Hledej

BlueBoard

HP fan fiction
baner_1

welcomeTahle povídka je můj první pokus. Je pro všechny, kteří mají rádi FanFikci Harryho Pottera. Navazuje na 5. díl Harry Potter a Fénixův řád. Některé prvky z šesté a sedmé knihy zachovám. Ještě maličkost, Justin Finch-Fletchley se zúčastnil bitvy na ministerstvu.

Co se týká mě, tak Lachim je mírně praštěný muž, kterého díky Máji a několika jiných posedlo „básnické střevo“ a výplod této posedlosti máte před sebou.

Doufám, že se Vám bude můj příběh líbit.

Lachim

    Kapitola 22, Křtiny

      morgan_le_fayRozdělení zmijozelské koleje bylo po Novém roce ještě viditelnější než před Vánocemi. Většina nerozhodnutých byla uplynulými událostmi donucena vybrat si stranu. Výsledek byl pro většinu školy překvapením. Pansy zůstala věrná sotva třetina koleje. U zmijozelského stolu ve Velké síni vznikla mezera dělící studenty všech ročníků.

      Draco byl znovu pasován na zmijozelského prince a neoficiálního vůdce kolejní většiny, ale sám se tohoto postu vzdal ve prospěch Blaise Zabiniho. Měl toho moc na přemýšlení a necítil se na to. Kolem Blaise se postupně utvořila jakási rada, na kterou se mohl kterýkoli zmijozel obrátit se svými problémy.

      Draco sedával často sám ve zmijozelské společenské místnosti, nebo v knihovně s kupou pergamenů a cosi neustále sepisoval. Nikomu nechtěl nic říct, dokud to nebude hotové. Jediný, kdo měl představu, na čem pracuje, byl Neville, a ten odmítl cokoli prozradit.

      Měl to v hlavě vlastně už od prázdnin, ale otcova smrt a vědomí, že někteří jeho spolužáci se nebudou moct kvůli svému rozhodnutí vrátit domů, ho donutily na tom nápadu pracovat. Hledal nějaké informace v knihovně a nakonec zjistil, že poslední právní předpisy k danému tématu vydalo Ministerstvo v roce 1810.

      Názorové rozčlenění Zmijozelu způsobilo i něco dalšího, co by nikdo ještě před pár týdny nečekal. Druhý pátek po Novém roce, 10. ledna, dorazil Draco na schůzku Brumbálovy armády v doprovodu Blaise Zabiniho. O jeho účasti sice všichni věděli, ale nikdo netušil, s čím přijde.

      Blaiseův nápad byl z počátku šokující. Navrhl zrušit BA. Všichni přítomní, včetně Draca, začali hlasitě protestovat.

      „Počkejte chvilku, nechte mě domluvit,“ zarazil je. Ještě chvíli trvalo, než se všichni utišili, teprve potom mohl Blaise pokračovat. Harry zjistil, že nejsou tak neviditelní, jak si myslel.

      „Všichni tady ve škole by se dali rozdělit do čtyř skupin. První jste vy, Brumbálova armáda, druhá my, co chodíme na kroužek OPČM, třetí parta vedená Pansy a pak tu jsou zbylí studenti. Navíc tady je i něco jako Harryho společnost. Takhle to víceméně fungovalo dodnes. Teď se natvrdo rozdělila naše kolej a myslím si, že ostatní koleje se, možná až na pár jedinců, kvůli tomu sjednotí.

      Harry, ty a tví kamarádi, podle mě, něco děláte. Je mi jasné, že to souvisí s Pánem zla a nechci raději vědět co. Kroužek nezanedbáváte a to je pro mě důležité. Podstatné je to, že on může kdykoli zaútočit na školu, a my ji chceme bránit. Nesmí to být bezhlavé, musíme se nějak zorganizovat.

      Brumbálova armáda je dnes v podstatě spolkem nadšenců bez nějakého plánu. Jste určitě skvělí čarodějové, a já bych se s nikým z vás nechtěl utkat, ale my už dneska potřebujeme, podle mě, něco jiného.“

      „Dobře, řekněme, že máš pravdu,“ skočil mu do řeči Justin, „Ale jak si to představuješ?“

      „Šesťáci a sedmáci ze Zmijozelu, tedy mimo Pansyiných nohsledů, jsou ochotni bránit školu. Mám je spolu s Dafné vést. Myslím, že by to chtělo vytvořit něco jako radu, kde by byli z každé koleje aspoň dva zástupci. Ta by spolu s profesory vymyslela plán obrany školy a posléze by i velela své koleji, kdyby bylo potřeba.

      Navenek by se nic nezměnilo, jen by se rozšířil počet členů kroužku. To je asi tak všechno,“ skončil Blaise a podíval se po přítomných. Během okamžiku se rozproudila debata, kterou Hermiona jen tak tak stíhala usměrňovat.

      ------------------------

      Ve stejnou dobu seděl Brumbál za svým stolem. Zvedl hlavu od nějakých papírů spojených s chodem školy a oči se mu zastavily na Knize Zakladatelů. Vstal a sedl si ke krbu. Pomocí hůlky si přivolal Knihu a otevřel ji.

      Již brzy najdeš další dar, tentokrát pro ty, kteří doprovází. Pak se dovíš více.

      „Tak kdopak z vás to schovává?“ zeptal se s úsměvem portrétů svých předchůdců. Všichni se na něj usmáli a mlčeli.

