Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

welcomeTahle povídka je můj první pokus. Je pro všechny, kteří mají rádi FanFikci Harryho Pottera. Navazuje na 5. díl Harry Potter a Fénixův řád. Některé prvky z šesté a sedmé knihy zachovám. Ještě maličkost, Justin Finch-Fletchley se zúčastnil bitvy na ministerstvu.

Co se týká mě, tak Lachim je mírně praštěný muž, kterého díky Máji a několika jiných posedlo „básnické střevo“ a výplod této posedlosti máte před sebou.

Doufám, že se Vám bude můj příběh líbit.

Lachim

    Kapitola 20, Fingal a viteál

      morgan_le_fay„Fingal, Fingal, Fingal… Kde jsem to o něm četla?“ mumlala si Hermiona a už asi po desáté procházela regál bradavické knihovny, ve kterém byly knihy o osobnostech kouzelnického světa. Ron jí statečně dělal doprovod. Naštěstí našel knihu Historie sportovních košťat aneb od obyčejného smetáku k Ikaru 26B.

      Ikar 26B byl nejnovější typ famfrpálového koštěte od výrobce Zametáků. Bylo to první koště jejich nové řady a pro jeho stabilitu, spojenou se solidním zrychlením, ho začali používat hlavně brankáři.

      „Kruci, chtělo by to nějaký rejstřík! Jdu se najíst!“ ozvala se Hermiona a odešla z knihovny. Ron vrátil svou knížku madam Pinceové a vyrazil za ní.

      „Ta knihovna je předpotopní! Naprosto jí chybí rejstřík! Madam Pinceová by měla vidět Kouzelnické oddělení Univerzitní knihovny v Cambridgi nebo alespoň v Broumovském klášteře!“ nadávala Hermiona cestou na oběd. Ron si sice nebyl tak úplně jistý, o čem mluví, ale věděl, kdy je nejlepší být zticha a nechat Hermionu se vynadávat.

      Po obědě se celá skupinka, tvořená Harrym, Ginny, Ronem, Hermionou, Dracem, Nevillem, Justinem a Lenkou, vydala na schůzku s ředitelem. Před chrličem jim došlo, že ani jeden z nich nezná heslo. Po několika pokusech trefili to správné:

      „Makový mls.“

      „Pojďte dál, už na vás čekám,“ ozval se Brumbál, když Harry zaklepal na dveře. Posezení u krbu bylo upravené tak, aby se všichni pohodlně usadili. Ředitel jim nabídl čaj a citrónové dropsy. Čaj si dali všichni, dropsy nikdo.

      Brumbál se rozhlédl kolem sebe. Po každé straně stolu seděli čtyři studenti. „Někteří z nich jsou výjimeční už teď, co teprve za pár let…“ pomyslel si. Dva páry po každé straně, celkem osm lidí, kteří dokáží zachránit svět a porazit tu stvůru. Věřil tomu. Oni to zvládnou. Raději zavřel oči a pročistil si myšlenky. Na tohle nebyl čas. Musel jim říct něco důležitého.

      „Jak už víte, na konci prázdnin jsme se dozvěděli o tom, že čtyři z našich studentů přijali Znamení zla,“ začal pomalu Brumbál. Draco se v tu chvíli otřásl a přitiskl se k Nevillovi. Nebýt jeho, bylo by těch studentů pět.

      „Pan Smith se projevil už ve vlaku. Slečna Parkinsonová a pan Nott byli sice trochu těžší oříšek, ale díky dopisům jste je objevili sami. Další vývoj událostí už jen vaše podezření potvrdil.“

      „Nepřišli jsme na ně všichni, napadlo to Draca, pane řediteli,“ ozval se Harry.

      „Máš samozřejmě pravdu, Harry, přišel na ně Draco. Každopádně jsme od té chvíle znali tři ze čtyř. Jeden seděl v Azkabanu a druzí dva byli pod kontrolou. Slečna Parkinsonová je naštěstí poslušnější Voldemortových příkazů nežli pan Nott. Věřím, že si ho ohlídá natolik, aby už žádné komplikace z jeho strany nebyly.

      Profesor Snape nedávno objevil identitu čtvrtého studenta. Nebyli jsme si jím úplně jistí, ale události tohoto týdne nás v našem podezření jen utvrzují. Když byla Mája na ošetřovně, poprosil jsem slečnu Grangerovou, aby zjistila autora kletby. Poté jsem ji nechal napsat jeho jméno na kousek pergamenu.

      S trochou obav jsem si pergamen přečetl. Severus měl, merlinžel, pravdu. Už víme, kdo je čtvrtým smrtijedem mezi žáky naší školy. Přiznám se, že jsem byl nepříjemně překvapen,“ řekl Brumbál a odmlčel se.

      „Nenapínejte nás, pane. Kdo to je?“ zeptal se nervózně Justin. Ředitel se otočil na Hermionu a kývl. Hermiona promluvila.

      „Je to…“

      --------------------------------------

      V pondělí odpoledne seděl Ron u Zlaté knihy a četl si vzkaz od Helgy z Mrzimoru.

      Pro Odhalovače kleteb

      Drahý chlapče, jsem šťastná, že jsi dospěl až sem. Nepochybuji o tom, že svůj dar již dost ovládáš a používáš jej hlavně ku prospěchu druhých. I tak ale nezapomínej na vlastní bezpečí! Tvá moc pomůže porazit toho, jenž je Vaším nepřítelem. Až se příště vydá Tygr s Hledačem pátrat po něčem důležitém pro Vaše vítězství, budou Tě potřebovat. Měj to na paměti.

      Jsem si vědoma obtíží spojených s rozeznáváním jednotlivých barev a jejich odstínů. Mám zde pro tebe malou radu. Zkus si ve své mysli představit cosi jako knihovnu. Místnost plnou regálů a polic. Tam si systematicky, nejlépe právě na základě odstínů převažující barvy, urovnej ty kletby, které znáš, a postupně si tuto „knihovnu“ rozšiřuj. Pokud zvládáš nitrobranu, máš značně ulehčenou práci. Až přijde čas, sám najdeš cestu ke knize.

       

      Tvá patronka, Helga z Mrzimoru

      Ron si znovu přečetl vzkaz a vydal se na schůzku jejich party do Komnaty nejvyšší potřeby. Tam právě probíhala vzrušená debata Justina s Nevillem.

