodlakem od narození. Přišel na svět během úplňku jako štěně a transformace tak snášel mnohem lépe než později nakažení. I díky němu se Orion té přeměny pomalu přestával obávat a vypadal, že se na úplněk snad dokonce těší.

      Remus byl značně rozrušený a nervózní, když se dozvěděl, co je hlavní přísadou lektvarů označených jako Experiment 1 a 2. Děkoval Harrymu i Snapeovi tak intenzivně, že to lektvarista nehodlal déle snášet a vztekle zmizel zpět v letaxové síti. Harry pochopil, proč na Remusovy díky reaguje vždy tak podrážděně.

      „Remusi, nech toho,“ krotil svého opatrovníka. „Ještě nevíme, jestli to bude fungovat, ani jaké reakce by ten lektvar mohl u vás vyvolat. Neděkuj, dokud se nedozvíme, co to s vlkodlaky provede…“

      „Nebudeš mít problémy sehnat dobrovolníky na testování?“ zajímal se Alex.

      „To určitě ne. Na každý nový Severusův experiment mám minimálně deset ochotných pokusných subjektů. Tentokrát budu muset pečlivě vybírat, vzhledem k tomu, co se na úplněk plánuje. Oslovím tři nejsilnější kouzelníky…“ zamyslel se Remus.

      „Tři?“ zeptal se Harry.

      „Čtvrtý budu samozřejmě já, Harry. Tento pokus si nenechám ujít ani za nic…“ rozzářil se Remus.

      oooOOOooo

      Sobotu měl Harry nabitou k nesnesení. Dopoledne šerm se Snapem, odpoledne magickou zvěromagii s Holly pod Brumbálovým vedením a večer zase s Hermionou stínovou magii. Brumbál jim totiž oznámil, že v neděli nebude mít čas a Harry věděl proč.

      Snape si z něj utahoval kvůli Lence. Vytočil ho tak, že se přestal kontrolovat a útočil na něj s takovou razancí, že zničil cvičný meč. Pak si vyslechl důraznou přednášku o kontrole emocí při souboji. Když se šel před obědem s Lenkou na chvíli projít kolem hradu, aby se uklidnil, tak mu vyprávěla, jak je k ní profesor lektvarů laskavý a chrání ji před útoky svých zmijozelů. Pochopil, že ty jeho řeči byly jen provokace. Stejně mu ale některé z nich stále ležely v hlavě.

      „Děláte z té neschopné chudinky cíl pro všechny smrtijedy, Pottere, když jí tak veřejně projevujete svou přízeň. Bude pro Temného pána snadným cílem! Měl byste ji začít chránit, protože teď už všechny děti smrtijedů předaly tu horkou novinku domů…“

      Harrymu z toho bylo těžko u srdce a důrazně požádal Lenku, aby byla mnohem opatrnější než kdykoli jindy. Z jejího bezstarostného zasněného úsměvu tentokrát neměl moc dobrý pocit.

      Při odpoledním tréninku upozornili Brumbála na to, že je Lenka pravděpodobně také magický zvěromág. Ředitele nejvíc zaujala informace, že jí kobylka jednorožce oslovuje jako hříbě, a slíbil Harrymu i Holly, že si s ní brzy promluví a nabídne jí soukromé studium.

      Teleportovat se s Holly nebo s Brumbálem v jejich lidské podobě už Harryho Zlaťák, jak ho pokřtila jeho sestra, zvládl, tak se dnes učil, jak pomocí teleportu přemístit Brumbála – jednorožce a Holly jako Píšťalku. (Což byla přezdívka, kterou zase on vymyslel pro Hollyina andělského pegase, kvůli zvláštnímu zpěvu, který si často trénovala.) Brumbál všechny jejich pokusy o pojmenování jeho jednorožčí podoby vytrvale odmítal.

      Večer se s Hermionou, kromě obvyklého procvičování stínové magie, věnovali i nácviku kouzla Tajemství…

      Neděli strávili všichni psaním úkolů a ani večer na hostině se nikdo nedokázal moc uvolnit. Přestože se profesor Kratiknot s Hagridem opět vytáhli s vyzdobením Velké síně a skřítci se překonali s hromadami dobrot, které navršili na stolech, přibližující se úplněk o Samhainu dělal vrásky na mnoha dětských tvářích. I většina zmijozelských sdílela napjatou náladu. Kupodivu ani Malfoy a jeho banda se netvářili příliš uvolněně. Jen dva smrtijedi ze sedmého ročníku se tvářili samolibě, když viděli to napětí ve škole.