      ------------------------

      Ještě v sobotu ráno měla Hermiona toho Blaiseova nápadu plnou hlavu. Probírali ho ve společenské místnosti, ale teď si na něj zakázala myslet. Právě byla po snídani a mířila do ředitelny. Včera po večeři dostala, spolu s Ginny, od Brumbála vzkaz, aby ráno přišla do ředitelny. Před chrličem na ně čekal Justin.

      „Aurea camera,“ řekl a odešel. Chrlič se, v mezích svých možností, usmál a pustil je dál.

      „Posaďte se, prosím,“ přivítal je ředitel a ukázal na křesla u krbu, „Dáte si čaj?“ Obě dvě studentky se posadily a přijaly šálek čaje. Hermionu překvapilo, když se objevila konvice jen se dvěma hrnky.

      „Já si s vámi nedám, musím na chvíli odejít. Jen ještě maličkost. Heslo, kterým vám pan Finch-Fletchley otevřel vstup je platné jen pro něj, pana Weasleyho a pro vás dvě. Nikomu ho nesmíte prozradit,“ pronesl Brumbál. Chtěl ještě pokračovat, ale do ředitelny připlul duch nějaké ženy.

      „Řediteli, slečny, ráda vás vidím,“ pozdravila ta žena a zastavila se před krbem.

      „Slečno Grangerová, slečno Weasleyová, jsem rád, že vám mohu představit Mylady, ducha ředitelských komnat. Více vám řekne sama. Nejdříve si, až odejdu, přečtěte, prosím, tento pergamen,“ řekl místo představení Brumbál a na stolku se vedle podnosu s čajem objevil malý ústřižek pergamenu.

      „Teď už ale opravdu musím jít,“ usmál se, uklonil se Mylady a odešel pryč.

      Hermiona se podívala na Ginny a obě jednohlasně začaly číst, zvědavé o co vlastně jde.

      „Já, Hermiona Jane Grangerová…“

      „Já, Ginevra Molly Weasleyová…“

      „Slibuji na svou čest, že nikomu neprozradím, co se dnes dozvím a co spatřím.“ Fawkes zazpíval a Mylady se tajemně usmála.

      „Jmenuji se Laura. Moje matka Joan byla dcerou Morgany a Merlina,“ začala znovu vyprávět svůj příběh.

      „Kdo jsou tedy naši předci?“ zeptala se Ginny.

      „Ginny, ty jsi potomkem Godrika z Nebelvíru, Hermiona má mezi svými předky Godrika i Rowenu. Myslím, že je na čase, abych vám někoho představila, pojďte, prosím, za mnou,“ odpověděla Mylady a odplula dveřmi k východu z ředitelny.

      Ginny i Hermiona šly za ní a u chrliče zahnuly vpravo. Na konci chodby už na ně čekal Modrý rytíř.

      „Prohlédni si tyto dívky a prones svůj soud. Dle mého soudu jsou hodny vstupu a mají usednout na svá místa, řekla Mylady a poodplula stranou. Modrý rytíř se na ně podíval a obě dvě chvíli propaloval svým pohledem.

      „Máš pravdu, má paní. Obě jsou hodny vstoupit. Ať mi podají ruku,“ odpověděl.

      Na pokyn Mylady se rytířovy ruky dotkla nejprve Ginny a poté Hermiona. Obě se dostaly do menší čtvercové místnosti. Sotva si prohlédly obložení z ebenu a onyxu, objevil se domácí skřítek ve zlatem vyšívaném bradavickém ubrousku. Měl ho upravený jako římskou tógu a v pase přepásaný stříbrným páskem.

      „Grind vás vítá v předpokoji Zlaté komnaty. Jako nejstarší bradavický skřítek má za povinnost uvést přítomné dámy na jejich místo,“ uklonil se a udeřil bronzovou holí do dubových dveří. Když se otevřely, obě dvě vešly, dveře se za nimi okamžitě zavřely.

      Tmu, ve které se ocitly, prozářil kruh světla, ve kterém stál Grind.

      „Grind má tu čest představit vám Zlatou komnatu. Grind tímto uvádí další dvojici oprávněných do Zlaté komnaty a plní tak pradávnou povinnost svého rodu,“ pronesl skřítek slavnostně.

      Obě se rozhlédly po osvětlené kruhové místnosti. Jejich pohled se zastavil na řadě trůnů. Tři z deseti byly již obsazeny a ony překvapeně koukaly na Brumbála, Rona a Justina, kteří seděli na svých trůnech. Hermiona chtěla něco říct, ale nedostala příležitost.

      „Vítejte, je na čase, abyste usedly na svá místa,“ uvítala je Mylady, která se právě objevila.

      Grind vzal Ginny za ruku a dovedl ji doprostřed komnaty.

      „Ginevro z rodu Nebelvírova, proč chceš vládnout silám Ohně?“

      „Nežádala jsem o tuto moc, ale pokud mi byla určena, přijímám ji s pokorou. Žila jsem i bez ní a stranu Dobra nezradím, ani když o tuto moc přijdu,“ odpověděla Ginny bez zaváhání.