      „Stejně je to tam napsaný špatně,“ říkal zrovna Neville, „slunovrat je ve znamení Kozoroha a ne Střelce.“

      Už předtím se shodli, že část dopisu věnovaná slunci se vztahuje k zimnímu slunovratu, ale byl tam jeden malý problém.

      „To je fakt,“ odpověděl Nevillovi Justin, „ale znamení a souhvězdí jsou dva různé pojmy. Vlivem precese zemské osy se souhvězdí posunula. Zimní slunovratový bod se nachází, astronomicky, v souhvězdí Střelce. Astrologicky ve znamení Kozoroha.“

      „Vlivem prese… čeho?“ zeptal se Draco.

      „Precese zemské osy,“ zasáhla do debaty Hermiona, „Představ si zeměkouli a její osu procházející póly. Konce osy během zhruba 25 000 let opíšou nad póly kružnici. A jelikož astrologická znamení jsou v této podobě známá několik tisíc let, tak už nesouhlasí s astronomickými souhvězdími.“

      „Sice jsem to moc nepochopila, ale věřím ti,“ řekla Ginny, „Takže vyrážíme 21. prosince večer. Ale kam?“

      „Tak to je zatím problém. Nemůžu v knihovně najít o Fingalovi žádnou zmínku, ale jsem si jistá, že jsem o něm četla,“ odpověděla jí Hermiona. Jen to dořekla, objevila se jí na klíně útlá knížečka s názvem Život a dílo Fingala Bradatého.

      „Děkuji ti, Komnato,“ poděkovala Hermiona a okamžitě se začetla.

      „Zkusíme to vzít z druhé strany. Jsou tam zmíněné nějaké Vnitřní ostrovy. Neví někdo, co by to mělo být zač?“ vložil se do debaty Ron.

      --------------------------------------

      Mladý novic benediktýnského řádu Václav vypadl z krbu jedné malé usedlosti ve Skotsku. Otec Petr mu pomohl na nohy. Letaxová síť rozhodně nebude patřit mezi jeho oblíbené způsoby cestování. Navíc museli cestou třikrát přestupovat a všechny letaxové uzly, pražský, pařížský i londýnský, byly plné spěchajících kouzelníků.

      „Vítejte, přátelé,“ pozdravil je majitel statku, „pojďte si odpočinout. Dnes řádí bouře, ale zítra se k jeskyni pohodlně dostanete.“

      Jejich hostitel, pan Arsenius Kress, byl bývalý úředník britského Ministerstva na penzi a otce Petra znal z jakýchsi diplomatických jednání. Naštěstí se usadil právě na ostrově Staffa, kam se potřebovali dostat.

      Pan Kress je zavedl do prostorného pokoje se třemi lůžky a nechal je o samotě. Otec Jan vytáhl z kapsy malou krabičku a zkontroloval její obsah. Naštěstí byl v pořádku. Všichni tři v tichosti poděkovali Bohu za bezpečnou cestu.

      Ráno se pomocí přenášedla dostali před jeskyni. Přemístění by bylo vzhledem k tomu, že jeskyně ležela prakticky u hladiny, nebezpečné. Všichni tři, s otcem Petrem v čele, vešli dovnitř. Procházeli obrovským prostorem jeskyně vytvořeným výronem žhavé lávy.

      Dno jeskyně směrem od moře mírně stoupalo. Asi po pěti minutách chůze dorazili k jezírku, v jehož středu tryskal pramen sladké vody. Voda z jezírka odtékala kamsi do hloubi jeskyně.

      Otec Petr vytáhl hůlku a začal ve vzduchu kreslit složité obrazce. Po chvíli začal nahlas mluvit jazykem, který Václav neznal. Nebyla to ani čeština, jeho rodná řeč, ani němčina, kterou v kraji používalo mnoho lidí, a ani latina, kterou ho učili v klášteře. To kouzlo ho otec Jan naučil až o mnoho let později. Jeho původ byl keltský.

      „Cyfod tân ac Creu mewn powlen a wnaed o gerrig, sy'n diogelu dŵr allweddol hysgwyddo. Povstaň ohni a stvoř mísu z kamene, jenž chráněna vodou klíč ponese,“ mumlal otec Petr dokola. Z jezírka začala stoupat pára a po chvíli se vynořila miska z čediče, která plula po hladině.

      Otec Petr dokončil kouzlo a zavrávoral. Václav ho zachytil a pomohl mu sednout si na zem. Otec Jan mezitím přivolal misku k okraji jezírka a vložil do ní řetízek s kamenem ohně. Miska odplula do středu jezírka, červeně zazářila a zmizela. Objeví se, až přijde správný čas.

      Otec Petr se postavil a všichni tři vyšli z jeskyně. Pomocí přenášedla se vrátili na zahradu pana Kresse a po výtečném obědě odešli krbem zpátky do Čech.

      --------------------------------------

      Všichni v Komnatě nejvyšší potřeby, kromě Hermiony, přestali na chvíli hledat místo úkrytu dalšího klíče a plánovali další činnost kroužku OPČM. Najednou Hermiona vykřikla.

      „Mám to! Musel mi na chvíli přestat fungovat mozek, když mi to nedošlo dříve! Mám to! Už vím, kam musíme!“ hulákala a poskakovala u toho jako zahradní trpaslík, který ulovil obzvlášť tučnou žížalu.

      „Tak kam?“ zeptala se jí Ginny.

      Hermiona se trochu zklidnila, přestala poskakovat a odpověděla: „Fingalova jeskyně. Jeskyně na ostrově Staffa. Je to jeden z ostrovů Vnitřních Hebrid. Bydlel v ní Fingal Bradatý, kouzelník ze šestého století.“

      „A co ten básník?“ zeptal se Justin.

      „Sir Walter Scott. Psal o ostrově v jedné své básni,“ odpověděla mu Lenka. Všichni se na ni udiveně otočili. „Mamka ho ráda četla,“ vysvětlila s úsměvem.

      „Tak už to musíme jen dohodnout s Brumbálem,“ řekla Ginny.

      „Měli bychom si promluvit i s McGonagallovou,“ ozvala se Lenka.