      V pondělí bylo těžké soustředit se na vyučování. Profesoři byli stejně nervózní jako jejich studenti, jen Moody vypadal jako obvykle. Až když Holly během tělocviku Harrymu prozradila, že umí očarovat hvězdářské dalekohledy tak, aby ukazovaly co se děje v Prasinkách, tak se všichni trochu uvolnili a domluvili se, že se sejdou po večeři na Astronomické věži.

      Byli opatrní. Ověřili si, že je nikdo nesleduje, důkladně několika kouzly zamkli a zabezpečili dveře, Hermiona zajistila věž tak, aby zvenku nebylo vidět, co se tu děje, a Holly zatím šest velkých dalekohledů zakouzlila podivnou štěkavou japonštinou tak, aby místo hvězdné oblohy ukazovaly vesnici, která za výběžkem Zapovězeného lesa nebyla pouhým okem viditelná.

      oooOOOooo

      Bylo zataženo a měsíc byl skrytý za mraky.

      Někteří obyvatelé Prasinek po Brumbálově varování dlouho před setměním zabezpečili své obchody a domovy a přemístili se ke svým příbuzným. Někteří přijali azyl v Bradavicích. Pro tyto účely sloužilo jižní křídlo za skleníky profesorky Prýtové, které skřítci udržovali v obyvatelném stavu po té, co bylo opraveno před turnajem tří kouzelnických škol.

      Někteří zůstali a rozhodli se bránit svou vesnici před vlkodlaky. Madam Rosmerta zkasírovala členy Řádu, kteří se u Tří košťat scházeli už od odpoledne, a zbystřovali si smysly kávou nebo silným čajem, a pak si naplnila zástěru hromádkou stříbrných dýk, které začali ve velkém produkovat Albus a Minerva z hromad materiálu, který jim dovnitř nanosili ostatní. Kameny, větvičky i hromady odpadků se měnily na elegantní dýky jako na běžícím pásu. Abe, hostinský od Prasečí hlavy, měl za pasem speciální meč pokrytý stříbrem, mladý knihovník nafasoval od Artura Weasleyho mudlovskou pušku a pytlík nábojů, starý Taškář se zase učil od dvojčat, jak zacházet s jejich podivnými vynálezy.

      Rosmerta nebyla nikdy zbabělá, ale dnes měla vnitřnosti stažené obavami. Její hospoda byla největší budova přímo v centru obce a tak se stala logicky baštou obránců. Albus Brumbál byl impozantní kouzelník a Rosmerta mu věřila, ale vlkodlaci byli, jak je všeobecně známo, velmi odolní vůči magii, a tak ani Brumbál pro ni v současnosti nebyl takovou jistotou jako jindy. Když viděla, jak se v lokále skoro šedesát lidí připravuje na boj, tak se jí trochu ulevilo. Podle posledních zpráv bylo vlkodlaků něco přes stovku, tak by snad měli Prasinky zachránit a zabránit ztrátám….

      oooOOOooo

      To čekání bylo na nervy drásající. V dalekohledech viděli klidnou a téměř prázdnou vesnici. Svítilo několik luceren a pouze hospoda U tří košťat zářila do tmy všemi okny. Po ulici se trousilo několik lidí, kteří sbírali kameny a nosili je do výčepu, jinak byl všude až nepřirozený klid.

      Pak se mraky roztrhly, měsíční světlo dopadlo na krajinu a za vesnicí se ozvalo první bolestné vytí.

      Všech šest studentů na astronomické věži bylo přilepeno ke svým dalekohledům a napětím ani nedýchalo. Vlkodlaků bylo nějak moc. Útočili ve vlnách. První vlna vběhla do pastí, které kolem vesnice rozmístili Weasleyovci a s kožichy plnými stříbrných střepin padali s bolestným naříkáním ještě předtím, než doběhli k prvním domům. Dalekohledy sice nepřenášely zvuk, ale Prasinky nebyly tak daleko, takže hluk boje dolehl až k nim.

      Za první vlnou zaútočila druhá, ještě silnější. Pastí zbylo jen několik a tak se asi padesát vlkodlaků dostalo až mezi domy. Vyráželi dveře, vnikali do prázdných obydlí a vzápětí se zase vraceli na ulici, kde na ně již číhaly předsunuté hlídky obránců, kteří do nich pálili z mudlovských zbraní a házeli mezi ně speciální granáty. Špinavé kožichy rozlícených bestií vytrvale zasypávaly další a další stříbrné střepiny, ale obránci se přesto museli pomalu začít stahovat do středu obce.