      „Co mi řekneš o Ohni a jeho silách?“

      „Oheň je synem Země. Stravuje a ničí její děti. Na druhou stranu ale zúrodňuje půdu. Ve věčném boji s vodou mění tvář Země. Skrývá se uvnitř Země samé i ve všech jejích dětech.“

      „Výborně,“ řekla Mylady a kývla na Grinda. Komnatou se zazněl úder jeho hole a Ginny zalila červená záře. Po chvíli se objevila v krásných rudozlatých sametových šatech, které sahaly až na zem. Teprve, když stoupala na stupínek k trůnu, bylo vidět, že má na nohou nízké rudé kotníčkové boty na nízkém podpatku se zlatým šněrováním. Rozpuštěné vlasy se zvlnily a kolem hlavy jí vytvářely kaskádu ne nepodobnou tanci plamenů.

      „Poklekni, Ginevro, dcero Nebelvírova,“ přikázala jí Mylady. Ginny jí poslechla a byla korunována korunou Paní Ohně. Z čelenky ze žhnoucí lávy vyskakovaly zlaté plameny ve tvaru královských lilií. Z trůnu stojícího nalevo od Justina zmizelo bílé plátno, byl z čediče a jeho polstrování připomínalo hejna jisker. Na vrcholu opěradla byl nebelvírský znak, zlatý okřídlený lev v červeném poli.

      „Usedni na své místo. Jsi pravou Paní Ohně,“ pokynula Ginny Mylady. Ta nesměle poslechla. Po usednutí na trůn měla pocit, že jí zalévá obrovské množství magie.

      „Předstup, Hermiono, dědičko Nebelvíru a Havraspáru, jsi na řadě.“

      Hermiona pomalu postoupila do středu komnaty a odhodlaně se podívala na Mylady.

      „Proč jsi byla uvedena do této síně?“

      „Magie ohně sídlí v srdci. To, jaké je naše srdce, určuje i podobu magického podpisu. Srdce člověka se může změnit, ale on zůstává sám sebou. Stejně jako oheň je pokaždé jiný a přitom stále stejný. Proto náleží můj dar ohni,“ odpověděla bez zaváhání.

      „Správně, co ti brání ve zneužití svého daru?“

      „Brání mi v tom moje srdce, můj rozum a moje výchova.“

      „Usedni tedy na své místo,“ souhlasila Mylady.

      Hermiona se ztratila v červené záři. Za chvilku se objevila oblečená do dlouhých stříbrných hedvábných šatů, na lemech zdobených zelenými březovými listy. Její jindy neposedné bujné kadeře byly svázány do úhledného copu. Její trůn stál úplně vpravo. Byl z březového dřeva, zdobený stříbřitým vzorem březové kůry.

      „Už polovina z vás zaujala svá místa. Za krátký čas přijdou další. Nezapomeňte na svůj slib,“ rozloučila se s nimi Mylady a s drobnou úklonou hlavy proplula zdí pryč.

      V komnatě zavládlo ticho. První, kdo se ozval, byla Ginny: „Nechápu, jak jsi dokázal o tomhle mlčet, bráško.“

      Ron se na ní podíval tím nejlepším uraženým pohledem, který měl na skladě. Jako na povel se všichni rozesmáli. Ozvěna, která se odrážela od stěn, ten smích jen znásobila.

      „Může mi někdo říct, co se to tady vlastně děje?“ zeptala se Hermiona, jakmile se přestala smát.

      „Usedli jsme na svá místa ve Zlaté komnatě, slečno Grangerová. Vše, co o tom zatím víme jistě, je to, že komnata je spojena s Prstenem. Podle dosavadních zkušeností si ale myslím, že nové informace zjistíme během několika málo dní,“ ujistil ji Brumbál.

      „Kde? V knihovně jsem nikdy na nic takového nenarazila. Možná, že v Dějinách Bradavické školy čar a kouzel byla nějaká zmínka, ale v tom případě dost neurčitá.“

      „To zjistíte, jakmile se vrátíme do ředitelny, slečno Grangerová,“ odpověděl jí ředitel. Vstal z trůnu a vykročil směrem k předsíni. Ostatní ho následovali.

      Modrý rytíř se s nimi rozloučil a opustil svůj obraz. Později ho Justin párkrát zahlédl ve druhém patře posedávat u party karbaníků.

      Když se vrátili do ředitelny, vyměnil Brumbál křesla u krbu za stůl a pět židlí. Na stole se objevila kouřící konvice čaje a tác sušenek.

      Všichni si sedli ke stolu, jen ředitel přistoupil k jedné z vitrín a vzal z ní Zlatou knihu společně s kazetou z třešňového dřeva. Oboje položil na stůl a sedl si. Hermiona sáhla po knize a otevřela ji. Když v ní začala listovat, začalo mizet i její nadšení.

      „Něco je v nepořádku, slečno Grangerová?“ zeptal se jí s úsměvem Brumbál.

      „Ano, pane řediteli,“ odpověděla mu Hermiona. Rozmrzelost v jejím hlase byla nepřehlédnutelná. „V té knize není vůbec nic, mimo obrázků vás, Justina a Rona.“

      „Tak to má být. Každý z nás dokáže přečíst jen to, co je určeno jen jemu. Za nějaký čas se určitě dočkáte,“ usmál se na Hermionu ředitel.