      --------------------------------------

      V sídle Temného pána v té době poletoval Voldemortovými soukromými pokoji Maronův duch. „Ten domýšlivý kříženec ignoruje moje rady a dělá si, co chce! Proč jsem musel narazit na takového ignoranta?! Zase! Už minule mě ta královnička, Marie Tudorovna, zklamala. Nedokázala zabránit útěku té… Jak se jen jmenovala? Ano, Jane Grayové. Nakonec si stejně honila ty svoje protestanty, či co. A po téhle tupé holce musím narazit na takového arogantního tupce! Kdo to bude příště?! Morče propadlé zlu?!“

      Tohle všechno se mu honilo hlavou. Voldemort si dnes dával na čas a nevracel se do svých komnat. Dorazil teprve před půlnocí.

      „Konečně! Můžeš mi vysvětlit, kde se flákáš?!“ vyjel na něj Maron, sotva otevřel dveře.

      „Ztichni a chovej se slušně! Mluvíš s největším kouzelníkem současnosti! Dělám to, co považuju za vhodné! Já tu vládnu! Jasné?!“ zařval na něj Voldemort.

      „Dobře, chlapečku, jen se přestaň rozčilovat. Škodí to tvému zdraví,“ provokoval Maron. Voldemort zezelenal vzteky.

      „JÁ NEJSEM ŽÁDNÝ TVŮJ CHLAPEČEK! JASNÉ?! Buď mi řekni, co chceš, nebo vypadni a už se nevracej!“ řval Voldemort na ducha. Ten se jen ušklíbl.

      „No dobře. Sedni si a uklidni se. Ve večer zimního slunovratu budou tví lidé čekat u Fingal's Cave. Je žádoucí je nepustit dovnitř a zabránit nalezení prstenu,“ pronesl a odplul pryč.

      „Budou tam, ale ne proto, aby zabránili nálezu prstenu, ale aby ho sami našli a donesli mi ho. Poté budu nepřemožitelný,“ mumlal si pro sebe Temný pán. Chtěl ten klenot. Klenot plný síly Morganiny síly a moci. On ho získá a pak bude vládnout světu.

      Voldemort odešel ze svých komnat a vrátil se do trůnního sálu. Usedl na své místo a zavolal si Bellatrix.

      „Můj pane,“ klekla si před ním, „co si přejete?“

      „Dám ti ještě jednu šanci, Bello. Ještě jednou budeš velet mým smrtijedům. Pokud znovu neuspěješ, potrestám tě,“ odpověděl Voldemort.

      „Co přikazuješ, pane?“

      „Tentokrát to bude jen maličkost. Jen je třeba poněkud zčeřit vody.“

      --------------------------------------

      Nastal prosinec a s ním přišel i první sníh. Madame Hoochová umístila na famfrpálové hřiště vyhřívací kouzlo. Díky němu Nebelvír mohl první prosincovou neděli porazit Mrzimor 240:70 a stanout v čele tabulky.

      Harry si oslavu vítězství moc neužil. Ještě ten večer musel do ředitelny za Brumbálem.

      „Tak Harry,“ promluvil ředitel, když se usadili u čaje, „minulý týden jsem ukončil pátrání po druhém viteálu. Vím, co to je i kde to je. V pátek odpoledne máš volno, tak se tam vypravíme.“

      „Jistě, pane. Jen se chci zeptat, jestli by nebylo dobré vzít sebou Rona. Přeci jen vidí různá prokletí a nemyslím si, že by Voldemort viteál nijak nezabezpečil,“ odpověděl mu Harry.

      „Znovu musím pochválit tvé instinkty, Harry. Pan Weasley bude jistě více než platným členem naší výpravy,“ usmál se ředitel a otočil se na Fawkese: „Příteli, myslíš, že bys sem mohl sem dopravit pana Weasleyho?“

      Fawkes je zatrylkoval na souhlas a zmizel v záblesku ohně. Během několika vteřin byl zpět i s překvapeným Ronem.

      „Probíhá oslava podle plánu, pane Weasley?“ zeptal se s potměšilou radostí v hlase Brumbál.

      „A… Ano, pane. Děje se něco?“ reagoval vyděšeně Ron.

      „Ano, Ronalde. Děje se toho spousta,“ odvětil ředitel, „Dáte si s námi čaj? Musím vám toho hodně vysvětlit.“

      Ron přijal nabízený šálek čaje a Brumbál mu začal vysvětlovat všechno o Voldemortovi a viteálech, o tom, jak na ně přišel, o tom jak je lze zničit, a neopomněl zdůraznit, že dva již skutečně zničili. Nakonec se Ron dozvěděl i o páteční výpravě.

      Když ředitel skončil, tak se na chvíli odmlčel, aby Ron všechno vstřebal. Voldemorta, viteály a jeho účast. Bylo toho trochu mnoho najednou.

      „Jestli tomu rozumím, tak je musíme všechny najít a zničit. Teprve potom se toho bastarda,… ee, promiňte, pane řediteli, … se ho zbavíme?“

      „Přesně tak, pane Weasley. A myslím, že jste Toma celkem vystihl,“ usmál se Brumbál a poslal je zpátky do věže. Jen ho museli ujistit, že nikomu nic nepoví.

      --------------------------------------

      V úterý odpoledne, po základech lékouzelnictví, se zase všichni sešli v Komnatě nevyšší potřeby. Jen pár minut po Lence s Ginny, které měly společně přeměňování, dorazil i Brumbál v doprovodu McGonagallové.

      „Vítejte v klubovně vedoucích kroužku OPČM,“ uvítal je Harry a ukázal jim na dvě prázdná křesla. Profesoři se posadili a objevil se Dobby s čajem a sušenkami.

      „Ne, že bych nebyla vděčná za pozvání, ale proč jsem tu?“ zeptala se McGonagallová otevřeně. Harry se rozhlédl a chvíli pozoroval ředitele. Ten se ale jen usmíval. Harry si povzdechl a začal.

      „Slyšela jste již o Morganině prstenu, paní profesorko?“ zeptal se.

      „Znám tu legendu, pane Pottere. Jen nechápu, co to má společného s vámi,“ odpověděla mu.