      Nakonec zaútočila třetí, nejsilnější skupina. Muselo v ní být snad sto vlkodlaků. Zdá se, že Voldemort se Šedohřbetem od posledního úplňku svou smečku znatelně rozšířili. Situace v Prasinkách začala vypadat neudržitelně a obránci jeden po druhém sahali po lahvičkách, které jim visely na krku…

      Harry se odtrhl od dalekohledu a vyměnil si s Holly rychlou myšlenku:

      „Musíme jim pomoci, Holly, tohle vypadá špatně…“

      „Budeme mít hrozný průšvih, Harry, jestli to uděláme,“ odpověděla Holly, ale uličnicky se při tom culila. Harry jen pokrčil rameny a zeptal se Hermiony:

      „Už jsi zvládla to kouzlo Tajemství, Mio? Protože teď ho opravdu nutně potřebujeme…“

      „Myslím, že už jsem na to přišla, ale neměla jsem zatím příležitost ho vyzkoušet,“ odpověděla Hermiona.

      „No, tak teď tu příležitost máš. Pokud by se Tajemství nepovedlo, tak si, prosím, všichni uvědomte, že to, co teď uvidíte, nesmíte opravdu nikomu jinému říct. Obzvlášť ne Padmě, Rone…“

      „Hele! Padma není zdaleka taková drbna jako Parvati,“ ohradil se dotčeně Ron, ale Harry už nereagoval, protože Hermiona právě ukončila zaklínání a všechny přítomné na věži na okamžik zahalil nezdravě nažloutlý opar. Pak se Harry a Holly proměnili.

      Zlatý fénix vyletěl na hřbet nádherného pegase a v oslňujícím světelném záblesku oba zmizeli, aby se vzápětí na to objevili na nebi nad Prasinkami.

      oooOOOooo

      Útok začal. Albus poslal svého patrona se zprávou na Ministerstvo a za chvíli už vylézaly z krbu postavy v červených bystrozorských hábitech. Obránci vyzbrojení puškami a stříbrnými granáty dvojčat Weasleyových se rozběhli k okrajům obce. Pro výbuchy, které se ozývaly všude okolo, nebylo v hospodě slyšet vlastního slova. Rosmerta sevřela v levé ruce křečovitě první dýku a do pravé si připravila hůlku. Vyšla za ostatními na náves před hospodou.

      Z okrajů vesnice se ozývaly rány, výbuchy a bolestné vytí vlkodlaků. Rosmerta se pomalu uvolňovala, vypadalo to docela nadějně. Jenže pak před Brumbálem přistál mohutný orel, proměnil se na toho nového učitele Goodmanna a hlásil:

      „Právě zaútočila třetí vlna, Albusi. Je jich moc. Nevím, kde jich tolik sebrali; museli naverbovat nějaké vlkodlaky v zahraničí…“

      Albus se zamračil a začal velet:

      „Rozmístěte se ve skupinách ke každé uličce mezi domy a připravte se! Ať se všechny předsunuté hlídky stáhnou k návsi! Nesmí se nechat odříznout.“

      vlkodlak_1Rosmerta stála po boku Minervy, Kratiknota, Rolandy Hoochové a dalších šesti členů Řádu. Z uličky před nimi vyběhlo pět lidí s puškami, postavili se vedle nich, vydýchávali se a při tom cpali do těch mudlovských vynálezů malé kovové a papírové válečky. Za nimi se hnala rozběsněná smečka. Rosmertě ztuhla krev v žilách. Hodila svou první dýku a hůlkou řídila její let. V okamžiku, kdy se zabodla do hrudi příšery, vytáhla a hodila druhou. Ostatní dělali totéž. Pušky rachotily a temná ulička se plnila těly mrtvých vlkodlaků.

      V tu chvíli se nad Prasinkami zablesklo a ve vsi bylo najednou tolik světla jako za slunečného letního dne. Vlkodlaci se zastavili a překvapeně se před tou září přikrčili. Rosmerta využila chvilky klidu, aby vzhlédla vzhůru. Nad návsí se vznášel podivný zlatý pták, který zářil jako malé slunce, a na střechu její hospody právě přistál bělostný pegas s nazlátlou hřívou a peřím na křídlech. Zvedl hlavu a z jeho hrdla se začaly linout tajemné kouzelné zvuky…   

      oooOOOooo

      Harry se vznášel nad návsí a zářil. Osvětlil celou vesnici a překvapení vlkodlaci se zastavili a stahovali do stínů. Jenže Šedohřbet vztekle zavyl a vrčením pobízel svou smečku k dalšímu útoku. Harry měl dobrý výhled. Viděl, jak se velký, šedobílý vlk vrhl na dveře jednoho domu kousek od návsi a vzápětí s bolestným kňučením dopadl zpět na ulici. Za roztříštěnými dřevěnými dveřmi se zaleskla stříbrná mříž opatřená hrozivými hroty. Další, který se pokoušel proskočit oknem, dopadl stejně.