      „Má pravdu, Hermiono. Několik dní potom, co uvedla Mylady do Zlaté komnaty nás, jsem měl potřebu jít sem. Když jsem otevřel knihu, nedokázal jsem přečíst to, co bylo pro pana ředitele. Přečetl jsem jen vzkaz pro sebe,“ potvrdil Brumbálova slova Justin. Ron jen souhlasně přikývl. Když se podíval na svoji přítelkyni, vypadala spokojená s tímhle vysvětlením.

      „Slečno Weasleyová, pane Finch-Fletchley, myslím, že je čas, abyste si prohlédli tohle,“ vzal si Brumbál opět slovo a přistrčil třešňovou kazetu blíže k nim.

      Ginny ji opatrně otevřela a oči se jí rozšířily úžasem a nadšením. Pomalu a pečlivě si, stejně jako Justin, prohlížela její obsah.

      „Pane profesore, to vypadá jako dědictví po zakladatelích,“ řekl překvapeně Justin. Ginny v té chvíli sáhla po nebelvírově dýce. Dotkla se jí, přejela rukou po celé její délce, ale nedokázala ji vyndat.

      „Jsou to dýky zakladatelů, patří vám, ale vyndáte je, až přijde správný čas. Tak to bylo v Knize napsáno,“ odpověděl ředitel Justinovi a zároveň i Ginny na nevyslovenou otázku.

      Pak Brumbál oba drahocenné předměty vrátil na místo a všichni vyrazili do Velké síně na oběd. Ronův žaludek fungoval jako dobře seřízené hodinky. Byl na minutu přesný, pokud šlo o jídlo.

      ------------------------

      Ve stejnou dobu, kdy probíhalo uvedení Ginny a Hermiony do Zlaté komnaty, probíral Draco s Harrym a Nevillem v Komnatě nejvyšší potřeby svůj nápad. V zásadě s ním oba souhlasili.

      „Ještě to má jednu vadu,“ řekl nakonec Draco.

      „Jakou, Dráčku,“ zeptal se Neville. Draco se začervenal a zároveň se na Nevilla podíval ne zrovna láskyplným pohledem. Sice měl tuhle zdrobnělinu rád, ale v soukromí, ne před jinými lidmi. Malfoyovská výchova se nezapřela.

      „Skřeti ještě nevyřídili dědictví, sice existuje závěť, ale ten proces je zdlouhavý a ke všemu to zdržely svátky,“ vysvětlil Draco.

      „Aspoň to všechno stihneš v klidu připravit. Brumbál ti určitě poradí,“ odpověděl Harry.

      „Vlastně je tady ještě jedna maličkost, Harry, a týká se tebe,“ načal Draco nové téma, „Popravdě je to dost podstatné.“

      „Mě? Co se na tom týká mě?“ divil se Harry.

      „Jde o to, že pokud za tím budu stát jenom já, tak to neuspěje. Ale pokud do toho půjdeš od začátku se mnou, je úspěch prakticky zaručen,“ odpověděl Draco.

      „Co tím myslíš?“

      „Má to být nadace. Pokud u toho bude figurovat jen jméno Malfoy, tak nám nikdo nedá ani švrček. Ale jestliže to bude zaštítěné jménem Harry Potter, budou se moct všichni přetrhnout, aby nám něco darovali.“

      „Dobře, v tom máš asi pravdu. Ale mám podmínku, budeme tam uvedeni oba!“ souhlasil opatrně Harry. Ještě chvíli se dohadovali. Draco s tím chtěl mít na veřejnosti společného co nejméně, ale Harry ho nakonec, s vydatnou Nevillovou podporou, přemluvil. Budou v tom namočeni oba.

      ------------------------

      V neděli odpoledne se Brumbál posadil za svůj stůl v ředitelně a otevřel Knihu zakladatelů. Hned na první straně zpozoroval změnu:

      Skrze prvního máte právo na mne.

      Druhým můžete mne z části číst.

      Třetím dědictví své vydá Země.

      Že hodí se vám, buď si jist.

      S čtvrtou nové stránky otevřete.

      Dobrý sluha a zlý pán.

      Skrze něj sílu naleznete.

      Pátou Oheň patří vám.

       

      Jakmile si toho všiml, rychle otočil na zaklínadlo:

      Jednorožec kraj lesa střeží,

      tygr bránu hlídá.

      Vlk pak na půl cesty stojí,

      s vytím lunu vítá.

      Dračice svůj hrad brání,

      tolik ho má ráda.

      Ibis chodí po nádvoří,

      to si kouzlo žádá.

      Z toho, co si mohl přečíst, nebyl o nic moudřejší než dřív, ale největší překvapení toho dne ho teprve čekalo. Když chtěl otočit na další stranu, někdo zaklepal na dveře. Na ředitelovo vyzvání vešli všichni zbývající uvedení.

      „Mám dojem, že nám všem chce asi kniha něco říct,“ řekl Brumbál s úsměvem. Pomocí hůlky upravil posezení u krbu tak, aby se všichni mohli pohodlně posadit. Pět křesel obklopovalo nízký kulatý stolek. Na ten ředitel položil Knihu. Ta se sama otevřela na dosud prázdné stránce.

      Když se všichni posadili, tak se Kniha natočila tak, aby Hermiona mohla začít číst.

      Drazí potomci,

      do Zlaté komnaty vás bylo již uvedeno pět z deseti Povolaných. V tomto okamžiku proto získáváte první výhodu, kterou budete disponovat všichni.