      „Mě sice stačí moje vlastní věštba,“ začal Harry, hlavy jeho spolužáků se na něj zvědavě otočily, a jemu bylo jasné, že ho čeká další vysvětlování. Jen si povzdechl a pokračoval: „Ale v létě mi přinesla sova zvláštní dopis. Nejlepší bude, když si ho přečtete, madam.“

      McGonagallová si od něj vzala dopis a potichu si ho přečetla. Pak se rozhlédla po všech svých studentech a zeptala se: „Dobrá, uznávám, že ten dopis mluví asi o prstenu Morgany le Fay. Jen netuším, jak jste přišli na to, že to má něco společného se mnou?“

      „On to nebyl poslední dopis, madam,“ odpověděla jí Hermiona. Nechtěli popisovat události několika posledních měsíců. Harry jí proto podal i ostatní dopisy. Profesorka se do nich začetla a občas nevěřícně přejela očima po všech zúčastněných. Nechtěla věřit tomu, co viděla.

      „Tak tady jste přišli na slečnu Parkinsonovou?“ zeptala se.

      „Ano, jen mi to došlo pozdě,“ ozval se Draco a svěsil hlavu. Ještě pořád se styděl za to, co se tehdy stalo.

      „Hlavní je, že jste na to přišel, Draco,“ uklidnila ho McGonagallová, „Proč si ale myslíte, že tou paní prstenu mám být právě já?“

      Neville si vzal od profesorky poslední dopis a citoval: „Ta pravá tě naučí změnit květ na mládě. Přeměňování nás učíte vy, paní profesorko.“

      „To je sice pravda, ale určitě by se to dalo vyložit i jinak,“ protestovala profesorka.

      „Věřte, že já o svoji moc taky nestál, paní profesorko,“ ozval se Justin a zpod košile vytáhl svůj klíč.

      McGonagallová se zvedla a z blízka si prohlédla jeho řetízek se smaragdovým přívěskem v podobě akátového listu. Pak se ho zeptala: „Jakou moc máte na mysli, pane Finch-Fletchley?“

      „Jsem potomkem Helgy z Mrzimoru a Pánem Země, madam.“

      „Zatím to vypadá, že se vystřídáme všichni, paní profesorko,“ zasáhla do hovoru Lenka, „Za pár dní získá svůj klíč Ginny. Pak asi Draco a nakonec já.“

      „Jak jste na to přišla, slečno Láskorádová?“ vložil se do rozhovoru poprvé Brumbál.

      „S Ginny jsme si již naprosto jistí a za Zmijozel a Havraspár jsme tady jenom Draco a já, pane řediteli,“ odpověděla Lenka.

      cave

      „To je druhá věc, o které jsme chtěli s vámi mluvit, pane řediteli. V den zimního slunovratu, mám být ve Fingalově jeskyni na ostrově Staffa,“ promluvila Ginny.

      „Jste si tím jistí?“ zeptal se Brumbál.

      „Ano, pane řediteli,“ ujistil ho Ron. V jeho hlase byly slyšet jeho obavy o sestru. Přeci jen byl i ve výpravě pro první klíč a věděl, co můžou čekat.

      „Není důvod se znepokojovat, pane Weasley. Pokud se dobře připravíme, tak nás smrtijedi nezaskočí. Minule jsme je nečekali a stejně jsme je zvládli. Třeba se nám podaří jim úplně vyhnout,“ uklidňoval ho Brumbál.

      „Myslím, že bychom měli naši diskuzi pro dnešek skončit. Za chvíli bude večerka, tak ať všichni dorazíte včas na koleje,“ zarazila debatu profesorka přeměňování. Všichni studenti se rozloučili a bez protestů odešli. Když se chystal k odchodu i ředitel, tak ho McGonagallová zarazila.

      „Myslím, Albusi, že si musíme ještě promluvit.“

      „Jistě Minervo, jen jsem se domníval, že křesla u krbu v ředitelně budou pohodlnější.“

      „Jak myslíš, Albusi.“ Na to oba profesoři opustili Komnatu nejvyšší potřeby a vydali se směrem k Brumbálově pracovně.

      --------------------------------------

      Pátek nezačal příliš dobře. Jako každý den přistála u Harryho sova s dnešním číslem Kouzelnických novin. Na první straně byla velká fotografie ruiny jakéhosi domu, pod ní následoval článek.

      Vy-víte-kdo zaútočil na bezbranné mudly!

      Včera v podvečer zaútočili stoupenci Vy-víte-koho na dům mudlovské rodiny, jejíž děti studují na Bradavické škole čar a kouzel. Obyvatelé domu byli naštěstí v té chvíli mimo domov, nicméně jejich majetek byl zcela zničen. Týmy bystrozorů a vymazávačů paměti byly na místě během několika málo minut. Bystrozorům se podařilo zadržet dva smrtijedy. Podle neověřených informací se jednalo o Marcuse Numba a Hercula Middelmana, nedávné absolventy Bradavic. Ministerstvo potvrdilo pouze zatčení dvou podezřelých, k jejich identitě se odmítá vyjádřit.

      Ministryně Bonesová ihned ustanovila dva zaměstnance Ministerstva, kouzelníka Anatola Fuchse a mudlovskou zaměstnankyni Oddělení pro komunikaci s mudly Petúnii Dursleyovou, jako styčné osoby pro naléhavá jednání s mudlovským premiérem.

      Na základě dobrých zkušeností se zřízením společného vyšetřovacího týmu, sestaveného pro objasnění útoků v Londýně a v Edinburgu, započalo jednání představitelů obou vládních garnitur o vytvoření společné agentury na ochranu rodin mudlorozených studentů Bradavic.

      Madam Bonesová již krátce o aktuální situaci jednala s mudlovským premiérem. Oba se dohodli na výše zmíněných společných opatřeních a vydali společné prohlášení odsuzující podobné činy. Mudlovský premiér je dokonce označil za teroristické (vysvětlení pojmu, viz strana 3).

      Podrobná jednání o složení a činnosti zmíněné agentury je plně svěřeno výše jmenovaným zástupcům Ministerstva. Budou jednat osobně s mudlovským ministrem vnitra Johnem Martialem, jehož syn je jedním z bradavických studentů. (Tato informace je zveřejněna se svolením pana Martiala.)