      Vlkodlaci, rozvášnění vyzývavým vrčením svého vůdce, se v jasném světle nakonec znovu vrhli do útoku na střed obce. V tu chvíli se ale nad vesnicí rozezněla pegasova píseň. Tisíce píšťal rozechvěly vzduch a většina vlkodlaků se ustrašeně přitiskla k zemi. Šedohřbet vrčel a pokračoval v útoku, aby své smečce dodal odvahu. Někteří ho následovali, ale jiní se pomalu plížili pryč od toho zvuku, který je mrazil, mírnil jejich zuřivost a svazoval jim nohy.

      Nad Prasinky se vznesla skupinka kouzelníků na košťatech. Fred, George, Charlie, Bill, Hermionin hrdina – mladý knihovník, Kingsley a několik dalších bystrozorů pronásledovali prchající vlkodlaky a házeli po nich stříbrné granáty a dýky. Čistili vesnici a nemilosrdně ničili vše chlupaté, na co narazili.

      Harryho pozornost však upoutala skupina asi dvaceti vlkodlaků, pod vedením toho největšího a nejhrozivějšího, která neústupně pokračovala v útoku na náves. Pohybovali se křečovitě a pomalu, takže obránci měli dost času po nich vrhat dýky a střílet. Jenže dýky po jejich srsti klouzaly, broky a kulky se od ní odrážely, jako by je chránilo nějaké brnění. Tohle byla Šedohřbetova elita, chráněná kouzelnými štíty. Brumbál si všiml hrozícího průlomu a postavil se jim do cesty. Svou novou dlouhou hůlkou vrhal na jednoho po druhém Finite incantatem a zbavoval je jejich magické ochrany. Kulky a dýky konečně začaly nacházet svůj cíl a vlkodlaci jeden po druhém padali mrtví k zemi. Jen ten největší, přestože byl již několikrát zasažen, s šíleným svitem v očích stále pokračoval v útoku. Už byl jen kus před Brumbálem, už se odrážel a skákal…

      vl_oi_1V tom okamžiku se před Brumbálem s prásknutím objevil Remus, popadl Šedohřbeta letícího vzduchem pravou rukou pod krkem, rozmáchl se levou a zabořil mu přímo do srdce stříbrnou dýku. Díval se do těch překvapených a vyděšených žlutých očí, dokud nadobro nevyhasly. Píšťalka přestala zpívat a ve vesnici nastalo hrobové ticho.

      Od blízkých skal za vsí se ozval vzteklý řev. Na nejvyšším vrcholku tam stál lord Voldemort, který se chtěl pokochat rozdrcením a rozprášením Fénixova řádu. Těšil se na krev a to co viděl, ho rozlítilo do nepříčetnosti. Jeho nejdivočejší armáda byla zničena, potupena, bez milosti vyhlazena. Jeho hůlka začala na vesnici chrlit Ďábelské plameny…

      Zlaťák slétl dolů, popadl Brumbála za ramena a vznesl se s ním nad vesnici. Brumbál třímal v ruce stále Merlinovu hůlku a vyslal proti těm plamenům mocné mrazící kouzlo. Byl to souboj magie a vůle. Plameny nad vsí rychle ztrácely svůj žár, zamrzaly a padaly dolů jako sněhové vločky, krupky, kroupy i velké ledové kusy. Harry měl jedinečnou příležitost poprvé si vyzkoušet další ze svých schopností. Z jeho očí tryskaly zlaté proudy světla a zasahovaly velké kusy ledu ještě ve vzduchu, takže na zem už dopadaly roztříštěné, někdy i rozpuštěné až na vodu. Všichni obránci se seběhli na návsi, jen letecká hlídka kličkovala mezi domy a hasila ty na okraji, které byly zasaženy plameny, co Brumbál nestihl zlikvidovat.

      Voldemort ztratil nervy jako první. S dalším vzteklým řevem ukončil kouzlo a zmizel.