      Když jsme zakládali tuto školu, vložili jsme na ni a na školní pozemky ochrany, které znemožňují přemísťování. Toto omezení pozbylo pro vás dnešním dnem platnosti. Po hradu a po pozemcích se můžete přemísťovat zcela volně. Časem se dokážete bez problémů přemístit kamkoli, kam budete chtít.

      Z časů dávno minulých Vás zdraví ti, jež jsou vašimi předky.

      Helga z Mrzimoru, Rowena z Havraspáru, Godrik Nebelvír a Salazar Zmijozel.

      Hermiona dočetla a prohlédla si tváře všech přítomných. Jejich výraz by se dal nejlépe popsat jako pozorný a udivený. První, kdo se vzpamatoval, byl Justin. Zavřel oči a zmizel. Během několika minut se vrátil s konvicí čaje a tácem sendvičů.

      „Funguje to,“ řekl s úsměvem a položil svačinu na stůl. Brumbál vzápětí poslal knihu na její místo v jedné z vitrín.

      ------------------------

      Ve středu odpoledne se Justin procházel s Lenkou nedaleko Zakázaného lesa. Bylo slunečno, sníh jim křupal pod nohama. Šli pomalu, mlčky a svět se omezil jen na ně dva. Paprsky slunce se odrážely od sněhu a štípaly je v očích.

      Světlo najednou přerval stín. Justin se rychle otočil a uviděl Baneho. Před nějakým časem spolu dlouho mluvili o kentaurech a o všem, co se dnes děje a i o tom, co se pravděpodobně stane. Bane ho, jako vůdce kentaurů ze Zakázaného lesa, uznal Pánem země a slíbil podporu kentaurů v boji proti Voldemortovi.

      „Dobrý den, Bane.“ oslovil Justin kentaura.

      „Zdravím tě, můj příteli. Potřebuji pomoc madam Pomfreyové.“ odpověděl Bane.

      „Něco se děje?“ zajímal se Justin.

      „Na Chariklo přišel její čas a náš šaman na to sám nestačí,“ vysvětlil mu kentaur. Justin přikývl a rozhlédl se. Naštěstí v dohledu nikdo jiný nebyl. Zavřel oči a přemístil se do prázdné místnosti vedle ošetřovny.

      „Není vám dobře, pane Finch-Fletchley?“ zeptala se ošetřovatelka, když Justin vešel na ošetřovnu.

      „Mně nic není, madam Pomfreyová. Bane vás prosí o pomoc,“ odpověděl.

      „Merline!“ vyhrkla v ten moment ošetřovatelka a rozhlédla se po svém kufříku. „Na Chariklo to už přišlo. Musíme rychle.“

      Justin ji zavedl do vedlejší komnaty a přemístil je oba zpět k Zakázanému lesu. Madam Pomfreyová se na něj překvapeně podívala.

      „Později, madam. Myslím, že na to teď nemáme čas,“ zarazil Justin nevyslovenou otázku a plaše se usmál.

      „Má pravdu, Poppy. Měli bychom jít,“ souhlasil s ním Bane. V jeho hlase byl znát strach.

      Kentaur vyrazil následován bradavickou ošetřovatelkou, Justinem i Lenkou. Dlouhou chvíli šli lesem, když se přiblížili k zelené hradbě z tomalinu stálezeleného, vysokého rychle rostoucího keře, který tvořil ochranu kentauří vesnice. Jeho listy nikdy neopadaly a díky hustým větvím a trnům byl takřka neproniknutelný.

      Když prošli branou dovnitř, tak se Lenka na okamžik zastavila a s úžasem se rozhlédla po vesnici. Stála na široké přístupové cestě, která vedla na kulatou náves s velkým ohništěm uprostřed. Kolem ní stály v několika kruzích domy kentaurů. Byly obdélníkové, postavené ze dřeva a s doškovou střechou. Od podobných lidských obydlí je odlišovaly široké dveře a o něco výše posazená okna. Neznalý návštěvník by nedokázal rozeznat, který dům patřil vůdci a který šamanovi.

      Celé to trvalo jen několik vteřin. Pak Lenka rychle doběhla ostatní. Bane, později se Lenka dozvěděla, že je vůdcem kentaurů, je dovedl ke svému domu. Kde je přivítal starší grošovaný kentaur.

      „Tak rád tě vidím, Poppy. Je nejvyšší čas,“ přivítal s neskrývanou radostí madam Pomfreyovou.

      „Doufám, že jsme dorazili včas, Lindere,“ odpověděla mu ošetřovatelka.

      „Stihli jste to na poslední chvíli, začne to každým okamžikem. Pojďme dovnitř,“ řekl Linder a vstoupil do domu.

      Lindera, šamana vesnice, následovala madam Pomfreyová bez nejmenšího zaváhání. Bane už chtěl jít za nimi, když se zastavil.

      „Jako budoucí kmotři máte povinnost být u zrození našich dvojčat,“ oznámil věcně Justinovi a Lence. „Chariklo je mojí družkou,“ dodal ještě a už je popoháněl dovnitř. Oba ho poněkud zaraženě poslechli.

      Vnitřek domu byl rozdělen do tří částí. Bane je zavedl do prostřední, největší, z nich. Madam Pomfreyová a Linder se tam už starali o kentaurku.