      Ministryně dále ujistila kouzelnickou společnost, že majitelé zničené nemovitosti budou řádně odškodněni. Kromě toho se pracovníkům Ministerstva podařilo zničení domu zamaskovat jako výbuch plynu (více na straně 2) a tak jeho majitelé dostanou nějaké prostředky i od takzvané pojišťovny (blíže, viz strana 2).

      Ve chvíli, když Harry dočetl až sem, uslyšel výkřik. Položil noviny na stůl a nedaleko od sebe uviděl Colina Creeveyho utěšujícího svého mladšího bratra. Na stole před nimi ležel dopis.

      „Byl to jejich dům,“ řekla mu Hermiona. Oba dva vstali a šli podpořit bratry Creeveyovi. Během několika málo minut se kolem nich utvořil hlouček studentů, snažících se jim tak vyjádřit svoji podporu. Byly v něm studenti ze všech kolejí, včetně zmijozelské.

      Minerva McGonagallová vstala od snídaně a vydala se k nebelvírskému stolu. Měla v úmyslu je oba vzít do svého kabinetu a s tichým souhlasem všech svých kolegů je omluvit z vyučování. Předběhl ji však Krvavý baron. Ten se vznášel jen kousek od bratrů Creeveyových.

      „Musím se vám, pánové, jménem zmijozelské koleje omluvit za jednání těch dvou individuí, které ji, merlinžel, navštěvovali. Jejich činy ani jejich názory neschvaluji a tímto vyjadřuji své rozhořčení nad tímto hanebným činem. Budiž vám útěchou, že vaši rodičové jsou v pořádku,“ řekl a uklonil se jim.

      „Děkuji, Barone. Mám ve vaší koleji několik kamarádů a vím, že lstivost a prohnanost nejsou z principu špatné vlastnosti,“ odpověděl mu Colin a zdvořile úklonu opětoval.

      Po tomto rozhovoru přišla na řadu konečně McGonagallová a odvedla oba bratry do kabinetu. Poté, co do školy dorazili jejich rodiče, se chlapcům znatelně ulevilo. Ministerstvo koupilo Creeveyovým jako odškodné dům v Godrikově dole. Během týdne bude připravený k nastěhování.

      Po obědě se Harry s Ronem vydali do ředitelny. Na heslo „Lékořicové lístky“ je chrlič pustil dál. Brumbál už na ně čekal. Odešli krbem na Grimmauldovo náměstí, odkud se pomocí přenášedla dostali na kopec nad vesnicí Malý Visánek.

      „Pamatujete si, co jsem vám říkal o Tomově rodině?“ zeptal se Brumbál.

      „Jeho rodiče pocházeli z Malého Visánku, pane,“ odpověděl Ron.

      „Ano, Ronalde. A my jsme teď nad ním. Malý Visánek je ta vesnice pod námi. Jeho otec pocházel z toho statku vzadu, ale tam mi dnes nepůjdeme. Viteál bude v chatrči, kde žili Gauntovi,“ řekl ředitel a vyrazil. Oba mladí kouzelníci ho následovali.

      Asi po pěti minutách došli na kraj vesnice. Tam odbočili na nezřetelnou pěšinu vedoucí do lesa. Ušli ještě několik metrů a Brumbál se zastavil.

      „Pane Weasley, vidíte nějakou kletbu?“ zeptal se Rona.

      „Ano, pane řediteli,“ odpověděl po krátkém zaváhání Ron, „Jsou tam nejméně tři kletby černé magie, ale nejsem si moc jistý jaké.“

      „Soustředí se na jedno místo, nebo nám překáží v cestě?“

      „Jedna je někde těsně za krajem lesa, další dvě jsou dál.“

      „Poznáte tu první?“

      „Vypadá to jako odpuzující kouzlo. Ale tuhle formu jsem neviděl, asi v něm bude hodně temné magie. Odpuzující kouzlo je jasně červenooranžové, tady jsou ty barvy tmavé a vstupuje do toho černá,“ odpověděl po chvíli Ron.

      Apperta transitum,“ řekl Brumbál a namířil hůlku směrem k lesu. Za první řadou stromů se zablesklo a objevila se silueta chatrče. Vyšli směrem k ní.

      „Upozorněte mne, pokud by nám v cestě stála nějaká další kletba, pane Weasley,“ zopakoval svou prosbu ředitel.

      Před chatrč se dostali bez problémů. Ta byla beze dveří a bez oken, sotva držela pohromadě. Pár kroků před ní je Ron zastavil.

      „Ve dveřích je něco, co mi připomíná kombinaci odrážecí a odpuzující kletby.“

      „To bude Iaculat, vystřelovací kletba. Děkuji, pane Weasley,“ mrknul na něj Brumbál a pomocí neverbálního kouzla kletbu zrušil. Chtěl udělat krok vpřed, ale Ron ho chytil za ruku a zastavil.

      „Ne pane, dovnitř v žádném případě nesmíte!“ řekl důrazně.

      „Proč, pane Weasley?“ zeptal se ředitel.

      „Jsou tam dvě kletby, pane. Jedna zabírá celou podlahu a pod ní je ještě jedna,“ odpověděl Ron.

      „Poznáte je?“

      „Ne, pane. Nic podobného jsem ještě neviděl. První vypadá jako krvavě rudá smíchaná s tou nejtemnější černou, jakou jsem viděl, barvu té druhé nedokážu určit, pane.“

      Revelio Nigre Reditus, Revelio Malum,“ prones Brumbál důrazně dvě silná kouzla odhalující tu nejčernější magii. Podlaha chatrče zasvítila nejjedovatější zelenou, jakou kdy Harry v životě viděl. Byla dokonce horší než odstín, kterým mu o prázdninách teta přikázala natřít lavičku na zahradě.

      „Je to jedna z nejhorších kleteb černé magie,“ pronesl k nim ředitel, „Ta kletba je velice stará a málokdo zná protikouzlo. Zajímalo by mne, kde k ní Tom přišel. Ve školní knihovně určitě ne, z oddělení s omezeným přístupem byla odebrána už v roce 1626. Já sám jsem se k ní dostal až jako ředitel.