      Zlatý fénix opatrně postavil Brumbála do středu návsi, okamžitě zamířil k pegasovi, usadil se mu na hřbetě a v oslnivém záblesku oba zmizeli…

       

      A/N Mám napsané ještě dalšími stránky, ale rozhodla jsem se ukončit tuto kapitolu v tomto místě. Počítání vlkodlačích mrtvol, léčení několika pokousaných obránců, následky pro Harryho a Holly a Voldemortův ničivý vztek, si už užijete v další kapitole…

       

      Items details

      • Hits: 14138 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy  

      #
      maja 04 Červenec 2012
      Tentokrát jsem kapitolu nedělila na dva díly, protože má "jen" 15 stran. Doufám, že mě za tu Lenku neukamenujete. V budoucnosti se ukáže, že Harry zase neměl tak špatný vkus. Mám s ní velké plány :lol:
      #
      neky 04 Červenec 2012
      Skvělá kapitola.S Lenkou jsi měla skvělý nápad,mě osobně se taky líbí,jenom jsem zvědavej jak bude reagovat Giny.Těšim se na reakci Voldyho,nechtěl bych být v jeho přítomnosti až si bude vylývat vztek.Harry s Holy to mít jednoduchý asi taky nebudou,měly být tajnou zbraní a teď o nich ví kde kdo.
      Těšim se jak vymyslíš pokračování :lol:
      #
      Drticool 05 Červenec 2012
      Neví o nich kde kdo, jen ti co s nimi byli na věži. Ostatní ve vesnici nemají ani ponětí kdo to byl (kromě Brumbála a ostatních zasvěcených).
      #
      maja 05 Červenec 2012
      Ginny v této povídce už není do Harryho zamilovaná. Chodí už druhý rok s Deanem a nemá již příliš touhu držet se Harryho. Také ani nepatří do party Harryho nejbližších přátel...
      #
      malickaa 04 Červenec 2012
      Prostě úžasný
      #
      Elis Wolf 05 Červenec 2012
      Krásná kapitola takhle dobrou akci jsem ještě nečetla a moc se těším na dlaší díl.
      #
      Drticool 05 Červenec 2012
      Opět pěkná kapitolka a už se těším na další (tak trochu jsem čekal, že Harry otestuje ten svůj pohled na Voldíkoj).
      #
      Lachim 05 Červenec 2012
      Nádherný díl. Nechápu jak dokážeš napsat, že má "jenom" 15 stránek. :P Tolik toho nikdy nenapíšu.
      #
      anneanne 06 Červenec 2012
      Musela jsem chvilku počkat s komentářem,než se vzpamatuju z toho konce :D .Skvělá kapitola a ten konec.... no alespoň se mám na co těšit.A teď jdu číst znova,bylo tu moc informací.Tak aby jsem něco nepřehledla byla by to škoda.A Lenka je skvělá a statečná holka,už se těším na ty plány s ní :-* .
      #
      anneanne 06 Červenec 2012
      #
      Lady corten 07 Červenec 2012
      Pěkný díl, jsem ráda, že se Harry dal dohromady s Lenkou, je skvělá a na rozdíl od Giny jí mám ráda. Moc se těším na pokračování. :-)
      #
      Luna 07 Červenec 2012
      Tak tahle kapitola se mi vážně líbila. Zvláště Hermionino zjišťování, co je ona substance, že Alenka říká Lence hříbě a že Remus zabil Šedohřbeta v liské podobě, což nám něco napovídá o účincích nového lektvaru :-)

      A taky mám moc ráda pár Harry a Lenka. Rozhodně mnohonásobně raději, než Harry a Ginny (nejraději mám Harry a Severus, jsem prostě úchylná, no).
      #
      panvita 09 Červenec 2012
      tak sem se vrátil a jako přivítání mě tu čeká úplně suprová kapitola na tebe prostě nikdo nemá Májo
      kapitola je suprová a vůbec mi nevadí že je harry s lenkou dokonce bych řek že se k sobě v téhle povídce hodí protože oba jsou magičští zvěromágové ale jsem rád že harry nechodí s holly když sem to čet poprvý tak sem s hrůzou čet kapitolu za kapitolou až do tý kde se Harry dozvěděl že holly je jeho sestra
      ale za lenku jsem rád je hodná a milá
      #
      Sorcha 09 Srpen 2012
      Tak se mi konečně zprovoznil komp a můžu napsat svůj první komentář tu. Na nouťasu mi to nikdy nešlo. Je to moc krásná kapitola a vůbec celý příběh se mi moc líbí a sem zvědavá na další vývoj :-)
      #
      mary 03 Červen 2017
      Dobre, ale Sedohrbet umrel uz v minulem dile v jeskyni, takze tady nesedi :(
      #
      maja 03 Červen 2017
      Šedohřbet nebyl jmenován mezi oběťmi, nevím, jak jsi na to přišla. Toho jsem od začátku šetřila pro Remuse :-)