      „Masírujte ji, prosím, v místě přechodu zad ve hřbet, slečno Lenko,“ poprosil ji Linder. Lenka jen kývla a začala masírovat Chariklo. Justin vzal kentaurku za ruce a zavřel oči. Poprosil Zemi o pomoc a začal Chariklo skrze ruce předávat sílu Země. Bane jen postával v rohu pokoje a, neschopen čehokoli dalšího, nervózně přešlapoval. Dvojčata se u kentaurů téměř nevyskytovala a jejich příchod na svět byl nebezpečný pro ně i pro jejich matku.

      Asi za hodinu bylo po všem. Všichni společnými silami pomohli na svět dvěma sněhově bílým blonďatým kentaurům. Jedině oči neměli stejné, jedny byly šedé a druhé zelené. Bane požádal Lenku s Justinem o jména pro své syny.

      „Castor a Pollux,“ navrhla Lenka. Chariklo s pohledem upřeným na svého druha tiše kývla na znamení souhlasu.

      Poté, co se dohodli na křtinách o čtrnáct dní později, je Bane vyvedl z lesa. Cestou jim neustále děkoval za pomoc. Lence v té chvíli připadal jako nejšťastnější kentaur pod sluncem. Madam Pomfreyová radostí nad úspěšným průběhem náročného porodu zapomněla na všechny dotěrné otázky. Ve vstupní síni se rozloučila s oběma studenty a odešla na ošetřovnu. Justin s Lenkou jen tak tak stihli večeři.

      ------------------------

      Bylo sobotní dopoledne a Draco stál opět před chrličem chránícím vchod do ředitelny. I když vypadal klidně a sebejistě, ve skutečnosti byl nervózní. Naštěstí ho doprovázeli Neville a Harry.

      Vanilkové včelky,“ řekl heslo, které mu oznámil Brumbál, když se domlouvali na dnešní schůzce. Chrlič je s úsměvem pustil a po schodišti vyjeli nahoru.

      Brumbál je už čekal. Posadili se ke stolu, kde obvykle probíhaly porady učitelského sboru, a Draco vyndal z tašky několik pergamenů. Ředitel mávnul hůlkou a přivolal konvici s čajem. Než všem nalil, srovnal si znovu Draco vše v hlavě.

      „Rád bych vrátil jménu Malfoy čest, o kterou kvůli mému dědovi a otci přišlo. Za dobrý základ pro budování dobrého jména považuji charitu. Lidé se velkým charitativním gestem nechají snadno ovlivnit, byť to nikdo nahlas nepřizná. Jakmile skřeti budou hotovi s vyřízením dědictví, což bude pravděpodobně během příštího týdne, budu mít k tomu finanční prostředky.

      Jelikož nemám v úmyslu využívat Malfoy Manor k vlastnímu bydlení…“ pokračoval Draco. Byl ale přerušen Brumbálem.

      „Hezký proslov. Mluvíš jako dokonalý člen rodu Malfoyů, Draco. Nech si ho pro svoje spolužáky a řekni nám prostě a stručně, co máš na srdci. Vím dobře, že to umíš,“ řekl mu ředitel s úsměvem.

      „No, já vážně nechci bydlet v našem sídle. Přesto by byla škoda nechat ho prázdné. Došlo mi, že každá válka plodí sirotky. Myslel jsem, že založím nadaci, která by vedla domov pro magicky nadané sirotky bez ohledu na jejich původ.

      Malfoy Manor by pro takový domov byl ideální. Je dostatečně prostorný a má velké zahrady. Potíž je jen ve jménu Malfoy, ale Harry souhlasil s tím, že celou akci zaštítí svým jménem...

      Spolu s Harrym poskytneme i základní finance. Potřebujeme jen pomoci s administrativou. Nemám tušení, jak Ministerstvo zareaguje. Poslední verze zákona o nadacích je víc jak sto let stará.“

      „Výborný nápad, chlapče,“ odpověděl Brumbál a oči mu zářily radostí. „Samozřejmě, že vám s tím rád pomohu. Hned se spojím s Elfiasem Dóžetem. Je to vynikající právník a bude si vědět rady. Vymysleli jste už jméno pro tu vaši nadaci?“

      „No,“ začal Harry, „Na jedno jsme přišli, teda jestli to nebude vadit Fawkesovi… Fénixova nadace.“

      V té chvíli začal Brumbálův fénix zpívat. Celou místnost naplnil štěstím, radostí, láskou a nadějí. Všichni se na něj zvědavě podívali a naslouchali jeho nádhernému zpěvu. Fawkes najednou vzplál zlatým plamenem a zbyly po něm jen dvě hromádky popela v misce pod bidýlkem.

      „Co se to stalo, pane řediteli? Vždyť nevypadal na to, že by měl ohňový den,“ divil se Harry. Hlavou mu v té chvíli bleskla vzpomínka na jeho první návštěvu ředitelny v druhém ročníku.

      „Opravdu netuším, Harry. Tohle se ještě nikdy nestalo,“ odpověděl mu ředitel. V té chvíli se z popela vynořili dva fénixové, každý z jedné hromádky. Ten, který byl blíž k nim, se na ně otočil a podíval se jim přímo do očí.

      „Jeden z vás již byl uveden a tři to čeká, proto slyšíte můj hlas. Tvá první slova, mladý zmijozeli, byla promyšlená a efektní, avšak ne zcela upřímná a od srdce. Teprve poté, co tě můj přítel zastavil, jsi začal mluvit upřímně. Tvůj nápad mne nadchl, je potřeba se o ty děti postarat.