      Říká se jí Kletba tajících nohou, pokud bychom šlápli na podlahu, začali bychom se od nohou rozpouštět. Ta kletba sama nezabíjí, zabíjí bolest, kterou vyvolá… Budete mi muset pomoct, chlapci. Jakmile vyslovím protikouzlo a jeho paprsek se dotkne podlahy, tak mi pomozte stejně jako na začátku školního roku,“ řekl Brumbál a podíval se na ně s otazníkem v očích. Oba chlapci kývli hlavami na znamení souhlasu.

      Ředitel se zhluboka nadechl a neznámým jazykem pronesl: „Ad dera prednali hined few qast ej mal nitum.“ Z jeho hůlky vystřelil světle žlutý paprsek, který se dal s hlasitým syčením do ničení kletby.

      Harry s Ronem namířili své hůlky a do paprsku se snažili poslat co nejvíc vlastní energie. Paprsek ji přijal a znatelně zesílil. I tak to trvalo několik minut, než mohli bezpečně vstoupit do chatrče.

      „Děkuji, chlapci. Bez vaší pomoci by to trvalo mnohem déle,“ poděkoval jim Brumbál a všichni tři vešli dovnitř. Chatrč byla nejspíš dost nuzně zařízená i v době, kdy tu ještě někdo bydlel. Teď tu byly jen zbytky shnilého stolu s lavicí a rozvaliny něčeho, co mohlo být kdysi pecí s kamny.

      „Co vidíte, pane Weasley?“ zeptal se ředitel Rona, ten den už poněkolikáté.

      „Pod zbytky stolu je pod podlahou schovaného něco chráněného nezcizitelnou kletbou. Je to zase černá magie, pane,“ odpověděl Ron.

      „Proč myslíte, Ronalde?“

      „Bílo fialová kombinace je typická pro nezcizitelné kletby, ale tady je to ještě jakoby ovázané černou mašlí, pane.“

      Ředitel jen pokýval hlavou a tentokrát chvíli neverbálně kouzlil. Trvalo dost dlouho, než se z Ronem označeného místa vznesl do vzduchu zlatý prsten s lehce nafialovělým kamenem. Brumbál vytáhl levou rukou z kapsy hábitu černou krabičku a odlevitoval prsten do ní. Pevně uzavřenou si ji vložil zpět do kapsy.

      „Tak, tady jsme hotovi. A teď honem pryč,“ usmál se a vykročil ven z chatrče. Na Grimmauldovo náměstí se pomocí přenášedla vrátili hned, jakmile vyšli z lesa. Nikdo z Malého Visánku si ničeho nevšiml. Poté se krbem odletaxovali do ředitelny.

      „V jakém jazyce byla ta protikletba, se kterou jsme vám pomáhali?“ zeptal se Harry, když byli všichni z krbu venku.

      „Popravdě řečeno sám nevím. Kletba i protikletba zřejmě vznikly ještě před Merlinem. Ten jazyk je zcela neznámý. Já se domnívám, že se jedná o předchůdce keltštiny, ale to je jen můj nekvalifikovaný odhad,“ odpověděl Brumbál a vyndal z vitríny meč Godrika Nebelvíra.

      Z kapsy vytáhl krabičku a prsten odlevitoval na malý stolek u dveří. Sklonil se k němu a opatrně si ho prohlédl.

      „Pojďte se na něj podívat, než ho zničíme. Koukněte se, ale nedotýkejte se ho,“ řekl a poodstoupil. Harry se naklonil jako první a uviděl, že na kameni je něco jemně vyryto. Když se podíval lépe, rozeznal rytinu jednorožce.

      „Je to prsten, který zcela jistě patřil Gauntům, jednorožce měli ve znaku. Je ironické, že zrovna rodina, ze které vzešel Voldemort, se pyšnila právě takovýmto erbem,“ pronesl ředitel a podal meč Harrymu. Ten se ale, k Brumbálově překvapení, otočil na Rona.

      „Myslím, že tenhle viteál čekal na tebe,“ řekl a podal mu meč.

      Ron se na Harryho nejistě usmál, ale na nic nečekal a sekl mečem do prstenu. Kámen se rozpůlil a vylétl z něj obláček šedavé mlhy, který se ihned rozplynul. Prsten i stolek tentokrát zásah mocnou zbraní přežily. Prsten byl skřetí práce a jako takový byl prakticky nezničitelný. Kámen oslabila přítomností zlého kouzla, ale samotný prsten ne.

      Ředitel se poté rozloučil s oběma studenty. V Nebelvírské věži je jejich spolužáci zasypali dotazy, ale k Harryho údivu a Hermionině zlosti, dokonce ani Ron nic neprozradil. Přesně jak Brumbálovi slíbil.

      --------------------------------------

      V pondělí odpoledne se Harry vypravil do sovince. Plánoval pozvat na Vánoce do Londýna spoustu lidí a Hedvika měla roznést pozvánky. Našel ji, jak sedí nahoře pod střechou na jednom bidýlku s Johnovým Patrikem. Jakmile ho uviděla, slétla a usadila se mu na rameni. Harry jí podal první obálku, byla pro Tonksovy, a nabídl jí pamlsek. Hedvika ho přijala a jemně ho klovla do ucha, pak s tichým houknutím vyletěla oknem.

      Harrymu trvalo pár dní, než pomocí Hedviky rozeslal všechny pozvánky. K jeho údivu mu odpovědi Hedvika nosila obratem. Skoro všichni přijali. Na Vánoce bude na Grimmauldově náměstí pěkně živo. Kromě Harryho a Remuse tam budou všichni Weasleyovi, Tonksovi s Dracem, Longbottomovi, paní Figgová a samozřejmě i teta Petúnie s Dudleym. Draco a teta sice trochu protestovali, naštěstí však byli oba nuceni kapitulovat. Draco s ohledem na Tonksovy a teta kvůli Dudleymu.

      I tak se našli dva pozvaní, kteří s díky odmítli. Brumbál a Snape se oba odvolali na těch několik studentů, kteří ve škole zůstali přes Vánoce. Lektvarista se vymluvil i na Voldemorta. Na hradě zůstávalo přes svátky i pár žáků ze Zmijozelu a ti, ač neoznačkováni, by mohli kvůli rodičům a známým donášet.

      Když se Krátura dozvěděl, kolik lidí bude o svátcích obsluhovat, vypadal jako by měl Vánoce už dnes. Horlivě přikyvoval a nakonec byl tak nadšený, že se hned po návratu do Londýna pustil do příprav a úklidu celého domu. Remus jen s úsměvem kroutil hlavou nad nadšením domácího skřítka.

      --------------------------------------

      Ráno v den zimního slunovratu, dvacátého prvního prosince, odjela většina studentů domů. Z těch, kteří se rozhodli zůstat ve škole, se jich pět chystalo na výpravu, která zcela nesouvisela s výukou.

      Když večer přišel Brumbál do Vstupní síně, všichni už na něj čekali. Justina, Harryho, Rona, Draca a Nevilla tentokrát doplnila ještě Ginny.

      „Buďte obezřetní, musíme počítat s tím, že tam na nás zase budou čekat smrtijedi,“ upozornil ještě svoje studenty. Všichni jen přikývli a vyrazili opět k jezeru.

      Pomocí přenášedla ze stejné citrónové šály jako minule se dostali na ostrov Staffa. Přistáli nedaleko srázu, ve kterém byla jeskyně. Brumbál skutečně počítal s přítomností jejich nepřátel a tak raději neriskoval hromadné přistání na nerovném a mokrém povrchu útesů u ústí podzemních prostor.

      Ron s Nevillem se oparně nahnuli přes okraj skal a podívali se dolů. Chvíli pozorovali útesy a pak se vrátili k přátelům.

      „Je tam šest smrtijedů,“ informoval je Neville o tom, co dole viděl. „Tvoje teta tu dneska není,“ dodal pro Draca.

      „Na vchodu je umístěná překážecí kletba. Asi nás chtějí jen zdržet a ne nám úplně znemožnit vstup,“ doplnil ho Ron.

      „Budeme muset něco vymyslet, než půjdeme dolů,“ řekl Harry. Nebyl z přítomnosti Voldemortových poskoků nadšený. Sice je čekal, ve skrytu ale doufal, že je tentokrát nechají na pokoji.

      Justin se chvíli zamyšleně díval na zem. Pak si dřepl a položil obě dlaně na trávu. Bylo vidět, že se soustředí. Během minuty se mu podařilo dosáhnout toho, co chtěl. Země se doslova otevřela a v otvoru se objevily schody vedoucí do jeskyně.

      „Dobrá práce, pane Finch-Fletchley,“ usmál se na Justina Brumbál a jako první se vydal po schodech dolů. Po něm šli i všichni ostatní. Jakmile byli všichni uvnitř, schody „zajely“ zpátky do stěny jeskyně a nezbylo po nich ani památky.

      Zatímco Brumbál pozoroval vstup, který byl odsud viděl, vydala se Ginny do hloubi jeskyně. Ron a Harry ji rychle následovali. Po několika minutách svižné chůze dorazili k jezírku s pramenem. Ginny se zastavila a začala recitovat.

      Vládls Ohni, drahý pane,

      ten se mojí silou stane.

      Skrz kámen mi ji dáš,

      rubín najde Hledač náš.

      Hrdě přijmu dary Tvoje,

      Otevřu Ti srdce svoje.

      Své viny tu skládám znova,

      Já Ginny, dcera Godrikova.

      Nad jezírkem se začala vznášet načervenalá mlha. Chvilku poté se z vody začala vynořovat kamenná miska. Ta pomalu připlula ke břehu. Harry si klekl a z misky vytáhl zlatý řetízek s rubínovým přívěskem ve tvaru tří plamenů. Vstal a pověsil řetízek Ginny na krk. Červená mlha ji obklopila a pomalu se do ní vpila.

      Miska se rozsvítila a objevil se v ní nový pergamen. Harry ho vzal a schoval do kapsy hábitu. Pak se vrátili k východu z jeskyně.

      Brumbál mezitím, co byli u jezírka, zrušil kletbu, která blokovala východ. Neville, Draco a Justin už byli připraveni zaútočit na smrtijedy.

      „Břídilové, zruším jim před očima jejich kouzlo, a oni si toho ani nevšimnou. Jako pedagog jsem úplně selhal,“ stěžoval si naoko Brumbál.

      Neville se od profesorky McGonagallové naučil zvlášť účinné odhalovací kouzlo.

      Aspectus omnes sine mora,“ pronesl tiše a hůlkou opsal ve vzduchu dokonalý kruh. Maskovací kouzlo ze všech šesti smrtijedů okamžitě spadlo. Ti zaváhali, protože útok přímo z jeskyně vůbec nečekali.

      Petrificus totalus,“ zaznělo sborově. Tři ze smrtijedů padli ztuhlí k zemi, tři stihli uhnout. Okamžitě začali sesílat kletby zpět na skupinku v jeskyni. Ginny poodešla stranou, aby si vyzkoušela svou nově nabytou moc. Natáhla ruku a dotkla se stěny. Jeden z čedičových sloupů, po kterých se útočníci pohybovali, se natavil a uvěznil jednoho smrtijeda. Zbylí dva se raději přemístili pryč.

      „Vraťte se přenášedlem zpátky do školy. Profesorka McGonagallová vás nechá odejít krbem v ředitelně do Londýna. Na vás, pane Finch-Fletchley, čeká ve škole přenášedlo, pomocí kterého se dostanete domů,“ posílal je Brumbál do bezpečí.

      „A vy mezitím doprovodíte zde přítomné kouzelníky na jejich schůzku na Ministerstvo, že pane řediteli?“ dopověděl za něj s úsměvem Draco. Brumbál se také usmál a aktivoval šálu, které se již všichni studenti drželi.

      Na břehu jezera je, stejně jako minule, čekala profesorka McGonagallová.

      „Opět nějací smrtijedi, kterým se nezdá úroveň výuky obrany proti černé magii v Bradavicích?“ usmála se a podívala se na Nevilla.

      „Přesně tak, madam. Tentokrát jich bylo šest,“ odpověděl jí Neville. McGonagallová podala Justinovi s přáním krásných Vánoc kartáč na boty. Ten se sotva rozloučil a už zmizel v namodralé záři přenášedla.

      Ostatní odešli ředitelovým krbem na Grimmauldovo náměstí. Tam je čekalo bouřlivé uvítání a večeře. Pak se sešli v Harryho pokoji a společně otevřeli dopis.