      Samozřejmě, že souhlasím s názvem. Je to pro nás, fénixy, čest. Ten druhý ohnivák je můj bratr a jmenuje se Ignis. Až dospěje, bude chránit ten domov i děti, které v něm ubytuješ.

      Mám na srdci ještě dvě věci. Jednak se dobře rozmyslete, kdo domov povede, a také byste neměli zapomínat na vaše spolužáky, kteří se díky tomu, že se přiklonili na stranu světla, nemohou vrátit domů. I oni jsou vlastně sirotky a oběťmi této války.“

      Fawkes domluvil a okamžitě usnul. Na dveřích ředitelny se najednou objevil chrlič, který chránil vstup do ředitelny.

      „Jde sem slečna Weasleyová, pane řediteli,“ pronesl a zmizel. V tom už Ginny klepala na dveře. Brumbál ji pozval dál a ona hned zamířila k fénixům.

      „Dobrý den, pane řediteli. Něco mi říkalo, že mám jít sem a teď už vím proč,“ vysvětlovala svůj příchod a pak se už soustředila pouze na obě ptáčata.

      „Děkuji ti, Fawkesi, za tento velký dar. Svoji vděčnost nedokážu ani vyjádřit,“ řekla a pohladila ho po hlavičce.

      „Vítej mezi námi, Ignisi. Tvé zrození je jistě příslibem lepších zítřků,“ tentokrát pohladila Ignise a otočila se na ředitele. Ten, dříve než stihla cokoli říct, mávl hůlkou a na stole se objevilo druhé bidýlko, které bylo stejné jako Fawkesovo. Ginny opatrně vzala Ignise i s jeho hromádkou popela a dala ho do misky pod jeho bidýlkem. Rozloučila se a chtěla odejít, ale Brumbál ji zastavil pohybem ruky.

      „Jak jste dozvěděla jméno nového fénixe a jak je od sebe dokážete rozlišit?“ zeptal se jí.

      „To jméno, Ignis, mi zaznělo v hlavě, jakmile jsem ho uviděla. A rozeznám je lehce, každý má na hlavě jinou chocholku,“ odpověděla mu Ginny a odešla.

      Všichni čtyři vstali a šli si fénixe prohlédnout z blízka. Neměli na sobě ani pírko. Ginny je zřejmě rozeznala jen díky svým schopnostem Paní ohně, jak poznamenal Brumbál.

      Sedli si zpátky ke stolu a ještě dlouho probírali věci spojené s jejich novou nadací.

      ------------------------

      Čtrnáct dní od narození kentauřích dvojčat uběhlo jako voda. Draco už mohl disponovat rodinným majetkem a Elfias Dóže pracoval na právních aspektech nadace.

      Bylo středeční odpoledne a Justin s Lenkou, doprovázeni madam Pomfreyovou a Brumbálem, přicházeli svátečně oblečeni k Zakázanému lesu. Na jeho kraji je už čekal Bane.

      „Vítám vás, mí přátelé. Děkuji vám, že jste přišli,“ pozdravil je.

      „To nám je velikou ctí, Bane, že se můžeme tohoto účastnit obřadu,“ odpověděl mu vzletně Brumbál. Poté se, vedeni kentaurem, vydali do vesnice.

      Když vešli na náves ozářenou ohněm, který plápolal v její středu, ujal se jich Firenze. Bane odešel do svého domu, který zdobily růžové květy zimostrázu zimního. Firenze je dovedl na jejich místa. Zatímco Justin s Lenkou si sedli u ohniště vedle Lindera, šamana vesnice, Brumbál s madam Pomfreyovou zůstali mezi ostatními hosty.

      Jakmile zaujali svá místa, zavládl mezi kentaury šum. Justin už najednou nebyl oblečený ve svém slavnostním hábitu, ale změnil se na Pána země. Také ředitel měl na sobě z ničeho nic hábit ze Zlaté komnaty. Všichni kentauři se Justinovi uklonili. Lenka i Madam Pomfreyová zůstali ve svých šatech. Linder poté gestem utišil šum a obřad křtu mohl začít.

      Jeden z přihlížejících kentaurů začal hrát na lyru. Na toto znamení vyšli Chariklo a Bane ze svého domu a mezi sebou vedli své syny. Oba chlapci měli hlavu ozdobenou věnečkem zimostrázových květů a pevně se drželi svých rodičů. Vždyť se teprve před pár dny naučili chodit. Celá čtveřice pomalu došla až k ohni a zastavila se před skupinou tvořenou Linderem, Lenkou a Justinem.

      „Shromáždili jsme se zde,“ začal mluvit Linder, „abychom mezi sebou přivítali dva nové obyvatele naší vesnice. Jsou to synové Chariklo a Baneho, váženého páru, který může být vzorem pro nás všechny. Již před narozením vybrali pro své potomky kmotry, kteří jsou tu, v tento významný den, s námi.“

      Oba chlapci nejistě udělali pár kroků směrem k ohni a zůstali stát těsně před oběma bradavickými studenty. Linder kývl na Justina, že je řada na něm.

      Justin vzal chlapcovy ruce do svých a začal mluvit: „Křtím tě jménem Castor. Mé srdce mi říká, že budeš moudrý a statečný jako tvůj otec a laskavý jako tvá matka. Máš krásné zelené oči, stejné jako jsou lístky na hradbě chránící tuto ves. Stejně jako ta hradba, tak i ty budeš chránit svou vesnici a její obyvatele. Země ti v tom bude pomáhat. Pes ti daruje věrnost, lev odvahu a sílu, kočka lstivost a sova moudrost. Díky tomu vždy ochráníš své přátele a zničíš své nepřátele.“

      „Křtím tě jménem Pollux. I mé srdce mluví o moudrosti, statečnosti, laskavosti a čistém srdci. Tvé oči mají barvu bouřkových mraků. Své nepřátele smeteš silou bouře, ale své přátele potěšíš stejně, jako vánek potěší v horkém dni. Vzduch ti bude nápomocen ve tvém jednání. Jako vítr žene plachetnici po moři a plní tak sny námořníků, tak i ty dokážeš vždy potěšit srdce druhých a pomůžeš jiným plnit jejich sny,“ pronesla Lenka poté, co stejně jako Justin uchopila ruce svého kmotřence.

      „Děkuji vám za vaše slova, drazí přátelé. Byla moudrá a slibují mým synům velkou budoucnost,“ poděkoval jim Bane.

      „I já vám děkuji za krásná slova. Věřím, že jim přinesou šťastný a spokojený život,“ připojila se k němu Chariklo.

      „Slyšeli jsme slova kmotrů i poděkování rodičů. Přivítejme tedy Castora a Polluxe mezi námi a popřejme jim dlouhý a šťastný život,“ uzavřel Linder obřad. Všichni přítomní propukli v jásot a gratulovali rodičům.

      Brumbál počkal, až utichne zmatek. Z kapsy vytáhl tři balíčky a zvětšil je do jejich původní velikosti. Dva menší podal chlapcům a třetí dal jejich otci. Bane mu poděkoval a spolu s Chariklo pomohl svým synům jejich dárky rozbalit.

      Castor i Pollux dostali jemné, ale pevné řetízky se znamením Blíženců. Byly vyrobeny z platiny a symbolizovaly odhodlání a vytrvalost, kterou budou v životě potřebovat. Když řetízky chlapcům připnuli, tak se Chariklo rozloučila s hosty a odvedla své syny domů. Přeci jen toho na ně bylo dost a musí si odpočinout.

      „Je tam vše, o čem jsme mluvili?“ zeptal se Bane Brumbála, když Chariklo i s dětmi zmizela v domě a přitom ukázal na třetí, největší, balík.

      „Ano, Bane. Je tam meč pro Castora a luk se šípy pro Polluxe. Jsou to zbraně vlastní živlům, které je ochraňují,“ odpověděl mu spokojeně Brumbál.

      „Ale teď je na ně ještě brzo. Až přijde čas, tak je dostanou. Děkuji ti, příteli,“ uzavřel Bane toto téma a pozval je na hostinu. Jak učitelé, tak studenti s lítostí odmítli lákavé pozvání. Museli na večeři, aby nevyvolali zbytečné otázky

      ------------------------

      V pátek večer vběhl Ron do ředitelny. Ani nepozdravil a hned na Brumbála vyklopil to, na co teprve před pár minutami přišel.

      „Je zle. Harry je viteál!“

       

      Items details

      • Hits: 4496 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy 

      #
      panvita 21 Prosinec 2012
      Moc pěkná kapitolka ale myslem jsem že vládcem ohně bude Harry i tak to ale byla super kapitola

      A mam dotaz můžu se trošku inspirovat pár věcmi z tvé povídky Lachime?
      #
      Káťa-chan 21 Prosinec 2012
      Castor a Pollux? Hádám, že to nejsou jména z tvé hlavy, někde jsem je četla, ale teď nevím kde....Každopádně, pro kentauří dvojčata jsou ideální...Pěkná kapitola a budu se těšit na další. ;-)
      #
      neky 21 Prosinec 2012
      Nádherná kapitola,křtiny jsi napsala skvěle. :-)
      #
      Lachim 21 Prosinec 2012
      Díky za komentáře.
      panvito: Ginny byla jako paní ohně identifikovaná už na konci 13. kapitoly a ve 20. kapitole dostala šperk. Klidně se inspiruj, pokud je tedy čím. :lol:
      Káťa-chan: Castor a pollux jsou z dvojčata z řecké mytologie. Později se dostali mezi souhvězdí jako Blíženci. :lol:
      neky: Křtiny šli sami. Větší problém byl s ženským ekvivalentem kentaura. Dlouho jsem nemohl najít to správné slovo. :P
      #
      panvita 21 Prosinec 2012
      Citace Lachim:
      Díky za komentáře.
      panvito: Ginny byla jako paní ohně identifikovaná už na konci 13. kapitoly a ve 20. kapitole dostala šperk. Klidně se inspiruj, pokud je tedy čím. :lol:
      Káťa-chan: Castor a pollux jsou z dvojčata z řecké mytologie. Později se dostali mezi souhvězdí jako Blíženci. :lol:
      neky: Křtiny šli sami. Větší problém byl s ženským ekvivalentem kentaura. Dlouho jsem nemohl najít to správné slovo. :P


      V pořádku to jsem si neuvědomil že už od 13 kapitoly je Ginny určená jsem moc zvědavej co bude dál

      A moc děkuju za povolení