      Dva živly po boku Ti stojí

      a dvě nová odhalení.

      Paní prstenu již znáte,

      její pomoc nečekáte.

      Lidé za své chyby platí,

      přátelé je nezatratí.

      Kletba černá na něm leží,

      díky živlům bude svěží.

      Do života se pak vrátí,

      prokletí své navždy ztratí.

      Soupeři a potom bratři

      třetí klíč, ten Vodě patří,

      Zelená se k stříbru vine,

      jeho srdce je teď jiné.

      „Tak teď je řada na mě,“ řekl Draco, když dočetli dopis, „Ale o kom dalším to tam mluví?“

      „Myslím, že to vím. Jen doufám, že se nepletu. Zaslouží si klid,“ odpověděl mu Harry. Draco se usmál, už mu to taky došlo…

       

      Items details

      • Hits: 4922 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy 

      #
      hrty 14 Říjen 2012
      tak dnes sem se dostal ke tve povidce. fakt zajimava. jen by me teda zajimalo, jestli se nejak projevi i harry, nebo bude delat jen poskoka pri predavani magickych predmetu:D precetl sem si vsechny kapitoly a stvalo me, ze tu neni dvacata a zrovna dnes se objevila. tak doufam, ze dalsi bude co nejdriv.
      #
      maja 14 Říjen 2012
      Takže Minerva je dědičkou Morgany? To jsem nečekala. Zajímavé :-) A Ten co na něm kletba leží, díky živlům bude svěží... Nebude to náhodou námi milovaný nenáviděný mistr lektvarů? :-*
      A čtvrtý smrtijed junior? Tohle byla od tebe pořádná kulišárna. Že se nestydíš! :o Za to ti ani nepoděkuji za novou kapitolku :P
      #
      panvita 14 Říjen 2012
      moc super kapitola a těšim se na další

      a mam takový dotaz kdo je ten čtvrtý smrtijed ve škole
      už to pak nebylo vůbec řečeno

      nebo se to dozvim v další kapitole?
      #
      Káťa-chan 14 Říjen 2012
      hmm, skvělá kapitola, ale bylo od tebe nefér zatajit nám jméno posledního smrtijeda a ještě jsi mi do hlavy nasadil brouka s tím, co na něm kletba leží a díky živlům bude svěží... No nic, tak snad nebudeme napnutí moc dlouho...
      #
      panvita 14 Říjen 2012
      taky se moc těšim na další kapitolu jsem zvědav co bude dál
      #
      Lachim 15 Říjen 2012
      Děkuji za komentáře.
      Netušil jsem, Májo, že jsem tak průhledný. Ano jde o Severuse. :lol:
      Co se týká posledního smrtijeda-juniora, jeho jméno se dozvíte příště. Malá nápověda: jde skutečně o následníka jisté krysy. :-)
      #
      anonymka9 15 Říjen 2012
      Sevík bude mít klid ... hyp hyp hurááááá ... :-) ... jsem ráda za něho ... krásná kapitolka ...
      #
      malickaa 15 Říjen 2012
      tak severus mě napadl hned, a poté nápovědě,...neříkej, že červíček má potomka??
      #
      panvita 15 Říjen 2012
      mě nenapad severus co se týče pána toho živlu.
      Ale to s tím čtvrtym smrtijedem si mě dostal když si ho neuved ale podle toho co si naznačil to vypadá na někoho z nebelvíru
      a myslim že to buď bude Dean a nebo Seamus to se necham překvapit
      #
      Lachim 15 Říjen 2012
      Pánem živlu vody bude sice zmijozel, ale ne Severus. Severuse jen zbavím znamení, na to je ovšem ještě dost času.
      Smrtijed-junior bude z Nebelvíru, ale z jiného ročníku. Mám tam velmi neoblíbenou postavu a ta to schytá.
      #
      panvita 15 Říjen 2012
      Citace Lachim:
      Pánem živlu vody bude sice zmijozel, ale ne Severus. Severuse jen zbavím znamení, na to je ovšem ještě dost času.
      Smrtijed-junior bude z Nebelvíru, ale z jiného ročníku. Mám tam velmi neoblíbenou postavu a ta to schytá.


      tak ten mě nenapadl
      #
      maja 15 Říjen 2012
      Citace Lachim:
      Pánem živlu vody bude sice zmijozel, ale ne Severus. Severuse jen zbavím znamení, na to je ovšem ještě dost času.
      Smrtijed-junior bude z Nebelvíru, ale z jiného ročníku. Mám tam velmi neoblíbenou postavu a ta to schytá.

      Chudák Colin ;-)
      #
      panvita 15 Říjen 2012
      Citace maja:
      Citace Lachim:
      Pánem živlu vody bude sice zmijozel, ale ne Severus. Severuse jen zbavím znamení, na to je ovšem ještě dost času.
      Smrtijed-junior bude z Nebelvíru, ale z jiného ročníku. Mám tam velmi neoblíbenou postavu a ta to schytá.

      Chudák Colin ;-)


      ten mě nenapdl
      #
      Lachim 16 Říjen 2012
      Colin to rozhodně nebude. Hledejte jinde. :P
      #
      maja 16 Říjen 2012
      Tak to musí být Cormac. Toho taky nemám ráda. S jeho egem je to ideální kandidát na smrtijeda :D
      #
      Fiflip9742 17 Říjen 2012
      Měl jsem sice v plánu povídku číst až bude mít více kapitol, ale musel jsem přehodnotit priority z důvodu naprosté nudy u jiné povídky (rozhodně ne na těchto stránkách!). Píšeš naprosto dokonale a stále čekám co bude s Harrym a jak to vše nakonec dopadne. Rozhodně budu (ne)trpělivě vyhlížet další kapitoly.
      #
      Voldy 24 Říjen 2012
      Teda chudák Harr\y.Všichni kolem něj jsou dědici někoho ze zakladatelů nebo Morgany a on nic.Aspon by mohl být dědic Merlina aby to trochu přebil:DD
      #
      VencaLeo 05 Srpen 2013
      Ten název vystřelovacího kouzla :D :D "Iaculat"
      Nevím jak jsi to myslel ty ale mě to dost pobavilo, jinak celá ta povídka mě upoutává čím dál tím víc. Je to fakt moc dobrý.. :)